ORIN

Rito, melouch, kšeftík, nachcat klouzačku, pohodička, klídeček a prdeníčko. A hlavně nohy v teple. Dvě barevné televize a tři auta jsou pro Standu důležitější než vlastní rodina. Přesně tihle lidi se školou života vzpomínají na minulý režim s láskou, protože po revoluci zůstali zcela osamoceni ve svém mikrosvětě deziluze. Za socíku se přece tak špatně neměli, no ne voe? Silné 4*.

To byla teda síla. Ale, co to vlastně síla je? Je to o síle někoho přemoci fyzicky, intelektuálně, nebo vědět, kdy se do boje pustit a kdy ne a spíše držet hubu a krok, neustále nediskutovat, neobhajovat svůj pohled na věc, podívat se lidem okolo sebe a pravdě do očí a umět naslouchat? On je to vlastně celé hodně relativní pojem. Musím říct, že ve mně málokdy film vyvolal takové množství pocitů a potřebu se k dílu vyjádřit. I možná proto, že jsem jako absolvent filmové vědy v Brně stejně jako Fila obeznámen s tímto prostředím, byť jsem se touto profesí nikdy neživil, s Filou se osobně neznám, nicméně s jeho prací filmového kritika a způsobem virtuální prezentace (neúnavného diskutéra a obhajovatele vlastní pravdy) ano. Bylo by velmi jednoduché Filovy činy zobecnit na rčení/přísloví typu „káže vodu, pije víno“ nebo „pod svícnem největší tma“. Ale minimálně se to nabízí a stejně to udělám. Je fascinující, jak má hlavní protagonista myšlenky srovnané, jakmile jde o audiovizuální dílo a snaží si, jak sám na svém ČSFD profilu uvádí, vypěstovat maximální citlivost vůči jakémukoli filmu, a stejným způsobem přesně naruby bordel v osobním životě. Neustále se omlouvá, vymlouvá, o všem přemýšlí, až to přemyslí a přitom působí jako prachobyčejný, emočně nezralý chcípák-chaot, který neumí dodržet elementární domluvu či termín. Stejně tak fascinující je, že Fila nemá žádný problém s tím, co se ve filmu odehrává, a jak to především bude působit na publikum, resp. reakce na film, které jsem měl možnost číst, se zcela míjí s jeho očekáváními tak, jak je prezentoval v rámci některých svých mediálních výstupů. A nejvíc fascinující na tom je fakt, že podobným "pokryteckým čurákem" jsem v jisté fázi svého života byl rovněž (že by charakterová vlastnost absolventů filmové vědy?), ale přece jen o nějaký ten pátek dříve než Genderman roku 2018 Kamil Fila. Zkrátka Kamile, ztratil jsi soudnost a nikdo tě za tvůj způsob života obdivovat nebude, holt to zase všechno musíš narvat do příspěvků na sociální sítě a svých textů o filmu, které si čas od času nadále rád přečtu.

Nic nového pod sluncem. Zarazilo mě, jak vyprázdněný ten film je. Dokument o hvězdném statusu estrádního baviče posilující hvězdný status. Cokoliv zajímavého a vůči Gottovi kritického se jen letmo naznačí pár větami a jde se od toho. A tak jedinou zajímavou věcí je vyrovnání se člověka tváří tvář s vlastní smrtelností a rychle se blížícím konci. Gott měl svůj mediální obraz téměř vždy pevně pod kontrolou a dokument o něm tento fakt jen posiluje. Ostatně, mohlo to dopadnout jinak?

