Bodie and Doyle meet Charlie Kauffman. Námět je to stejně prostý jako geniální: Šéfinspektor manchesterské policie Sam Tyler upadne do bezvědomí po přímém kontaktu s čelním nárazníkem projíždějícího auta a probudí se na místě nehody o 33 let dříve. Auto zmizelo bůhvíkam, s ním i silnice, soudě podle dokladů ztratil Sam někde jednu hodnost a v dříve vycíděné a vymalované policejní stanici se teď v oblaku cigaretového kouře procházejí chlápci, kteří nosí kotlety a flanelové košile, předpisy jsou pro ně sprosté slovo a pro ránu nikdy nejdou daleko. Vyvážená kombinace akce a humoru, vcelku dost mysteriózna, nádherná retro patina 70. let, nadupaná znělka, naprosto nesrozumitelná angličtina a David Bowie – to je Life on Mars v celé své kráse. Co epizoda, to jeden zajímavý, pečlivě vygradovaný příběh s promyšlenou pointou. Musím říct, že podobný pocit nefalšované dokonalosti jsem naposledy zažila snad jen u prvních dvou sérií Lost, s tím rozdílem, že tvůrci LOM věděli, kdy přestat, a nenatahovali seriál víc, než bylo zbytečně nutné. Možná, že moje nadšení už napodruhé nebude tak veliké, to ale nic nemění na tom, že Life on Mars je jedním z nejlepších a nejoriginálnějších britských seriálů posledních let se skvěle napsanými postavami. Hlavně Gene Hunt, to je přímo automat na hlášky. She’s as nervous as a very small nun at a penguin shoot.
Docela příjemný a nenáročný seriál, který svou naivitou a schematičností postav jakoby vypadl z let osmdesátých. Nekouká se na to špatně a od ubulených harlequinek typu Vampire Diaries je to rozhodně krok kupředu, ale to věčné zobrazování upírů jakožto zapřisáhlých abstinentů přežívajících na krevních konzervách už mě fakt nebaví. Vzhledem k tomu, že jednou z nejoblíbenějších seriálových postav dneška je masový vrah, mi taková opatrnost tvůrců přijde úplně zbytečná. Vampýří hrdinové by měli mladým dívkám prokousávat krční tepny, a ne se do nich pořád zamilovávat.
Slabší tři hvězdičky. Na jednu stranu chápu, že se tahle adaptace líbí těm, kteří nekriticky milují předlohu, protože z ní není vynecháno VŮBEC NIC. Na druhou stranu tolik opěvovaný Timothy Dalton tady podává tak neskutečně amatérský výkon, že by se měl pro příště řídit Cimrmanovým hereckým desaterem (bod č. 3: Citová hnutí vyjadřuj raději zády k publiku. Jak smích, tak pláč uděláš nejlépe škubáním ramen.). Vím, že i třicet let staré televizní inscenace slavných románů mohou mít své kouzlo, ale zrovna tahle mě neoslovila ani trochu.
Ohavná rádoby historická telenovela, která neměla valný úspěch ani u mexických diváků, což už o něčem svědčí, protože tam obvykle zírají i na ty sebenemožnější blbiny s velkým nadšením. Corazón salvaje je v pořadí už asi čtvrtá seriálová adaptace stejnojmenného románu spisovatelky Caridad Bravo Adams, přičemž předchozí zpracování z roku 1993 je v Mexiku dodnes velmi oblíbené a má spousty fanoušků, kteří se už předem obávali toho, že jim někdo bude kazit jejich oblíbený příběh. Obavy to byly oprávněné. Nehodlám plýtvat energií vypisováním všeho, co je na téhle telenovele špatné (stejně by to nikdo nečetl), stačit myslím bude, když sem hodím odkaz na trailer, ve kterém je trapnost tohoto veledíla zhuštěna do tří úděsných minut.
Veskrze průměrná romantická komedie, která těží z takové té naivní představy zarytých čtenářek historické červené knihovny, že 19. století bylo mimořádné romantické období pro život, a že muži tehdy žijící byli dokonalí gentlemani, pro které bylo štěstí ženy vším. Já tuhle představu nesdílím a škodolibě očekávám nějaký ten sequel pojednávající o tom, kterak se Meg Ryan coby prototyp moderní ženy snaží vyrovnat s realitou všedního dne před sto lety. Pravda, na Hugh Jackmana v dobovém kostýmu se kouká hezky, ale stejnou službu vám může nabídnout i Dokonalý trik a ten vám k tomu přidá ještě Christiana Balea a zajímavý příběh.
