Oskar

Po dvanácti letech a čtyřiadvaceti sezónách amerického Survivora a po značném zklamání z české, britské a australské mutace, jsem přirozeně očekával, že izraelský Survivor bude přinejlepším zábavná obskurnost. Ale víte co? Je tak jednoznačně nejlepší ze všech, že mám skoro chuť zpětně všem dříve viděným snížit hodnocení o hvězdičku. To, čeho jsem se nejvíc obával - dvojnásobný počet dílů proti US - se nakonec ukázalo být obrovskou izraelskou předností. Každého soutěžícího opravdu poznáte bez ohledu na to, jak brzy soutěž opustí a oproti poněkud manipulativně "vyprávěnému" originálu zde absentuje tendence tlačit na nižší pudy a dělat z jedněch padouchy a druhých hrdiny. Delší stopáž jednotlivých dílů je efektivně využita (delší a více konfrontační kmenové rady, kromě obligátních soutěží o imunitu ještě dvě další v každém díle). Jediným trochu sporným bodem je přemíra twistů. V roce 2007 by byl samozřejmě nerozum natáčet Survivora podle prvotní přímočaré šablony, ale chvílemi jsem měl pocit, že množství vnějších zásahů do hry změní prohnané stratégy v rezignované apatické loutky, které si řeknou "proč se snažit, když zítra bude všechno stejně jinak". Jen zázrakem se to nestalo. Ještě musím zmínit nejefektivnější a nejdůslednější použití redemption islandu, jaký tato soutěž zažila, a opravdu grandiózní finále. Oblíbené postavy: Neama, Noam, Dan. Neoblíbení: Marina, Shahar, Idan. 100%

Annie Girardot se vřítí do televizního studia. Svou obvyklou vyřídilkou si vyjedná živý vstup, aby vyzvala neznámého únosce své dcery k vyjednávání. Takhle rychle, bez průtahů začne film, který toho má před sebou příliš mnoho, než aby si mohl dovolit hluchá místa. Věřte, že zodpovězení otázky, zda se Annie podaří dcerku získat zpět, je sice silným momentem, ale zdaleka ne vrcholem příběhu. Film jsem viděl dabovaný a totožnost únosce mi díky charakteristickému hlasu jeho dabéra byla jasná od chvíle, kdy se poprvé ozval z vysílačky, ale ani to mi nezabránilo sledovat další děj s očima navrch hlavy a od scény s pytlem na odpadky spoluprožívat prohlubující se úzkost a zoufalství Girardotové. Jakkoli jsem nepřítelem laciného afektování nad "hereckými koncerty", musím říct, že v lepší formě jsem ji jakživ neviděl. 100%

Nepatřím k většině čtenářů knihy Agathy Christie, která považuje za měřítko kvality adaptace "věrnost předloze" nebo "ten správný konec". S dílčími změnami ve starších verzích jsem neměl zásadní problém a jejich odlišné konce podle mě dobře zapadaly do zvolené dramaturgie a žánrových odchylek. Jedna část mého já dokonce doufá, že jednou spatří nějakou rabiátskou verzi 10 malých černoušků, kde vrahem bude někdo úplně jiný - předloha to podle mě umožňuje. :-) Nicméně sovětská verze se uctivě drží Agathy Christie a musím uznat, že se velmi povedla. Z dosud viděných adaptací má tato nejpůsobivější lokace. Dům, do něhož jsou budoucí oběti vlákány, je vratce umístěn na samý vrchol skály a budí dojem, že každou chvíli dostane mořskou nemoc z ohlušujícího příboje a zlomyslného chechotu racků a v mdlobách se zřítí do vln. Postavy mají daleko k žoviálním typům ze starších verzí. V domě se sejde 10 neproniknutelných tváří hráčů pokeru a teprve vlivem houstnoucí paranoidní atmosféry začnou jednotlivé charaktery odkrývat svůj strach a zranitelnost. Třebaže je mi velmi sympatická komediální interpretace Reného Claira i romaticko-strašidelná George Pollocka, ruským filmařům se zase nejlépe podařilo prodat vnitřní život jenotlivých postav; tedy to, co nezazní v dialozích, co nelze snadno zdramatizovat a co kniha přibližovala autorským vyprávěním - jejich svědomí, obtěžkané dávnými hříchy. Film to řeší prostým způsobem - ukazuje výmluvné němé flashbacky. Další rafinovaností je nenápadná, ale dobře promyšlená práce kamery, která děj snímá často ze vzdálenosti "na doslech" (jakoby postavy neustále někdo zpovzdálí pozoroval) a jindy se nepatrně hýbe v jinak statických záběrech po směru toho, kdo právě mluví (jakoby kamera byla jednou z postav). Takhle prostě a účinně film přenáší na diváka znepokojivou perspektivu samotných "černoušků" - jsou pozorovateli i pozorovanými, vyšetřovateli i podezřelými, možnými oběťmi i vrahy. Opravdu dlouho jsem si myslel, že tohle bude stoprocentní film. A i když mu dávám 5*, musím říct, že s přibývajícími minutami mi malinko vadilo, že se scénář bojí výrazněji odchýlit od předlohy. Výborně si sice poradil s jednou nástrahou (mají-li vraždy charakter jakéhosi ustáleného rituálu, jak zas a znovu nacházet nové způsoby ztvárnění opakované situace?), velmi dobře s druhou (narozdíl od starších verzí jsou postavy rovnoměrně aktivní, bez ohledu na to, jak dlouhý čas je jim vyměřen), ale nějaká hlušina mezi jednotlivými vraždami přece jen zůstala a IMHO by tempu filmu i jeho emocionálnímu vrcholu prospělo ho tak o 20-30 minut zkrátit. Jinak je to čistá práce. 90%

