Poslední recenze (1 445)
Baby Driver (2017)
Tu hvězdu za první(?) akční muzikál beze zpěvu a tance prostě přihodit musím.
Duna: Část druhá (2024)
Písek. Pomsta. Proroctví. V druhém dílu se Villeneuve dává zcela do služeb feudální předlohy a konceptuálního příběhu. Tam, kde v prvním díle obrazy vypráví a objevuje, ve druhém skrze ně jen nechává proplouvat myšlenky o osudu, víře a mesiášství. Postavy téměř opouští a nové prakticky neetabluje. Opouští i náznak humoru, což vše ještě více odlidšťuje. Kéž bychom měli příklad nějaké epické trilogie, s posunem děje a příchodem nových postav, ve které všechno funguje mnohem lépe. Mimochodem, zkuste si porovnat černobílý souboj v aréně s o sto let staršími vozatajskými závody v němém Ben Hurovi z r. 1925 a říci mi, ve kterém aréna napráskaná diváky vypadá lépe.
Za zvuků hudby (1965)
Vražedně optimistický film. Na tři hodiny hudební výchovy v něm hudba není sice žádný skvost, ale pracuje se s ní účelně. Dobové zpívánky svým opakováním a proměnou v nových situacích dávají celému příběhu emocionální oblouk. Bezprostřednosti Julie Andrews navíc odolá málokdo. Snaha napodobit obrovský úspěch tohoto filmu se v dalších pár letech stala hřebíkem do rakve hollywoodského muzikálu.
Poslední deníček (20)
hollow music
Krevní tlak stoupá, tep srdce se zvyšuje. K tomuto cíli směřovalo předchozích 72 hodin. Final boss. Závěrečná bitva se za doprovodu osudově burácivé hudby rozbíhá. Ponětí o čase se vytratilo, okolí jsem přestal vnímat, stejně jako počet neúspěšných pokusů. Vítězství je na dosah, když tu náhle, tón hudby se zcela mění. Namísto extatického pocitu ze zdolání hry se odhaluje tragédie shakespearovských rozměrů a vy začnete pochybovat, jaký to snažení vůbec mělo smysl.
Hudba ve hře Hollow Knight je výjimečná nejen schopností podbarvovat různorodé levely, ale především uměním vyprávět. Předivo hudebních témat a práce s leitmotivy výrazně napomáhá poodhalovat příběh a je nedílnou součástí herního zážitku. Namísto procházení různých levelů a boss fights spoluvytváří jednolité filmové vyprávění a probouzí skutečný filmový zážitek.
Nevím, jestli to je náhoda, ale co se hudby týče, mohu připsat své nejfilmovější zážitky posledních let právě počítačovým hrám. Ať už se jednalo o Kingdome Come Deliverance, Child of Light, Subnauticu nebo právě nejnovější Hollow Knight, žádný kino zážitek se nevyrovnal filmovosti zmiňovaných her. A to říkám při plném vědomí současných hudebně-filmových trendů, elektroniky, minimalismu, zvukového ambientu, které nesporně své místo na filmovém plátně mají.
Potvrzuji si tím pouze to, co mi už dlouhou dobu ve filmu chybí – hudba, která umí vyprávět. Samozřejmě, film a počítačová hra mají zcela jinou strukturu, práci s časem i produkční vývoj. Pokud jsem ovšem schopen vnímat jednotlivé hudební nuance nad zpocenou klávesnicí, během toho, co zoufale hledám vteřinové okénko na uzdravení, proč by komplexnější hudební struktury nemohly fungovat v současném filmu? Jak dlouho mi počítačové hry budou filmové zážitky suplovat? Zvedne někdo hozenou rukavici, aby nezůstaly jen součástí filmové historie?
