gjjm
StatRosaPristinaNomine NominaNudaTenemus
okres Brno
Pseudointelektuál
email pozpátku: zchyltsom (a) gmail.com
27 bodů
okres Brno
Pseudointelektuál
email pozpátku: zchyltsom (a) gmail.com
27 bodů
Moje komentáře
Odcházení (2011)
Je to trochu paradoxní, ale teprve teď poznávám, kolik mám příznivců. Přeci jenom, určité hodnoty jsem pro lidi zřejmě ztělesňoval.
Fountainhead, The (1949)
odpad!Oj, jaké nezměrné útrapy, muka a hoře musí v tomto slzavém údolí snášeti ti malí chudáčci zneuznaní egocentričtí géniové ve svém věčném souboji s maloměšťáckou a nechápající společností! A nikdo jim neporozumí, nikdo je nepolituje, nikdo je nepochválí, jenom Ayn Randová! Ale oni nakonec všem ukážou!!! Blbý film podle blbé knihy. Co víc chcete slyšet?
Knoflíková válka (1962)
Vždycky mne zajímalo, jak je vlastně Gibusíkova slavná věta francouzsky. Nic moc: "si j'aurais su j'aurais po v'nu."
Ladič pian zemětřesení (2005)
Moc normální :-)
House of the Dead (2003)
odpad!V neskutečně idiotském filmu vás potká nejen banda zombíků umanutých na páry po krajině rozlezlých teenagerů při sexuální předehře. Bollovým filmům dávám buď pět hvězdiček z recese, nebo čtyři hvězdičky za kvalitu (námentlich Postal je vážně dobrý film), ale tohle opravdu není ten případ. Kdyby to aspoň trochu fungovalo jako průměrný teenagerský horror, skákal bych radostí do stropu, jenomže ono je to jen šílené, videoklipově stylisované a okatě, uchatě i nosatě vykrádající všechno, co se Bollovi momentálně zalíbilo, s neskutečně nevěrohodnou atmosférou a neuvěřitelně debilními dialogy, po stránce výpravy strašně odfláknuté. O "hereckých" výkonech škoda slov. A co měly znamenat ty screenshoty z původní hry místo normálních střihů, to nám patrně nepoví ani Boll sám. Vrcholná scéna je bezpochyby střílení na jezero, tak trapné, až to možné není - a přece naň byl zjevně Boll vůbec nejpyšnější. Odporný odpad, nestojící ani za shlédnutí z recese.
Dark Waters (1993)
Symbolický svár Vody, Ohně, Krve, Tmy, Vadnutí a Duše. Bezútěšný starý klášter s mnoha tajemstvími versus paranoidní vise / nevise mladé jeptišky, které nejsou jenom vise. Nepříjemná, zaostalá krajina, všude teče, prší nebo kape voda, zrůdy, šedý zákal, různé tělesné deformace, světlo je maximálně ze svíček, dějí se věci, kterým nerozumíte, všichni ví víc než vy, podivné rituály, tajemné Cosi z dávnověků Vás ohrožuje každou vteřinu. Zapálené kříže, prach, Věci, démoni maskující se jako vzpomínky. Visuálně trošičku (příjemně) zmatený, ale naveskrz úhledný a zajímavý "semigiallo" film s vynikajícím smyslem pro symboliku (zvlášť v prologu - ostatně název mluví sám za sebe a zbývá jen dodat, že obzvlášť temná voda se někdy může změnit v krev). Film je mnohem originálnější, než by se v dané situaci dalo očekávat. Pokud jde o atmosféru, dá práci si na ni zvyknout. Někdo si na ni asi nezvykne vůbec, někoho chytí od začátku, někdo (jako já) tomuto filmařskému stylu přijde na chuť až v druhé polovině - a to i díky zvláštní hudbě, která je poněkud náročnější, než by se od filmové hudby dalo očekávat - žádné lacině chytlavé melodie. V mnohém připomíná Fulciho a Soaviho, ale je trochu "rádobyintelektuálštější". Zvláštní film, ze kterého bude leckdo unešen, leckdo zklamán a leckdo něco mezi tím.
Obřad (2011)
Někteří jsou ďáblem (nebo, řečeno o něco sekulárněji s C. G. Jungem, se svým vlastním duchovním stínem) pokoušeni a upadají v pokušení, jiní vcelku pokojně koexistují ve lhostejnosti k dobru a zlu... A někteří proti němu činně bojují. A ti v první linii jsou nejvíc ohrožení - je s podivem, že si tuhle jednoduchou pravdu doposud v satanských horrorech nikdo neuvědomil. Velice dobrý exorcistický horror a zároveň poněkud filosofující příběh o víře a pochybnostech na pozadí exorcistického výcviku mladého jáhna (ovšem pojatý naprosto neutrálním způsobem a ponechvájící jakékoliv řešení na divákovi; netáže se ani tak po existenci a povazee Boha, ale spíše po existenci a povaze hříchu, což je otázka zdánlivě politicky korektnější a méně závažná, ale ve svém důsledku mnohem palčivější pro všechny formy náboženských a nenáboženských smýšlení), kupodivu nikoli vykrádačka starých satanských horrorů, ale snaha vytvořit něco nového, s novými nápady, novou imaginací a novým stylem (mula s červenýma očima se dost povedla) - ovšem navazující i na klasiku (Hopkins). Film vcelku zajímavě spojuje severskou filosofičnost, americkou spektakulárnost a italskou imaginativitu. Potěšila mne rovněž absence jakéhokoli romantického příběhu, byť se k němu jednu chvíli schylovalo. Že by v této oblasti konečně svítalo na lepší časy?
