Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Dokumentární
  • Akční
  • Komedie
  • Horor

Recenze (862)

plakát

Sexuální výchova (2019) (seriál) 

Tento seriál by si skutečně žádný teenager neměl nechat ujít, protože lepší záležitost pro svojí cílovou skupinu bude hledat dost těžko, a to jak v současně vysílané seriálové tvorbě, tak i v té starší. Pokud bych Sex Education sledoval jako puberťák, patrně by se pro mě stal okamžitě kultem, a to ne ani tak z toho důvodu, že by byl pozérsky kůl a lezl do zadku všem aktuálním teen trendům, ale protože je zkrátka zatraceně dobře napsaný a skvěle (myšleno: vhodně) obsazený. Název je celkem zavádějící, protože primárním obsahem seriálu je (ne)naplněná romantika dvou ústředních postav a vztahy těch ostatních, ale to neznamená, že není sexuálně explicitní (Viditelná frnda v seriálu? Nevídané), kdy hned úvodní scéna pilotu, ve které se natřásají perfektní kozy Aimee Lou Wood, diváka donutí upustit páru zataháním za límec. Pokud jste nesmělý patnáctiletý panic nebo nesmělá patnáctiletá panna (já vím, sci-fi), pak skrze dvacetileté herce hrající puberťáky dostanete báječně pozitivní svět, ve kterém stále svítí ostré slunce, vše je zalité barvami, občas i péry, a ve kterém se ohledně vlastních sexuálních otázek a dilemat nedovíte prakticky nic užitečného, ale bude vás to zatraceně bavit. 90 %

plakát

Na špatné straně (2018) 

Zahler má bezesporu talent originálně napsat a posléze i natočit stokrát viděné, přinášet zajímavé situace, atraktivní postavy se silnými příběhy a především nekorektní brutalitu. Mám s ním pravidelně problém jen jeden a pro mě je bohužel i dost zásadní. Vůbec mi nesedí jeho fetiš na utahané tempo děje, který není ani schopen naplnit vtipnými hláškami nebo zajímavými dialogy, aby pro takový přístup našel opodstatnění jako třeba Tarantino. Tím rozhodně nemyslím tu zábavnou "závěrečnou" patovou situaci, ale především tu hodinu a půl dlouhou pasáž v podobě záběrů na dva ksichty v autě jak u sledovačky žerou svačinu a konverzují o hovně, případně o stejných věcech, o kterých konverzovaly půl hodiny předtím. Pokud by ty ksichty nevlastnili zrovna Gibson s Vaughnem, ale dva no name herci, nebavilo by to patrně nikoho, protože se zkrátka v určitých pasážích vůbec nic neděje a nic se v nich ani neřeší. Tohle je třetí film, který Zahler natočil a je to zároveň i jeho třetí film, u kterého jsem po hodině odpadl. Škoda, protože má na to psát a točit kultovní filmy, které by i za dvacet let bavily dnes narozené děti, ale díky jeho úchylce na vyžívání se ve zbytečnostech točí prostě jen nadprůměrné instantní thrillery, k jejichž skutečně interesantním vrcholům se musí divák často pronudit skrze totální balast. 65 %

plakát

Hnüs (2019) 

Jako naprostý rockový analfabet jsem o skupině v životě neslyšel (a dle soundtracku neznal snad jedinou skladbu), ale takhle si představuji životopisný film o kapele, jenž vznikl na základě vzpomínek samotných členů. Totálně upřímná a sebereflektující záležitost plná přiznání omylů, hříchů a vlastní debility, kdy sice krédo "sex, drogy a rock'n'roll" bylo evidentně vždy součástí image kapely, ale dělat tento film pokrytečtí členové Queenů, místo heráku si do žíly střílí rodinné hodnoty a místo destruktivních povah by nastoupil Brandon Walsh s Mírou Dušínů a hezky si o všem popovídali. Jistě, po filmařské stránce to žádný velkofilm není, ale člověk se fakt neubrání porovnání s nedávnou tragickou, fakticky zcela nesedící a úděsně nadhodnocovanou pohádkou Bohemian Rhapsody se 4 Oscary a 90 %. Tohle je po filmařské stránce úplně stejně odvedená záležitost, která si ovšem na nic nehraje a nedělá z diváků dementy jako žijící členové kapely Queen ve své PR sračce. A takový přístup se mi zatraceně líbí, i když je mi tento hudební žánr celoživotně vzdálený. 90 %

plakát

Nezestárneš (2019) 

