Nejakčnější policejní inspektor na světě, který sice nikdy nic nevyšetří, ale svýho vraha vždycky dostane, podle záhadného klíče si zvolí náhodnou oběť, kterou svými telefonáty a neustálým obtěžováním dožene až ke kajícnému přiznání.
Na obalu DVD by mělo být napsáno, "Zákaz sledování divákům na 10 let". Protože, pokud je Vám více, tak podobné křesťanské pohádky už asi nerozdýcháte (maximálně tak možná ještě o vánocích a flašce rumu do cukroví). Příběh o očištění jména otce hlavní hrdinky, je až příliš pohádkový (= naivní, nereálný,..), tvůrci nezkušení a rozpočet nulový. Ale mám dneska dobrou náladu, tak proč nebýt velkorysý.
Fanatický křižák Alex Kendrick, abych parafrázoval místního kolegu, natočil svůj čtvrtý a nejvyzrálejší film. Opravdu nelze než Kendricka, veskrze renesančního muže, obdivovat. Každý jeho film má v sobě zakódovaný nějaký morální problém, které musí postavy vyřešit. Tentokráte se rozhodl pro odpovědnost otců ke svým rodinám, což je téma, které již nakousl ve svém prvém díle. Žádné z témat, které zpracoval ve svých dílech není kontroverzní, naopak znějí jako dobrý námět na oskarový film. Tak proč je kolem jeho děl tolik kontroverzí? Hlavní příčinou je, že je Kendrick křesťaň a ještě k tomu pastor. A to je u nás sakra velký problém. Představte si, že je Vám sedmnáct, jste věřící a chodíte do kostela. Zkuste to říct svým vrstevníkům. Jejich reakce bude, že trpíte duševní poruchou srovnatelnou s homosexuální nekrofilií. Výše uvedený příklad je sice možná trochu nadsazený, ale celkem výstižně ilustruje, jak mohou někteří diváci přistupovat k filmu se silným křesťanským nábojem. Je to opravdu škoda, protože pokud pomineme náboženské motivy, zůstaneme nám více než dobře odvedené filmařské řemeslo. Navíc je nutné si uvědomit, že drtivá většina osob, podílejících se na výrobě jsou amatéři. Nelze než před Kendrickem smeknout klobouk, udělal od svých začátků opravdu velký pokrok. Sice film není dokonalý, je přeci jenom dílem člověka a ten má k dokonalosti sakra daleko. Přesto, akční scény jsou natočeny dobře, přehledně, jen by se ta kamera mohla klepat o trochu míň, ale na dnešní poměry je "totálně statická". Pak mi trochu vadilo, jak rychle se Mitchellova rodina vzpamatovala z tragické události, která je postihla. A nakonec ta nejsubjektivnější výtka, ačkoliv se mi film líbil, předchozí Kendrickův film V jednom ohni se mi líbil o malinkatý kousek víc. Možná je to tím, že téma manželského soužití je mi přeci jenom zatím bližší.
Jak málo stačí k natočení výborného filmu. Jednoduchý příběh s pár postavami (obsazené výtečnými herci) a jedním tajemstvím, depresivní kulisou pouštní lochny, solidní hudbou a dokonalým brněnským dabingem.
Proč to neříct otevřeně, nesnáším bezďáky, tu smradlavou, věčně ožralou, válející se pakáž, která opruzuje u Tesca v podchodě, nebo nechává svoje čokly chcát u role. Ale tenhle somrák, panečku, tak to si nechám líbit. Toho bych si klidně dotáhl dom, dal mu pravou svíčkovou i pořádnej kvér, aby vystřílel všechnu špínu v našem štatlu. A teď k filmu. Režisér je opravdový fanoušek a magor, to je bez debat. Některé věci dokonce překročily hranice, alespoň ty moje, na druhou stranu, každý je má někde jinde. Jinak konečně jsem zas viděl Rutgera v pořádné roli. Navíc konečně široké veřejnosti odhalil, že ten odulý, ožralý Santa Claus, který by se tak rád nasral i k nám, není nic jiného, než odporný peďácký prase, který si nezaslouží nic jiného, než vystřelit brokandou mozek z hlavy. A závěrečná písnička nemá chybu.
Hádejte. Co je největším problém tohoto filmu? Ano, je jím Roland Emmerich. Problém ani ne tak v jeho schopnostech, jako spíše v očekávání. Položme si další otázku. Co se nám vybaví při vyslovení jeho jména? Patetické? Pompézní? Země v ohrožení? Emzáci? Výbuchy? A teď tento člověk natočí něco, co má být kostýmním dramatem. Vyvolává to stejné pocity, jako kdyby Zdeněk Troška oznámil, že natáčí Marii Stuartovnu. Hrůzná představa, není-liž pravda? Navíc látka přímo volá po uměleckém zpracování, obstál řemeslník Emmerich? Ano i ne. Po technické stránce filmu nelze nic vytknout, kostýmy pěkné, jako celá výprava, herci odvádějí co mají, hudba uspokojivá i nějaká ta akce by se našla. Horší je to po umělecké stránce, mnoha lidem zřejmě bude vadit prolínání několika časových rovin, osobně jsem s nimi problém neměl, ale nějaké výraznější časové kotvy, by rozhodně nebyli na škodu (důležité je sledovat barvu Cecilova vousu). Možná měl Emmerich udělat stejnou fintu, o které vypráví film, nechat celé dílo podepsat někým jiným, pokud možno uznávaným artovým umělcem, možná by byly recenze příznivější. Takže, poučení pro příště.
Jedna z mnoha adaptací milovaného i nenáviděného Aloise Jiráska. Film jsem viděl až dnes prvně, ale knihu jsem četl za svých studiích na průmyslové škole, a když jsem odevzdával souhr přečtené literatury, nikdo mi nevěřil, že jsem knihu opravdu četl. Četl a moc se mi líbila, i když musím přiznat, ač jeho obdivovatel, román je poznamenán svým časopiseckým původem. Některé pasáže jsou sice zajímavé, na druhé straně, rozvolňují rytmus knihy. Jirásek nesporně patří k našim velkým spisovatelům a jeho díla byla útěchou národu v jeho těžkých chvílích. Bohužel, za minulého režimu byl tak glorifikován, až se mnoha lidem zprotivil - hlavně díky Zdeňkovi Nejedlému (ministrovi kultury), jeho vášnivému milovníkovi, pod jehož patronací, vznikali jeho adaptace (někdy i pod přísným dohledem). Filmový přepis je poznamenán dobou vzniku, veškerá vrchnost, cizinci, katolíci a přisluhovači jsou vypodobněni jen v těch nejhorších barvách, zatímco lid tížen svým poddanstvím, je spravedlivý, vlastenecký a oddaný myšlenkám husitským (samozřejmě, nechápáno v náboženské rovině). Mnoho věcí z románu, nikoliv nelogicky, je vynecháno, přeci jenom do jednoho filmu nelze nacpat všechny události, proto by knize více slušela seriálová podoba, jako u F.L. Věka. Jak se na státní zakázku sluší, film je odveden na velmi dobré řemeslné úrovni, kostýmy, kulisy, herecké osazenstvo, přesto tomu všemu chybí trochu více citu.
Tak se to stalo znovu, producenti nás oblažili novou, aktualizovanou verzí léty prověřené klasiky. Tentokráte, dokonce jedné z největších a nejslavnějších, Ben Hura. Je naprosto nemístné srovnávat tuto verzi s těmi předchozími, každá vznikla v jiném čase, za jiných podmínek, odlišnými přístupy a v neposlední řadě, i za jiné peníze. Byť je televizní původ na první pohled naprosto nezpochybnitelný, není to nic, co by filmu mělo být vyčítáno, nebo ho dokonce nějak stigmatizovat. Hlavní je příběh, který je dostatečně silný a nosný. Není ani na místě poukazovat na odlišnosti, ať již od psané předlohy či předchozích filmů, je nutné si uvědomit, že kniha je kniha a film je film. Nové uchopení příběhu scenáristou je legitimní forma, jak objevovat nová, nepoznaná zákoutí. V tom netkví hlavní problém, není jim scénář, ale jeho zpracování. Absolutně nechápu, proč producenti povolali na režisérskou sesli zrovna Steva Shilla. Neznám jeho předchoz práci, ale pokud je stejná, jakou předvedl zde, tak by mu mělo být zakázáno točit. Jeho neskutečně diletanský přístup podráží filmu nohy kde se dá. Není schopen natočit jedinou scénu, kdy by postavy nebyly divákovi absolutně ukradené, neřkuli aby s nimi dokonce cítil. V tom mu pomáhá velmi špatné obsazení minimálně poloviny rolí, hlavní představitelé jsou katastrofální. Jediní, kteří stojí za zmínku jsou Ray “Scarlett“ Winstone, jako Arrius a Ben Cross coby imperátor Tiberius. Avšak největší botou je samotný Ježíš. Nevím jestli je režisér bezvěrec, mohamedán či žid, ale rozhodně nemůže být křesťan. Jinak by nám nemohl představit spasitele a vykupitele lidstva, coby pomateného, odrbaného bezdomovce, které vídám dnes a denně prohrabávat v podchodu kontejnery. Pokud ve skutečnosti takto vypadal tesař z Nazaretu, pak je s podivem, že křesťanství vůbec existuje. Již jsem nastínil dosti připomínek proti tomuto dílu, a bohužel, nejsem ještě u konce. Slavný závod čtyřspřežení, tak skvostný v předchozích dvou filmech, se logicky neodehrává v cirku, ale jen na udusané cestě, což by nevadilo. Ale ta rozklepaná digitální kamera, hned v zárodku zabíjející jakoukoliv potencionální atraktivitu, to už problém je. O šílené, v moderním duchu pojaté, hudbě se radši ani vyjadřovat nebudu, ale to arabské vřeštění s bubínkami, mi už leze krkem. Neočekával jsem klenot, ale aspoň průměrný televizní film. Avšak ani toho mi nebylo dopřáno.
Moc pěkný příběh, jen škoda velmi střídmé stopáže. I když za námět posloužila povídka křesťanského spisovatele, je příjemné, že na samotném výsledku to není vůbec poznat. Sice zde padne několik vět o kostele, ale to v Americe patří k dobrému bontónu, chodit v neděli na mši. Navíc celkově filmeček nepůsobí nechutně amatérským dojmem, jako některé jiné, herci umí hrát a jsou dobře typově obsazeni. Slušná jednohubka.
