novoten
Lukáš Novotný
okres Trutnov
Good times never seem so good
email pozpátku: netovon (a) seznam.cz
294 bodů
okres Trutnov
Good times never seem so good
email pozpátku: netovon (a) seznam.cz
294 bodů
Moje komentáře
Den zrady (2011)
George Clooney ve svých režisérských počinech už nejednou dokázal, že mu rafinovanost není cizí a politická sonda se tak pro něj zdála doslova lahůdkovým soustem. Já ale zůstávám zklamaný a nutno přiznat, že dost zaražený z toho, že tentokrát se žádná rafinovanost nedostavila. To, že se bude rýpat do nejvýše postavených státníků, jsem čekal, ale že se ve druhé polovině půjde skrz průhledné zvraty ke ztrátám iluzí a zlomeným srdcím, je krok až příliš na jistotu. Nechat diváka nahlédnout do těch nejrychlejších slovních kulometů a pak polevit směrem k moralitě je zkrátka menší zrada.
Děti moje (2011)
Spoilery - - - Když mám s hlavním hrdinou prožívat rodinnou krizi, nechci přitom vzdychat nad Havají. George sice rve svůj výkon nadoraz (jakkoli mu snaživý tatík primárně nesedí), ale přesto je tahle houpavá cesta v důsledku zklamáním. Můžou za to vedlejší postavy v čele s nesympatickým idiotem Sidem a v první řadě scénář. Nedokážu přistoupit na dusivou depresi, když se o pár desítek vteřin mám uchechtávat absurdním situacím a už vůbec mě nebaví sledovat příběh, který plyne, plyne - a nekončí. Matt se s manželčinou smrtí ani nevěrou nijak nesmíří, pouze funguje tak, aby tu mohl být pro dcery a pět minut před závěrečnými titulky zašeptá obligátní "Goodbye". Jen díky skvěle prodaným Clooneyho emocím tak na mořské vlně připlula i třetí hvězda. Payneův náhled na dramedii ale bohužel není pro mě.
50/50 (2011)
Když život píše silné příběhy, dívá se na ně samo. Seth Rogen udělal moc dobře, že kamaráda přemluvil k napsání scénáře a stejně dobře udělal, když si střihnul svou dosud nejlepší roli. Jako neotesance jsme ho sice viděli nesčetněkrát, ale právě v melancholické komedii, ze které lidskost svítí společně s nekompromisními hláškami, se ideálně našel. A protože jen málokdo je lepším průvodcem po real-life komediích než Joseph Gordon-Levitt, nezbývá než se spokojeně usmát, utřít nějakou tu schovanou slzu a říct si jediné. Life is good.
The Artist (2011)
Hravé a do filmu zamilované. Kdyby se v poslední třetině natvrdo neklouzalo do existenciální roviny a nekřičelo tak okatě o "němé" emoce, byl by z The Artist odvážlivec roku, který teď zaslouženě sbírá vavříny. Takhle se nemůžu zbavit pocitu příliš chtěné gradace, která tím pádem funguje o chlup méně než by mohla, ale v důsledku musím stejně chválit. Hlavní dvojice září v každém úsměvu či tanci, dobové filmy nutí vzpomínat a retro soundtrack funguje tak dokonale, že jsem ono převtělení do dvacátých let hltal do posledního políčka. Jako celek ale kvůli výše zmíněnému jen za 75%.
Strom života (2011)
Prvních dvacet minut jsou kamera i střih dechberoucí a příběhové střípky příjemně mnohoznačné. Jenže pak se podíváme do vesmíru, do prehistorie a zase zpátky a nic se nemění. To jen hlavní příběh stojí celou dobu na jednom místě s neústupným Pittem v čele. Malickovo osobní pokání nebo zpověď nebo co tím vlastně chtěl básník říci, jsem nepochopil a jen velmi těžko proto odpouštím spirituální podtext (který vcelku nepokrytě přechází do náboženské agitky). Je to jako sen, jako vzpomínka. Jenže cizí a tím pádem se žádná průvodní emoce nedostaví.