Simpsons: The XXX Parody (video film) (2011)
Aneb jak si Homer natáčel "tulení" s Marge (na Flandersovu kameru, jak jinak) + víceméně náhodně přilepené "tulení" McBaina s nějakou herečkou a Vočka s Cookie Kwanovou (černovláska, která se v pár dílech seriálu objeví jako intrikánská realitní agentka) - tohle si přece žádný své cti dbalý příznivec Simpsonů nemůže nechat ujít ... Netvrdím, že to je nějak úžasné, ale když už nic jiného, aspoň si z toho můžete udělat (haha, to je ale super dvojsmysl) představu o tom, jak by vypadali Simpsonovi jako hraný film, a to není k zahození. Jinak řekl bych, že spojitost tu je, a docela velká - pornoherci se docela dobře trefují do hlasů i typických povahových rysů jednotlivých Simpsonů (pochopitelně pokud máte určitou představu o anglických hlasech) a autoři IMHO vychází i z obvyklého stylu "postelových scén" i humoru v seriálu (třeba v dílu Natural Born Kissers), jen je posouvají poněkud "dál". Rozhodně zajímavý simpsonovský "apokryf", přínosný pro rozšíření a prohloubení (haha) výrazových možností fikčního světa seriálu.
Mankurt (1990)
Adaptace jedné z dějových linií románu Stanice Bouřná aneb Den delší než století aneb A věku delší bývá den od Čingize Ajtmatova (jsou to tři různé verze téhož románu, jen upravené každá pro jinou cenzuru) a jeden z mála turkmensky mluvených filmů v historii, prý slibný, leč nerozvinutý začátek filmové historie turkických národů. (Nemohu si odpustit jednu polokonspirační teorii, podle níž jsou Moravané v podstatě turkickým národem, anžto první moravský kníže Mojmír byl vlastně do východní Evropy zabloudivší potomek nějaké perské či turkmenské královské dynastie; proto se Moravané ve středověké řečtině občas nazývají Margi, stejně jako nějaký turkický kmen - ano, samozřejmě je to blbost, ale musíte uznat, že to má jistý půvab.) Čas je neurčitý, období, kdy kočovní velbloudáři úpěli pod krutostí barbarských nájezdníků (může to být právě tak třinácté jako dvacáté století - v těchhle končinách se svět nemění), prostor jsou nepřehledné, široširé stepi střední Asie (v knize v oblasti Sary-Ozek, ve filmu někde na tureckých hranicích); příběhem je mýtus o mankurtech, otrocích, jimž byla krutou procedurou zničena paměť, o ztrátě identity (osobní, kulturní, národní, náboženské - dosaďte si, co je Vám libo) a jejích hrůzných důsledcích. Nejde o obvyklý kulisovokostýmový historický film, ale o zfilmovaný mýtus, kde je reálná složka zredukována na bezvýznamné minimum, kde záleží nikoli na příběhu, nikoli na historických reáliích, ale na prolínání metafysiky s ethikou, kde se skutečné drama odehrává v rozporu v základních filosofických otázkách, v problémech paměti, identity, svého umístění ve světě lidském, přírodním, nadpřírodním, toho, zda a jak je možné člověka z této posice vyrvat a jak strašlivé důsledky to může mít, zda pak zůstane člověkem a zda pak zůstane aspoň něčím, jak moc záleží na naší identitě, jak moc se musíme hlídat, abychom nezapomněli... Protože paměť, naše i cizí, to je kontinuita, paměť je nesmrtelnost, ztráta paměti je vražda vlastní matky (takto metaforicky, v mýtu doopravdy), zničení vlastních kořenů (čímž se myslí také, ale nikoli pouze, odnárodňovací procesy v SSSR, odnáboženšťovací postupy v ČSSR - náboženská kultura je právě tak důležitou součástí lidské identity, jako kultura národní, ač si to my, obyvatelé ČR, z náboženského hlediska učebnicoví mankurti, těžko přiznáváme ... ale také globalisace, veškeré mustrování lidských individualit a tak dále). Můžeme se nechat ovlivňovat, to ano. Můžeme s ovlivněními pracovat, zlepšovat svou paměť, totiž svou vlastní kulturu, svou vlastní identitu, ať už národní, náboženskou, ethnickou či osobní, o cizí inspirace... Ale nesmíme ji ztratit. Jsme - dovolíte-li mi pokračovat ve výkladu tohoto mythu - jacísi strážci pokladnice. Můžeme z ní brát, musíme do ní dávat - ale za žádnou cenu ji nesmíme ztratit. I to je - podle tohoto mythu - smysl lidského života; sloužit Něčemu Vyššímu, což jsou v tomto případě naše vlastní kořeny, prameny naší identity. A když ji ztratíme, můžeme se sice dopustit strašlivých zločinů na svých vlastních kořenech a pramenech, ale přece jen máme naději, protože i když si nepamatujeme svoje vlastní jméno, původ a rodiče, když už neznáme písně své země, abych se trochu podržel působivé turkické imaginace a nepřeváděl ji zas tak násilně do stylu evropské essayistiky, není nám zavřena cesta tam, kde jsou pravé kořeny lidství, nezávislé na identitě - k přírodě, k Zápřírodí, k Slunci a Měsíci, s nimiž jediným mankurti mohou mluvit, k Božství (?)