O*R*I*N
Michal Valeš
okres Litoměřice
feeling of hyperreality
homepage
email pozpátku: 58niro (a) centrum.cz
173 bodů
okres Litoměřice
feeling of hyperreality
homepage
email pozpátku: 58niro (a) centrum.cz
173 bodů
Moje komentáře
Muži, kteří nenávidí ženy (2011)
S možným přehodnocením na 5, protože Rooney Mara...
Twilight sága: Rozbřesk - 1. část (2011)
Nejzábavnější díl celé série, míra sebeuvědomění a sebereflexivity překonala moje nejbujnější představy.
Nákaza (2011)
Ten konec byl tak krásně poetický...:)
Žít a zemřít v L. A. (1985)
Famózní kriminálka, která se ničím a hlavně s nikým nesere. 80s never dies, especially in L.A. P.S.: Naprosto dokonalé kaleidoskopické úvodní titulky.
Kamarád taky rád (2011)
Justin Timberlake je (překvapivě) dobrý herec a Mila Kunis symbolicky odstrkuje Emmu Stone do více ambiciózních projektů. A film? Ten se dvě třetiny snaží diferenciovat od hloupých a konvenčních romantik svěžími nápady a sympatickou ústřední dvojicí, aby v poslední třetině všechno dokonale popřel a za zvuků "Closing time open all the doors and let you out into the world..." od Semisonic sklouzl k tomu, čemu se tak snažil vyhnout...
Děcka jsou v pohodě (2010)
Podivný mix středoproudu a nezávisláku. Kdo si myslí něco jiného, nechť se na film podívá ještě jednou a dává pozor. Už jen to obsazení, snad jste si milí tvůrci nemysleli, že vám to sežeru... A jak kamarádka konstatovala, těch cool slovíček je tam nějak moc (snad i to gay porno je podle filmu cool).
Šéfové na zabití (2011)
V určitých momentech (propiska v krku, kartáček v zadku, kokainová "očista") jsem si říkal, že to bossové mají v hlavě lépe srovnané než jejich podřízení. P.S.: Jennifer Aniston je neuvěřitelná cougar MILF...
Drive (2011)
Více zde: http://25fps.cz/2011/stylovy-pohadkovy-bijak/
Zrození Planety opic (2011)
Ve své podstatě nesmírně chytrý a promyšlený film, kde zdánlivá žánrová klišé představují propracovanou součást vyprávění.
Zkažená úča (2011)
LeBron ať si trhne nohou, Jordan rocks!
Hezké vstávání (2010)
Hodně příjemná záležitost, která vcelku vtipným způsobem ozvláštňuje klasickou romantiku tím, že do středu celého příběhu klade (pracovní) vztah mezi televizní producentkou a "hvězdným" moderátorem. Co si budeme nalhávat, hlavní hvězdou filmu je bezesporu výborný Harrison Ford, Diane Keaton a Rachel McAdams jsou "pouze" Fordovými přihrávači. Nicméně čtyři hvězdy dám rád, už jen za tu obrovskou energii, která z filmu doslova vyzařuje a úspěšně ji přenáší na diváka.
Misfits: Zmetci (TV seriál) (2009)
**** po dvou řadách. Myslím, že není téměř nikdo, kdo si seriál bez Nathana dokáže ve třetí řadě představit.
Báječná chvíle (1987)
Ne úplně nejznámější osmdesátkový film z dílny Johna Hughese. Překvapivě ani oblečení není tak křiklavé a songy tak profláklé, přesto jsou 80s z filmu cítit až za roh. Na Snídaňový klub, kde účinkovalo tvrdé jádro Brat Packu, opravdu nic nemá, nicméně Báječnou chvíli mohu s klidným svědomím zařadit mezi to nejlepší z produkce 80. let v rámci (teenage) romantických komedií.
Na velikosti záleží (2009)
Na stylu filmu je hodně znát, že jde o koprodukci a že je film určen pro většinové evropské festivalové publikum. Nic převratného to není, ale jde o vcelku povedenou záležitost, která neurazí a na vzorku několika přátel ukáže vhodnou alternativu pro smíření se s nadváhou, když boj byl už dávno vzdán a nějaká sezení a povrchní snaha zhubnout je jen úlevou vlastnímu svědomí.
