Válka, kde bezejmenní padají. Po sebeparodické šestce a bezdějové první části je druhá našlapaná od začátku do konce. Odboj je nasraný a drží v podzemí při sobě, tahle atmosféra se mi líbí. Nakonec je ta pachuť nesourodé série aspoň trochu rozmělněna a jedna éra uzavřena. Jen mě teď mrzí, že jsem nezůstal až do konce i v literární rovině.
Ono by to na ty 3* i vyšlo, ale když po necelé hodině bylo otázek "kdo a proč" víc než postav, zcela jsem ztratil zájem a jen film pasivně dosledoval. Co měla znamenat závěrečná sekvence vůbec netuším a nejsem v podstatě schopen formulovat byť jednu větu ať o kterékoliv postavě, či celém filmu. Adaptační a režijní selhání na plné čáře.
Dokument z doby bezprostředně po 9/11, kde hodinu sledujeme pohodáře McCartneyho, kterak jezdí autem, chodí po ulici mezi běžnými lidmi, dává rozhovory v televizi a zkouší na koncert, jenž se odehraje v poslední půlhodince - za hasiče/oběti teroristického útoku.
Já vím, o čem chtěl Mackenzie vyprávět. Ze scénáře je to dost patrné, ale...kam se poděly 2/3 filmu? Je to celé uspěchané, odhrkané, pořádně to na sebe nenavazuje. Ve výsledku to není ani film o globální katastrofě (ale byla by to lahůdka, kdyby si dal scénárista záležet), ani o zamilované dvojici - jen o dvou lidech, kteří spolu tráví čas. Tahle rozdrobenost a tvůrčí lenost (scénář, režie, dramaturgie) zabraňuje jakémukoliv diváckému prožitku...o závěru raději nemluvě. Když nad tím tak přemýšlím, připomíná mi to Fontánu - urputná snaha vyjádřit se k tolika relativně závažným věcem najednou, že z toho pak nakonec vyjde filmař akorát s holým zadkem. 5O %
Přiznaná variace na Grinche, která má od prvních vteřin čitelná pravidla a postavy. Je jasné, jak vše bude probíhat a jak to dopadne, klišé tu nikdo nechce měnit. V jiném období by to byl kýč jak bič, o Vánocích se to dá bez větší újmy překousnout.
Trier se vzchopil. Po povrchním a lacině šokujícím Antichristovi přichází s rodinným dramatem, které není uměle přepjaté jako podobná Dogma, zakládá se na skutečných emocích a postavách. V druhé polovině mu vychází i sci-fi prvek, čímž pro mě nečekaně překonává Another Earth a ještě nečekaněji pasuje Melancholii po Tanci v temnotách na Trierův druhý nejlepší film, takže za devítku. (Otázkou je, jaký 'dopad' to bude mít napodruhé)
Film jsem si rozdělil na dvě půlky. V té první jsem byl nadšen z toho, že nápad dvou Zemí je podporován slušným emocionálním a morálním příběhem, v té druhé mě mrzelo, že "sci-fi rovina" (časté záběry nebe hodně matou) je pořád tolik upozaďována na úkor lidských trablů. Po dlouhé době musím ocenit umění vyprávět především obrazem a hudbou, víc než kdy jindy působí pojetí kamery přirozeně a díky tomu dvě Země zcela přijatelně. Chci ovšem pokračování.
První týden byl ve znamení křečovitých dialogů a odtažitého Rodena, kterému - podle tvůrců - mají diváci časem přijít na chuť. Divné ale je, že se terapeut choval rezervovaně jak ke svým novým pacientům, tak i k těm dlouhodobým, což se počátkem druhého týdne rapidně změnilo, a on byl náhle přívětivější ke všem. Bije se tu tedy předpoklad, že hlavní protagonista se chová pořád stejně, avšak naše sympatie k němu se mění (k lepšímu). Příjemná délka jednotlivých dílů je dobrým výplňkem pro volný čas a dá se mluvit o jisté návykovosti. V podstatě jde ale pouze o další pokračování (v našich končinách velmi oblíbených) reality-show, jen v umělečtějším hávu... (Výjimečně zrežírované epizody: 21+43, 44, který jsou dost silný)
Mnohem raději bych byl, kdyby se to všechno odehrávalo v oparu bezčasí. Takhle totiž jakž takž funguje jen ta aristokratická linie a zbytek je výplňková nuda, které se nedaří charakterizovat ani ukotvit postavy. Nemůžu tomu chvílemi upřít erotický napětí, vzdáleně to může připomínat i Eyes Wide Shut, ale dneska jen průměr.
