Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Akční
  • Krátkometrážní

Recenze (2 449)

plakát

American Horror Story - New York City (2022) (série) 

Bez menších spoilerů se z atypické kapitoly vypsat nedokážu. Přiznaně béčkový směr 1984 i Double Feature nahnal seriál do slepé uličky, kdy bylo potřeba zvážnět a přijít s příběhem, který (s nadsázkou) bude dávat smysl. A výsledkem je zážitek z horkem rozpálené metropole, kde někdo vraždí a někdo další taky. Dvě linky se proplétají tak dlouho, až se nakonec oddělí a zatímco jedna z nich se k AHS vesmíru hodí, ta druhá diváckou obec rozdělila velkou silou. Ryan Murphy totiž přišel s Angels in America(n Horror Story) a přestože bych podobný zážitek čekal v nějaké jiné antologii nebo třeba v Pose, nějakou záhadou to díky brilantnímu finálnímu dílu skličuje, dojímá, napíná úplně jinak než libovolná minulá série - a hlavně funguje. I navzdory tomu, jak scénář záměrně mate divákovo očekávání a naopak díky tomu, jak se sem hodí fistule Russella Toveyho, návrat slizkosti Zacharyho Quinta, metafory očividné i poschovávané a desetiminutovky, kdy se zdánlivě nic neděje, a přitom není potřeba nic dodávat.

plakát

Ruka v rukávu (2014) 

Na třicet a více let staré a dvacetkrát viděné kousky se dodnes vyprodávají kina, opakovaně zní stížnosti na to, že žánr parodie je mrtvý a taková perla se nechá ležet ladem a víceméně nikdo ji neviděl. A přitom staví žánr na hlavu, Paul Rudd i Amy Poehler se mohou přetrhnout a střílí jednu slovní i nonverbální  šílenost za druhou, ať už se na diváka přichytí nebo ne - a do toho jim občas přijde pomoct nějaká více či méně známá seriálová tvář, nejčastěji z Wet Hot American Summer. Smál jsem se, pohoršoval, nevěřil vlastním očím, ale v první řadě nechápal, proč jsem si s touhle rukou nepotřásl mnohem dřív. Jak ale sleduji spoustu komentářů, někdo by trefnou parodii nepoznal, ani kdyby do něj narazila v plné rychlosti. U stížností na to, že tenhle slaďák je nějak mimo, se začínám bát, kdo si utahuje z koho.

plakát

Co je nového, kotě? (1966) 

Nápad přestříhat a předabovat exoticky působící materiál je milionový. Woody s ním přišel jako první, ale bohužel snad všichni, kdo přišli po něm, byli úspěšnější. Snad za to může absence čehokoli jiného, než jen prvotního nápadu, snad zásahy studia, snad opakování vtipů, jejich rozpačitá dětinskost nebo naopak upocenost, ale Tiger Lily už je dnes téměř nesledovatelná.

plakát

Co je nového, kočičko? (1965) 

Být svědkem toho, jak se v konverzačně takřka dojemné scéně potkají Woody Allen a Peter Sellers, je zážitek, na který jsem čekal dlouho. Sice se tak děje ve snímku tak praštěném, že si ho z větší části nedokážu užít a jen vyzobávám ty nejvypečenější gagy a přepálené situace, ale protože jsem neočekával vůbec nic, nezlobím se a jen jsem rád, že skryté poklady existují, jakkoli je potřeba se v truhle pohrabat trochu důkladněji.

plakát

Zabijáci rozkvetlého měsíce (2023) 

V rovině pohledu na k záhubě odsouzenou komunitu hutné, teskné, od režiséra typicky kousavé a chvílemi strhující. Ve stejně výrazné rovině rodinné ságy ze starých nedobrých časů ale ve všech ohledech slabší. Charakteristika ústředního trojlístku je totiž téměř od začátku jasně daná, mezi řádky je toho skryto jen málo a ve chvíli, kdy se přestane před divákem halit i poslední detail, je hotovo. Od té chvíle už nedává smysl důvěra konkrétních vztahů a tím pádem ani motivace zásadních činů v posledním aktu. A tím spíš pak nerozumím, proč tenhle měsíc kvete půlčtvrté hodiny, když by se všechny pohnutky i pointy vešly do dvou a nepřišel bych o významy ani hloubku. Čímž se dostávám k tomu, jak moc Scorsese miluje rozhazovačnost a formální rozmazlenost. Tam, kde má být stádo, je několik stovek krav, kde má být davová scéna, jsou lidi od obzoru k obzoru a tak (hlavně v úvodu) pořád dokola. I DiCaprio je tentokrát až nadužívaný a možnosti jeho zlomeného výrazu, jakkoli jindy dokonale funkčního, přetíženy, protože je divákovi téměř cpán před oči ve všech emocionálních extrémech. Chápu opájení se možnostmi kinematografie, ale na rozdíl od daleko chytřejšího Irčana, podobně rozvážné a opatrně jedovaté americké vzpomínky, tenhle kotouč podruhé už roztáčet nebudu.

plakát

One Piece (2023) (seriál) 

1. série - 90% - O fenomén One Piece jsem se v minulosti vždy jen otřel, protože mít rád anime znamená na něj dříve nebo později narazit. Znám přibližně jeho děj, tuším i pár zásadních spoilerů, ale vždy jsem jen respektoval, protože troufnout si na více než tisícovku epizod už dnes nevidím reálně. Mám pro něj ale obrovský obdiv, protože dokázal a stále dokazuje držet v povědomí pirátský žánr, nedostatkové a přitom lákavé zboží. A že v něm plaveb, rvaček, šavlovaček a pokladů je tolik, až z toho mám chvílemi mráz v zádech, jak velký potenciál v sobě po už tak báječné první sezóně má. Vážně, tohle je překvapení roku, ve kterém funguje v plné míře herecká chemie, minulost postav, napětí, humor i natěšení na věci příští. Casting navíc trefil neznámé nebo skoro neznámé tváře na jedničku, zejména Luffy a Buggy jsou přímo komediálními démanty. Plavte se taky, kdo hledá dobrodružství starého žánru, které jednou za čas ozvláštní fantastika zvláštních schopností, nemůže volit lépe.