League, The (TV seriál) (2009)
**** po první řadě.
Zkus mě rozesmát (2011)
Vcelku příjemná oddychovka, která ale do pravidel žánru nepřináší téměř žádné ozvláštnění, SPOILER! snad jen tradiční schéma dramatického oblouku je lehce inovováno, kdy na proces lhaní/dělání ze sebe někoho jiného není hlavní hrdina sám a ta, které se lže, není skutečná vyvolená hlavního hrdiny, který k tomu musí, stejně jako ženská postava/souputnice ve lhaní, postupně dospět :). P.S.: Aniston, ač o téměř dvacet let starší, strčí Decker - a to její hraní není úplně z nejhorších - hravě do kapsy, takhle sexy nebyla snad od dob Přátel...
Útěk ze Sibiře (2010)
Útěk ze Sibiře mě zaujal zejména ve dvou aspektech: 1) důležitost postav a jejich zakomponování do výsledného díla, jinými slovy postavy přicházejí a odcházejí v rámci vývoje příběhu naprosto přirozeně bez ohledu na hvězdný status hereckého představitele (Colin Farrell, Ed Harris, začínající Saoirse Ronan); 2) Prezentování útěku jako cesty za svobodou skrze prostor a čas, tzn. postavy putují nejen přes nejrůznější podnebné pásy, ale i mezi vícero historickými etapami (putování zabralo několik let), koncept vztahu mezi prostorem a časem, kdy čas byl pevně svázán s prostorem, jinými slovy čas potřebný k cestě byl součástí prostorové vzdálenosti a omezené lidské, příp. zvířecí síly potřebné pro dané přemístění v prostoru, je uveden do extrému v úplném závěru. Moderní společnost dokázala skrze nové technologické postupy výše načrtnutý vztah téměř maximálně narušit a čas přetavit do finanční podoby. Je příjemné se zase na chvíli ponořit "do dob", kdy cesta znamenala tak trochu životní pouť.
Maximální limit (2005)
Film je stejně povrchní jako postavy v něm, což nezachrání ani záchvěv jisté změny v závěru. Někdo tento koncept může považovat za pozitivum, já nikoliv.
Život po životě (2010)
Nemůžu se zbavit pocitu, že tady Eastwood šlápl trochu vedle. Je bezesporu skvělým vypravěčem, jenže v Životu po životě prostoru pro vyprávění zase tolik není. Koncept tří (každý s jinou důležitostí a jiným stylem) na sobě zdánlivě nezávislých příběhů, které jsou finálně propojeny postavou George (Matt Damon), si zpětně dokážu spojit pouze s pojmy jako pocitovost, metafyzika, kontemplativnost - Eastwood se snaží neustále něco vyprávět a vytvářet dramatické situace, což na mě bohužel působí dost nepřirozeně. Po čase tenhle počin upadne v zapomnění, čemuž napomůže i naprosto konvenční plakát. Naštěstí tu je krásná Cécile De France, díky které na Život po životě snad nezapomenu já.
Invictus: Neporažený (2009)
Eastwood je výjimečný vypravěč, a i když si skutečnost ohýbá k obrazu svému (snad až trochu zbytečná Mandelova glorifikace, navíc nebyl jediným, kdo se zasloužil o alespoň částečné sjednocení jihoafrického národa, za jeho vlády přetrvávaly sociální problémy, zvyšovala se kriminalita apod.), pořád se jedná o velmi působivý počin, jehož poselství je jasné snad naprosto každému. P.S.: Ragbyové zápasy jsou nasnímány a sestříhány v některých momentech možná ještě lépe než ve skutečných sportovních přenosech.
Yip Man Chinchyun (2010)
Velmi důstojné zakončení trilogie, která glorifikuje čínského mistra bojových umění Ip Mana. The Legend is Born - Ip Man dějově předchází první části, kdy líčí Ip Manovo útlé mládí a dospívání, přičemž podobně jako první dva díly trilogie předkládá fikční příběh vsazený mezi několik styčných bodů Ip Manova života (výuka Wing Chun a studia v Hongkongu na St. Stephen's College a pozdější návrat do Foshanu). Menší zajímavost nakonec - v roli Leung Bika, Ip Manova mistra Wing Chun na Hongkongu se představil Ip Chun, skutečný syn Ip Mana.