Černobílý svět (2011)
Přestože příběh Skeeter útočí nepokrytě na city příběhem, soundtrackem i postupně dávkovanými malými pointami, překvapuje mě, jak je vlastně přímočarý. Žádné schovávání hlavního tématu do roztodivných vedlejších kudrlinek, žádné přešlapování na místě. Od první větší scény zařadí jasné poselství vyšší rychlost a přes dvě hodinky v ní bez problémů vydrží. Díky tomu tak trojitá katarze působí o to důrazněji. Snad jen kdyby v závěru přišla nějaká ještě definitivnější, o něco málo osudovější, byl bych spokojený maximálně. Takhle mi při titulcích přišlo, že bych ještě pět dodatečných minut s voiceoverem do nepatrně vzdálenější budoucnosti určitě snesl. I tak si mě ale The Help získal nejen silou vyprávění, ale i dokonalým castingem i v těch nejmenších rolích.
Sherlock Holmes: Hra stínů (2011)
Pistole nabité, mozky v plné polní, dedukce rozvibrovaná na maximum. Když Holmesovy myšlenkově-zápasnické kejkle dobývaly kina poprvé, nadšeně jsem hltal každý Ritchieho nápad a když Robert Downey s jiskrou v očích odkrývá pavučinu intrik podruhé, tleskám znovu. Moriarty je totiž dokonalou nemesis, která může zahrozit z nejvšednější situace a v takových chvílích jeden potřebuje nejen věrného parťáka, ale třeba i exhibicionisticky naladěného bratra s rozklepaným personálem. Tenhle efektní akční přístup mi zkrátka k vadnoucí viktoriánské éře sedí a celý tvůrčí tým se mnou bez problémů mává skrz emoce i lokace. Prosím trilogii, milý Watsone.
Homeland (TV seriál) (2011)
1. série - 80% - Přestože se občas v seriálovém světě objeví příjemná akce nebo snaživí agenti, regulérní nastupce Jacka Bauera chyběl. A do jisté míry chybí pořád, ale s hudbou Seana Calleryho a nekompromisním obrazem politiky i světa špionských úkolů a intrik se stal Homeland jeho vzdáleným bratříčkem. Paranoia kolem seržanta Brodyho, emoce agentky Carrie nebo důvtip sympaťáka Saula vtáhnou do děje nápaditým pilotem i samotným odvážným tématem a jen jen škoda, že se ve druhé polovině tempo občas překvapivě zasekne. I tak ale pod křídly Showtime vznikl další sugestivní seriál, jehož druhá série rozhodne o tom, zda může redefinovat žánr. Pevně doufám, že budou mít scénáristé dost soudnosti na to, aby nezacházeli za určitou hranici, kde by se z jejich dítka mohl stát přepálený zmatek.
Válečné bubny (1957)
Lex Barker je super hrdina, pistolník a hlavně Old Shatterhand. Fakt, že se pět let před Pokladem na Stříbrném jezeře objevil na plátně jako náčelník Apačů ale zní jako špatný vtip - a přesně tak i vypadá. Hlasitá Mexičanka přebírá chlapské práce, sympatický kovboj mlčky soupeří s rudým přítelem a těžce zranění muži pronášejí nesnesitelně dlouhé monology. Ne, tyhle westernové bubny vůbec netušily, co chtějí žánru sdělit.
Nákaza (2011)
Pro thriller málo gradace, pro drama málo prostoru charakterům a pro paradokument moc ležérního předhazování prázdných "faktů". Ta polovičatost, která trčí z každého druhého záběru je občas přímo nesnesitelná a ze Soderbergha tak dělá regulérního smolaře. Jako čistá popcornovka prošpikovaná napětím mohla Nákaza bodovat nesrovnatelně důrazněji, takhle se tvůrčí záměr absolutně minul účinkem.
Torchwood (TV seriál) (2006)
1. série - 90% - Sci-fi plné osobní roviny a vztahy na velmi otevřené úrovni? Ano, prosím. Na hravé zápletky v modré telefonní budce můžu velmi rychle zapomenout, ale Jack Harkness (se svým zcela jiným typem hrátek) umí zaujmout stejně rychle. A když po jeho boku stojí cynický Owen nebo krásná Gwen, je zaděláno na tým, které není snadné milovat, ale stejně se nedokážu ubránit pocitu, že bych v Torchwoodu začal pracovat klidně zítra. Jednoduše znějící věta "Doctor Who je pro celou rodinu, ale Torchwood pro dospělou část publika" je v důsledku velmi pravdivá. 2. série - 100% - Seriál, který bolí. Tohle nejsou emoční pochody, které se posouvají ve prospěch seriálu, tohle je obyčejný život proti vědě a každodennost proti neodvratnému osudu. Kapitán Jack smutně hledí vstříc budoucnosti, odmítá svou minulost a z Torchwoodu je tak silná nálož pocitů i napětí, že musím uznat R.T. Daviesovi zásluhy za dokonale fungující vesmír, kde se seriály vzájemně perfektně doplňují a zároveň bezchybně fungují každý sám za sebe.
