Zdaleka ne tak originální film, jak se původně zdálo. Podivná černá komedie si bere motivy z Psycha, Homicidalu a Peeping Toma, aby je zasadila do nového příběhu. Jenže ani ten není tak docela nový - je to vlastně hodně volná variace na Alenku v říši divů. Předčasně vyspělá teenagerka jménem Cheryl najde zaměstnání v hotelu své staré tety. Protože dostává podivné nepodepsané vzkazy, začne Cheryl slídit po pokojích hostů a hrabat se jim ve věcech, aby srovnala rukopis na lístcích a zjistila, kdo je píše a proč. Každý z hostů tají před světem nějakou opravdu bizarní deviaci a zdá se, že teta (která vášnivě ráda chodí s fotoaparátem na pohřby cizích lidí, aby "zachytila okamžik, kdy duše opustí tělo") má své důvody, proč ve svém hotelu poskytuje útočiště výhradně úchylům. Stejně jako je Carrollova Alenka jen zdánlivě marnotratným ohňostrojem nahodilostí a ve skutečnosti má až matematickou vnitřní logiku, ani bizarnost Private Parts není samoúčelná. Rozuzlení dává všemu viděnému smysl a dokonce film tak trochu přeřazuje do jiné žánrové kategorie. Jde o podobný případ zdánlivého braku, který překypuje trefnými postřehy o dvojí společenské morálce, jakému se věnuje například John Waters. 60%
Kirk Douglas v rozsahem menší, ale velice efektní roli muže, který se pomocí důkladných masek vydává asi za pět dalších lidí. Aby toho nebylo málo, mimikry nosí i několik velkých herců v malých rolích a jejich totožnost vyjde najevo až na samém konci. Velká škoda, že jsem tento film neviděl v dětství. Možná bych ho dodnes ze sentimentálních důvodů nadhodnocoval jako třeba Fantomase. :-) Na druhé straně - čím by byl Fantomas bez humoru? Seznamem Adriana Messengera, obávám se. Masky sice mění herce k nepoznání, ale zároveň je až příliš zjevně odlišují od nemaskovaných herců, takže celý ten "gimmick", spočívající v přemýšlení, kdo ze slavných hostujících hvězd hraje v utajení, už od začátku kulhá na obě nohy. Horší ale je, že tyto mimikry zabírají dohromady asi 20-30 procent filmu, kdežto ve zbytku se jen velice zdlouhavě a často nezajímavě tlachá u stolu. Vyšetřovatel George C. Scott obvykle popisuje jiným postavám něco, co jsme předtím na vlastní oči viděli, nebo co naopak teprve uvidíme. Takže výsledkem je trochu nepochopitelně scenáristicky odbytý a režijně neohrabaný film s nádhernou kamerou a maskami, který přímo volá po pečlivějším remaku. 50%
Aby udělal radost umírajícímu otci, přivleče mu jeho syn ke smrtelné posteli dívku, již představí jako svou snoubenku, přestože ji sotva zná. Otec se rychle zotaví a slečna je nucena hrát svou roli dál. Poměrně běžná zápletka, jaká by P. G. Wodehouseovi stačila na sedmistránkovou povídku, malinko trpí natažením na celovečerní délku. Dokud se lže, předstírá a zatajuje skutečnost, je to docela legrace, ale myslím že nevyhnutelné odhalení pravdy přišlo moc brzy a následné půlhodinové omluvy a udobřování jsou na komediální film příliš dlouhé. Štěstí, že Věčnou Evu udržuje při životě povedené obsazení. Filmům s Deannou Durbin jsem se dlouho vědomě vyhýbal a začínám si říkat, že to byla chyba. Chudák herečka nemůže za své poněkud mimózní příznivce, kteří po různých koutech internetu trousí vrcholně trapné koláže jejích fotografií se srdíčky a kytičkami nebo lepkavě přeslazené YouTube tributy. Věčná Eva mě přesvědčila, že Deanna D. byla ve skutečnosti docela příjemná a civilní herečka a nejkýčovitější byl na ní její poněkud akademický, pseudooperní zpěv. Když se ozval poprvé, nadskočil jsem úlekem. Charles Laughton v roli, na jaké měl jinak patent Charles Coburn, přesvědčivě zestárnul o několik desítek let a moc pěkně přemostil zadání scénáře (vrtošivý stařík) se svým standardem mimořádného herce s přirozenou autoritou. 70%
Pere se ve mně montypythonský fanoušek a odpůrce křiklounských manifestů. Prvnímu se nesmírně líbil nápad zdramatizovat události kolem přijetí filmu Život Briana a těšil se jako malé dítě na zdejší podobu Johna Cleese a spol. Druhý byl značně rozčarován upocenou vulgaritou humoru, který je přitom snaživě dosazován do známých pythonských vzorců, a z apelativního sdělení filmu "brojme proti cenzuře", které mi v roce 2011 nepřipadá o nic aktuánější než zakládání spolku pro potírání španělské inkvizice. Vážně si někdo myslí, že Monty Pythoni byli bojovníci za právo fuckovat ve filmu a televizi? Skutečně byl jejich humor až tak přízemní? Kdyby ano, neprokázal by tak dlouhou trvanlivost. Holy Flying Circus je roztomilá kuriozita, ale okouzlení z "reinkarnace" známých komiků do mladších herců mi vydrželo asi 10 minut a celá domnělá kontroverze kolem středně zábavné televizní diskuse s biskupem mi připadá jako bouře ve sklenici vody. Čekal jsem víc. Podrobněji v mé recenzi. 50%
Trochu mě udivuje, jak se většina shoduje na tom, že "dvojka je stejná jako jednička". Jedni to myslí pozitivně, druzí naopak, ale všichni jako by přehlédli, jakou proměnou prošel titulní hrdina a o kolik pevnější v kramflecích je on i scénář. Oba filmy sice hodnotím třemi hvězdičkami, ale každý z jiných důvodů. U prvního filmu jsem měl (možná nesprávný) dojem, že autoři oprášili nějaký zamítnutý koncept regulérní bondovky (napsali celkem čtyři) nebo přinejmenším posbírali nepoužité odřezky filmů s Brosnanem, splácali je dohromady a Rowan Atkinson podobně nahodile přispěl dříve nepoužitými beanovskými gagy nebo variacemi na ty už použité. Nový Johnny English mi připadá mnohem komplexnější - děj postupuje pořád dopředu a i když není dostatečně originální, aby uspěl ve vážném filmu s Bondem nebo Bournem, rozhodně je efektivní - jednoduše řečeno, zajímalo mě, "jak to bude dál". A zatímco English z prvního filmu vzbuzoval spíš zlomyslný posměch a v duchu jsem mu přál jen to nejhorší, jeho reinkarnované já si zaslouží sympatie. Jinak a trochu podrobněji v mé recenzi. 60%
Zapomenutý zlodějský film, v českých televizích prý kdysi uváděný jako Dům plný diamantů. Charles Grodin, který se také podílel na scénáři, hraje překvapivě nekomediální postavu. Na zakázku bohatého arcilotra Trevora Howarda se chystá vyloupit londýnskou úschovnu diamantů. Plán provede s pomocí své snoubenky (Candice Bergen), která účast na zločinu podmiňuje sňatkem, starého zaměstnance této "diamantové banky" (James Mason) a několika švábů. Pomalejší a trochu nepřehledný začátek filmu bohatě vykoupí samotná loupež. Nejsou to úplně čisté čtyři hvězdičky, ale viděl jsem tolik heist/caper filmů, které jsou po všech stránkách dokonalejšími filmy a přesto nenabízejí tak důmyslný a neokoukaný plán zločinu, že 3* by zkrátka byly málo. Dále stojí za zmínku, že film existuje ve dvou různých verzích. Sestřih je zřejmě stejný, ale druhá verze, vyrobená pro televizi, se od první liší přidaným voiceoverem Charlese Grodina. Právě tuto verzi jsem viděl. Narativ dodal filmu trochu humoru a pomohl zorientovat se v začátku, ale ve většině pozdějších scén mi připadal nadbytečný a když na konci přerušoval i jinak zdařile akční finále, vyloženě mi lezl na nervy. 70%
Jediný horror ve filmografii Shirley MacLaine se povedl tak napůl. Hlavní hrdinka, ovdovělá newyorská matka dvou dětí, je po smrti manžela fixovaná na svého bratra a s obavami sleduje, jak se bez jasného důvodu mění v agresivního násilníka. Ukáže se, že je za vším voo-doo. Bratr je posedlý duchem svého zemřelého kupána, portorikánského pouličního rváče. Když velkoryse pominu, že film je v druhém plánu bezstarostně rasistický, jeho největší problém vidím v příšerné pomalosti první hodiny. Shirley i Perry King odvedli dobrou práci a nemůžu popřít, že mě zajímalo, co s nimi bude dál, ale během nekonečného čekání, až se děj trochu rozjede, jsem stačil vymyslet lepší varianty dalšího vývoje, než mi nakonec nabídli tvůrci filmu. Kromě toho je tu zvláštní rozpor mezi zdařile realistickým zachycením života v New Yorku (včetně jeho ghetta) a poněkud gumovými gore scénami. 50%
"Byla jsem nádherná osobnost v ošklivém těle," vzpomíná hrdinka Miriam na dobu, kdy vypadala jako zvoník od Matky Boží a každý na střední škole jí to předhazoval. Jedna autonehoda obrátila její neštěstí v možnost sladké pomsty. Nutnost zásahu plastické chirurgie ji nečekaně zrekonstruovala do podoby sexy dívky, kterou nikdo z jejích známých nepoznává a ona se jim proto může pomstít za všechna příkoří... Nejsem zvyklý očekávat příliš od televizního filmu, ale tato černá komedie mě nadchla. Stockard Channing hraje v jistém smyslu asi šestiroli, protože první polovinou filmu prochází - zohavena k nepoznání - jako neohrabaná, nešťastná puberťačka s nulovým sebevědomím, ve druhé vystřídá rozmanité převleky, aby každé ze svých budoucích obětí dopřála zcela individuální pomstu. Jednotlivé vraždy jsou tak nádherně nerealistické, že by mě nejspíš rozesmály už kdyby mi je někdo vyprávěl, ale vidět je na vlastní oči vážně stojí za to. Opravdu mě udivilo, že spoluautorkou scénáře je Joan Rivers, dnes známá především jako maskot bulvárních amerických talk show a chodící reklama na plastickou chirurgii. Že by autobiografické prvky? 80%