Do svých deseti let žil Eduardo Montenegro coby syn kuchařky na haciendě rodiny Lagosových. Tam taky poznal svou první a jedinou lásku Florencii, nejmladší dceru pána domu Alejandra Lagose. Kdo ví, kam až by se jejich vztah mohl vyvinout nebýt jednoho nešťastného incidentu, při němž je malý Eduardo křivě obviněn z napadení a ‚odklizen‘ z dosahu Florencie na studia do zahraničí. Když se po sedmnácti letech vrací zpátky domů, nic už není tak jako dřív. Jeho milovaná matka umírá, jeho přátelé žijí ve strachu z druhé manželky Alejandra Lagose a Florencia na něj, zdá se, nadobro zapomněla, protože má těsně před svatbou. Zhrzený Eduardo přísahá u matčina smrtelného lože všem Lagosovým pomstu, aniž by tušil, že není jediný, kdo touží bohatou a vlivnou rodinu zničit… Tenhle hrubý nástin děje tomu sice moc nenasvědčuje, ale Pura Sangre je daleko lepší než většina ostatních telenovel (nebo aspoň většina těch, co se vysílají u nás). Objevují se v ní sice všechny ty pro žánr typické zápletky jako láska dvou lidí z rozdílných společenských vrstev, nečekané příbuzenské vztahy nebo boj o moc v rodinné firmě, ale jsou zpracovány tak, že se z toho člověku nedělá šoufl. Telenovely obvykle bývají postaveny na tom, že on miluje ji, ona jeho, ale někdo nebo něco jim sto padesát dílů brání být spolu. Pura sangre má mnohem složitější a zajímavější příběh, ve kterém jsou vedlejší postavy stejně důležité jako ty hlavní, všechny jsou moc dobře napsané a každá dostane dřív nebo později prostor projevit se (a někdy i překvapit – to když se občas vymaní ze své žánrové škatulky a udělají něco, co od nich divák nečeká). Dokonce i o hereckých výkonech se tu dá mluvit, aniž by člověk musel používat uvozovky. Nápaditá režie, která si často velmi originálně hraje se střihem, je taky o několik tříd výš, než je u tohoto žánru zvykem. Víc než tři hvězdičky ale dát nemůžu, protože ačkoliv se mi spletitost děje líbila, místy byl příběh komplikovaný až příliš a s přibývající díly se do něj čím dál víc zaplétali i sami tvůrci, takže s logikou už to šlo ke konci trochu s kopce. Každopádně natočit telenovelu, u které člověku neodumírají mozkové buňky, je podle mě umění, a Kolumbijci to zvládli tak dobře, že by se od nich Mexičani měli učit. Což mě mimochodem přivádí k tomu, že mexický remake téhle novely je opravdu, ale opravdu tragický. 70%
Naivní upírská telenovela, která se nám podobně jako twilight snaží namluvit, že upíři coby nesmrtelná a krvežíznivá monstra nemají na práci nic lepšího, než objíždět americká maloměsta, navštěvovat tamější střední školy a balit tam zádumčivé osmnáctky. Všem, kteří hodnotili odpadem po jedné nebo dvou epizodách, gratuluji k ušetřenému času, protože se to s přibývajícími díly stejně vůbec nezlepšuje. Děj, místo aby gradoval, se stále více komplikuje, přibývají nové a nové postavy, vytahují se další a další ‘temná tajemství’. Na konci první série jsem už nevěděla, kdo je čí dcera a kdo se koho snaží zabít. A ti vymydlení američtí teenageři, kteří tam suplují za herce, mi to taky nijak neulehčili, protože jsou nevýrazní a sobě navzájem strašně podobní. Jedna hvězda za Iana Somerhaldera, který coby ‘zlý’ upír Damon sem tam pronese nějakou tu hlášku (sem tam znamená tak jednou za tři díly).
Špatné. A to říkám jako někdo, komu se Körnerové předloha opravdu líbila. Její filmové zpracování mohlo vypadat úplně jinak a lépe, jenže Zdeněk Troška za a) vůbec nechápe, že i tak pokleslý žánr jako je červená knihovna se dá dělat vkusně a za b) pravděpodobně žádný romanticko-historický film v životě neviděl a Andělskou tvář natočil tak, jak si zřejmě on sám představuje, že by takový film měl vypadat, takže výsledkem je další troškovská trapně upocená pohádka, která se od těch ostatních liší jen tím, že mají všechny postavy francouzská jména a Kuklová se tam ukáže nahoře bez. Konečný dojem nezlepšuje ani hudba, která je velkolepá, ale ne působivá, ani příšerné kostýmy, která přidávají všem herečkám alespoň deset kilo. Za jiných okolností by takovou slátaninu mohli zachránit dobří herci, ale to by tam nejdřív nějací museli být. Že je Pomeje tragéd, to víme všichni, a Kuklová je sice pořád kočka, ale její herecký výkon je jak z Pytlákovy schovanky. Jednu hvězdičku přičtu za své každoroční nutkání zasednout k televizi vždy, když Andělskou tvář dávají, abych zjistila, jestli mi třeba od minula nezměknul mozek a nezačne se mi to líbit. Zatím se to nestalo…
Výborná televizní minisérie, která je k divákovi neznalému historických souvislostí mnohem víc friendly než Kapurův zmatený film. Na rozdíl od něj si taky dějiny méně zkrášluje a idealizuje, což je pěkně vidět hlavně v charakteristice postav. Zatímco například takový Robert Dudley byl ve filmu romanticky zobrazen jako milující muž, který se zaslepen svojí láskou dopustí osudové chyby, tady se z něj stal bezohledný prospěchář, který sice Alžbětu miluje, ale nikdy přitom nezapomíná myslet hlavně sám na sebe, a když je to potřeba, umí se zachovat jako pěkný parchant. Herecké výkony jsou špičkové. Anne-Marie Duff se tímto pro mě přesunula ze škatulky ‚podivně vypadající manželka Jamese McAvoye‘ do kategorie ‚výborná herečka‘, její Alžběta je uvěřitelná ve všech podobách – od mladé energické panovnice až po paranoidní stařenu. Závěrečné dva díly mě sice nebavily tolik jako ty úvodní, což je taky jediný důvod, proč nedávám plné hodnocení, i když jsem původně chtěla, ale jinak vážně nemám co vytknout. Panenskou královnu bych dala povinně promítat lidem, kteří mají na svědomí Tudorovce, aby pochopili, že historický seriál se dá natočit chytře a poutavě, aniž by musel lákat diváky na sex nebo na pochybnou modernizaci.
V okamžiku, kdy Capa posílal domů svou poslední zprávu, jsem už věděla, že to bude na plný počet. Můj nejoblíbenější film Dannyho Boyla, který má v sobě všechno to skvělé z jeho předchozích snímků, a k tomu ještě cosi navíc (i když McGregor chybí, to je fakt). John Murphy je génius. A Danny k tomu nemá daleko. So if you wake up one morning and it's a particularly beautiful day, you'll know we made it. ..
Krimiseriály přicházejí na televizní obrazovky a zase odcházejí, bývají si navzájem zoufale podobné a doopravdy zaujmout mě dokáže málokterý. Takže skutečnost, že mi zrovna tenhle utkvěl v paměti a zůstal tam i po tolika letech, vypovídá něco o jeho kvalitě. Vlastně o něm ani nedokážu napsat nic konkrétnějšího, jenom si pamatuju, že by takový poctivější a temnější. Rozhodně bych se na něj ráda podívala znovu.