Never Grow Old je notně inspirován nedávným Brimstone, který poprvé od dob spaghetti westernů dokázal, že evropská produkce umí vyprodukovat opravdovější western než produkce hollywoodská a posunout mrtvý žánr zase o kus dál. I když se Kavanagh evidentně snažil rekonstruovat vše co v něm viděl (syrovost, emoční nekompromisnost, atmosféru, tempo, vývoj a psychologii postav, část zápletky), nepodařilo se mu úspěšně přenést v podstatě nic. Nejenom, že film má slaboučký scénář s jedinou pointou, kterou recykluje po celý děj (morální dilema tesaře v podobně volby mezi vlastním prospěchem nebo dobrem), ale především naprosto selhává ve vývoji postav a jejich chování je ke konci tak bezdůvodně iracionální, až tím popírají samy sebe. Obsazení rovněž není moc vhodné, což je o to viditelnější v žánru western, který vždy stál pouze na silných charakterech postav, podpořených přirozeným charismatem herců. Francouzská herečka s příznačným jménem François, hrající francouzskou přistěhovalkyni se svým francouzským přízvukem chvílemi působí, že neumí hrát (měli ji nechat mluvit rodnou řečí), což ještě umocňuje kontrast mezi ní a postavou stručného manžela, kterého ztvárnil třicátník Hirsch s tělem a hlasem středoškoláka, takže v poloze starostlivého otce vůbec nefunguje, což se projeví zvláště ke konci. Cusack si roli záporáka sice viditelně vychutnával, ale western, ve kterém je největším záporným bossem John Cusack prostě nemůže moc fungovat a postavit proti němu kalibr v podobě Clitorise Eastwooda, bylo by to vůči němu až nefér. Takto z toho ale vychází ještě docela dobře, protože má za protiklad zarostlé děcko. 55 %

plakát

Najednou jsme rodina (2018) 

Sentimentální ekvivalent heroinu, který si cílovka napálí přímo do žíly a bude spokojena, protože dostane přesně to, co dostat chce. Ničím nevybočující, nenáročnou a uslzenou záležitost obsahující pár slušných vtípků (ale žádnou vtipnou scénu), rodičovské klišé a výchovné momenty, pokud by to náhodou spolu s ní sledovaly i její pubertální dcery (pěst pro dvacetiletého "pedofila", kterého bere plně vyvinutá sedmnáctka hrající patnáctku nebo přednáška o škodlivosti posílání nahých selfie). Osobně s tím filmem nemám zásadní problém, ale raději bych více fekálního a absurdního humoru, nekorektních vtipů nebo přehnaných situací. Příklad za všechno, podezřele vypadající postava single ženy ve středních letech vyžaduje k adopci pouze odrostlejšího pubertálního černocha se sportovní postavou, člověku ihned naskočí myšlenky, že je perverzní a má nekalé úmysly (chce si zaprcat), ale scénárista Mirek Dušín to celý film prezentuje jako zcela nevinný odkaz na film Zrození šampióna. Strašně skautský film plný kladnosti, dobroty a nefunkční dojímavosti, až mě to chvílemi i nudilo, ale prostě to jen nebyl film pro mě, nýbrž pro diváky pijící kafe z hrníčku "nejlepší táta/máma na světě" a ty to bavit jistě bude. Moner si mimochodem o boner dost hlasitě říká, jestli ne už teď, tak rozhodně do budoucna. 60 %

plakát

Vládci chaosu (2018) 

Přiznávám, že tohle děsně temné blití do mikrofonu jsem nikdy moc nepobíral, ale jsem tolerantní člověk a rozhodně nezpochybňuji hudební vkus ostatních lidí, protože co je kvalitní v hudbě je jen o subjektivním vkusu každého jedince, na který se nevztahují žádné platné zákony a normy. Black metal je určitě jen fetiš posluchačů jinak zcela při smyslech, kteří jen rádi trochu jinou hudbu, ale s těmi konkrétními jedinci, o kterých je film, bych se nechtěl ani potkat v obchoďáku, protože jsem všemi do posledního pohrdal už jen zprostředkovaně skrze herce. Film je na dnešní filmové standardy až brutální a snaží se tedy razit přesně to, co posluchači žánru (patrně) rádi, ale co se týče hereckých výkonů, režie, navození nějakých emocí a atmosféry, totální průměr. Jakmile ke konci začal hrát "The Host Of Seraphim" od Lisy Gerrard, aby přitopil pod kotlem emocí, působilo to až trapně, na rozdíl od béčkového sci-fi Mlha, kde stejný song se stejným záměrem až neuvěřitelně fungoval. Béčkové sci-fi holt dokázalo v divákovi celou stopáž budit emoce a především vztah k postavám, zatímco Åkerlund za celý film nic z toho nedokázal, proto jeden song působil v obou případech tak extrémně rozdílně. Film ryze pro fanoušky, kteří zaplavení sentimentem budou ochotně ignorovat občasné přehrávání herců nebo neschopnost režiséra a prostě si prožijí skrze film pár chvil se svojí oblíbenou kapelou, i když ten film sám o sobě je úplná sračka, dost ale o Bohemian Rhaphody. Vládci chaosu jsou pro lidi nepolíbené (či nepobodané) metalem zajímavou sondou do něčeho, co vůbec nedokážou pochopit. Co budou znamenat pro metalisty, to mi nepřísluší odhadovat. 60 %

plakát

Trojí hranice (2019) 

