Michel Piccoli je pozoruhodně dobrý. Film zdařile balancuje mezi odlehčeným odstupem a závažností tématu, což odlišuje dobrou komedii od frašky. Ovšem, je to komedie? je to tragédie? Těžko soudit, ale bavil jsem se výtečně. Jenom samotný závěr nevyzněl přesvědčivý. Film (podle mne) postrádá pointu, kterou by si perfektně vystavěná situační gradace zasloužila.
Těžko žádat od sovětského filmu historickou věrohodnost; ale zajímavý filmový jazyk, to Osud člověka nabízí měrou vrchovatou. Především vyniká kamera, často rafinovaně švenkující. Překvapí i "Vertigo efekt" v záběru na Sokolovovu tvář v úvodu filmu. Na svou dobu film pracuje s velmi dynamicky postavenými snímky - děj se rychle přesouvá z pozadí do popředí a naopak, objektiv proplétající se houštinami při útěku atd. atd. Řadu originálních a výborných režijních nápadů ale čas od času vystřídá zaběhané schéma - nevím, jestli to mám připočíst režisérově snaze o jednoznačné a ideologicky vhodné vyznění (klišovitý děj) nebo padesátiletému stáří snímku (od té doby některé režijní fígle natolik zdomácněly, že dnes mohou působit jako provařená lacinost). Velmi lituji, že jsem film neviděl v původním znění ale v dosti otřesném českém dabingu. Každopádně dobrý filmový zážitek, doporučuji. 70%
Čtyři povídky mají jednoznačně gradující tendenci, proto váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Nejslabším místem jsou typizace až karikaturizace jednotlivých postav a prostředí, nejsilnějším momentem vypointování třetí i čtvrté povídky. Kvůli hereckému skřípání na několika místech jsem se nakonec rozhodl pro tři hvězdy, byť tím filmu bezesporu křivdím.
Na začátku jsem se zděsil, proč jsou ve slovensky mluveném filmu české titulky. Ale velmi brzy jsem to pochopil. Není to ani Bratislava ani Martin, octneme se mnohem, mnohem dál na východ - nejen jazykově a nejen geograficky. Pro spravedlnost je však třeba dodat, že obdobné "folklorní" prvky by bylo možné najít i v českých a moravských vesnicích; starosta, to je však světový unikát! Teď více k filmu filmově: myslím, že se Hníkové geniálně podařilo postihnout náladu a vymodelovat obraz jedné kuriózní vesnice kdesi pod Vihorlatem. Hmatatelnou absurditou a trapnosti vytváří jakýsi dokumentární analogon k majstrštykům české nové vlny (Hoří, má panenko, Ecce homo Homolka). Film má samozřejmě několik hluchých míst, ale ty vyváží minimálně stejný počet strhujících úseků a přiznám se - ač to není vůči protagonistům příliš hezké - dostal jsem při něm několik nekontrolovatelných záchvatů smíchu.
Po obsahové stránce se film dotýká mnoha závažných témat - původ násilí ve společnosti (pro Němce jedno z typických témat), propojení osudu jednotlivce s procesy ve společnosti a dějinnými událostmi, mezilidské vztahy, náboženství, výchova... Velmi sympatickým rysem režisérova přístupu je to, že žádné nastolené otázce (a že jich je opravdu hodně) nevnucuje jednoznačnou odpověď, někdy jednu nebo více vysvětlení nenápadně nastíní, jindy ponechá diváka napospas v neznámu. Jenomže nejde o nějaké mělké uhýbání od podstaty, ale Haneke cílí k meritu věci a jeho analýzy jsou stejně burcující jako věrohodné. Z hlediska filmového jazyka mne zaujalo několik věcí. Důležité věci jsou zobrazovány nepřímo, popřípadě je jejich zobrazení oddalováno, divák je nucen hromadu věcí domýšlet - žádný stříbrný podnos až pod nos. Skvělá kamera (souvisí i s předchozím bodem) v černobílé. Velká vizuální rozmanitost hereckých typů - proti nudné fádnosti hollywoodských krasotinek a svalovců je to učiněný balzám.