Yip Man 2 (2010)
V první části to byli Japonci (vs. Čína), jejichž obraz byl tak negativně prezentován, v druhém díle jsou to Britové (vs. Hongkong). Ip Man 2: Legend of the Grandmaster naprosto zjevně čerpá z více než čtvrt století starého filmu podobného ražení - Úderu otevřenou dlaní, kde potulný bojovník Tung-Fang Sü předvádí zvědavcům specifický styl kung-fu, podobně Ip Man snažící se v Hongkongu prorazit se stylem Wing Chun. Dalším spojením obou filmů je paralela mezi mistrem školy bojových umění v Úderu otevřenou dlaní He DaHaiem a Hong Zhen Nanem v Ip Man 2: Legend of the Grandmaster. Počáteční nevraživost obou postav (v obou filmech) přechází v průběhu filmu v přátelství, jež je v mnohém determinováno plánovaným turnajem v boxu (východní vs. západní styl). Ve starším díle jsou posměšně prezentováni Rusové, v tomto Britové (jak politici, tak i boxeři). Příběhová kostra tedy zůstává v podstatě stejná, co se ale zásadně změnilo je choreografie soubojů, jež Ip Mana řadí ke špičce současných filmů o bojovém umění.
Ip Man (2008)
Není to úplně typický asijský bojový film - hrdina je konfrontován s konkrétní historickou epochou, jinými slovy jeho nepřítelem nejsou jen filmové postavy, ale i skutečné dějinné události, jímž musí čelit, a ani se nejedná o klasickou filmovou biografii - snímek není sledem faktů, ale spíše se jen opírá o některé důležité události, přičemž se mu podařilo naplnit jak žánrová očekávání (choreografie a nasnímání soubojů ad.), tak i složit poctu skutečnému Ip Manovi (ideologické zaměření nechme stranou).
Pontypool (2008)
Hodně netradičně pojaté, ale o to sugestivnější. V množství zombie a survival záležitostí, kdy je často sázeno na explicitnost, působí Pontypool velmi osvěžujícím dojmem. Největší doménou je bezesporu stísněná atmosféra, přičemž hlavní roli hraje téměř celý film divákova představivost. Je vidět, že i s minimem herců a lokací lze natočit kvalitní film, jehož bravurní scénář by si zasloužil přetavit do rozhlasové hry. "Sydney Briar is alive."
Faster (2010)
Uff, tak zvláštně nevyrovnaný film jsem už dlouhou dobu neviděl. Na jednu stranu silná béčková poetika (vedlejší postavy cedí přes ústa jedno klišé za druhým) mísící se s konceptem revenge movie (hlavní postava se mstí za vraždu svého bratra). Máme tu tři základní dějové linie - DRIVER (Dwayne Johnson jako mstitel), COP (B.B. Thornton jako policajt vyšetřující mstitelovy vraždy) a KILLER (Oliver Jackson-Cohen jako zabiják najatý na likvidaci DRIVERA), přičemž všechny tři pojí jediná (vševědoucí) postava (tradiční vysvětlení v závěru). Linie KILLER a DRIVER mají v podstatě jasně rozdané karty (zabiják má zlikvidovat mstitele a mstitel má zabít všechny ostatní), malý prostor tu může vzniknout pro pochybnosti postav a menší dějové odbočky. Nejzajímavěji se proto jeví linie COP, kde detektivové jednak pátrají po samotném mstiteli, ale zajímá je i motivace (dvojí vyšetřování). Film bohužel sráží hodně k zemi totálně zbytečná postava nájemného zabijáka, jehož způsob života a uznávané hodnoty pochopí jen málokdo. Navíc zpětně je jasné, že tahle linie je ve filmu jen z důvodu, že hlavní záporák "si myslel, že by to nedokázal" (myšleno sám zabít mstitele). Když připočteme one-dollar show, tak z toho vzniká už jen totální fraška. Mohla z toho vzniknout ultimativní béčková akční revenge jízda nebo kontemplativní cesta za odplatou, náběh má film na obě strany, bohužel ale zůstává přesně uprostřed, aniž by se dokázal rozhodnout, jakým směrem se vydat.