Darker than Black: Ryūsei no Gemini (TV seriál) (2009)
Tam, kde první série mísila náměty Dollhouse nebo Matrixu, přichází Gemini s parafrází na (později natočenou) Hannu od Joea Wrighta. Ústup do pozadí v podání starých známých nevadí a po pár epizodách, ve kterých není nouze o přehnanější citové výlevy, je i Suou zdatnou průvodkyní po nových místech depresivně laděného světa. Darker Than Black má tak štěstí, že končí na vrcholu. Nejednoznačný konec mě nechal příjemně tápajícího, ale po delší úvaze zkrátka nemůžu jinak, než si konec vyložit jako střízlivý happyend.
Harry Potter a Kámen mudrců (2001)
Jedna dekáda je pryč a film, kterým to všechno začalo, nezestárnul ani o den. Těžko říct, jestli Chris Columbus věděl, jak obrovský fenomén startuje, ale neskutečně mu za to děkuju. Bez něj bych se nikdy nedostal nejen k filmům, ale hlavně k mojí milované knižní předloze. A nostalgie při sledování "naší nové celebrity" stírané Severusem Snapem je skutečně nezměrná. Není to nejlepší díl, ale je zkrátka první.
Muži, kteří nenávidí ženy (2009)
Od samého začátku temné každým coulem, s každou další scénou čím dál víc skličující a stejně se mnou ani jedna z finálních point a katarzí nehnula. Možná je to tím, že kolem Lisbeth je postaveno tolik emocionálních zdí, že jsem se na ni díval celou dobu spíše z dálky a daleko víc mě tak bavil Mikael. Nebo zkrátka adaptace vynechala pár scén, které by mi zásadně pomohly, těžko říct. Jisté je jen to, že tahle vlna deprese provanula těsně mimo mě, přestože si mě pátrací linka přikovala dost spolehlivě. A že to je v tomhle specifickém případě dost škoda.
Mission Impossible - Ghost Protocol (2011)
Mission: Accomplished. Sice jsem až do Dubaje nemohl pořádně chytit nově nasazené tempo, ale nakonec mi nepokrytě špionážní (a k prvnímu filmu se očividně vracející) Birdův pohled sedí. Hodně ale odvádí Cruise v životní roli lídra supertýmu a ještě víc pak dozvuky Abramsovy trojky. Nakonec si ale mohou přijít na své i fanoušci nejrůznějších sousedních sérií, protože Ethan v zachmuřených chvílích připomíná Jacka Bauera a ve finálním souboji zase Jamese Bonda. A právě tenhle průřez žánry i náladami nakonec Ghost Protocol vytahuje na pozici více než solidního přírůstku do série. 75%
Peklo Manitoby (1965)
Než jsem se dostal postavám pod kůži a dal si dohromady, co má mít asi tak který charakter za význam, byla skoro polovina filmu za mnou. Když pak scénář střídá jenom dvě polohy - zmatenou nebo naivní - zdálo by se, že je na katastrofu zaděláno. Jenže jsou tu dva důvody proti. Lex Barker a Pierre Brice s přehledem dokazují, že parťácká chemie z Vinnetoua nefunguje náhodou a jejich společné scény jsou pro každého fanouška klasických Mayovek úsměvným pohlazením po duši. Díky nim je tak z Manitoby relativně příjemná oddychovka pro všechny, kdo chtějí dva nezapomenutelné idoly vidět i v jiném vztahu než jako pokrevní bratry.
Rebel bez příčiny (1955)
I love somebody... Dospělé děti, zranitelné duše a touha po citech, které umí dát jenom blízcí. Teenagerovská zklamání a mindráky tu byly i před šedesáti lety a na plátně jim to slušelo stejně jako dnes. Rebel bez příčiny umí nalít do srdce rodinnou náladu, touhu po usmíření všech nesvárů a v neposlední řadě obraz Jamese Deana. Možná nebyl nejcharakternější herec nebo nejtypičtější představitel plakátového šviháka. Ale charisma z něj sálá po první větě.