Francis Girod v jednom rozhovoru lamentoval nad tím, jak je televize zahlcena podřadnými detektivkami a že jediný způsob, jak na stejný žánr přivést lidi do kina, je natočit thriller. Snad proto je Ďábelská trojice tak naturalistická. Asi nejsem schopen plně porozumět kontroverzi kolem dějinných narážek na situaci po první světové válce, ale kontroverze vnějšího děje a způsobu, jak ho film ukazuje, je očividná. Filmů o dokonalých vraždách jsem viděl nepochybně stovky, ale máloco z nich se mi vrylo do paměti tak silně jako zdejší sekvence s odstraňováním obětí ve dvou vanách plných kyseliny sírové. V devíti filmech z deseti by se taková situace odehrála za zavřenými dveřmi, kdežto Girod naturalisticky ukazuje postup zločinců od vraždy po značně nechutné detaily, kdy je třeba výsledek rozleptání těl odnášet z domu v kýblech. Zajímavě ožehavé jsou ale i jiné momenty a ze všeho nejvíc mě zaráží, že i přes všechen ten "hororový" naturalismus zůstala Ďábelská trojice vpodstatě satirickou černou komedií. V jistém smyslu je to ideový příbuzný Velké žranice. 70%
Sherlock Holmes a doktor Watson rozplétají pikantní záhadu - proč ctihodný vysokoškolský profesor pobíhá po čtyřech a šplhá po fasádě vlastního domu? Také se vám stává, že vidíte po dlouhé době film, který vás kdysi nadchnul, a zjistíte, že jste si ho pamatovali lepší, než jaký reálně je? Mně se to čerstvě přihodilo se Šplhajícím profesorem. Vybledlá vzpomínka na vzrušující kombinaci detektivní komedie a horroru po dvaceti letech od prvního vidění vzala zasvé. Komediální to tedy je, ale na hororu bych už netrval. :-) Jedna působivá scéna ze závěru, která si tak pohrála s mou pamětí, k mému překvapení trvá pouhé dvě minuty a je spíš legrační. Jako ryze komediální věc ale není Šplhající profesor k zahození. Rudolf Čechura napsal v podobně odlehčeném duchu celou sérii rozhlasových her (Sherlocka v nich hrál Svatopluk Beneš, představitelé Watsona se měnili) a Viktor Preiss sice možná není Holmes, jakého by si představoval A.C.Doyle nebo jeho bigotní příznivci, ale ze zhruba pěti českých herců, které jsem v této roli viděl, je nejsympatičtější a snesu od něj i všechny ty operetní grimasy a "zpívané" repliky, typické atributy režie Zdeňka Zelenky. Somrův doktor Watson připomíná komisaře Ledvinu z filmu Adéla ještě nevečeřela, Jan Šťastný a Kateřina Brožová statečně zápasí s plochostí svých postav pohybovým neklidem a trvale rozrušenými výrazy. Nejlíp by se mi bylo psalo o Petru Kostkovi v titulní roli, ale protože bych nerad prozrazoval rozuzlení, napíšu jen, že je to nejvýstřednější role jeho jinak celkem konzervativní dráhy. 70%
Sherlock Holmes vyšetřuje záhadný útok na operního pěvce těsně před začátkem představení. Epizoda z celkově nepovedeného cyklu Povídka pro... je tak špatná ve všech ohledech, že nevím, co kritizovat dřív. Nevysvětlitelný knír pod nosem velkého detektiva v podání Viktora Preisse je naprostá prkotina proti šmíráckému přehrávání všech zúčastněných v čele s Ondřejem Havelkou, nevhodně obsazeným do role doktora Watsona. Povídka Ilji Hurníka byla už jednou zdramatizována jako součást filmu Touha Sherlocka Holmese. Z něj sice puritánským ctitelům Doyleova odkazu naskakuje kopřivka, ale věřím, že by své lamentace ještě rádi odvolali tváří v tvář této trapnosti. Láká-li vás přesto představa Viktora Preisse jako Sherlocka Holmese, vsaďte raději na Šplhajícího profesora. 20%
Podezřele odbytý scénář, průměrná režie, velmi zdařilá postava mimozemšťana, jinak slabé kreace hluboko pod možnostmi vesměs talentovaných herců. Všudypřítomné podbízení a polopatické předžvykování potenciálně vtipných nápadů. Jestli Paul něčím vstoupí do dějin, tak prohnaností marketingu, který udělal z většiny diváků i novinářů loutky, aniž si to uvědomili. Více v mé recenzi. Dosud jediná věc se Simonem Peggem, kterou hodnotím méně než čtyřmi hvězdičkami. 40%
Pěkný malý retropříběh o tom, za co lze vděčit životnímu nepříteli. Jediný důvod, proč nedávám Toastu pět hvězdiček, je, že tento takzvaný nepřítel je v podání Heleny Bonham Carter nejsympatičtější postavou filmu a některé scény (zejména úplný závěr) kvůli tomu nefungují, jak by měly. Ale asi nemá smysl opakovat, co jsem napsal v delší recenzi. Autor Billyho Elliota se pokusil vstoupit podruhé do téže řeky a myslím, že se mu to docela podařilo. Toast je v porovnání s jeho starším filmem méně okázalý, méně sociálně kritický a víc komediální. Vřele doporučuji každému, kdo má rád malé britské komedie jako Tichý hlas. 80%
Další z dlouhé řady filmů typu "sedával jsem na stromě, měl jsem odřená kolena a byl jsem šťastný". Stalo se nepsaným zvykem vzpomínat v nich na idylické dětství v pohnuté době, jenže Boy je pouze idylický. I v situacích, kdy by to tak být nemuselo, do idyly zas a znovu zbaběle utíká. Píše se rok 1984 a na Novém Zélandu se vůbec nic neděje. Žádná válka, živelná pohroma, fatální tělesný či mentální handicap, prostě se nestane vůbec nic, co by posunulo postavy z A do B. Titulní hrdina je sice poloviční sirotek a krajem vládne nezaměstnanost, ale vzhledem k tamějšímu způsobu života mi příliš nedochází, proč si tím někdo vůbec láme hlavu. Otec hlavního hrdiny, uprchlý kriminálník, kterého si hoch léta idealizoval a teď má poznat, co je to za darebáka, se mohl a měl stát jakousi temnou hrozbou na způsob vlka z pohádky o neposlušných kůzlátkách, ale díky scénáři i komediálnímu ztvárnění samotným režisérem je to jen neškodný trouba. Je to škoda, protože jinak je film nesmírně krásný na pohled a má docela milý humor. Moji delší recenzi najdete zde. 50%
Škoda, že nedovedu posoudit, nakolik se film drží historie nebo si naopak data a charaktery přizpůsobuje vlastním záměrům. Celou dobu mi například vrtalo hlavou, kolik je filmové Alžbětě let. Pokud jsem to nepřeslechl (království za titulky!), ve filmu to zřejmě nezaznělo. Třicetiletá Bette Davis tedy podle všeho hraje bezmála sedmdesátiletou královnu, zatímco Errol Flynn jako o mnoho mladší Essex s ní jedná jako s vrstevnicí. Hlavně zpočátku je to trochu matoucí. Film přesto výborně funguje jako romantické drama, nejlépe v těch nejkomornějších scénách. Podružná, výpravněji pojednaná zápletka s válkou a dvorskými intrikami (budoucí charisma Vincenta Price jsem v prkenném siru Walteru Raleighovi hledal marně) mi nepřipadala zdaleka tak zajímavá jako ambivalentní vztah hlavní dvojice a vzájemné zkoušení, jak daleko smí zajít nebo v co jiného se proměnit. Dialogy téměř jako ze screwballu (i když jaksi květnatější) nebo škádlivé plácnutí šlechtičny po zadku bych ve filmu jako tento vážně nečekal. :) 80%
Na Cormanových adaptacích Poa mi vždycky vadilo, že si z autora bere jen jednu stránku. Tísnivé prostředí, zármutek hrdinů, vznešené formulace vět, to všechno by Rogerovi šlo. Ale Poeův smysl pro černý humor IMHO nesdílel a možná dokonce úplně přehlédl. I z Havrana, který je navzdory klamavému traileru vpodstatě čistou komedií, je jasné, že Cormanův humor je jednak nekultivovaný zkušeností ("Vincent Price do něčeho vrazí a zakoulí očima. To bude legrace!"), druhak mu není jasné, jak ho docílit filmovými prostředky. Vše, co je na Havranovi dobrého, proto přičítám na vrub spíše scenáristovi Richardu Mathesonovi a třem hlavním hercům, viditelně potěšeným zahrát si něco jiného než obvykle. Trvalá svízel, že Poeovy krátké texty zkrátka nejsou ideálním materiálem pro celovečerní film, je ale v Havranovi možná ještě viditelnější než ve vážných cormanovkách a zejména celá sekvence mezi proměnou havrana v Petera Lorrea a rozhodnutím jet na Karloffův hrad je natahovaná k nepřežití. Doporučuji jako kuriozitu pro srovnání s ostatními cormanovkami a zejména jako jeden z pouhých tří důkazů, že nebýt předčasné smrti Petera Lorrea, mohla se z něj a Vincenta Price stát skvělá komediální dvojice. Můj delší článek najdete zde. 60%
Hezky obsazené, ale zapomenutelné melodrama. Čiperné Lillian Gish by asi málokdo hádal 94 let, Bette Davis dokázala i po mrtvici prodat všechny své uštěpačné repliky a Vincent Price hraje po dlouhé době civilní a sympatickou roli, která mě popravdě řečeno zaujala nejvíc ze všech a mrzelo mě, že nemá víc prostoru. Zato příběh je zdlouhavý a jeho divadelní původ až příliš zjevný. Jako hru v nějakém malém divadle bych Srpnové velryby viděl raději a věřím, že smutek dožívání hrdinek by měl v uzavřeném prostředí větší šanci mě pohltit. Film by u mě asi uspěl lépe, kdyby se hudbou, prostředím a způsobem nasnímání tolik nepodobal žánrovému spřízněnci Na Zlatém jezeře. 60%
Spojení dvou starších krátkých dokumentů bez přidané hodnoty nějakého komentáře nebo jiného doplnění. První z nich je možná to vůbec nejslabší, co kdy v cyklu Genus vzniklo. Otakar Vávra navštívil v Salzburku Lídu Baarovou a natočil ji, jak vzpomíná na okolnosti své emigrace. Baarová odvykla mluvit česky, takže poměrně nesouvisle blábolí, Vávra jí mimo záběr spokojeně přizvukuje a napovídá, do toho je doplněno několik starých fotografií a ilustračních filmových záběrů. Nepadne žádná ožehavá otázka, neřekne se nic nového. I ta formální stránka je bohužel tak fádní, že je sporné, jestli tomu vůbec říkat dokument. Je to řekněme reportáž ze setkání dávných přátel a kromě poměrně vzácné příležitosti vidět Baarovou na sklonku života nepřináší nic, co by se dalo chválit. Druhý segment o Otakaru Vávrovi je o něco sdělnější, ale bohužel nejde o autorský pohled na Vávru, ale o jeho vzkaz světu, za koho se považuje. Vše, co Vávra říká, má zjevně připravené a Jitka Němcová svědomitě dohlíží na to, aby se jeho malý pomníček nikde nedrolil. Jediný prvek spontaneity v této věci představují záběry z Vávrova setkání s několika dalšími zasloužilými kmety v "urnovém háji", jak tomu říká. V této veselé společnosti bezděky utrousí i několik vět, které ho neukazují v tak lichotivém světle jako zbytek dokumentu. Škoda. Jak Baarová, tak Vávra jsou zajímavé, kontroverzní osobnosti a nebylo by mě napadlo, jak nudné mohou být jejich portréty. Chtělo to režii někoho nezainteresovaného. 40%
