ORIN

Vizuálně nesmírně líbivá, ale přehnaně osudová angličtina pro začátečníky, kde povrchní a značně zjednodušené vyobrazení postapokalyptického světa lidí (v San Franciscu!) nemálo zamrzí. A že možnosti (v San Franciscu!) byly hodně široké, viz např. Země mrtvých nebo Já, legenda.

Regulérní spin-off, který je ale zároveň nejzbytečnějším přírustkem do rodiny x-menovských adaptací. Snad právě proto, že jeho napojenost na původní svět je minimální, obstojí jako samostatný film. Jenže film to není dobrý, příběh je banální, postavy jsou popsány pár charakterovými vlastnostmi, takže nemají hloubku, jakuza je spíš parodií na jakuzu a ta proklatě dlouhá stopáž. Navíc orientovat se, který díl časově předchází kterému a naopak, začíná být vyšší dívčí. Hlavně vytřískat z téhle dojné krávy co nejvíc. Sajónara.

Prequel, který není spin-offem v pravém slova smyslu, protože jeho spjatost (postavy, motivy) s původní trilogií (jestli ji tak vůbec nazývat) je až příliš velká. Jenže, co bezchybně fungovalo u Star Wars, resp. u Pomsty Sithů v návaznosti na Novou naději, tady nefunguje a je vidět jen urputná snaha tvůrců všechno důležité odvyprávět a dát tomu všemu nějaký (vyšší) smysl. Takže pokud X-men sérii znáte, nic vás tady nepřekvapí, leda namýchne. Pokud ji neznáte, některé věci nepochopíte, resp. nebudete vědět, že se na něco máte zaměřit, protože jako samostatnému elementu to filmu také příliš neklape, např. v porovnání s Abramsovým Star Trekem. A hlavně ty laciné cliffhangery, z nichž především ten deadpoolový snad odkazující k dalšímu "dílu" X-Men Origins je na facku. Tím nejzajímavějším tak skutečně zůstává úvodní "highlanderovská" titulková sekvence a to je sakra málo. Svět X-Menů už zkrátka začíná být příliš přehuštěný, pojítek příliš mnoho a nelogičnosti se kupí.

Ve "velkolepém" finále Ratner podkopává vše, co Singer v předchozích dvou dílech tak pečlivě budoval. Některé postavy doslova smazává (Profesor X, Scott, Mystique), některé násilně a s ohledem na předešlé nesmyslně vrací a mění (Jean) a některé hrubě nevyužívá (Warren, Rogue). Pak k tomu přidejme několik nelogičností (banální osvobození Mystique, postava Josefa Sommera je jednou prezident, podruhé ministr) a uměle napasovaných dílčích zápletek (večerní bruslovačka Bobbyho a Kitty a následný odchod Rogue ze školy, dvojí konfrontace Logana a Jean) a megapaskvil je na světě. Každopádně je vidět, co si po Budoucí minulosti Singer o tomhle Ratnerově veledíle myslí.

Pravičácký Padilha natočil elitářskou podívanou z blízké budoucnosti. Stomilionový rozpočet nedával moc příležitostí k experimentování, zásah hollywoodských pánů producentů je cítit na sto honů. A tak se po úvodní, inovativní a kvalitně načrtnuté polovině (především expozice Pata Nováků a jeho pořadu Novákův element a "pracovní" pasáž mezi 30. a 60. minutou jsou vynikající), v té druhé jen dohraje to, co je rozehrané. Druhá polovina je totiž hollywoodský standard se vším problematickým, co toto spojení přináší. Každý dílčí prvek či prostředek má sice svou funkci a zapadne do celkového konceptu, ale motivů je příliš mnoho na to, aby film měl nějakou hlubší a zřetelně čitelnou výpovědní hodnotu. Slabé 4*.

Jak vlastně hodnotit komerční (ne)úspěch filmu, jehož uvedení předcházel takový mediální poprask? Pokud bychom se podívali čistě na porovnání - rozpočet cca 44 milionů dolarů vs. kinotržby cca 11,5 milionu, tak to vypadá jako soliní prú*er a to údajně společnost Sony Pictures na propagaci filmu utratila kolem 30 milionů dolarů. Je tu ale jedno velké jenže - kanálů pro uvedení bylo víc a především na internetu se stal film "nedostupným" zbožím. Když se podíváme blíže na hodnocení filmu na IMDb.com (k 13. 6. 2015 vážený průměr 6,7 bodů z 10), tak je celkem zřetelně vidět, komu je film primárně určen a proč použilo studio distribuční platformy, jaké použilo. Z bezmála 207 tisíc hodnocení je 147 tisíc od mužů, přičemž skupina ve věku do 18 let film hodnotí v průměru 7,8 bodů, mezi 18 a 29 lety pak 6,9. Čím vyšší věk, tím hodnocení prudce klesá, až k 5,3 bodů u žen nad 45 let. Zjednodušeně řečeno, čím mladší člověk, tím lepší hodnocení a tím spíše je potřeba hledat (internetové) alternativy ke klasické kinodistribuci. A zvlášť u takového filmu, jehož specifický humor nesedne zdaleka každému a kde je transtextuální motivace důležitější než život.