Warrior (2011)
Zrádně povědomá dějová šablona, chlapský pot v každé minutě a problémy, které vám navždy zůstanou koukat z očí. Warrior je na první pohled jakýmsi scénáristickým kalkulem. Bere si z různých dějových premis slavných boxerských dramat a všechno balí do témat, na která slyší diváci i kritici. Protne se tu Irák, hrdinství, trauma, střední škola, dluhy, alkoholismus a v centru všeho zůstávají ty nejpevnější rodinné hodnoty obalené kolem trpkých vzpomínek. Jenže ono to funguje a to tak, že dokonale. Gavin O'Connor se z Hokejového zázraku poučil, že některé emoce fungují lépe naznačené a beze slov a s každou další scénou, která zabředává do rozbitých rodinných vztahů, stupňuje atmosféru neutuchajícího fandění a touhy po usmíření. A v neposlední řadě má v první linii Toma Hardyho, který svou nosorožčí silou rozbije všechny pochyby. Těžko říct, čím to je, že chlapi tak snadno podlehnou ve chvíli, kdy se ozve charakteristický zvuk rány dopadající na vysvalené tělo, ale ten adrenalin, který ve mně během každé výraznější bitky vystoupal, by mohl pohánět nějakou oblastní elektrárnu. Když při finálním songu vybublají i ty nejskrytější vzpomínky a city s nimi spojené, není už proti síle tohoto vyprávění obrany.
Glee: The 3D Concert Movie (2011)
Po hudební, choreografické a fanouškovské stránce je to Glee v nejčistši formě. Po té technické ale ne. Jakmile se zpívá, tak se můžu rozpustit (hlavně Jesse's Girl přecházející do Valerie je dechberoucí) a očima hltám stejné osoby jako v seriálu, protože Dianna, Lea i Naya jsou k sežrání asi vždycky. Ale ty prostřihy na fanoušky a hlavně jejich životní příběhy pochválit nemůžu. Uznávám, že příběh Jaene je dojemný a do tohoto sestřihu patří po zásluze, ale Josey už napotřetí docela vadila a Trentona bych po chvíli nejradši zabil. Samozřejmě nic proti gayům a ztotožnění s Kurtem, ale při sledování Glee koncertu nějak nemám zájem sledovat nesympatického člověka, co vlastně ve čtyřech prostřizích řekne, že "na střední to bylo fakt nanic a pak jsem uviděl Glee". Bez těchto nevyslyšených tvůrčích záměrů Kevina Tancharoena bych šel okamžitě na pět a Concert Movie by se zařadil mezi filmy roku. Vidět z takové blízkosti zpívající Leu nebo tančící Heather a zahulákat si s nimi Loser Like Me musí být elektrizující zážitek.
Změna je život (TV seriál) (2010)
1. série - 60% - Jak se někde objeví rodinná vztahovka vyprávěná v klidném tempu, nesmím chybět. Proto jsem po úvodních epizodách Life UneXpected jásal nad nalezením nové klasiky, ale nadšení později povážlivě kleslo a ke konci série se změnilo téměř v apatii. A je to obrovská škoda, protože hlavní postavy mám rád bez výjimky všechny. Jenže stejně tak jako jim dokážu fandit, kroutím každý druhý díl hlavou z jejich podivného chování, které k předchozím činům vůbec nepasuje a občas zafunguje jako zbytečný oslí můstek. Takže jakkoli to Shiri Appleby i deset let po Roswellu neskutečně sluší, nevím zatím přesně, co si myslet. Snad druhá série přijde s nějakým šikovným zvratem nebo nápadem, který děj vytáhne z ospalého průměru. 2. série - 80% - Stálo za to si počkat. Malou chvíli to ještě trvalo, ale pak se tvůrci rozhodli - a začali psát LUX jako mírnější verzi One Tree Hill (a pro ty, kterým by to nebylo jasné podle basketu, napsali i jeden crossover). V tu ránu je problém nepustit si po třech právě zhlédnutých epizodách i tu čtvrtou a postavy i přes přetrvávající neduhy v chování beru jako strašně fajn charaktery. Jednoznačně největším kladem jsou ale vztahy. Pryč jsou nenápadná pouta, která mi jsou ve většině případů jedno a konečně přicházejí situace, kdy musím zapáleně fandit té či oné dvojici. Scénáristé dokonce měli tolik odvahy, že dost obšírně pojali i vztah Lux s Ericem, malé nenápadné tabu, o které se velká většina teenagerovských seriálů nezapomene otřít, ale málokdy je z něj něco jiného než slepá ulička. Právě tato příjemně znervozňující linka zakázané lásky je tím, co mi ze seriálu v hlavě zůstane napořád. Alespoň než přišel úplný konec... Spoileroidní P.S. k finále seriálu: Parta, která psala poslední díl se očividně rozhodla, že nemá cenu skončit jako příjemně rodinný seriál (přestože jsem tak celé dílo po dvě série bral) a doslova kaskadérským kouskem silně zariskovali s přízní diváků. Většinou podobné odvaze fandím, ale tady jen zaraženě kroutím hlavou. Ze závěrečné pětiminutovky mám pocit, že celá zápletka byla rozepsána na tři roky a když během druhého přišla od vedení televize CW stopka, byl zkrátka za poslední díl druhé sezóny napsán dovětek, který měl původně stát na konci té třetí. Tohle šíleně nešťastné rozhodnutí tak může za to, že přestože díky druhé řadě směřoval seriál ke čtvrté hvězdě, v nejposlednější chvíli s ní musím ucuknout. Uspěchané konce by se neměly psát podle fanouškovských přání někde z úvodních dílů. Jinak si totiž finálně poskládané dvojice vysvětlit neumím.
