Těžko dát Odcházení méně než čtyři hvězdičky, neboť si Havla jako dramatika nesmírně vážím. A rozhodně to nemá nic společného s jeho politickou kariérou ba ani s jeho ikonizací v poslední době. Havel pro mne prostě byl jedním z čelních představitelů absurdního dramatu u nás a jeho hry jako Vyrozumění (ptydepe) nebo Horský hotel se na dlouho zapsali do mé top ten. Rozumím tomu, že lidé, kteří nemají k absurdnu tak vřelý vztah jako já, a kteří neinklinují k divadlu, mohou být z filmového Odcházení zklamáni. Ano, je to výsostně divadelní, lehce stylizované, s převahou dialogů a téměř bezsyžetové, ale je to o něčem! A navíc je to zábavné, provokující, sebeironizující a chytré. Takže zatímco divadelní představení by u mě dostalo bodů 5, film, na nějž musíme uplatňovat jiná kritéria, by dosáhl na necelé čtyři. Ale myšlenkově strčí tohle dílko do kapsy všechny své současné souputníky na filmovém poli. A to není vůbec málo.
Nelogické, povrchní, pseudointelektuální, užvaněné a papírem smrdící antidrama, které nezlepší ani Diane Keaton. Jen se znovu a znovu musím tázat: "Proboha proč? A jak dlouho ještě?!" Ach jo...
Tenhle film je důkazem, že ani ty nejlepší ingredience nutně nemusí dohromady vytvořit delikátní sousto. Haley Joel Osment je vynikající představitel dětských rolí, který mě vždycky strhne. Tentokrát nic. Whoopi a Gérard mnohokrát dokázali, že hrát umí...ale zde jaksi nemají co. Norman Jewison nesčetněkrát předvedl, že je přinejmenším zručný režisér, ale tentokrát se mu to nějak vymklo z rukou. Tak co tu vlastně nefunguje? Milné je už žánrové zacílení filmu. Komedie to není, romantický film stěží a fantasy jen omylem. Je to takový prapodivný a unylý hybrid výše uvedeného a to ještě předžvýkaný, doslovný a plný klišé. Takže scénárista by si zasloužil pranýř. Nebo ještě lépe, naordinoval bych mu projekci tohoto filmu po dobu jednoho týdne nepřetržitě. Myslím, že by se, co se napětí týče, docela poučil.
Pořádně silný kafe, jen co je pravda. Jestli vám nevadí komorní a intimnější snímky, nerozpakujte se a běžte do tohoto kousku po hlavě. Hned v první scéně snímku vás dostane odzbrojující Andrew Garfield, který roli nehraje, ale žije! A pak se před vámi zprvu nenápadně začne odhalovat osud Kluka A, stydlivého chlapce od vedle. Promyšlené záběry, detaily tváří, které zprostředkovávají mnohdy víc, než nadbytečná slova a sofistikované vyprávění, jenž nevyhnutelně vede k tomu, co naše zkurvená společnost dělá sama sobě a především lidem, kteří to ještě nevzdali. Zatracenej hyenismus a zpropadená touha lidí bažit na senzacích hlava nehlava. Už aby někdo tuhle podlou lidskou vlastnost konečně zprovodil ze světa jednou provždy. Ale kdo? A co by nás to všechny stálo...
Člověk se připraví na romantickou story, jak je psáno hned v úvodních titulcích a ejhle, ona se ani tak nekoná. Místo ní dostaneme poměrně nahrubo otesaný, ruční kamerou natočený a chvílemi dokumentarizující snímek o comming outu jednoho Alžířana. Formálně je snímek zajímavější než příběh samotný. (Co také po stopadesaté točit o comming outu, že?) Je to právě zakomponování až dokumentárně působících sekvencí o historii života homosexuálních menšin v Maghrebu (oblast na severu Afriky, západně od Nilu zahrnující například Alžír, Maroko, Lybii, Tunisko...), exotické prostředí a poměrně syrové snímání všedních dní hlavního hrdiny, co člověka upoutá na tomhle filmu. Stejně tak jsem ocenil pozvolné a jemné náznaky věcí příštích. Takhle decentně a bez intimností natočit milostné vzplanutí hlavního hrdiny ke svému prvnímu muži tak, aby to diváka nenudilo a aby to snímku neubralo na atmosféře, je obdivuhodné. Škoda jen toho zbytečně nakýčovatělého konce. (V roce 2003 obdržel režisér a spoluator scénáře Rémi Lange za snímek hned tři ceny na minoritních festivalech a IMDB hlásá 7.2 bodů z 10.)
Ne tak úplně typický Woody. Tentokrát vyvedený v teplých barvách, na romantickém až melodramatickém koberci, ale přesto vtipný a poutavý. Možná, že je těch snobských slepičích hovorů v průběhu filmu příliš mnoho, možná, že tahle pohádková hořkosladká komedie je někdy až přespříliš přitažená za vlasy, ale celkově mi s ní bylo dobře a v několika okamžicích jsem se opravdu od srdce zasmál. A to není málo, to věru není málo... Dnes tedy za skvělé 3 hvězdičky a saxofonový plátek k tomu :-)
Wong Kar-waiova magická náruč mě zase jednou celého objala a pohltila. Dva lidé, dvě touhy, paleta hřejivých barev, něžné obrazy a tolik smutku. Jen málokdo umí takhle pečlivě konstruvat jednotlivé obrazy, které jsou významotvorné. A že je příběh jednoduchý? To je jen dobře. Jinak by síla jednotlivých obrazů patřičně nevynikla. Sledovat nějaký Wongův film je jako ponořit se do lázně z omamných okvětních plátků a nechat se ovívat tóny a souzvuky orientálních světů. Pohroužit se do sna, pomalu, rytmicky, stát se součástí tesklivé hudební formy a rozpustit se v ní...
4,5* Je léto, relativně spousta času a já se tedy mohu věnovat zaprášeným restům, které se mi kupí na poličkách s dvd nosiči. Tenhle film je jedním z nich. Pod vrstvou prachu se skrývá dichromatický drahokam. Některé jeho stěny jsou obroušeny jen tak na hrubo, ale na lesku mu to nikterak neubírá. Vizuálně se jedná o nádherně hravou a fungující poctu starým expresionistickým filmům. Tomu je přizpůsoben i výběr námětu. Ale nebyl by to lišák Woody, kdyby na nás hned po chvíli nepřišel s takovou malou lstí. Horor nebo snad detektivní příběh? Ale kdeže. Možná komedie a zcela jistě pak filosofující symbolismus v expresivních obrazech plných spodního svícení a nádherných stínů. O kvalitě hereckého provedení netřeba diskutovat. A jak je u Woodyho zvykem, máme tu pointu, která je překvapivá, funguje a kdo chce, může přemýšlet nad tím, nakolik je zakončení filmu myšleno symbolicky, nakolik se týká kinematografie a umění jako celku a nakolik je to jen vtip, který celé dílo výtečně uzavírá. "Budu vám pomáhat s iluzemi... víte, lidi mají rádi iluze!" "Rádi? ... Oni je potřebují...Jako potřebují vzduch..."
