Nebudu tu potísícáté psát, že někdo hraje dobře atd. Spíše tedy co mi na obecně velmi dobrém filmu chybělo k dokonalosti. A to je větší uvěřitelnost některých postav. Obzvláště některé mi přišly dost povrchně napsané a to je u filmu, který se snaží působit psychologicky škoda. Třeba takový doktor Sweeney, který dokáže všem odpouštět jejich jakkoliv zrůdné prohřešky působí jako anděl. Osonost Dannyho mi také moc nedávala smysl, že by byl tak oddaný nácek, po tom co viděl svého bratra masakrovat lidi. Je zde pár silných dialogových scén, ale ty nestojí na sourodých základech. Možná mi i vadilo že jsem film viděl jen v dabované verzi, takže nebylo možné docenit herecký výkon, ale i tak si myslým, že zmíněné nedodělky by mi vadily.
Tento film mě nějak úplně minul. Problém je ten, že je zde ve hře mnoho klíčových postav, některé snad i jen zmíněné a všechny ty postavy mají, jak jinak, pro mě neproniknutelná japonská jména. A tak když se řeší, že tohohle nezabil tenhle, kterého řídí tenhle, ale tenhle, kterého řídí pro změnu tenhle, aby to vypadalo, že to udělal támhleten, jsem ztracen. Nevím jestli jde o tvůrčí záměr, nebo jsem tak omezený, každopádně jsem vlastně celou dobu nevěděl oč běží. Chyběl mi zde i nějaký výrazněji charismatický herec a akční scény jsou velice zastaralé, takže až na pár nenudných momentů je to slabota.
Daft Punk mám naposlouchané víceméně kompletně a tak jsem si řekl, že hudebně ozkouším své domácí kino. Čekal jsem že, mě subwooferový útok odstěhuje i se sedačkou do vedlejší místnosti, ale víc jsem se mýlit nemohl. Electroma je zkrátka takový komorní art film, byť vizuálně velice povedený, kde hrají hlavní roli dvě robotická alter-ega dua Daft Punk. Jejich hudby se nedočkáte. Příběh je celkem zajímavý, byť na formát celovečerního filmu poměrně banální, ale díky vydařené kameře je pořád na co koukat. Hudebním fajnšmekrům bych ale spíše doporučil jejich Interstellar.
Škoda, že Spileberg nenatočil tenhle film třeba před 10 – 15 lety, kdy byl ještě na vrcholu sil a chrlil jeden bravurní snímek za druhým. Válečný kůň postrádá eleganci a lehkost je starší tvroby. Nejsou zde ani jedinečné a nezapomenutelné scény, jichž dokázal díky své invenci nadělit větu filmu tolik, jako málokterý jiný. Válečný kůn je vlastně velice obyčejný. Zvláštní je i scénář, protože na to že má být hlavní hrdina kůň, je až moc prostoru věnováno všem lidem které potká. Film se mi tak zdál rozkouskovaný, nelineární a vůbec příběh možná dobrá látka pro knihu, méně však pro film. Dost mi nesedl ani Albert v podání Jeremy Irvina, ve Spielbergových filmech jsem zvyklý na zdatnější herce. No a hudba Johna Willamse je stejně obyčejná jako zbytek filmu. Pár záblesků filmového génia zde je, ale jsou rozmělněny tuctovostí. Rohodně však oceňuju práci s koňmi, protože ti když byli na scéně, okamžitě jsem zapomněl na všechny neduhy a kochal jsem se.
Suck je hudební komedie, která není moc vtipná a upřímně ani ta hudba nestojí za nic. Jediné co někoho může zaujmout je přítomnost takových osobností jak jo pro mě Iggy Pop, a možná trochu i Moby. Ale říkám si, že když uč chtěli někde ukázat, že neumí hrát, tak si mohli vybrat lepší film a ne takovouhle ptákovinu.
Zlatá éra samurajských filmů byla na přelomu 60/70., let pak dlouho nic než přišla tato fenomenální trilogie Yoji Yamady. Skryté ostří nijak nezaostává za Soumrakem. I zde se vidíme naprosto profesionální práci po všech stránkách. Jedná se vlastně o jakýsi protipól typickým hrdinským eposům. I zde se jsou vykonány hrdinské činy, avšak celý příběh působí spíše reálně, než legendárně a tak navozuje dojem, že takhle nějak to skutečně mohlo být. Tomu napomáhá i vizuální pojetí, které je sice líbivé, ale rozhodně se nejdná o žádnou opulentní podívanou. A herecké výkony jsou opět mimořádné a hádám, že velice dobře ilustrují etiketu a vůbec společenské chování své doby. Nemám co vytknout.
Pokud bych měl hodnotit hudbu a vlastně i celkově kapelu Pearl Jam, nikdy bych nemohl přemýšlet o nižším, než maximálním hodnocení. Tato kapela je svá, originální, progresivní a nemusí se stydět za žádnou deskum kterou kdy natočili a Eddieho považuju za jednoho z nejlepších rockových zpěváků vůbec. Tento dokument mě ale nějak neodrovnal. Osobně bych si dokázal představit systematičtější přístup k popisu historie kapely. Cameron Crowe to vzal hodně stručně a spousta událostí je zde jen povrchně zmíněna, jakoby předpokládal, že historii kapely každý důvěrně zná. A právě některé události by zasluhovaly větší pozornost. Čistě hudebně se ale jedná o lahůdku. Nadchly mě obzvlášť záznamy starých koncertů, to jsou exploze energie, vidět je tenkrát na vlastní oči, to muselo být něco. Jinak si letos splním jeden ze životních hudebních snů, protože je konečně uvidím livě.
Velice doslovná verze legendárního příběhu o 47 roninech. Je to již druhé provedení, které jsem viděl a nedokážu určit jaké je lepší. Verze Kinji Fukasakuho (The Fall of Jako Castle) je modernější a svižnější, na skoro polovičním prostoru dokáže sdělit stejné kvantum informací. Tato verze je rozmáchlejší a detailnější. Co se týče hereckých výkonů, nebo filmové řeči vůbec jsou obě verze stejně kvalitní. Ale přeci jen osobně považuji takto dlouho stopáž za jakousi vypravěčskou berličku a odvyprávět stejný příběh na kratší ploše svědčí o určitém filmařském umu. Jinak i je to ovšem parádní samurajský film se skvělou koncovkou.