Příliš jednostranně zaměřený dokument. Oficiálně šátek zkoumalo 40 vědců, ale představí se nám pouze pár a podle řeči je poznat, že jsou to hluboce věřící lidé, což trochu nabourává jejich nezaujatost. Navíc je nepokrytá snaha spojit sudarium z Ovieda s Turínským plátnem a dokázat nejenom jejich pravost, ale že obě halili tělo stejného člověka, tj. Ježíše Krista. Z celého dílá přímo čiší demagogie, pokud nějaká vědecká metoda hovoří pro autenticitu, je jí věnováno hodně prostoru, avšak pokud odporuje, je všemožně zpochybňována (pokud vědec otevřeně řekne, že na Turínské plátno nelze aplikovat radiouhlíkovou metodu, není co dodat). A to nejhorší na závěr, celé je to strašně nudně natočeno, statické, bez vnitřní dynamiky, kdy divák dychtivě očekává nová fakta, tady si spíš přeje, aby to už skončilo. Proč tedy dvě hvězdičky? Protože jsem o sudariu z Ovieda do dnešní doby neměl vůbec tušení, jen pro to.
Nebudu zapírat, byl jsem hodně zvědavý, neboť film má velmi zajímavou premisu (kněz si vezme striptérku za manželku). Bohužel, po několika minutách jsem rychle vystřízlivěl. Místo nervydrásajícího dramatu o víře, odpuštění, morálce a lásce, jsem dostal něco, co připomínalo sestřih (naštěstí hodně střídmé stopáže) nekonečné jihoamerické telenovely. Od prvého záběru je jasné, že tohle je fanouškovský filmeček, natočený za jediným účelem, pobavit ovečky po nedělním kázání v kostele. Tomu taky odpovídá rozpočet, který se nejspíše sestával z drobáků, které našel štáb po kapsách. Ale samotný rozpočet není důležitý, hlavní problém tkví ve scénaři, který napsal pastor David C. Cowan (a díky vrozené skromnosti filmem i provází, doslova). Jeho scénář je neskutečně zkratkovitý, spoustu důležitých věcí jenom nakousává, na otázky, které sám pokládá, většinou neodpovídá. Nepříliš šťastnou volbou se ukázalo obsazení hlavní ženské role, tu dostala bývalá pornoherečka, a nyní zapálená křesťanka, Crissy Moran. Byť některé události popisované filmem se přihodily i v jejím životě, nedokázala ze sebe vymáčknout cokoliv, co lze označit za herecký výkon. Navíc díky cisterně injekcí botoxu a kolagenu jsou omezeny i její mimické schopnosti. Takto zajímavý příběh by si zasloužil mnohem lepší zpracování, snad někdy příště.
Jedno z přelomových děl v dějinách kinematografie, byť nikoliv svými kvalitami, ale spíše jenom díky "nové" širokoúhlé kameře. Roucho je natočeno podle knižního bestselleru luteránského pastora Lloyda C. Douglasa. Osobně jsem knihu nečetl, ale narazil jsem na pár nepěkných poznámek na scenáristy, kteří příběh dost upravili. Člověk je nevděčný tvor, hledající na všem mouchy a já jich taky pár našel, bohužel. Když už jsme začali scénářem, je smutnou pravdou, že některé postavy se chovají velmi podivně a hlavně Demetriuv přerod v následovníka Ježíše Krista je dosti nepřesvědčivý. Nepochybuji, že měl Kristus neobyčejné charizma, přesto se zdráhám uvěřit, že dokázal proměnit bezvěrce na zaníceného, skoro až fanatického, křesťana pouhým letmým, několikavteřinovým pohledem. Co se týče hereckého obsazení, je takřka dokonalé, Richard Burton byl skvělý herec a tady to jen dokazuje. Jediný, kdo mi moc neseděl, byl Jeff Morrow coby centurion Paulus, který dle mého názoru, tlačil příliš na pilu, aby dokázal, jaký je to bídák (i když měl v mnoha věcech pravdu). Avšak musím pochválit nádhernou výpravu, Řím je skutečně majestátní (za vydatné pomoci zadních dokreslovaček), přesto jsem po celou dobu očekával více. Např. Jeruzalém pořádně neuvidíme, pokud pomineme polorozpadlé hradby a několik ošuntělých uliček. Dalším problémem, hlavně v dnešní době, bude skoro totální absence akčních scén, takže pokud někdo touží po římských legiích, drtících svými okovanými sandály ostatní národy, musí se obrátit k italské produkci. Násilí, krev a jiné "perverznosti" neměli být tahákem, nýbrž monumentální výprava, davové scény a hlavně nová technologie cinemascopu. Diváci měli odcházet z biografu ohromeni novými možnostmi techniky a taky občerstveni na duchu. Roucho je prostě standardní mravokárný velkofilm, který dokonale ilustruje americkou touhu po obnovení morálních hodnot, tj. zaručený kasovní trhák. Na závěr se musím přiznat k jedné věci, nikdy jsem neměl rád skladatele Newmana a je jedno, jaké má křestní jméno. Rád není to přesné slovo, prostě mi jejich hudba nesedí. Alfred, nejznámější z klanu Newmanů, složil solidní, přesto ne mému uchu vždy lahodící hudbu, ale milostný motiv je opravdu nádherný.Shrnuto a podtrženo, Roucho je klasickou ukázkou amerického biblického velkofilmu z 50. let, málo akce, spousta vznešených slov a velkých gest. Film se mi hodně líbil, ale nějak jsem čekal více. Kdysi odvysíláno na Nově se Zlínským dabingem (malé, nepatrné plus), ke kterému bych taky nějakou malou poznámku měl.
P.S. Knihu si zakoupím, až Karmelitánské nakladatelství udělá dotisk (prezenčně to číst v mzk nebudu), zatím musím vzít zavděk Velkým rybářem od stejného autora.
Jeden z mnoha postconanovských klonů, tentokrát s babou v hlavní roli. Co si budeme namlouvat, ženská s mečem v drtivé většině případů vypadá směšně. Zde tomu tak naštěstí není. I když film neměl vyský rozpočet, nepůsobí laciným dojmem. Tvůrci šikovně využili krásných pouštních exteriérů (jako desítky dalších před nimi i po nich), prostě toho za co se nemusí platit a to co je nutné (kostýmy), tak ty si půjčímě z jiných filmů (recyklace je in). Landonová v roli Hundry je sice dřevo a ten její ztrápenej ksicht mě ne konci už dost štval, ale aspoň na nějaké lekci šermu byla, takže to není katastrofa jako třeba v Deathstalkerovi. Zbytek je nezajímavá stafáž s minimem dialogů, vhodná jenom k rozpárání bachoru. Co je nutno vyzdvyhnout je akce. Je velice povedená a nikdo se za ní nemusí stydět (jen bych ji nezpomaloval), tj. hrůzy ze Železného válečníka se nedočkáme. Film je opatřen nepříliš vhodnou hudbou legendárního Ennia Morriconeho, v niž je možno nalézti náznaky Rudé Sonji. Osobně za nejslabší stránku považuji tempo snímku, ze začátku velmi našlápnuté, ale jen co se hrdinka dostane do města, jde setsakramentsky rychle dolů. Možná za to může dvd sestřih, který je o solidních 19 minut delší. Docela lituji, že jsem si kazetu ve videopůjčovně nikdy nepůjčil.
Jedna z normalizačních perel, kterou jsem měl možnost zhlédnout až dneska. Další příklad historické rekonstrukce odporující skutečným dějinám. I přes svou dvouhodinovou délku jsou postavy neskutečně jednorozměrné (příslušnost k jednotlivým stranám je snadno rozpoznatelná díky šatům) s mýtickým Klementem Gottwaldem v čele. Přes všechny negativa jsem se u filmu bavil, jen mne tvůrci naštvali tím cajzlovským pseudohantecem. To si sakra nemohli vzít odborného poradce, měli na place hned dva, Laďu Lakomého, coby revanšistu Horu a Jaru Kuneše jako Kopeckého (to byl ten horlivý revolucionář, kterého musel krotit i Kléma). Řemeslo je odvedeno standardním způsobem, jak se na zakázkovou činnost sluší, hlavně ta monumentálně dramatická hudba je špica.
Velmi zvláštní, velmi inovativní zpracování notoricky známé pohádky o Červené Karkulce. Je jasný, že tato verze nebude vyhovovat všem, ale kvituji s povděkem, snahu o vnesení čerstvého vzduchu do zatuchlého rybníku. Co se mi však moc nezamlouvalo je animace, já sice chápu, že za 15 melců žádnou slávu neuděláme, přesto je dost slabá. Totéž v bledě modrém platí o hudbě. Co však je dokonalé je český štatlopráglovský dabing, kterému kraluje Zdeňa "dřevorubec" Junák (umím i brněnskej hantec, "Zdarec kemo").
Kniha Jób podle skutečné události. Je jednoduché mít víru, když je vše zalité sluncem, ale ta pravá zkouška víry přichází až v mezních situacích lidských. Nadprůměrný televizní snímek se slabým rozpočtem, solidním hereckým obsazením, navíc mírně poukazující na amišskou pokrytctví (hlavní hrdinka má odpustit člověku, který ji zabil dceru, ale se sestrou se vídat nesmí, neboť odešla z komunity).
Nikterak špatný, byť značně průměrný televizní snímek, který měl nepochybně sloužit jako předvoj seriálu. Právě ona televiznost je největším handicapem filmu, omezenost prostředků je evidentní. Co se týče vizuálních efektů, tak ty jsou na solidní úrovni, je však nutno přihlédnout k jejich původu a době vzniku. Scénáristé odvedli práci přesně podle příručky pro pilotní filmy. Děj je předvidatelný, až na pár scén, někdy postrádající logiku, postavy šablonovitě schématické, čemuž odpovídá i jejich herecké ztvárnění. Nejvíce však zaujme hudba televizního veterána Lee Holdridge a mladinká Kelly Hu.
V éře velkofilmů, tedy v 50. a v první půli 60. let se netočily biblické velkofilmy, pouze v Americe, ale i v Itálii, a jezním z nich je právě David a Goliáš. Hodnocení filmu není příliš lichotivé, pokud bychom se na něj dívali a porovnávali, jak je příběh vyprávěn a jak je zapsán v „knize knih“ pak nelze než souhlasit.
Čtyři scénáristé si totiž jeden ze stěžejních biblických příběhů značně upravili, některé hlavní scény chronologicky proházeli, přidali nové postavy, takže vyznění příběhu poupravili, a jiné důležité motivy, buď taktně zamlčeli nebo jenom naznačili (např. Saul po té, co zjistí, že David má být novým králem Izraele, se ho pokusí zavraždit a podobně). Scénář je vystavěn podle klasického schématu „v království už v podstatě nevládne starý unavený král, ale jeho prohnaný zrádný ministr, je vyvolen mladík, který zbaví zemi nepřátel vnitřních i vnějších, získá si respekt i obdiv lidu, nejen prostého, nýbrž i svého vladaře a srdce milované dívky“, v Bibli je to však trošku komplikovanější.
