novoten

Uznávám sílu nápadů v úvodu, v opakování vět před kamerou, ve výzvě směrem k divákům, která je odvážná a objektivně málo důrazná. Co přijde po ní, je už jen repetitivní hra s trpělivostí a očekáváním, kterou ničí dabing, vizuální ruch a bohužel i přístup samotného tvůrce, který si před i po projekci v první řadě zakládá na tom, kolik lidí vytočí a kolik jich odejde. V tu chvíli hranice tvořivého trollingu přepadne z vod troufalosti někam k falešnému opájení se vlastními schopnostmi a dává zapomenout na to, že muselo dát hroznou práci, aby Jonestown vypadal právě takhle (ošklivě).

Až se někdo zeptá, o čem je About Love, tak se možná zamyslím, možná zasněně usměju, ale nic kloudnějšího než "no prostě o lásce" ze mě nikdo nedostane. Škoda, že v prostřední povídce tak moc drhne tempo a já už si několikrát úpěnlivě přál, aby skončila, protože dorozumívací problémy jsou tady spíš na škodu a neskutečně svou roztahaností otravují. Na druhé straně povídka závěrečná je svou finální jazykovou minipointou opravdu něžná a kouzelná. Oním krásným a jiskřivým diamantem je ale úvodní příběh Tokio. Ten dokáže vzbudit pocity, jaké vyvolává opravdu jen láska. Oddanost, bezhlavost, zvědavost a všechno ostatní, na co si určitě vzpomenete sami.

Symbolika lidských hříchů je tou nejsilnější i nejslabší stránkou balady o oslovi. Nepředvídatelně utahuje smyčku kolem titulního zvířecího hrdiny i jeho teskně smutné majitelky a kamarádky, zároveň se ale chtěným obrazům podřizuje tak bezvýhradně, že motivaci charakterů staví jen do hrubé osnovy a často i za hranu uvěřitelnosti. Navíc to není poprvé, kdy hlavní postava Bressonova příběhu většinu scén buď smutní nebo trpí a jakkoli jsem zastáncem toho, že se stejné téma dá zpracovat mnohokrát a přesto pokaždé jinak, v případě tohoto trýznivého námětu to vidím přesně opačně. Nejsilnější dojmy tak paradoxně zanechává záludný Gérard. Jeho představitel François Lafarge je bez přehánění hypnotický a je škoda, že se své první roli už v kariéře nepřiblížil.

Konečně to někdo řekl nahlas. Sice v komedii, takže spousta hodnotících bere námět jen jako cestu k prvoplánové legraci, ale ono je to přesně obráceně. Vtipu je tu sice v duchu komediálního žánru dost, takže si na své přijde i divák, který se stavil pro odlehčenou romantiku, ale v klíčových momentech asi zůstane trochu zaražený. A dokážu si představit, že zaražených bude asi většina. Ono jde totiž v první řadě vážně o ty rozvody, rozchody, hořké vzpomínky a vůbec všechno, co se honí hlavou dětem, když se jejich rodiče rozejdou. Někoho to postrčí správným směrem a srovná mu to hodnoty do latě a někoho to naopak může rozbít všemi směry a ze vztahové politiky dotyčnému udělat španělskou vesnici. Dlouho jsem si myslel, že jsem v takovém přemýšlení naprostá menšina, ale ACOD mi, nejen v úžasné finální titulkové montáži ukázal, že nejsem. Že nás je hromada a za to já děkuju. To, že spoustu mých myšlenek a rozutíkaných nápadů nahlas předříkává Adam Scott, je pak důvodem, proč jsem i přes místy trochu rozevlátou ústřední zápletku zvažoval i nejvyšší hodnocení. A to, že mu macechu chvíli po zhlédnutí kompletního Parks and Recreation hraje právě Amy Poehler je pak už jen třešničkou na dortu.

Asi jsem objevil svou novou guilty pleasure. Moc pozitivní komedie, která není tak duchařská jako romantická s tehdy ještě neznámým talentem Ruffalem a kukadly krásné Reese v hlavních rolích. Ve správné náladě se pak dá odpustit i pár logických lapsů a jen si užít překvapivě úspěšně cílenou nebeskou střelu.

Až vám někdo bude říkat, že nejnepřijatelnější pokus, co kdy viděl, je Mazací hlava, pusťte mu Adebar a během dvou minut ho přesvědčíte o opaku. Ale za ten čas to bohužel nestojí.