Tahle komedie na mě působí, jako kdyby parta vtipnejch týpků nakoupila pytel hulení, vydala se někam do přírody a tam začali sobě pro srandu točit film. I přestože je to skutečná pakárna, nelze filmu upřít to, že je někdy tak blbý, až je vtipný. Asi bych „to“ už nikdy nepotřeboval vidět znovu, ale pár usměvů jsem při sledování vypustil.
Hany Hegerové si velice vážím. Nikdy nevydala něco za co by se musela stydět a je jedna z mála umělců dodnes dokazuje jaký má vytříbený vkus. Neztrapňuje se v dementních televizních estrádách a po hudební stránce může stát vzpřímeně. A tento koncert je skvělý. Většina skladeb jsou v dosti „najjazlých“ verzích a tak se jedná o velmi příjemné zpestření. Doprovodní muzikanti jsou skuteční mistři, jen mi nějak nesedl někdy až příliš hraný projev. Obzvlášť když si člověk pustí slabý bonusový protrét zjistí, že ony imrovizované interakce s muzikanty vlastně vůbec improvizované nejsou. A taky ta prokletá Levandulová. Vlastně nevím proč, ale tahle jediná skladba se mi vždycky nějak eklovala. Kažodpádně DVD jsem si koupil za 29,- Kč a tím pádem v mé sbírce suveréně vítězí poměrem cena/kvalita. A vidět to na vlastní oči, tak jsem asi paf.
Pokud jste fanoušci filmového Pána prstenů a chcete se dozvědět detaily o natáčení, doporučuji především detailní bonusové filmy z rozšířené edice, které se podorbně zabývají snad všemi složkami filmové produkce. Tyto bonusy patří k těm nejlepším, co vůbec na trhu Blu-ray existují. No a tento snímek, je k tomu spíše takový dodatek. Koncepčně je takový nesourodý. Skáče od jednoho k druhému a právě tím je zajímavý, protože vynikne monstrózní rozsah prací na takovém filmu. Obzvlášť vidí-li člověk ženu, jejíž jediná pracovní náplň je sledovat letiště a vysílačkou o tom uvědomovat štáb.
Uznávám, že Buňuelovy filmy, v nichž se naváží do církve, stojí na skutečně propracovaných a logických argumentech. Nazarin názorně předvádí život kněze přísně se řídícího podle evangelií římskokatolické církve. Bohužel pro něj však žije v krutém světě a tak je již od počátku sám sebou odsouzen k záhubě. Hlavní myšlenkou je, že člověkm který by chtěl upřímně žít podle kázání Krista, nemá šanci v reálném životě obstát. S tím se nedá než souhlasit. Film je asi provokativní, ale jak pro koho. Jelikož mě otázky víry úplně míjejí, necítil jsem při filmu nic víc než souhlasné zadostiučinění. Rozhodně mi zde scházely věrohodnější herecké výkony a celkově pak ona semozřejmá řemeslná zručnost s niíž dokázal Buňuel tvořit své pozdní filmy.
Měl jsem za to, že japonci v poslední době zapomněli jak natočit kvalitní samurajský film. Není to pravda. Soumrak se může pyšně řadit mezi nejlepší díla svého žánru 60. a 70. let. A přitom je to vyzněním takový malý skromný film. Jeho hlavní hrdina, není kdovíjaký bojovník, jediné o co stojí je vychovávat své dcery. Bohužel pro něj, je slušný šermíř, možná jediný takový široko daleko, a tato skutečnost ho občas připlete do událostí, jimž se snaží maximálně vyhýbat. Skvěle napsaný příběh funguje díky vykresleným postavám, hlavně Hiroyuki Sanada v hlavní roli je fenomenální a jeho Seibei působí věrohodně, protože v divákovi umí vzbudit jak respekt, tak soucit a lítost nad jeho osudem. A musím přiznat, že v závěru jsem byl upřímně dojat.
Film Nippon tanjo by se dal při troše fantazie přirovnat k Souboji titánů. Několik japonských legend vyprávějícíh o bozích a hrdinských činech lidí a spletených do jednoho filmu. Co bych v první řadě vytknul, je že film je neúměrně dlouhý. Spousta vnořených legend, třeba ta o bohyni slunce, nemají pro hlavní dějovou linii moc význam a velice zpomalují tempo filmu. A nejde jen o dějové odbočky, i „lineární“ pasáže jsou natočeny velice zdlouhavě, což zrovna v tomto případě opravdu neznamená dobře. V průběhu mi přišly přetažené dokonce i akční sény. Věřím, že při troše střihačské odvahy, mohl být film klidně poloviční a vůbec by mu to neuškodilo. V téhle podobě vysloveně působí jako plýtvání filmovým materiálem. Jinak je Nippon tanjo ale natočen velice líbivě. Je znát, že se penězmi nešetřilo a tak je zde několik dobře natočených davových scén, epickou kamerou zvýrazněná pěkná výprava a na dobu vzniku jsou zde i podařené trikové záběry.
Hra o trůny rozhodně je slušný seriál, ale že by se jednalo o až tak vyjímečný počin bych neřekl. Příběh sice je zajímavý a obzvášť oceňuji absenci vaty. Většina epizod a opravdu děj nějakým způsobem rozvíjí dál, nebo diváky seznamuje s postavami. Ale děj není nic světoborného, jediné v čem vyniká opravdu výrazně jsou vulgarismy, sex a násilí. Ne že by mě to nějak pohoršovalo, jen mi přijde že Hra o trůny je spíše rádoby šokující, než originální. Ale na to, že seriály obecně nemusím, protože mě nebaví sledovat jak tvůrci vytěžují a ničí původní kvalitní koncept nadbytečnými sériemi, očekávám, že v tomto případě, bude i pokračování za něco stát. Možná by mohlo být i lepší.