Singer si to v matrixovském Návratu do Budoucí minulosti dělá po svém. Ačkoli je narativně, stylově i významově odlišný od Vaughnovy První třídy, snaží se na ni přesto navázat, a hlavně pak napojit na původní x-menovský svět a vytvořit jeden funkční celek připravený na další pokračování mutantní odysey. Právě tento sjednocující přístup dvou odlišných vývojových větví je asi nejdiskutabilnějším a zároveň nejcharakterističtějším rysem celého díla. Zda pak výše zmíněné znamená klad či zápor, je čistě na subjektivním vnímání, resp. hodnocení každého diváka.

Z mého pohledu dosud nejslabší přírustek do novodobé rodiny marvelovských komiksovek. Utápí se v únavných dialogových sekvencích, velkolepá akce schází (příznačná třeba pro nového Kapitána Ameriku) a příliš mnoho času se stráví na poměrně nezajímavém Asgardu, jehož historie a celé to mytologické blbnutí kolem dojem neudělá. Jednou z mála zábavných věcí je sledovat, jak filmy podobného ražení vytváří někdy až totožné žánrové vzorce a jak variují žánrová klišé - proměnlivý vztah hlavního hrdiny a hlavního záporáka, zdánlivá smrt záporáka či jednoho z hrdinů, hrdinovo neuposlechnutí rozkazu od otce/mentora/nadřízeného, které posouvá vyprávění vpřed, vše je přitom "temné" (nejlépe i v samotném názvu filmu), svět čeká zkáza, ze tmy ale přichází neohrožený bojovník s jedinečnou zbraní, který lidstvo zachrání – a tím, jak je nový Thor, resp. jak jsou i ostatní marvelovky avengerského universa na sebe, občas dost kostrbatě napojeny, a jak na sebe vzájemně odkazují. Přijde mi, že se tady jede až příliš na neutrál a že samotná značka Marvel má být zárukou komerčního úspěchu. Jen aby na to tvůrci, resp. producenti příliš nedoplatili. U filmů s rozpočtem 150+ milionů by se nad tím měli minimálně zamyslet.

Zach Braff představuje podobný typ tvůrce jako Josh Radnor. Oba v době nedávno minulé oslavili čtyřicítku, oba se etablovali jako herci v úspěšných komediálních seriálech – Radnor v letech 2005-2014 točil sitcom How I Met Your Mother, Braff v letech 2001-2010 Scrubs, oba se během této doby nebo po ní snažili prorazit na poli filmu nízkorozpočtovými autorskými projekty, oba prozatím dvěma filmy, kde zastávali roli scénáristy, režiséra i hlavního protagonisty – Radnor v roce 2010 a 2012 a Graff v v roce 2004 a 2014. Filmy mají společný prvek hledání – smyslu života (hrdinové často řeší existenciální problémy), místa ve společnosti i třeba financí na samotnou realizaci projektu, což je příznačné především pro komentovaný snímek. V Braffově novince Wish I Was Here je ale od výše uvedeného cítit posun – stále je ve středu příběhu průměrný tápající jedinec řešící každodenní problémy, nicméně má rodinu, dosáhl středního věku a existenciální problémy se tak trochu změnily v existenční. Neměnný nadále zůstává Braffův jedinečný cit zachytit sílu okamžiku a jemně balancovat mezi komediální a dramatickou polohou (vtipů sice není mnoho, ale když přijdou, tak stojí za to, např. rabín na Segwayi). Lepší 4*.

Pokračování Abramsova pojetí Star Treku s podtitulem Do temnoty představuje zajímavý paradox, který tu různou formou zmiňuje více lidí. Jde stejně jako první díl o důsledně a chytře vystavěný film, nicméně pro jeho plné pochopení a docenění je nutná znalost předchozích star trekovských filmů, seriálů, ad. Při této znalosti si ale film užijete jen do té míry, že sice budete plně vnímat pohrávání si s modelem star trekovského universa a různými alternativami, ale nadšení z jedinečného, neočekávatelného a překvapivého řešení se vytratí. To si naopak zachová divák, kam řadím i sebe, Star Trekem více či méně nepolíbený, který ale zase nepochopí tu řadu odkazů a paralel. Tato ambivalence pak nabízí určitý argument, proč uvedeným způsobem filmy ze zavedených (a megaúspěšných) franšíz dělat. První skupina zainteresovaných se utvrdí ve fanouškovském statusu, ta druhá bude neodolatelně chytrým zpracováním sváděna a přemlouvána, aby se fanouškem stala také.