Celá Evropa pátrá po mezinárodním podvodníkovi Jiřím Testonovi. K identifikaci slouží toliko fotografie batolete na kožešince, protože Testonovu současnou podobu nikdo nezná. Vysoká odměna za jeho dopadení motivuje k detektivní aktivitě kdekoho. Třeba strážce majáku Václava Kavaňase, který si během let svého poustevnictví přečetl veškerou kriminologickou literaturu a rád by teď své znalosti zúročil. Vždycky jsem měl zato, že ze dvou románů Zdeňka Jirotky je Muž se psem vhodnější filmovou látkou, protože je výrazně dějovější než lyrický Saturnin. Myslím si to i po vidění jeho polské adaptace, přestože mě trochu zklamala. Román byl napsán v roce 1944 jako parodie na soudobé literární detektivky, film ale děj zasazuje do hlubší minulosti. Parodii konvencí nekonečně natahovaných sešitových detektivek nahrazuje parodií na filmovou řeč němé éry. Po chvíli groteskní němohry se film samozřejmě rozpovídá a další němé pasáže jsou vyhrazeny flashbackům, vzpomínkám, ze kterých hlavní hrdina skládá indicie k pátrání. Hravá formální stránka se mi líbila, horší je to ale s herci. Protagonista silně připomínající Václava Lohniského s lincolnovským plnovousem nemá mnoho společného s inteligentním detektivem z knihy a naneštěstí je ochuzen i o psa Watsona, který dal předloze název. :( Herec, představující robustního podvodníka se zálibou v převlecích a smyslem pro recesi, už svému předobrazu odpovídá lépe, z ostatních postav je výrazný jen těžkopádný policejní inspektor. Neexistence jakýchkoli titulků ani nezvyk vnímat polštinu nakonec nebyly takovými handicapy, jak jsem se obával, protože většinu mluvených situací znám z knihy a nové jsou převážně ty němé. Přesto musím říct, že ani druhý pokus přijít na chuť polským komediím moc nevyšel a s expresivní komikou tamějších herců mám asi nepřekonatelný problém. 50%
Pro vyjádření rozpaků nad něčím nesrozumitelným mají v Polsku vlastní ekvivalent českého výrazu "španělská vesnice" - "český film". K Hydrozagadce mě přivedl článek jistého Poláka, který naopak starší české filmy vychvaloval a stýskal si nad nudou a šedí těch polských. Schopnost vyrovnat se jeho osobnímu favoritovi Trup w każdej szafie (Čtyři vraždy stačí, drahoušku!), přiznal z domácích pouze Hydrozagadce. Takový film jsem přirozeně musel vidět a... myslím, že by teď v mém slovníku "španělskou vesnici" mohla klidně nahradit "polská komedie". Hydrozagadka (Hydrozáhada) je příběh o dvojím životě nenápadného staršího muže, ve dne zakřiknutého všedního Poláka a v noci superhrdiny jménem Eso. Zápletka o záhadném zastavení přítoku vody do varšavských kohoutků je podle všeho metaforou destabilizace polské ekonomiky v 60. letech a protože o tomto tématu téměř nic nevím, je možné, že filmu křivdím. Když se ale zaměřím na vnější děj a jeho zábavnost a zůstanu u srovnání s českými komediemi, víc než Čtyři vraždy mi Hydrozagadka bohužel připomínala třeba Kanárskou spojku. 40%
Nevrlý starý soudce má před odchodem do penze vynést rozsudek nad mladíkem obviněným ze znásilnění a vraždy, jeho matka je z opičí lásky přesvědčena o synově nevině a poněkud operetně se pokusí soudce citově vydírat slzami... V prvních minutách jsem propadl skepsi, že půjde o jeden z těch šíleně nudných filmů, kde Sophie Loren okázale vykřikuje do světa, že je vážná dramatická umělkyně, kde Jean Gabin předvádí další ze svých paralytických kreací bez chuti a zápachu, všichni pak v polospánku odkýváme, jaký to byl herecký koncert a s trochou štěstí na to do půl hodiny zapomeneme. Ale kdepak. To, jak konvenčně jsou figurky na šachovnici rozestavěny na začátku hry, vůbec nic neznamená a film v promyšleném sledu přináší jeden zvrat za druhým. Mohl to být příběh zásadového soudce, který čelí vydírání a pokusům o korupci, ale přesto neohne hřbet a vykoná rozsudek podle svého přesvědčení. Mohl to být příběh zoufalé matky, která sama proti všem oroduje za syna, protože byl přece vždycky tak hodný hoch a nosil ze školy samé jedničky. Příběhy prvního i druhého typu existují, fungují podle určitých neměnných schémat a spoléhají na bezvýhradné ztotožnění diváka s hlavní postavou. Jenže Verdikt má dvě rovnocenné hlavní postavy a ze střetu obou těchto schémat udělal nosný konflikt příběhu. Jinými slovy - soudci přejeme, aby dostál svým zásadám; matce, aby byl její syn shledán nevinným, ale víme, že jedno vylučuje druhé. Jen dva důvody mi brání dát filmu 5 hvězdiček: 1.) Navzdory všemu je to pořád film Carla Pontiho se Sophií Loren a tu a tam mi vadilo její obligátní prosazování na úkor partnerů ve vedlejších rolích. 2.) O den dřív jsem viděl jiný, v mnoha ohledech podobný film Andrého Cayattea Prožít si své peklo, který mě emocionálně rozložil na prvočinitele. Verdikt se k podobnému účinku na několika místech ostýchavě přiblížil, ale přece jen je o něco slabší. 80%
Annie Girardot se vřítí do televizního studia. Svou obvyklou vyřídilkou si vyjedná živý vstup, aby vyzvala neznámého únosce své dcery k vyjednávání. Takhle rychle, bez průtahů začne film, který toho má před sebou příliš mnoho, než aby si mohl dovolit hluchá místa. Věřte, že zodpovězení otázky, zda se Annie podaří dcerku získat zpět, je sice silným momentem, ale zdaleka ne vrcholem příběhu. Film jsem viděl dabovaný a totožnost únosce mi díky charakteristickému hlasu jeho dabéra byla jasná od chvíle, kdy se poprvé ozval z vysílačky, ale ani to mi nezabránilo sledovat další děj s očima navrch hlavy a od scény s pytlem na odpadky spoluprožívat prohlubující se úzkost a zoufalství Girardotové. Jakkoli jsem nepřítelem laciného afektování nad "hereckými koncerty", musím říct, že v lepší formě jsem ji jakživ neviděl. 100%
Protože autorka předlohy Francoise Sagan i režisér Otto Preminger měli pověst lidí, kteří rádi střílejí kamením po vosích hnízdech, a protože zápletka se zdá být ožehavým příběhem z rodu Lolity a Pokání, čekal jsem od filmu ostřejší hrany. Z rozmazlené dcery, jejíž výhodnou pozici krku, otáčející hlavou rodiny, náhle ohrozí jiná žena, by se nepochybně dal udělat větší padouch. Zásahy do vztahu otce a jeho nové velitelky jistě mohly být odvážnější, prapodivně blízký vztah mezi otcem a dcerou blíže vysvětlený, film možná kontroverznější. Mohlo by to tak být, ale asi by to byl jiný film. Mám-li zhodnotit Bonjour Tristesse tak, jak leží a běží, je to krásně nasnímaný a navenek oddechový film o rozesmátých prázdninách. Jeho temná stránka je něco, co patří k všednímu životu postav, naznačenému černobílým rámcovým dějem, a co do hlavní, barevné části, sice také prosakuje, ale nikdy ji neovládne. David Niven a Jean Seberg si přijeli na Riviéru odpočinout, zapomenout na byznys, školu a na celou tu všední a přízemní Paříž, ve které jinak žijí. Deborah Kerr vnáší do této únikové idylky nežádoucí pragmatismus. Otci připomíná jeho pokročilý věk a dceři její nedospělost. Na prázdninách u moře lze její snaze organizovat jim život uniknout, bude to ale možné i v Paříži? Není těžké dceři porozumět, proč chce vztah té dámy s otcem překazit a trochu jí i fandit, aby se jí to podařilo. Deborah Kerr je perfektně použitá. Záměrně říkám použitá, protože vlastně jen opakuje své dvě nejčastější šarže - otec ji vidí jako kultivovanou dámu a perspektivní partnerku pro praktický život, dcera jako nepříjemně akurátní guvernantku s očima na stopkách. To i ono hrála Deborah i v řadě jiných filmů a v této roli oba své typy přesvědčivě spojila v jeden. David Niven ani Jean Seberg podle všeho nebyli první volbou režiséra - původně chtěl do jejich rolí obsadit Caryho Granta a Audrey Hepburn. Pravda je, že Nivena už jsem viděl v lepší kondici a talent krásné Jean Seberg měl své limity. Jako trojice ovšem fungují dobře a všichni do jednoho ve mně vzbudili chuť příležitostně si přečíst knížku a zjistit o jejich postavách víc. Můj článek o filmu zde. 70%
Nemám moc rád děti ve filmech a ještě méně filmy o sportu, takže film o dětském baseballovém týmu věru není nic pro mě. Ve prospěch Medvědů ale musím říct, že nepatří k těm stokrát obkresleným výchovně rodinným šablonám na toto téma, že děti nepřetváří do podoby, v jaké se líbí jejich ambiciózním rodičům, a vzato kolem dokola je mile politicky nekorektní. Walter Matthau hraje muže, který přišel k postu trenéra jako slepý k houslím a vše, v co doufá, je, že zásoba piv a cigaret mu pomůže přítomnost těch malých otravů vydržet po nezbytně nutnou dobu. Výchova? Ambice? Touha vítězit? Dávno ví, že jsou to prázdné pojmy. Nestačí, že musí ty smrady pořád překřikovat a shánět jim pro celou tu šaškárnu sponzory? Ale čím neúspěšnější jeho tým je, tím ramenatější jsou pokořující řeči soupeřů a na tohle je Walter citlivý. Ano, právě tím, že tým loserů vede životní loser a film ani jedno z toho nepopírá a nelakuje narůžovo, se zásadně liší od jiných s podobnou tématikou. Impuls, proč se zvednout z prachu a dokázat, že Medvědi nejsou o nic horší než ostatní zvířecí týmy, je díky tomu věrohodnější. Nad tři hvězdičky přesto nepůjdu. Film je o dobrou půlhodinu delší, než je třeba, a jakkoli ho Walterova osobnost drží na nohou, scény, ve kterých nevystupuje, jsou výrazně méně zábavné. 60%