Vinnetou a Old Shatterhand v údolí smrti (1968)
Symbolické rozloučení na sto a jeden způsob. Harald Reinl se nemohl dívat na to, jak jím započatá série končí a rozhodl se dát zlatému a neopakovatelnému období filmových Mayovek ještě jeden kousek. Vždyť poslední dva filmy, které diváci viděli, byly roku 1966 nepříliš povedená Apanači a ostudný Old Firehand. Proto se za kameru musel postavit právě Reinl a stvořil film, který dal divákům všechno, co měli nejradši. V hlavních rolích zbožňovanou dvojici, která se jako v nejlepších filmech velmi efektně tahá z bryndy, oba vtipné sidekicky i hudbu Martina Böttchera. Když pak jako hlavní ženská postava září Karin Dor a jako záporák brojí tradičně krvežíznivý Rik Battaglia, není co dodat. Je to právě Údolí smrti, které je v mých očích kvalitou nejblíže zlaté čtveřici. Ta iluze "řadového" dobrodružství pokrevních bratrů totiž nikdy předtím nebyla takhle blízká a za to můžu připsat zásluhy právě panu režisérovi. Po letech jsem navíc konečně přivykl odlišnému dabingu a naopak na mě působí s ještě větší nostalgií. Sedmdesátiletý Vladimír Ráž snažící se udýchat srdnatého Old Shatterhanda, mě zkrátka k zbláznění dojímá.
Twilight sága: Rozbřesk - 1. část (2011)
Strach z toho, že se sága rozsype na prahu poslední kapitoly, jsem měl pořádný. Zbytečně. To, jak se zrovna dramaticky-multižánrový Bill Condon dostal ke Stmívání, doteď nechápu, ale jsem za to neskutečně rád. Umí povolit trochu sešňerovanou atmosféru, odlehčit momenty, které by zaváněly zbytečností a v první řadě umí nasadit takové závěrečné tempo, že se mi v hlavě nenápadně rodí myšlenky na první Rozbřesk jako nejlepší díl. Aniž bych chtěl prozrazovat konkrétní dějové zvraty, tak jedno osudové setkání v závěru, po kterém následuje romantická vize, pro mě už dávno bylo nejnebezpečnějším momentem ságy, který jsem si nedokázal ve filmu představit jinak než jako směšný. A teď? Dojímavá pointa, kvůli které se na poslední díl těším asi jako na žádný jiný. Breaking Dawn je tak nakonec kvalitativní trefa do černého a když v závěru zní Burwellova Bella's Lullaby, je jasné, že tentokrát je to atmosférou výhra na plné čáře. Bez tradičně naivních dialogů a několika nenápadných klopýtnutí v Brazílii by snad Cullenovi sahali po nejvyšším hodnocení. A všeobecné házení odpadků na ságu už asi ani nemůže být trapnější. Měli jste tři filmy na to ji přestat sledovat. Pokud jste trpěli předtím, teď už se to asi nespraví, že ano...