První třetina filmu je až neuvěřitelně dobrá. Rafinovaná hra s tajemstvím a jeho důmyslným odhalováním, elegance, s jakou režisér charakterizuje postavy, vizuální, akustické a verbální žonglování s detaily a jejich symbolickými významy - dech beroucí! Když se však zhruba od poloviny snímku příběh dá do pohybu a epická stránka nabere vrchu, film paradoxně ztratí svoje napětí a stane se obyčejnějším. Závěrečná katarze mi potom nevyzněla natolik přesvědčivě jako entrée. Vytvořit originální filmový jazyk funkční a poutavý, to je nesmírně těžké. Dokázat však pomocí tohoto jazyka vygradovat film až k úplnému závěru, to je ještě mnohem těžší. Přesto (nebo i právě proto) SMEKÁM KLOBOUK! 90%
Jak uvařit film pro teenagery: vezmi mladého outsidera nebo outsiderku, který(á) se nějak vymyká z průměru a tím si způsobuje problémy; přidej několik dospělých (eventuelně rodičů), co si myslí, že snědli veškerou moudrost, ale při tom jsou to nevýslovní tupci - ideální jsou k tom účelu učitelé. Nesmíš zapomenout na přátele a nepřátele (přátele hodně cool, nepřátelé zlejší než ďábel!). Potom - pomalu, aby se nepřipálila - přihoď lásku (dle libosti možno okořenit i trochou sexu). Důkladně zamíchej a na mírném ohni směs povař, až se nepochopení změní v respekt, nepřátelé dostanou na frak, láska překoná všechny potíže a mezi generacemi zavládne porozumění. Zatlač slzu a podávej s dobře zapamatovatelnými hláškami a stylovou muzikou. ____Čím se film vymyká z uvedeného schématu: Zahrada, v níž se cestičky rozvětvují; gradace příběhu _____Čím ztrácí body: ploché nepřesvědčivé herectví ústřední dvojice; vysvětlováním, co je možné si domýšlet.
Obsahově a emocionálně nejsilnější válečný film, který jsem viděl. Po stránce formy mistrně vybroušené dílo. Lehce mi vadí jen ideologické zkreslení, bez kterého by se ovšem v té době točit nedalo. Němci jsou vykresleni jako pološílené vraždící bestie. Ve scéně vypálení vesnice jednají s brutalitou, jež je spíš bestiálně chaotická než zvráceně racionální - vypálit vesnici včetně genocidy obyvatel by se dalo zorganizovat mnohem rychleji, efektivněji a s menšími náklady, na to byly nacisté mistři. Ale což, možná že na ně působilo to východní klima, dva roky na východní frontě taky udělají své... Naproti tomu rudí partyzáni jsou přes drobný organizační chaos zásadoví se spravedlivým srdcem pravého bolševika, i pro nacistické vrahy mají připravenu milosrdnou smrt kulkou, byť by se trochu mučeníčka přímo nabízelo (nebo alespoň ohýnek).
Ingmar Bergmann se nikdy ve svých filmech nevyhýbá náročným tématům. Tady se mi ale zdá, že si naložil náklad, který se mu cestou trousí po zemi a v cíli ho vítáme nikoliv s triumfálním údivem (jako obvykle), ale s drobnými rozpaky. Přes přepjatou atmosféru je to dílo hodné pozornosti. Skvělí herci (jako vždy), báječná kamera Svena Nynquista (jako vždy).
Vávra jako (skoro) vždy vytvořil sošnou historickou fresku s jasně tesanými charaktery a čitelným dělením na dobro a zlo. Jeho postavy pak hrají svěřené role, ale nežijí. Nejzajímavější na filmu je vykreslení mechanizmů teroru moci, což v době vzniku bylo dosti odvážné. Žel bohu Vávra později odvahu ztratil a výsledkem byla díla ještě sošnější a takřka žalostná.