Kuriózní adaptace. Už od samého úvodu, kdy Catherine Morlandová pobíhá mezi hroby za doprovodu elektrických kytar a osmdesátkových synťáků, začíná divák tušit, že tenhle film bude mít se satiricky vtipnou předlohou asi jen málo společného. Svou atmosférou, stylizovanými hereckými výkony i líčením to celé opravdu spíš než Jane Austenovou připomíná laciný béčkový horor (ve kterém se ovšem neděje vůbec nic děsivého). Chvíli jsem si na to musela zvykat, ale nakonec mě to bavilo víc než sice tradičnější, ale trošku uspěchané a chaotické zpracování z roku 2007.
Nejsou to úplně čisté 4*, spíš tak 3,5. Těžko vyčítat televizní inscenaci z roku 1972 nulovou výpravu, statické scény nebo absenci hudebního doprovodu. S tím už člověk musí tak nějak počítat. Nadruhou stranu takovou věrnost, s jakou tvůrci zachytili všechny vedlejší dějové linie a propletené vztahy mezi tolika postavami, v žádné z pozdějších verzí neuvidíte. Částečně proto, že do filmu se zkrátka všechno nevleze, a kromě toho současné adaptace kašlou na všechny ty odbočky v ději, které sice zpomalují tempo, ale jsou klíčové pro vývoj titulní postavy, a soustředí se spíš na vztah hlavní dvojice, což je zase problém tohoto zpracování, které by potřebovalo trochu výraznějšího pana Knightleyho. Zkombinovat tyhle dva přístupy, a mohla by vzniknout dokonalá verze Emmy, na kterou pořád ještě marně čekám.
„Marriage is indeed a maneuvering business.“ Mansfield Park je podle mě vůbec nejslabší román JA a až do nedávna jsem měla za to, že se podle něj dobrý film ani natočit nedá. Patricia Rozema dokázala, že to možné je, ovšem pouze za předpokladu, že zabijete bezkrevnou hlavní hrdinku a nahradíte ji spisovatelčiným alter-egem. Kromě téhle podstatné změny se režisérka dopustila ve scénáři ještě mnoha jiných úprav, tu více tu méně křečovitých, ale mě se líbí všechny. Tohle Mansfieldské Sídlo už jenom těžko nějaká další verze překoná. Alespoň té z roku 2007 se tedy rozhodně nepovedlo.
Jediný způsob, jak se vypořádat s tímhle křečovitým pokračováním, je předstírat, že vůbec neexistuje. Colin a Hugh dostanou každý po jedné hvězdičce, zbytek nestojí za nic.
Mám Aronofského filmy ráda, ale vadí mi, jak v nich někteří diváci hledají něco víc, než co v nich ve skutečnosti je. Stejně jako Fontána nebyla hlubokou filozofickou úvahou o otázkách života, vesmíru a vůbec, nýbrž ‚jen‘ skvěle zahrané drama manželské dvojice, která se vyrovnává se smrtelnou chorobou jednoho z nich, tak Černá labuť není žádná sofistikovaná metafora o temných stránkách lidské duše, ale působivý psychothriller o schizoidní baletce. Nathalie Portman předvádí přesně ten typ hereckého výkonu, který mají akademici rádi, takže žádný div, že už má pár sošek doma, ale samotný příběh není nijak hluboký, a nebýt schopného režiséra, mohly být dokonce některé scény k smíchu. Každopádně jsem si z filmu odnesla dva důležité poznatky. Totiž, že Vincent Cassel je frajer a balet je opravdu ohavná disciplina bez ohledu na váš psychický stav. P.S.: Jo a ty červeno-černo-bílé plakáty jsou mooooooooooooooooc hezké.
Příběh detektiva, který se musí při vyšetřování zločinu potýkat s dvěma časovými rovinami, mě zaujal natolik, že by si zasloužil čtvrtou hvězdičku, ale z jeho zpracování je až příliš poznat, že režisérovi dýchal na záda Jerry Bruckheimer. Popravdě řečeno, kdybych o tomhle filmu nevěděla nic předem, nejspíš bych si myslela, že Déja Vu je hollywoodský remake nějakého nízkorozpočtového evropského thrilleru, a docela mě mrzí, že to tak ve skutečnosti není, protože bych takový ‚originál‘ moc ráda viděla. Dovedu si představit, jak by asi vypadal: komornější a ne tak okázalý jako jeho americký bráška, dost možná téměř bez akčních scén, soustředíc se většinu času pouze na hlavního hrdinu, který s čím dál větší obsesí a zaujetím sleduje tu záhadnou ženu. Takový film by ty čtyři hvězdičky možná opravdu dostal.
Ráda bych nejprve reagovala na komentář uživatelky eileen: Myslím, že důvod, proč není Keiře vyčítána „přílišná rozjařenost“ je ten, že Pýcha a předsudek z roku 2005 byla sama o sobě dost netradiční adaptace, s větším důrazem na emoce a Keiřin herecký výkon tam jaksi zapadl. Naproti tomu Romola se pohybuje v typicky austenovském světě plném slušně vychovaných a konvencemi sešněrovaných postav (což rozhodně nemyslím jako kritiku), takže to její povykování a úsměvy od ucha k uchu působí mnohem nepatřičněji. Ale to jen tak na okraj. Ve skutečnosti mi představitelka hlavní role nevadila ani z poloviny tak, jak jsem se obávala, a spolu s Jonny Lee Millerem tvořili sympatickou dvojici. Nicméně skutečnou hvězdou téhle adaptace (která má mimochodem hrozně roztomilé úvodní titulky) je bez debaty Michael Gambon.
