StarsFan
Kristýna Kabzanová
Velká Británie
I'm an artist
homepage
email pozpátku: avonazbakanytsirk (a) gmail.com
Twitter: KristyKabzan
122 bodů
Velká Británie
I'm an artist
homepage
email pozpátku: avonazbakanytsirk (a) gmail.com
Twitter: KristyKabzan
122 bodů
Moje komentáře
Strange Ones, The (2011)
Muž a kluk putují podél silnice, až dorazí k osamělému motelu, kde se jich ujme mladá žena. Na povrchu velmi předvídatelné, uvnitř si však zanechává jistý opar mysterie. I když totiž podvědomě tušíte, o čem v tomto příběhu jde, nikdy si tím nejde tak docela jistí. [Glasgow Short Film Festival 2012]
Síðasti bærinn (2004)
Začátek zdlouhavý, nicméně závěrečná scéna s pohledem na dům a příjezdem auta je přesně jeden z těch filmových momentů, které vám utkví v paměti. Z islandských krátkometrážních filmů, které jsem měla letos příležitost v rámci islandské sekce Glasgow Film Festivalu vidět, na mě tento zapůsobil jednoznačně nejvíc. [Glasgow Short Film Festival 2012]
Martha Marcy May Marlene (2011)
Velmi tíživé, citlivé, syrové, snad i realistické. Bohužel od desáté minuty se příběh prakticky neposouvá kupředu a flashbacky nejsou dostatečně překvapivé na to, aby si udržely mou pozornost. Celý film je zkrátka tak uzavřený do svého světa a hlavní hrdinka je tak labilní a naivní, že jsem si někde v polovině začala přát, aby ji jeji sestra dala do léčebny a film tak mohl skončit.
Touch (TV seriál) (2012)
Pilot mě nenadchl tolik jako většinu místní komunity. Postavy na mě zatím působí spíše jako vyhraněné figurky než jako běžní lidé, takže i ta překvapení prvního dílu, ty momenty, kdy se osudy postav náhle nečekaně protknou (nabízí se jistá paralela s Crash), mě zatím nechaly chladnou. Těším se nicméně na pokračování, protože seriály, ve kterých hraje hlavní roli Kiefer, mám většinou velmi ráda. (Hodnotit seriál po jednom dílu si netroufám.)
Zkrat (2011)
Podobně jako většina recenzentů na Rotten Tomatoes nemůžu pět chválu na herecké kvality Giny Carano; narozdíl od většiny ale musím být podobně kritická i ke zpracování. Po několika scénách jsem sice pochopila, že záběry, kde nejvýraznějším vizuálním elementem je světlo v pozadí (postavy bavící se před velkým oknem, rozsvícená lampa za hlavní hrdinkou, pokoj s bílými stěnami a bez jakékoliv výzdoby), jsou asi Soderberghovou poznávací značkou, na mě ale působily nepříjemně amatérským dojmem. A když k podivnému rozložení barev přidám ještě divný střih, fakt, že některé záběry působí nedoostřeně a že příběh také nijak poutavý není, musím přiznat, že něvědět, že to režíroval Soderbergh, budu asi Haywire považovat za nepovedené dílo nezkušeného filmaře.
Symphony for the Spire (1992)
Charitativní vystoupení, ve kterém se objevila řada osobností světové kultury od Plácida Dominga po Charltona Hestona. Osobně si tohoto záznamu cením především kvůli Branaghově shakespearovské (téměř) one-man-show, která je podkreslena soundtrackem Patricka Doyla z Jindřicha V. (Tady máte krátkou ukázku.) Ano, jsem zaujatá, ale vzhledem k tomu, že je výše zmíněný film jedním z mých nejoblíbenějších, mám Symphony for the Spire velmi ráda a kdyby bylo možné cestování časem, přála bych si ji vidět naživo.