... To je zhruba význam (aspoň jak já jej vnímám a pro sebe interpretuji) Ajtmatovovy knihy, a jsem nesmírně rád, že to aspoň někteří filmaři nezkreslili nebo neztrapnili, jak to tak bývá. Že se aspoň někomu podařilo zfilmovat mythus jako mythus a ne jako efektové drama. (A taky jediný případ, kdy jsem měl tu čest slyšet, že se ruští lektoři, možná strženi působivostí filmu, doopravdy snaží hrát, dokonce nezávisle na Turkmenech a docela slušně...) A citát na závěr? Někde jsem četl, že důkazem mythovosti mythu je to, že z nejbanálnější frase udělá magické zaklínadlo. Svatá pravda... Kak těbja zavut? Man-kurt! Man-kurt! (P. S. Nikomu to neříkejte, ale dá se to najít na Youtube.)
Gentleman Josef Škvorecký (TV film) (2007)
Gratuluji k osmdesátinám, ale to s filmem ani tak nesouvisí. Nesmírně nezajímavý dokument o nesmírně zajímavém člověku a spisovateli. Je vlastně vystavěn na paralele Škvoreckého "několika životů" (...takových několik životů má ale většina z nás a samy o sobě ještě nedělají výjimečného člověka...): literáta, saxofonisty, emigranta, manžela, profesora, nakladatele. Z každé přináší leccos zajímavého a leccos nezajímavého, takže výsledkem je naprosto nesourodá všehochuť relativně trapných "průhledů do soukromí" (scénky z manželského života Škvoreckých jsou místy na zabití) a zajímavých faktů (osobně mne nejvíc zaujal Škvoreckého první "román", z něhož si dokonce můžete poslechnout pár úryvků v autorském přednesu) i úvah Škvoreckého i Salivarové o životě, psaní, vesmíru a vůbec.
Vlákna (TV film) (1984)
Nejdepresivnější na to je, že tohle je ta apokalypsa, se kterou se počítá, kterou očekáváme...
Cannibal (video film) (2005)
Na úvod bych chtěl říct něco, co laskavý čtenář či půvabná čtenářka zajisté pochopí, totiž že tohle není film pro normální lidi, nýbrž sonda do světa osob s velmi specifickými potřebami, které nelze vždy plně vnímat prismatem normálnosti. Depresivní, hrubý, zčásti pornografický a zčásti pseudointelektuální horrůrek o legendárním Arminu Meiwesovi. Tento pán si podal na internet inserát: "Hledám dobře stavěného muže k porážce", a když se mu muž k porážce přihlásil, zfetoval ho, napřed společně snědli Masův pyj, pak Maso Meiwes usmrtil a rozsekal na kusy. Vše si nahrával na video - jaký to milovník kinematografie... Až dlouhou dobu potom byl Meiwes odsouzen - ač oběť se vším souhlasila a nemohlo tedy jít o vraždu. --- Ledabylá, pseudosnuffová grafika, na druhou stranu velice depresivní atmosféra vylidněného městečka a vcelku inteligentní podání z Meiwesova úhlu pohledu - svět filmu se odehrává jenom mezi Pánem a jeho Masem, nic víc pro film neexistuje. Nahlédnout do tohoto světa nemusí být zrovna příjemné, ale na druhou stranu je filmařsky i lidsky nepochybně zajímavé. Natočit to méně amatérsky a s větším smyslem pro film by filmu ubralo na jakékoliv reálnosti, takhle, syrový, špinavý, úchylný a amatérský, poskytuje výborný a asi ani ne moc stylisovaný pohled do syrového, špinavého a úchylného světa lidí vytěsněných ze společnosti nevhodným přístupem k některým jejím aspektům. Ich bin dein Fleisch... Pro obzvlášť úchylné zájemce: několik fotek z Meiwesova skutečného videa, které unikly na internet: http://www.rozzlobenimuzi.com/index.php?linkid=17352-kanibal_armin_meiwes.htm
TRON: Legacy 3D (2010)
Zajímavé scifi, které se neplazí kamsi do vesmíru, ale snaží se pochopit a polidštit to, co nás obklopuje... Když se totiž pokoušíme představit si něco nepředstavitelného, většinou pro to hledáme metafory ve věcech z každodenního života, které nám připadají podobné - je to v podstatě jediný způsob, jak nepředstavitelné věci přijmout a nezavařit si mozek. Ze snahy představit si transcendentálního Boha jako myslitelnou bytost, jako osobu, vzniklo náboženství. A ze snahy představit si počítačová data jako lidi a motorky vznikl Tron - scifi, které se velmi zvláštním způsobem podařilo spojit nezbytnou míru grafické líbivosti s vcelku originálním námětem, propracovaným světem a inteligentním příběhem. A zřejmě první komerční film, který bojuje proti autorskoprávnímu fašismu ...