Film by měl správně začínat soubojem Davida a Goliáše a ne jím končit. Závěrečnou bitvu by měli správně vyhrát Filištíni naopak Izraelité by měli být na hlavu poraženi, Saul měl na bitevním poli zemřít se všemi svými syny, nalehnout sám na svůj meč, ač ve filmu se konce dočká, to je pár věcí, které scénáristé pozměnili. Divák znalý předlohy musí být nutně zklamán ne-li roztrpčen, nicméně většina lidí akorát ví, že nějaký David zabil Goliáše prakem, co bylo před a potom o tom nemají většinou nejmenší potuchy, avšak díváme si na velkofilm inspirovaný Biblí, měl by být divák spokojen.
Jde o italsko-francouzskou koprodukci, což byla tradiční spolupráce, hlavně na dobrodružných, či historických filmech, aby se žádný z národů necítil ukřivděně (většinou měli navrch Italové), má film hned dva režiséry (Orson Welles si měl své výstupy režírovat sám, v titulcích však není uveden). Na režisérskou židli usedli Ferdinando Baldi a Richard Pottier, oba měli již drahné zkušenosti s dobrodružnými filmy, ačkoliv by mě zajímalo, kdo měl na starosti závěrečnou bitvu, protože jsem viděl Orazi e curiazi, které měl spolurežírovat Baldi a tam byly bitvy přinejmenším o dvě třídy horší.
Producenti tentokrát neškudlili a z prasátka vytřepali slušnou sumičku, třebaže si pomohli natáčením v Jugoslávii, takže výprava nepůsobí ošizeným dojmem, naopak je výborná, správné monumentální kulisy, nádherně vyzdobené paláce, sochy, pěkné barvené kostýmy, vše zachycené na Cinemascope, byť bych měl připomínku k ateliérovým scénám, např. Saulův trůní palác je oslnivý, spousta soch, reliéfů, sloupů, bohužel trůní sál jeho soka, filištínského krále již tak dobře nepůsobí, je na můj vkus až příliš stísněný a sloupoví mělo být umístěno jinak, také oáza, kde Filištíni provádějí náboženské obřady není moc vhodně řešená.
K dobru lze připočíst i hudbu italského skladatele Carla Innocenziho, byť má značně rozkolísanou kvalitu, některé pasáže jsou výborně, jako například náboženské scény, záběry pouště s hlasem vypravěče, milostné motivy, Davidů příhod do Jeruzaléma či jeho triumfální vítězný pochod, pak jsou zase místa, které mi přišly nepříliš melodické a těch odporných syntezátorů, které skladatel z nějakých záhadných důvodů použil (skoro všechny scény s Goliášem). Innocenziho moc neznám, vlastně pouze jeden jeho film Sansone (1961) s Bradem Harrisem, tam mne hudba moc neokouzlila, takže naneštěstí se tak přiřadil ke skladatelům jako byl Carlo Rustichelli, kteří dokázali složit pěkná pasáže, leč celkově mi moc nesednou.
Hlavním lákadlem filmu má být slavný Orson Welles v roli krále Saula, ten však je, i když se scénárista snažil o opak, pouze vedlejší postavou, avšak tou nejzajímavější., kterou lze přirovnat k Hamletovi, protože král Saul byl stižen mnoha démony, které mohl utišit pouze David svou hrou na lyru, ve filmu jsou dva krátké výstupy. Welles spíše hraje svou postavu Saula jako unaveného obtloustlého muže s popelavou pletí, jenže bezbranný proti intrikám svého dvora, i když v rozhodné chvíli se v něm opět probouzí jeho mladistvé já. Hlavní roli ztvárnil mladý jugoslávský herec Ivica Pajer, svou roli zvládl se ctí. Ostatní herci nezůstávají příliš pozadu ve ztvárnění svých postav.
I přes všechna negativa a pokud zrovna divák není náboženský fanatik, dbající doslovného přepisu své mantry, by se měl bavit, alespoň já jsem byl spokojen, byť jde o značně neakční záležitost, jelikož závěrečná bitva (pouze jezdecká, pěchota do ní vůbec nezasáhne), je jedinou akční scénou filmu, nepočítáme-li zabití Goliáše.
Očekával jsem další krvavý samurajský film, jako jsou Vlk samotář, místo toho režisér uvařil podivnou polévku, v které vyvařil všechno možné. Velice by mne zajímala původní série a reakce fanoušků na tento film. Já bych rozhodně patřil k těm, kteří by tento snímek brali coby svatokrádež, ale kdybych měl psát bordwellovskou analýzu, tohle by byl jasný adept na vítěze. Děj se odehrává v několika rovinách, skoro každá postava má vlastní časovou linii, byť často absolutně nedůležitou a někdy i nedávající smysl. Opět je zde přítomen šílený asijský humor, který z celého díla dělá frašku. Hlavní hrdina je nesmyslně obarvený na blond, chodí spíše jako ochrnutý a má kouzelné tiky v obličeji (nebo trpí samomluvou). Jedině co stojí trochu za pozornost je akce, i když i ta je pokažená spoustou zpomalovaček (digitální krev by měla být zákonem zakázána), když připočteme příšernou hudbu i český dabing (o konečném tanečku radši nemluvě, protože ten už je úplně mimo), máme zde klasický příklad zabití legendy.
Spíše romantický, než válečný historický snímek, s fádní hudbou, pěknou Čao Wej v hlavní roli a na dnešní dobu, neskutečně zastarale natačenými akčními scénami (velmi osvěžující), kterých moc ani není. Takže, příště si trošku víc pohrát s choreografií akce, najmout lepšího skladatele a jsem dokonale spokojen
Průměrný pohádkový film, s pěknou hlavní hrdinkou a exteriéry. Tím však klady končí. Vím, že podle určitých filmových teorií, nelze oddělit obsah a formu, přesto tady bych si to dovolit, neboť právě ten obsah je dost fádní. Každého napadne, jaký cíl si scénáristé vymezili. Velké morální dilema, na jedné straně čistá láska k muži a na druhé povinnost k vlasti. Něco co už z náme třeba z Královny Kristýny. Jenže tohle je zpracováno podle druhé kapitoly pro začínající scénáristy. A přesně výše výjmenované emoce snímku chybí. Osud jakékoliv postavy mi byl lhostejný a vývoj děje jsem přesně odhadl. Tolik ke scénáři. Už ani nevím, zda se to pokládá za nedostatek, ale spíš už je to pravidlo. V každém podobném snímku je kupa počítačových efektů, osobně nejsem jejich velkých příznivcem (myslím tento žánr), takže pohled na digitální armády ve mne slastné nálady nevyvolává, hlavně když jsou za skrápěny digitálním deštěm. Zvláště ambivalentní vztah mám k akci. Skoro mám dojem, jako by ji režírovali dva lidé, neboť čím více lidí je plátně, tím méně se mi líbí a hlavně se začíná dementně zpomalovat. Všechno je to ohudebněno otřesnou hudbou (Gladiátora má skladatel velmi rád) . MOc jsem neočekával a moc jsem nedostal, ale dívat se na to dalo.
Když se člověk na něco moc těší, tak se představy málokdy přiblíží skutečnosti. Možná je to i tím, že po Mstiteli s píšťalou jsem si nastavil laťku bojových historických korejských filmů příliš vysoko. V tom bude ten největší problém, bohužel jsem k filmu nepřistupoval s otevřeným srdcem a myslí. Za největší problém filmu považuji nevýraznou režii Čang Jong-boka, akčních scén je velmi pomálu, a když konečně přijde na věc, působí akce značně zastaralým dojmem. I přes velmi střídmou stopáž působí snímek mnohem delším dojmem. Nebudu zapírat, že mne reakce spoludiváků značně iritovaly, chápu, že slova jako čest, oddanost a láska k vlasti jsou mezi současnou mladou generací, nebojím se to tvrdit, skoro hanlivá, potom nemůžeme být ani překvapeni, když si pustíme Krampolovo Nikdo není dokonalý, a tam nejsou schopni odpovědět na tak triviální otázky, jako je například jak dlouho trvala druhá světová válka. Na druhou stranu musím pochválit zajímavé kostýmy, pěkné přírodní exteriéry a uspokojivou hudbu. Jen mě trochu tíží, že tenhle film už nikdy v životě neuvidím.
Druhý díl nazvaný Kriemhildina pomsta, se od toho prvého v mnohém liší. Zatím co předchozí část, byla více méně čistokrevná fantasy, druhá je nefalšovaný epos. Ačkoliv i zde se stopové množství nadpřirozených prvků najde, ale kromě jednoho použití síťky neviditelnosti a myší přehryzávající pouta, je tato epocha jakýkoliv jiných znaků napřirozených sil prostá. Navíc zde nevystupuje Siegfried, který skonal (naštěstí) předchozím filmu, takže se do popředí může dostat nejzajímavější postava celého eposu, Hagen. Celý děj je tentokráte věnován Kriemhildině odplatě za vraždu jejího chotě Siegfrida, i když vlastně měla dost velký podíl na celém vražedném běsnění. Je až rozkošné pozorovat, jak Kriemhildu skoro přivádí k šílenství Hagenova „nesmrtelnost“, neustále vystupujíce předevrata ve své černé zbroji, okřídlené helmici s obnaženým mečem a rudým štítem dokazujíc, že burgunďané buď zvítětí nebo padnou do jednoho. Toto krvavé finále se absolutně nemůže přirovnat konci předchozího dílu, neboť zde pomřou skoro všechny postavy. Není třeba příliš dumat, proč byli Nibelungové, tak oblíbení u pohlavárů Třetí říše. Hrstka statečných němců se srdnatě brání proti přesile kočovných hor z východu, byť samotný konec tak obyvatelstvu připomínán nebyl. Harald Reinl opětovně dokázal, proč byl označován za jednoho z nejlepších německých řemeslníků. Což může být chápáno jako urážka, nebo důkazem toho, že tvůrce dokonale ovládá své řemeslo. Režisér konečně může ukázat, za co byl utracen mamutí rozpočet. Hordy okostýmovaných statistů na koni, snažící se dobít nazpět hodovní síň, obsazenou hrdými burgunďany. Pro tyto účely bylo v Jugoslávii postaveno celé barbarské město, obehnané hradbou, jenž je ozdobena kamenými sochami, o množství sloupů a reliéfů ani nemluvě. Navíc diváci lační bitevních scén, budou navýsost spokojeni oproti předchozímu dílu, který byl až na malé výjimky akce prost. Milovník žánru musí zaplesat u postupujích šiků burgundských, mířících ke svému smutnému konci, které kameraman Ernst Kalinke nasnímal se sluncem zapadajím za horizont. Možná je trochu na škodu nadužívání ústředního hudebního motivu, který sic sám o sobě je skvělý, ale duní skoro při každé příležitosti, takže ostatní témata jsou díky tomu potlačována. Je trochu s podivem, že druhá část nezískala, na rozdíl od první, Zlaté plátno za více než 3.000.000 diváků v průběhu 12 měsíců.