Michel Gondry a jeho filmy, to byla láska na první pohled! Zamiloval jsem se do Věčného svitu neposkvrněné mysli a zařadil si jej do své soukromé Top 30. Mé okouzlení pokračovalo filmem Nauka o snech a dlouho mě hřála i krátká povídka z Tokia! Pak se ale něco stalo, Michel zřejmě potřeboval peníze, jeho díla značně zbanálněla a já začal pomalu střízlivět. Prosím, přetočte! byl ještě horko těžko, ale přeci jen za čtyři hvězdičky, už kvůli tomu krásně sentimentálnímu oldschool papundeklovém spektáklu na závěr filmu a vlastně i díky hravě rozpustilé pokloně filmovému řemeslu. To jsem ještě ale netušil, s čím přijde Michel letos. Třikrát běda... Nalákán jménem dávné lásky jsem se pohroužil do křesla a s hrůzou zjišťuji, že hlavní hrdina je ještě o dost méně sympatický, než byl Joe Black v předešlém kousku a to už je co říct! Čeho se chytit, když má člověk jednoduchoučký scénář plný primitivního humoru a hlavní hrdina se chová tak, že bych ho odstřelil hned v prvních minutách filmu a to jsem pacifista. A tentokrát to Michel nezachrání ani filmařskými žertíky, kterých je tu tak žalostně málo. Ptám se proč a chci zpátky svého milovaného Michela. Chci zpátky jeho hravá, důmyslná a imaginativní díla, kterými dokázal dojmout stejně jako uhranout. Chci zpátky dobu, kdy Michel točil pro radost a ne pro peníze! Chci, aby Michelovi zase zasvítilo v tak trochu poskvrněné mysli a my tu měli další diamant.
Už od počátečních tiulků se jedná o vizuálně velmi promyšlený a bezchybně nasnímaný příběh. Příběh, který je o to silnější, máte-li nějaké povědomí o tom, kdo byl Igor Stravinskij a co znamenal pro soudobou vážnou hudbu. Dějová linie se sice zaobírá postupně doutnajícím a v jisté chvíli i velmi vášnivým vztahem mezi Coco a Igorem, ale pro mě osobně to bylo jen příjemné a opravdu smyslně natočené zpestření, které obohacovalo téma příběhu - umělec, jenž je nepochopen svou dobou. Stravinského Svěcení jara muselo být jistě pro většinu lidí zjevením. Novátorské hudební postupy, důraz na rytmus, odklon od melodiky - to všechno muselo na Čajkovským odkojeném publiku působit jako ledová sprcha. Div je, že ještě za svého života Stravinskij vůbec došel nějakého uznání. Ale to na síle a emoční působivosti jeho děl nic neubírá. Naopak. V tomto pro mě Kounenův snímek funguje naprosto přesně. Využívá Stravinského skladeb, vkomponovává je do děje, a když náhodou sáhne mimo Stravinského repertoár, je to vkusné a vhodné. Hudební obrazy se snoubí s krásnou výtvarnou stylizací a vytvářejí tak pomalé, ale působivé celky, které dýchají atmosférou doby a tu a tam (snad i nevědomě) se dotýkají opravdového umění. Umění žít, umění milovat a tvořit.
Quentin Crisp je bezesporu zajímavá a kontroverzní osobnost. Jeho ironické glosování okolního světa mi tak trochu připomělo Marka Twaina, který, jak se v mnoha pramenech dozvídáme, dovedl v mžiku nalézt odpověď na sebezáludnější otázku a podat její odpověd tak, že okolí lapalo po dechu. (Dokonce jsem kdysi dávno četl knihu Twainových instantních výroků a moc jsem se bavil.) Crisp, jehož důvtip a sarkasmus si s tím Twainovým v ničem nezadá, měl po značnou část života pohnutý osud. Hrdě se hlásit k odlišné sexuální orientaci v předválečné době je opravdu o hubu. Nevím, jestli to bylo štěstí nebo jeho nezdolná vůle k životu, ale nějak se mu i přes všechna příkoří podařilo dožít se velmi požehnaného věku. A zaplaťpánbůh, na sklonku života zažil i poměrně "šťastné" období, kdy po divadelních sálech New Yorku podnikl sérii Talk show, které aspoň na krátkou chvíli zajstily Quentinovi uznání, které si jistě zasloužil. A právě o tomhle období je Englishman in New York (volné to pokračování filmu Naked Civil Servant). Dílo plné důvtipu, hrdosti, humoru a přitom všem ještě lidsky dojemné. Děkuji, pane Hurt, děkuji, pane Laxton.
2,5* Darren Aronofsky je kontroverzní režisér. Není pochyb o jeho řemeslných dovednostech, z formálního hlediska mu člověk nemůže vyčíst ani zbla. Jeho schopnost budovat tísnivou a nepříjemnou až krutou atmosféru je bezchybná. Jeho práce se střihem, kamerou a hudbou - respektive kombinace všech těchto složek je opravdu dokonalá, ale co je to všechno platné, když film je obsahově prázdný, sterilní a plný klišé. Co vám jsou platné nádherné ilustrace a kožená vazba, když uvnitř knihy naleznete větné slepence Danielle Steel? Nic! Akorát vás to nasere a popudí. A to pořádně. Proč se mám dívat na scénáristicky béčkový erotický thriller se stokrát obehraným námětem duševně rozpolcené baletky, jež touží po hlavní roli, a která je ochotná obětovat za ni téměř vše. Postavy nemají psychologii a většinou ani motivaci k jednání, chybí mi sdělení, přesah. Proč to všechno vlastně Aronofsky točil? Co nám tím chtěl říct? Proč to natočil tak dobře, když je to uvnitř prázdné, jako moje peněženka pár dní před výplatou. Proč se vůbec obtěžoval to točit? Tohle je prostě "syndrom Aronofsky". Jeho režisérský styl je bezmála geniální, ale obsahově je tak plochý, až to bolí. Začínám si myslet, že snad podepsal kontrakt s ďáblem, ale při čtení smlouvy si nějak nevšimnul formulky, že jeho genialita bude spočívat ve formální vytříbenosti, jinak nic. Nula, prázdno, tma. A kdybych mu i tohle všechno nakrásně odpustil, neodpustím mu to, že dovolil Clintu Mansellovi, aby adaptoval a přearanžoval Čajkovského dokonalý baletní opus. Myslí si snad Clint Mansell, že je větším skladatelem a aranžérem než sám Petr Iljič? Každá úprava nebo změna v aranžmá oproti originálu je okamžitě poznat a to hlavně díky tomu, že Clintův nasládlý a pateticky hollywoodský rukopis je hudebně na zcela jiné úrovni (rozuměj daleko nižší). (Tomu se ostatně není co divit, géniové typu Čajkovského se nerodí zase tak často. Ale ego a sebevědomí páně Mansella je dechberoucí!) Na závěr bych panu Aronofskému přál, aby ho někdo chytnul za koule a svíral je hodinu a půl v dlani (což by mohlo být dostatečným ekvivalentem trýznění a psychického vydírání, kterého se Aronofský na divákovi dopouští), aby se nakonec dozvěděl, že to celé byla v podstatě jen taková bezobsažná a banální hra. Působivá, bolestivá, bezobsažná a zcela zbytečná.