Chápu, že tenhle film asi není pro každého, ale s tvrzením, že je Strom života o ničem, nebo že je to poetické nic prostě nemohu souhlasit. Právě naopak. Film má ambici, a řekl bych že naplněnou, pojednávat o životě a jeho smyslu v takové šíři, jak to snad ještě nikdy nikdo nezkusil. I kdybych měl jen zběžně zmínit všechny konotace, která jsou z filmu patrné, vydalo by to na několikastránkovou esej. Vznik života obecně a následně vznil a vývoj života konkrétně, výchova, problematický vztah k otci, láska k matce, vyrovnání se vlastními city, ztráty víry a touha ji nalézt: to vše a mnohem je zde komplexně popsáno na ploše slabě přesahující dvě hodiny. Navíc za podpory kamery Emmanuela Lubezkiho, o němž bych se nebál říci, že slovo génius je opravdu na místě. Všechny ty záběry kamer z rodinného prostředí prohlubují naznačené emoce, ať již jde o strach z otce, výčitky svědomí atp. A společně s tím jde ruku v ruce střih, který z tohoto rozmáchlého pojednání činí ucelený opus. A samotřejmě aby mohy být táhle záběry tak působivé, musí mít co natáčet. Čímž jsem se dostal ke všeobecně vynikajícím hereckým výkonům, které ohromí především u dětí ale samozřejmě i představitelé dospělých rolí jsou fenomenální. A adekvátně kvalitní hudba.To vše dělá ze Stronmu života jeden z nejsilnejších filmových zážitků a dle mého názoru jde o nejlepší film Terrence Malicka (byť jsem neviděl všechny).
Starší tvroba Petera Jacksona, nesoucí jeho typický rukopis, je taková zvláštní. Především všechny postavy ve filmu jsou hrány takovým způsobem, že působí jako své vlastní karikatury. Někde to funguje dobře (Braindead) a někde to působí téměř šíleně (jako zde). Dějová linie o dvou děvčatech, které se tolik separovali od okolního světa, až jim přišlo normální zabít je určitě velmi zajímavá, ale řekl bych, že Jackson není až takový psycholog, aby něco takového dokázal vykreslit věrohodně. Nuda však nehrozí, Jackson bere filmování jako velkou zábavu a to se do filmu otisklo. Originální kamerové švenky a právě přehnané herectví dělají z filmu velmi záživnou jízdu osudem dvou problémových děvčat, ale myslím, že občas by nebylo od věci trochu přibrzdit a ponořit se víc po povrch.
Tento Batman byl ve své době suveréně nejlepším komiksovým filmem a i dnes se mu spousta nových adaptací nevyrovná. Batmana zdobí především estetika evokující německý filmový expresionismus, charismatický Jack Nicholson a parádní soundtrack Dannyho Elfmana, který patří k tomu nejlepšímu co tento skladatel stvořil. A tak jediná chyba téhle verze je ta, že zestárla. V porovnání s tím jaký propracovaný produkt nám dnes nabízí Nolan, působí Burtonovo dílo jako povrchní pohádka o netopýřím muži. Určitě se jedná o důstojnou adaptaci, její životnost je bohužel omezená na cca 20 let.
Sportovních dramat je nemálo, obzlášť těch ze světa bojových umění. Tématicky u tohoto subžánru už není moc co vymýšlet, dá se to různě okořenit rodinou, vězením drogami atp., ale vždycky to stejně skončí u toho, že to hodný outsider všem nandá. U Warriora to není jiné, ale je lepší než většina podobných filmů. Jednak disponuje realisticky působícími a tedy dobře natočenými souboji a také charismatickými herci. Nick Nolte už nemusí nikoho o ničem přesvědčovat, ale pro Toma Hardyho je tento film podle mě definitivní vstupenkou mezi hollywoodskou finanční špičku. Role Tommyho je dobře napsaná a hodně hercky vděčná a on si ji střihnul bez zaváhání. Jen ten závěr mě nějak emocionálně minul.
Když jsem Matrix Revolutions viděl v době premiéry, byl jsem zklamaný jak moc tuhle sérii Wachovští zmršili. Teď jsem se po dlouhé době film viděl znovu a o jeden bod mu hodnocení zlepším. Problém je, že druhý i třetí díl jsou v momentech kdy není akce strašně nudné. Oba filmy jsou bezemoční. Dialogy, byť dramatické, pronášejí herci povětšinou bez jakékoliv mimiky, prostě jen stojí a mluví a navíc sdělují ne zrovna zajímavé informace. Jakoby všechny scénáristické repliky natočili a zahráli roboti. Paradoxně pak nejvíce emocí předvídá Smith, který to ale zase trošku přehání. A vedlejší postavy. Upřímně, vyzná se někdo v tom jaký účel, která ve filmu má? Většina jich jen překáží tomu co Wachovští umí a to je akce. Ta je zde hutná a víceméně slušná, ale občas některé momenty působí jako parodie na jedničku. Takže dávám (slabý) průměr.
Sword of the Beast je kritický film o vykořisťování samurajů v klanech a vlivu zlata na pokřivení čistých principů samurajské filosofie. Na prostoru příběhu, jež by knižně vydal spíše na povídku, je zde vrstevnatě vykreslena společnost zkažená mamonem a to především očima obětí na těch nejnižších stupních společenského řádu. Scénář je propracovaný, zejména coby kritický popis hierarchického fungování v nejen klanech ale i vůbec stavu společnosti. Režijně i herecky téměř bezchybná záležitost se skvělou atmosférou, které však k dokonalosti přeci jen něco chybí. Možná větší herecké charsima, nevím.
Zpočátku poměrně nazajímavý film se v jeho průběhu stává koukatelným zejména díky aboslutní herecké metamorfóze Toshira Mifune. Jeho prostý avšak velmi dobrosrdečný Matsu se určitě řadí k jeho velkým rolím, které ztvránil pod Kurosawou. Všestranný talent tohote velikána vynikne především v závěru při scéně rituálního bubnování na tradiční japonské bubny. Jinak je film zdlouhavý sled příhod z japonského maloměsta a teprve ke konci se začíná zjevovat zamýšlený smutný osud hlavního hrdiny. Teprve v těchto chvílích mě film vzal za srdce a i přes výhrady mě upřímně v závěru dojal.
V rámci „psích“ filmů patří Osm statečných k absolutní špičce. Frank Marshall si sice nedpustil trošku toho patosu, který navíc dokresluje hodně podbízivá hudba, ale nabízí nám i syrové osudy smečky psů, do nichž patří i nelíbivé události, jako napříkad smrt některých z nich. Psí herci jsou vůbec fantastičtí a jestli film někde vázne, tak v nadbytečně působících scénách z USA atp. Žádný z herců zkrátka není takový kalibr, aby mohl konkurovat těm čtyřnohým krasavcům. Tím nejlepším jsou scény z divočiny – přenádherná arkticky vyhlížející krajina je skvělou kulisou pro dojemné, místy napínavé a jednou dokonce i lekavé scény ze života psů.