Kráska a zvíře natočená v rámci seriálu Hallmark Hall of Fame. U nás tuhle verzi skoro nikdo nezná, ale na imdb se to přímo hemží nostalgickými komentáři amerických diváků, kteří viděli tuhle pohádku někdy před čtyřiceti lety a od té doby na ni nemůžou zapomenout. Nedalo mi to a rozhodla jsem se zjistit, co že to činní ten film tak výjimečným. Odpověď zní zcela jasně: jsou to herci. Přesněji řečeno Trish Van Devere a George C. Scott v hlavních rolích. Na první pohled je zřejmé, že si tehdejší manželé tohle natáčení opravdu užili. Jejich společné scény jsou plné humoru a oba dva pojali svoje archetypální postavy trochu jinak, než jsme zvyklí. Zejména Belle není žádná bezbranná porcelánová kráska, ale soběstačná ženská, která si poměrně brzy zvykne na nové prostředí, ve kterém je nucena žít, a začne netvora bezostyšně komandovat. Trochu jsem se během sledování obávala toho, jak si tvůrci poradí se závěrem, protože bylo jasné, že Scott se zkrátka v krásného prince proměnit nemůže, i kdyby bůhvíjak chtěl, ale chemie mezi hlavními představiteli je natolik silná, že to vlastně vůbec nevadí. 70%
Neškodná romantika „s hvězdičkou“ bez příběhu, spádu nebo pointy, zato s uhrančivou atmosférou exotického Ria a neméně uhrančivým Mickeym v hlavní roli. Třetí hvězda navrch za jedno z nejkrásnějších filmových objetí, jaké jsem kdy viděla.
Film, který by chtěl být hrozně moc šokující, ale vůbec mu to nejde. Jediné, co je na něm opravdu dobré, je ten roztomile úchylný námět, který by ovšem potřeboval jiného režiséra a úplně nový scénář, protože ten od slečny Lynchové působí dojmem, že ho napsala v patnácti letech. A navíc končí přesně ve chvíli, kdy už to začínalo být zajímavé.
S Vyprávěj se to u mě má tak, že na začátku každé série dávám nadšeně čtyři hvězdičky, abych mu na konci zase jednu znechuceně ubrala. A jelikož nedávno skončila další řada, nebudu rušit tradici. Oni totiž Karel s Evou už začínají být opravdu hodně otravní, což je docela napováženou vzhledem k tomu, že jde o hlavní postavy, a ty Kotkovy komentáře už mi taky lezou pěkně na nervy. Dokud mluví o soukromých trampotách svojí rodiny, dá se to ještě přežít, ale jakmile se začně vyjadřovat k historickým událostem, je to jakoby předčítal z učebnice dějepisu pro základní školy. Ale zase nechci být na ten seriál zlá. Přes všechny tyhle nedostatky se na něj totiž pravidelně dívám a jestli ČT natočí další díly, budu se dívat dál. A to o žádném jiném českém seriálu říct nemůžu.
Do odpadu to nepošlu ze dvou důvodů. Jednak jsem celý seriál viděla v původním znění bez titulků, díky čemuž mi unikla dobrá polovina těch dementních replik, a kromě toho navléknout telenovelu do historických (nebo spíš „historických“) kostýmů považuju za docela dobrý nápad. Jinak se ale jedná o zcela tradiční novácký import z Mexika s otřesnými výkony před i za kamerou a naprosto vylhaným názvem, protože vztah žárlivého blbce a ufňukané hysterky bych se rozhodně neodvažovala nazvat opravdovou láskou. Původně jsem se na to začala dívat, abych se trochu pocvičila ve španělštině. To se mi sice podařilo, ale po skončení posledního dílu jsem měla pocit, že moje IQ mezitím kleslo alespoň o dvacet bodů. P.S. Pokud vás ten příběh zaujal, a umíte alespoň trochu španělsky, doporučuju na youtube omrknout telenovelu Bodas de Odio, která je natočená podle stejné knihy jako Opravdová láska. Je to sice novela skoro třicet let stará, takže do exteriérů se v ní moc nepodíváte, ale jinak je minimálně o dvě hvězdičky lepší než tohle. Hlavní hrdinka je mnohem sympatičtější, herci nejsou tak afektovaní a navíc je to o dvacet dílů kratší.
No, George C. Scott možná není Rochester úplně podle mých představ, ale i tak musím hodnotit kladně. Tahle verze je totiž sympatická tím, že se nesnaží být otrockou adaptací knihy, ale samostatně fungujícím, originálním filmem, což se povedlo překvapivě dobře. Obzvlášť oceňuju způsob, jakým se tvůrci vypořádali s dětstvím hlavní hrdinky. Vynechat tetu Reedovou i její otravné děti a začít rovnou Janiným příjezdem na Lowood byl moc dobrý nápad.
Neuvěřitelně jalová adaptace. Oba hlavní představitelé vypadají, jako by je vůbec nebavilo v tom hrát, Rochester je až nechutně zdvořilý a ten závěr působí dojmem, že už to chtěl mít pan režisér co nejdřív za sebou. Hudba je sice hezká, ale absolutně nekoresponduje s tím, co se děje na plátně. Jestli si takhle někdo představuje povedenou verzi Jany Eyrové, tak prosím. Já si radši dám znovu Ruth a Tobyho.
Moje komentáře
Life on Mars (TV seriál) (2006)
Bodie and Doyle meet Charlie Kauffman. Námět je to stejně prostý jako geniální: Šéfinspektor manchesterské policie Sam Tyler upadne do bezvědomí po přímém kontaktu s čelním nárazníkem projíždějícího auta a probudí se na místě nehody o 33 let dříve. Auto zmizelo bůhvíkam, s ním i silnice, soudě podle dokladů ztratil Sam někde jednu hodnost a v dříve vycíděné a vymalované policejní stanici se teď v oblaku cigaretového kouře procházejí chlápci, kteří nosí kotlety a flanelové košile, předpisy jsou pro ně sprosté slovo a pro ránu nikdy nejdou daleko. Vyvážená kombinace akce a humoru, vcelku dost mysteriózna, nádherná retro patina 70. let, nadupaná znělka, naprosto nesrozumitelná angličtina a David Bowie – to je Life on Mars v celé své kráse. Co epizoda, to jeden zajímavý, pečlivě vygradovaný příběh s promyšlenou pointou. Musím říct, že podobný pocit nefalšované dokonalosti jsem naposledy zažila snad jen u prvních dvou sérií Lost, s tím rozdílem, že tvůrci LOM věděli, kdy přestat, a nenatahovali seriál víc, než bylo zbytečně nutné. Možná, že moje nadšení už napodruhé nebude tak veliké, to ale nic nemění na tom, že Life on Mars je jedním z nejlepších a nejoriginálnějších britských seriálů posledních let se skvěle napsanými postavami. Hlavně Gene Hunt, to je přímo automat na hlášky. She’s as nervous as a very small nun at a penguin shoot.
