Četla jsem knižní předlohu, ta mě nadchla. O filmovém ztvárnění to stejné říci nemohu, je dost roztříštěné a vynechává některé podstatné informace. Podle mě film vyznívá pro neznalé knihy chaoticky, ale přiznávám, že i tak na mě dost zapůsobil.
Kámen, déšť a louže na jevišti, živočišný tanec jako oslava života. Café Müller, které znám už z Almodóvarova Mluv s ní. Tanec v ulicích, továrně, v lomu. Odcházím, ba přímo tančím z kina, plná dojmů a pozitivní energie.
Takřka něžný film od "zhýralce" von Triera s Kirsten Dunst v roli Justine. Její bezmocnost vůči životu se na diváka přenáší se zdrcující silou. Zatímco se Justine zvolna noří do deprese, Claire zachvacuje hysterie. Neodvratný konec světa přináší oběma sestrám uklidnění a divákovi opravdu nevšední vizuální zážitek.
Cinema Mundi 2011 - Připadá mi zvláštní, proč jsou Finové tak propadlí saunování, když v nich probouzí tolik melancholie a smutku. Jejich tvořivost nezná mezí, sauny vznikají i ze starých aut, vyřazených přívěsů a snad i v kombajnu lze roztopit kamínka, polít kameny vodou a vyprávět. Moc mě potěšil starý muž, který s láskou vypráví o sirotkovi, o něhož se stará a který zlobí a neposlouchá. V dalším záběru nakoukne do kamery statný medvěd a po chvíli již ničí zahradní stolek, čemuž stařík jen s klidem přihlíží s výrazem: "Já jsem to přece říkal". Jenže po nějaké době už mi příběhy začaly splývat jeden s druhým, možná by neuškodilo trochu zkrátit stopáž dokumentu.
Mezipatra 2010 - ukazuje svět takový, jaký si představuji - spolužití lidí bez ohledu na to, k jakému pohlaví náleželi, náleží nebo kým chtějí být. V dokonalých obrazech a barvách, s výborně padnoucím hudebním podkladem. Jen to zavání utopií.
Vkusně a jemně natočený film o hlubokém smutku osamělého člověka uzavřeného ve vlastní skořápce. Nad hladinou ho drží jen každodenní rituály, vykonávané už jen mechanicky a s myšlenkou, že dnes už opravdu naposledy.
Hlavní hrdina je vykreslen hodně chladně a jeho vztah k "bližním" je pro mě těžko pochopitelný. Scény s babičkou byly jedny z nejlepších, možná pro tu citovost a vzájemnou empatii.
Nemůžu zapomenout na výraz Allanovy tváře, který stojí ve dveřích domu a zpovzdálí sleduje otcovu „sebevraždu“. Je to chvíle, kdy konečně pochopil a dospěl.
A tolik zmiňovaná absence emotivnějšího finále? V samotném závěru filmu mi nic nechybí. Vše podstatné již bylo řečeno: ve vnímání okolí se nic nezměnilo a výhled do budoucna – alespoň to vězení snad bude trvat dostatečně dlouho, než Allan dospěje. A pro Sanne je to v té chvíli a dané době jediné možné řešení. Ze všeho je ovšem nejtragičtější to, že autor knižní předlohy vycházel ze svých dětských zážitků.
Hodnotím po takřka 18 letech. To, že si tento koncert pamatuji dodnes, je pro mě známkou té nejvyšší kvality. Robert Plant, David Bowie a George Michael mi utkvěli v mysli ze všech nejvíc.
V čem je knižní předloha strhující, v tom film zaostává. Ale za shlédnutí irských reálií stojí. Jen hrdinové mi připadají málo sešlí, na to v jakých podmínkách žili.
Bolesti, beznaději a zoufalství, vaše barva je lesní zeleň, vaší řečí je tlukot žaludů o plechovou střechu osamocené chaty ztracené v hlubokém kapradí. Z okolních lesů je slyšet pláč dítěte a křik ptáků. Není lepšího místa, kde prohloubit již tak hluboký smutek a zárodek šílenství.
Vynikající. Tak zvláštní a poetický "horor" jsem ještě neviděla. Už jen to, že od začátku přeji jen "straně zla", mě překvapilo. A ještě k tomu zasněžené švédské sídliště obydlené zřejmě samými outsidery.
Tak jako začne Helena nosit matčiny šaty, převezme zodpovědnost za domácnost a cítí právo rozhodovat ve všem i za ostatní. Zejména bratra tlačí ke svým vlastním cílům. Vzájemného porozumění se na konci doberou oba sourozenci. Moc pěkný film.