Noční host (1961)
Komorní studie lidské arogance a sebeklamu nadřazenosti, maskované za volnomyšlenkářství. Esesák totiž nemusí být esesákem pouze mezi ostnatými dráty Auschwitz-Birkenau, s esesáky duší (jak to vlastně bylo s Huppertovým skutečným esesáctvím? co když ve filmu jen blafuje...?) se můžeme setkat kdekoliv, třeba i jednoho dubnového večera roku 1961 v hospůdce třetí cenové skupiny v socialistickém Československu... Nebo mezi paneláky, čnícími do kyselými dešti rozežraného brněnského nebe v desátém roce třetího milénia od chvíle, kdy jeden člověk (Člověk?) z Nazaretu kráčel po Křížové cestě. Krutost je pochopitelně nepoměřovatelná, nicméně kořen jejich zrůdnosti je tentýž - přesvědčení o vlastním nadlidství. A, jak už to bývá se vším, ex fructibus eorum cognoscetis eos... Film je z celkového úhlu pohledu velice dramatický a temný, i díky skvělým hereckým výkonům, především Růžka a samozřejmě Hrušínského. Zajímavá je Hrušínského role zvlášť ve srovnání s podobně laděným Spalovačem - filmový Karel Kopfrkingl nevychází pouze z Fuksovy knihy, ale i z Hrušínského starších rolí, mj. z téhle - a nepochybně se Hrušínský při promýšlení postavy neostýchal využít zdejších zkušeností. Děj se odvíjí překotně a snad trochu nesouvisle, někdy je myšlenky postav celkem obtížné sledovat. Příběh filmu i kamerově i dějově výborně využitá paralela Kalousových koncentráčnických zkušeností a současných momentů nemají příliš mnoho chyb, zřejmě díky Aškenazyho předloze, jednotlivosti však příliš zvládnuté nejsou - dialogy s rádobyhumornými či rádobypolitickými prvky zdaleka nepůsobí tak, jak by mohly, atmosféra je dosti chabá a vývoj postav poněkud zmatený. Po stránce kvalitativní je film naprosto průměrný, nijak nevyniká a je plný chyb či nepříjemných, na různých problémech zadrhávajících záběrů či prvků, nicméně je ve své nijak výjimečné kvalitě natolik zajímavý svým obsahem a podněty k zamyšlení, že rozhodně stojí za to jej vidět. Průměrný, spíše horší film, ale ve své průměrnosti nesmírně zajímavý.
Jíst, meditovat, milovat (2010)
Je mi to celkem buřt, ale odkdy pray znamená meditovat? Že by se česká distribuce bála dokonce už i příliš duchovního názvu filmu?