Osobně nemám rád, když jsou tříhodinové (nebo i vícehodinové) filmy na nejrůznějších databázích rozděleny na dva samostatné filmy. Jedná se přece o jeden snímek a tak by měl být i hodnocen, přesto se najdou výjimky a Nibelungové k nim patří. Důvod natočení tohoto německého národního eposu je více než jasný. Když Horst Wendlandt v roce 1962 produkoval Poklad na stříbrném jezeře, nemohl ani tušit, jaké historické události byl nápomocen. Nejenže dal vzniknout nejdražšímu poválečnému snímku, ale rozpoutal doslova a do písmene mayovkománii. To samozřejmě nemohlo uniknout bystrému oku jeho souputníka Artura Braunera. Ten brisktně uvedl do kin Old Shatterhanda a začal natáčet svou vlastní mayovskou sérii. I když byla tato konkurenční řada úspěšná, ta Wendlandtova si vedla o kapánek lépe, co do návštěvnosti i kvalit. Brauner se proto rozhodl, že svému konkurentovi vytře zrak a natočí nefalšovaný historický velkofilm, což byl v té době již mrtvý žánr. Ani tato skutečnost nemohla Braunera odradit. Za námět byl zvolen, již jedenkráte natočený, středověký epos o Nibelungzích. Do režisérské sesle se posadil tvůrce těch nejlepších mayovek z konkurenční série Harald Reinl, který si sebou přivedl osvědčený tým spolupracovníků. Natáčelo se v tolik oblíbené Jugoslávii, poté i na Islandu a ve Španělsku. To vše bylo nasnímáno na 70mm film. Brauner dokázal shromáždit to nejlepší, co tehdejší komerční německá kinematografie mohla nabídnout, přesto je celkový výsledek poněkud rozpačitý. Film je rozdělen do dvou samostatných částí. Prvý díl nese název hlavního hrdiny Siegfrída. A tady leží zakopaný pes. Siegfried by měl být hlavní postavou, ale tou díky scénáři, ať již od počátku či díky pozdějším úpravám, rozhodně není. Diskutabilně se může jevit i obsazení této role, jako „ideální“ představitel byl zvolen olympijský medailista ve vrhu kladivem Uwe Beyer. Ten má sice krásně vyrýsované svaly a zcela prozaických důvodů běhá polovinu filmové stopáže, jen v kožešinové bederní roušce, přesto o jeho hereckých schopnostech lze více než pochybovat. Takže místo udatného reka, jakým měl původně Siegried být, který dokáže skolit dokonce i draka, je divák konsternován zjištěním, že bohatýr díky neherci Beyerovi působí spíše coby zaostalý venkovský balík. Tato skutečnost ještě více vynikne, při srovnání jeho výkonů a ostatních kolegů. Dalším nepodstatným problémem je žánrový rámec, hlavně u prvého dílu, který má být čistokrevnou fantasy. Co si budeme namlouvat, v roce 1966 počítače zabíraly několik hal a jejich výkon byl srovnatelný s kapesní kalkulačkou, tj. všechny efekty se museli dělat ručně. Bohužel nebyl angažován král pookénkové animace Ray Harryhausen, a tak byl drak vytvořen v „životní“ velikosti, poháněn mnoha servomotory. Přezevšechnu snahu tvůrců, působí dnes Fafmír značně úsměvným dojmem, což se dá říci i o ostatních fantasktních motivech. Až to může evokovat dojem, že divák nesleduje historický velkofilm, ale výpravnější ruskou pohádku. Tato něchtěná komičnost, sráží jinak kvalitně odvedenou práci všech zůčastněných. Nelze neobdivovat krásné exteriéry, počínaje jugoslavskou „stepí“, přes rozekláté útesy islandská, až po skaliska grotesktních hřibovitých tvarů ve Španělsku. Když k tomu všemu připočteme monumentální stavby, bohaté kostýmy a slušnou hudbu, zamrzí nedostatky o to více.
Třetí zpracování (italský, němý a televizní nepočítám) knihy o kozáckém atamanovi Tarasi Bulbovi. Coby národního klenotu, se jej ujali ruští filmaři, což může mít své přednosti i neduhy. Za klad lze považovat pietnější přístup k předloze, protože americká verze se od předlohy v mnohém liší. Druhou stranou mince však zůstává jistá kontroverze mimo území bývalé SSSR. Neboť film je možno označit za antisemitický a protipolský. To zaprvé není pravdou, jelikož negativní postoj hrdinů k tomuto národu je přítomen již v knize. Za to s druhou výtkou nelze než souhlasit. Poláci tento film musí milovat a jistě si jej budou pouštět na den státnosti, jako i např. 1612. Snímek je vyloženě antipolský, neboť ani jeden příslušník polského národa, zde není ukázán v kladném světle, buď je to tyran, sadista, požitkář či jako hlavní hrdinka, kurva. To samé se týká víry, pouze ta pravoslavná je ta pravá a jediná, ostatní jsou kacíři. Osobně bych spíš položil otázku. Je vůbec tato kniha vhodným materiálem k natočení oslavného mohutného historického snímku? Já tvrdím, že nikoliv. A to z jednoho prostého důvodu. Kozáci, jakožto hlavní hrdinové, nejsou zrovna ukázkovými příklady k následování. Byla to totiž dosti diskutabilní (eufemisticky řečeno) skupinka lidí, žijící velmi svobodným životem, jejichž hlavní obživa byla válka, drancování či sloužili jako žoldnéřské vojsko (často i proti křesťanům). Avšak co nepřekvapí, je myšlenkový posun díla, byť děj je zachován překvapivě věrně. Pořád se ve filmu mluví o Matičce Rusi, jenže je třeba poznamenat, že kozáci byli ukrajinci a rusy zrovna nemilovali. V předloze nic takového, to jen režisér a scenárista v jedné osobě, ventiloval své politické smýšlení. Co mne velmi mile překvapilo, byla „zastaralost“ bojových scén, tj. kamera se neklepala, nebyl ani frenetický střih a souboje měly dokonce choreografii. V dnešní době dosti nevídaná to věc. I když práce se statisty mohla být na větší úrovni, aby jejich počty působily větším dojmem. Ke kladům bych ještě přičetl nádherný hrad (Kamyanets-Podilsky), krásné exteriéry, Bohdana Stupku v hlavní roli, který je právem pokládán za nejlepšího ukrajinského herce a Magdalena Mielcarzová, která nám od dob Qvo Vadis dost zhudbla, což mělo negativní dobat na horní partie, ale pořád je to krasavice. Jen bych režisérovi dal jednu drobnou radu. Pokud bude příště točit velkofilm, ať vyčlení nějaké peníze i na orchestr, takže divák nebude nucen poslouchat, již beztak hrubě průměrnou muziku, hranou na obstarožní samohrajky, pořízené za pár rublíků v GUMu.
Od filmu jsem vůbec nic nečekal, první díl jsem kdysi viděl na Nově a byla to dost průměrná záležitost. Takže pro mne bylo nesmírným překvapením, jak skvěle jsem se bavil (a haranti evidentně taky nechrněli). Příběh není nijak extra složitý a už vůbec není nutná znalost předchozího dílu, avšak to co film povyšuje nad průměr, jsou všemožné intertextuální (není to rajcovní pseudointelektuálské slovo?) odkazy na bondovky (plus další filmy jako Batman, atd.), hlavně úvodní scéna s titulky je absolutně dokonalá. Snímek je uváděn v kvalitním českém dabingu a potěšilo angažování Pavla Soukupa na postavu "Hanibala" Zvonečka, ssss.
Tak lživou anotaci jsem ještě neviděl, neboť to co je v ní napsané, ve filmu v drtivé většině vůbec není. Ale po pořádku. Tento snímek rozhodně nelze zařadit do mnou běžně sledované produkce. Nikdy jsem neměl rád filmy s naturčíky, navíc natočený na černobílý neširokoúhlý materiál. Ale byl jsem vystaven soustavnému psychonátlaku a má vůle byla zlomena. Jenže ouha, to nač jsem se nejvíce těšil, tj. Jorge je bez práce a musí začít hledat novou (anotace to tvrdit), ve filmu není přítomno. Takže všechny ty zábavné okamžiky, jak se k čemukoliv absolutně nepoužitelný Jorge bude ucházet o volné pracovní místo (samozřejmě to budou nabídky jež obdrží na úřadu práce) a absolvovat pracovní pohovory. Na to jsem se hrozně těšil a nedostal. Zbytek je sice taky zajímavý, ale nemůžu si pomoct, Jorge vypadá jako pěkný úchyl a jeho bezemočnost, až na malé Fred Asterovské hrábnutí na schodech, je děsivá. Co mne však upoutalo je hudební složka, musím si ji sehnat.
Kvalitní starý scifi film podle světoznámé knihy, byť spíše preferovat delší povídka, H. G. Wellsa. JIž je to pár let co jsem si tuto útlou knížečku půjčil v knihovně a za doprovodu Morriconeho Pro hrst dolarů a Pro hrst dolarů navíc, ji s gustem za pár hodinek přečetl. Kniha v sobě snoubí notnou dávku humanity, napětí i důraz na sociální otázky. Co jiného jsou Morlokové, než vykořisťovaný proletariát, pracující na zahálčivé Eloie? Dnešní divák již nebude tolik okouzlen, jako jeho předchůdce před půl stoletím. Je to bohužel nevyhnutelné, ale vše stárne. Zajímavostí předlohy je, že si každý tvůrce i přes omezenost psaného textu může zvolit, jaký žánr chce mít. Buď se vydá klasickou dobrodružnou cestou, jako nejnovější zpracování z roku 2002 či vytvoří nefalšovaný horor, což se bohužel zatím nestalo, byť příběh k tomu nebezpečně svádí. Palova verze je něco mezi, možná kdyby snímek režíroval některý z makabrózních tvůrců, nebylo by to na škodu věci. Film ve své době nebyl nikterak extra výpravným dílem, zvláště když porovnáme rozpočet Palovy o sedm let starší a třikrát tak dražší Války světů. Trikaři použili jednoduché, přesto nesmírně působivé efekty, které však dnešní náctiletý divák asi příliš neocení. Skladatel Russell Garcia zkomponoval pěknou hudbu, i když většina nejkrásnějších pasáží je přehlučena zvukovými efekty. Takže lidem, kterým nevadí, že film na který se dívají je často starší než oni a mají rádi Viktoriánskou éru (Pyramida hrůzy bude asi už nepřekonána) a scifi, nelze než doporučit.
Moje komentáře
Derrick (TV seriál) (1974)
Nejakčnější policejní inspektor na světě, který sice nikdy nic nevyšetří, ale svýho vraha vždycky dostane, podle záhadného klíče si zvolí náhodnou oběť, kterou svými telefonáty a neustálým obtěžováním dožene až ke kajícnému přiznání.
Becoming Jesse Tate (2009)
Na obalu DVD by mělo být napsáno, "Zákaz sledování divákům na 10 let". Protože, pokud je Vám více, tak podobné křesťanské pohádky už asi nerozdýcháte (maximálně tak možná ještě o vánocích a flašce rumu do cukroví). Příběh o očištění jména otce hlavní hrdinky, je až příliš pohádkový (= naivní, nereálný,..), tvůrci nezkušení a rozpočet nulový. Ale mám dneska dobrou náladu, tak proč nebýt velkorysý.