Asi bych měl vysvětlit, co mne vede k tak ostrému odsudku tohoto filmu. Nevím proč, ale zrovna tento film se pro mne stal symbolem podbízivosti. Zosobňuje jistou formu kalkulu na diváka a to formu dost průhlednou a amatérskou. Že jsou hlavní postavy přímo prototypem klišé (svalovec a blondýnka) by mi snad ani nevadilo, ani předvídatelná milostná zápletka mezi nimi. Mnohem příznačnější je, že film neustále divákovi podsouvá motivy, se kterými se velmi snadno ztotožňuje (tedy počítám-li cílovou skupinu amerických diváků) a které v něm probouzí jakési vnitřní morální zadostiučinění. Jednak je to obraz drsného chlapa, který se rozplývá nad malými dětmi, jednak je to nepokrytá masáž americkým vlastenectvím. Duše průměrného Američana se při pohledu na to musí nutně tetelit blahem a zajíkat spokojeností. Alternativní pohled: jedná se o určitou moderní podobu pohádky, jež má svá vlastní charakterové šablony (něco jako chrabrý princ, krásná princezna, zlý padouch), ustálené motivy (stejně jako v pohádkách se vyskytuje kouzelný dědeček, draci a trpaslíci, tady, v "kriminální pohádce", máme pistole, policejní odznaky, houkačky..). Dobro po dlouhých útrapách spravedlivě zvítězí nad zlem a pak byla byla svatba a všichni žili šťastně až do smrti. Stejně jako pohádka i podobný filmový žánr se má stát nositelem jednoduchých mravních sdělení a vzorců chování - dostatečně jednoduchým, aby jej pochopili děti i průměrní Američané. Tento druhý pohled by mne vedl k daleko shovívavějšímu hodnocení, protože mi je však kulturně vzdálený, přikláním se spíše k původní verzi výkladu.
Váhal jsem s poslední hvězdičkou kvůli posledním pěti minutám, ale nakonec jsem se odhodlal. Film je to opravdu skvostný po všech stránkách, byť natočen v poněkud archaizujícím duchu (i na svou dobu). Expresivní divadelní herectví (všimněme si, že postavy vždy mluví a jednají tváří ke kameře) prozrazuje, že Theodor Dreyer točil filmy už v začátcích němé éry. Nic to však neubírá na přesvědčivosti postav.
70%. Po celou dobu (téměř tři hodiny) se mi vnucovalo srovnání s Goletem v Údolí. Navzdory dokonalé výpravě a skvělým vizuálním typům zaostává Šumař o půl koňské délky v tom, jak vykresluje atmosféru chasidů někdy na začátku minulého století.
Moje komentáře
Euforie (2006)
Kvůli takovým filmům by se člověk snad stal i rusofilem.
Habemus papam (2011)
Michel Piccoli je pozoruhodně dobrý. Film zdařile balancuje mezi odlehčeným odstupem a závažností tématu, což odlišuje dobrou komedii od frašky. Ovšem, je to komedie? je to tragédie? Těžko soudit, ale bavil jsem se výtečně. Jenom samotný závěr nevyzněl přesvědčivý. Film (podle mne) postrádá pointu, kterou by si perfektně vystavěná situační gradace zasloužila.
Práskač (1962)
Skvělá atmosféra, mizerný scénář, ale kupodivu se to nevylučuje.