O sexu (2008)
Nehodnotitelná učební pomůcka v podstatě ryze praktického významu, ozvláštněná několika známými jmény. Nicméně dovolím si vzpomenout na jeden citát: "Nemyslím, že by každý měl být sexuálně vzděláván. Na to je na světě příliš mnoho lidí. Pokud s tím na pár let přestaneme, třeba se to změní.“ (John Cleese)
Horalka (1960)
Viděl jsme jen část, proto nehodnotím. Všeobecné nadšení však nesdílím. Jak vidím, jsou zde převážně lidé knihy neznalí, kteří vidí film hlavně jako film. Já však Moraviu znám a obdivuji, proto se na film dívám hlavně jako na adaptaci knihy. A řadu věcí proto vnímám jinak, o dost jinak jinak. Nemohu si pomoct, ale film je (vůči knize) plochý, či spíše zploštělý, dialogy jsou papírové, situace nezvládnutě zjednodušené a zpovrchnělé (vybavuji si jednu větu ze závěru, která redukuje celý složitý problém do pár slov: "Co je pro tebe Michele? Otec, bratr?"), Moraviova obdivuhodná elegantní explicitnost je zjednodušená až nehezkým způsobem (v knize dechberoucí scéna v kostele – omlouvám se zde ještě jednou za bezděčný spoiler, kterého jsem se shodou okolností v průběhu promítání dopustil na jednom ze zdejších uživatelů - je spíše konvenční, z dnešního hlediska spíš úsměvné dialogy mezi matkou a dcerou v knize úsměvné ani konvenční nejsou; proč?). Samostatnou kapitolou je obsazení, které výslednou podobu filmu pravděpodobně ovlivnilo víc, než by bylo žádoucí. Obsazení je až příliš dobré. Tím chci více méně říct, že Sophia Loren je nepochybně vynikající herečka, ale není Cesira, zůstává stále Sophiou Loren. A já chci v adaptaci svého oblíbeného spisovatele vidět CESIRU, Sophiu Loren můžu vidět ve spoustě jiných filmů. Sophia Loren tu při vší úctě nezvládá psychologickou složitost knihy (přestože je schopna ji zvládnout) a úplně mění povahu hlavní hrdinky. Jinak řečeno, její herecký výkon je dobrý, ale neodpovídá postavě (možná by stačilo ubrat hysterie a zamyslet se spíš nad tím, co knižní Cesiru k jejím občasným scénám vede, co ji v konkrétních chvílích vyprovokuje). A k čemu pak herecký výkon je? Sica nedokázal vystihnout prakticky nic z toho, čím je Moraviova kniha (a jeho dílo vůbec) výjimečná. Nedokázal se ani přiblížit k žádné z jejích otázek, a tím méně k žádné z jejích odpovědí. Zbyla jen válka na italském venkově a nezvládnuté stopy vztahu Matky a Dcery. To je opravdu málo. (Nemluvě vůbec o tom, že po konci filmu je v knize, pokud se dobře pamatuji, ještě několik desítek stran dalšího děje. Patrně se panu de Sicovi nechtělo číst až do skutečného konce, smím-li si dovolit trochu sarkasmu. Na druhou stranu se mi líbí, že ve filmovém konci získá na důrazu postava Michela a jeho sebeobětování, čímž je paralela s "intelektuálním Kristem", v knize nádherně podaná, ještě dokonána. Za zmínku stojí i pěkné lokace oblasti, podle níž se film jmenuje, ale ty samy o sobě nemohou zakládat kvalitu filmu.) Třeba se tento názor po dovidění změní.
Život a doba soudce Roy Beana (1972)
- Račte si přečíst tento paragraf. - Tenhle? To je špatnej paragraf. Ruším.
Billy Elliot (2000)
odpad!Tento film je blbý z mnoha důvodů, jednoznačně nejvíc mi však vadilo to, že ztotožňuje vzdor pubertální se vzdorem existenciálním a coby projev životní filosofie oslavuje dočasnou hormonální nevyrovnanost.
Juif errant, Le (1904)
Slavná legenda jako filmová báseň Georgese Meliese. Zoufalý Ahasver bloudí ponurou krajinou, vzpomíná na svůj zločin na Kristovi nesoucím kříž (už trochu okoukaná, přesto hezká dvojexposice). Setkává se s ďáblem, který ho bude věčně pokoušet, protože je mu dána vláda nad tímto světem a Ahasver jím musí věčně bloudit, andělem, který symbolisuje pro něj navěky nedostupný ráj, zmítán bouří prochází světem, dokud si na vlastní kůži neuvědomí tíhu Věčna, které před pradávnem urazil... Legenda, která je občas nesmyslně zneužita antisemity, patří podobně jako faustovský příběh k archetypálním motivům evropské civilisace a kultury - a tento film, ač je pojatý jako extrémně symbolická a atmosférická filmová báseň, vystihuje základní motivy a myšlenky tohoto mythu dobře a poeticky. Skoro bych neřekl, že byl Melies schopen natočit něco tak ponuře básnivého... Ač se to občas uvádí, film v žádném případě není adaptací stejnojmenné knihy Eugena Sue. Kniha, zajímavá tím, že proti sobě popudila všechny složky tehdejšího myšlenkového světa, židy, křesťany i atheisty, využívá naturalistickými románovými postupy postavu Věčného Žida k velmi povrchní a silně konspirativní společenské kritice - s Meliesovým filmem nemá nic společného.
Mazaný Filip (2003)
Jedním slovem geniální. K filmu si neodpustím svou "professionálně" zdeformovanou poznámku. Nevnímám to ani tak jako parodii noiru, jako spíše parodii toho, jak je v českém prostředí (velice specificky - především díky skvostným překladům, za nimiž stáli skuteční mistři, mj. pánové Škvorecký, Korbař, Jungwirth; některé vtípky z filmu opravdu působí spíše jako parodie - zvlášť - Jungwirthových překladů, než původních Chandlerových metafor) vnímáno dílo Raymonda Chandlera. Chandlerovský smysl pro humor je dohnán k nejzazší možné absurditě. Kamera se dost vychválit nedá, v českém filmu jsem něco takového asi ještě neviděl. Oskar má pravdu, jednou to bude kult - a plným právem.