Pro někoho možná šokující pohled na nejen francouzské školství a na nelehkou práci učitele v dnešní zhýčkané době, pro mě můj denní chleba. Tohle je vskutku naprosto přesně odpozorované zachycení současné situace ve školství. Připadalo mi, jako by někdo točil dokument o naší škole a já byl hlavním aktérem :-) Je to vtipné? Chvílemi... Je to smutné? V konečném důsledku ano... Ale především je to upřímné a pravdivé!
Dnes to bude trochu zeširoka. Nechápal jsem humbuk kolem prvního Dolanova režijního počinu - Zabil jsem svou matku. Po jeho shlédnutí jsem nabyl dojmu, že Dolan je arogantní a egoistický pozér, který byl ve správnou dobu na správném místě a za úspěchem jeho filmu stála z velké části jeho interesantní vizáž, mladistvý věk a velká huba. (Jistá řemeslná zručnost se jeho debutu upřít nedala - proto mé konečné téměř tříhvězdičkové hodnocení.) Ale teprve druhým počinem si mě Xavier získal na svou stranu. Proč se tak stalo? No, triviálním a opravdu všedním příběhem to nebylo. Bylo to spíš jeho obrazovým zpracováním. Občas mi přijde, že Xavier nemá o čem točit, ale ví jak. Jeho vizuální stylizace, retro postupy, využívání filtrů, zpomalené záběry... to všechno to už bylo a častokráti i lépe, ale Xavierovi se alespoň pro mě podařilo zachytit v barevných záblescích esenci postmoderních vztahů součanosti. Jeho obrazy nejsou tak působivé, jako barokní okénka Leo Caraxe nebo nádherné a jemné sekvence Jane Campionové, tam ještě Xavier nedospěl, ale v určitých chvílích, když netlačí na pilu, je jeho snímání smyslné a dráždivé. A to jak pro oči, tak pro duši. Navíc ta zcela nepřehlédnutelná Xavierova láska k filmu, odkazy na jiná díla, stylizace hlavních hrdinů do Jamese a Audrey... To všechno mi navodilo přijemné pocity a já si užíval další a další barevné kompozice tohoto retro kaleidoskopu. A s každým dalším Dolanovým otočením, jsem se kochal barvami a tvary, které pro nás umí zprostředkovt jen film - a ten má Dolan určitě rád. Pravda, není to ještě úplně mistrovské filmové dílo, ale je tu příslib něčeho velkého do budoucna. Doufám. Doufám a čekám. A pokorně se omlouvám...
V hlavní roli film! Respektive láska k filmu, okouzlení filmem a žití filmem. Truffaut vystavěl jeden z nejmilejších a nejvlídnějších pomníků filmovému umění a cinemánii jako takové. Nadšení z tvorby a láska k nejexponovanějšímu médiu dvacátého století čiší z každého metru celuloidového pásu, z každičkého okénka. Co se mě týče, ten idylický nadhled a nekonfliktní scénář mi nedávají možnost, abych si z filmu odnesl něco víc než jen příjemný a hladivý pocit. V porovnání s Felliniho Interview, je Truffautovo dítko malinko přízemnější a přímočařejší. Fellini se svým magickým realismem, kouzelnou atmosférou studií Cinecittá a neotřelými postavičkami je pro mě prostě o fous lepší. Takže, ať žije film. A i čytřka je krásná známka :-)
Ne a ne. Úspěch tohoto filmu zřejmě nikdy nepochopím. Nepochopil jsem ho v době premiéry a nespravila to ani druhá projekce. Nemůžu si pomoct, ale pro mě ten film nefunguje na žádné ze tří klíčových rovin. Režiséra si poměrně vážím a některé jeho filmy mám velmi rád, ale tentokrát se jeho eklektický rukopis poněkud rozpliznul a nezanechal ve mě, jako v divákovi, téměř žádnou odezvu. Možná je to díky tomu, že dovolil hercům exhibovat, místo aby je zkrotil a využil pro zamýšlené dramaticko-komediální role. Mrzí mě to zejména u Cruise, kterého jsem měl zafixovaného, jako slušného herce (Magnolia, Eyes wide shut, Vanilla sky, Collateral), ale to co předvádí tady, hraničí alespoň pro mě až s trapností. (Některé jeho hysterické výlevy a křečovité přehrávání mě opravdu nadzvedávaly ze židle. A jestli to měla být komická stylizace, pak naprosto nefungovala, což je ovšem zase vinou režisérského uchopení.) Tudíž ani rovina herecká, kde se mi snad nejpřirozenější zdál ten čtyřletý capart, ani režijní pro mě prostě nefunguje. A na poli scénáristickém není o moc lépe. Mělo jít o romantické komediální drama? Jakže? Viděli jste někdo Hanu a její sestry nebo Manhattan nebo třeba Smažená zelená rajčata? To jsou podle mého komediální dramata, která fungují, protože to nejsou pouhé nekonzistentní slepence - jako Jerry Maguire, ale organické, uvěřitelné a ze života odpozorované scénáře, které žijí jak na papíře, tak po přenesení na plátno. Ach jo. Fakt se mi na ten film nedívalo dobře, a to jsem se na něj docela těšil. Jediné, co mě trochu pozvedlo, bylu použití mé milované písně od Bruce Sprigsteena - Secret Garden, jejíž smutná naděje je na rozdíl od celého filmu nefalšovaná a opravdová.
4,5* Začnu tím, že se budu chvíli citovat a pak volně navážu. Michael Cuesta je zajímavý a nápaditý chlapík, který rád provokuje, ale činí tak vždy velmi sofistikovaně, neotřele a s nadhledem. Pomineme-li jeho režisérskou práci na velmi dobré sérii Odpočívej v pokoji, pak rozhodně musíme ocenit, jak šikovně a podvratně na nás spolu s jinými zosnoval předivo valné části první série Dextera. V Dexterovi je hlavním hrdinou forenzní vyšetřovatel, který se po nocích věnuje zabíjení lidí, a publiku to nejenže nevadí, ono mu ještě fandí. Je to zvrácené, je to amorální, je to podvratné, ale je to šik a je to natočené tak, že bychom snad Dextera přivítali doma s otevřenou náručí. Dílem je to hereckým umem Michaela C. Halla, který se pro tuhle postavu zřejmě narodil, dílem je to brilantně napsaným scénářem a v neposlední řadě také velmi zkušeným režijním vedením. První série se rozjíždí zvolna a rozvážně, aby vás posléze čím dál víc vtahovala do Dexterových tenat, respektive do hlubin jeho psyché, která (jak vlastně divák postupně zjišťuje) zase tak zvrácená není, spíš poznamenaná. A se stahující se smyčkou kolem hlavního záporného hrdiny se vám stahuje hrdlo a tají dech. Takže poslední dva tři díly už jen nehnutě sedíte a jen pohybující se zorničky signalizují, že jste ještě stále mezi živými. Resumé: důmyslná, cynická, lehounce podvratná a zároveň "sexy" zábava, která vás asi neobohatí, ale možná ohromí a chvílemi i ochromí :-)
Osmnáctý nejlepší film na čsfd? (11.3.2011) Ale kdeže! A přesto existuje jedna věc, kvůli které se na ten film budu rád dívat znova a znova. Neuvěřitelně silná, emotivní a přitom křehká píseň Jamieho Culluma, která alespoň pro mě strčí do kapsy celého Eastwooda i s jeho zánovním Torinem. "Your world is nothing more than all the tiny things you´ve left behind..."