Lady, The (2011)
Životopisný snímek, který svým lpěním na faktech a důrazem na zobrazení každé významnější události v životě Suu Kyi připomíná spíše dokument než běžně vystavěné filmové dílo. Chyběla mi tu jistá plynulost, neustálý příběhový posun kupředu, vědomí, že každá scéna je buď důležitá pro vývoj děje, nebo alespoň divákovi pomáhá lépe pochopit jednotlivé postavy. The Lady je zkrátka jako život běžného člověka: plná obyčejných momentů a neustále se opakujících schémat. (Rodina Suu Kyi se například s hlavní hrdinou během filmu nespočetněkrát loučí a zase vítá.) I tak jsem ale ráda, že podobný film existuje a že mi pomohl trochu nahlédnout do života ženy, kterou Václav Havel nominoval na Nobelovu cenu míru v roce, kdy mnoho lidí očekávalo, že ji získá on sám.
J. Edgar (2011)
Přiznávám to zcela dobrovolně: Jsem zaujatá. Část svých středoškolských let jsem totiž strávila studiem organizovaného zločinu v USA, pročítáním spisů FBI a analyzováním postav jako byl právě J. Edgar Hoover. A jako takový člověk jsem Eastwoodovu filmu okamžitě propadla. Ano, některé části jsou kontroverzní (vztah mezi Hooverem a Tolsonem), Eastwood však nikdy nejde za hranu a nesnaží se uměle vytvořit senzaci bulvárního stylu. Naopak je velmi přesný až detailistický a pokud se o americkou historii jen trochu zajímáte, je klidně možné, že řadu postav poznáte podle vzhledu, projevu a gest s takovou jistotou, že ani nemusíte slyšet jejich jméno. Což možná není aspekt, který by nadchl většinového diváka, já si ale tuto snahu reflektovat realitu užívala. (I když to byla realita lehce subjektivní, protože některé Hooverovy negativní kroky film zcela ignoruje. Brát něco takového jako problém u díla, které samo přiznává, že je líčeno z Hooverova pohledu, je nicméně nesmysl.) To, co zůstává pro běžného diváka, je vizuálně krásně natočený pohled na život muže, který roky držel špičky americké politiky díky svým tajným spisům v šachu a který byl pro většinu svých současníků velkou neznámou. A i když některých zjevně připadá přehnaně dlouhý, já osobně bych z něj nevyhodila ani scénu. (Dobře, s výjimkou té s náhrdelníkem a se šaty.)
Coriolanus (2011)
Richarda III. můžete i přes jasné historické zasazení smysluplně posouvat v časoprostoru, aniž by se některé informace "ztratily v překladu", u Coriolana si touto charakteristikou jistá nejsem. Caius Martius je v Shakespearově hře vykreslen jako znamenitý voják a válečný hrdina, jehož odpor k římskému obyvatelstvu vychází z toho, že se lid dožaduje přídelů jídla zdarma, aniž by byl ochotný za svou zemi bojovat. ("Resting well assured that ne'er did service for't: being press'd to the war, even when the navel of the state was touch'd, they would not thread the gates.") Tato premisa je nicméně jen těžko pochopitelná ve světě jednadvacátého století, kde vojáci nejsou celebritami, kde zbraně více než lidé rozhodují války a kde je armáda namísto rekrutovanými občany tvořena úzkou skupinou dlouhodobě cvičených profesionálů. Některé z motivací postav a hlavně samotného Coriolana se zkrátka vlivem jiného prostředí a zkrácením textu zcela vypařily, což je podle mě u hry, která je pro mě především výbornou studií politiky, výbornou ukázkou boje mezi namyšlenou pravicí a populistickou levicí, celkem škoda. Stejně tak nemůžu bohužel tvrdit že bych byla nadšená věčně roztřesenou kamerou, nepřehledným stylem některých scén a neustálými televizními přenosy. Ale dost kritiky. I tak je totiž Coriolanus jednou z těch filmových adaptací Shakespearova textu, které mi v hlavě zůstanou, a až se přenesu přes některé limitace, bude to nejspíš vzpomínka velmi příjemná. Ostatně na obsazení, které tvoří výborní britští divadelní herci jako Paul Jasson, Vanessa Redgrave nebo ostatně i samotný Ralph Fiennes, lze jen stěží hledat něco negativního.