Rozjezd je parádní, těží z originálního nápadu okouzluje klasický gervaisovský humor. Pak se to ale láme, postavy se díky svému pravdoživotnímu omezení chovají naivně a hloupě a spíše připomínají stroje než plnohodnotné charaktery.
Podle mého režijní selhání. V informacích, postavách a motivacích jsem se topil (protože se pořád něco dělo - ale díky tomu uteklo), a emočně mě to minulo. 7O%
Trochu podezírám tvůrce, že film vznikl jen proto, aby kamera, světla a herci (ale i výprava a další) mohli naplno předvést svůj um, protože jinak jde jen o další soudní případ zasazený do 19. století. Nakonec to ale celkem slušně funguje. 7O%
Zdálo by se, že se dokument vyjadřuje k jednomu historickému incidentu, avšak i o 1O let později po norském útoku je stále velmi aktuální a beze sporu bude mít co říct dalším generacím.
Pořád ten stejný problém dokola. Filmu de facto chybí předcházející dvě třetiny, vypráví příběh až od katastrofy a snaží se celou svou stopáž o katarzi. Nechci mluvit přímo o bezradné režii (či scénáři), ale to, že téměř žádná scéna nepřesahuje délku jedné minuty, je na pováženou. Sledujeme tak postavy v depresi od 10. minuty až dokonce v různých prostředích a emoce se pochopitelně nedostavují. Dochází zde opět k rozporu mezi tématem a zpracováním, tudíž se dá předpokládat, že ženy a rodiče dětí ve věku filmového syna budou zasaženi dostatečně. Slušně je zachycen rozdíl mezi otcem a matkou, kdy každý prožívá trauma trochu odlišným způsobem. Maria Bello je ve svých 44 letech stále neskutečně sexy, a to i tehdy, když jí z očí proudí vodopády slz. Nechci film zatracovat, ale některé pocity jsou zkrátka nepřenositelné a tohle téma bylo na tvůrce příliš velké sousto.
Jeden z těch, u kterých se po několika záběrech dá očekávat velký film. Doznívající osmdesátkový feeling, výtečná kamera, která využívá každou část širokého obrazu a prokreslené postavy v plnohodnotných scénách a dialozích, z nichž žádné nejsou zbytečné, poskytují nebývalý spíše "rozumový" zážitek.
Ideově jednostranné, účelové a značně zjednodušené, avšak s podnětnými postřehy. Možná se společnost začne měnit, nevím..kritika má ale smysl, pokud ukáže řešení, a toho nemohl Moore dosáhnout. S vyzněním dokumentu nesouhlasím, natočeno je to zábavně a s velkým přehledem.
Trošku schematické, ale díky tolika hereckým polohám hlavní představitelky lehce uvěřitelné. Název sedí perfektně, o důvěru (na obě strany) tu jde především. Výchovný apel ovšem trčí až příliš okatě.
Sexy klaustrofobie se v druhé půlce přetaví do napínavé getaway jízdy s většími prvky Shutter Island;. Carpenter pořád umí (fantastické nájezdy kamery a hravý soundrack); 7O%
Je mi zcela jasný, že kdo četl 'Věk turbulencí' a věřil těm ospravedlňujícím se lžím rozeklaného Greenspana, je mu tenhle dokument proti srsti. Zcela výstižně a nepokrytě se tu totiž popularizuje problém, který je drtivé většině nesrozumitelný. Dosud bylo jen málo lidí, kteří vše správně a výstižně pojmenovali, a je jen dobře, že se tento druhý pohled na Wall Street dostává ven.. Výtky proti ustřiženým odpovědím bych bral, pokud by aktér chtěl odpovědět hned, ale jestliže 10 vteřin zarytě mlčí a vymýšlí, jak se nejlépe vylhat, střih je nejlepší reakcí. Kdo by se chtěl více dozvědět o Greenspanových zločinech, doporučuji 'Greenspanovy bubliny' od Fleckensteina; současná krize je velmi dobře shrnuta ve Woodsově 'Krachu' či Kovandově 'Příběhu dokonalé bouře'. A kdo by stále nevěřil, že státní výdaje nenastartují ekonomiku, že spotřeba růst nepopožene a záchrany institucí místo jejich bankrotů způsobují jen potíže, pak Schiffova populárně naučná kniha 'Jak ekonomika roste a proč krachuje'. /komentář napsán především z důvodu reakce na RobbieM@N a TheKiw/
Jediná výtka: charaktery vůbec neodpovídají seriálu (v pořadí Simon, River, Mal, Kaylee, Inara). Kdyby měla takový spád první série, vadilo by mi, že není pokračování.