Londýnský psychiatr si potvrdí podezření, že je mu manželka nevěrná s rodinným přítelem, a místo hysterických scén zcela klidně a pomalu realizuje dokonalý vražedný plán. Cizoložníka připoutá řetězem v jakémsi válečném krytu za garáží, o němž nikdo jiný neví, a den co den přináší v malé tašce termofor naplněný kyselinou. Počítá s tím, že bude trvat měsíce, než tímto způsobem naplní vanu v krytu a zbaví se své oběti. Není kam spěchat, řetěz je přece pevný a místo maskované. Problémy začínají, když psychiatra začne následovat jeho pes... Film podle knihy Aleca Coppela bych zařadil někam mezi Vraždu na objednávku a Slídila. Vrah (Robert Newton) je asertivní, klidný muž a právě svým klidem postupně přivádí k šílenství jak svou ženu (Sally Grey), tak i jejího milence (Phil Brown). Ten se ze všech sil pokouší nedávat najevo svůj strach a přestože netuší, co jeho věznitel lije do vany ve vedlejší místnosti (řetěz je příliš krátký, aby tam nahlédl), mluví s ním laškovně konverzačním tónem, popichuje ho a banalizuje svou situaci. Všichni tři herci odvedli skvělou práci a legitimizují jinak velmi fádní režii, která prostě jen věcně snímá jejich akci. O něco slabším článkem řetězu je konvenční postava detektiva ze Scotland Yardu, který přichází věci na kloub spíš díky náhodám než vlastnímu důvtipu. 80%
Původně jsem se dívat nechtěl. Loňský veletrapas pod vedením Polívky a Lišky mi byl příslovečnou poslední kapkou a od Jana Budaře, který už jednou na Českých lvech pohořel, jsem si nic jiného nesliboval. Po relativně příznivých ohlasech jsem ale ceremoniál přece jen vyhledal na stránkách ČT a musím uznat, že tentokrát byl akceptovatelný. I když se Petr Vachler v médiích drží své sebeobranné pózy a štěká na všechny strany, ve skutečnosti si vzal k srdci některé výhrady svých oponentů a jednoho z nejhlasitějších - Jaroslava Sedláčka - dokonce přizval ke spolupráci. Rozšíření nominací ze tří na pět je jistě reakcí na kuriózní situaci z loňska, kdy bylo z rekordního počtu 34 českých hraných filmů nominováno všehovšudy 6 mediálně nejexponovanějších. Na ocenění dílčích kvalit mnoha jiných, menších filmů, se tak nedostalo. Letos se tolik filmů neurodilo, ale právě rozšíření nominací a hlasování ve dvou kolech například zabránilo pohodlnému "udělování za zásluhy". Poprvé nebyl oceněn Jan Svěrák za pouhý fakt, že uvedl nový film do kin, poprvé vyšel naprázdno i Ondřej Trojan, v hereckých a scenáristických nominacích byla vidět i jiná jména než obvykle. Má to svůj smysl. Pokud jde o Jana Budaře a celkově střízlivější pojetí ceremoniálu, uvítal jsem hlavně to, jak rychle se přešlo k samotným cenám, bez nutnosti se zaťatými zuby přestát nevtipné a nekonečné stand-upy. Ubylo i záběrů na nominované, propadající se v publiku hanbou; ocenění i předávající se zdáli být uvolněnější a moderátor jim nebránil projevit radost. Neblahým dědictvím minulých ročníků byla jen hudební čísla, která přenos zpomalovala, a několik stále nezvládnutých povinných vsuvek, jako je "laškování s ministrem" nebo křečovitá přítomnost zástupce Magnesie. Nemá smysl výsledek přeceňovat, ale tentokrát ve mně zanechal výrazně lepší dojem než loni. 60%
Let do Vinnipegu je ohrožen, když se ukáže, že oba piloti byli otráveni kontaminovanou rybou. Jeden z cestujících, bývalý letec s válečným traumatem a polorozpadlým manželstvím, se ujímá řízení... Adaptace knihy Let do nebezpečí. Film s ní nakládá velmi volně, což je někdy ku prospěchu věci (snížil se například počet cestujících; pilot, který ze základny naviguje nešťastníka v letadle, je jeho bývalý osobní nepřítel atd.), častěji to ale vede k absurdnímu a bezděčně směšnému jednání postav. Třeba letuška Janet, která je v předloze hlavní ženskou postavou a jakýmsi opěrným bodem v nastalé panice, se ve filmu chová jako otrávená brigádnice v samoobsluze a má inteligenci holky od krav. Když je třeba diskrétně zjistit, zda je mezi cestujícími lékař (a později pilot), zeptá se tak, aby to všichni cestující slyšeli a mohli začít panikařit. ;-) Část jejích povinností je navíc ve filmu proti vší logice svěřena připsané postavě odcizené manželky nedobrovolného pilota (další ukňouraná kreace Lindy Darnell). Po letadle kdekdo courá, jak ho zrovna napadne, skoro každou banální akci nebo pateticky pronesenou větu podbarví dramatický hudební akord, na palubě je i "roztomilé" dítě té manželské dvojice a divný chlap, který ho pořád obtěžuje s jakýmsi maňáskem. Kam se poděli odpadnuvší piloti nikdo neřeší... Neuvěřitelná slátanina, natočená s kombinací smrtelné vážnosti, horlivé snahy vyždímat ze všeho strašné drama, relativní řemeslné kvality a dobromyslné ignorance. Doporučeníhodné jen jako zjevná předloha parodie Připoutejte se, prosím!, která Zero Hour! obšlehla téměř scénu po scéně. Pokud bažíte po opravdu dobré a napínavé adaptaci Haileyho knihy, vyhledejte precizní rozhlasovou hru s Cupákem a Adamírou. 40%
Rodinka amerických buranů je v totalitní zemi považována za špiony a než diplomacie vyžehlí všechny faldy, čeká v nedobrovolném azylu americké ambasády. Tu dočasně vede nekompetentní protekční synek velvyslance. Mám malinký problém s tím, že takto nastolená zápletka by se dala využít i jinými způsoby a některé vedlejší postavy mají větší potenciál, než jim film dovoluje ukázat. Středobodem filmu jsou zejména Woody Allen a Julia Kavner jako rozhádaní manželé Hollanderovi - jsou většinou k popukání legrační, ale stejně jako jejich nešťastný hostitel jsem si občas přál, aby na chvíli někam zmizeli. Právě postava ambasadorova syna, který by raději dělal něco jiného, ale má ctižádost dokázat otci svou užitečnost a vlastními silami vyřešit tuto zapeklitou situaci, by teoreticky mohla být lídrem příběhu. Michael J. Fox se ale nedokáže prosadit a kdykoli je v jedné scéně pohromadě s Woodym nebo Domem DeLuisem, začne být strašně pasivní a splyne s tapetami. Jinak jde ale o výbornou situační komedii. Z Woodyho tvorby má asi nejblíž k Darebáčkům. 80%
Začátek 20. století: Starý archivář poskytne ambicióznímu reportérovi noviny, referující o událostech, ke kterým teprve dojde. Jednodenní náskok pomůže mladíkovi k nejednomu sólokapru, ale taky k poněkud neseriózní pověsti. Jak mohl vědět, kdy a kde dojde k loupeži vzácných šperků nebo kdo a kde se chystá spáchat sebevraždu? Milá pohádková komedie. Ano, rozhodně spíše pohádková než sci-fi. I když zápletka nastoluje podobné časové paradoxy jako některé novější filmy (nejblíž má asi k Na Hromnice o den více), hrdina se nepokouší přijít na to, "jak je to možné" ani netouží ovládat svět. Existenci kouzelných novin brzy přijme jako fakt a získané informace využívá skromně jen k budování své lokální kariéry a k získání slečny, která se shodou okolností živí jako kabaretní médium a ví, jak to v oboru jasnovidectví chodí. Aby byl film opravdu svěžím screwballem, asi by musel hlavní pár obsadit jinými herci. Dick Powell je ještě OK, ale Linda Darnell promarnila všechen komediální potenicál svých scén a celou roli hraje s jediním usouženým výrazem postřelené laně a ublíženě štkavým hlasem. Komediální element nakonec nese na svých bedrech zejména živelný Jack Oakie ve vedlejší roli kabaretního hypnotizéra. 70%
Duch zlomyslné čarodějky dělá ze života peklo potomkovi muže, který ji před 300 lety upálil. Z toho může být pohádka, černá komedie, politická satira, horror, romantická komedie... Vybrat jeden žánr a důsledně se ho držet by bylo asi lepší řešení, než zkoušet střídavě všechny vyjmenované. Ale není to špatný film a fantastické prvky příjemně ozvláštňují některé zažité stereotypy screwballových komedií. Žánru, ve kterém se postavy často hašteří, podvádějí, zaměňují a pronásledují, ale obvykle k tomu nemají k dispozici zaklínadla, létající auto nebo mrtvá těla. Tato "macourkovská" řešení situací mě velmi bavila a jsou důvodem, proč dávám čtyři hvězdičky filmu, který je jinak průměrně romantický, průměrně vtipný a možná i trošku nevhodně obsazený. Fredric March nebyl v komedii úplně doma a vedle Veronicy Lake navíc vypadá jako její mrzutý děda. Obsadit místo něj řekněme Freda MacMurrayho nebo Jimmyho Stewarta, mohla to být paráda. Bez ohledu na obsazení ale Krásná čarodějka těží z tématu lépe než Zvon, kniha a svíčka, nemluvě o katastrofě jménem Moje krásná čarodějka. 70%
Moje komentáře
Private Parts (1972)