Absolutní samurajská pecka. Skvělý a vyvážený mix kvalitního příběhu a na svou dobu dobře natočené akce. Režisér Kinji Fukasaku je mistr jak dramatických scén, u nichž záleží zejména na talentu herců ale ostudu si nedělá ani v akční vřavě. Jsou zde sice takové trendy efekty jako pozpátku pouštené seskoky ze střechy, ale vše je vloženo s citem a tak nějak přiměřeně, že to nepůsobí hloupě, jako v jiných filmech. Díky rafinovanýcm úhlům kamery a svižnému střihu nikdy divák nebude mít čas scény pitvat. Ale to hlavní je zápletka plná intrik a konspirace, která nechá vyniknout herce a skoro bych se až nebál nazvat jejich výstupy, v rámci žánru, hereckým koncertem. Kinnosuke Nakamura coby hlava klanu Yagu je geniální, ale japonskému herectví zde nedělá ostudu nikdo. K tomu připočtu parádní soundtrack a mám zde bezchybný samurajský film, který jsem shlédnul jedním dechem.
Jelikož jsem si bonusy k rozšířenému LOTR pouštěl najednou, budu je hodnotit jako celek zde. Rozhodně se jedná o jedny z nejlepších dokumentárních materiálů z natáčení vůbec. Žádná z částí nijak významně nepokulhává a osobně mě všechny fascinovaly a bavily snad i více než samotný film. Například právě přístup studia WETA k výrobě modelů, brnění a zbraní mě fakt dostal. Takhle se sanží působit skoro všechny dokumenty z natáčení, ale zde je opravdu patrné, že skoro všichni dělali na filmou s láskou a nadšením. Peter Jackson zde, alespoň v mých očích všechny změny oproti knize racionálně obhajuje a smekám před jeho vizionářstvím. Opravdu velice zajímavé jsou i dokumenty o adaptaci do scénáře, tvorbě konceptů, modelů, kostýmů hudby, výcviku koní, zkrátka všechno. Opravdu vřele doporučuji všem fandům trilogie a také všem co rádi nahlédnou do zákulisí tvorby takových monstrprojektů.
Tak nevím co by mělo být právě na tomto filmu tak vyjímečného. Po všech oslavných recenzích jsem čekal mimořáné romantické drama a to co jsem viděl bylo obyčejné romantické drama. Opravdu nevím co by se mi zde mělo líbit. Film je natočen sice kvalitně, ale tak nějak standartně. Herci jsou sice dobří, ale ten scénář mi přijde hrozně křečovitý. Taky se rád nechám dojmout, ale takhle lacino se nenechám. No a ta scéna v závěru to už mi přišlo jak klasický kýčovitý overkill. Sorry všem, ale tenhle film podle mě do top 200 nepatří.
Můj nevymezený postoj k otázkám víry trochu předurčuje to jak jsem tento film vnímal. Buňuel se zde, nutno říci mistrně, pohrává s různými náboženskými tezemi. Své postavy je nechá porůznu míchat, měnit jak se jim hodí a z toho vzniká zajímvá koláž pokřivených názorů různých směrů. Na to, jaký pravděpodobně měl Buňuel k víře vztah, vyniká ve filmu až obdivihodná hloubka znalostí jednotlivých učení. Nejde tedy o laciné zesměšňování víry, ale o rafinovaný a vtipný pokus o naleptání zevnitř, založený na skládání jednotlivých myšlenek do obskurních souvislostí. Jelikož mě ale jakákoli víra, která mě neutalčuje vlastně ani nezajímá, nebavil mě tolik ani film. Raději mám Buňuelova pojednání o lidskosti, či o společnosti a jeho fascinaci vírou (byť velice nevšední) nesdílím.
První polovina prostě JE totální nuda. Všechny ty nové postavy působí uměle a nadbytečně. Chápu že toho řežiséři potřebovali hodně sdělit kvůli rozviíjení světa Matrixu, ale i to lze přece udělat záživně. Veškeré ty dialogy působí prkeně a zdlouhavě. Je to bída. Druhé polovině už toho tolik vytknout nelze, ale jako celek je film výrazně horší než jednička, která nenudila ani vteřinu.
Velká země je mimořádný filmový zážitek. Už nevšedně nenásilný příběh zaručuje, že můžete zapomenout na všechny westernové stereotypy té doby. Zde moc mrtvých nenapočítáte. Zde nejde ovítězství síly, ale o vítězství morálky nad tupým bezcílným soupeřením ve skvělém scénáři a bezchybné hereckém provedení. No a zpracování filmu to je 100% filmová profesionalita. Ve scénáři je několikrát zmíněno:,,tady se snadno ztratíte, tohle je velká země.“ Ale naprosto impozantní kamera Franze Planera (či spíš Pláničky), rodáka z Karlových Varů, to řekne mnohem lépe. Záběry v 2.35:1 jsou oslavou americké přírody. Zde se však nejedná o pouhé líbivé záběry, zde se jedná o virtuozitu kameramana, který umožní divákovi onu velkou zemi vidět dokonale zachycenou na filmovém pásu. A díky podařené restauraci na Blu-ray vynikne díky rafinované kompozici (kdy si všimnete i malých postav na horizontu apod.) vynikne genialita tvůrců ještě víc než v době vzniku. A absolutní respekt mám i práci s koňmi, to co předvádí „herec“ Starý hrom, tak před tím smekám.
Velice slušně natočený film o japonském taktikovi a vojevůdci, který asi potěší lidi co se zajímají fanoušky historie vojenství, ale pobaví i milovníky samurajských filmů (mně). Vlastně se jedná o hutný životopis vojenského stratéga, který informacemi rozhodně nešetří, až je někdy nelehké se v přívalu událostí (navíc v japonských reáliích) neztratit. Na druhou stranu, při troše aktivního soustředění se linie sledovat dá, a lze ocenit práci scénáristy, který skloubil vojenské události s osudy několika postav tak, že to nikdy nepůsobí nepatřičně a že hercům zůstává prostor pro jejich umění. Ohledně režie bitev jsem byl mírně zklamán, umím si představit velkorysejší pojetí.
Moje komentáře
Kult hákového kříže (1998)
Nebudu tu potísícáté psát, že někdo hraje dobře atd. Spíše tedy co mi na obecně velmi dobrém filmu chybělo k dokonalosti. A to je větší uvěřitelnost některých postav. Obzvláště některé mi přišly dost povrchně napsané a to je u filmu, který se snaží působit psychologicky škoda. Třeba takový doktor Sweeney, který dokáže všem odpouštět jejich jakkoliv zrůdné prohřešky působí jako anděl. Osonost Dannyho mi také moc nedávala smysl, že by byl tak oddaný nácek, po tom co viděl svého bratra masakrovat lidi. Je zde pár silných dialogových scén, ale ty nestojí na sourodých základech. Možná mi i vadilo že jsem film viděl jen v dabované verzi, takže nebylo možné docenit herecký výkon, ale i tak si myslým, že zmíněné nedodělky by mi vadily.