Za svitu měsíce (TV seriál) (2007)
Docela příjemný a nenáročný seriál, který svou naivitou a schematičností postav jakoby vypadl z let osmdesátých. Nekouká se na to špatně a od ubulených harlequinek typu Vampire Diaries je to rozhodně krok kupředu, ale to věčné zobrazování upírů jakožto zapřisáhlých abstinentů přežívajících na krevních konzervách už mě fakt nebaví. Vzhledem k tomu, že jednou z nejoblíbenějších seriálových postav dneška je masový vrah, mi taková opatrnost tvůrců přijde úplně zbytečná. Vampýří hrdinové by měli mladým dívkám prokousávat krční tepny, a ne se do nich pořád zamilovávat.
Jana Eyreová (TV seriál) (1983)
Slabší tři hvězdičky. Na jednu stranu chápu, že se tahle adaptace líbí těm, kteří nekriticky milují předlohu, protože z ní není vynecháno VŮBEC NIC. Na druhou stranu tolik opěvovaný Timothy Dalton tady podává tak neskutečně amatérský výkon, že by se měl pro příště řídit Cimrmanovým hereckým desaterem (bod č. 3: Citová hnutí vyjadřuj raději zády k publiku. Jak smích, tak pláč uděláš nejlépe škubáním ramen.). Vím, že i třicet let staré televizní inscenace slavných románů mohou mít své kouzlo, ale zrovna tahle mě neoslovila ani trochu.
Corazón salvaje (TV seriál) (2009)
odpad!Ohavná rádoby historická telenovela, která neměla valný úspěch ani u mexických diváků, což už o něčem svědčí, protože tam obvykle zírají i na ty sebenemožnější blbiny s velkým nadšením. Corazón salvaje je v pořadí už asi čtvrtá seriálová adaptace stejnojmenného románu spisovatelky Caridad Bravo Adams, přičemž předchozí zpracování z roku 1993 je v Mexiku dodnes velmi oblíbené a má spousty fanoušků, kteří se už předem obávali toho, že jim někdo bude kazit jejich oblíbený příběh. Obavy to byly oprávněné. Nehodlám plýtvat energií vypisováním všeho, co je na téhle telenovele špatné (stejně by to nikdo nečetl), stačit myslím bude, když sem hodím odkaz na trailer, ve kterém je trapnost tohoto veledíla zhuštěna do tří úděsných minut.
Kate a Leopold (2001)
Veskrze průměrná romantická komedie, která těží z takové té naivní představy zarytých čtenářek historické červené knihovny, že 19. století bylo mimořádné romantické období pro život, a že muži tehdy žijící byli dokonalí gentlemani, pro které bylo štěstí ženy vším. Já tuhle představu nesdílím a škodolibě očekávám nějaký ten sequel pojednávající o tom, kterak se Meg Ryan coby prototyp moderní ženy snaží vyrovnat s realitou všedního dne před sto lety. Pravda, na Hugh Jackmana v dobovém kostýmu se kouká hezky, ale stejnou službu vám může nabídnout i Dokonalý trik a ten vám k tomu přidá ještě Christiana Balea a zajímavý příběh.
Pura sangre (TV seriál) (2007)
Do svých deseti let žil Eduardo Montenegro coby syn kuchařky na haciendě rodiny Lagosových. Tam taky poznal svou první a jedinou lásku Florencii, nejmladší dceru pána domu Alejandra Lagose. Kdo ví, kam až by se jejich vztah mohl vyvinout nebýt jednoho nešťastného incidentu, při němž je malý Eduardo křivě obviněn z napadení a ‚odklizen‘ z dosahu Florencie na studia do zahraničí. Když se po sedmnácti letech vrací zpátky domů, nic už není tak jako dřív. Jeho milovaná matka umírá, jeho přátelé žijí ve strachu z druhé manželky Alejandra Lagose a Florencia na něj, zdá se, nadobro zapomněla, protože má těsně před svatbou. Zhrzený Eduardo přísahá u matčina smrtelného lože všem Lagosovým pomstu, aniž by tušil, že není jediný, kdo touží bohatou a vlivnou rodinu zničit… Tenhle hrubý nástin děje tomu sice moc nenasvědčuje, ale Pura Sangre je daleko lepší než většina ostatních telenovel (nebo aspoň většina těch, co se vysílají u nás). Objevují se v ní sice všechny ty pro žánr typické zápletky jako láska dvou lidí z rozdílných společenských vrstev, nečekané příbuzenské vztahy nebo boj o moc v rodinné firmě, ale jsou zpracovány tak, že se z toho člověku nedělá šoufl. Telenovely obvykle bývají postaveny na tom, že on miluje ji, ona jeho, ale někdo nebo něco jim sto padesát dílů brání být spolu. Pura sangre má mnohem složitější a zajímavější příběh, ve kterém jsou vedlejší postavy stejně důležité jako ty hlavní, všechny jsou moc dobře napsané a každá dostane dřív nebo později prostor projevit se (a někdy i překvapit – to když se občas vymaní ze své žánrové škatulky a udělají něco, co od nich divák nečeká). Dokonce i o hereckých výkonech se tu dá mluvit, aniž by člověk musel používat uvozovky. Nápaditá režie, která si často velmi originálně hraje se střihem, je taky o několik tříd výš, než je u tohoto žánru zvykem. Víc než tři hvězdičky ale dát nemůžu, protože ačkoliv se mi spletitost děje líbila, místy byl příběh komplikovaný až příliš a s přibývající díly se do něj čím dál víc zaplétali i sami tvůrci, takže s logikou už to šlo ke konci trochu s kopce. Každopádně natočit telenovelu, u které člověku neodumírají mozkové buňky, je podle mě umění, a Kolumbijci to zvládli tak dobře, že by se od nich Mexičani měli učit. Což mě mimochodem přivádí k tomu, že mexický remake téhle novely je opravdu, ale opravdu tragický. 70%