Nejdříve jsem viděl záznam derniéry divadelního představení přímo z Broadwaye. Bylo to, jako blesk z čistého nebe. Příběh mě úplně pohltil, jednotlivé skladby uchvátily, herecké provedení mě ohromilo. Zkrátka - zamiloval jsem si Bohémy na první pohled a poslech a to jsem jinak k muzikálům téměř netečný. Filmová verze, pod taktovkou Chrise Columbuse, se ke mně dostala až jako druhá. A bohužel pro ni, emoční dopad na mně už nebyl tak intenzivní. A to hned z několika důvodů. Za prvé - obrovské odevzdání se rolím a nefalšované emoce na scéně, kdy herci nehrají ale spoluprožívají každé napsané slovo, což bylo ještě podpořené tím, že šlo o derniéru - se ve filmu samozřejmě vytrácí. Za druhé - spousta písní ve filmové verzi chybí a lehce odlišné je i aranžmá většiny kousků. Za třetí - spousta věcí a zákonitostí, která funguje na divadle a přijímáme je jako úzus a divadelní zkratku, ve filmu fungovat přestává a občas se stane, že příběh působí spíš jako sled klipů, který se sice nakonec spojí do příběhu, ale ten už nevyznívá tak opravdově. A co je nejdůležitější, u filmu mi scházel ten intenzivní prožitek - teď a tady ...no day, but today... Katarze se dostavila u obou verzí, slzy jen u té divadelní. Takže bohužel pro Columbuse, ale se vší úctou k němu už za to, že se do téhle látky pustil, jeho filmová verze je jen za čtyři hvězdy a to ještě s odřenýma ušima. Přes to přese všechno: Viva La Bohéme!
Michael Cuesta je zajímavý a nápaditý chlapík, který rád provokuje, ale činí tak vždy velmi sofistikovaně, neotřele a s nadhledem. Pomineme-li jeho režisérskou práci na velmi dobré sérii Odpočívej v pokoji, pak rozhodně musíme ocenit, jak šikovně a podvratně na nás spolu s jinými zosnoval předivo první série Dextera. (V Dexterovi je hlavním hrdinou forenzní vyšetřovatel, který se po nocích věnuje zabíjení lidí, a publiku to nejenže nevadí, ono mu ještě fandí. Je to zvrácené, je to amorální, je to podvratné, ale je to šik a je to natočené tak, že bychom snad Dextera přivítali doma s otevřenou náručí.) A stejně tak lišácky podvratný je pan Cuesta i v tomhle filmu. Jedna z hlavních postav je tu nepokrytě pedofilní a přes počáteční averzi se s ní divák sžívá tak, že na konci snímku je mu ho snad i trochu líto. Ale upřímně, není to jen o dobře natočené provokaci. To spíš okrajově. (Zajímavé je i to, že ve filmu, kde se řeší otázka sexuální identity a probouzení se do světa tělesné smyslnosti, se nevyskytuje vlastně ani jeden milostný akt, a to ani v náznaku!) Celé je to spíše o duši a pocitech jednoho mladého kluka nad prospastí, kterou mu vykopalo nejbližší okolí, rodina a společnost. A pak je to i o věcech, které jsou sice efemérní, ale bez kterých by nám tu bylo fakt smutno...
Jeden takový neOBYČEJNÝ příběh v rukou ordinérního režiséra, zato však v NEobyčejně přesvědčivém podání Angeliny Jolie, kterou jinak nijak zvlášť nemusím.
Půvabná rodinná komedie v hřejivé retrostylizaci, která sice neposkytne takovou rozkoš, jakou vám přivodilo listování ohmatanou čtvercovou knihou, ale rozhodně vás pobaví a potěší. Vynikající Valérie Lemercier v roli Milkulášovy matky, skvělí dětští představitelé a poměrně povedený scénář vás doprovodí až téměř domů - do krajiny vašeho dětství. Respektive, do krajiny toho mého se to tvůrcům podařilo určitě. U nejedné scény se mi vybavilo, kterak jsem řešil své velké dětské problémy já. Nejmarkantněji ve scéně, kdy se Mikuláš rozhodne utéct z domu. Pamatuju si to jako dnes. Byla zima, orošená okna a já se vydal na strastiplnou cestu nocí jen v punčocháčcích s kufírkem hraček a Neználkem pod paží. :-)
Malý, skromný a bezmála pětihvězdičkový film, který vám může učarovat mimo jiné svou jemnou zdrženlivostí a neokoukanými exteriéry. Komorní dramata mám velmi rád, a když jsou ještě poměrně svěže natočena a netlačí na pilu, pak je radost se na ně dívat. David Schwimmer překvapil svým odevzdáním se roli a vybudoval tak velmi uvěřitelnou a skutečně politováníhodnou postavu, se kterou jde divák od začátku až do konce i přesto, že kolikrát by hlavnímu hrdinovi rozbil ústa. Tak trochu smutná, ale upřímná a chtělo by se říci i opravdová podívaná.
Viděl jsem ten film už mockrát a je to určitě jeden z Woodyho nejvlídnějších a nejlepších. Asi je zbytečné, abych ho tady za sebe nějak rozebíral či hodnotil. To udělaly už tisíce lidí přede mnou a jistě lépe než já. Spíš pár poznámek na okraj. Na Allenových filmech mě baví, že člověk si v nich může znovu a znovu objevovat neustále nové věci. Tak třeba při včerejší projekci jsem se pozastavil hned u dvou scén. Když si Woody v náhlém ataku hledání smyslu vlastní existence začne pohrávat s myšlenkou, že by se mohl stát věřícím katolíkem, přinese si domů nákup. Postupně z tašky vytahuje Bibli, krucifix, svatý obrázek a nakonec to završí majonézou Hellmans a toustovým chlebem značky WONDER (zázrak). Příznačné, že :-) A druhá, daleko podstatnější věc, je pocit chvilkové blaženosti a radosti ze života, kterou Woody projeví, když se dozví, že hrozba rakoviny je pasé. Krátký, ale mocný projev radosti, je vystřídán další depresí a uvědoměním si, že ne sice dnes, ale jednou to stejně přijde... A v tu chvíli jsem se zamyslel, že bych si měl těch kratičkých okamžiků štěstí v životě vážit. Užívat si je a hýčkat. Kdoví, kolik jich ještě bude a jak dlouho budou trvat...... "...nobody, not even the rain has such small hands..."
3,5* Všechny mé pocity z filmu už tu zaznamenal Bluntman ve své recenzi a co se týče scénáře, režie a tématu, nemám, co bych víc dodal. Zbývá ale napsat, že herecký výkon Annette Bening, sympaťák Ruffalo a scéna u společné večeře s písní All I Want, jsou natolik silné, že dokáží povýšit tenhle scénáristicky průměrný mainstream o třídu výš. "...a neznám mnoho heterosexuálů, kterým se líbí Joni Mitchell..." :-)
Vrcholné a stěží překonatelné album BRAVE od britských Marillion a jeho filmová podoba. Podle mého je celý koncept a jeho hudební provedení už tak emotivní, že obrazový doprovod nepotřebuje, ale přesto se Marillion dohodli s firmou EMI, že se místo několika videoklipů k propagaci jejich alba natočí téměř hodinový film. Dohoda byla stvrzena a film je tady. Inu a dopadlo to přesně tak, jak jsem čekal. Občas se objeví zajímavý nápad, často i neotřelé výtvarné vyjádření, ale jako celek je to jen taková sofistikovanější omalovánka ke geniálnímu soundtracku. A vytýkat Richardu Stanleymu klipovitou režii, která je v rozmezí jedné hodiny neukoukatelná, je asi zbytečné. Takže kdo si chce opravdu prožít očistný zážitek s Brave, nechť si pustí desku, zhasne světlo a ponoří se do tónů samotných...