Hmatatelná syrovost v tragédii na pokračování. Kim nedává příležitost vydechnout ani na chvíli a každým dalším dějovým posunem zabředává hlouběji do všudypřítomného chladného bahna. Nejde ale o depresi a brutalitu bez ladu a skladu, naopak. Všechna neštěstí se ukazují na podkladu potlačované lidskosti nebo hlubokých křivd a svou věrohodností téměř až zabolí.

1. série - 80% - Spoilery - Poutavý akční hit, který má tu smůlu, že se o něm nejčastěji mluví v souvislosti s jeho netypickou, místy až trhanou animací. Jinak se totiž jedná o gradovanou nadpřirozenou naháněčku tří stran, kde paradoxně té divácky nejbližší fandím méně než pronásledovatelům. Hlavní hrdina totiž má tu smůlu, že mu v rámci uvěřitelnosti byl uprostřed celé série přidán nečekaný charakterový rys a z úst jeho sestry se dozvíme, že zdánlivý sympaťák stíhaný katastrofickými událostmi umí ve skutečnosti být vypočítavý neřád. Osobně to považuji za nešťastné rozhodnutí, protože si tento směr později protiřečí, ale jsem ochoten ho odpustit tváří v tvář tomu, jak mi přirostli k srdci ostatní. Zejména dobrák Kaito a neúnavný Tosaki se totiž okamžitě zařadili mezi moje nejoblíbenější anime charaktery vůbec. A konečně to, kvůli čemu si cestu k Ajinům našla většina diváků - akce. Každý souboj ghostů, ale i každá přestřelka (jakkoli občas zbytečně přepjatá kvůli nepochopitelným rozhodnutím všemožných vojenských jednotek) fascinuje každým úderem a výstřelem a nejen z vynikající poslední epizody dělá podívanou, při které jsem napětím v klidu neposeděl. 2. série - 85% - Vynucené spojenectví Nagaie s Tosakim přináší příjemné pnutí mezi jednotlivými charaktery, větší prostor pro dosud vedlejší figury (a že Shimomura i Nakano daný prostor bohatě využívají) i sevřenější příběhovou linku. Celý svět se spojil proti sílícímu Satovi, logicky přicházejí fatální ztráty či klíčové prohry a vše spěje k nekompromisnímu finále. A já se bavím jak při odlehčených tréninkových pasážích, tak při klidnějších chvílích (překvapivě působivá epizoda z vězení) a samozřejmě i při akční symfonii s přibývajícím počtem ghostů. Mojí jedinou výtkou je tak hlavní záporák a nekončící řada neúspěšných pokusů o jeho zadržení. Koncept Sata jako člověka, který se chce jen a pouze bavit a díky jeho zálibě v co nejnáročnějších videohrách má automaticky dispozice porazit nejrůznější vládní, policejní, tajné či protiajinské jednotky mi ne a ne úplně sednout a je tak tím jediným, ale bohužel značným důvodem, proč se neuchýlit k nejvyššímu hodnocení. Ať se třetí série dočkáme nebo ne, budu nakonec počin o soubojích nesmrtelných antihrdinů považovat za moderní odpověď na legendární Death Note. Akčnější, svižnější, vyváženější a - jak už to u novějších přírůstků bývá - jednodušší a divácky přívětivější.

Nečekaná rána v podobě všech odlesků melancholie. Zastavené zrnící políčko na videokazetě, ve kterém je navždy všechno v pořádku. Sem je potřeba se vracet, když není dobře, přestože to znamená, že chvíli bude ještě hůř a odpověď, ať už v pochopení či v jiskře naděje nebo jen v důležité vzpomínce, na sebe nechá čekat. Čekal jsem prosluněný dovolenkový film o dospívání, proto se jen těžko vysvětluje, v jakém tichu jsem zůstal, když mi Charlotte Wells dala přesně to, ale nadběhla mi při tom z druhé strany.

Vysněné prostředí každého diváka dobových detektivek v podobě monumentální vily, perfektně poskládaná herecká sestava - a stejně do sebe skoro nic nezapadne, snad kvůli změnám oproti předloze. Průměrné hodnocení zachraňují půvaby Elly Purnell a dokonale slizký Matthew Goode, jehož intriky mě bavily mnohem víc, než samotné pátrání po pachateli nebo spletité vzpomínky.