Záměna (2010)
Kdyby tam nebyli tak sympatičtí herci, řekla bych asi, že je to blbost. Jenomže oni tam jsou, takže... je to blbost se sympatickými herci:)
Upíří deníky (TV seriál) (2009)
Naivní upírská telenovela, která se nám podobně jako twilight snaží namluvit, že upíři coby nesmrtelná a krvežíznivá monstra nemají na práci nic lepšího, než objíždět americká maloměsta, navštěvovat tamější střední školy a balit tam zádumčivé osmnáctky. Všem, kteří hodnotili odpadem po jedné nebo dvou epizodách, gratuluji k ušetřenému času, protože se to s přibývajícími díly stejně vůbec nezlepšuje. Děj, místo aby gradoval, se stále více komplikuje, přibývají nové a nové postavy, vytahují se další a další ‘temná tajemství’. Na konci první série jsem už nevěděla, kdo je čí dcera a kdo se koho snaží zabít. A ti vymydlení američtí teenageři, kteří tam suplují za herce, mi to taky nijak neulehčili, protože jsou nevýrazní a sobě navzájem strašně podobní. Jedna hvězda za Iana Somerhaldera, který coby ‘zlý’ upír Damon sem tam pronese nějakou tu hlášku (sem tam znamená tak jednou za tři díly).
Říše hraček (2007)
Film nic moc, ale líbil se mi Jason Bateman. Vypadá jako americké dvojče Martina Freemana.
Andělská tvář (2001)
Špatné. A to říkám jako někdo, komu se Körnerové předloha opravdu líbila. Její filmové zpracování mohlo vypadat úplně jinak a lépe, jenže Zdeněk Troška za a) vůbec nechápe, že i tak pokleslý žánr jako je červená knihovna se dá dělat vkusně a za b) pravděpodobně žádný romanticko-historický film v životě neviděl a Andělskou tvář natočil tak, jak si zřejmě on sám představuje, že by takový film měl vypadat, takže výsledkem je další troškovská trapně upocená pohádka, která se od těch ostatních liší jen tím, že mají všechny postavy francouzská jména a Kuklová se tam ukáže nahoře bez. Konečný dojem nezlepšuje ani hudba, která je velkolepá, ale ne působivá, ani příšerné kostýmy, která přidávají všem herečkám alespoň deset kilo. Za jiných okolností by takovou slátaninu mohli zachránit dobří herci, ale to by tam nejdřív nějací museli být. Že je Pomeje tragéd, to víme všichni, a Kuklová je sice pořád kočka, ale její herecký výkon je jak z Pytlákovy schovanky. Jednu hvězdičku přičtu za své každoroční nutkání zasednout k televizi vždy, když Andělskou tvář dávají, abych zjistila, jestli mi třeba od minula nezměknul mozek a nezačne se mi to líbit. Zatím se to nestalo…
Panenská královna (TV film) (2005)
Výborná televizní minisérie, která je k divákovi neznalému historických souvislostí mnohem víc friendly než Kapurův zmatený film. Na rozdíl od něj si taky dějiny méně zkrášluje a idealizuje, což je pěkně vidět hlavně v charakteristice postav. Zatímco například takový Robert Dudley byl ve filmu romanticky zobrazen jako milující muž, který se zaslepen svojí láskou dopustí osudové chyby, tady se z něj stal bezohledný prospěchář, který sice Alžbětu miluje, ale nikdy přitom nezapomíná myslet hlavně sám na sebe, a když je to potřeba, umí se zachovat jako pěkný parchant. Herecké výkony jsou špičkové. Anne-Marie Duff se tímto pro mě přesunula ze škatulky ‚podivně vypadající manželka Jamese McAvoye‘ do kategorie ‚výborná herečka‘, její Alžběta je uvěřitelná ve všech podobách – od mladé energické panovnice až po paranoidní stařenu. Závěrečné dva díly mě sice nebavily tolik jako ty úvodní, což je taky jediný důvod, proč nedávám plné hodnocení, i když jsem původně chtěla, ale jinak vážně nemám co vytknout. Panenskou královnu bych dala povinně promítat lidem, kteří mají na svědomí Tudorovce, aby pochopili, že historický seriál se dá natočit chytře a poutavě, aniž by musel lákat diváky na sex nebo na pochybnou modernizaci.
To je vražda, napsala (TV seriál) (1984)
V době, kdy se můj věk ještě nepočítal v dvouciferných číslech, mě Jessica Fletcherová docela bavila. Dnes už je pro mě nekoukatelná...
Sunshine (2007)
V okamžiku, kdy Capa posílal domů svou poslední zprávu, jsem už věděla, že to bude na plný počet. Můj nejoblíbenější film Dannyho Boyla, který má v sobě všechno to skvělé z jeho předchozích snímků, a k tomu ještě cosi navíc (i když McGregor chybí, to je fakt). John Murphy je génius. A Danny k tomu nemá daleko. So if you wake up one morning and it's a particularly beautiful day, you'll know we made it. ..
Oddělení vražd (TV seriál) (1997)
Krimiseriály přicházejí na televizní obrazovky a zase odcházejí, bývají si navzájem zoufale podobné a doopravdy zaujmout mě dokáže málokterý. Takže skutečnost, že mi zrovna tenhle utkvěl v paměti a zůstal tam i po tolika letech, vypovídá něco o jeho kvalitě. Vlastně o něm ani nedokážu napsat nic konkrétnějšího, jenom si pamatuju, že by takový poctivější a temnější. Rozhodně bych se na něj ráda podívala znovu.