Courageous (2011)
Fanatický křižák Alex Kendrick, abych parafrázoval místního kolegu, natočil svůj čtvrtý a nejvyzrálejší film. Opravdu nelze než Kendricka, veskrze renesančního muže, obdivovat. Každý jeho film má v sobě zakódovaný nějaký morální problém, které musí postavy vyřešit. Tentokráte se rozhodl pro odpovědnost otců ke svým rodinám, což je téma, které již nakousl ve svém prvém díle. Žádné z témat, které zpracoval ve svých dílech není kontroverzní, naopak znějí jako dobrý námět na oskarový film. Tak proč je kolem jeho děl tolik kontroverzí? Hlavní příčinou je, že je Kendrick křesťaň a ještě k tomu pastor. A to je u nás sakra velký problém. Představte si, že je Vám sedmnáct, jste věřící a chodíte do kostela. Zkuste to říct svým vrstevníkům. Jejich reakce bude, že trpíte duševní poruchou srovnatelnou s homosexuální nekrofilií. Výše uvedený příklad je sice možná trochu nadsazený, ale celkem výstižně ilustruje, jak mohou někteří diváci přistupovat k filmu se silným křesťanským nábojem. Je to opravdu škoda, protože pokud pomineme náboženské motivy, zůstaneme nám více než dobře odvedené filmařské řemeslo. Navíc je nutné si uvědomit, že drtivá většina osob, podílejících se na výrobě jsou amatéři. Nelze než před Kendrickem smeknout klobouk, udělal od svých začátků opravdu velký pokrok. Sice film není dokonalý, je přeci jenom dílem člověka a ten má k dokonalosti sakra daleko. Přesto, akční scény jsou natočeny dobře, přehledně, jen by se ta kamera mohla klepat o trochu míň, ale na dnešní poměry je "totálně statická". Pak mi trochu vadilo, jak rychle se Mitchellova rodina vzpamatovala z tragické události, která je postihla. A nakonec ta nejsubjektivnější výtka, ačkoliv se mi film líbil, předchozí Kendrickův film V jednom ohni se mi líbil o malinkatý kousek víc. Možná je to tím, že téma manželského soužití je mi přeci jenom zatím bližší.
Černý den v Black Rock (1955)
Jak málo stačí k natočení výborného filmu. Jednoduchý příběh s pár postavami (obsazené výtečnými herci) a jedním tajemstvím, depresivní kulisou pouštní lochny, solidní hudbou a dokonalým brněnským dabingem.
Treevenge (2008)
Úchylné, šílené, křečovité, originální a sakra zábavné. Konečně někdo další, kdo se nebojí zabíjet kojence.
Somrák s brokárnou (2011)
Proč to neříct otevřeně, nesnáším bezďáky, tu smradlavou, věčně ožralou, válející se pakáž, která opruzuje u Tesca v podchodě, nebo nechává svoje čokly chcát u role. Ale tenhle somrák, panečku, tak to si nechám líbit. Toho bych si klidně dotáhl dom, dal mu pravou svíčkovou i pořádnej kvér, aby vystřílel všechnu špínu v našem štatlu. A teď k filmu. Režisér je opravdový fanoušek a magor, to je bez debat. Některé věci dokonce překročily hranice, alespoň ty moje, na druhou stranu, každý je má někde jinde. Jinak konečně jsem zas viděl Rutgera v pořádné roli. Navíc konečně široké veřejnosti odhalil, že ten odulý, ožralý Santa Claus, který by se tak rád nasral i k nám, není nic jiného, než odporný peďácký prase, který si nezaslouží nic jiného, než vystřelit brokandou mozek z hlavy. A závěrečná písnička nemá chybu.
Anonym (2011)
Hádejte. Co je největším problém tohoto filmu? Ano, je jím Roland Emmerich. Problém ani ne tak v jeho schopnostech, jako spíše v očekávání. Položme si další otázku. Co se nám vybaví při vyslovení jeho jména? Patetické? Pompézní? Země v ohrožení? Emzáci? Výbuchy? A teď tento člověk natočí něco, co má být kostýmním dramatem. Vyvolává to stejné pocity, jako kdyby Zdeněk Troška oznámil, že natáčí Marii Stuartovnu. Hrůzná představa, není-liž pravda? Navíc látka přímo volá po uměleckém zpracování, obstál řemeslník Emmerich? Ano i ne. Po technické stránce filmu nelze nic vytknout, kostýmy pěkné, jako celá výprava, herci odvádějí co mají, hudba uspokojivá i nějaká ta akce by se našla. Horší je to po umělecké stránce, mnoha lidem zřejmě bude vadit prolínání několika časových rovin, osobně jsem s nimi problém neměl, ale nějaké výraznější časové kotvy, by rozhodně nebyli na škodu (důležité je sledovat barvu Cecilova vousu). Možná měl Emmerich udělat stejnou fintu, o které vypráví film, nechat celé dílo podepsat někým jiným, pokud možno uznávaným artovým umělcem, možná by byly recenze příznivější. Takže, poučení pro příště.
Temno (1950)
Jedna z mnoha adaptací milovaného i nenáviděného Aloise Jiráska. Film jsem viděl až dnes prvně, ale knihu jsem četl za svých studiích na průmyslové škole, a když jsem odevzdával souhr přečtené literatury, nikdo mi nevěřil, že jsem knihu opravdu četl. Četl a moc se mi líbila, i když musím přiznat, ač jeho obdivovatel, román je poznamenán svým časopiseckým původem. Některé pasáže jsou sice zajímavé, na druhé straně, rozvolňují rytmus knihy. Jirásek nesporně patří k našim velkým spisovatelům a jeho díla byla útěchou národu v jeho těžkých chvílích. Bohužel, za minulého režimu byl tak glorifikován, až se mnoha lidem zprotivil - hlavně díky Zdeňkovi Nejedlému (ministrovi kultury), jeho vášnivému milovníkovi, pod jehož patronací, vznikali jeho adaptace (někdy i pod přísným dohledem). Filmový přepis je poznamenán dobou vzniku, veškerá vrchnost, cizinci, katolíci a přisluhovači jsou vypodobněni jen v těch nejhorších barvách, zatímco lid tížen svým poddanstvím, je spravedlivý, vlastenecký a oddaný myšlenkám husitským (samozřejmě, nechápáno v náboženské rovině). Mnoho věcí z románu, nikoliv nelogicky, je vynecháno, přeci jenom do jednoho filmu nelze nacpat všechny události, proto by knize více slušela seriálová podoba, jako u F.L. Věka. Jak se na státní zakázku sluší, film je odveden na velmi dobré řemeslné úrovni, kostýmy, kulisy, herecké osazenstvo, přesto tomu všemu chybí trochu více citu.
Ben Hur (TV film) (2010)
Tak se to stalo znovu, producenti nás oblažili novou, aktualizovanou verzí léty prověřené klasiky. Tentokráte, dokonce jedné z největších a nejslavnějších, Ben Hura. Je naprosto nemístné srovnávat tuto verzi s těmi předchozími, každá vznikla v jiném čase, za jiných podmínek, odlišnými přístupy a v neposlední řadě, i za jiné peníze. Byť je televizní původ na první pohled naprosto nezpochybnitelný, není to nic, co by filmu mělo být vyčítáno, nebo ho dokonce nějak stigmatizovat. Hlavní je příběh, který je dostatečně silný a nosný. Není ani na místě poukazovat na odlišnosti, ať již od psané předlohy či předchozích filmů, je nutné si uvědomit, že kniha je kniha a film je film. Nové uchopení příběhu scenáristou je legitimní forma, jak objevovat nová, nepoznaná zákoutí. V tom netkví hlavní problém, není jim scénář, ale jeho zpracování. Absolutně nechápu, proč producenti povolali na režisérskou sesli zrovna Steva Shilla. Neznám jeho předchoz práci, ale pokud je stejná, jakou předvedl zde, tak by mu mělo být zakázáno točit. Jeho neskutečně diletanský přístup podráží filmu nohy kde se dá. Není schopen natočit jedinou scénu, kdy by postavy nebyly divákovi absolutně ukradené, neřkuli aby s nimi dokonce cítil. V tom mu pomáhá velmi špatné obsazení minimálně poloviny rolí, hlavní představitelé jsou katastrofální. Jediní, kteří stojí za zmínku jsou Ray “Scarlett“ Winstone, jako Arrius a Ben Cross coby imperátor Tiberius. Avšak největší botou je samotný Ježíš. Nevím jestli je režisér bezvěrec, mohamedán či žid, ale rozhodně nemůže být křesťan. Jinak by nám nemohl představit spasitele a vykupitele lidstva, coby pomateného, odrbaného bezdomovce, které vídám dnes a denně prohrabávat v podchodu kontejnery. Pokud ve skutečnosti takto vypadal tesař z Nazaretu, pak je s podivem, že křesťanství vůbec existuje. Již jsem nastínil dosti připomínek proti tomuto dílu, a bohužel, nejsem ještě u konce. Slavný závod čtyřspřežení, tak skvostný v předchozích dvou filmech, se logicky neodehrává v cirku, ale jen na udusané cestě, což by nevadilo. Ale ta rozklepaná digitální kamera, hned v zárodku zabíjející jakoukoliv potencionální atraktivitu, to už problém je. O šílené, v moderním duchu pojaté, hudbě se radši ani vyjadřovat nebudu, ale to arabské vřeštění s bubínkami, mi už leze krkem. Neočekával jsem klenot, ale aspoň průměrný televizní film. Avšak ani toho mi nebylo dopřáno.
Max Lucado 3:16: Stories of Hope (video film) (2007)
Moc pěkný příběh, jen škoda velmi střídmé stopáže. I když za námět posloužila povídka křesťanského spisovatele, je příjemné, že na samotném výsledku to není vůbec poznat. Sice zde padne několik vět o kostele, ale to v Americe patří k dobrému bontónu, chodit v neděli na mši. Navíc celkově filmeček nepůsobí nechutně amatérským dojmem, jako některé jiné, herci umí hrát a jsou dobře typově obsazeni. Slušná jednohubka.
El Sudario de Cristo (TV film) (2002)
Příliš jednostranně zaměřený dokument. Oficiálně šátek zkoumalo 40 vědců, ale představí se nám pouze pár a podle řeči je poznat, že jsou to hluboce věřící lidé, což trochu nabourává jejich nezaujatost. Navíc je nepokrytá snaha spojit sudarium z Ovieda s Turínským plátnem a dokázat nejenom jejich pravost, ale že obě halili tělo stejného člověka, tj. Ježíše Krista. Z celého dílá přímo čiší demagogie, pokud nějaká vědecká metoda hovoří pro autenticitu, je jí věnováno hodně prostoru, avšak pokud odporuje, je všemožně zpochybňována (pokud vědec otevřeně řekne, že na Turínské plátno nelze aplikovat radiouhlíkovou metodu, není co dodat). A to nejhorší na závěr, celé je to strašně nudně natočeno, statické, bez vnitřní dynamiky, kdy divák dychtivě očekává nová fakta, tady si spíš přeje, aby to už skončilo. Proč tedy dvě hvězdičky? Protože jsem o sudariu z Ovieda do dnešní doby neměl vůbec tušení, jen pro to.