Samurajský zvěd (1965)
Tento film mě nějak úplně minul. Problém je ten, že je zde ve hře mnoho klíčových postav, některé snad i jen zmíněné a všechny ty postavy mají, jak jinak, pro mě neproniknutelná japonská jména. A tak když se řeší, že tohohle nezabil tenhle, kterého řídí tenhle, ale tenhle, kterého řídí pro změnu tenhle, aby to vypadalo, že to udělal támhleten, jsem ztracen. Nevím jestli jde o tvůrčí záměr, nebo jsem tak omezený, každopádně jsem vlastně celou dobu nevěděl oč běží. Chyběl mi zde i nějaký výrazněji charismatický herec a akční scény jsou velice zastaralé, takže až na pár nenudných momentů je to slabota.
Electroma (2006)
Daft Punk mám naposlouchané víceméně kompletně a tak jsem si řekl, že hudebně ozkouším své domácí kino. Čekal jsem že, mě subwooferový útok odstěhuje i se sedačkou do vedlejší místnosti, ale víc jsem se mýlit nemohl. Electroma je zkrátka takový komorní art film, byť vizuálně velice povedený, kde hrají hlavní roli dvě robotická alter-ega dua Daft Punk. Jejich hudby se nedočkáte. Příběh je celkem zajímavý, byť na formát celovečerního filmu poměrně banální, ale díky vydařené kameře je pořád na co koukat. Hudebním fajnšmekrům bych ale spíše doporučil jejich Interstellar.
Válečný kůň (2011)
Škoda, že Spileberg nenatočil tenhle film třeba před 10 – 15 lety, kdy byl ještě na vrcholu sil a chrlil jeden bravurní snímek za druhým. Válečný kůň postrádá eleganci a lehkost je starší tvroby. Nejsou zde ani jedinečné a nezapomenutelné scény, jichž dokázal díky své invenci nadělit větu filmu tolik, jako málokterý jiný. Válečný kůn je vlastně velice obyčejný. Zvláštní je i scénář, protože na to že má být hlavní hrdina kůň, je až moc prostoru věnováno všem lidem které potká. Film se mi tak zdál rozkouskovaný, nelineární a vůbec příběh možná dobrá látka pro knihu, méně však pro film. Dost mi nesedl ani Albert v podání Jeremy Irvina, ve Spielbergových filmech jsem zvyklý na zdatnější herce. No a hudba Johna Willamse je stejně obyčejná jako zbytek filmu. Pár záblesků filmového génia zde je, ale jsou rozmělněny tuctovostí. Rohodně však oceňuju práci s koňmi, protože ti když byli na scéně, okamžitě jsem zapomněl na všechny neduhy a kochal jsem se.
Suck (2009)
Suck je hudební komedie, která není moc vtipná a upřímně ani ta hudba nestojí za nic. Jediné co někoho může zaujmout je přítomnost takových osobností jak jo pro mě Iggy Pop, a možná trochu i Moby. Ale říkám si, že když uč chtěli někde ukázat, že neumí hrát, tak si mohli vybrat lepší film a ne takovouhle ptákovinu.
Skryté ostří (2004)
Zlatá éra samurajských filmů byla na přelomu 60/70., let pak dlouho nic než přišla tato fenomenální trilogie Yoji Yamady. Skryté ostří nijak nezaostává za Soumrakem. I zde se vidíme naprosto profesionální práci po všech stránkách. Jedná se vlastně o jakýsi protipól typickým hrdinským eposům. I zde se jsou vykonány hrdinské činy, avšak celý příběh působí spíše reálně, než legendárně a tak navozuje dojem, že takhle nějak to skutečně mohlo být. Tomu napomáhá i vizuální pojetí, které je sice líbivé, ale rozhodně se nejdná o žádnou opulentní podívanou. A herecké výkony jsou opět mimořádné a hádám, že velice dobře ilustrují etiketu a vůbec společenské chování své doby. Nemám co vytknout.
Pearl Jam Twenty (2011)
Pokud bych měl hodnotit hudbu a vlastně i celkově kapelu Pearl Jam, nikdy bych nemohl přemýšlet o nižším, než maximálním hodnocení. Tato kapela je svá, originální, progresivní a nemusí se stydět za žádnou deskum kterou kdy natočili a Eddieho považuju za jednoho z nejlepších rockových zpěváků vůbec. Tento dokument mě ale nějak neodrovnal. Osobně bych si dokázal představit systematičtější přístup k popisu historie kapely. Cameron Crowe to vzal hodně stručně a spousta událostí je zde jen povrchně zmíněna, jakoby předpokládal, že historii kapely každý důvěrně zná. A právě některé události by zasluhovaly větší pozornost. Čistě hudebně se ale jedná o lahůdku. Nadchly mě obzvlášť záznamy starých koncertů, to jsou exploze energie, vidět je tenkrát na vlastní oči, to muselo být něco. Jinak si letos splním jeden ze životních hudebních snů, protože je konečně uvidím livě.
Chushingura - Hana no maki yuki no maki (1962)
Velice doslovná verze legendárního příběhu o 47 roninech. Je to již druhé provedení, které jsem viděl a nedokážu určit jaké je lepší. Verze Kinji Fukasakuho (The Fall of Jako Castle) je modernější a svižnější, na skoro polovičním prostoru dokáže sdělit stejné kvantum informací. Tato verze je rozmáchlejší a detailnější. Co se týče hereckých výkonů, nebo filmové řeči vůbec jsou obě verze stejně kvalitní. Ale přeci jen osobně považuji takto dlouho stopáž za jakousi vypravěčskou berličku a odvyprávět stejný příběh na kratší ploše svědčí o určitém filmařském umu. Jinak i je to ovšem parádní samurajský film se skvělou koncovkou.
RRRrrrr!!! (2004)
Tahle komedie na mě působí, jako kdyby parta vtipnejch týpků nakoupila pytel hulení, vydala se někam do přírody a tam začali sobě pro srandu točit film. I přestože je to skutečná pakárna, nelze filmu upřít to, že je někdy tak blbý, až je vtipný. Asi bych „to“ už nikdy nepotřeboval vidět znovu, ale pár usměvů jsem při sledování vypustil.