plakát

Scott Pilgrim jde na věc (2023) (seriál) 

Nebýt toho, že spousta diváků očekávala dějovou kopii filmu ve dvakrát delší verzi, do které se vejde každá maličkost z předlohy, svítilo by zde hodnocení ještě o pěkných pár procent vyšší. Seriálový Pilgrim je totiž úplně jiný, než jakého jsem čekal já, jeho fanoušci nebo i zavilí odpůrci. Je jiný snad ve všem a díky tomu jsem se k tomuhle fandomu konečně pořádně přiblížil. Nechci prozrazovat jakoukoli pointu, ale od konce první epizody sledujeme úplně jiné vyprávění, které si dělá, co chce. Baví, dojímá a občas až téměř odpočívá. Vážně, jak jinak totiž nazvat chvíle, kdy se dvě postavy jen tak procházejí po hollywoodské továrně na sny nebo si spolu zahrají písničku a scénář na ně počká, neutíká a jen baví a prohlubuje charaktery, které jsem vždycky znal jen jako (jakkoli zábavné) figurky. Dospění všech zúčastněných je navíc hrozně znát, protože i když se vypráví v podobných kulisách a o zcela stejných tématech, konečně to nejsou pózy nebo zkratky, konečně je o charakterech a jejich vztazích co říct a s nadhledem komentovat život a všechny jeho příjemně i nepříjemně nostalgické zákruty. K vlastnímu šoku bych zvažoval i nejvyšší hodnocení, vždyť meta rovina, se kterou se postupně dělají čím dál větší prostocviky, se veze na vlně Futuramy nebo Ricka a Mortyho, a přitom zůstává civilní. Jen ten Scott je pořád oním nesympatickým Michaelem Cerou a nemůžu mu přijít na chuť. Chci seriál, kde si jen Ramona bude povídat s Kim, Julie nebo Envy a konečně začnu psát Bryanu Lee O'Malleymu psát sáhodlouhé fanouškovské dopisy i já.

plakát

Scott Pilgrim proti zbytku světa (2010) 

Jsou snímky, na které názor dozraje a jsou takové, které se ani po čase nehnou. V době vzniku jsem se filmu, ve kterém bude hrát punk, rock, parta sympaťáků a na motivy komiksu se ve videoherním hávu budou vyřizovat účty s expartnery, nemohl dočkat. Přemluvil jsem k návštěvě kina kamarády a došlo k noční můře každého zdejšího diváka. Zatímco trailery takřka nepolíbení přátelé se slušně bavili a děkovali za tip, já si mohl hlavu ukroutit a k průměrnému hodnocení jsem se došplhal jen horko těžko s přihlédnutím k neodolatelnému Culkinovi a obrovskému množství vizuálních nápadů. Nechápal jsem, co taková sebranka krásných holek v čele s Envy a s Ramonou mohla nebo může vidět na motajícím se cucákovi bez charizmatu, kterého ještě navíc hraje Michael Cera. Do toho mě rozčarovaly repetitivní souboje, eticky problematický konec, zkrátka jsem nemohl přestat remcat. Pokaždé, když v následujících letech Scotta někdo zmínil, často v nadšeném vzpomínání na bezuzdnou podívanou plnou legrace, vrtalo mi hlavou, proč právě mně není souzené si s panem Pilgrimem potykat. Proto jsem se s ním po třinácti letech setkal znovu - a dopadlo to naprosto stejně. Nemůžu vystát hlavního hrdinu, nerozumím dějové úloze Knives, snad jen těch začínajících, v budoucnu o poznání slavnějších hvězd, tu vnímám ještě víc. Beru reprízu jako nečekaně nutnou přípravu na animovaný seriál, který vypráví stejný příběh, ale jde na to naštěstí úplně jinak, ale s tímhle jménem se v hrané podobě už naštěstí kamarádit nebudu.

plakát

Anatomie pádu (2023) 

Tak trochu jiné krimi drama, než jaké nás distribuce naučila znát. Neposouvá se pomocí dějových šoků nebo emocionálních veletočů. Vždy k divákovi mluví potichu, odosobněně, ale nikdy ne necitlivě. Strojově přesně sleduje linky vyšetřovací i soudní a faktickou cestou zpochybňuje, co si myslíme, že víme - aniž by kdy naplno odpovědělo na to, co si myslíme, že potřebujeme znát. Takový způsob může vypadat nedivácky a svérázně, ale mně byl i přes neopodstatněnou délku čím dál sympatičtější.

plakát

#annaismissing (2023) 

V době, kdy ve většině tuzemských hitů není rozumět polovině postav a jednotlivé náměty se dají rozdělit do pár nekonečně kopírovaných škatulek, přijde zjevení. Pavel Soukup už u Martyho uměl napnout, ale u Anny přímo děsí a technicky přesahuje všechno, co se dá od českého thrilleru očekávat. Scénář záměrně okatě věší nejočividnější slepé uličky tak, aby nebylo jasné, jestli na nich náhodou něco není, a žánrově se směle rozkračuje v mantinelech severských detektivek. Triumfální výsledek, kterému je naše kotlina zákonitě malá.

Ovládací panel
60. nej uživatel Česko
443 bodů