Osud člověka (1959)
Těžko žádat od sovětského filmu historickou věrohodnost; ale zajímavý filmový jazyk, to Osud člověka nabízí měrou vrchovatou. Především vyniká kamera, často rafinovaně švenkující. Překvapí i "Vertigo efekt" v záběru na Sokolovovu tvář v úvodu filmu. Na svou dobu film pracuje s velmi dynamicky postavenými snímky - děj se rychle přesouvá z pozadí do popředí a naopak, objektiv proplétající se houštinami při útěku atd. atd. Řadu originálních a výborných režijních nápadů ale čas od času vystřídá zaběhané schéma - nevím, jestli to mám připočíst režisérově snaze o jednoznačné a ideologicky vhodné vyznění (klišovitý děj) nebo padesátiletému stáří snímku (od té doby některé režijní fígle natolik zdomácněly, že dnes mohou působit jako provařená lacinost). Velmi lituji, že jsem film neviděl v původním znění ale v dosti otřesném českém dabingu. Každopádně dobrý filmový zážitek, doporučuji. 70%
Nesahejte na prachy (1954)
Zamračený Jean Gabin mlhavě se nořící z mračen cigaretového kouře, ráčkující Dora Doll a večerní Paříž... co víc si přát!
Dámy z Bouloňského lesíka (1945)
To se jen tak nevidí: Bresson s happy-endem!
Obchodník s deštěm (1956)
Takový dortík se šlehačkou. Jen bylo někdy té šlehačky trochu víc. Ale já jsem na sladký.
Kuličky (2008)
Čtyři povídky mají jednoznačně gradující tendenci, proto váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Nejslabším místem jsou typizace až karikaturizace jednotlivých postav a prostředí, nejsilnějším momentem vypointování třetí i čtvrté povídky. Kvůli hereckému skřípání na několika místech jsem se nakonec rozhodl pro tři hvězdy, byť tím filmu bezesporu křivdím.
V běhu času (1976)
V průběhu času se mi film líbí čím dál víc.
Nesvatbov (2010)
Na začátku jsem se zděsil, proč jsou ve slovensky mluveném filmu české titulky. Ale velmi brzy jsem to pochopil. Není to ani Bratislava ani Martin, octneme se mnohem, mnohem dál na východ - nejen jazykově a nejen geograficky. Pro spravedlnost je však třeba dodat, že obdobné "folklorní" prvky by bylo možné najít i v českých a moravských vesnicích; starosta, to je však světový unikát! Teď více k filmu filmově: myslím, že se Hníkové geniálně podařilo postihnout náladu a vymodelovat obraz jedné kuriózní vesnice kdesi pod Vihorlatem. Hmatatelnou absurditou a trapnosti vytváří jakýsi dokumentární analogon k majstrštykům české nové vlny (Hoří, má panenko, Ecce homo Homolka). Film má samozřejmě několik hluchých míst, ale ty vyváží minimálně stejný počet strhujících úseků a přiznám se - ač to není vůči protagonistům příliš hezké - dostal jsem při něm několik nekontrolovatelných záchvatů smíchu.
Bílá stuha (2009)
Po obsahové stránce se film dotýká mnoha závažných témat - původ násilí ve společnosti (pro Němce jedno z typických témat), propojení osudu jednotlivce s procesy ve společnosti a dějinnými událostmi, mezilidské vztahy, náboženství, výchova... Velmi sympatickým rysem režisérova přístupu je to, že žádné nastolené otázce (a že jich je opravdu hodně) nevnucuje jednoznačnou odpověď, někdy jednu nebo více vysvětlení nenápadně nastíní, jindy ponechá diváka napospas v neznámu. Jenomže nejde o nějaké mělké uhýbání od podstaty, ale Haneke cílí k meritu věci a jeho analýzy jsou stejně burcující jako věrohodné. Z hlediska filmového jazyka mne zaujalo několik věcí. Důležité věci jsou zobrazovány nepřímo, popřípadě je jejich zobrazení oddalováno, divák je nucen hromadu věcí domýšlet - žádný stříbrný podnos až pod nos. Skvělá kamera (souvisí i s předchozím bodem) v černobílé. Velká vizuální rozmanitost hereckých typů - proti nudné fádnosti hollywoodských krasotinek a svalovců je to učiněný balzám.