Kanibalové (1980)
Geniální, jedinečné, dechberoucí dílo, autorský film a ultimativní sebevyjádření Ruggera Deodata, který mezi regisseury dvacátého století došel v jistém směru nejdál. Evropští "novináři" přijíždí do Amazonie ve snaze natočit dokument o kanibalských kmenech. Jenže se nechovají právě tak, jak by se na jemné a civilisované gentlemen and gentlewoman slušelo... Mezi spoustou krve, vražd a znásilnění klade film závažné otázky a snaží se na ně odpovědět: Má jedna kultura právo morálně a aestheticky hodnotit druhou? Mohou se vůbec dvě kultury (nebo, jak totéž nazývá Michel Foucault, dvě epistémy) navzájem pochopit? Má nějakou cenu a je morálně správné je násilně (doslova násilně) spojovat? A je vůbec morální o někom něco vypovídat, někoho pro něco soudit? Neplatí spíše biblické (tj. vycházející ještě z původního, nezdegenerovaného, předlogického a mythického stádia lidského myšlení - a právě na kontrastu mezi původním, předevropským myšlením, a prapodivně vyabstrahovaným novoeuroamerickým, je film postaven): nesuďte, abyste sami nebyli souzeni? To je jedna myšlenková rovina filmu. Druhá je jí podobná a rovněž by se dala vyjádřit biblickým citátem: co je to pravda? A co je to pravda ve filmu? Co je to realismus, hyperrealismus a pseudorealismus? Podle čeho můžeme pravdivost filmu posuzovat? A kdo ji vlastně má právo posuzovat? A kdo má vlastně právo ji sdělovat- je to tak jednoduché, samozřejmé a tak všespasitelné, jak nám připadá? Není to všechno spíš děsivě vratké a relativní? Film o mnoha podobách kanibalství, především o kanibalství informačním, krutá, zoufalá a krvavá kritika naší evropské arogance, která se nám může děsivě vymstít, nové světlo do odvěkých problémů evropské civilisace... Skvělá kamera, důvtipný scénář, geniální Ortolaniho hudba, slušní herci, především výborná Francesca Ciardi(ová), v jejíž postavě se základní morální konflikt filmu prolíná nejrozporuplněji (scéna, kdy protestuje proti znásilnění domorodé ženy, je díky ní naprosto fascinující) a která jej také herecky zvládla nejlépe. Vynikající krvavé scény snad ani chválit nemusím (ostatně, jaký by mělo smysl je chválit, mají-li za cíl vyvolat odpor; chvála by musela být pro regisseura spíše urážkou, a to já nechci, an si ho nesmírně vážím), po této stránce se film stal zcela oprávněně legendou. A volta mi chiedo chi sono i veri cannibali? P. S. Viděno dvakrát v české trapně sestříhané verzi a dvakrát v originální italské.
In the Jungle: Making of Cannibal Holocaust, The (video film) (2003)
Jednoduše úžasné, můj obdiv k maestro Deodatovi to nemohlo zvýšit účinněji. A dobová tagline je asi nepřekonatelná: Non voltate la faccia! Guardate! Anche questi sono uomini, sono vostri simili! (Neodvracejte tvář, dívejte se! Také tohle jsou lidé, vaši bližní.)
Svatý Václav (1929)
Co z toho? Na velkofilm to je, jak se krásně říká slovensky, preduchovnelé. Na preduchovnelý film zase příliš megalomanské a čišící naivním vlasteneckým patosem. Zadumanopatetický snímek, na kterém je znát silný vliv Langových Niebelungů a místy snad i Griffitha. Příběh vybral ze všemožných svatováclavských legend to nejhorší a z vlastní újmy si přidal nějakou Radvanu, která přidává příběhu na trapné romantice. Scénář a Zdeněk Štěpánek dělají ze sv. Václava jakéhosi předstředověkého českého Hamleta (čemuž pomáhá i Radvana = Ofélie). Tvůrci se myšlenkami stále pohybují na jevišti, uvažují divadelně, nikoli filmově. Snad jediné, čemu se nedá nic vytknout, jsou výborné exterieury. Jenže mi to jakýmsi záhadným kouzlem nevadilo. Theatrální regie si nemůže vynaužívat ten zázrak nebýt omezen jevištěm. Štěpánek je ponořen v hlubinách mystiky a docela mne do nich stáhl s sebou. Preduchovnelost se zdařile mísí s přívětivým naivním vlastenectvím, čehož výsledkem je jakási podivná směs národních pseudojistot, o nichž je většinou příjemnější nepochybovat. A místo toho radši odpouštět tvůrcům tu haldu nesmyslů a pravopisných chyb v titulcích pro odlesk jiráskovského, potažmo obrozeneckého půvabu dokonale zamythisované minulosti ve filmu, v němž jedna epocha prosakuje do druhé. A místo toho dumat nad tím, kam se podělo ono svatováclavské Československo, v němž vznikaly i na evropské úrovni nadprůměrné filmy.