Northanger Abbey (TV film) (1986)
Kuriózní adaptace. Už od samého úvodu, kdy Catherine Morlandová pobíhá mezi hroby za doprovodu elektrických kytar a osmdesátkových synťáků, začíná divák tušit, že tenhle film bude mít se satiricky vtipnou předlohou asi jen málo společného. Svou atmosférou, stylizovanými hereckými výkony i líčením to celé opravdu spíš než Jane Austenovou připomíná laciný béčkový horor (ve kterém se ovšem neděje vůbec nic děsivého). Chvíli jsem si na to musela zvykat, ale nakonec mě to bavilo víc než sice tradičnější, ale trošku uspěchané a chaotické zpracování z roku 2007.
Emma (TV seriál) (1972)
Nejsou to úplně čisté 4*, spíš tak 3,5. Těžko vyčítat televizní inscenaci z roku 1972 nulovou výpravu, statické scény nebo absenci hudebního doprovodu. S tím už člověk musí tak nějak počítat. Nadruhou stranu takovou věrnost, s jakou tvůrci zachytili všechny vedlejší dějové linie a propletené vztahy mezi tolika postavami, v žádné z pozdějších verzí neuvidíte. Částečně proto, že do filmu se zkrátka všechno nevleze, a kromě toho současné adaptace kašlou na všechny ty odbočky v ději, které sice zpomalují tempo, ale jsou klíčové pro vývoj titulní postavy, a soustředí se spíš na vztah hlavní dvojice, což je zase problém tohoto zpracování, které by potřebovalo trochu výraznějšího pana Knightleyho. Zkombinovat tyhle dva přístupy, a mohla by vzniknout dokonalá verze Emmy, na kterou pořád ještě marně čekám.
Kráska v růžovém (1986)
Líbilo, moc. Tedy až na ten závěr, kdy hlavní hrdinka rozstříhá ty nádherné růžové šaty po své kamarádce a ušije si z nich pytel na brambory.
Mansfieldské sídlo (1999)
„Marriage is indeed a maneuvering business.“ Mansfield Park je podle mě vůbec nejslabší román JA a až do nedávna jsem měla za to, že se podle něj dobrý film ani natočit nedá. Patricia Rozema dokázala, že to možné je, ovšem pouze za předpokladu, že zabijete bezkrevnou hlavní hrdinku a nahradíte ji spisovatelčiným alter-egem. Kromě téhle podstatné změny se režisérka dopustila ve scénáři ještě mnoha jiných úprav, tu více tu méně křečovitých, ale mě se líbí všechny. Tohle Mansfieldské Sídlo už jenom těžko nějaká další verze překoná. Alespoň té z roku 2007 se tedy rozhodně nepovedlo.
Bridget Jonesová - S rozumem v koncích (2004)
Jediný způsob, jak se vypořádat s tímhle křečovitým pokračováním, je předstírat, že vůbec neexistuje. Colin a Hugh dostanou každý po jedné hvězdičce, zbytek nestojí za nic.
Černá labuť (2010)
Mám Aronofského filmy ráda, ale vadí mi, jak v nich někteří diváci hledají něco víc, než co v nich ve skutečnosti je. Stejně jako Fontána nebyla hlubokou filozofickou úvahou o otázkách života, vesmíru a vůbec, nýbrž ‚jen‘ skvěle zahrané drama manželské dvojice, která se vyrovnává se smrtelnou chorobou jednoho z nich, tak Černá labuť není žádná sofistikovaná metafora o temných stránkách lidské duše, ale působivý psychothriller o schizoidní baletce. Nathalie Portman předvádí přesně ten typ hereckého výkonu, který mají akademici rádi, takže žádný div, že už má pár sošek doma, ale samotný příběh není nijak hluboký, a nebýt schopného režiséra, mohly být dokonce některé scény k smíchu. Každopádně jsem si z filmu odnesla dva důležité poznatky. Totiž, že Vincent Cassel je frajer a balet je opravdu ohavná disciplina bez ohledu na váš psychický stav. P.S.: Jo a ty červeno-černo-bílé plakáty jsou mooooooooooooooooc hezké.
Déjà Vu (2006)
Příběh detektiva, který se musí při vyšetřování zločinu potýkat s dvěma časovými rovinami, mě zaujal natolik, že by si zasloužil čtvrtou hvězdičku, ale z jeho zpracování je až příliš poznat, že režisérovi dýchal na záda Jerry Bruckheimer. Popravdě řečeno, kdybych o tomhle filmu nevěděla nic předem, nejspíš bych si myslela, že Déja Vu je hollywoodský remake nějakého nízkorozpočtového evropského thrilleru, a docela mě mrzí, že to tak ve skutečnosti není, protože bych takový ‚originál‘ moc ráda viděla. Dovedu si představit, jak by asi vypadal: komornější a ne tak okázalý jako jeho americký bráška, dost možná téměř bez akčních scén, soustředíc se většinu času pouze na hlavního hrdinu, který s čím dál větší obsesí a zaujetím sleduje tu záhadnou ženu. Takový film by ty čtyři hvězdičky možná opravdu dostal.
Slečna Emma (TV seriál) (2009)
Ráda bych nejprve reagovala na komentář uživatelky eileen: Myslím, že důvod, proč není Keiře vyčítána „přílišná rozjařenost“ je ten, že Pýcha a předsudek z roku 2005 byla sama o sobě dost netradiční adaptace, s větším důrazem na emoce a Keiřin herecký výkon tam jaksi zapadl. Naproti tomu Romola se pohybuje v typicky austenovském světě plném slušně vychovaných a konvencemi sešněrovaných postav (což rozhodně nemyslím jako kritiku), takže to její povykování a úsměvy od ucha k uchu působí mnohem nepatřičněji. Ale to jen tak na okraj. Ve skutečnosti mi představitelka hlavní role nevadila ani z poloviny tak, jak jsem se obávala, a spolu s Jonny Lee Millerem tvořili sympatickou dvojici. Nicméně skutečnou hvězdou téhle adaptace (která má mimochodem hrozně roztomilé úvodní titulky) je bez debaty Michael Gambon.