Artype (1966)
"Ty, Máňo... Dneska nám ta telka ňák zlobí.
Následky lásky (2004)
První třetina filmu je až neuvěřitelně dobrá. Rafinovaná hra s tajemstvím a jeho důmyslným odhalováním, elegance, s jakou režisér charakterizuje postavy, vizuální, akustické a verbální žonglování s detaily a jejich symbolickými významy - dech beroucí! Když se však zhruba od poloviny snímku příběh dá do pohybu a epická stránka nabere vrchu, film paradoxně ztratí svoje napětí a stane se obyčejnějším. Závěrečná katarze mi potom nevyzněla natolik přesvědčivě jako entrée. Vytvořit originální filmový jazyk funkční a poutavý, to je nesmírně těžké. Dokázat však pomocí tohoto jazyka vygradovat film až k úplnému závěru, to je ještě mnohem těžší. Přesto (nebo i právě proto) SMEKÁM KLOBOUK! 90%
Krásný podzimní den (1960)
Velký film, který dělají velikým malé věci.
Dobrý den (1959)
Takový Jacques Tati po orientálsku. Nejen náladou, ale i vizuálně.
Piknik na Hanging Rock (1975)
Kdo by odolal té záplavě mládí, nejčistší britské angličtině Mrs. Appleyard a Beethovenovi?
Donnie Darko (2001)
Jak uvařit film pro teenagery: vezmi mladého outsidera nebo outsiderku, který(á) se nějak vymyká z průměru a tím si způsobuje problémy; přidej několik dospělých (eventuelně rodičů), co si myslí, že snědli veškerou moudrost, ale při tom jsou to nevýslovní tupci - ideální jsou k tom účelu učitelé. Nesmíš zapomenout na přátele a nepřátele (přátele hodně cool, nepřátelé zlejší než ďábel!). Potom - pomalu, aby se nepřipálila - přihoď lásku (dle libosti možno okořenit i trochou sexu). Důkladně zamíchej a na mírném ohni směs povař, až se nepochopení změní v respekt, nepřátelé dostanou na frak, láska překoná všechny potíže a mezi generacemi zavládne porozumění. Zatlač slzu a podávej s dobře zapamatovatelnými hláškami a stylovou muzikou. ____Čím se film vymyká z uvedeného schématu: Zahrada, v níž se cestičky rozvětvují; gradace příběhu _____Čím ztrácí body: ploché nepřesvědčivé herectví ústřední dvojice; vysvětlováním, co je možné si domýšlet.
Pokání (1984)
Veliký objev!
Gepard (1963)
U skutečně dobrých filmů zapomenete na čas.
Jdi a dívej se (1985)
Obsahově a emocionálně nejsilnější válečný film, který jsem viděl. Po stránce formy mistrně vybroušené dílo. Lehce mi vadí jen ideologické zkreslení, bez kterého by se ovšem v té době točit nedalo. Němci jsou vykresleni jako pološílené vraždící bestie. Ve scéně vypálení vesnice jednají s brutalitou, jež je spíš bestiálně chaotická než zvráceně racionální - vypálit vesnici včetně genocidy obyvatel by se dalo zorganizovat mnohem rychleji, efektivněji a s menšími náklady, na to byly nacisté mistři. Ale což, možná že na ně působilo to východní klima, dva roky na východní frontě taky udělají své... Naproti tomu rudí partyzáni jsou přes drobný organizační chaos zásadoví se spravedlivým srdcem pravého bolševika, i pro nacistické vrahy mají připravenu milosrdnou smrt kulkou, byť by se trochu mučeníčka přímo nabízelo (nebo alespoň ohýnek).
Célina a Julie si vyjely na lodi (1974)
Naservírovat "cokoliv", že to divák zbaští i s navijákem, to dokáže jenom mistr.