Margin Call (2011)
Pr [T_A < 1, T_B < 1] = φ _2 (φ^{-1} (F_A (1)), φ^{-1} (F_B (1)), γ) Gaussian Copula = vzorec, který zničil Wall Street. Margin Call = pokus postavit na té změti písmen, závorek a čísel celý film. To první je utopistická idea, to druhé taky. Filmy, které se snaží realisticky vykreslovat byznys a ekonomické principy nemůžou stoprocentně fungovat ani s hvězdným obsazením, protože se vždy budou potácet na hranici dvou extrémů: buď vše přehnaně zjednodušovat a polovinu filmu vysvětlovat, o čem se postavy baví, nebo se smířit s tím, že divák nebude mít ponětí, o co v tom filmu vlastně jde. Ostatně zcela upřímně: Kdo z vás rozumí té rovnici, kterou jsem se sem (snad i správně) pokusila napsat?
Válečný kůň (2011)
Vezměte to logicky: Jak dobře může dopadnout válečný film, který má přístupnost od dvanácti let?
Stud (2011)
Odvážné, upřímné, vizuálně úchvatné drama, ve kterém se toho příliš nenamluví, a které má i přesto obrovskou výpovědní hodnotu. Drama, ve kterém ani jednou nepadne slovo 'shame', a přesto vás při jeho popisování okamžitě napadne. Drama, které zobrazuje člověka s nepříliš známou závislostí, a přesto takovou, kterou v mírnější formě zná snad každý dospělý člověk na Zemi. Tak podmanivý, tak komplexní film s tolika zapamatovatelnými scénami jsem už dlouho neviděla. Záleží totiž jen na vás, co si z něj odnesete. Každý z nás si totiž vytváří vlastní realitu a ve filmu, který disponuje tak nejasnými fakty, tak intepretací otevřeným dějem, to platí dvojnásob. Je vaše vlastní vědomí tak může určit, kdy (a zda-li vůbec někdy) přestanete vnímat hlavního hrdinu jako docela normálního člověka a začnete jeho projev považovat za známku nemoci. A mě přesně takové filmy baví, protože filmů, které se vám snaží do hlavy narvat svůj pohled, je více než dost. I proto si nakonec nemůžu odpustit jednu malou, závěrečnou výtku: Ukončit film o tři scény dříve v koupelně nebo zkrátit závěrečný záběr o pět až deset vteřin, vůbec bych se nezlobila. Zrovna tomuto filmu totiž ten jistý náznak uzavřenosti moc nesluší. Nedůležitá poznámka: Čím více se mi líbil film, tím méně jsem byla nadšená ze sekce Q&A, která následovala po jeho promítání. Málokdy se podaří, aby moderátor kladl tak nezajímavé otázky a aby na ně režisér filmu tak nezajímavě odpovídal, že si ze čtyřicetiminutové diskuze neodnesete vlastně vůbec nic.
The Artist (2011)
Hugo byl poctou filmu, The Artist je filmem, který si poctu zaslouží. I přes svou obrazovou (formát 4:3) a zvukovou omezenost, je totiž vizuálně podmanivější než většina CGI filmů a příběhem poutavější než většina ukecaných romantických komedií. Jean Dujardin vypadá (i hraje), jako kdyby strojem času přicestoval přímo z 20. let a už jen kvůli psovi Uggiemu by měla Akademie začít uvažovat nad udělováním "zvířecích" Oscarů.
Železná lady (2011)
Kupodivu mnohem více zaměřené na současný život hlavní hrdinky než období její největší slávy. Události dějin jsou tu předhazovány jen náhodně, útržkovitě a neznalec britské politiky si tak z filmu odnese spíše vědomí, že Británii kdysi vedla osamělá žena, která dnes trpí halucinacemi, než že by se dozvěděl něco o životě a politických názorech první britské premiérky. Celý film na mě tedy vyznívá podobným dojmem jako My Week With Marilyn: Výborně zahraná vsuvka do života kohosi slavného a velmi zajímavého, která je ale po scénáristické a režisérské stránce podána nikterak výjimečným, spíše zapomenutelným dojmem. Malý pokus o předpověď: Pokud film získá Oscara pro nejlepší herečku v hlavní roli a nejlepší make-up, vůbec bych se nedivila.