Vždycky půjde v mém případě o extrémně vychýlené subjektivní hodnocení. Takže přehlédnu mimo jiné fakt, že Jordanova účast v projektu byla podmíněna "mít vždy poslední slovo" (pokud chtěl okomentovat tvrzení někoho jiného z vystupujících, mohl - typicky třeba Isiah Thomase, se kterým se upřímně dlouhé roky nemají rádi). Navíc je třeba uvědomit si, že značka Michael Jordan dalece přesahovala a stále přesahuje nejen basketbal, ale celý sport a jde pravděpodobně o největšího a nejslavnějšího sportovce všech dob. Mohl si tedy klást v podstatě jakékoli podmínky. Nikdy v případě takové persony nedostanete autorizaci k projektu, který by měl ukazovat jeho zásadně stinné stránky, nebo jednoduše ty, které by mu nebyly po chuti. Tím pak tvar může dostat nádech onoho "stalo se to vůbec?" [==] Pravděpodobně se už nikdy nebude opakovat obdobná příležitost, jakou dostal filmový štáb u Bulls během sezóny 97-98, kdy mohl sledovat jejich Poslední tanec. A přesto je celá dokumentární série z větší části hlavně o Jordanovi, což je zcela pochopitelné. Žádný jiný sportovec neměl tak unikátní kariéru s tak jedinečnými "highlights", které pro zainteresované během let naprosto zklasičtěly - vítězná střela při finále NCAA 1982, nováčkovská sezóna 84-85 a titul ROY, zlomenina nohy v průběhu sezóny 85-86, postup do playoff na poslední chvíli a bodová exploze (rekord 63 bodů je platný dodnes) v zápase proti Celtics, dominance v sezóně 86-87, "The Shot" proti Cavaliers, první three-peat 91-93, první retirement, baseballové intermezzo během sezóny 93-94 a části 94-95, "I'm back!" a "Double-Nickel Game" proti Knicks v sezóně 94-95, 72-10 run v sezóně 95-96, resp. 87-13 včetně playoff, "Flu Game" (ze které se vyklubala údajná otrava jídlem) a "The Last Shot" a druhý retirement. Ne, to není, film, to byla kariéra Michaela Jordana, jehož dvojsezónní labutí píseň za Wizards už netřeba více zmiňovat. [==] MJ byl mým dětským hrdinou, mým vzorem. Vzbudil ve mně vášeň pro soutěžení, pro sběratelství. A ačkoli jsem o to coby teenager postupně přišel, vše se opět vrátilo a už těžko někdy zmizí. Dojmologie out. Trochu promyšlenější komentář snad někdy později.

Jordan Peele je jistě velký talent a jeho počiny mají originální námět. U Get Out a vlastně i u novinky Us je survive tématika hlavní devizou. Problém se objevuje v momentě, kdy divák začne přemýšlet nad logikou scénáře. Get Out oproti Us jednoduše drží více pohromadě, je komornější, ne tolik velkohubý a hlavně zjevných nelogičností je v něm mnohem méně. Tady jsem jich napočítal tolik, že by mi nestačily obě ruce ani nohy. Je to velká škoda, potenciál to mělo velký.

Lekce z filmové fikce.

Zjevení.

Nejdříve to vypadá, že Deadpool dá spojení komiksová adaptace úplně nový význam. Dokonce se zdá, že těch sebereflexivních, sebeuvědomělých, intertextuálních a metakritických momentů narušujících tok vyprávění bude tolik, že se v něm tvůrci utopí a žádné vyprávění z toho ani nebude. Pak to ale najednou zvadne jako Deadpoolova původně pěkně tvarovaná prdel a divák je svědkem sice vtipné, ale docela "tuctové" komiksovky jednoho macho ultrasexuála (tak jsme na střední říkali těm, kteří by zmerčili všechno, co uvidí).

Není to úplně za 4*, nicméně jakoukoli snahu natočit v našich končinách cokoli odlišného od "hezkých českých filmů" je třeba ocenit. Pravdou je, že Polednice není úplně žánrově ukotvená, finále podobně useknuté a uspěchané jako v Mafii II. Navíc já osobně považuji Aňu Geislerovou za poměrně špatnou herečku a její part jsem ji příliš nevěřil. Pořád jde ale o osvěžující počin, který nabourává zavedené konvence českého hraného filmu posledních let.

A Sacha Baron Cohen a jeho alter ega v koutě tiše závidí.