Pokora. To je slovo, které mi zůstalo v hlavě po shlédnutí tohoto filmu. Pokora před režisérským umem pana Zanussiho, který mne na (jeho) stará kolena už podruhé dostal. Pokora před tím, když někdo svůj part neodehraje, ale spíš odžije, jako tomu bylo v případě Zbigniewa Zapasiewicze. A pokora, která dolehne pravděpodobně na každého, kdo bude stát před posledními dveřmi do neznáma...
Moje komentáře
Odcházení (2011)
Těžko dát Odcházení méně než čtyři hvězdičky, neboť si Havla jako dramatika nesmírně vážím. A rozhodně to nemá nic společného s jeho politickou kariérou ba ani s jeho ikonizací v poslední době. Havel pro mne prostě byl jedním z čelních představitelů absurdního dramatu u nás a jeho hry jako Vyrozumění (ptydepe) nebo Horský hotel se na dlouho zapsali do mé top ten. Rozumím tomu, že lidé, kteří nemají k absurdnu tak vřelý vztah jako já, a kteří neinklinují k divadlu, mohou být z filmového Odcházení zklamáni. Ano, je to výsostně divadelní, lehce stylizované, s převahou dialogů a téměř bezsyžetové, ale je to o něčem! A navíc je to zábavné, provokující, sebeironizující a chytré. Takže zatímco divadelní představení by u mě dostalo bodů 5, film, na nějž musíme uplatňovat jiná kritéria, by dosáhl na necelé čtyři. Ale myšlenkově strčí tohle dílko do kapsy všechny své současné souputníky na filmovém poli. A to není vůbec málo.
Dorothy (TV film) (2006)
Nelogické, povrchní, pseudointelektuální, užvaněné a papírem smrdící antidrama, které nezlepší ani Diane Keaton. Jen se znovu a znovu musím tázat: "Proboha proč? A jak dlouho ještě?!" Ach jo...
Přelud (1996)
Tenhle film je důkazem, že ani ty nejlepší ingredience nutně nemusí dohromady vytvořit delikátní sousto. Haley Joel Osment je vynikající představitel dětských rolí, který mě vždycky strhne. Tentokrát nic. Whoopi a Gérard mnohokrát dokázali, že hrát umí...ale zde jaksi nemají co. Norman Jewison nesčetněkrát předvedl, že je přinejmenším zručný režisér, ale tentokrát se mu to nějak vymklo z rukou. Tak co tu vlastně nefunguje? Milné je už žánrové zacílení filmu. Komedie to není, romantický film stěží a fantasy jen omylem. Je to takový prapodivný a unylý hybrid výše uvedeného a to ještě předžvýkaný, doslovný a plný klišé. Takže scénárista by si zasloužil pranýř. Nebo ještě lépe, naordinoval bych mu projekci tohoto filmu po dobu jednoho týdne nepřetržitě. Myslím, že by se, co se napětí týče, docela poučil.
Ten kluk (2007)
Pořádně silný kafe, jen co je pravda. Jestli vám nevadí komorní a intimnější snímky, nerozpakujte se a běžte do tohoto kousku po hlavě. Hned v první scéně snímku vás dostane odzbrojující Andrew Garfield, který roli nehraje, ale žije! A pak se před vámi zprvu nenápadně začne odhalovat osud Kluka A, stydlivého chlapce od vedle. Promyšlené záběry, detaily tváří, které zprostředkovávají mnohdy víc, než nadbytečná slova a sofistikované vyprávění, jenž nevyhnutelně vede k tomu, co naše zkurvená společnost dělá sama sobě a především lidem, kteří to ještě nevzdali. Zatracenej hyenismus a zpropadená touha lidí bažit na senzacích hlava nehlava. Už aby někdo tuhle podlou lidskou vlastnost konečně zprovodil ze světa jednou provždy. Ale kdo? A co by nás to všechny stálo...
Tarik El Hob (2001)
Člověk se připraví na romantickou story, jak je psáno hned v úvodních titulcích a ejhle, ona se ani tak nekoná. Místo ní dostaneme poměrně nahrubo otesaný, ruční kamerou natočený a chvílemi dokumentarizující snímek o comming outu jednoho Alžířana. Formálně je snímek zajímavější než příběh samotný. (Co také po stopadesaté točit o comming outu, že?) Je to právě zakomponování až dokumentárně působících sekvencí o historii života homosexuálních menšin v Maghrebu (oblast na severu Afriky, západně od Nilu zahrnující například Alžír, Maroko, Lybii, Tunisko...), exotické prostředí a poměrně syrové snímání všedních dní hlavního hrdiny, co člověka upoutá na tomhle filmu. Stejně tak jsem ocenil pozvolné a jemné náznaky věcí příštích. Takhle decentně a bez intimností natočit milostné vzplanutí hlavního hrdiny ke svému prvnímu muži tak, aby to diváka nenudilo a aby to snímku neubralo na atmosféře, je obdivuhodné. Škoda jen toho zbytečně nakýčovatělého konce. (V roce 2003 obdržel režisér a spoluator scénáře Rémi Lange za snímek hned tři ceny na minoritních festivalech a IMDB hlásá 7.2 bodů z 10.)
Alice (1990)
Ne tak úplně typický Woody. Tentokrát vyvedený v teplých barvách, na romantickém až melodramatickém koberci, ale přesto vtipný a poutavý. Možná, že je těch snobských slepičích hovorů v průběhu filmu příliš mnoho, možná, že tahle pohádková hořkosladká komedie je někdy až přespříliš přitažená za vlasy, ale celkově mi s ní bylo dobře a v několika okamžicích jsem se opravdu od srdce zasmál. A to není málo, to věru není málo... Dnes tedy za skvělé 3 hvězdičky a saxofonový plátek k tomu :-)
Stvořeni pro lásku (2000)
Wong Kar-waiova magická náruč mě zase jednou celého objala a pohltila. Dva lidé, dvě touhy, paleta hřejivých barev, něžné obrazy a tolik smutku. Jen málokdo umí takhle pečlivě konstruvat jednotlivé obrazy, které jsou významotvorné. A že je příběh jednoduchý? To je jen dobře. Jinak by síla jednotlivých obrazů patřičně nevynikla. Sledovat nějaký Wongův film je jako ponořit se do lázně z omamných okvětních plátků a nechat se ovívat tóny a souzvuky orientálních světů. Pohroužit se do sna, pomalu, rytmicky, stát se součástí tesklivé hudební formy a rozpustit se v ní...