Zdaleka ne tak originální film, jak se původně zdálo. Podivná černá komedie si bere motivy z Psycha, Homicidalu a Peeping Toma, aby je zasadila do nového příběhu. Jenže ani ten není tak docela nový - je to vlastně hodně volná variace na Alenku v říši divů. Předčasně vyspělá teenagerka jménem Cheryl najde zaměstnání v hotelu své staré tety. Protože dostává podivné nepodepsané vzkazy, začne Cheryl slídit po pokojích hostů a hrabat se jim ve věcech, aby srovnala rukopis na lístcích a zjistila, kdo je píše a proč. Každý z hostů tají před světem nějakou opravdu bizarní deviaci a zdá se, že teta (která vášnivě ráda chodí s fotoaparátem na pohřby cizích lidí, aby "zachytila okamžik, kdy duše opustí tělo") má své důvody, proč ve svém hotelu poskytuje útočiště výhradně úchylům. Stejně jako je Carrollova Alenka jen zdánlivě marnotratným ohňostrojem nahodilostí a ve skutečnosti má až matematickou vnitřní logiku, ani bizarnost Private Parts není samoúčelná. Rozuzlení dává všemu viděnému smysl a dokonce film tak trochu přeřazuje do jiné žánrové kategorie. Jde o podobný případ zdánlivého braku, který překypuje trefnými postřehy o dvojí společenské morálce, jakému se věnuje například John Waters. 60%
Seznam Adriana Messengera (1963)
Kirk Douglas v rozsahem menší, ale velice efektní roli muže, který se pomocí důkladných masek vydává asi za pět dalších lidí. Aby toho nebylo málo, mimikry nosí i několik velkých herců v malých rolích a jejich totožnost vyjde najevo až na samém konci. Velká škoda, že jsem tento film neviděl v dětství. Možná bych ho dodnes ze sentimentálních důvodů nadhodnocoval jako třeba Fantomase. :-) Na druhé straně - čím by byl Fantomas bez humoru? Seznamem Adriana Messengera, obávám se. Masky sice mění herce k nepoznání, ale zároveň je až příliš zjevně odlišují od nemaskovaných herců, takže celý ten "gimmick", spočívající v přemýšlení, kdo ze slavných hostujících hvězd hraje v utajení, už od začátku kulhá na obě nohy. Horší ale je, že tyto mimikry zabírají dohromady asi 20-30 procent filmu, kdežto ve zbytku se jen velice zdlouhavě a často nezajímavě tlachá u stolu. Vyšetřovatel George C. Scott obvykle popisuje jiným postavám něco, co jsme předtím na vlastní oči viděli, nebo co naopak teprve uvidíme. Takže výsledkem je trochu nepochopitelně scenáristicky odbytý a režijně neohrabaný film s nádhernou kamerou a maskami, který přímo volá po pečlivějším remaku. 50%
Věčná Eva (1941)
Aby udělal radost umírajícímu otci, přivleče mu jeho syn ke smrtelné posteli dívku, již představí jako svou snoubenku, přestože ji sotva zná. Otec se rychle zotaví a slečna je nucena hrát svou roli dál. Poměrně běžná zápletka, jaká by P. G. Wodehouseovi stačila na sedmistránkovou povídku, malinko trpí natažením na celovečerní délku. Dokud se lže, předstírá a zatajuje skutečnost, je to docela legrace, ale myslím že nevyhnutelné odhalení pravdy přišlo moc brzy a následné půlhodinové omluvy a udobřování jsou na komediální film příliš dlouhé. Štěstí, že Věčnou Evu udržuje při životě povedené obsazení. Filmům s Deannou Durbin jsem se dlouho vědomě vyhýbal a začínám si říkat, že to byla chyba. Chudák herečka nemůže za své poněkud mimózní příznivce, kteří po různých koutech internetu trousí vrcholně trapné koláže jejích fotografií se srdíčky a kytičkami nebo lepkavě přeslazené YouTube tributy. Věčná Eva mě přesvědčila, že Deanna D. byla ve skutečnosti docela příjemná a civilní herečka a nejkýčovitější byl na ní její poněkud akademický, pseudooperní zpěv. Když se ozval poprvé, nadskočil jsem úlekem. Charles Laughton v roli, na jaké měl jinak patent Charles Coburn, přesvědčivě zestárnul o několik desítek let a moc pěkně přemostil zadání scénáře (vrtošivý stařík) se svým standardem mimořádného herce s přirozenou autoritou. 70%
Holy Flying Circus (TV film) (2011)
Pere se ve mně montypythonský fanoušek a odpůrce křiklounských manifestů. Prvnímu se nesmírně líbil nápad zdramatizovat události kolem přijetí filmu Život Briana a těšil se jako malé dítě na zdejší podobu Johna Cleese a spol. Druhý byl značně rozčarován upocenou vulgaritou humoru, který je přitom snaživě dosazován do známých pythonských vzorců, a z apelativního sdělení filmu "brojme proti cenzuře", které mi v roce 2011 nepřipadá o nic aktuánější než zakládání spolku pro potírání španělské inkvizice. Vážně si někdo myslí, že Monty Pythoni byli bojovníci za právo fuckovat ve filmu a televizi? Skutečně byl jejich humor až tak přízemní? Kdyby ano, neprokázal by tak dlouhou trvanlivost. Holy Flying Circus je roztomilá kuriozita, ale okouzlení z "reinkarnace" známých komiků do mladších herců mi vydrželo asi 10 minut a celá domnělá kontroverze kolem středně zábavné televizní diskuse s biskupem mi připadá jako bouře ve sklenici vody. Čekal jsem víc. Podrobněji v mé recenzi. 50%
Johnny English se vrací (2011)
Trochu mě udivuje, jak se většina shoduje na tom, že "dvojka je stejná jako jednička". Jedni to myslí pozitivně, druzí naopak, ale všichni jako by přehlédli, jakou proměnou prošel titulní hrdina a o kolik pevnější v kramflecích je on i scénář. Oba filmy sice hodnotím třemi hvězdičkami, ale každý z jiných důvodů. U prvního filmu jsem měl (možná nesprávný) dojem, že autoři oprášili nějaký zamítnutý koncept regulérní bondovky (napsali celkem čtyři) nebo přinejmenším posbírali nepoužité odřezky filmů s Brosnanem, splácali je dohromady a Rowan Atkinson podobně nahodile přispěl dříve nepoužitými beanovskými gagy nebo variacemi na ty už použité. Nový Johnny English mi připadá mnohem komplexnější - děj postupuje pořád dopředu a i když není dostatečně originální, aby uspěl ve vážném filmu s Bondem nebo Bournem, rozhodně je efektivní - jednoduše řečeno, zajímalo mě, "jak to bude dál". A zatímco English z prvního filmu vzbuzoval spíš zlomyslný posměch a v duchu jsem mu přál jen to nejhorší, jeho reinkarnované já si zaslouží sympatie. Jinak a trochu podrobněji v mé recenzi. 60%
11 Harrowhouse (1974)
Zapomenutý zlodějský film, v českých televizích prý kdysi uváděný jako Dům plný diamantů. Charles Grodin, který se také podílel na scénáři, hraje překvapivě nekomediální postavu. Na zakázku bohatého arcilotra Trevora Howarda se chystá vyloupit londýnskou úschovnu diamantů. Plán provede s pomocí své snoubenky (Candice Bergen), která účast na zločinu podmiňuje sňatkem, starého zaměstnance této "diamantové banky" (James Mason) a několika švábů. Pomalejší a trochu nepřehledný začátek filmu bohatě vykoupí samotná loupež. Nejsou to úplně čisté čtyři hvězdičky, ale viděl jsem tolik heist/caper filmů, které jsou po všech stránkách dokonalejšími filmy a přesto nenabízejí tak důmyslný a neokoukaný plán zločinu, že 3* by zkrátka byly málo. Dále stojí za zmínku, že film existuje ve dvou různých verzích. Sestřih je zřejmě stejný, ale druhá verze, vyrobená pro televizi, se od první liší přidaným voiceoverem Charlese Grodina. Právě tuto verzi jsem viděl. Narativ dodal filmu trochu humoru a pomohl zorientovat se v začátku, ale ve většině pozdějších scén mi připadal nadbytečný a když na konci přerušoval i jinak zdařile akční finále, vyloženě mi lezl na nervy. 70%
Possession of Joel Delaney, The (1972)
Jediný horror ve filmografii Shirley MacLaine se povedl tak napůl. Hlavní hrdinka, ovdovělá newyorská matka dvou dětí, je po smrti manžela fixovaná na svého bratra a s obavami sleduje, jak se bez jasného důvodu mění v agresivního násilníka. Ukáže se, že je za vším voo-doo. Bratr je posedlý duchem svého zemřelého kupána, portorikánského pouličního rváče. Když velkoryse pominu, že film je v druhém plánu bezstarostně rasistický, jeho největší problém vidím v příšerné pomalosti první hodiny. Shirley i Perry King odvedli dobrou práci a nemůžu popřít, že mě zajímalo, co s nimi bude dál, ale během nekonečného čekání, až se děj trochu rozjede, jsem stačil vymyslet lepší varianty dalšího vývoje, než mi nakonec nabídli tvůrci filmu. Kromě toho je tu zvláštní rozpor mezi zdařile realistickým zachycením života v New Yorku (včetně jeho ghetta) a poněkud gumovými gore scénami. 50%
Girl Most Likely to..., The (TV film) (1973)
"Byla jsem nádherná osobnost v ošklivém těle," vzpomíná hrdinka Miriam na dobu, kdy vypadala jako zvoník od Matky Boží a každý na střední škole jí to předhazoval. Jedna autonehoda obrátila její neštěstí v možnost sladké pomsty. Nutnost zásahu plastické chirurgie ji nečekaně zrekonstruovala do podoby sexy dívky, kterou nikdo z jejích známých nepoznává a ona se jim proto může pomstít za všechna příkoří... Nejsem zvyklý očekávat příliš od televizního filmu, ale tato černá komedie mě nadchla. Stockard Channing hraje v jistém smyslu asi šestiroli, protože první polovinou filmu prochází - zohavena k nepoznání - jako neohrabaná, nešťastná puberťačka s nulovým sebevědomím, ve druhé vystřídá rozmanité převleky, aby každé ze svých budoucích obětí dopřála zcela individuální pomstu. Jednotlivé vraždy jsou tak nádherně nerealistické, že by mě nejspíš rozesmály už kdyby mi je někdo vyprávěl, ale vidět je na vlastní oči vážně stojí za to. Opravdu mě udivilo, že spoluautorkou scénáře je Joan Rivers, dnes známá především jako maskot bulvárních amerických talk show a chodící reklama na plastickou chirurgii. Že by autobiografické prvky? 80%
Ďábelská trojice (1974)