Prokletý ostrov (2010)
Nudné pseudointelektuální drama v blockbusterovém převleku. Že by smart bylo opravdu new sexy, jak tvrdí BBT? Že by už akční hrdinové museli krom zubů umět vyrážet i konsonanty? To by sice bylo fajn, ale tenhle film to nezajistí. Atmoséfra ostrova, na němž je umístěna věznice pro ultranebezpečné psychopaty, je naprosto nezvládnutá - trailer je mnohokrát lepší než film samotný. Zvláštní je to, že Leonardo DiCaprio tu hraje prakticky stejnou postavu jako v Inception, dokonce i zde film přechází mezi různými vrstvami reality. Snad mu z toho nezačne hrabat...
Kajínek (2010)
Mně osobně se to hodně líbilo... Především tím, že si to nehrálo na nějaký objevný, geniální, megaartový film. Ambicí byl čistý a řemeslně precisní thriller, bez zbytečného áčkování i céčkování - a přesně to z toho také vylezlo. Brabcova kamera byla famosní (scéna té vraždy, za niž byl Kajínek odsouzen + "prubni si tu winchesterovku" vládnou), Lavroněnko a Dlouhý taky (mimochodem, nešlo o Dlouhého poslední roli - tu si zahrál v rozhlasové hře Sergi Pompermayera Uprchlíci, kde hrál něco podobného - uhlazeného, milého diktátora fiktivní země). Scénu s přeřezáváním lana vnímám jako vzdálený úšklebek akčním cliché... Navíc je film docela slušně a velmi neamericky morbidní. (Samozřejmě to není žádná ultramegasuperhyper realistická rekonstrukce případu, jen film volně inspirovaný událostmi a atmosférou té doby. Který film je. Ale jako thriller je to velice dobré.)
Smlouva s ďáblem (2000)
odpad!Nechutná sračka, nemám co dodat.
Sexmise (1983)
Sympaticky šílená, příjemně antifeministická komediální antiutopie v poněkud francouzském stylu. Pokus s hibernací se trošku protáhne, intelektálský Albert a přízemní Maks se ocitnou v ponuré budoucnosti ovládané kariéristickými feministkami, které vybily všechny muže. Ovšem není to tak jednoduché. Scénář je perfektní - imposantní je především chytré a důmyslné odkrývání různých vrstev nové společnosti a vzájemná interakce jednotlivých prvků příběhu (tady se nestane, že by scénárista zapomněl na dějovou linii, naopak - to, co se v jedné chvíli jeví jako podružný detail, se za deset minut znovuotevře jako počátek nového vtipného podpříběhu). Scénárista(é) dokonale znají přípustně zábavnou míru šílenosti a přípustně provokativní míru nahoty (která je zde ovšem zasazena do absolutně asexuálního kontextu, což působí naprosto bizarrně a podivně osvěžujícně). Jenže výsledek zase tak dobrý není; atmosféra je chabá (nejen kvůli těm úděsným kulisám), nápady z obrovským potenciálem často nevyzní tak, jak by mohly. Do stropu jsem z toho nadšením neskákal, je to na lepší tři hvězdičky... Přesto je dobře, že byl tenhle film natočen už v roce 1984 (zvláštní paralela s Orwellem?), jelikož dnes by to feministky krutě zatrhly... Jakto, že v době tzv. nesvobody to prošlo? :-) Myslím, že muži jsou ten chybějící vývojový článek mezi námi a opicemi. P. S. Samotná role Wieslawa Michnikowského je - záměrně neprozradím proč - něco jedinečného a nevídaného.