Twilight sága: Zatmění (2010)
Krok dopředu a zároveň lehké přešlapování na místě. David Slade sice dokáže režisérsky nejlépe zkrotit problematický scénář a díky výtečným flashbackům nebo strhující akci umí gradovat očekávání finále, ale zároveň doplácí na to, kterému dílu se upsal. Z hlediska dějového pokroku totiž Zatmění trochu trpí. Nepadne tu žádné klíčové rozhodnutí ani nedojde na žádný čin, který by zásadně měnil situaci. Dojde jen k jedné velké bitvě, která má největší štěstí v tom, že má atraktivní bojovníky na obou stranách. Přestože tak třetí díl trochu trpí tím, že nemá svou pevnou tvář (Stmívání je chladný úvod, Nový měsíc zase intimní melodrama) a v samém závěru vyznívá jako vzpomínkový díl s bitvami v horách, funguje právě v této podobě skvěle. A to i v situaci, kdy Bellino rozhodování a pochybování místy pije krev. Já ale na Twilight ságu nikdy neplival a vypadá to, že už ani nebudu. Proto se uvidíme za Rozbřesku.
Jurský park (1993)
Čím jsem starší, tím víc Jurský park dozrává z dobrodržné atrakce pro celé rodiny do poctivé klasiky, která snad nemůže zestárnout. První brachiosaurus, první T-Rexův řev, první rána elektrickým proudem. A první film, kde při pohledu na dinosaury nemůžu říct ke trikům ani půl slova. To, že je tahle nepřibržďující jízda z dílny Stevena Spielberga, je pak pointou samo o sobě.
Pět hrobů u Káhiry (1943)
Vzhledem k době vzniku je určitá naivita a scénáristická roztříštěnost pochopitelná, ale přesto bych od Billyho Wildera ve válečném prostředí čekal něco rafinovanějšího a trvalejšího. Takhle totiž snaha britského desátníka slibuje něco, čeho se dočkám jen v několika zdrženlivých prostřizích. Třetí hvězdu tak navzdory jasnému zklamání zachraňuje hlavně sympaťák Farid v perfektně úslužném podání Akima Tamiroffa. 50%
Johnny English se vrací (2011)
Jednou polovinou zápletka, za kterou by se málem nemusel stydět ani 007, tou druhou zase navázání na tradice klasických komedií ze šedesátých let á la Louis de Funès. Díky věčně kamennému výrazu hlavního představitele je ale druhá salva Johnny eskapád neskonale příjemná i se zbytečným nášupem nejtriviálnějšího gagu celého filmu. Perlou je pak Rowanova dokonalá lekce vaření, jejíž imitaci raději předem pečlivě nacvičte.
Last Night (2010)
Každým slovem živoucí dialogy, nadčasová zápletka a prodírání se nenápadným houštím minulosti každého z nás. Massy Tadjelin si typově dokonale obsadila svůj debut a dala mi nový Closer. Tuhle noc se totiž něco stane, něco ne a něco se možná navždy změní. A nová, neústupná a hlavně intimně-osobní konverzačka je na světě. Už dlouho jsem tak silně nepocítil chlad i žár, které láska umí dát.
Saxána a Lexikon kouzel (2011)
Nejhorší je fakt, že si kdysi Vorlíček s Macourkem mysleli, že tímhle scénářem přidávají do zlatého fondu regulerní pokračování Dívky na koštětí. Jenže nepříběhová lavina logických nesmyslů a nekoukatelných efektů je směšná stejně jako touha osmdesátiletého matadora přiživit se na potterománii. Vilná teta Irma svádící všechno v dohledu je pro nejmenší očividně to ideální.
Old Shatterhand (1964)
Tenhle příběh Karel May neodvyprávěl, proto mě překvapuje, že stále funguje. V lecčems jde sice proti zavedeným mírumilovným pravidlům, ale Vinnetouova zášť vedoucí až na válečnou stezku je hodně dlouho gradovaná a pochopitelná. Je ale vidět, že nová produkční společnost (která získala Briceho k Barkerovi jen s velkým štěstím) se chtěla přiblížit klasickým americkým westernům. Chladný záporák Bradley, emancipovaná Bílá holubice nebo horlivý Tujunga jsou zkrátka postavy, které by do knižních Mayovek nepasovaly, tím spíš děj, který příliš na optimismu nepřidá. Díky charismatu hlavní dvojice je ale Old Shatterhand na lepších 70% a s menším přimhouřením oka ho lze zařadit ke zlaté kolekci.
West Side Story (1961)
Good night, good night. Sleep well and when you dream, dream of me. Bezelstnost proti vášnivosti, nevinnost proti vznětlivosti. A Žraloci proti Tryskáčům v opojném dusnu newyorských přistěhovalců, kde chce láska překonat všechnu zlou krev. 90% pro nestárnoucí klasiku, která ani po padesáti letech od vzniku nepřestává brát za srdce.