Scénář jak od patnáctiletého dítěte s omezeným pohledem na svět. Film, který neví, co chce vlastně sdělit, kam a jak se ubírat, a postrádá přesah (který mám u eastwoodovského formátu právo čekat). Bylo by úplně jedno, kdyby trval 90, nebo 200 minut. Jenže co je nejhorší, ono to docela příjemně uteče a moc dobře se na to dívá - což může mít řadu příčin a žádná z nich nemá blízko k objektivitě. Těžce hodnotitelná vynikající průměrnost.
Moje komentáře
Harry Potter a Relikvie smrti - část 2 (2011)
Válka, kde bezejmenní padají. Po sebeparodické šestce a bezdějové první části je druhá našlapaná od začátku do konce. Odboj je nasraný a drží v podzemí při sobě, tahle atmosféra se mi líbí. Nakonec je ta pachuť nesourodé série aspoň trochu rozmělněna a jedna éra uzavřena. Jen mě teď mrzí, že jsem nezůstal až do konce i v literární rovině.
Jeden musí z kola ven (2011)
Ono by to na ty 3* i vyšlo, ale když po necelé hodině bylo otázek "kdo a proč" víc než postav, zcela jsem ztratil zájem a jen film pasivně dosledoval. Co měla znamenat závěrečná sekvence vůbec netuším a nejsem v podstatě schopen formulovat byť jednu větu ať o kterékoliv postavě, či celém filmu. Adaptační a režijní selhání na plné čáře.
Love We Make, The (video film) (2011)
Dokument z doby bezprostředně po 9/11, kde hodinu sledujeme pohodáře McCartneyho, kterak jezdí autem, chodí po ulici mezi běžnými lidmi, dává rozhovory v televizi a zkouší na koncert, jenž se odehraje v poslední půlhodince - za hasiče/oběti teroristického útoku.
Perfect Sense (2011)
Já vím, o čem chtěl Mackenzie vyprávět. Ze scénáře je to dost patrné, ale...kam se poděly 2/3 filmu? Je to celé uspěchané, odhrkané, pořádně to na sebe nenavazuje. Ve výsledku to není ani film o globální katastrofě (ale byla by to lahůdka, kdyby si dal scénárista záležet), ani o zamilované dvojici - jen o dvou lidech, kteří spolu tráví čas. Tahle rozdrobenost a tvůrčí lenost (scénář, režie, dramaturgie) zabraňuje jakémukoliv diváckému prožitku...o závěru raději nemluvě. Když nad tím tak přemýšlím, připomíná mi to Fontánu - urputná snaha vyjádřit se k tolika relativně závažným věcem najednou, že z toho pak nakonec vyjde filmař akorát s holým zadkem. 5O %
Robin Williams: Weapons Of Self Destruction (TV pořad) (2009)
Buď víte o Americe skoro všechno, nebo máte výborný titulky (jako já). Kam se hrabe Gervais nebo Moran....
Vánoce s velkým V (2011)
Přiznaná variace na Grinche, která má od prvních vteřin čitelná pravidla a postavy. Je jasné, jak vše bude probíhat a jak to dopadne, klišé tu nikdo nechce měnit. V jiném období by to byl kýč jak bič, o Vánocích se to dá bez větší újmy překousnout.