Stíny a mlha (1992)
4,5* Je léto, relativně spousta času a já se tedy mohu věnovat zaprášeným restům, které se mi kupí na poličkách s dvd nosiči. Tenhle film je jedním z nich. Pod vrstvou prachu se skrývá dichromatický drahokam. Některé jeho stěny jsou obroušeny jen tak na hrubo, ale na lesku mu to nikterak neubírá. Vizuálně se jedná o nádherně hravou a fungující poctu starým expresionistickým filmům. Tomu je přizpůsoben i výběr námětu. Ale nebyl by to lišák Woody, kdyby na nás hned po chvíli nepřišel s takovou malou lstí. Horor nebo snad detektivní příběh? Ale kdeže. Možná komedie a zcela jistě pak filosofující symbolismus v expresivních obrazech plných spodního svícení a nádherných stínů. O kvalitě hereckého provedení netřeba diskutovat. A jak je u Woodyho zvykem, máme tu pointu, která je překvapivá, funguje a kdo chce, může přemýšlet nad tím, nakolik je zakončení filmu myšleno symbolicky, nakolik se týká kinematografie a umění jako celku a nakolik je to jen vtip, který celé dílo výtečně uzavírá. "Budu vám pomáhat s iluzemi... víte, lidi mají rádi iluze!" "Rádi? ... Oni je potřebují...Jako potřebují vzduch..."
Zemský ráj to napohled (2009)
2,5* ...odnikud nikam... se zoufale lacinou a upachtěnou hudbou a hlavně s nemotorně rozmlženou tématickou optikou...
Půlnoční kovboj (1969)
The Great American Disillusion!
Zelený sršeň (2011)
Michel Gondry a jeho filmy, to byla láska na první pohled! Zamiloval jsem se do Věčného svitu neposkvrněné mysli a zařadil si jej do své soukromé Top 30. Mé okouzlení pokračovalo filmem Nauka o snech a dlouho mě hřála i krátká povídka z Tokia! Pak se ale něco stalo, Michel zřejmě potřeboval peníze, jeho díla značně zbanálněla a já začal pomalu střízlivět. Prosím, přetočte! byl ještě horko těžko, ale přeci jen za čtyři hvězdičky, už kvůli tomu krásně sentimentálnímu oldschool papundeklovém spektáklu na závěr filmu a vlastně i díky hravě rozpustilé pokloně filmovému řemeslu. To jsem ještě ale netušil, s čím přijde Michel letos. Třikrát běda... Nalákán jménem dávné lásky jsem se pohroužil do křesla a s hrůzou zjišťuji, že hlavní hrdina je ještě o dost méně sympatický, než byl Joe Black v předešlém kousku a to už je co říct! Čeho se chytit, když má člověk jednoduchoučký scénář plný primitivního humoru a hlavní hrdina se chová tak, že bych ho odstřelil hned v prvních minutách filmu a to jsem pacifista. A tentokrát to Michel nezachrání ani filmařskými žertíky, kterých je tu tak žalostně málo. Ptám se proč a chci zpátky svého milovaného Michela. Chci zpátky jeho hravá, důmyslná a imaginativní díla, kterými dokázal dojmout stejně jako uhranout. Chci zpátky dobu, kdy Michel točil pro radost a ne pro peníze! Chci, aby Michelovi zase zasvítilo v tak trochu poskvrněné mysli a my tu měli další diamant.
Coco Chanel & Igor Stravinsky (2009)
Už od počátečních tiulků se jedná o vizuálně velmi promyšlený a bezchybně nasnímaný příběh. Příběh, který je o to silnější, máte-li nějaké povědomí o tom, kdo byl Igor Stravinskij a co znamenal pro soudobou vážnou hudbu. Dějová linie se sice zaobírá postupně doutnajícím a v jisté chvíli i velmi vášnivým vztahem mezi Coco a Igorem, ale pro mě osobně to bylo jen příjemné a opravdu smyslně natočené zpestření, které obohacovalo téma příběhu - umělec, jenž je nepochopen svou dobou. Stravinského Svěcení jara muselo být jistě pro většinu lidí zjevením. Novátorské hudební postupy, důraz na rytmus, odklon od melodiky - to všechno muselo na Čajkovským odkojeném publiku působit jako ledová sprcha. Div je, že ještě za svého života Stravinskij vůbec došel nějakého uznání. Ale to na síle a emoční působivosti jeho děl nic neubírá. Naopak. V tomto pro mě Kounenův snímek funguje naprosto přesně. Využívá Stravinského skladeb, vkomponovává je do děje, a když náhodou sáhne mimo Stravinského repertoár, je to vkusné a vhodné. Hudební obrazy se snoubí s krásnou výtvarnou stylizací a vytvářejí tak pomalé, ale působivé celky, které dýchají atmosférou doby a tu a tam (snad i nevědomě) se dotýkají opravdového umění. Umění žít, umění milovat a tvořit.
Angličan v New Yorku (2009)
Quentin Crisp je bezesporu zajímavá a kontroverzní osobnost. Jeho ironické glosování okolního světa mi tak trochu připomělo Marka Twaina, který, jak se v mnoha pramenech dozvídáme, dovedl v mžiku nalézt odpověď na sebezáludnější otázku a podat její odpověd tak, že okolí lapalo po dechu. (Dokonce jsem kdysi dávno četl knihu Twainových instantních výroků a moc jsem se bavil.) Crisp, jehož důvtip a sarkasmus si s tím Twainovým v ničem nezadá, měl po značnou část života pohnutý osud. Hrdě se hlásit k odlišné sexuální orientaci v předválečné době je opravdu o hubu. Nevím, jestli to bylo štěstí nebo jeho nezdolná vůle k životu, ale nějak se mu i přes všechna příkoří podařilo dožít se velmi požehnaného věku. A zaplaťpánbůh, na sklonku života zažil i poměrně "šťastné" období, kdy po divadelních sálech New Yorku podnikl sérii Talk show, které aspoň na krátkou chvíli zajstily Quentinovi uznání, které si jistě zasloužil. A právě o tomhle období je Englishman in New York (volné to pokračování filmu Naked Civil Servant). Dílo plné důvtipu, hrdosti, humoru a přitom všem ještě lidsky dojemné. Děkuji, pane Hurt, děkuji, pane Laxton.