Jedni z nejlepších herců ze střední generace dnešního Hollywoodu v rolích čerstvých veteránů, které nedokázala zajistit vojenská kariéra, tak se hodlají finančně zahojit sami. Vydařený úvod, ve kterém Chandor diváka okázale uklidní, že zvládne natočit akční scény a není třeba se obávat, že by následující děj nebyl dobře natočený adrenalinový odvaz. Paradoxně je ale právě ten úvod největší akcí, kterou za dvě hodiny divák dostane. Hlavní zápletka filmu spočívá v soukromé černé operaci, při které se hlavní postavy pokusí okrást drogového magnáta v jeho vlastním domě. Dokud se po dlouhé době fakt sympaticky působící filmoví profi vrazi toulají okolo toho domu nebo v něm, vše je špičkové, zábavné a chvílemi i strhující, ale pak se nastoupí do vrtulníku a nastane neuvěřitelně strmý pád tempa a především zábavy. Největší problém tohoto filmu je scénář, který v polovině děje úplně selhává a vrchol nabídne hodinu před koncem, kdy po jeho zhlédnutí divákovy pocity už jen upadají. Scénář selhává i ve vykreslení postav, které sice jsou konzistentní v tom smyslu, že jsou větší či menší Mirkové Dušínové po celou stopáž, ale od poloviny místo chladnokrevně střílejících profíků nastoupí pacifističtí filozofové znechucení ze zabíjení, a to je zkrátka tak ohrané klišé, že za těchto podmínek nemohlo fungovat. Přesto se podobné filmy už moc netočí a divák se bude bavit od začátku do prostředka, přičemž ten zbytek je rovněž stravitelný, ale věnovat se pozornost více plánování přepadu domu, samotné akci v domě, případně vymyšlení atraktivnějšího úniku, při kterém by se toho posralo mnohem víc, byl bych rozhodně spokojenější. Film má každopádně cenu vidět už jen z toho důvodu, že v žádném jiném neuvidíte hollywoodské špičkové herce jak se musí namáhavě tahat s vlastním honorářem. 70 %

plakát

Projekt Modrá kniha (2019) (seriál) 

Na začátek je nutné zdůraznit, že seriál je inspirovaný skutečnými událostmi asi stejně volně jak volná jsou varlata starce o letních pařácích. Project Blue Book je nejsilnější v pasážích, ve kterých Hynek vědecky vysvětluje možné racionální alternativy v pozorování UFO a pokud by se v tomto duchu odehrával celý seriál s lehkým nádechem tajemna, které by to kořenilo, byl bych blahem bez sebe. Racionalita a fakta ale dnes nikoho nezajímají, zvláště ne konzumní diváky televize, takže místo budování skeptické stránky (o které Modrá kniha vždy byla) nastává octově-alobalový Disneyland a prim hraje výhradně konspiračně-špionážní drama, fyzičtí mimozemšťané naložení v nádržích na amerických leteckých základnách nebo muži v černém pronásledující hlavního hrdinu. Tvůrci dávají okázale najevo, že seriál se zakládá na skutečných událostech, ale skutečný je na něm jen fakt, že Hynek byl v minulém století poradcem v několika po sobě jdoucích projektech zkoumajících fenomén UFO, jinak je vše kompletní fikce a mix dnešních všudypřítomných konspiračních teorií o mimozemšťanech a jejich pozadí. Přesto je Gillen v roli Hyneka natolik zábavný a Malarkey v roli smyšleného kapitána Quinna tak debilně správně americký, že to funguje. Funguje to ovšem výhradně díky nim a zhruba patnácti minutám v každém díle, ve kterých přichází ke slovu skepticismus. Potenciál námětu ležel úplně jinde než v konečném výsledku, ale co čekat od (pseudo)History produkující vedle tohoto seriálu třeba Vetřelce dávnověku. Historii? 70 %

plakát

Leaving Neverland (2019) 