Melancholia (2011)
Trier se vzchopil. Po povrchním a lacině šokujícím Antichristovi přichází s rodinným dramatem, které není uměle přepjaté jako podobná Dogma, zakládá se na skutečných emocích a postavách. V druhé polovině mu vychází i sci-fi prvek, čímž pro mě nečekaně překonává Another Earth a ještě nečekaněji pasuje Melancholii po Tanci v temnotách na Trierův druhý nejlepší film, takže za devítku. (Otázkou je, jaký 'dopad' to bude mít napodruhé)
Another Earth (2011)
Film jsem si rozdělil na dvě půlky. V té první jsem byl nadšen z toho, že nápad dvou Zemí je podporován slušným emocionálním a morálním příběhem, v té druhé mě mrzelo, že "sci-fi rovina" (časté záběry nebe hodně matou) je pořád tolik upozaďována na úkor lidských trablů. Po dlouhé době musím ocenit umění vyprávět především obrazem a hudbou, víc než kdy jindy působí pojetí kamery přirozeně a díky tomu dvě Země zcela přijatelně. Chci ovšem pokračování.
Terapie (TV seriál) (2011)
První týden byl ve znamení křečovitých dialogů a odtažitého Rodena, kterému - podle tvůrců - mají diváci časem přijít na chuť. Divné ale je, že se terapeut choval rezervovaně jak ke svým novým pacientům, tak i k těm dlouhodobým, což se počátkem druhého týdne rapidně změnilo, a on byl náhle přívětivější ke všem. Bije se tu tedy předpoklad, že hlavní protagonista se chová pořád stejně, avšak naše sympatie k němu se mění (k lepšímu). Příjemná délka jednotlivých dílů je dobrým výplňkem pro volný čas a dá se mluvit o jisté návykovosti. V podstatě jde ale pouze o další pokračování (v našich končinách velmi oblíbených) reality-show, jen v umělečtějším hávu... (Výjimečně zrežírované epizody: 21+43, 44, který jsou dost silný)
Crime d'amour (2010)
Důkladná studie psychického rozkladu jedné osoby druhou. Můžete sice uhádnout 4 zvraty, ale pátý vás dostane. Precizní práce.
Sleeping Beauty (2011)
Mnohem raději bych byl, kdyby se to všechno odehrávalo v oparu bezčasí. Takhle totiž jakž takž funguje jen ta aristokratická linie a zbytek je výplňková nuda, které se nedaří charakterizovat ani ukotvit postavy. Nemůžu tomu chvílemi upřít erotický napětí, vzdáleně to může připomínat i Eyes Wide Shut, ale dneska jen průměr.
Umění lhát (2009)
Rozjezd je parádní, těží z originálního nápadu okouzluje klasický gervaisovský humor. Pak se to ale láme, postavy se díky svému pravdoživotnímu omezení chovají naivně a hloupě a spíše připomínají stroje než plnohodnotné charaktery.
Nebezpečná krása (1998)
Takže na konci se chlapi radostně plácají po ramenou, že můžou s děvkou i nadále spát? :o)
Shake Hands with the Devil (2007)
Podle mého režijní selhání. V informacích, postavách a motivacích jsem se topil (protože se pořád něco dělo - ale díky tomu uteklo), a emočně mě to minulo. 7O%
X (2011)
Nesnáším, když se postavy zcela účelně a nepravděpodobně setkávají... Zbytek je řečen pode mnou, ženy jsou zde velmi krásné. 5O%
Konspirátor (2010)
Trochu podezírám tvůrce, že film vznikl jen proto, aby kamera, světla a herci (ale i výprava a další) mohli naplno předvést svůj um, protože jinak jde jen o další soudní případ zasazený do 19. století. Nakonec to ale celkem slušně funguje. 7O%
Bowling for Columbine (2002)
Zdálo by se, že se dokument vyjadřuje k jednomu historickému incidentu, avšak i o 1O let později po norském útoku je stále velmi aktuální a beze sporu bude mít co říct dalším generacím.
Beautiful Boy (2010)
Pořád ten stejný problém dokola. Filmu de facto chybí předcházející dvě třetiny, vypráví příběh až od katastrofy a snaží se celou svou stopáž o katarzi. Nechci mluvit přímo o bezradné režii (či scénáři), ale to, že téměř žádná scéna nepřesahuje délku jedné minuty, je na pováženou. Sledujeme tak postavy v depresi od 10. minuty až dokonce v různých prostředích a emoce se pochopitelně nedostavují. Dochází zde opět k rozporu mezi tématem a zpracováním, tudíž se dá předpokládat, že ženy a rodiče dětí ve věku filmového syna budou zasaženi dostatečně. Slušně je zachycen rozdíl mezi otcem a matkou, kdy každý prožívá trauma trochu odlišným způsobem. Maria Bello je ve svých 44 letech stále neskutečně sexy, a to i tehdy, když jí z očí proudí vodopády slz. Nechci film zatracovat, ale některé pocity jsou zkrátka nepřenositelné a tohle téma bylo na tvůrce příliš velké sousto.