Hana Hegerová - live koncert (koncert) (2006)
Hany Hegerové si velice vážím. Nikdy nevydala něco za co by se musela stydět a je jedna z mála umělců dodnes dokazuje jaký má vytříbený vkus. Neztrapňuje se v dementních televizních estrádách a po hudební stránce může stát vzpřímeně. A tento koncert je skvělý. Většina skladeb jsou v dosti „najjazlých“ verzích a tak se jedná o velmi příjemné zpestření. Doprovodní muzikanti jsou skuteční mistři, jen mi nějak nesedl někdy až příliš hraný projev. Obzvlášť když si člověk pustí slabý bonusový protrét zjistí, že ony imrovizované interakce s muzikanty vlastně vůbec improvizované nejsou. A taky ta prokletá Levandulová. Vlastně nevím proč, ale tahle jediná skladba se mi vždycky nějak eklovala. Kažodpádně DVD jsem si koupil za 29,- Kč a tím pádem v mé sbírce suveréně vítězí poměrem cena/kvalita. A vidět to na vlastní oči, tak jsem asi paf.
Making of 'The Lord of the Rings', The (video film) (2002)
Pokud jste fanoušci filmového Pána prstenů a chcete se dozvědět detaily o natáčení, doporučuji především detailní bonusové filmy z rozšířené edice, které se podorbně zabývají snad všemi složkami filmové produkce. Tyto bonusy patří k těm nejlepším, co vůbec na trhu Blu-ray existují. No a tento snímek, je k tomu spíše takový dodatek. Koncepčně je takový nesourodý. Skáče od jednoho k druhému a právě tím je zajímavý, protože vynikne monstrózní rozsah prací na takovém filmu. Obzvlášť vidí-li člověk ženu, jejíž jediná pracovní náplň je sledovat letiště a vysílačkou o tom uvědomovat štáb.
Nazarin (1959)
Uznávám, že Buňuelovy filmy, v nichž se naváží do církve, stojí na skutečně propracovaných a logických argumentech. Nazarin názorně předvádí život kněze přísně se řídícího podle evangelií římskokatolické církve. Bohužel pro něj však žije v krutém světě a tak je již od počátku sám sebou odsouzen k záhubě. Hlavní myšlenkou je, že člověkm který by chtěl upřímně žít podle kázání Krista, nemá šanci v reálném životě obstát. S tím se nedá než souhlasit. Film je asi provokativní, ale jak pro koho. Jelikož mě otázky víry úplně míjejí, necítil jsem při filmu nic víc než souhlasné zadostiučinění. Rozhodně mi zde scházely věrohodnější herecké výkony a celkově pak ona semozřejmá řemeslná zručnost s niíž dokázal Buňuel tvořit své pozdní filmy.
Soumrak (2002)
Měl jsem za to, že japonci v poslední době zapomněli jak natočit kvalitní samurajský film. Není to pravda. Soumrak se může pyšně řadit mezi nejlepší díla svého žánru 60. a 70. let. A přitom je to vyzněním takový malý skromný film. Jeho hlavní hrdina, není kdovíjaký bojovník, jediné o co stojí je vychovávat své dcery. Bohužel pro něj, je slušný šermíř, možná jediný takový široko daleko, a tato skutečnost ho občas připlete do událostí, jimž se snaží maximálně vyhýbat. Skvěle napsaný příběh funguje díky vykresleným postavám, hlavně Hiroyuki Sanada v hlavní roli je fenomenální a jeho Seibei působí věrohodně, protože v divákovi umí vzbudit jak respekt, tak soucit a lítost nad jeho osudem. A musím přiznat, že v závěru jsem byl upřímně dojat.
Nippon tanjo (1959)
Film Nippon tanjo by se dal při troše fantazie přirovnat k Souboji titánů. Několik japonských legend vyprávějícíh o bozích a hrdinských činech lidí a spletených do jednoho filmu. Co bych v první řadě vytknul, je že film je neúměrně dlouhý. Spousta vnořených legend, třeba ta o bohyni slunce, nemají pro hlavní dějovou linii moc význam a velice zpomalují tempo filmu. A nejde jen o dějové odbočky, i „lineární“ pasáže jsou natočeny velice zdlouhavě, což zrovna v tomto případě opravdu neznamená dobře. V průběhu mi přišly přetažené dokonce i akční sény. Věřím, že při troše střihačské odvahy, mohl být film klidně poloviční a vůbec by mu to neuškodilo. V téhle podobě vysloveně působí jako plýtvání filmovým materiálem. Jinak je Nippon tanjo ale natočen velice líbivě. Je znát, že se penězmi nešetřilo a tak je zde několik dobře natočených davových scén, epickou kamerou zvýrazněná pěkná výprava a na dobu vzniku jsou zde i podařené trikové záběry.
Hra o trůny (TV seriál) (2011)
Hra o trůny rozhodně je slušný seriál, ale že by se jednalo o až tak vyjímečný počin bych neřekl. Příběh sice je zajímavý a obzvášť oceňuji absenci vaty. Většina epizod a opravdu děj nějakým způsobem rozvíjí dál, nebo diváky seznamuje s postavami. Ale děj není nic světoborného, jediné v čem vyniká opravdu výrazně jsou vulgarismy, sex a násilí. Ne že by mě to nějak pohoršovalo, jen mi přijde že Hra o trůny je spíše rádoby šokující, než originální. Ale na to, že seriály obecně nemusím, protože mě nebaví sledovat jak tvůrci vytěžují a ničí původní kvalitní koncept nadbytečnými sériemi, očekávám, že v tomto případě, bude i pokračování za něco stát. Možná by mohlo být i lepší.