Muži, kteří nenávidí ženy (2011)
Technicky lepší než švédská verze, mému srdci ale vzdálenější. Skandinávci totiž umí natáčet exteriéry tak, že dokreslují atmosféru celého filmu, že z nich přímo cítíte tu osamělost, melancholii, ponurost. Fincher je naproti tomu řemeslně precizní, což by v běžných podmínkách asi byla výhoda; tady ale cítím, jako by se s jeho dokonalostí vypařila i ona nejistota, lidskost a osobitost, kterou jsem na dřívějších Mužích, kteří nenávidí ženy tak oceňovala. Zkrátka dobře natočený, nicméně chladný film, ve kterém naprosto scházejí emoce, který působí vyumělkovaně a který si je sám sebou až moc jistý. Nemít srovnání s původní verzí, šla bych nejspíš po čtyřech hvězdách, když ale The Girl with the Dragon Tattoo postavím vedle Män som hatar kvinnor, víc jak tři dát nemůžu.
Sherlock Holmes: Hra stínů (2011)
Stylovější, zapamatovatelnější, vtipnější, promyšlenější a celkově lepší než první díl. Výborné cameo Stephena Frye!
Another Earth (2011)
Podobně jako Melancholia, ani Another Earth není primárně o sci-fi. A jsem za to ráda, protože po zhlédnutí traileru, který se snažil navnadit diváky na fakt, že ve vesmíru existuje naše přesná kopie a že hlavní hrdinku zajímá, zda její druhé já udělalo ty samé chyby, jsem se bála, jakou děsivou, nesmyslnou, nelogickou astronomickou šílenost z námětu tvůrci vykřešou. (Pokud existuje mně totožná, "druhá" verze mé osoby, znamená to, že se po miliony let muselo na obou planetách vše probíhat naprosto stejně. Z čehož zas můžeme dospět k závěru, že každý pohyb, každá má myšlenka by měla být naprosto identická a paralelní s tou, kterou má mé dvojče na Zemi č. 2, a že mezi našimi činy nemůže být sebemenšího rozdílu.) Another Earth však naštěstí "druhou planetu" nechává na pozadí, tvoří z ní jen metaforickou odpověď na otázku, jaký by asi byl život hlavních hrdinů, kdyby před čtyřmi lety dopadlo vše jinak. I proto k mému překvapení na základní problémy nalézá celkem racionální odpověď a svým odhodláním zkoumat spíše vztah mezi dvěma postavami, si žádné další nepřidělává. Zcela bez obav přiznávám, že nejsem nějaký fanoušek nezávislých filmů vyžívajících se v "ruční" kameře, neznámých hercích a pomalu vyprávěném příběhu, tentokrát mě ale ta sonda do života dvou lidí velmi bavila. A i když ta velká modrá koule na obloze může v závěru působit jako příběhová berlička (alespoň kamarád, který byl v kině se mnou, ji tak vnímal), mně se to metaforický, melancholický, pravdivě lidský a místy i filosofický (kde jinde postavy citují Platóna?) příběh včetně svého rozuzlení líbil a ani v jedné scéně mě nenudil.
Kocour v botách (2011)
Jako celek ničím originální, zapamatovatelné a vynikající z řady, ale už jen za ty sympatické popkulturní narážky (od pohádek až po Fight Club), příjemný anglický dabing a rozmilost flashbackové verze hlavního hrdiny si to ty tři hvězdy rozhodně zaslouží.
Šťastný Nový rok (2011)
Americká verze Lásky nebeské, která jako by si propojením rozdílných dějových linek v průběhu filmu chtěla vzít příklad z Crashe. Úrovně ani jednoho ze zmíněných nicméně zdaleka nedosahuje. Chybí tomu vtip, chybí tomu jistá esence nepředvídatelnosti, chybí tomu šarm, chybí tomu silné scény, chybí tomu nápaditý scénář. (Ne, pod slovem "nápaditost" si nepředstavuju, že se do děje zakomponují lidé rodící se i umírající nebo že se své malé vsuvky dočkají i hrdinní vojáci bránící Spojené státy v zahraničí.) Nehledě na to, že jak (ne)dělat product placement zjevně tvůrci odkoukali od českých filmařů.
50/50 (2011)
Film, který mě místy rozesmál, místy mi to vehnal slzy do očí. Ono nenápadné slovíčko "místy" je v předchozí větě nicméně důležité, protože ho obklopuje obrovská řada scén, které na mě zdaleka tolik nezapůsobily. Sama nevím proč, nicméně nemůžu říct, že by mě 50/50 strhlo s sebou, že bych dění na plátně naprosto podlehla, že bych se nemohla dočkat, až tento film uvidím znovu. Ze subjektivního hlediska tedy tři hvězdy, i když z toho objektivního by si ty čtyři nejspíše zasloužil.