Černá labuť (2010)
2,5* Darren Aronofsky je kontroverzní režisér. Není pochyb o jeho řemeslných dovednostech, z formálního hlediska mu člověk nemůže vyčíst ani zbla. Jeho schopnost budovat tísnivou a nepříjemnou až krutou atmosféru je bezchybná. Jeho práce se střihem, kamerou a hudbou - respektive kombinace všech těchto složek je opravdu dokonalá, ale co je to všechno platné, když film je obsahově prázdný, sterilní a plný klišé. Co vám jsou platné nádherné ilustrace a kožená vazba, když uvnitř knihy naleznete větné slepence Danielle Steel? Nic! Akorát vás to nasere a popudí. A to pořádně. Proč se mám dívat na scénáristicky béčkový erotický thriller se stokrát obehraným námětem duševně rozpolcené baletky, jež touží po hlavní roli, a která je ochotná obětovat za ni téměř vše. Postavy nemají psychologii a většinou ani motivaci k jednání, chybí mi sdělení, přesah. Proč to všechno vlastně Aronofsky točil? Co nám tím chtěl říct? Proč to natočil tak dobře, když je to uvnitř prázdné, jako moje peněženka pár dní před výplatou. Proč se vůbec obtěžoval to točit? Tohle je prostě "syndrom Aronofsky". Jeho režisérský styl je bezmála geniální, ale obsahově je tak plochý, až to bolí. Začínám si myslet, že snad podepsal kontrakt s ďáblem, ale při čtení smlouvy si nějak nevšimnul formulky, že jeho genialita bude spočívat ve formální vytříbenosti, jinak nic. Nula, prázdno, tma. A kdybych mu i tohle všechno nakrásně odpustil, neodpustím mu to, že dovolil Clintu Mansellovi, aby adaptoval a přearanžoval Čajkovského dokonalý baletní opus. Myslí si snad Clint Mansell, že je větším skladatelem a aranžérem než sám Petr Iljič? Každá úprava nebo změna v aranžmá oproti originálu je okamžitě poznat a to hlavně díky tomu, že Clintův nasládlý a pateticky hollywoodský rukopis je hudebně na zcela jiné úrovni (rozuměj daleko nižší). (Tomu se ostatně není co divit, géniové typu Čajkovského se nerodí zase tak často. Ale ego a sebevědomí páně Mansella je dechberoucí!) Na závěr bych panu Aronofskému přál, aby ho někdo chytnul za koule a svíral je hodinu a půl v dlani (což by mohlo být dostatečným ekvivalentem trýznění a psychického vydírání, kterého se Aronofský na divákovi dopouští), aby se nakonec dozvěděl, že to celé byla v podstatě jen taková bezobsažná a banální hra. Působivá, bolestivá, bezobsažná a zcela zbytečná.
Mezi zdmi (2008)
Pro někoho možná šokující pohled na nejen francouzské školství a na nelehkou práci učitele v dnešní zhýčkané době, pro mě můj denní chleba. Tohle je vskutku naprosto přesně odpozorované zachycení současné situace ve školství. Připadalo mi, jako by někdo točil dokument o naší škole a já byl hlavním aktérem :-) Je to vtipné? Chvílemi... Je to smutné? V konečném důsledku ano... Ale především je to upřímné a pravdivé!
Imaginární lásky (2010)
Dnes to bude trochu zeširoka. Nechápal jsem humbuk kolem prvního Dolanova režijního počinu - Zabil jsem svou matku. Po jeho shlédnutí jsem nabyl dojmu, že Dolan je arogantní a egoistický pozér, který byl ve správnou dobu na správném místě a za úspěchem jeho filmu stála z velké části jeho interesantní vizáž, mladistvý věk a velká huba. (Jistá řemeslná zručnost se jeho debutu upřít nedala - proto mé konečné téměř tříhvězdičkové hodnocení.) Ale teprve druhým počinem si mě Xavier získal na svou stranu. Proč se tak stalo? No, triviálním a opravdu všedním příběhem to nebylo. Bylo to spíš jeho obrazovým zpracováním. Občas mi přijde, že Xavier nemá o čem točit, ale ví jak. Jeho vizuální stylizace, retro postupy, využívání filtrů, zpomalené záběry... to všechno to už bylo a častokráti i lépe, ale Xavierovi se alespoň pro mě podařilo zachytit v barevných záblescích esenci postmoderních vztahů součanosti. Jeho obrazy nejsou tak působivé, jako barokní okénka Leo Caraxe nebo nádherné a jemné sekvence Jane Campionové, tam ještě Xavier nedospěl, ale v určitých chvílích, když netlačí na pilu, je jeho snímání smyslné a dráždivé. A to jak pro oči, tak pro duši. Navíc ta zcela nepřehlédnutelná Xavierova láska k filmu, odkazy na jiná díla, stylizace hlavních hrdinů do Jamese a Audrey... To všechno mi navodilo přijemné pocity a já si užíval další a další barevné kompozice tohoto retro kaleidoskopu. A s každým dalším Dolanovým otočením, jsem se kochal barvami a tvary, které pro nás umí zprostředkovt jen film - a ten má Dolan určitě rád. Pravda, není to ještě úplně mistrovské filmové dílo, ale je tu příslib něčeho velkého do budoucna. Doufám. Doufám a čekám. A pokorně se omlouvám...
Americká noc (1973)
V hlavní roli film! Respektive láska k filmu, okouzlení filmem a žití filmem. Truffaut vystavěl jeden z nejmilejších a nejvlídnějších pomníků filmovému umění a cinemánii jako takové. Nadšení z tvorby a láska k nejexponovanějšímu médiu dvacátého století čiší z každého metru celuloidového pásu, z každičkého okénka. Co se mě týče, ten idylický nadhled a nekonfliktní scénář mi nedávají možnost, abych si z filmu odnesl něco víc než jen příjemný a hladivý pocit. V porovnání s Felliniho Interview, je Truffautovo dítko malinko přízemnější a přímočařejší. Fellini se svým magickým realismem, kouzelnou atmosférou studií Cinecittá a neotřelými postavičkami je pro mě prostě o fous lepší. Takže, ať žije film. A i čytřka je krásná známka :-)
Jerry Maguire (1996)
Ne a ne. Úspěch tohoto filmu zřejmě nikdy nepochopím. Nepochopil jsem ho v době premiéry a nespravila to ani druhá projekce. Nemůžu si pomoct, ale pro mě ten film nefunguje na žádné ze tří klíčových rovin. Režiséra si poměrně vážím a některé jeho filmy mám velmi rád, ale tentokrát se jeho eklektický rukopis poněkud rozpliznul a nezanechal ve mě, jako v divákovi, téměř žádnou odezvu. Možná je to díky tomu, že dovolil hercům exhibovat, místo aby je zkrotil a využil pro zamýšlené dramaticko-komediální role. Mrzí mě to zejména u Cruise, kterého jsem měl zafixovaného, jako slušného herce (Magnolia, Eyes wide shut, Vanilla sky, Collateral), ale to co předvádí tady, hraničí alespoň pro mě až s trapností. (Některé jeho hysterické výlevy a křečovité přehrávání mě opravdu nadzvedávaly ze židle. A jestli to měla být komická stylizace, pak naprosto nefungovala, což je ovšem zase vinou režisérského uchopení.) Tudíž ani rovina herecká, kde se mi snad nejpřirozenější zdál ten čtyřletý capart, ani režijní pro mě prostě nefunguje. A na poli scénáristickém není o moc lépe. Mělo jít o romantické komediální drama? Jakže? Viděli jste někdo Hanu a její sestry nebo Manhattan nebo třeba Smažená zelená rajčata? To jsou podle mého komediální dramata, která fungují, protože to nejsou pouhé nekonzistentní slepence - jako Jerry Maguire, ale organické, uvěřitelné a ze života odpozorované scénáře, které žijí jak na papíře, tak po přenesení na plátno. Ach jo. Fakt se mi na ten film nedívalo dobře, a to jsem se na něj docela těšil. Jediné, co mě trochu pozvedlo, bylu použití mé milované písně od Bruce Sprigsteena - Secret Garden, jejíž smutná naděje je na rozdíl od celého filmu nefalšovaná a opravdová.