Strom života (2011)
Chápu, že tenhle film asi není pro každého, ale s tvrzením, že je Strom života o ničem, nebo že je to poetické nic prostě nemohu souhlasit. Právě naopak. Film má ambici, a řekl bych že naplněnou, pojednávat o životě a jeho smyslu v takové šíři, jak to snad ještě nikdy nikdo nezkusil. I kdybych měl jen zběžně zmínit všechny konotace, která jsou z filmu patrné, vydalo by to na několikastránkovou esej. Vznik života obecně a následně vznil a vývoj života konkrétně, výchova, problematický vztah k otci, láska k matce, vyrovnání se vlastními city, ztráty víry a touha ji nalézt: to vše a mnohem je zde komplexně popsáno na ploše slabě přesahující dvě hodiny. Navíc za podpory kamery Emmanuela Lubezkiho, o němž bych se nebál říci, že slovo génius je opravdu na místě. Všechny ty záběry kamer z rodinného prostředí prohlubují naznačené emoce, ať již jde o strach z otce, výčitky svědomí atp. A společně s tím jde ruku v ruce střih, který z tohoto rozmáchlého pojednání činí ucelený opus. A samotřejmě aby mohy být táhle záběry tak působivé, musí mít co natáčet. Čímž jsem se dostal ke všeobecně vynikajícím hereckým výkonům, které ohromí především u dětí ale samozřejmě i představitelé dospělých rolí jsou fenomenální. A adekvátně kvalitní hudba.To vše dělá ze Stronmu života jeden z nejsilnejších filmových zážitků a dle mého názoru jde o nejlepší film Terrence Malicka (byť jsem neviděl všechny).
Nebeská stvoření (1994)
Starší tvroba Petera Jacksona, nesoucí jeho typický rukopis, je taková zvláštní. Především všechny postavy ve filmu jsou hrány takovým způsobem, že působí jako své vlastní karikatury. Někde to funguje dobře (Braindead) a někde to působí téměř šíleně (jako zde). Dějová linie o dvou děvčatech, které se tolik separovali od okolního světa, až jim přišlo normální zabít je určitě velmi zajímavá, ale řekl bych, že Jackson není až takový psycholog, aby něco takového dokázal vykreslit věrohodně. Nuda však nehrozí, Jackson bere filmování jako velkou zábavu a to se do filmu otisklo. Originální kamerové švenky a právě přehnané herectví dělají z filmu velmi záživnou jízdu osudem dvou problémových děvčat, ale myslím, že občas by nebylo od věci trochu přibrzdit a ponořit se víc po povrch.
Batman (1989)
Tento Batman byl ve své době suveréně nejlepším komiksovým filmem a i dnes se mu spousta nových adaptací nevyrovná. Batmana zdobí především estetika evokující německý filmový expresionismus, charismatický Jack Nicholson a parádní soundtrack Dannyho Elfmana, který patří k tomu nejlepšímu co tento skladatel stvořil. A tak jediná chyba téhle verze je ta, že zestárla. V porovnání s tím jaký propracovaný produkt nám dnes nabízí Nolan, působí Burtonovo dílo jako povrchní pohádka o netopýřím muži. Určitě se jedná o důstojnou adaptaci, její životnost je bohužel omezená na cca 20 let.
Warrior (2011)
Sportovních dramat je nemálo, obzlášť těch ze světa bojových umění. Tématicky u tohoto subžánru už není moc co vymýšlet, dá se to různě okořenit rodinou, vězením drogami atp., ale vždycky to stejně skončí u toho, že to hodný outsider všem nandá. U Warriora to není jiné, ale je lepší než většina podobných filmů. Jednak disponuje realisticky působícími a tedy dobře natočenými souboji a také charismatickými herci. Nick Nolte už nemusí nikoho o ničem přesvědčovat, ale pro Toma Hardyho je tento film podle mě definitivní vstupenkou mezi hollywoodskou finanční špičku. Role Tommyho je dobře napsaná a hodně hercky vděčná a on si ji střihnul bez zaváhání. Jen ten závěr mě nějak emocionálně minul.
Matrix Revolutions (2003)
Když jsem Matrix Revolutions viděl v době premiéry, byl jsem zklamaný jak moc tuhle sérii Wachovští zmršili. Teď jsem se po dlouhé době film viděl znovu a o jeden bod mu hodnocení zlepším. Problém je, že druhý i třetí díl jsou v momentech kdy není akce strašně nudné. Oba filmy jsou bezemoční. Dialogy, byť dramatické, pronášejí herci povětšinou bez jakékoliv mimiky, prostě jen stojí a mluví a navíc sdělují ne zrovna zajímavé informace. Jakoby všechny scénáristické repliky natočili a zahráli roboti. Paradoxně pak nejvíce emocí předvídá Smith, který to ale zase trošku přehání. A vedlejší postavy. Upřímně, vyzná se někdo v tom jaký účel, která ve filmu má? Většina jich jen překáží tomu co Wachovští umí a to je akce. Ta je zde hutná a víceméně slušná, ale občas některé momenty působí jako parodie na jedničku. Takže dávám (slabý) průměr.
Kedamono no ken (1965)
Sword of the Beast je kritický film o vykořisťování samurajů v klanech a vlivu zlata na pokřivení čistých principů samurajské filosofie. Na prostoru příběhu, jež by knižně vydal spíše na povídku, je zde vrstevnatě vykreslena společnost zkažená mamonem a to především očima obětí na těch nejnižších stupních společenského řádu. Scénář je propracovaný, zejména coby kritický popis hierarchického fungování v nejen klanech ale i vůbec stavu společnosti. Režijně i herecky téměř bezchybná záležitost se skvělou atmosférou, které však k dokonalosti přeci jen něco chybí. Možná větší herecké charsima, nevím.
Muhomatsu no issho (1958)
Zpočátku poměrně nazajímavý film se v jeho průběhu stává koukatelným zejména díky aboslutní herecké metamorfóze Toshira Mifune. Jeho prostý avšak velmi dobrosrdečný Matsu se určitě řadí k jeho velkým rolím, které ztvránil pod Kurosawou. Všestranný talent tohote velikána vynikne především v závěru při scéně rituálního bubnování na tradiční japonské bubny. Jinak je film zdlouhavý sled příhod z japonského maloměsta a teprve ke konci se začíná zjevovat zamýšlený smutný osud hlavního hrdiny. Teprve v těchto chvílích mě film vzal za srdce a i přes výhrady mě upřímně v závěru dojal.
Osm statečných (2006)
V rámci „psích“ filmů patří Osm statečných k absolutní špičce. Frank Marshall si sice nedpustil trošku toho patosu, který navíc dokresluje hodně podbízivá hudba, ale nabízí nám i syrové osudy smečky psů, do nichž patří i nelíbivé události, jako napříkad smrt některých z nich. Psí herci jsou vůbec fantastičtí a jestli film někde vázne, tak v nadbytečně působících scénách z USA atp. Žádný z herců zkrátka není takový kalibr, aby mohl konkurovat těm čtyřnohým krasavcům. Tím nejlepším jsou scény z divočiny – přenádherná arkticky vyhlížející krajina je skvělou kulisou pro dojemné, místy napínavé a jednou dokonce i lekavé scény ze života psů.
