detektiv

Ze Zaklínače jsem byla opravu nadšena. Ačkoliv jsem nečetla knihy ani nikdy nehrála hru, seriál mě vtáhnul do děje a i když asi nechápu všechny odkazy, dokázala jsem v jednotlivých příbězích relativně brzo zorientovat. Různé časové roviny narozdíl od mnohých hodnotím kladně jako zajímavý vyprávěcí prvek, který nutil diváka neustále přemýšlet o jednotlivých scénách v kontextu celého příběhu a dodával vyprávění dramatičnost. Henry Cavill je jako hlavní postava výborný a ostatní herci ve vedlejších rolí mu zdatně sekundují. To, že se občas chová jako bručoun nebo působí odtažitě beru jako součást jeho charakteru. Rozhodně se těším na další sérii a pro mě to byl jednoznačně nejlepší fantasy počin za celý rok 2019.

Bohužel do kina jsem šla až po zveřejnění nominací na Oscary a byla jsem tedy tímto faktem chtě nechtě velmi ovlivněna. Začátek filmu se mi zdál relativně zdlouhavý a chvíli mi trvalo, než jsem se dokázala do muzikálového prostředí La La Landu ponořit. Emma Stone patří dle mého názoru k nejsympatičtějším herečkám vůbec a ačkoliv nejsem bláznivá fanynka Ryana Goslinga, musím uznat, že má ohromné charisma, tento pár spolu se mi velmi líbil už v Bláznivé zatracené lásce a i zde byl pro mě jedním z největších kladů celého filmu. Obecně se neřadím k muzikálovým nadšencům, ať už jde o samotné pojetí děje nebo hudebních scén, ale v La La Land byly hudební scény začleněny v rozumné míře, ať už se jednalo o množství nebo zpracování. Závěrečná sekvence celého filmu od okamžiku, který posunul děj do pozdější doby, byla ohromující a posledních několik minut filmu jsem ani nedýchala a nechala jsem se naprosto unést. Tedy závěrem, film nominovaný na čtrnáct zlatých sošek? Rozhodně ne. Muzikál, který se zařadil mezi nejlepší ve svém žánru? Rozhodně ano.

scénář filmu je psaný jako kronika a působí velmi depresivně. Postavy si každou chvílí více a více uvědomují, že není cesty zpět a rozhodně se neblýská v budoucnu na lepší časy, někteří to řeší alkoholem, aby zapomněli, někteří to řeší ještě radikálněji, buď utečou, nebo se sami rozhodnou opustit tento svět. Film jasně ukazoval, že totalitní režim vyžadoval poslušnost, snažil se nutit strojenou radost. V těchto časech nebylo možné být svobodně svobodný, šťastný a pozitivně smýšlející. Herecké výkony jsou úžasné, zahrála si zde elita tehdejší české herecké školy, v jejímž čele stál Radoslav Brzobohatý a Vladimír Menšík a zdatně sekunduje Waldemar Matuška nebo Vlastimil Brodský. Film byl ve své době zakázán, šířil se tajně na videokazetách a režisér filmu tímto snímkem ukázal otevřeně svůj názor, který se týkal tehdejších poměrů, a po natočení emigroval. Myslím, že tento film by měl být ve školách povinný a každý by si měl připomenout naši nepříliš veselou minulost.

Film byl velmi působivý. Dlouhá stopáž vůbec nevadila, naopak, nebylo tam jediné hluché místo. Život v osadě a historická cesta přes oceán je ztvárněna velmi reálně, výkon Maxe von Sydowa netřeba komentovat, byl úžasný. Spolu s Liv Ullman tvořili nádherný a hlavně velmi věrohodný pár. Beznaděj na začátku filmu na mě úplně dýchala a od okamžiku, co se rozhodlo, že odjíždí do Ameriky, jsem si přála, aby tam už byli a našli svůj kus štěstí. Tento film rozhodně řadím k jednomu z nejlepších, co jsem tento rok viděla a myslím, že je velká škoda, jak je opomíjen.

Tento film stojí kromě skvělé režie na neuvěřitelných hereckých výkonech. Sám Michalkov je naprosto přesvědčivý, správný voják, který je naprosto oddaný státu a zároveň milující svoji rodinu. Nejpozoruhodnější výkon ovšem předvedla dcera Nikity Michalkova – malá Naďa. To, že jsou děti roztomilé, to je samozřejmost, ale její výkon měl přidanou hodnotu – její přirozenost, lehkost, reakce na každého herce mi vzaly dech.Další zajímavý aspekt ve filmu je pomalé budování strachu ze Stalina, nic nebylo vyřčeno, ale podkres hudby, přítomnost vojáků, práce na blíže nevysvětlené stavbě v blízkosti vesnice nutil diváka uvědomit si, že přijde něco neblahého. Stopáž 150 minut by se mohla zdát až moc dlouhá, ale myslím, že by to nebylo správné ruské dílo, kdyby bylo kratší než dvě hodiny. O co tady chybí efekty, o to více vyniknou výkony výborných herců, kteří dokážou film vyplnit sami svými charaktery. Režisér dokázal pomalým rozjezdem podtrhnout dramatičnost závěrečných scén, ačkoliv pro mě nejstěžejnější věta filmu zazněla už ze začátku, když otec Sergeje Kotova prohlásil: „Přiznání je eso procesu!“ Poukázal tím na předpoklad presumpce neviny, který rozhodně v komunistických režimech své místo nenašel.