Grand Canyon (1991)
Jeden z těch, u kterých se po několika záběrech dá očekávat velký film. Doznívající osmdesátkový feeling, výtečná kamera, která využívá každou část širokého obrazu a prokreslené postavy v plnohodnotných scénách a dialozích, z nichž žádné nejsou zbytečné, poskytují nebývalý spíše "rozumový" zážitek.
O kapitalismu s láskou (2009)
Ideově jednostranné, účelové a značně zjednodušené, avšak s podnětnými postřehy. Možná se společnost začne měnit, nevím..kritika má ale smysl, pokud ukáže řešení, a toho nemohl Moore dosáhnout. S vyzněním dokumentu nesouhlasím, natočeno je to zábavně a s velkým přehledem.
Správci osudu (2011)
Klidně bych v tom světě byl další dvě hodiny. Už dlouho jsem tolik nefandil hlavním postavám. Čistý průstřel...
Public Speaking (2010)
V polovině dokumentu jede Fran autem přesně ve stylu Taxikáře. A je to neskutečný.
Trust (2010)
Trošku schematické, ale díky tolika hereckým polohám hlavní představitelky lehce uvěřitelné. Název sedí perfektně, o důvěru (na obě strany) tu jde především. Výchovný apel ovšem trčí až příliš okatě.
Ward, The (2010)
Sexy klaustrofobie se v druhé půlce přetaví do napínavé getaway jízdy s většími prvky Shutter Island;. Carpenter pořád umí (fantastické nájezdy kamery a hravý soundrack); 7O%
Sonatine (1993)
Asi komedie, se kterou jsem se zcela minul.
Finanční krize (2010)
Je mi zcela jasný, že kdo četl 'Věk turbulencí' a věřil těm ospravedlňujícím se lžím rozeklaného Greenspana, je mu tenhle dokument proti srsti. Zcela výstižně a nepokrytě se tu totiž popularizuje problém, který je drtivé většině nesrozumitelný. Dosud bylo jen málo lidí, kteří vše správně a výstižně pojmenovali, a je jen dobře, že se tento druhý pohled na Wall Street dostává ven.. Výtky proti ustřiženým odpovědím bych bral, pokud by aktér chtěl odpovědět hned, ale jestliže 10 vteřin zarytě mlčí a vymýšlí, jak se nejlépe vylhat, střih je nejlepší reakcí. Kdo by se chtěl více dozvědět o Greenspanových zločinech, doporučuji 'Greenspanovy bubliny' od Fleckensteina; současná krize je velmi dobře shrnuta ve Woodsově 'Krachu' či Kovandově 'Příběhu dokonalé bouře'. A kdo by stále nevěřil, že státní výdaje nenastartují ekonomiku, že spotřeba růst nepopožene a záchrany institucí místo jejich bankrotů způsobují jen potíže, pak Schiffova populárně naučná kniha 'Jak ekonomika roste a proč krachuje'. /komentář napsán především z důvodu reakce na RobbieM@N a TheKiw/
Serenity (2005)
Jediná výtka: charaktery vůbec neodpovídají seriálu (v pořadí Simon, River, Mal, Kaylee, Inara). Kdyby měla takový spád první série, vadilo by mi, že není pokračování.
Song of Lunch, The (TV film) (2010)
Slova by naprosto stačila. Obrazová doslovnost ubírá na intezitě.
Na vlásku (2010)
Lampionová sekvence je jedna z nejkrásnějších v animovaném filmu vůbec.
Život po životě (2010)
Scénář jak od patnáctiletého dítěte s omezeným pohledem na svět. Film, který neví, co chce vlastně sdělit, kam a jak se ubírat, a postrádá přesah (který mám u eastwoodovského formátu právo čekat). Bylo by úplně jedno, kdyby trval 90, nebo 200 minut. Jenže co je nejhorší, ono to docela příjemně uteče a moc dobře se na to dívá - což může mít řadu příčin a žádná z nich nemá blízko k objektivitě. Těžce hodnotitelná vynikající průměrnost.