Obřad (TV film) (1969)
Ingmar Bergmann se nikdy ve svých filmech nevyhýbá náročným tématům. Tady se mi ale zdá, že si naložil náklad, který se mu cestou trousí po zemi a v cíli ho vítáme nikoliv s triumfálním údivem (jako obvykle), ale s drobnými rozpaky. Přes přepjatou atmosféru je to dílo hodné pozornosti. Skvělí herci (jako vždy), báječná kamera Svena Nynquista (jako vždy).
Zbytečná krutost (1984)
Bezvadná atmosféra, skvělá fabulace.
Kladivo na čarodějnice (1969)
Vávra jako (skoro) vždy vytvořil sošnou historickou fresku s jasně tesanými charaktery a čitelným dělením na dobro a zlo. Jeho postavy pak hrají svěřené role, ale nežijí. Nejzajímavější na filmu je vykreslení mechanizmů teroru moci, což v době vzniku bylo dosti odvážné. Žel bohu Vávra později odvahu ztratil a výsledkem byla díla ještě sošnější a takřka žalostná.
Policajt ze školky (1990)
odpad!Asi bych měl vysvětlit, co mne vede k tak ostrému odsudku tohoto filmu. Nevím proč, ale zrovna tento film se pro mne stal symbolem podbízivosti. Zosobňuje jistou formu kalkulu na diváka a to formu dost průhlednou a amatérskou. Že jsou hlavní postavy přímo prototypem klišé (svalovec a blondýnka) by mi snad ani nevadilo, ani předvídatelná milostná zápletka mezi nimi. Mnohem příznačnější je, že film neustále divákovi podsouvá motivy, se kterými se velmi snadno ztotožňuje (tedy počítám-li cílovou skupinu amerických diváků) a které v něm probouzí jakési vnitřní morální zadostiučinění. Jednak je to obraz drsného chlapa, který se rozplývá nad malými dětmi, jednak je to nepokrytá masáž americkým vlastenectvím. Duše průměrného Američana se při pohledu na to musí nutně tetelit blahem a zajíkat spokojeností. Alternativní pohled: jedná se o určitou moderní podobu pohádky, jež má svá vlastní charakterové šablony (něco jako chrabrý princ, krásná princezna, zlý padouch), ustálené motivy (stejně jako v pohádkách se vyskytuje kouzelný dědeček, draci a trpaslíci, tady, v "kriminální pohádce", máme pistole, policejní odznaky, houkačky..). Dobro po dlouhých útrapách spravedlivě zvítězí nad zlem a pak byla byla svatba a všichni žili šťastně až do smrti. Stejně jako pohádka i podobný filmový žánr se má stát nositelem jednoduchých mravních sdělení a vzorců chování - dostatečně jednoduchým, aby jej pochopili děti i průměrní Američané. Tento druhý pohled by mne vedl k daleko shovívavějšímu hodnocení, protože mi je však kulturně vzdálený, přikláním se spíše k původní verzi výkladu.
Slovo (1955)
Váhal jsem s poslední hvězdičkou kvůli posledním pěti minutám, ale nakonec jsem se odhodlal. Film je to opravdu skvostný po všech stránkách, byť natočen v poněkud archaizujícím duchu (i na svou dobu). Expresivní divadelní herectví (všimněme si, že postavy vždy mluví a jednají tváří ke kameře) prozrazuje, že Theodor Dreyer točil filmy už v začátcích němé éry. Nic to však neubírá na přesvědčivosti postav.
Šumař na střeše (1971)
70%. Po celou dobu (téměř tři hodiny) se mi vnucovalo srovnání s Goletem v Údolí. Navzdory dokonalé výpravě a skvělým vizuálním typům zaostává Šumař o půl koňské délky v tom, jak vykresluje atmosféru chasidů někdy na začátku minulého století.
Karate Kid (1984)
Hvězdičku dávám z piety (ve dvanácti letech se mi film líbil)
Karate Kid 3 (1989)
odpad!Odvar odvaru odvaru.
Karate Kid 2 (1986)
Odvar odvaru