Beauty and the Beast (TV film) (1976)
Kráska a zvíře natočená v rámci seriálu Hallmark Hall of Fame. U nás tuhle verzi skoro nikdo nezná, ale na imdb se to přímo hemží nostalgickými komentáři amerických diváků, kteří viděli tuhle pohádku někdy před čtyřiceti lety a od té doby na ni nemůžou zapomenout. Nedalo mi to a rozhodla jsem se zjistit, co že to činní ten film tak výjimečným. Odpověď zní zcela jasně: jsou to herci. Přesněji řečeno Trish Van Devere a George C. Scott v hlavních rolích. Na první pohled je zřejmé, že si tehdejší manželé tohle natáčení opravdu užili. Jejich společné scény jsou plné humoru a oba dva pojali svoje archetypální postavy trochu jinak, než jsme zvyklí. Zejména Belle není žádná bezbranná porcelánová kráska, ale soběstačná ženská, která si poměrně brzy zvykne na nové prostředí, ve kterém je nucena žít, a začne netvora bezostyšně komandovat. Trochu jsem se během sledování obávala toho, jak si tvůrci poradí se závěrem, protože bylo jasné, že Scott se zkrátka v krásného prince proměnit nemůže, i kdyby bůhvíjak chtěl, ale chemie mezi hlavními představiteli je natolik silná, že to vlastně vůbec nevadí. 70%
Smyslná orchidej (1989)
Neškodná romantika „s hvězdičkou“ bez příběhu, spádu nebo pointy, zato s uhrančivou atmosférou exotického Ria a neméně uhrančivým Mickeym v hlavní roli. Třetí hvězda navrch za jedno z nejkrásnějších filmových objetí, jaké jsem kdy viděla.
Helena v krabici (1993)
Film, který by chtěl být hrozně moc šokující, ale vůbec mu to nejde. Jediné, co je na něm opravdu dobré, je ten roztomile úchylný námět, který by ovšem potřeboval jiného režiséra a úplně nový scénář, protože ten od slečny Lynchové působí dojmem, že ho napsala v patnácti letech. A navíc končí přesně ve chvíli, kdy už to začínalo být zajímavé.
Vyprávěj (TV seriál) (2009)
S Vyprávěj se to u mě má tak, že na začátku každé série dávám nadšeně čtyři hvězdičky, abych mu na konci zase jednu znechuceně ubrala. A jelikož nedávno skončila další řada, nebudu rušit tradici. Oni totiž Karel s Evou už začínají být opravdu hodně otravní, což je docela napováženou vzhledem k tomu, že jde o hlavní postavy, a ty Kotkovy komentáře už mi taky lezou pěkně na nervy. Dokud mluví o soukromých trampotách svojí rodiny, dá se to ještě přežít, ale jakmile se začně vyjadřovat k historickým událostem, je to jakoby předčítal z učebnice dějepisu pro základní školy. Ale zase nechci být na ten seriál zlá. Přes všechny tyhle nedostatky se na něj totiž pravidelně dívám a jestli ČT natočí další díly, budu se dívat dál. A to o žádném jiném českém seriálu říct nemůžu.
Opravdová láska (TV seriál) (2003)
Do odpadu to nepošlu ze dvou důvodů. Jednak jsem celý seriál viděla v původním znění bez titulků, díky čemuž mi unikla dobrá polovina těch dementních replik, a kromě toho navléknout telenovelu do historických (nebo spíš „historických“) kostýmů považuju za docela dobrý nápad. Jinak se ale jedná o zcela tradiční novácký import z Mexika s otřesnými výkony před i za kamerou a naprosto vylhaným názvem, protože vztah žárlivého blbce a ufňukané hysterky bych se rozhodně neodvažovala nazvat opravdovou láskou. Původně jsem se na to začala dívat, abych se trochu pocvičila ve španělštině. To se mi sice podařilo, ale po skončení posledního dílu jsem měla pocit, že moje IQ mezitím kleslo alespoň o dvacet bodů. P.S. Pokud vás ten příběh zaujal, a umíte alespoň trochu španělsky, doporučuju na youtube omrknout telenovelu Bodas de Odio, která je natočená podle stejné knihy jako Opravdová láska. Je to sice novela skoro třicet let stará, takže do exteriérů se v ní moc nepodíváte, ale jinak je minimálně o dvě hvězdičky lepší než tohle. Hlavní hrdinka je mnohem sympatičtější, herci nejsou tak afektovaní a navíc je to o dvacet dílů kratší.
Jana Eyrová (TV film) (1970)
No, George C. Scott možná není Rochester úplně podle mých představ, ale i tak musím hodnotit kladně. Tahle verze je totiž sympatická tím, že se nesnaží být otrockou adaptací knihy, ale samostatně fungujícím, originálním filmem, což se povedlo překvapivě dobře. Obzvlášť oceňuju způsob, jakým se tvůrci vypořádali s dětstvím hlavní hrdinky. Vynechat tetu Reedovou i její otravné děti a začít rovnou Janiným příjezdem na Lowood byl moc dobrý nápad.
Jana Eyrová (1996)
Neuvěřitelně jalová adaptace. Oba hlavní představitelé vypadají, jako by je vůbec nebavilo v tom hrát, Rochester je až nechutně zdvořilý a ten závěr působí dojmem, že už to chtěl mít pan režisér co nejdřív za sebou. Hudba je sice hezká, ale absolutně nekoresponduje s tím, co se děje na plátně. Jestli si takhle někdo představuje povedenou verzi Jany Eyrové, tak prosím. Já si radši dám znovu Ruth a Tobyho.
Sukničkář (1987)
Robert Downey jr. vypadal zamlada trochu jako Kieran Culkin. A to je tak asi to jediné, co jsem si z toho filmu odnesla. Užvaněná nuda.