Kráska v růžovém (1986)
John Hughes byl podle mě vizionář, v osmdesátých letech dokázal (spolu)vytvořit díla (ať už jako scénárista, producent nebo režisér) - zejména Sixteen Candles, Snídaňový klub, právě Krásku v růžovém a Báječnou chvíli, která byla pro svou dobu natolik signifikantní, že si mnoho lidí toto desetiletí vybaví právě na základě těchto filmů. Hughes vcelku konvenční teenagerovskou romanci obohacuje pro 80s příznačnými prvky, se kterými ale nepracuje standardním způsobem, ale zcela záměrně na ně upozorňuje a přivádí je do extrémů (křiklavé syté barvy, nevkusné oblečení a doplňky, extravagantní účesy nebo totálně profláklé songy), jinými slovy stávají se ozvláštněními. Někde v dáli, pod nánosem toho všeho nevkusu snad ale ještě můžeme nalézt něco, čemu lze říkat styl. Naštěstí tu jsou navždy díla Johna Hughese díky nimž na osmdesátá léta budou mnozí vzpomínat spíše s nostalgickým úsměvem na rtech. To už bohužel neplatí pro první polovinu let devadesátých, která si z 80s vzala jen to nejhorší, typickým filmovým příznakem u nás je např. Nahota na prodej, v USA Chladný jako led.
Snoubenci (1963)
Během čtyř let (1959-1963) Olmi natočil tři celovečerní filmy - debut Čas se zastavil z roku 1959, Místo z roku 1961 a dva roky nato Snoubence. Když se na tyto filmy podíváme zpětně, je na nich velmi dobře znatelný Olmiho formální posun. Zatímco v debutu se Olmi věnoval dvojici mužů izolovaných od jakékoli civilizace, tak v druhém jmenovaném již byl zásadně ovlivněn děním 60. let, tzn. jak kulturním, tak i politickým uvolněním, což v mnohém ovlivnilo i samotnou formu filmu. Na příběhu mladé dvojice (nikoli páru), která si hledá práci, demonstroval průmyslový a ekonomický vzestup Itálie, přičemž vyprávění filmu nijak nekomplikoval, ale nechal jej v podstatě volně plynout jako sled na sebe navazujících epizod. Ve Snoubencích Olmi postupuje dále o jednu generaci a na mladém páru ukazuje těžkosti, které industrializace přináší (Giovanni odjíždí na Sicílii jako dělník a dočasně opouští svoji snoubenku a starého otce). Formu přitom důmyslně "komplikuje" sérií flashbacků jako sítí vzpomínek obou hlavních aktérů, které obsahují nosné informace pro pochopení vztahu mezi oběma milenci. V závěrečné části je tento prvek ještě rozšířen, kdy si oba snoubenci píší dopisy. Divák se vždy obsah dopisu dozví z úst adresanta, přičemž čtení je ozvláštněno útržky vzpomínek postav na společně strávené chvíle.
Čas se zastavil (1959)
Olmiho celovečerní debut Čas se zastavil je oslavou lidskosti a ódou na ty nejzákladnější lidské hodnoty. Obrazy všednosti zprostředkovávají divákovi život v té nejčistší a nejprostší podobě. V jednoduchosti je síla a o Olmiho prvotině to platí dvojnásobně, především ve scénách, kdy starý hlídač vypráví tomu mladému svůj životní příběh nebo když mladého schvátí horečka a starý se o něj stará jako o vlastního syna, čímž se jejich přátelské pouto již jen stvrdí. Závěrečné záběry na oba muže (starý nese na zádech mladšího) v kontrastu s majestátnými vrcholy Lombardských Alp můžeme vnímat jako paralelu křehkosti a pomíjivosti lidského života oproti "nekonečnosti" vesmíru.