Yagyû ichizoku no inbô (1978)
Absolutní samurajská pecka. Skvělý a vyvážený mix kvalitního příběhu a na svou dobu dobře natočené akce. Režisér Kinji Fukasaku je mistr jak dramatických scén, u nichž záleží zejména na talentu herců ale ostudu si nedělá ani v akční vřavě. Jsou zde sice takové trendy efekty jako pozpátku pouštené seskoky ze střechy, ale vše je vloženo s citem a tak nějak přiměřeně, že to nepůsobí hloupě, jako v jiných filmech. Díky rafinovanýcm úhlům kamery a svižnému střihu nikdy divák nebude mít čas scény pitvat. Ale to hlavní je zápletka plná intrik a konspirace, která nechá vyniknout herce a skoro bych se až nebál nazvat jejich výstupy, v rámci žánru, hereckým koncertem. Kinnosuke Nakamura coby hlava klanu Yagu je geniální, ale japonskému herectví zde nedělá ostudu nikdo. K tomu připočtu parádní soundtrack a mám zde bezchybný samurajský film, který jsem shlédnul jedním dechem.
Weta Workshop (video film) (2003)
Jelikož jsem si bonusy k rozšířenému LOTR pouštěl najednou, budu je hodnotit jako celek zde. Rozhodně se jedná o jedny z nejlepších dokumentárních materiálů z natáčení vůbec. Žádná z částí nijak významně nepokulhává a osobně mě všechny fascinovaly a bavily snad i více než samotný film. Například právě přístup studia WETA k výrobě modelů, brnění a zbraní mě fakt dostal. Takhle se sanží působit skoro všechny dokumenty z natáčení, ale zde je opravdu patrné, že skoro všichni dělali na filmou s láskou a nadšením. Peter Jackson zde, alespoň v mých očích všechny změny oproti knize racionálně obhajuje a smekám před jeho vizionářstvím. Opravdu velice zajímavé jsou i dokumenty o adaptaci do scénáře, tvorbě konceptů, modelů, kostýmů hudby, výcviku koní, zkrátka všechno. Opravdu vřele doporučuji všem fandům trilogie a také všem co rádi nahlédnou do zákulisí tvorby takových monstrprojektů.
Nae meori sogui jiugae (2004)
Tak nevím co by mělo být právě na tomto filmu tak vyjímečného. Po všech oslavných recenzích jsem čekal mimořáné romantické drama a to co jsem viděl bylo obyčejné romantické drama. Opravdu nevím co by se mi zde mělo líbit. Film je natočen sice kvalitně, ale tak nějak standartně. Herci jsou sice dobří, ale ten scénář mi přijde hrozně křečovitý. Taky se rád nechám dojmout, ale takhle lacino se nenechám. No a ta scéna v závěru to už mi přišlo jak klasický kýčovitý overkill. Sorry všem, ale tenhle film podle mě do top 200 nepatří.
Mléčná dráha (1969)
Můj nevymezený postoj k otázkám víry trochu předurčuje to jak jsem tento film vnímal. Buňuel se zde, nutno říci mistrně, pohrává s různými náboženskými tezemi. Své postavy je nechá porůznu míchat, měnit jak se jim hodí a z toho vzniká zajímvá koláž pokřivených názorů různých směrů. Na to, jaký pravděpodobně měl Buňuel k víře vztah, vyniká ve filmu až obdivihodná hloubka znalostí jednotlivých učení. Nejde tedy o laciné zesměšňování víry, ale o rafinovaný a vtipný pokus o naleptání zevnitř, založený na skládání jednotlivých myšlenek do obskurních souvislostí. Jelikož mě ale jakákoli víra, která mě neutalčuje vlastně ani nezajímá, nebavil mě tolik ani film. Raději mám Buňuelova pojednání o lidskosti, či o společnosti a jeho fascinaci vírou (byť velice nevšední) nesdílím.
Matrix Reloaded (2003)
První polovina prostě JE totální nuda. Všechny ty nové postavy působí uměle a nadbytečně. Chápu že toho řežiséři potřebovali hodně sdělit kvůli rozviíjení světa Matrixu, ale i to lze přece udělat záživně. Veškeré ty dialogy působí prkeně a zdlouhavě. Je to bída. Druhé polovině už toho tolik vytknout nelze, ale jako celek je film výrazně horší než jednička, která nenudila ani vteřinu.
Velká země (1958)
Velká země je mimořádný filmový zážitek. Už nevšedně nenásilný příběh zaručuje, že můžete zapomenout na všechny westernové stereotypy té doby. Zde moc mrtvých nenapočítáte. Zde nejde ovítězství síly, ale o vítězství morálky nad tupým bezcílným soupeřením ve skvělém scénáři a bezchybné hereckém provedení. No a zpracování filmu to je 100% filmová profesionalita. Ve scénáři je několikrát zmíněno:,,tady se snadno ztratíte, tohle je velká země.“ Ale naprosto impozantní kamera Franze Planera (či spíš Pláničky), rodáka z Karlových Varů, to řekne mnohem lépe. Záběry v 2.35:1 jsou oslavou americké přírody. Zde se však nejedná o pouhé líbivé záběry, zde se jedná o virtuozitu kameramana, který umožní divákovi onu velkou zemi vidět dokonale zachycenou na filmovém pásu. A díky podařené restauraci na Blu-ray vynikne díky rafinované kompozici (kdy si všimnete i malých postav na horizontu apod.) vynikne genialita tvůrců ještě víc než v době vzniku. A absolutní respekt mám i práci s koňmi, to co předvádí „herec“ Starý hrom, tak před tím smekám.
Furin kazan (1969)
Velice slušně natočený film o japonském taktikovi a vojevůdci, který asi potěší lidi co se zajímají fanoušky historie vojenství, ale pobaví i milovníky samurajských filmů (mně). Vlastně se jedná o hutný životopis vojenského stratéga, který informacemi rozhodně nešetří, až je někdy nelehké se v přívalu událostí (navíc v japonských reáliích) neztratit. Na druhou stranu, při troše aktivního soustředění se linie sledovat dá, a lze ocenit práci scénáristy, který skloubil vojenské události s osudy několika postav tak, že to nikdy nepůsobí nepatřičně a že hercům zůstává prostor pro jejich umění. Ohledně režie bitev jsem byl mírně zklamán, umím si představit velkorysejší pojetí.