Oversold (video film) (2008)
Nebudu zapírat, byl jsem hodně zvědavý, neboť film má velmi zajímavou premisu (kněz si vezme striptérku za manželku). Bohužel, po několika minutách jsem rychle vystřízlivěl. Místo nervydrásajícího dramatu o víře, odpuštění, morálce a lásce, jsem dostal něco, co připomínalo sestřih (naštěstí hodně střídmé stopáže) nekonečné jihoamerické telenovely. Od prvého záběru je jasné, že tohle je fanouškovský filmeček, natočený za jediným účelem, pobavit ovečky po nedělním kázání v kostele. Tomu taky odpovídá rozpočet, který se nejspíše sestával z drobáků, které našel štáb po kapsách. Ale samotný rozpočet není důležitý, hlavní problém tkví ve scénaři, který napsal pastor David C. Cowan (a díky vrozené skromnosti filmem i provází, doslova). Jeho scénář je neskutečně zkratkovitý, spoustu důležitých věcí jenom nakousává, na otázky, které sám pokládá, většinou neodpovídá. Nepříliš šťastnou volbou se ukázalo obsazení hlavní ženské role, tu dostala bývalá pornoherečka, a nyní zapálená křesťanka, Crissy Moran. Byť některé události popisované filmem se přihodily i v jejím životě, nedokázala ze sebe vymáčknout cokoliv, co lze označit za herecký výkon. Navíc díky cisterně injekcí botoxu a kolagenu jsou omezeny i její mimické schopnosti. Takto zajímavý příběh by si zasloužil mnohem lepší zpracování, snad někdy příště.
Roucho (1953)
Jedno z přelomových děl v dějinách kinematografie, byť nikoliv svými kvalitami, ale spíše jenom díky "nové" širokoúhlé kameře. Roucho je natočeno podle knižního bestselleru luteránského pastora Lloyda C. Douglasa. Osobně jsem knihu nečetl, ale narazil jsem na pár nepěkných poznámek na scenáristy, kteří příběh dost upravili. Člověk je nevděčný tvor, hledající na všem mouchy a já jich taky pár našel, bohužel. Když už jsme začali scénářem, je smutnou pravdou, že některé postavy se chovají velmi podivně a hlavně Demetriuv přerod v následovníka Ježíše Krista je dosti nepřesvědčivý. Nepochybuji, že měl Kristus neobyčejné charizma, přesto se zdráhám uvěřit, že dokázal proměnit bezvěrce na zaníceného, skoro až fanatického, křesťana pouhým letmým, několikavteřinovým pohledem. Co se týče hereckého obsazení, je takřka dokonalé, Richard Burton byl skvělý herec a tady to jen dokazuje. Jediný, kdo mi moc neseděl, byl Jeff Morrow coby centurion Paulus, který dle mého názoru, tlačil příliš na pilu, aby dokázal, jaký je to bídák (i když měl v mnoha věcech pravdu). Avšak musím pochválit nádhernou výpravu, Řím je skutečně majestátní (za vydatné pomoci zadních dokreslovaček), přesto jsem po celou dobu očekával více. Např. Jeruzalém pořádně neuvidíme, pokud pomineme polorozpadlé hradby a několik ošuntělých uliček. Dalším problémem, hlavně v dnešní době, bude skoro totální absence akčních scén, takže pokud někdo touží po římských legiích, drtících svými okovanými sandály ostatní národy, musí se obrátit k italské produkci. Násilí, krev a jiné "perverznosti" neměli být tahákem, nýbrž monumentální výprava, davové scény a hlavně nová technologie cinemascopu. Diváci měli odcházet z biografu ohromeni novými možnostmi techniky a taky občerstveni na duchu. Roucho je prostě standardní mravokárný velkofilm, který dokonale ilustruje americkou touhu po obnovení morálních hodnot, tj. zaručený kasovní trhák. Na závěr se musím přiznat k jedné věci, nikdy jsem neměl rád skladatele Newmana a je jedno, jaké má křestní jméno. Rád není to přesné slovo, prostě mi jejich hudba nesedí. Alfred, nejznámější z klanu Newmanů, složil solidní, přesto ne mému uchu vždy lahodící hudbu, ale milostný motiv je opravdu nádherný.Shrnuto a podtrženo, Roucho je klasickou ukázkou amerického biblického velkofilmu z 50. let, málo akce, spousta vznešených slov a velkých gest. Film se mi hodně líbil, ale nějak jsem čekal více. Kdysi odvysíláno na Nově se Zlínským dabingem (malé, nepatrné plus), ke kterému bych taky nějakou malou poznámku měl. P.S. Knihu si zakoupím, až Karmelitánské nakladatelství udělá dotisk (prezenčně to číst v mzk nebudu), zatím musím vzít zavděk Velkým rybářem od stejného autora.
Hundra (1983)
Jeden z mnoha postconanovských klonů, tentokrát s babou v hlavní roli. Co si budeme namlouvat, ženská s mečem v drtivé většině případů vypadá směšně. Zde tomu tak naštěstí není. I když film neměl vyský rozpočet, nepůsobí laciným dojmem. Tvůrci šikovně využili krásných pouštních exteriérů (jako desítky dalších před nimi i po nich), prostě toho za co se nemusí platit a to co je nutné (kostýmy), tak ty si půjčímě z jiných filmů (recyklace je in). Landonová v roli Hundry je sice dřevo a ten její ztrápenej ksicht mě ne konci už dost štval, ale aspoň na nějaké lekci šermu byla, takže to není katastrofa jako třeba v Deathstalkerovi. Zbytek je nezajímavá stafáž s minimem dialogů, vhodná jenom k rozpárání bachoru. Co je nutno vyzdvyhnout je akce. Je velice povedená a nikdo se za ní nemusí stydět (jen bych ji nezpomaloval), tj. hrůzy ze Železného válečníka se nedočkáme. Film je opatřen nepříliš vhodnou hudbou legendárního Ennia Morriconeho, v niž je možno nalézti náznaky Rudé Sonji. Osobně za nejslabší stránku považuji tempo snímku, ze začátku velmi našlápnuté, ale jen co se hrdinka dostane do města, jde setsakramentsky rychle dolů. Možná za to může dvd sestřih, který je o solidních 19 minut delší. Docela lituji, že jsem si kazetu ve videopůjčovně nikdy nepůjčil.
Dvacátý devátý (1974)
Jedna z normalizačních perel, kterou jsem měl možnost zhlédnout až dneska. Další příklad historické rekonstrukce odporující skutečným dějinám. I přes svou dvouhodinovou délku jsou postavy neskutečně jednorozměrné (příslušnost k jednotlivým stranám je snadno rozpoznatelná díky šatům) s mýtickým Klementem Gottwaldem v čele. Přes všechny negativa jsem se u filmu bavil, jen mne tvůrci naštvali tím cajzlovským pseudohantecem. To si sakra nemohli vzít odborného poradce, měli na place hned dva, Laďu Lakomého, coby revanšistu Horu a Jaru Kuneše jako Kopeckého (to byl ten horlivý revolucionář, kterého musel krotit i Kléma). Řemeslo je odvedeno standardním způsobem, jak se na zakázkovou činnost sluší, hlavně ta monumentálně dramatická hudba je špica.
Karcoolka (2005)
Velmi zvláštní, velmi inovativní zpracování notoricky známé pohádky o Červené Karkulce. Je jasný, že tato verze nebude vyhovovat všem, ale kvituji s povděkem, snahu o vnesení čerstvého vzduchu do zatuchlého rybníku. Co se mi však moc nezamlouvalo je animace, já sice chápu, že za 15 melců žádnou slávu neuděláme, přesto je dost slabá. Totéž v bledě modrém platí o hudbě. Co však je dokonalé je český štatlopráglovský dabing, kterému kraluje Zdeňa "dřevorubec" Junák (umím i brněnskej hantec, "Zdarec kemo").
Amish Grace (TV film) (2010)
Kniha Jób podle skutečné události. Je jednoduché mít víru, když je vše zalité sluncem, ale ta pravá zkouška víry přichází až v mezních situacích lidských. Nadprůměrný televizní snímek se slabým rozpočtem, solidním hereckým obsazením, navíc mírně poukazující na amišskou pokrytctví (hlavní hrdinka má odpustit člověku, který ji zabil dceru, ale se sestrou se vídat nesmí, neboť odešla z komunity).
Hvězdná výprava (TV film) (1996)
Nikterak špatný, byť značně průměrný televizní snímek, který měl nepochybně sloužit jako předvoj seriálu. Právě ona televiznost je největším handicapem filmu, omezenost prostředků je evidentní. Co se týče vizuálních efektů, tak ty jsou na solidní úrovni, je však nutno přihlédnout k jejich původu a době vzniku. Scénáristé odvedli práci přesně podle příručky pro pilotní filmy. Děj je předvidatelný, až na pár scén, někdy postrádající logiku, postavy šablonovitě schématické, čemuž odpovídá i jejich herecké ztvárnění. Nejvíce však zaujme hudba televizního veterána Lee Holdridge a mladinká Kelly Hu.