Francis Girod v jednom rozhovoru lamentoval nad tím, jak je televize zahlcena podřadnými detektivkami a že jediný způsob, jak na stejný žánr přivést lidi do kina, je natočit thriller. Snad proto je Ďábelská trojice tak naturalistická. Asi nejsem schopen plně porozumět kontroverzi kolem dějinných narážek na situaci po první světové válce, ale kontroverze vnějšího děje a způsobu, jak ho film ukazuje, je očividná. Filmů o dokonalých vraždách jsem viděl nepochybně stovky, ale máloco z nich se mi vrylo do paměti tak silně jako zdejší sekvence s odstraňováním obětí ve dvou vanách plných kyseliny sírové. V devíti filmech z deseti by se taková situace odehrála za zavřenými dveřmi, kdežto Girod naturalisticky ukazuje postup zločinců od vraždy po značně nechutné detaily, kdy je třeba výsledek rozleptání těl odnášet z domu v kýblech. Zajímavě ožehavé jsou ale i jiné momenty a ze všeho nejvíc mě zaráží, že i přes všechen ten "hororový" naturalismus zůstala Ďábelská trojice vpodstatě satirickou černou komedií. V jistém smyslu je to ideový příbuzný Velké žranice. 70%
Šplhající profesor (TV film) (1992)
Sherlock Holmes a doktor Watson rozplétají pikantní záhadu - proč ctihodný vysokoškolský profesor pobíhá po čtyřech a šplhá po fasádě vlastního domu? Také se vám stává, že vidíte po dlouhé době film, který vás kdysi nadchnul, a zjistíte, že jste si ho pamatovali lepší, než jaký reálně je? Mně se to čerstvě přihodilo se Šplhajícím profesorem. Vybledlá vzpomínka na vzrušující kombinaci detektivní komedie a horroru po dvaceti letech od prvního vidění vzala zasvé. Komediální to tedy je, ale na hororu bych už netrval. :-) Jedna působivá scéna ze závěru, která si tak pohrála s mou pamětí, k mému překvapení trvá pouhé dvě minuty a je spíš legrační. Jako ryze komediální věc ale není Šplhající profesor k zahození. Rudolf Čechura napsal v podobně odlehčeném duchu celou sérii rozhlasových her (Sherlocka v nich hrál Svatopluk Beneš, představitelé Watsona se měnili) a Viktor Preiss sice možná není Holmes, jakého by si představoval A.C.Doyle nebo jeho bigotní příznivci, ale ze zhruba pěti českých herců, které jsem v této roli viděl, je nejsympatičtější a snesu od něj i všechny ty operetní grimasy a "zpívané" repliky, typické atributy režie Zdeňka Zelenky. Somrův doktor Watson připomíná komisaře Ledvinu z filmu Adéla ještě nevečeřela, Jan Šťastný a Kateřina Brožová statečně zápasí s plochostí svých postav pohybovým neklidem a trvale rozrušenými výrazy. Nejlíp by se mi bylo psalo o Petru Kostkovi v titulní roli, ale protože bych nerad prozrazoval rozuzlení, napíšu jen, že je to nejvýstřednější role jeho jinak celkem konzervativní dráhy. 70%
Fantom opery (TV film) (1987)
Sherlock Holmes vyšetřuje záhadný útok na operního pěvce těsně před začátkem představení. Epizoda z celkově nepovedeného cyklu Povídka pro... je tak špatná ve všech ohledech, že nevím, co kritizovat dřív. Nevysvětlitelný knír pod nosem velkého detektiva v podání Viktora Preisse je naprostá prkotina proti šmíráckému přehrávání všech zúčastněných v čele s Ondřejem Havelkou, nevhodně obsazeným do role doktora Watsona. Povídka Ilji Hurníka byla už jednou zdramatizována jako součást filmu Touha Sherlocka Holmese. Z něj sice puritánským ctitelům Doyleova odkazu naskakuje kopřivka, ale věřím, že by své lamentace ještě rádi odvolali tváří v tvář této trapnosti. Láká-li vás přesto představa Viktora Preisse jako Sherlocka Holmese, vsaďte raději na Šplhajícího profesora. 20%
Paul (2011)
Podezřele odbytý scénář, průměrná režie, velmi zdařilá postava mimozemšťana, jinak slabé kreace hluboko pod možnostmi vesměs talentovaných herců. Všudypřítomné podbízení a polopatické předžvykování potenciálně vtipných nápadů. Jestli Paul něčím vstoupí do dějin, tak prohnaností marketingu, který udělal z většiny diváků i novinářů loutky, aniž si to uvědomili. Více v mé recenzi. Dosud jediná věc se Simonem Peggem, kterou hodnotím méně než čtyřmi hvězdičkami. 40%
Toast (2010)
Pěkný malý retropříběh o tom, za co lze vděčit životnímu nepříteli. Jediný důvod, proč nedávám Toastu pět hvězdiček, je, že tento takzvaný nepřítel je v podání Heleny Bonham Carter nejsympatičtější postavou filmu a některé scény (zejména úplný závěr) kvůli tomu nefungují, jak by měly. Ale asi nemá smysl opakovat, co jsem napsal v delší recenzi. Autor Billyho Elliota se pokusil vstoupit podruhé do téže řeky a myslím, že se mu to docela podařilo. Toast je v porovnání s jeho starším filmem méně okázalý, méně sociálně kritický a víc komediální. Vřele doporučuji každému, kdo má rád malé britské komedie jako Tichý hlas. 80%
Boy (2010)
Další z dlouhé řady filmů typu "sedával jsem na stromě, měl jsem odřená kolena a byl jsem šťastný". Stalo se nepsaným zvykem vzpomínat v nich na idylické dětství v pohnuté době, jenže Boy je pouze idylický. I v situacích, kdy by to tak být nemuselo, do idyly zas a znovu zbaběle utíká. Píše se rok 1984 a na Novém Zélandu se vůbec nic neděje. Žádná válka, živelná pohroma, fatální tělesný či mentální handicap, prostě se nestane vůbec nic, co by posunulo postavy z A do B. Titulní hrdina je sice poloviční sirotek a krajem vládne nezaměstnanost, ale vzhledem k tamějšímu způsobu života mi příliš nedochází, proč si tím někdo vůbec láme hlavu. Otec hlavního hrdiny, uprchlý kriminálník, kterého si hoch léta idealizoval a teď má poznat, co je to za darebáka, se mohl a měl stát jakousi temnou hrozbou na způsob vlka z pohádky o neposlušných kůzlátkách, ale díky scénáři i komediálnímu ztvárnění samotným režisérem je to jen neškodný trouba. Je to škoda, protože jinak je film nesmírně krásný na pohled a má docela milý humor. Moji delší recenzi najdete zde. 50%
Soukromý život Alžběty a Essexe (1939)
Škoda, že nedovedu posoudit, nakolik se film drží historie nebo si naopak data a charaktery přizpůsobuje vlastním záměrům. Celou dobu mi například vrtalo hlavou, kolik je filmové Alžbětě let. Pokud jsem to nepřeslechl (království za titulky!), ve filmu to zřejmě nezaznělo. Třicetiletá Bette Davis tedy podle všeho hraje bezmála sedmdesátiletou královnu, zatímco Errol Flynn jako o mnoho mladší Essex s ní jedná jako s vrstevnicí. Hlavně zpočátku je to trochu matoucí. Film přesto výborně funguje jako romantické drama, nejlépe v těch nejkomornějších scénách. Podružná, výpravněji pojednaná zápletka s válkou a dvorskými intrikami (budoucí charisma Vincenta Price jsem v prkenném siru Walteru Raleighovi hledal marně) mi nepřipadala zdaleka tak zajímavá jako ambivalentní vztah hlavní dvojice a vzájemné zkoušení, jak daleko smí zajít nebo v co jiného se proměnit. Dialogy téměř jako ze screwballu (i když jaksi květnatější) nebo škádlivé plácnutí šlechtičny po zadku bych ve filmu jako tento vážně nečekal. :) 80%
Havran (1963)
Na Cormanových adaptacích Poa mi vždycky vadilo, že si z autora bere jen jednu stránku. Tísnivé prostředí, zármutek hrdinů, vznešené formulace vět, to všechno by Rogerovi šlo. Ale Poeův smysl pro černý humor IMHO nesdílel a možná dokonce úplně přehlédl. I z Havrana, který je navzdory klamavému traileru vpodstatě čistou komedií, je jasné, že Cormanův humor je jednak nekultivovaný zkušeností ("Vincent Price do něčeho vrazí a zakoulí očima. To bude legrace!"), druhak mu není jasné, jak ho docílit filmovými prostředky. Vše, co je na Havranovi dobrého, proto přičítám na vrub spíše scenáristovi Richardu Mathesonovi a třem hlavním hercům, viditelně potěšeným zahrát si něco jiného než obvykle. Trvalá svízel, že Poeovy krátké texty zkrátka nejsou ideálním materiálem pro celovečerní film, je ale v Havranovi možná ještě viditelnější než ve vážných cormanovkách a zejména celá sekvence mezi proměnou havrana v Petera Lorrea a rozhodnutím jet na Karloffův hrad je natahovaná k nepřežití. Doporučuji jako kuriozitu pro srovnání s ostatními cormanovkami a zejména jako jeden z pouhých tří důkazů, že nebýt předčasné smrti Petera Lorrea, mohla se z něj a Vincenta Price stát skvělá komediální dvojice. Můj delší článek najdete zde. 60%
Srpnové velryby (1987)
Hezky obsazené, ale zapomenutelné melodrama. Čiperné Lillian Gish by asi málokdo hádal 94 let, Bette Davis dokázala i po mrtvici prodat všechny své uštěpačné repliky a Vincent Price hraje po dlouhé době civilní a sympatickou roli, která mě popravdě řečeno zaujala nejvíc ze všech a mrzelo mě, že nemá víc prostoru. Zato příběh je zdlouhavý a jeho divadelní původ až příliš zjevný. Jako hru v nějakém malém divadle bych Srpnové velryby viděl raději a věřím, že smutek dožívání hrdinek by měl v uzavřeném prostředí větší šanci mě pohltit. Film by u mě asi uspěl lépe, kdyby se hudbou, prostředím a způsobem nasnímání tolik nepodobal žánrovému spřízněnci Na Zlatém jezeře. 60%
Inventura Febia: Otakar Vávra a Lída Baarová (TV film) (2011)
Spojení dvou starších krátkých dokumentů bez přidané hodnoty nějakého komentáře nebo jiného doplnění. První z nich je možná to vůbec nejslabší, co kdy v cyklu Genus vzniklo. Otakar Vávra navštívil v Salzburku Lídu Baarovou a natočil ji, jak vzpomíná na okolnosti své emigrace. Baarová odvykla mluvit česky, takže poměrně nesouvisle blábolí, Vávra jí mimo záběr spokojeně přizvukuje a napovídá, do toho je doplněno několik starých fotografií a ilustračních filmových záběrů. Nepadne žádná ožehavá otázka, neřekne se nic nového. I ta formální stránka je bohužel tak fádní, že je sporné, jestli tomu vůbec říkat dokument. Je to řekněme reportáž ze setkání dávných přátel a kromě poměrně vzácné příležitosti vidět Baarovou na sklonku života nepřináší nic, co by se dalo chválit. Druhý segment o Otakaru Vávrovi je o něco sdělnější, ale bohužel nejde o autorský pohled na Vávru, ale o jeho vzkaz světu, za koho se považuje. Vše, co Vávra říká, má zjevně připravené a Jitka Němcová svědomitě dohlíží na to, aby se jeho malý pomníček nikde nedrolil. Jediný prvek spontaneity v této věci představují záběry z Vávrova setkání s několika dalšími zasloužilými kmety v "urnovém háji", jak tomu říká. V této veselé společnosti bezděky utrousí i několik vět, které ho neukazují v tak lichotivém světle jako zbytek dokumentu. Škoda. Jak Baarová, tak Vávra jsou zajímavé, kontroverzní osobnosti a nebylo by mě napadlo, jak nudné mohou být jejich portréty. Chtělo to režii někoho nezainteresovaného. 40%