Značně vyčerpávající a velmi interesantní zpovědi dvou rodin, které samy sebe rozhodně nešetří, přesto překvapivě nachází vlídná slova pro Jacksona, ač je to zpětným pohledem až šokující, ale zároveň i dobrý ukazatel, že se nesnaží o prvoplánovou dehonestaci, ale naopak být co nejvíce upřímné. Po filmařské stránce se jedná spíše o průměr a má to daleko do současné dokumentární špičky. Tento projekt ale patrně neměl ambice rozsekávat diváka chytlavým audiovizuálem, nýbrž ryze obsahovým sdělením a je nutné k tomu tak dopředu přistupovat. Pár fanatických fanoušků je evidentně stále pod vlivem kultu osobnosti deset let mrtvé celebrity a nedokáže přijmout realitu, takže až extrémně podhodnocuje, ale ujasněme si pár faktů, které byly známé už v devadesátkách. Michael Jackson byl pedofil, který se rád obklopoval dětmi na veřejnosti, v profesním životě a dokonce i v soukromí za zdmi svých paláců, a neobklopoval se nějakými random skupinkami, ale vždy vybranými "pohlednými" chlapci, kteří zastávali funkce jeho dočasných osobních favoritů. Rád tyto chlapce zval k sobě domů, rád chlapce navštěvoval u nich doma a sdílel s nimi svůj veškerý volný čas a dokonce i ložnici. On sexuální aspekt takových vztahů vždy popíral a tvrdil, že prostě jen miluje děti, kterým by nikdy neublížil, ale takto skutečně nejedná zdravý heterosexuální nebo homosexuální jedinec, který si občas zahraje nějakou hru s prcky nebo přispěje na dětskou charitu. Tak jedná čistokrevný pedofil, pro kterého není dítě dítětem, ale rovnocenným partnerem a objektem romantické nebo sexuální touhy. Jistě, být pedofilní ještě nutně neznamená být i sexuální násilník na dětech, ale vzhledem k okolnostem člověk skutečně nepotřebuje být Hercule Poirot, aby se dopracoval k pravdě, i kdyby těm dvěma v dokumentu nevěřil ani slovo... Na celém příběhu mě asi nejvíce fascinuje ten (bohužel přirozený) projev lidské slabosti, ať od členů středostavovských rodin, kterým pozornost světové superhvězdy a pohádková říše blahobytu zatemnily mozky a prostě nechali své děti spát s cizím dospělým člověkem v jedné místnosti klidně i týden v kuse a nepřišlo jim na tom nic riskantního, protože co by se asi tak mohlo stát, že? Král popu a pedofil? Určitě... Tak přístup nekritických fanoušků MJ, kteří projevují identické uvažování jako právě ty rodiny a zcela evidentní berou jako zákeřný útok na jejich mrtvého idola. 75 %

plakát

Rozhovory s vrahem: Výpověď Teda Bundyho (2019) (seriál) 

Pustíte-li si libovolný dokument z patnáct let starého cyklu "Ďábelští zabijáci" nebo "V mysli sériových vrahů" (ty stupidní názvy jsem si právě teď vymyslel), dostanete vlastně to samé, akorát v osekané podobě. Tato dokumentární minisérie tedy není investigativní, jelikož nic nového nepřináší a prošetřit skrze ní už nebylo co. Deviant Bundy je natolik prozkoumaný a uzavřený případ, že se dnes běžně dává na školách za příklad ukázkového psychopatického sériového vraha, kdy se na něm a jeho (v té době) neortodoxních postupech učí budoucí kriminalisté. Tuto sérii udělala nesmírně mravenčí práce tvůrců, kteří sehnali všechny dobové záběry z lokálních TV stanic a rovněž všechny důležité lidi a vyšetřovatele, kteří byli zainteresovaní do života a zločinů tohoto individua. Sérii ovšem primárně vybudoval netradiční komentář samotného Bundyho, který se skrze nahrané pásky retrospektivně vrací ke svým postupům a nechává diváka nahlédnout do myšlení sériového vraha, o jehož myšlenkových pochodech mohl při sledování jiných krimi dokumentů jen střílet od boku a zároveň díky viděným zvěrstvům ani nevěřil, že jejich pachatel vůbec mohl chodit po světě a uvědomovat si vlastní existenci, natož myslet jako člověk. Pokud bude mít divák to štěstí a před puštěním těch 4 dílů o Bundym nebude vědět absolutně nic, pak mu jeho neznalost zajistí neskutečný zážitek z kriminálního případu, ze kterého mrazí ještě dnes. Série je ovšem zajímavá i pro diváky, kteří případ Bundyho znají, jednak díky tradičně precizní práci Netflixu, kdy je filmařská stránka dokumentu opět naprosto špičková, tak hlavně kvůli podrobnosti případu, kterou tato série přináší. 90 %

Ovládací panel
80. nej uživatel Česko
311 bodů