Michael Caine má zálusk na vzácnou bustu sísařovny Lissu, kterou vlastní arabský miliardář Herbert Lom. Aby získal pozvání do jeho bytu, použije jako návnadu barovou tanečnici Shirley MacLaine, která se zázračně podobá Lomově zesnulé ženě... Pokud vím, ve své době nebyl Gambit zrovna kasovním trhákem a raději jsem od něj mnoho nečekal. O to víc jsem okouzlen výsledkem a neváhám ho zařadit mezi takové špičky zlodějských komedií, jako je Růžový panter, Šaráda a Jak ukrást Venuši. Vynikajícím nápadem, jak ohromit už v prvním dějství, je, že Caineův plán - tak, jak má probíhat - vidíme jako dramatickou akci bez zbytečného okecávání a sáhodlouhých příprav. Pak následuje jeho reálné provedení, které přirozeně neprobíhá podle tohoto vytyčeného plánu. Přestože samotná zápletka se podobá mnoha jiným z podobných filmů, Gambit má mnohem životaschopnější postavy a vývoj vztahů mezi nimi je minimálně stejně zajímavý jako otázka, zda a jak se loupež podaří uskutečnit. Michael Caine je nafoukaný zlodějíček, který se usilovně snaží neztrácet hlavu, i když je mu čím dál jasnější, že si ukrojil příliš velké sousto, Shirley MacLaine dostala v roli velkorysý prostor ve škále od chladné zdrženlivosti po screwballovou bláznivost. Největším překvapením se přesto může stát kreace Herberta Loma, zvláště pro tu část publika, která ho zná jen jako šíleného komisaře Dreyfusse. Rozkošný film. Moje titulky najdete zde100%

Každý někdy slyšel skladbu Twisted Nerve Bernarda Herrmanna a pravděpodobně málokdo viděl výborný film, z něhož pochází. Nejen u nás, ale zřejmě i celosvětově jde o poměrně raritní záležitost, i když ve své době vzbudila jistou kontroverzi. Hlavní hrdina, třiadvacetiletý povaleč Martin, dostane od svého zazobaného otce ultimátum a aby měl kde žít, vetře se jako mentálně zaostalý polosirotek do rodiny dívky, s níž se náhodně seznámil. Když nejdou věci, jak mají, zúčtuje s několika lidmi pomocí nůžek a sekery, načež se zase vlomí do své nové role bezelstného velkého dítěte. Přestože film už před úvodními titulky upozorní, že se nesnaží divákům vsugerovat, že mentálně handicapovaní lidé jsou potenciální vrazi, samotný film to na určitých místech popře scénami, v nichž psychiatr vysloví jakousi odvážnou teorii o souvislosti s Downovým syndromem a vražednými tendencemi. Podle mě je to úplně zbytečné, právě proto, že hrdina se za "downa" pouze vydává a ve skutečnosti jedná velice chladnokrevně. Dalším možným důvodem hostilního přijetí filmu (ale to už je jen moje spekulace) mohou být i specifická očekávání od jmen zúčastněných. Bratři Boultingové - režisér Roy a producent John - točili převážně neškodné komedie a stejnou hlavní hereckou dvojici už dřív obsadili do jedné z nich. Halley Mills, dříve dětská hvězda, je navíc neodmyslitelně spjatá s hranými disneyovkami. Twisted Nerve bych se rozhodně neodvážil nazvat horrorem, vzhledem k neuspěchanému tempu bych možná váhal i nad thrillerem, ale v každém případě je to znamenité psychologické drama a hlavní herec jménem Hywel Bennet patří k nejznepokojivějším magorům, jaké jsem v příbězích tohoto druhu viděl. 100%