Walet pikowy (1960)
Celá Evropa pátrá po mezinárodním podvodníkovi Jiřím Testonovi. K identifikaci slouží toliko fotografie batolete na kožešince, protože Testonovu současnou podobu nikdo nezná. Vysoká odměna za jeho dopadení motivuje k detektivní aktivitě kdekoho. Třeba strážce majáku Václava Kavaňase, který si během let svého poustevnictví přečetl veškerou kriminologickou literaturu a rád by teď své znalosti zúročil. Vždycky jsem měl zato, že ze dvou románů Zdeňka Jirotky je Muž se psem vhodnější filmovou látkou, protože je výrazně dějovější než lyrický Saturnin. Myslím si to i po vidění jeho polské adaptace, přestože mě trochu zklamala. Román byl napsán v roce 1944 jako parodie na soudobé literární detektivky, film ale děj zasazuje do hlubší minulosti. Parodii konvencí nekonečně natahovaných sešitových detektivek nahrazuje parodií na filmovou řeč němé éry. Po chvíli groteskní němohry se film samozřejmě rozpovídá a další němé pasáže jsou vyhrazeny flashbackům, vzpomínkám, ze kterých hlavní hrdina skládá indicie k pátrání. Hravá formální stránka se mi líbila, horší je to ale s herci. Protagonista silně připomínající Václava Lohniského s lincolnovským plnovousem nemá mnoho společného s inteligentním detektivem z knihy a naneštěstí je ochuzen i o psa Watsona, který dal předloze název. :( Herec, představující robustního podvodníka se zálibou v převlecích a smyslem pro recesi, už svému předobrazu odpovídá lépe, z ostatních postav je výrazný jen těžkopádný policejní inspektor. Neexistence jakýchkoli titulků ani nezvyk vnímat polštinu nakonec nebyly takovými handicapy, jak jsem se obával, protože většinu mluvených situací znám z knihy a nové jsou převážně ty němé. Přesto musím říct, že ani druhý pokus přijít na chuť polským komediím moc nevyšel a s expresivní komikou tamějších herců mám asi nepřekonatelný problém. 50%
Hydrozagadka (TV film) (1970)
Pro vyjádření rozpaků nad něčím nesrozumitelným mají v Polsku vlastní ekvivalent českého výrazu "španělská vesnice" - "český film". K Hydrozagadce mě přivedl článek jistého Poláka, který naopak starší české filmy vychvaloval a stýskal si nad nudou a šedí těch polských. Schopnost vyrovnat se jeho osobnímu favoritovi Trup w każdej szafie (Čtyři vraždy stačí, drahoušku!), přiznal z domácích pouze Hydrozagadce. Takový film jsem přirozeně musel vidět a... myslím, že by teď v mém slovníku "španělskou vesnici" mohla klidně nahradit "polská komedie". Hydrozagadka (Hydrozáhada) je příběh o dvojím životě nenápadného staršího muže, ve dne zakřiknutého všedního Poláka a v noci superhrdiny jménem Eso. Zápletka o záhadném zastavení přítoku vody do varšavských kohoutků je podle všeho metaforou destabilizace polské ekonomiky v 60. letech a protože o tomto tématu téměř nic nevím, je možné, že filmu křivdím. Když se ale zaměřím na vnější děj a jeho zábavnost a zůstanu u srovnání s českými komediemi, víc než Čtyři vraždy mi Hydrozagadka bohužel připomínala třeba Kanárskou spojku. 40%
Verdikt (1974)
Nevrlý starý soudce má před odchodem do penze vynést rozsudek nad mladíkem obviněným ze znásilnění a vraždy, jeho matka je z opičí lásky přesvědčena o synově nevině a poněkud operetně se pokusí soudce citově vydírat slzami... V prvních minutách jsem propadl skepsi, že půjde o jeden z těch šíleně nudných filmů, kde Sophie Loren okázale vykřikuje do světa, že je vážná dramatická umělkyně, kde Jean Gabin předvádí další ze svých paralytických kreací bez chuti a zápachu, všichni pak v polospánku odkýváme, jaký to byl herecký koncert a s trochou štěstí na to do půl hodiny zapomeneme. Ale kdepak. To, jak konvenčně jsou figurky na šachovnici rozestavěny na začátku hry, vůbec nic neznamená a film v promyšleném sledu přináší jeden zvrat za druhým. Mohl to být příběh zásadového soudce, který čelí vydírání a pokusům o korupci, ale přesto neohne hřbet a vykoná rozsudek podle svého přesvědčení. Mohl to být příběh zoufalé matky, která sama proti všem oroduje za syna, protože byl přece vždycky tak hodný hoch a nosil ze školy samé jedničky. Příběhy prvního i druhého typu existují, fungují podle určitých neměnných schémat a spoléhají na bezvýhradné ztotožnění diváka s hlavní postavou. Jenže Verdikt má dvě rovnocenné hlavní postavy a ze střetu obou těchto schémat udělal nosný konflikt příběhu. Jinými slovy - soudci přejeme, aby dostál svým zásadám; matce, aby byl její syn shledán nevinným, ale víme, že jedno vylučuje druhé. Jen dva důvody mi brání dát filmu 5 hvězdiček: 1.) Navzdory všemu je to pořád film Carla Pontiho se Sophií Loren a tu a tam mi vadilo její obligátní prosazování na úkor partnerů ve vedlejších rolích. 2.) O den dřív jsem viděl jiný, v mnoha ohledech podobný film Andrého Cayattea Prožít si své peklo, který mě emocionálně rozložil na prvočinitele. Verdikt se k podobnému účinku na několika místech ostýchavě přiblížil, ale přece jen je o něco slabší. 80%
Prožít si své peklo (1977)
Annie Girardot se vřítí do televizního studia. Svou obvyklou vyřídilkou si vyjedná živý vstup, aby vyzvala neznámého únosce své dcery k vyjednávání. Takhle rychle, bez průtahů začne film, který toho má před sebou příliš mnoho, než aby si mohl dovolit hluchá místa. Věřte, že zodpovězení otázky, zda se Annie podaří dcerku získat zpět, je sice silným momentem, ale zdaleka ne vrcholem příběhu. Film jsem viděl dabovaný a totožnost únosce mi díky charakteristickému hlasu jeho dabéra byla jasná od chvíle, kdy se poprvé ozval z vysílačky, ale ani to mi nezabránilo sledovat další děj s očima navrch hlavy a od scény s pytlem na odpadky spoluprožívat prohlubující se úzkost a zoufalství Girardotové. Jakkoli jsem nepřítelem laciného afektování nad "hereckými koncerty", musím říct, že v lepší formě jsem ji jakživ neviděl. 100%
Bonjour tristesse (1958)
Protože autorka předlohy Francoise Sagan i režisér Otto Preminger měli pověst lidí, kteří rádi střílejí kamením po vosích hnízdech, a protože zápletka se zdá být ožehavým příběhem z rodu Lolity a Pokání, čekal jsem od filmu ostřejší hrany. Z rozmazlené dcery, jejíž výhodnou pozici krku, otáčející hlavou rodiny, náhle ohrozí jiná žena, by se nepochybně dal udělat větší padouch. Zásahy do vztahu otce a jeho nové velitelky jistě mohly být odvážnější, prapodivně blízký vztah mezi otcem a dcerou blíže vysvětlený, film možná kontroverznější. Mohlo by to tak být, ale asi by to byl jiný film. Mám-li zhodnotit Bonjour Tristesse tak, jak leží a běží, je to krásně nasnímaný a navenek oddechový film o rozesmátých prázdninách. Jeho temná stránka je něco, co patří k všednímu životu postav, naznačenému černobílým rámcovým dějem, a co do hlavní, barevné části, sice také prosakuje, ale nikdy ji neovládne. David Niven a Jean Seberg si přijeli na Riviéru odpočinout, zapomenout na byznys, školu a na celou tu všední a přízemní Paříž, ve které jinak žijí. Deborah Kerr vnáší do této únikové idylky nežádoucí pragmatismus. Otci připomíná jeho pokročilý věk a dceři její nedospělost. Na prázdninách u moře lze její snaze organizovat jim život uniknout, bude to ale možné i v Paříži? Není těžké dceři porozumět, proč chce vztah té dámy s otcem překazit a trochu jí i fandit, aby se jí to podařilo. Deborah Kerr je perfektně použitá. Záměrně říkám použitá, protože vlastně jen opakuje své dvě nejčastější šarže - otec ji vidí jako kultivovanou dámu a perspektivní partnerku pro praktický život, dcera jako nepříjemně akurátní guvernantku s očima na stopkách. To i ono hrála Deborah i v řadě jiných filmů a v této roli oba své typy přesvědčivě spojila v jeden. David Niven ani Jean Seberg podle všeho nebyli první volbou režiséra - původně chtěl do jejich rolí obsadit Caryho Granta a Audrey Hepburn. Pravda je, že Nivena už jsem viděl v lepší kondici a talent krásné Jean Seberg měl své limity. Jako trojice ovšem fungují dobře a všichni do jednoho ve mně vzbudili chuť příležitostně si přečíst knížku a zjistit o jejich postavách víc. Můj článek o filmu zde. 70%
Špatné zprávy pro Medvědy (1976)