David e Golia (1960)
V éře velkofilmů, tedy v 50. a v první půli 60. let se netočily biblické velkofilmy, pouze v Americe, ale i v Itálii, a jezním z nich je právě David a Goliáš. Hodnocení filmu není příliš lichotivé, pokud bychom se na něj dívali a porovnávali, jak je příběh vyprávěn a jak je zapsán v „knize knih“ pak nelze než souhlasit. Čtyři scénáristé si totiž jeden ze stěžejních biblických příběhů značně upravili, některé hlavní scény chronologicky proházeli, přidali nové postavy, takže vyznění příběhu poupravili, a jiné důležité motivy, buď taktně zamlčeli nebo jenom naznačili (např. Saul po té, co zjistí, že David má být novým králem Izraele, se ho pokusí zavraždit a podobně). Scénář je vystavěn podle klasického schématu „v království už v podstatě nevládne starý unavený král, ale jeho prohnaný zrádný ministr, je vyvolen mladík, který zbaví zemi nepřátel vnitřních i vnějších, získá si respekt i obdiv lidu, nejen prostého, nýbrž i svého vladaře a srdce milované dívky“, v Bibli je to však trošku komplikovanější. Film by měl správně začínat soubojem Davida a Goliáše a ne jím končit. Závěrečnou bitvu by měli správně vyhrát Filištíni naopak Izraelité by měli být na hlavu poraženi, Saul měl na bitevním poli zemřít se všemi svými syny, nalehnout sám na svůj meč, ač ve filmu se konce dočká, to je pár věcí, které scénáristé pozměnili. Divák znalý předlohy musí být nutně zklamán ne-li roztrpčen, nicméně většina lidí akorát ví, že nějaký David zabil Goliáše prakem, co bylo před a potom o tom nemají většinou nejmenší potuchy, avšak díváme si na velkofilm inspirovaný Biblí, měl by být divák spokojen. Jde o italsko-francouzskou koprodukci, což byla tradiční spolupráce, hlavně na dobrodružných, či historických filmech, aby se žádný z národů necítil ukřivděně (většinou měli navrch Italové), má film hned dva režiséry (Orson Welles si měl své výstupy režírovat sám, v titulcích však není uveden). Na režisérskou židli usedli Ferdinando Baldi a Richard Pottier, oba měli již drahné zkušenosti s dobrodružnými filmy, ačkoliv by mě zajímalo, kdo měl na starosti závěrečnou bitvu, protože jsem viděl Orazi e curiazi, které měl spolurežírovat Baldi a tam byly bitvy přinejmenším o dvě třídy horší. Producenti tentokrát neškudlili a z prasátka vytřepali slušnou sumičku, třebaže si pomohli natáčením v Jugoslávii, takže výprava nepůsobí ošizeným dojmem, naopak je výborná, správné monumentální kulisy, nádherně vyzdobené paláce, sochy, pěkné barvené kostýmy, vše zachycené na Cinemascope, byť bych měl připomínku k ateliérovým scénám, např. Saulův trůní palác je oslnivý, spousta soch, reliéfů, sloupů, bohužel trůní sál jeho soka, filištínského krále již tak dobře nepůsobí, je na můj vkus až příliš stísněný a sloupoví mělo být umístěno jinak, také oáza, kde Filištíni provádějí náboženské obřady není moc vhodně řešená. K dobru lze připočíst i hudbu italského skladatele Carla Innocenziho, byť má značně rozkolísanou kvalitu, některé pasáže jsou výborně, jako například náboženské scény, záběry pouště s hlasem vypravěče, milostné motivy, Davidů příhod do Jeruzaléma či jeho triumfální vítězný pochod, pak jsou zase místa, které mi přišly nepříliš melodické a těch odporných syntezátorů, které skladatel z nějakých záhadných důvodů použil (skoro všechny scény s Goliášem). Innocenziho moc neznám, vlastně pouze jeden jeho film Sansone (1961) s Bradem Harrisem, tam mne hudba moc neokouzlila, takže naneštěstí se tak přiřadil ke skladatelům jako byl Carlo Rustichelli, kteří dokázali složit pěkná pasáže, leč celkově mi moc nesednou. Hlavním lákadlem filmu má být slavný Orson Welles v roli krále Saula, ten však je, i když se scénárista snažil o opak, pouze vedlejší postavou, avšak tou nejzajímavější., kterou lze přirovnat k Hamletovi, protože král Saul byl stižen mnoha démony, které mohl utišit pouze David svou hrou na lyru, ve filmu jsou dva krátké výstupy. Welles spíše hraje svou postavu Saula jako unaveného obtloustlého muže s popelavou pletí, jenže bezbranný proti intrikám svého dvora, i když v rozhodné chvíli se v něm opět probouzí jeho mladistvé já. Hlavní roli ztvárnil mladý jugoslávský herec Ivica Pajer, svou roli zvládl se ctí. Ostatní herci nezůstávají příliš pozadu ve ztvárnění svých postav. I přes všechna negativa a pokud zrovna divák není náboženský fanatik, dbající doslovného přepisu své mantry, by se měl bavit, alespoň já jsem byl spokojen, byť jde o značně neakční záležitost, jelikož závěrečná bitva (pouze jezdecká, pěchota do ní vůbec nezasáhne), je jedinou akční scénou filmu, nepočítáme-li zabití Goliáše.
Samuraj (2003)
Očekával jsem další krvavý samurajský film, jako jsou Vlk samotář, místo toho režisér uvařil podivnou polévku, v které vyvařil všechno možné. Velice by mne zajímala původní série a reakce fanoušků na tento film. Já bych rozhodně patřil k těm, kteří by tento snímek brali coby svatokrádež, ale kdybych měl psát bordwellovskou analýzu, tohle by byl jasný adept na vítěze. Děj se odehrává v několika rovinách, skoro každá postava má vlastní časovou linii, byť často absolutně nedůležitou a někdy i nedávající smysl. Opět je zde přítomen šílený asijský humor, který z celého díla dělá frašku. Hlavní hrdina je nesmyslně obarvený na blond, chodí spíše jako ochrnutý a má kouzelné tiky v obličeji (nebo trpí samomluvou). Jedině co stojí trochu za pozornost je akce, i když i ta je pokažená spoustou zpomalovaček (digitální krev by měla být zákonem zakázána), když připočteme příšernou hudbu i český dabing (o konečném tanečku radši nemluvě, protože ten už je úplně mimo), máme zde klasický příklad zabití legendy.
Hua Mulan (2009)
Spíše romantický, než válečný historický snímek, s fádní hudbou, pěknou Čao Wej v hlavní roli a na dnešní dobu, neskutečně zastarale natačenými akčními scénami (velmi osvěžující), kterých moc ani není. Takže, příště si trošku víc pohrát s choreografií akce, najmout lepšího skladatele a jsem dokonale spokojen
Císařovna a bojovníci (2007)
Průměrný pohádkový film, s pěknou hlavní hrdinkou a exteriéry. Tím však klady končí. Vím, že podle určitých filmových teorií, nelze oddělit obsah a formu, přesto tady bych si to dovolit, neboť právě ten obsah je dost fádní. Každého napadne, jaký cíl si scénáristé vymezili. Velké morální dilema, na jedné straně čistá láska k muži a na druhé povinnost k vlasti. Něco co už z náme třeba z Královny Kristýny. Jenže tohle je zpracováno podle druhé kapitoly pro začínající scénáristy. A přesně výše výjmenované emoce snímku chybí. Osud jakékoliv postavy mi byl lhostejný a vývoj děje jsem přesně odhadl. Tolik ke scénáři. Už ani nevím, zda se to pokládá za nedostatek, ale spíš už je to pravidlo. V každém podobném snímku je kupa počítačových efektů, osobně nejsem jejich velkých příznivcem (myslím tento žánr), takže pohled na digitální armády ve mne slastné nálady nevyvolává, hlavně když jsou za skrápěny digitálním deštěm. Zvláště ambivalentní vztah mám k akci. Skoro mám dojem, jako by ji režírovali dva lidé, neboť čím více lidí je plátně, tím méně se mi líbí a hlavně se začíná dementně zpomalovat. Všechno je to ohudebněno otřesnou hudbou (Gladiátora má skladatel velmi rád) . MOc jsem neočekával a moc jsem nedostal, ale dívat se na to dalo.
Superhvězda Superman (video film) (2011)
Pěkný melancholický Supermanovský příběh s pekelně fádní hudbou a na můj vkus, příliš šikmookou animací.
Muž odvážného srdce (1983)
Když se člověk na něco moc těší, tak se představy málokdy přiblíží skutečnosti. Možná je to i tím, že po Mstiteli s píšťalou jsem si nastavil laťku bojových historických korejských filmů příliš vysoko. V tom bude ten největší problém, bohužel jsem k filmu nepřistupoval s otevřeným srdcem a myslí. Za největší problém filmu považuji nevýraznou režii Čang Jong-boka, akčních scén je velmi pomálu, a když konečně přijde na věc, působí akce značně zastaralým dojmem. I přes velmi střídmou stopáž působí snímek mnohem delším dojmem. Nebudu zapírat, že mne reakce spoludiváků značně iritovaly, chápu, že slova jako čest, oddanost a láska k vlasti jsou mezi současnou mladou generací, nebojím se to tvrdit, skoro hanlivá, potom nemůžeme být ani překvapeni, když si pustíme Krampolovo Nikdo není dokonalý, a tam nejsou schopni odpovědět na tak triviální otázky, jako je například jak dlouho trvala druhá světová válka. Na druhou stranu musím pochválit zajímavé kostýmy, pěkné přírodní exteriéry a uspokojivou hudbu. Jen mě trochu tíží, že tenhle film už nikdy v životě neuvidím.
Nibelungen, Teil 2: Kriemhilds Rache, Die (1967)
Druhý díl nazvaný Kriemhildina pomsta, se od toho prvého v mnohém liší. Zatím co předchozí část, byla více méně čistokrevná fantasy, druhá je nefalšovaný epos. Ačkoliv i zde se stopové množství nadpřirozených prvků najde, ale kromě jednoho použití síťky neviditelnosti a myší přehryzávající pouta, je tato epocha jakýkoliv jiných znaků napřirozených sil prostá. Navíc zde nevystupuje Siegfried, který skonal (naštěstí) předchozím filmu, takže se do popředí může dostat nejzajímavější postava celého eposu, Hagen. Celý děj je tentokráte věnován Kriemhildině odplatě za vraždu jejího chotě Siegfrida, i když vlastně měla dost velký podíl na celém vražedném běsnění. Je až rozkošné pozorovat, jak Kriemhildu skoro přivádí k šílenství Hagenova „nesmrtelnost“, neustále vystupujíce předevrata ve své černé zbroji, okřídlené helmici s obnaženým mečem a rudým štítem dokazujíc, že burgunďané buď zvítětí nebo padnou do jednoho. Toto krvavé finále se absolutně nemůže přirovnat konci předchozího dílu, neboť zde pomřou skoro všechny postavy. Není třeba příliš dumat, proč byli Nibelungové, tak oblíbení u pohlavárů Třetí říše. Hrstka statečných němců se srdnatě brání proti přesile kočovných hor z východu, byť samotný konec tak obyvatelstvu připomínán nebyl. Harald Reinl opětovně dokázal, proč byl označován za jednoho z nejlepších německých řemeslníků. Což může být chápáno jako urážka, nebo důkazem toho, že tvůrce dokonale ovládá své řemeslo. Režisér konečně může ukázat, za co byl utracen mamutí rozpočet. Hordy okostýmovaných statistů na koni, snažící se dobít nazpět hodovní síň, obsazenou hrdými burgunďany. Pro tyto účely bylo v Jugoslávii postaveno celé barbarské město, obehnané hradbou, jenž je ozdobena kamenými sochami, o množství sloupů a reliéfů ani nemluvě. Navíc diváci lační bitevních scén, budou navýsost spokojeni oproti předchozímu dílu, který byl až na malé výjimky akce prost. Milovník žánru musí zaplesat u postupujích šiků burgundských, mířících ke svému smutnému konci, které kameraman Ernst Kalinke nasnímal se sluncem zapadajím za horizont. Možná je trochu na škodu nadužívání ústředního hudebního motivu, který sic sám o sobě je skvělý, ale duní skoro při každé příležitosti, takže ostatní témata jsou díky tomu potlačována. Je trochu s podivem, že druhá část nezískala, na rozdíl od první, Zlaté plátno za více než 3.000.000 diváků v průběhu 12 měsíců.