Moderní film situovaný do konce 80. let. Diváka zaujme hned prvními scénami, kterými jej dokonale vtáhne do děje. Postupně se rozvíjí do několika směrů, které se několikrát opět sloučí. Do filmu je vložen nenásilný a skvěle tematizovaný humor, který několikrát uvedl sál do sborového smíchu. Závěr filmu je trošku náročnější, ale vede k jasnému a reálnému východisku.
Mezipatra 2009 (thanxes)
Dala bych i 6 *, kdyby to šlo. Mrazivá fascinující podívaná, po jejímž shlédnutí jsem nějakou dobu nebyla schopná nic dělat, natož se na něco soustředit.
Moje komentáře
Osamělost prvočísel (2010)
Četla jsem knižní předlohu, ta mě nadchla. O filmovém ztvárnění to stejné říci nemohu, je dost roztříštěné a vynechává některé podstatné informace. Podle mě film vyznívá pro neznalé knihy chaoticky, ale přiznávám, že i tak na mě dost zapůsobil.
Pina (2011)
Kámen, déšť a louže na jevišti, živočišný tanec jako oslava života. Café Müller, které znám už z Almodóvarova Mluv s ní. Tanec v ulicích, továrně, v lomu. Odcházím, ba přímo tančím z kina, plná dojmů a pozitivní energie.
Lůno (2010)
Melancholický, až seversky málomluvný snímek, který mi navodil truchlivou náladu. Příjemně truchlivou.
Melancholia (2011)
Takřka něžný film od "zhýralce" von Triera s Kirsten Dunst v roli Justine. Její bezmocnost vůči životu se na diváka přenáší se zdrcující silou. Zatímco se Justine zvolna noří do deprese, Claire zachvacuje hysterie. Neodvratný konec světa přináší oběma sestrám uklidnění a divákovi opravdu nevšední vizuální zážitek.
Nazí v sauně (2010)
Cinema Mundi 2011 - Připadá mi zvláštní, proč jsou Finové tak propadlí saunování, když v nich probouzí tolik melancholie a smutku. Jejich tvořivost nezná mezí, sauny vznikají i ze starých aut, vyřazených přívěsů a snad i v kombajnu lze roztopit kamínka, polít kameny vodou a vyprávět. Moc mě potěšil starý muž, který s láskou vypráví o sirotkovi, o něhož se stará a který zlobí a neposlouchá. V dalším záběru nakoukne do kamery statný medvěd a po chvíli již ničí zahradní stolek, čemuž stařík jen s klidem přihlíží s výrazem: "Já jsem to přece říkal". Jenže po nějaké době už mi příběhy začaly splývat jeden s druhým, možná by neuškodilo trochu zkrátit stopáž dokumentu.
Open (2010)
Mezipatra 2010 - ukazuje svět takový, jaký si představuji - spolužití lidí bez ohledu na to, k jakému pohlaví náleželi, náleží nebo kým chtějí být. V dokonalých obrazech a barvách, s výborně padnoucím hudebním podkladem. Jen to zavání utopií.
80 dnů (2010)
Mezipatra 2010
Uvězněni v čase (2007)
Postavy se chovají naprosto nečekaně a nepochopitelně a logika děje se někam vytratila. Zklamání.
Single Man (2009)
Vkusně a jemně natočený film o hlubokém smutku osamělého člověka uzavřeného ve vlastní skořápce. Nad hladinou ho drží jen každodenní rituály, vykonávané už jen mechanicky a s myšlenkou, že dnes už opravdu naposledy.
Čas, který zbývá (2005)
Hlavní hrdina je vykreslen hodně chladně a jeho vztah k "bližním" je pro mě těžko pochopitelný. Scény s babičkou byly jedny z nejlepších, možná pro tu citovost a vzájemnou empatii.
Klub sebevrahů (2001)
Zklamání v podobě lehce předvídatelného děje, na filmu je zajímavé jen obsazení vynikajícími herci - Cillian Murphy, Stephen Rea i Tricia Vessey.
I Love You Phillip Morris (2009)
Já jen nemohu uvěřit té idylce ve vězení, i když výkony herců - zejména Ewan McGregor mě dostal - jsou opravdu výborné.