Film je velmi náročný. Hlavní myšlenka, touha po svobodě, je sice jasná, ovšem nejsem si jistá, zda je to ta myšlenka, kterou nám chtěl režisér sdělit. Stejně tak si nemyslím, že postava Armina von Heide, mimochodem fantasticky ztvárněná Janem Kačerem, je výhradně záporná. Ani to, že Ondřej byl chlapec, který se ne vlastní zásluhou v řádu ocitl, vystupuje jako jasně kladná postava. Výkon Petra Čepka také stojí za zmínku. Hudba Zdeňka Lišky podtrhuje celý film a dává mu další přidanou hodnotu. Souhlasím s tím, že je to jeden ze zásadních filmů české kinematografie, určitě jsem ho ve svém životě neviděla naposledy, jen ještě se asi nedokážu ztotožnit s tvrzením: „Švédové mají Sedmou pečeť, Rusové Andreje Rubleva a Češi Údolí včel.“

Film se mi líbil, mnoho filmů natočených za komunismu, kromě české klasiky, jsem neviděla a bylo to velmi zajímavé. Konverzační dramata, která nutí diváka k zamyšlení, mám ráda, protože o filmu přemýšlíte i po tom, co na plátně dozní titulky. Charakter postavy docenta Jakuba jako by byl psán na míru Zbigniewu Zapasiewiczu a svým hereckým výkonem mě zaujal nejvíc. Film nemá jednoznačné východisko, zobrazuje objektivně danou situaci, dává nám na výběr, s jakým názorem se ztotožníme, aniž by na konci určil, který z nich byl správný. Sama velmi trpím, když cítím ve svém okolí nespravedlnost a je mi jasné, že se budu muset také přizpůsobit. Je to samozřejmě jiné než v tomto snímku, ale celkově si myslím, že námět Ochranného zbarvení je velmi nadčasový, problém etiky a morálky lidí se dotýká i současného světa.

Film je velmi milý, ukazuje New York, v podtextu má hudbu George Gerschwina a zobrazuje milostné trápení jednoho člověka. Každý ve svém životě zažije nějaké obdobné absurdní situace, ovšem každý je řeší jinak. V tomto případě je konec vlastně smutný, neboť hlavní hrdina po všem končí osamocen. Film se mi líbil, je odpočinkový, není tak „profláknutý“ jako Annie Hall, ačkoliv má srovnatelné kvality, rozhodně je to pro mě prozatím (a asi nadlouho) nejlepší film z tvorby tohoto režiséra. Můj oblíbený seriál je seriál Přátelé, kde scénáristi často čerpají z filmů Woodyho Allena a v každém filmu, který zhlédnu, a je natočen Woodym Allenem, nějaký nápad najdu, v tomto případě je to absurdní situace, kdy manželka hlavního hrdiny je lesba.

Film se mi nelíbil, hlavní hrdina mě vyloženě otravoval a téměř jakákoliv scéna s ním, což byla skoro každá, mě unavovala, David Carradin rozhodně nebude patřit k mým oblíbeným hercům. Film jako celek působí velmi depresivně a beznadějně, to jistě byl záměr režiséra, dobu hluboké krize v poválečném Německu se mu podařilo zachytit velmi věrně, jednotlivé prvky jako počasí nebo prostředí, ve kterém se děj odehrával, beznaděj jen umocňovaly. Závěrečná promluva doktora byla velmi sugestivní a nadčasová, přesto si jsem jistá, že tento film si nikdy znovu dobrovolně nepustím.

Ve filmu je neuvěřitelně zachycena atmosféra poválečného Německa. Sebedestrukce lidí zobrazena strýcem alkoholikem, rozbombardovaná města, která jsou vidět z vlaku, ve kterém Leo pracuje, myšlenky, morálka. Atmosféra filmu je velmi tísnivá a zoufalá. Do příběhu je také vmotána činnost Werwolfů, německých záškodníků, kteří na konci války a na počátku poválečného období v Německu prováděli menší nebo větší útoky v zájmu již rozpadlého nacistického Německa Film je natočen velmi zajímavě, většina děje se odehrává v barvě černobílé, ovšem v silných nebo důležitých okamžicích se obraz změní na barevný. Chování některých charakterů je bizarní a některé situace jsou nepřirozené .Hlas Maxe von Sydowa coby vypravěče je naprosto neuvěřitelný, až magický. Pokaždé když se do filmu vmísil, cítila jsem se jako zhypnotizovaná, tento dojem ještě více zdůraznil podkres monotónního zvuků kolejí. Hlavní postava Lea ztvárněná Jean – Marc Barrem ve filmů moc nepromluví, ale o to více je vidět změna jeho charakteru v průběhu filmu.