8 1/2 (1963)
(P. S. Vzhledem ke stupiditě číselného názvu mi dovolte předpokládat, že se film jmenuje Otto e mezzo, jak se to ostatně italsky čte, a dál to neřešit.) Otto e mezzo je bezesporu velice zvláštní a velice hluboký film, který je snadné nepochopit a ještě snadnější špatně vykládat. Dovolte mi připojit k té tuně špatných výkladů i svůj :) Na filmu je znát, že je dílem znalého a zkušeného regisseura, který má za sebou už osm a půl filmu, s kterými zjevně není příliš spokojen. Chce natočit devětapůltý lepší, devětapůltý, který by ho konečně posunul mezi řadu velikánů. Díky tomu pracuje s velice bohatým množstvím kulturních narážek a rozličných hříček. Jde o velice poetický film - podobný trochu Rimbaudovi (který je ostatně ve filmu zmíněn; nálada jeho Opilého korábu, Starců nebo Spáče v úvalu je ostatně nesmírně blízká náladě samého Otto e Mezzo; jiný zmíněný francouzský dekadent Verlaine, básník spíše svého osudu než svého díla, je snad zase paralelou Felliniho náboženského hledání, míjení, nacházení i obcházení) a trochu Appolinairovi ("jediné neantické v Evropě křesťanství je - Evropan nejmodernější jste vy, papeži Pie"), jeho svět lázní, kam se regisseur Guido jede léčit, je jakýmsi odděleným, modelovým světem, ve kterém si může pohodlně odpočinout (všimli jste si, jak velkou úlohu má ve Felliniho díle odpočinek?) a pokusit se aspoň trochu proniknout do spleti svých problémů, aniž by byl ovlivněn sebou samým (sebou samým coby společenskou rolí). Sebe sama vidí Fellini velice kriticky - jako poněkud arogantního člověka neschopného naslouchat dobrým radám, ať je poskytuje kdokoliv, posedlého prosazováním vlastního názoru. Guido vidí sebe sama jako výjimečného jedince, jako jakéhosi raskolnikova, který se nemusí zabývat ničím, poslouchat nikoho a věřit musí jen ve svůj názor. Ostatní vidí v poněkud fascistickém individualismu jako jakési podlidi (nutno říci, že tak jsou zobrazeni i filmem - až se zde ozývá ginsbergovské: "viděl jsem nejlepší mozky své generace zničené šílenstvím"; přitom je však třeba si uvědomit, že tím mozkem zničeným šílenstvím jsme i my sami a jen my sami se můžeme vyléčit). Jenže to si o sobě naneštěsí myslet nemůžeme. K čemu to vede, to film rovněž ukazuje. K jakémusi oněginovi, lišnému čelavěkovi, který se vybíjí točením divných filmů, nočními můrami, vzpomínkami na mládí, náboženskými meditacemi (církevní a biblická inspirace má ve filmu velkou úlohu a k jejímu plnému pochopení je třeba vcítit se do velmi religiosního Itala, jehož Felliniho hledání vlastní duchovní cesty k hlubinám vesmíru a božství muselo nepochybně mírně pobouřit, ač není nikterak mimo hranice italské konvenční kultury; abych zvolil biblickou paralelu, má jeho odchod do lázní a k sobě samému funkci jakéhosi Kristova čtyřicetidenního půstu, při kterém je odloučen od lidské společnosti a confrontován se svým vlastním duchovním stínem - s Ďáblem, kde musí vyřešit hluboké rozpory uvnitř sebe sama a stát se vyrovnanou bytostí, tento odchod do lázní je tak polosymbolickým sebezdokonalením a návratem k sobě samému) a erotickým role playingem (sexualita má ve filmu rovněž hluboce tradičně a zvláštně ambivalentní funkci: znamená tu jak vysilující zbytečnost, poutající k přízemnostem, tak i uměleckou nezbytnost a zdroj inspirace a uvolnění, podobně jako např. u Baudelaira - v básni Svět do postele chceš - nebo u Villona - v básni Balada o tlusté Margot). Chce být jen sám sebou, jenomže jím není, jelikož se v sobě samém utopil. Zásada být sám sebou, těhotně (haha, samozřejmě chci říct pregnantně) vyjádřená v Obraně Sokratově, totiž neznamená postavit se na určitou baštu a tu hájit až do posledního dechu třeba proti sobě samému, ale být k sobě samotnému kritický, přijímat výtky a pokračovat v sebepoznávání a sebezdokonalování, i kdyby to mělo znamenat snahu o nemožné nebo doposud nepřijatelné. Svůj vlastní názorový systém je třeba neustále kriticky a odtažitě zkoumat. Jinak není jiná cesta, než se z toho všeho zbláznit - viz závěr filmu. Kritické sebezhodnocení a zároveň pokus o sebezdokonalení můžeme provést třebas umělecky - filmem typu Otto e mezzo. Pokud jde o technickou stránku filmu, nelze proti ní nic namítat - snad jen neohraničenost některých vzpomínkových, snových a "reálných" scén (barevný film má v tomto odlišování mnohem větší možnosti než černobílý), ve kterých jsem se občas ztrácel (byť připouštím, že to byla moje chyba a snové pasáže jsou nejpůsobivější součástí filmu) a Guidův výraz v i ve své době krotkých postelových scénách. Otto e mezzo je film bezesporu zajímavý a myšlenkově podnětný, ale příliš osobní, než aby byl skutečným - nezbytně nadosobním - mistrovským dílem.
Na kus řeči se zvířaty (TV seriál) (2009)
odpad!Co je to za blbost??? Co je to za trapnou, vyčichlou, ubohou, primitivní a špatně přeloženou blbost? P. S. Originální hlasy: Jason Manford, Jon Richardson, Pal Aron, Harriet Carmichael, Isy Suttie, Steve Edge, Rhod Gilbert, Sarah Milican. Guesti: Stephen Fry, Rolf Haris, Barbara Windsor, Richard E. Grand, Tom Jones, Ozzy a Sharon Osbournovi. České hlasy: Petr Rychlý, Jiří Lábus, Jan Vondráček, Mojmír Maděrič, Tereza Bebarová, Petra Jindrová, Ludmila Molínová. Guesti: 0