Ereniss

Miluji Brity a britské filmy už tuplem. Richard Curtis naservíroval takovou zábavu, která mi ani po těch 135 minutách nestačila. Nejúžasnější romantický film, který jsem kdy viděla (a to já romantické filmy moc nemusím). Všechny příběhy jsou skvěle napsané, natočené a v podání herců, kteří do svých rolí neuvěřitelně zapadli (nemusím jmenovat, týká se to geniálního Alana Rickmana, přes Emmu Thompson, až po Krise Marshalla). Potěšil i Rowan Atkinson, hlavně se svým "praktickým" balením dárků a Billy Bob Thornton, kterého bych si v roli amerického prezidenta dokázala zfleku představit i ve skutečnosti. To vše uzavírá a podtrhuje hudba,která dodává celému filmu takovou atmosféru, že jsem posledních 20 minut zírala na obrazovku s otevřenou pusou a se slzami na krajíčku (dojetím, smíchy,úlevou, já ani nevím, mísilo se ve mě tolik pocitů, jako u žádného podobného filmu nikdy před tím). Love Actually je jednoduše film, který můžete vidět stále dokola, ale vždy v něm najdete tu sladkou, nádhernou a někdy i opovrhovanou lásku pro kterou my všichni (doufám) žijeme.

Tak jsem se dneska přinutila podívat na "Pancharty". A já nevěřím vlastním očím! Tarantino mě dokázal strhnout, jako v žádném jiném svém filmu. A to jsem Pulp Fiction viděla...Ale tohle...To je BOMBA! První kapitola mě připravila o nervy, druhá tak rozesmála, že jsem musela film zastavit a uklidnit se. Třetí mě dojala, čtvrtá napínala do poslední minuty a pátá...no pátá kapitola mě dorazila, ale já chtěla ještě! Těch necelých 150 minut bylo málo! Brilantní dialogy, úžasná hudba a vynikající herecké výkony. Christoph Waltz alá esesácký důstojník Hans Landa byl tak slizký, odporný, na zabití, až...byl prostě dokonalý. Když se objevil na scéně v první kapitole a zapálil si tu svou dýmku, dostala jsem chuť vzít kulomet a rozstřílet ho na sr***y. A to je právě to, co se mi líbí: on mě přesvědčil, že tím odporným skopčákem je! Waltz má můj obdiv. Pitt mě na druhou stranu dostával do kolen, chvilinkami mi to přišlo až přehnané, ale nakonec proč ne. Samozřejmě i ostatní z jeho party hráli jako o život, především Til Schweiger. Potěšil mě i Daniel Brühl jako Fredrick Zoller, který se do role válečného nacistického hrdiny náramně hodil a byl to jediný němčour, který mi byl nějakým záhadným způsobem sympatický (jo, jo je to tak, ale za ty zabité američany to není). Dalším kladem bylo používání němčiny a francouzštiny, což ve finále pomohlo k dokonalosti filmu a vytvořilo tak realistický dojem. Asi by bylo směšné vidět Němce, jak mezi sebou mluví anglicky. Mohla bych psát dál a dál, ale stejně to bude málo. Já vážně k ničemu výtku nemám. Koho zajímá, že to tak nebylo. Kéž by to tak bylo a mohlo být po starostech. Tohle byl přesně můj styl a na něco takového jsem čekala už roky. Takže za mě...100%...