Nibelungen, Teil 1: Siegfried, Die (1966)
Osobně nemám rád, když jsou tříhodinové (nebo i vícehodinové) filmy na nejrůznějších databázích rozděleny na dva samostatné filmy. Jedná se přece o jeden snímek a tak by měl být i hodnocen, přesto se najdou výjimky a Nibelungové k nim patří. Důvod natočení tohoto německého národního eposu je více než jasný. Když Horst Wendlandt v roce 1962 produkoval Poklad na stříbrném jezeře, nemohl ani tušit, jaké historické události byl nápomocen. Nejenže dal vzniknout nejdražšímu poválečnému snímku, ale rozpoutal doslova a do písmene mayovkománii. To samozřejmě nemohlo uniknout bystrému oku jeho souputníka Artura Braunera. Ten brisktně uvedl do kin Old Shatterhanda a začal natáčet svou vlastní mayovskou sérii. I když byla tato konkurenční řada úspěšná, ta Wendlandtova si vedla o kapánek lépe, co do návštěvnosti i kvalit. Brauner se proto rozhodl, že svému konkurentovi vytře zrak a natočí nefalšovaný historický velkofilm, což byl v té době již mrtvý žánr. Ani tato skutečnost nemohla Braunera odradit. Za námět byl zvolen, již jedenkráte natočený, středověký epos o Nibelungzích. Do režisérské sesle se posadil tvůrce těch nejlepších mayovek z konkurenční série Harald Reinl, který si sebou přivedl osvědčený tým spolupracovníků. Natáčelo se v tolik oblíbené Jugoslávii, poté i na Islandu a ve Španělsku. To vše bylo nasnímáno na 70mm film. Brauner dokázal shromáždit to nejlepší, co tehdejší komerční německá kinematografie mohla nabídnout, přesto je celkový výsledek poněkud rozpačitý. Film je rozdělen do dvou samostatných částí. Prvý díl nese název hlavního hrdiny Siegfrída. A tady leží zakopaný pes. Siegfried by měl být hlavní postavou, ale tou díky scénáři, ať již od počátku či díky pozdějším úpravám, rozhodně není. Diskutabilně se může jevit i obsazení této role, jako „ideální“ představitel byl zvolen olympijský medailista ve vrhu kladivem Uwe Beyer. Ten má sice krásně vyrýsované svaly a zcela prozaických důvodů běhá polovinu filmové stopáže, jen v kožešinové bederní roušce, přesto o jeho hereckých schopnostech lze více než pochybovat. Takže místo udatného reka, jakým měl původně Siegried být, který dokáže skolit dokonce i draka, je divák konsternován zjištěním, že bohatýr díky neherci Beyerovi působí spíše coby zaostalý venkovský balík. Tato skutečnost ještě více vynikne, při srovnání jeho výkonů a ostatních kolegů. Dalším nepodstatným problémem je žánrový rámec, hlavně u prvého dílu, který má být čistokrevnou fantasy. Co si budeme namlouvat, v roce 1966 počítače zabíraly několik hal a jejich výkon byl srovnatelný s kapesní kalkulačkou, tj. všechny efekty se museli dělat ručně. Bohužel nebyl angažován král pookénkové animace Ray Harryhausen, a tak byl drak vytvořen v „životní“ velikosti, poháněn mnoha servomotory. Přezevšechnu snahu tvůrců, působí dnes Fafmír značně úsměvným dojmem, což se dá říci i o ostatních fantasktních motivech. Až to může evokovat dojem, že divák nesleduje historický velkofilm, ale výpravnější ruskou pohádku. Tato něchtěná komičnost, sráží jinak kvalitně odvedenou práci všech zůčastněných. Nelze neobdivovat krásné exteriéry, počínaje jugoslavskou „stepí“, přes rozekláté útesy islandská, až po skaliska grotesktních hřibovitých tvarů ve Španělsku. Když k tomu všemu připočteme monumentální stavby, bohaté kostýmy a slušnou hudbu, zamrzí nedostatky o to více.
Taras Bulba (2009)
Třetí zpracování (italský, němý a televizní nepočítám) knihy o kozáckém atamanovi Tarasi Bulbovi. Coby národního klenotu, se jej ujali ruští filmaři, což může mít své přednosti i neduhy. Za klad lze považovat pietnější přístup k předloze, protože americká verze se od předlohy v mnohém liší. Druhou stranou mince však zůstává jistá kontroverze mimo území bývalé SSSR. Neboť film je možno označit za antisemitický a protipolský. To zaprvé není pravdou, jelikož negativní postoj hrdinů k tomuto národu je přítomen již v knize. Za to s druhou výtkou nelze než souhlasit. Poláci tento film musí milovat a jistě si jej budou pouštět na den státnosti, jako i např. 1612. Snímek je vyloženě antipolský, neboť ani jeden příslušník polského národa, zde není ukázán v kladném světle, buď je to tyran, sadista, požitkář či jako hlavní hrdinka, kurva. To samé se týká víry, pouze ta pravoslavná je ta pravá a jediná, ostatní jsou kacíři. Osobně bych spíš položil otázku. Je vůbec tato kniha vhodným materiálem k natočení oslavného mohutného historického snímku? Já tvrdím, že nikoliv. A to z jednoho prostého důvodu. Kozáci, jakožto hlavní hrdinové, nejsou zrovna ukázkovými příklady k následování. Byla to totiž dosti diskutabilní (eufemisticky řečeno) skupinka lidí, žijící velmi svobodným životem, jejichž hlavní obživa byla válka, drancování či sloužili jako žoldnéřské vojsko (často i proti křesťanům). Avšak co nepřekvapí, je myšlenkový posun díla, byť děj je zachován překvapivě věrně. Pořád se ve filmu mluví o Matičce Rusi, jenže je třeba poznamenat, že kozáci byli ukrajinci a rusy zrovna nemilovali. V předloze nic takového, to jen režisér a scenárista v jedné osobě, ventiloval své politické smýšlení. Co mne velmi mile překvapilo, byla „zastaralost“ bojových scén, tj. kamera se neklepala, nebyl ani frenetický střih a souboje měly dokonce choreografii. V dnešní době dosti nevídaná to věc. I když práce se statisty mohla být na větší úrovni, aby jejich počty působily větším dojmem. Ke kladům bych ještě přičetl nádherný hrad (Kamyanets-Podilsky), krásné exteriéry, Bohdana Stupku v hlavní roli, který je právem pokládán za nejlepšího ukrajinského herce a Magdalena Mielcarzová, která nám od dob Qvo Vadis dost zhudbla, což mělo negativní dobat na horní partie, ale pořád je to krasavice. Jen bych režisérovi dal jednu drobnou radu. Pokud bude příště točit velkofilm, ať vyčlení nějaké peníze i na orchestr, takže divák nebude nucen poslouchat, již beztak hrubě průměrnou muziku, hranou na obstarožní samohrajky, pořízené za pár rublíků v GUMu.
Jako kočky a psi: Pomsta prohnané Kitty (2010)
Od filmu jsem vůbec nic nečekal, první díl jsem kdysi viděl na Nově a byla to dost průměrná záležitost. Takže pro mne bylo nesmírným překvapením, jak skvěle jsem se bavil (a haranti evidentně taky nechrněli). Příběh není nijak extra složitý a už vůbec není nutná znalost předchozího dílu, avšak to co film povyšuje nad průměr, jsou všemožné intertextuální (není to rajcovní pseudointelektuálské slovo?) odkazy na bondovky (plus další filmy jako Batman, atd.), hlavně úvodní scéna s titulky je absolutně dokonalá. Snímek je uváděn v kvalitním českém dabingu a potěšilo angažování Pavla Soukupa na postavu "Hanibala" Zvonečka, ssss.
Užitečný život (2010)
Tak lživou anotaci jsem ještě neviděl, neboť to co je v ní napsané, ve filmu v drtivé většině vůbec není. Ale po pořádku. Tento snímek rozhodně nelze zařadit do mnou běžně sledované produkce. Nikdy jsem neměl rád filmy s naturčíky, navíc natočený na černobílý neširokoúhlý materiál. Ale byl jsem vystaven soustavnému psychonátlaku a má vůle byla zlomena. Jenže ouha, to nač jsem se nejvíce těšil, tj. Jorge je bez práce a musí začít hledat novou (anotace to tvrdit), ve filmu není přítomno. Takže všechny ty zábavné okamžiky, jak se k čemukoliv absolutně nepoužitelný Jorge bude ucházet o volné pracovní místo (samozřejmě to budou nabídky jež obdrží na úřadu práce) a absolvovat pracovní pohovory. Na to jsem se hrozně těšil a nedostal. Zbytek je sice taky zajímavý, ale nemůžu si pomoct, Jorge vypadá jako pěkný úchyl a jeho bezemočnost, až na malé Fred Asterovské hrábnutí na schodech, je děsivá. Co mne však upoutalo je hudební složka, musím si ji sehnat.
Stroj času (1960)
Kvalitní starý scifi film podle světoznámé knihy, byť spíše preferovat delší povídka, H. G. Wellsa. JIž je to pár let co jsem si tuto útlou knížečku půjčil v knihovně a za doprovodu Morriconeho Pro hrst dolarů a Pro hrst dolarů navíc, ji s gustem za pár hodinek přečetl. Kniha v sobě snoubí notnou dávku humanity, napětí i důraz na sociální otázky. Co jiného jsou Morlokové, než vykořisťovaný proletariát, pracující na zahálčivé Eloie? Dnešní divák již nebude tolik okouzlen, jako jeho předchůdce před půl stoletím. Je to bohužel nevyhnutelné, ale vše stárne. Zajímavostí předlohy je, že si každý tvůrce i přes omezenost psaného textu může zvolit, jaký žánr chce mít. Buď se vydá klasickou dobrodružnou cestou, jako nejnovější zpracování z roku 2002 či vytvoří nefalšovaný horor, což se bohužel zatím nestalo, byť příběh k tomu nebezpečně svádí. Palova verze je něco mezi, možná kdyby snímek režíroval některý z makabrózních tvůrců, nebylo by to na škodu věci. Film ve své době nebyl nikterak extra výpravným dílem, zvláště když porovnáme rozpočet Palovy o sedm let starší a třikrát tak dražší Války světů. Trikaři použili jednoduché, přesto nesmírně působivé efekty, které však dnešní náctiletý divák asi příliš neocení. Skladatel Russell Garcia zkomponoval pěknou hudbu, i když většina nejkrásnějších pasáží je přehlučena zvukovými efekty. Takže lidem, kterým nevadí, že film na který se dívají je často starší než oni a mají rádi Viktoriánskou éru (Pyramida hrůzy bude asi už nepřekonána) a scifi, nelze než doporučit.