Hugo a jeho velký objev (2011)
"If you ever wondered where your dreams come from, look around." Pokud jsem u Birth of the Blues psala, že si nedokážu představit lepší poctu jazzu, pak o Hugovi nemůžu tvrdit nic jiného, než že je to ta nejlepší pocta filmu jako takovému. I když se totiž tento Scorseseho film tváří jako moderní pohádka (většině diváků v mém kinosálu bylo do dvanácti let), troufám si tvrdit, že pro děti primárně určený vůbec není. Hugo je adresován těm dospělým, kteří ocení, že plakát odkazuje na slavnou scénu s Haroldem Lloydem, že film smývá hranici mezi mezi realitou a sny, že ukazuje záběry z Mélièsových snímků, že vzdává hold počátkům filmografie. A ačkoliv jako takový rozhodně není po všech stránkách dokonalý - o představiteli hlavní dětské role pět ódy nebudu a počáteční zápletka kolem deníku byla lehce zdlouhavá - v konečném důsledku je to jeden z nejkrásnějších filmů, co jsem letos viděla. A už jenom kvůli lásce k filmografii, která je cítit nejen z každého záběru, ale hlavně z celkové myšlenky, bych se nezlobila, kdyby si Hugo za necelé tři měsíce odnesl Oscara pro nejlepší film.
Princ a tanečnice (1957)
Nejspíše na tom má silný podíl fakt, že jsem jako první viděla My Week With Marilyn a že jsem dodatečně pátrala po předloze tohoto filmu, ale The Prince and the Showgirl mě bavilo. Sledovat Laurence Oliviera hrajícího velkovévodu je jako sledovat Kennetha Branagha hrajícího Laurence Oliviera hrajícího velkovévodu! :-)
Schneider's 2nd Stage (2000)
I kdyby Kenneth Branagh nikdy nenatočil jediný celovečerní film, i kdyby nikdy neztvárnil jedinou roli v divadle, i kdyby se nikdy neobjevil v jediném seriálu, i kdyby se nikdy nepodílel na televizních dokumentech, už jen za svou práci na krátkometrážních filmech si zaslouží cenu za celoživotní dílo. A je jedno, jestli je režíruje a píše (Listening) nebo v nich prostě jen hraje hlavní roli; všechny v sobě skrývají takový zvláštní "wow efekt", že je po zhlédnutí prostě nemůžu dostat z hlavy. A je jedno, že zrovna na Schneider's 2nd Stage je poznat, že ho nepsal ani nerežíroval profesionální filmař (Ken Branagh prostě jen dokopal svého kamaráda k natočení filmu, který následně vznikl za jedno sobotní odpoledne na Kenově zahradě a v jejím okolí), že je velmi jednoduchý a přímočarý, že zobrazuje jen samotného hrdinu, že možná odhadnete, kam vše směřuje. Přes to vše je totiž tak zvláštně znepokojivý, že na mě, minimálně pocity po zhlédnutí, zapůsobil více než většina "celovečerních" thrillerů, které jsem za poslední roky viděla v kině. Krásná ukázka toho, jak působivý film se dá narvat do čtvrt hodiny, a mít režiséra s charakterističtějším rukopisem, neváhám jít po nejvyšším hodnocení.
Zpověď (2010)
Po vizuální a hudební stránce lepší než mnoho celovečerních filmů, které se řítí do kin, přesto bez jasně čitelného rukopisu autora nebo nějaké originality. A podobná charakteristika je nakonec vlastní i celému filmu, který je v mnoha ohledech více než podařený, přesto v konečném důsledku předvídatelný a ničím výjimečný.