Nemám moc rád děti ve filmech a ještě méně filmy o sportu, takže film o dětském baseballovém týmu věru není nic pro mě. Ve prospěch Medvědů ale musím říct, že nepatří k těm stokrát obkresleným výchovně rodinným šablonám na toto téma, že děti nepřetváří do podoby, v jaké se líbí jejich ambiciózním rodičům, a vzato kolem dokola je mile politicky nekorektní. Walter Matthau hraje muže, který přišel k postu trenéra jako slepý k houslím a vše, v co doufá, je, že zásoba piv a cigaret mu pomůže přítomnost těch malých otravů vydržet po nezbytně nutnou dobu. Výchova? Ambice? Touha vítězit? Dávno ví, že jsou to prázdné pojmy. Nestačí, že musí ty smrady pořád překřikovat a shánět jim pro celou tu šaškárnu sponzory? Ale čím neúspěšnější jeho tým je, tím ramenatější jsou pokořující řeči soupeřů a na tohle je Walter citlivý. Ano, právě tím, že tým loserů vede životní loser a film ani jedno z toho nepopírá a nelakuje narůžovo, se zásadně liší od jiných s podobnou tématikou. Impuls, proč se zvednout z prachu a dokázat, že Medvědi nejsou o nic horší než ostatní zvířecí týmy, je díky tomu věrohodnější. Nad tři hvězdičky přesto nepůjdu. Film je o dobrou půlhodinu delší, než je třeba, a jakkoli ho Walterova osobnost drží na nohou, scény, ve kterých nevystupuje, jsou výrazně méně zábavné. 60%
Obsession (1949)
Londýnský psychiatr si potvrdí podezření, že je mu manželka nevěrná s rodinným přítelem, a místo hysterických scén zcela klidně a pomalu realizuje dokonalý vražedný plán. Cizoložníka připoutá řetězem v jakémsi válečném krytu za garáží, o němž nikdo jiný neví, a den co den přináší v malé tašce termofor naplněný kyselinou. Počítá s tím, že bude trvat měsíce, než tímto způsobem naplní vanu v krytu a zbaví se své oběti. Není kam spěchat, řetěz je přece pevný a místo maskované. Problémy začínají, když psychiatra začne následovat jeho pes... Film podle knihy Aleca Coppela bych zařadil někam mezi Vraždu na objednávku a Slídila. Vrah (Robert Newton) je asertivní, klidný muž a právě svým klidem postupně přivádí k šílenství jak svou ženu (Sally Grey), tak i jejího milence (Phil Brown). Ten se ze všech sil pokouší nedávat najevo svůj strach a přestože netuší, co jeho věznitel lije do vany ve vedlejší místnosti (řetěz je příliš krátký, aby tam nahlédl), mluví s ním laškovně konverzačním tónem, popichuje ho a banalizuje svou situaci. Všichni tři herci odvedli skvělou práci a legitimizují jinak velmi fádní režii, která prostě jen věcně snímá jejich akci. O něco slabším článkem řetězu je konvenční postava detektiva ze Scotland Yardu, který přichází věci na kloub spíš díky náhodám než vlastnímu důvtipu. 80%
Český lev 2010 (TV pořad) (2011)
Původně jsem se dívat nechtěl. Loňský veletrapas pod vedením Polívky a Lišky mi byl příslovečnou poslední kapkou a od Jana Budaře, který už jednou na Českých lvech pohořel, jsem si nic jiného nesliboval. Po relativně příznivých ohlasech jsem ale ceremoniál přece jen vyhledal na stránkách ČT a musím uznat, že tentokrát byl akceptovatelný. I když se Petr Vachler v médiích drží své sebeobranné pózy a štěká na všechny strany, ve skutečnosti si vzal k srdci některé výhrady svých oponentů a jednoho z nejhlasitějších - Jaroslava Sedláčka - dokonce přizval ke spolupráci. Rozšíření nominací ze tří na pět je jistě reakcí na kuriózní situaci z loňska, kdy bylo z rekordního počtu 34 českých hraných filmů nominováno všehovšudy 6 mediálně nejexponovanějších. Na ocenění dílčích kvalit mnoha jiných, menších filmů, se tak nedostalo. Letos se tolik filmů neurodilo, ale právě rozšíření nominací a hlasování ve dvou kolech například zabránilo pohodlnému "udělování za zásluhy". Poprvé nebyl oceněn Jan Svěrák za pouhý fakt, že uvedl nový film do kin, poprvé vyšel naprázdno i Ondřej Trojan, v hereckých a scenáristických nominacích byla vidět i jiná jména než obvykle. Má to svůj smysl. Pokud jde o Jana Budaře a celkově střízlivější pojetí ceremoniálu, uvítal jsem hlavně to, jak rychle se přešlo k samotným cenám, bez nutnosti se zaťatými zuby přestát nevtipné a nekonečné stand-upy. Ubylo i záběrů na nominované, propadající se v publiku hanbou; ocenění i předávající se zdáli být uvolněnější a moderátor jim nebránil projevit radost. Neblahým dědictvím minulých ročníků byla jen hudební čísla, která přenos zpomalovala, a několik stále nezvládnutých povinných vsuvek, jako je "laškování s ministrem" nebo křečovitá přítomnost zástupce Magnesie. Nemá smysl výsledek přeceňovat, ale tentokrát ve mně zanechal výrazně lepší dojem než loni. 60%
Zero Hour! (1957)
Let do Vinnipegu je ohrožen, když se ukáže, že oba piloti byli otráveni kontaminovanou rybou. Jeden z cestujících, bývalý letec s válečným traumatem a polorozpadlým manželstvím, se ujímá řízení... Adaptace knihy Let do nebezpečí. Film s ní nakládá velmi volně, což je někdy ku prospěchu věci (snížil se například počet cestujících; pilot, který ze základny naviguje nešťastníka v letadle, je jeho bývalý osobní nepřítel atd.), častěji to ale vede k absurdnímu a bezděčně směšnému jednání postav. Třeba letuška Janet, která je v předloze hlavní ženskou postavou a jakýmsi opěrným bodem v nastalé panice, se ve filmu chová jako otrávená brigádnice v samoobsluze a má inteligenci holky od krav. Když je třeba diskrétně zjistit, zda je mezi cestujícími lékař (a později pilot), zeptá se tak, aby to všichni cestující slyšeli a mohli začít panikařit. ;-) Část jejích povinností je navíc ve filmu proti vší logice svěřena připsané postavě odcizené manželky nedobrovolného pilota (další ukňouraná kreace Lindy Darnell). Po letadle kdekdo courá, jak ho zrovna napadne, skoro každou banální akci nebo pateticky pronesenou větu podbarví dramatický hudební akord, na palubě je i "roztomilé" dítě té manželské dvojice a divný chlap, který ho pořád obtěžuje s jakýmsi maňáskem. Kam se poděli odpadnuvší piloti nikdo neřeší... Neuvěřitelná slátanina, natočená s kombinací smrtelné vážnosti, horlivé snahy vyždímat ze všeho strašné drama, relativní řemeslné kvality a dobromyslné ignorance. Doporučeníhodné jen jako zjevná předloha parodie Připoutejte se, prosím!, která Zero Hour! obšlehla téměř scénu po scéně. Pokud bažíte po opravdu dobré a napínavé adaptaci Haileyho knihy, vyhledejte precizní rozhlasovou hru s Cupákem a Adamírou. 40%
Don't Drink the Water (TV film) (1994)
Rodinka amerických buranů je v totalitní zemi považována za špiony a než diplomacie vyžehlí všechny faldy, čeká v nedobrovolném azylu americké ambasády. Tu dočasně vede nekompetentní protekční synek velvyslance. Mám malinký problém s tím, že takto nastolená zápletka by se dala využít i jinými způsoby a některé vedlejší postavy mají větší potenciál, než jim film dovoluje ukázat. Středobodem filmu jsou zejména Woody Allen a Julia Kavner jako rozhádaní manželé Hollanderovi - jsou většinou k popukání legrační, ale stejně jako jejich nešťastný hostitel jsem si občas přál, aby na chvíli někam zmizeli. Právě postava ambasadorova syna, který by raději dělal něco jiného, ale má ctižádost dokázat otci svou užitečnost a vlastními silami vyřešit tuto zapeklitou situaci, by teoreticky mohla být lídrem příběhu. Michael J. Fox se ale nedokáže prosadit a kdykoli je v jedné scéně pohromadě s Woodym nebo Domem DeLuisem, začne být strašně pasivní a splyne s tapetami. Jinak jde ale o výbornou situační komedii. Z Woodyho tvorby má asi nejblíž k Darebáčkům. 80%
Stalo se zítra (1944)
Začátek 20. století: Starý archivář poskytne ambicióznímu reportérovi noviny, referující o událostech, ke kterým teprve dojde. Jednodenní náskok pomůže mladíkovi k nejednomu sólokapru, ale taky k poněkud neseriózní pověsti. Jak mohl vědět, kdy a kde dojde k loupeži vzácných šperků nebo kdo a kde se chystá spáchat sebevraždu? Milá pohádková komedie. Ano, rozhodně spíše pohádková než sci-fi. I když zápletka nastoluje podobné časové paradoxy jako některé novější filmy (nejblíž má asi k Na Hromnice o den více), hrdina se nepokouší přijít na to, "jak je to možné" ani netouží ovládat svět. Existenci kouzelných novin brzy přijme jako fakt a získané informace využívá skromně jen k budování své lokální kariéry a k získání slečny, která se shodou okolností živí jako kabaretní médium a ví, jak to v oboru jasnovidectví chodí. Aby byl film opravdu svěžím screwballem, asi by musel hlavní pár obsadit jinými herci. Dick Powell je ještě OK, ale Linda Darnell promarnila všechen komediální potenicál svých scén a celou roli hraje s jediním usouženým výrazem postřelené laně a ublíženě štkavým hlasem. Komediální element nakonec nese na svých bedrech zejména živelný Jack Oakie ve vedlejší roli kabaretního hypnotizéra. 70%
Krásná čarodějka (1942)
Duch zlomyslné čarodějky dělá ze života peklo potomkovi muže, který ji před 300 lety upálil. Z toho může být pohádka, černá komedie, politická satira, horror, romantická komedie... Vybrat jeden žánr a důsledně se ho držet by bylo asi lepší řešení, než zkoušet střídavě všechny vyjmenované. Ale není to špatný film a fantastické prvky příjemně ozvláštňují některé zažité stereotypy screwballových komedií. Žánru, ve kterém se postavy často hašteří, podvádějí, zaměňují a pronásledují, ale obvykle k tomu nemají k dispozici zaklínadla, létající auto nebo mrtvá těla. Tato "macourkovská" řešení situací mě velmi bavila a jsou důvodem, proč dávám čtyři hvězdičky filmu, který je jinak průměrně romantický, průměrně vtipný a možná i trošku nevhodně obsazený. Fredric March nebyl v komedii úplně doma a vedle Veronicy Lake navíc vypadá jako její mrzutý děda. Obsadit místo něj řekněme Freda MacMurrayho nebo Jimmyho Stewarta, mohla to být paráda. Bez ohledu na obsazení ale Krásná čarodějka těží z tématu lépe než Zvon, kniha a svíčka, nemluvě o katastrofě jménem Moje krásná čarodějka. 70%