Nečekaná bomba. Po přečtení komentářů jsem čekal něco primitivnějšího, ale je to plnohodnotná wilderovská komedie. Po filmech Stage Door a Monkey Business v mých očích definitivně potvrzuje Ginger Rogers jako skvělou komediální herečku s nečekaně širokým rejstříkem. Tentokrát hraje ženu, která nemá na zaplacení zdražené vlakové jízdenky a díky kadeřnickým schopnostem se přestrojí za dvanáctiletou holčičku a koupí si poloviční jízdenku. Nastalé okolnosti ji pak nutí v této roli setrvat déle, než by chtěla, a čelit dvoření třech stovek pubertálních kadetů vojenské školy. Ginger naprosto zahanbuje Věru Ferbasovou, která hrála analogickou roli v hrozném filmu Uličnice, a překvapivě příjemný je i Ray Milland jako hlavní objekt jejího zájmu. Kdybych měl ten film k něčemu přirovnat, řekl bych, že spojuje půdorys screwballů s převlekovými komediemi typu Tootsie. Člověka logicky napadne i Wilderův pozdější příspěvek k žánru Někdo to rád horké, ale Zuzanka je IMHO o hvězdičku zábavnější. 100%

Prostinká adaptace jednoho z "literárních poklesků" Stephena Leacocka. Dva nevrlí staří milionáři v hospodě vzpomínají na chudé poměry, v nichž vyrůstali a z kterých se "vlastním přičiněním" dopracovali k současnému bohatství. Je to konverzační boj o prestiž. O to, kdo měl horší startovní pozici, furiantsky trumfovaný ad absurdum. O něco realističtější varianta slavného montypythonského skeče Čtyři muži z Yorkshireu, silně podpořená okázalostí obou herců. Nikdo jiný než Jan Pivec a Bohuš Záhorský by se nebyl schopen s takovou hrdostí a vášní chlubit tím, že v dětství hltal slupky od brambor nebo chodil do vepřína žebrat o trochu šlichty. 100%

Zatímco některé komedie, na něž jsem měl matně kladné vzpomínky, mi při vidění po letech připravují zklamání, Drahý zesnulý se ukázal být ještě lepším, než jsem si pamatoval. Prostinká zápletka o domněle mrtvém dědečkovi a soupeření jeho dcer o pozůstalost by možná stačila i na kratší stopáž, ale je precizně vygradovaná a IMHO není na škodu, že Jan Werich se objeví až v poslední třetině. Jestliže jeho charisma v jiných krátkých komediích znesnadňovalo ostatním hercům uhájit si své místo na slunci, zde se nejprve dobře seznámíme s postavami jeho hamižných dcer (Zázvorková a Gollová) a jejich slabošských manželů (Hrušínský a Kemr), s jejich vztahy k dědečkovi i k sobě navzájem a Werich tomu takříkaje přijde nasadit čepici a celou situaci parádně vypointovat. Nenechte si ujít. 100%

Černohumorná historka o první popravě elektrickým křeslem v maloměstě. K takové slávě je třeba přizvat novináře (Kopecký), místní honoraci (Sovák, Kemr, Prachař, Řanda) a v první řadě odsouzeného. Aby křeslo bylo využito, pochybnou čest usednout na něj jako první má nerudný revmatik (Hrušínský), který údajně znásilnil místní ženu (Zázvorková) a posvátnost velkého okamžiku narušuje nevrlými poznámkami, které znervózňují upejpavého kata (Brodský). Poprvé jsem tuto mikrohru viděl v porevolučním pořadu Trocha šafránu z televizního archivu. Oprašoval věci dlouho nevysílané a zhusta téměř nevysílaTELné, ale o to víc mezi nimi zazářila tato dokonalá perla. Nechápu, že není řazena vedle klasik tohoto formátu jako je Uspořená libra nebo Bohouš. Někomu se může jevit více a jinému méně zábavná, ale v každém případě je to perfektní scenáristická a režijní práce, kde není ani věta navíc, kde navzdory krátké stopáži nepůsobí žádná z četných postav jako páté kolo u vozu a kterou si herci zahráli s evidentním gustem. 100%

Říkat tomuto filmu komedie je vážně hodně zavádějící. Je to s přimhouřenýma očima tragikomedie, ale ještě spíš malé neokázalé drama, postavené na dialozích mezi dvěma muži, kteří společně odnášejí pašovaný proviant zatemněnou Paříží a nevědí, nakolik mohou jeden druhému důvěřovat. Film je výrazně lepší, než jsem po trpkých zkušenostech s Louisovým předhvězdným obdobím očekával. Funés hraje zapamatovatelnou, přesto epizodní postavu hektického šmelináře. Celá působivost filmu nicméně leží na bedrech Bourvila a Gabina. U prvního z nich oceňuji chvályhodnou zdrženlivost, u druhého naopak nečekanou expresivitu. Bourvil je ustrašený běžný Francouz, který chce přežít válku bez problémů a neustále tiše řeší dilema mezi osobním prospěchem a obecnou slušností. Gabin hraje záhadného muže, o kterém stejně jako Bourvil nic moc nevíme a vztah k němu si vytváříme až na základě situací, jimiž společně projdou. Protože francouzské odbojářské filmy jako Armáda stínů jsou na můj vkus moc plakátové a komedie málokdy dosáhnou kvalit Velkého flámu, jsem filmem příjemně překvapen a rád přehlédnu i pokrytecký eskapismus jeho závěrečné scény. 90%