Můj týden s Marilyn (2011)
Když se v období kolem Vánoc v kinech objeví film založený na skutečném životním osudu někoho slavného a když v tomto filmu hrají lidé jako Judi Dench a Derek Jacobi, divák očekává, že se bude jednat o snímek řvoucí v každé minutě: "Dejte mi Oscara za nejlepší film!" My Week With Marilyn se nicméně nesnaží ani předstírat, že by chtěl alespoň nominaci. Ano, Michelle Williams si ji pravděpodobně vyslouží, ale nedivila bych se, kdyby všichni ostatní vyšli tentokrát naprázdno. Ne snad proto, že by zbylé osazenstvo hrálo špatně; oni jen prostě nemají co hrát. Nová Králova řeč se zkrátka po stránce scénáristické nekoná, a i když je krásné sledovat film s podobnou koncentrací současné Shakespearovské smetánky hrající starší část Shakespearovské smetánky, nic to nemění na tom, že jejich postavy bohužel neprochází téměř žádným vývojem a jsou vykresleny až příliš plytce. Stejně tak je po režisérské stránce až trestuhodné, že nejlépe, nejambiciózněji a nejzapamatovatelněji vyznívají přetočené scény původního filmu, že pan Simon Curtis cítí potřebu umísťovat hrdiny zásadně do centra obrazu (co kdyby se divák začal ztrácet!), že si nedokáže odpustit nejen zbytečné, ale i naprosto rušivé dobové záběry (ale ony tak hezky navodí atmosféru!), že není konzistentní po vypravěčské stránce (necháme hrdinu mluvit prvních dvacet minut a pak zase až na konci) a že si nedokáže pohlídat ani některé základní detaily. Protože stejně jako z promo fotek snadno poznáte, že Ken Branagh na levé ruce většinou nosí svatební prstýnek (přitom by průměrný grafik dokázal fotku vyretušovat), tak si i ve filmu při některých záběrech zblízka všimnete, že spodní ret není tak docela jeho vlastní nebo že v jiné scéně (také close-up) mění barvu obočí podle toho, která kamera ho zrovna zabírá. Možná jsou to jen drobnosti, jenže i drobnosti nakonec určují dojem filmu. A to říkám jako člověk, který byl už jen kvůli námětu a obsazení připraven vychvalovat tento film do nebe a Kennethu Branaghovi posílat imaginárně pátou Oscarovou nominaci. Pokud ji však letos získá, pak to bude pouze jeho dokonalým napodobením Laurence Oliviera - jeho přízvuk ve scénách, kde hraje Laurence hrajícího prince, je úžasný - a rozhodně ne kvůli Oscarovému potenciálu postavy, kterou hraje. Tento film totiž nestojí na ději, ani režii, ani vývoji, ani vizuální stránce. Nýbrž prostě jen na popularitě postav, které zobrazuje, a na hercích, kteří je hrají. Nedůležitá poznámka: Když Ken recitoval v závěru filmu asi nejslavnější úryvek z Bouře od Williama Shakespeara, došlo mi, jak moc by mu za nějakých deset let slušela role Prospera. Dodatek 1. prosince 2011 Po druhém zhlédnutí přihazuji čtvrtou hvězdičku. Poté, co jsem totiž viděla původní předlohu, přečetla si více o vztazích mezi jednotlivými postavami a věděla, co mám očekávat, mě My Week With Marilyn bavilo mnohem více. Pořád bych si sice přála, aby se scénáristé zaměřili na něco zajímavějšího než obyčejný týden v životě nejobyčejného člověka, nicméně všechno mi tentokrát přišlo mnohem vyváženější, mnohem plynulejší, mnohem smysluplnější a mnohem lepší. A krom Michelle Williams už věřím Oscarovým nominacím pro Kennetha Branagha a kostyméra.
Wuthering Heights (2011)
Adaptace, která se místy snaží být velmi autentická, místy zas moderní a aktuální. To první mi sedlo dokonale; život na Větrné hůrce je neidelizovaný, sídlo nepůsobí nijak přehnaně zámožným dojmem a ze všech scén je přímo cítit ona izolovanost od okolního světa. To druhé dopadlo už o poznání hůře. A nejde tu ani o to, že se z cikánského chlapce stal černoch nebo že úvodní titulky mají odporně moderní font, jako spíš o to, že celá druhá polovina knihy z děje vypadla a že mi ta kamera neustále snímající detaily trávy, vlasů už během první poloviny filmu začala lézt na nervy. Ale nenechte se odradit; právě na vizuální stránce je totiž těnto film postaven a právě ona většinou v recenzích schytává pozitivní reakce.