Místo (1961)
Zatímco italští filmoví tvůrci jako Michelangelo Antonioni, Federico Felini nebo Vittorio De Sica pomalu opouštěli své neorealistické kořeny, začala se začátkem 60. let utvářet nová generace tvůrců, která se prezentovala filmy, jimiž na neorealistické období přímo odkazovala. Jako nejvýraznější osobnosti postneorealistického hnutí můžeme k výše jmenovaným uvést režiséry Piera Paola Pasoliniho a jeho rané filmy Accattone a Mamma Roma a Ermanna Olmiho s filmy Čas se zastavil, Místo a Snoubenci. [==] SPOILER! Místo vypráví příběh mladíka Domenica, který se vzdává dokončení vzdělání, protože jeho rodina je ve finančních problémech. V rámci přijímacího pohovoru do velké městské společnosti musí absolvovat několik neobvyklých až absurdních testů a zkoušek. Během tohoto martyria se seznamuje se spolukandidátkou Antoinettou, která rovněž musela nechat studia kvůli finančním potřebám její rodiny. Domenico s Antoinettou spolu stráví nějaký čas mezi jednotlivými testy, navštíví místní kavárnu během níž diskutují o životních cílech a snech. Další sblížení obou postav je ale přerušeno v momentě, kdy je každý po úspěšném přijetí umístěn na jiné oddělení. Zatímco Antoinetta získává práci jako písařka, Domenico se musí spokojit s prací poslíčka, protože všechny administrativní pozice jsou obsazeny. Při dalším setkání obou hrdinů pozve Antoinetta Domenica na večírek. Domenico na něj přichází, nicméně Antoinetty se nedočká. Zpočátku deprimovaný Domenico nachází v přítomné společnosti dobrou možnost pobavení se a postupně zapomíná na Antoinettu a strasti zaměstnání. Další den je mu nabídnuto volné místo administrativního pracovníka po zaměstnanci, který nejspíše spáchal sebevraždu (Olmi prezentuje tuto skutečnost jen několika statickými záběry, pravděpodobněji fotografiemi). Nicméně po stížnosti profesně staršího pracovníka je přesunut do zadní části místnosti, protože stůl více vpředu je považován za prestižnější. Tím Domenico získává své „vysněné“ životní místo. [==] Takto stroze a jednoduše převyprávěný příběh filmu má své opodstatnění. Místo Ermanna Olmiho v mnoha aspektech vychází z tradic neorealismu (užití neherců, filmové postavy jako hrdinové z lidu, jednoduché záběrové kompozice točené zejména v autentickém exteriérovém prostředí apod.), v některých prvcích se ale od něj vzdaluje, především v reflexi tehdejší italské společnosti a průmyslovém a ekonomickém zázraku (neorealismus důsledně ukazoval bídu a strádání lidu za dob fašismu a těsně po druhé světové válce). Snímek mísí velmi dobře prvky poetického realismu, dokumentárních postupů a spolu se sociálním podtextem (Domenico jako člen rodiny z dělnické třídy hledá práci, protože jeho rodina je ve finanční nouzi a jeho mladší bratr chce dokončit studia) představuje sugestivní a velmi svěží zážitek, navíc dílo dokáže přirozeně oscilovat mezi sekvencemi bezprostředně komickými (série neobvyklých testů) a melancholickými až smutnými (pravděpodobná sebevražda jednoho z administrativních pracovníků v závěru). Film slavil úspěchy i u diváků, tento fakt můžeme přičíst jisté uvolněnosti formy a mladým hrdinům, přičemž náznaky romance jsou vykresleny s naprostou jistotou a jejich nevinnost a autenticita dodává většině scén přirozenou energii. Olmiho schopností jednoduše, ale o to silněji zachytit krásu každodenního života a určitou byrokratickou absurditou se inspiroval nejeden filmový tvůrce. Jeho rané filmy nápadně připomínají filmy francouzské nebo československé nové vlny, např. asLoeReedem zmiňovaný Černý Petr Miloše Formana. Narozdíl od něj ale není natolik explicitní a je utkán ze hry stínů, čímž je docíleno mírně pesimistického vnímání.
Pařba v Bangkoku (2011)
Jak Todd Philips utopil své semeno ve spárech Bangkoku (kdo viděl, tak ví). Jak říká stará pravda - opakovaný vtip není vtipem. Pro Pařbu v Bangkoku to platí tak napůl. Koncept je v podstatě stejný, jen jsou hrdinové-kaliči vpuštěni do jiného města v trochu jiném složení, princip se opakuje (všichni mají opici jak prase a postrádají jednoho kaliče). Naleznete tu mírné variace (v tom tkví podstata většiny vtipů) oproti první Pařbě (zub vs. tetování, opice vs. tygr, černoch vs. mnich, střecha vs. výtah apod.). A protože to mnoha lidem přijde příliš stejné jako první díl a považují to za čistý kalkul, vychází z toho hodnocení, jaké tu je (74% k 21.6.). Pařbu v Bangkoku nepovažuji za špatný film, v některých momentech je daleko zábavnější než jednička, nicméně v jiných je zase daleko za očekáváními. To je vlastně největší problém - než se film pořádně rozjede, tak ho něco jiného totálně zbrzdí a může se začít zase odznovu. Když ale vidím zdejší hodnocení, tak se přikláním ke čtyřem hvězdám.