Umění plakat (2006)
Nemůžu zapomenout na výraz Allanovy tváře, který stojí ve dveřích domu a zpovzdálí sleduje otcovu „sebevraždu“. Je to chvíle, kdy konečně pochopil a dospěl. A tolik zmiňovaná absence emotivnějšího finále? V samotném závěru filmu mi nic nechybí. Vše podstatné již bylo řečeno: ve vnímání okolí se nic nezměnilo a výhled do budoucna – alespoň to vězení snad bude trvat dostatečně dlouho, než Allan dospěje. A pro Sanne je to v té chvíli a dané době jediné možné řešení. Ze všeho je ovšem nejtragičtější to, že autor knižní předlohy vycházel ze svých dětských zážitků.
Freddie Mercury Tribute: Concert for AIDS Awareness, The (koncert) (1992)
Hodnotím po takřka 18 letech. To, že si tento koncert pamatuji dodnes, je pro mě známkou té nejvyšší kvality. Robert Plant, David Bowie a George Michael mi utkvěli v mysli ze všech nejvíc.
Bloody Merry Christmas (studentský film) (2007)
Konečně někoho napadlo udělat film s opravdu vánoční atmosférou. 3* za film a 1* za nápad a odvahu ho realizovat.
Andělin popel (1999)
V čem je knižní předloha strhující, v tom film zaostává. Ale za shlédnutí irských reálií stojí. Jen hrdinové mi připadají málo sešlí, na to v jakých podmínkách žili.
Antikrist (2009)
Bolesti, beznaději a zoufalství, vaše barva je lesní zeleň, vaší řečí je tlukot žaludů o plechovou střechu osamocené chaty ztracené v hlubokém kapradí. Z okolních lesů je slyšet pláč dítěte a křik ptáků. Není lepšího místa, kde prohloubit již tak hluboký smutek a zárodek šílenství.
Ať vejde ten pravý (2008)
Vynikající. Tak zvláštní a poetický "horor" jsem ještě neviděla. Už jen to, že od začátku přeji jen "straně zla", mě překvapilo. A ještě k tomu zasněžené švédské sídliště obydlené zřejmě samými outsidery.
Quemar las naves (2007)
Tak jako začne Helena nosit matčiny šaty, převezme zodpovědnost za domácnost a cítí právo rozhodovat ve všem i za ostatní. Zejména bratra tlačí ke svým vlastním cílům. Vzájemného porozumění se na konci doberou oba sourozenci. Moc pěkný film.
Private Life (2006)
Svěží a nápaditá povídka.
Patrik - věk 1,5 (2008)
Barvotiskově podaná komedie s jasným cílem a poselstvím. Ale to neznamená, že by tím nějak tratila na hodnotě. Mezipatra 2009
Dos miradas (2007)
Čistý, průzračný film s absencí hudby i všech přebytečných zvuků. Jen dvě ženy, city a poušť. Mezipatra 2009
Mladí rebelové (2008)
Moderní film situovaný do konce 80. let. Diváka zaujme hned prvními scénami, kterými jej dokonale vtáhne do děje. Postupně se rozvíjí do několika směrů, které se několikrát opět sloučí. Do filmu je vložen nenásilný a skvěle tematizovaný humor, který několikrát uvedl sál do sborového smíchu. Závěr filmu je trošku náročnější, ale vede k jasnému a reálnému východisku. Mezipatra 2009 (thanxes)
Night Boy, The (2008)
Působivý film podtržený strhující hudbou.
XXY (2007)
Opravdu si musíme vybrat jednu z všeobecně přijímaných možností a nechat se "zaškatulkovat"? Rodiče Alex se zachovali naprosto skvěle. Mezipatra 2009
Na sever (2009)
Seveřany mám opravdu v oblibě, Erlenda Loe obdivuji ještě o něco víc než ostatní. Jeho scénář byl podkladem pro tento film.
Pošta pro tebe (TV pořad) (2005)
odpad!Nevím, zda je mé hodnocení objektivní, nikdy jsem nevydržela déle než 1 až 2 minuty a musela to vypnout
Životy těch druhých (2006)
Dala bych i 6 *, kdyby to šlo. Mrazivá fascinující podívaná, po jejímž shlédnutí jsem nějakou dobu nebyla schopná nic dělat, natož se na něco soustředit.
Beze mě: Šest tváří Boba Dylana (2007)
Možná jsem právě pochopila Boba Dylana, možná taky ne. Nevím. Ale rozhodně to stálo za pokus.
Rozervaná objetí (2009)
"Daruj krev", ale dávej si pozor, komu.