Tintinova dobrodružství (2011)
Po vizuálně-technické stránce jeden z nejpropracovanějších, nejrealističtěji působících animáků, jaké doposud byly natočeny. Po stránce příběhové velmi prosté, povrchní a ke konci i bohužel nudné.
Válka Bohů (2011)
Ano, je to předvídatelné, nelogické a v mnoha momentech odporně patetické až laciné; především všechny scény s olympskými bohy a Théseovým proslovem působily spíše parodickým než héroickým dojmem. Nicméně vizuální stránka se vším, co v 2D přináší, mě bavila a díky okrovému zbarvení, kostýmům, lokacím (a samozřejmě i polonahým hercům) se na to, podobně jako na Třístovku, dalo dívat více než dobře.
Vyměřený čas (2011)
Zajímavý nápad zabalený v neoriginálním, předvídatelném, patetickém, nedomyšleném a místy i nudném pojetí. Jakkoliv je totiž celá úvodní premisa s časem jakožto platidlem zajímavá, jakkoliv je rozdělení města podle cennových zón chytré (a celkově i realisticky působící) a jakkoliv jsou rozdílná barevná pojetí jednotlivých čtvrtí sympatická, mou pozornost stejně poutaly naprosto odlišné věci. Třeba to, jak je možné, že Will hrál v pokeru o více než tisíc let, ač sám nemohl vsadit více než něco málo přes stovku. (A ještě se mu podařilo dorovnat cosi, na co neměl.) Nebo to, jak bylo možné, že se z něj při prvním usednutí za volant stal profesionální, zkušený závodník a že jeho auto jelo na zpátečku stejně rychle jako policejní auto v plné rychlosti. Nebo to, jak je možné, že orgány člověka nestárnou a že se ani po stovkách let tělesná schránka neopotřebuje. Nebo to, proč se hlavní dvojice neustále vlastním přičiněním pohybuje na hraně života a smrti a ačkoliv si každou chvíli mohou "dobít" čas na stovky let dopředu, nikdy si, snad v rámci nějakého sebepoškozování nebo návyku na adrenalin, nedají více než pár hodin nebo jeden den. (Čímž pak dochází ke všem těm uměle dramatickým situacím aneb "zbývá nám třicet vteřin, co budeme dělat?") Nebo to, proč v tom filmu někteří herci vypadají na čtyřicet, ač nikomu nemůže být víc než 25. A když se mi v závěru začaly navíc potulovat myšlenky kolem Hobbese, jeho ospravedlňování existence státu a možnosti, za kterých se lidé mohou proti panovníkovi vzbouřit, došlo mi, že je tu něco špatně. Správný film vás má vtáhnout a nepustit, ne donutit vás přemýšlet o něčem, co s filmem nemá naprosto co dočinení.
Teorie létání (1998)
Teorie létání naštěstí netrpí neduhy mnoha moderních filmů a nenatáhla prolog na půlhodinu filmového času. Nerozebírá důvody rozchodu Richarda a jeho přítelkyně, neukazuje život Jane před tím, než skončila na vozíku, nepředstavuje nám osamělé hrdiny v nespočtu nedůležitých situací. Místo toho dává hlavní dvojici dohromady už v páté minutě a tím nabízí dostatečný prostor pro to, o čem tenhle film má být nejvíce: o rostoucím přátelství mezi dvěma odlišnými lidmi, kterým v životě cosi schází. Až doposud si nemůžu stěžovat. Bohužel s pozitivem zvaným "rychlý start" přichází i negativum s označením "stejně rychlý konec". Možná je to jen můj problém, ale jelikož byla Branaghova postava v průběhu děje líčena jako nemužná, tápající a hledající smysl života, jsem čekala, že u něj bude docházet k postupné, pozvolné proměně. A zrovna, když jsem vrchol (vlastně spíše rozjezd) tohoto vývoje očekávala, přišel náhle konec. Toliko k záporům. (Ačkoliv sami si můžete přidat další, které mě tentokrát tolik neobtěžovaly, jako například předvídatelnost, nedostatečná "dojemnost", nevýraznost, neoriginálnost.) Pro mě totiž tentokrát vyhrávají pozitiva zvaná lidskost, radost ze života, dospělost a výborné herecké výkony se subjektivním podtextem "Ken Branagh, will you marry me?"