cherita

Bodie and Doyle meet Charlie Kauffman. Námět je to stejně prostý jako geniální: Šéfinspektor manchesterské policie Sam Tyler upadne do bezvědomí po přímém kontaktu s čelním nárazníkem projíždějícího auta a probudí se na místě nehody o 33 let dříve. Auto zmizelo bůhvíkam, s ním i silnice, soudě podle dokladů ztratil Sam někde jednu hodnost a v dříve vycíděné a vymalované policejní stanici se teď v oblaku cigaretového kouře procházejí chlápci, kteří nosí kotlety a flanelové košile, předpisy jsou pro ně sprosté slovo a pro ránu nikdy nejdou daleko. Vyvážená kombinace akce a humoru, vcelku dost mysteriózna, nádherná retro patina 70. let, nadupaná znělka, naprosto nesrozumitelná angličtina a David Bowie – to je Life on Mars v celé své kráse. Co epizoda, to jeden zajímavý, pečlivě vygradovaný příběh s promyšlenou pointou. Musím říct, že podobný pocit nefalšované dokonalosti jsem naposledy zažila snad jen u prvních dvou sérií Lost, s tím rozdílem, že tvůrci LOM věděli, kdy přestat, a nenatahovali seriál víc, než bylo zbytečně nutné. Možná, že moje nadšení už napodruhé nebude tak veliké, to ale nic nemění na tom, že Life on Mars je jedním z nejlepších a nejoriginálnějších britských seriálů posledních let se skvěle napsanými postavami. Hlavně Gene Hunt, to je přímo automat na hlášky. She’s as nervous as a very small nun at a penguin shoot.

Hello, welcome to photocopying my genitals with... Hugh Laurie i Stephen Fry patří oba dva k mým oblíbeným hercům (trochu se mi to označení příčí, protože v nich zdaleka nevidím jenom herce) a přestože mám slabost pro cokoli, na co sáhnou, přece jen mám pocit, že jeden bez druhého nejsou tak úplně kompletní. Nejraději je vidím spolu právě v téhle show, kde dostali možnost dokonale se vyřádit. V duchu tradice anglického humoru jim samozřejmě nic není svaté. Dělají si legraci ze všech žánrů, kultur, náboženských, národnostních, politických a věkových skupin a v neposlední řadě i sami ze sebe, parodují všechno možné i nemožné, a když už si myslíte, že vás nemůžou překvapit, vytasí se Hugh s nějakou ujetou písničkou (já mám nejradši tuhle ). Když si občas pro zvednutí nálady pustím nějakou svou oblíbenou scénku, málokdy to skončí jenom u jedné, a přestože je jejich humor založený převážně na slovních hříčkách, ve skutečnosti jsou k popukání, i když jim vůbec nerozumíte (vyzkoušeno na příbuzných). Pokud jde o tu zmiňovanou sestupnou kvalitu jednotlivých sezón, řekla bych k tomu asi tolik, že ta první je jako celek asi opravdu nejlepší, ale v té poslední se zase objevují moje nejoblíbenější skeče, takže tak.