Dexter (TV seriál) (2006)
4,5* Začnu tím, že se budu chvíli citovat a pak volně navážu. Michael Cuesta je zajímavý a nápaditý chlapík, který rád provokuje, ale činí tak vždy velmi sofistikovaně, neotřele a s nadhledem. Pomineme-li jeho režisérskou práci na velmi dobré sérii Odpočívej v pokoji, pak rozhodně musíme ocenit, jak šikovně a podvratně na nás spolu s jinými zosnoval předivo valné části první série Dextera. V Dexterovi je hlavním hrdinou forenzní vyšetřovatel, který se po nocích věnuje zabíjení lidí, a publiku to nejenže nevadí, ono mu ještě fandí. Je to zvrácené, je to amorální, je to podvratné, ale je to šik a je to natočené tak, že bychom snad Dextera přivítali doma s otevřenou náručí. Dílem je to hereckým umem Michaela C. Halla, který se pro tuhle postavu zřejmě narodil, dílem je to brilantně napsaným scénářem a v neposlední řadě také velmi zkušeným režijním vedením. První série se rozjíždí zvolna a rozvážně, aby vás posléze čím dál víc vtahovala do Dexterových tenat, respektive do hlubin jeho psyché, která (jak vlastně divák postupně zjišťuje) zase tak zvrácená není, spíš poznamenaná. A se stahující se smyčkou kolem hlavního záporného hrdiny se vám stahuje hrdlo a tají dech. Takže poslední dva tři díly už jen nehnutě sedíte a jen pohybující se zorničky signalizují, že jste ještě stále mezi živými. Resumé: důmyslná, cynická, lehounce podvratná a zároveň "sexy" zábava, která vás asi neobohatí, ale možná ohromí a chvílemi i ochromí :-)
Gran Torino (2008)
Osmnáctý nejlepší film na čsfd? (11.3.2011) Ale kdeže! A přesto existuje jedna věc, kvůli které se na ten film budu rád dívat znova a znova. Neuvěřitelně silná, emotivní a přitom křehká píseň Jamieho Culluma, která alespoň pro mě strčí do kapsy celého Eastwooda i s jeho zánovním Torinem. "Your world is nothing more than all the tiny things you´ve left behind..."
Písně o lásce (2007)
"Love me less, but love me a long time!"
Bohémové (2005)
Nejdříve jsem viděl záznam derniéry divadelního představení přímo z Broadwaye. Bylo to, jako blesk z čistého nebe. Příběh mě úplně pohltil, jednotlivé skladby uchvátily, herecké provedení mě ohromilo. Zkrátka - zamiloval jsem si Bohémy na první pohled a poslech a to jsem jinak k muzikálům téměř netečný. Filmová verze, pod taktovkou Chrise Columbuse, se ke mně dostala až jako druhá. A bohužel pro ni, emoční dopad na mně už nebyl tak intenzivní. A to hned z několika důvodů. Za prvé - obrovské odevzdání se rolím a nefalšované emoce na scéně, kdy herci nehrají ale spoluprožívají každé napsané slovo, což bylo ještě podpořené tím, že šlo o derniéru - se ve filmu samozřejmě vytrácí. Za druhé - spousta písní ve filmové verzi chybí a lehce odlišné je i aranžmá většiny kousků. Za třetí - spousta věcí a zákonitostí, která funguje na divadle a přijímáme je jako úzus a divadelní zkratku, ve filmu fungovat přestává a občas se stane, že příběh působí spíš jako sled klipů, který se sice nakonec spojí do příběhu, ale ten už nevyznívá tak opravdově. A co je nejdůležitější, u filmu mi scházel ten intenzivní prožitek - teď a tady ...no day, but today... Katarze se dostavila u obou verzí, slzy jen u té divadelní. Takže bohužel pro Columbuse, ale se vší úctou k němu už za to, že se do téhle látky pustil, jeho filmová verze je jen za čtyři hvězdy a to ještě s odřenýma ušima. Přes to přese všechno: Viva La Bohéme!
L.I.E. (2001)
Michael Cuesta je zajímavý a nápaditý chlapík, který rád provokuje, ale činí tak vždy velmi sofistikovaně, neotřele a s nadhledem. Pomineme-li jeho režisérskou práci na velmi dobré sérii Odpočívej v pokoji, pak rozhodně musíme ocenit, jak šikovně a podvratně na nás spolu s jinými zosnoval předivo první série Dextera. (V Dexterovi je hlavním hrdinou forenzní vyšetřovatel, který se po nocích věnuje zabíjení lidí, a publiku to nejenže nevadí, ono mu ještě fandí. Je to zvrácené, je to amorální, je to podvratné, ale je to šik a je to natočené tak, že bychom snad Dextera přivítali doma s otevřenou náručí.) A stejně tak lišácky podvratný je pan Cuesta i v tomhle filmu. Jedna z hlavních postav je tu nepokrytě pedofilní a přes počáteční averzi se s ní divák sžívá tak, že na konci snímku je mu ho snad i trochu líto. Ale upřímně, není to jen o dobře natočené provokaci. To spíš okrajově. (Zajímavé je i to, že ve filmu, kde se řeší otázka sexuální identity a probouzení se do světa tělesné smyslnosti, se nevyskytuje vlastně ani jeden milostný akt, a to ani v náznaku!) Celé je to spíše o duši a pocitech jednoho mladého kluka nad prospastí, kterou mu vykopalo nejbližší okolí, rodina a společnost. A pak je to i o věcech, které jsou sice efemérní, ale bez kterých by nám tu bylo fakt smutno...
Gia (TV film) (1998)
Jeden takový neOBYČEJNÝ příběh v rukou ordinérního režiséra, zato však v NEobyčejně přesvědčivém podání Angeliny Jolie, kterou jinak nijak zvlášť nemusím.
Mikulášovy patálie (2009)
Půvabná rodinná komedie v hřejivé retrostylizaci, která sice neposkytne takovou rozkoš, jakou vám přivodilo listování ohmatanou čtvercovou knihou, ale rozhodně vás pobaví a potěší. Vynikající Valérie Lemercier v roli Milkulášovy matky, skvělí dětští představitelé a poměrně povedený scénář vás doprovodí až téměř domů - do krajiny vašeho dětství. Respektive, do krajiny toho mého se to tvůrcům podařilo určitě. U nejedné scény se mi vybavilo, kterak jsem řešil své velké dětské problémy já. Nejmarkantněji ve scéně, kdy se Mikuláš rozhodne utéct z domu. Pamatuju si to jako dnes. Byla zima, orošená okna a já se vydal na strastiplnou cestu nocí jen v punčocháčcích s kufírkem hraček a Neználkem pod paží. :-)
Duane Hopwood (2005)
Malý, skromný a bezmála pětihvězdičkový film, který vám může učarovat mimo jiné svou jemnou zdrženlivostí a neokoukanými exteriéry. Komorní dramata mám velmi rád, a když jsou ještě poměrně svěže natočena a netlačí na pilu, pak je radost se na ně dívat. David Schwimmer překvapil svým odevzdáním se roli a vybudoval tak velmi uvěřitelnou a skutečně politováníhodnou postavu, se kterou jde divák od začátku až do konce i přesto, že kolikrát by hlavnímu hrdinovi rozbil ústa. Tak trochu smutná, ale upřímná a chtělo by se říci i opravdová podívaná.
Hana a její sestry (1986)
Viděl jsem ten film už mockrát a je to určitě jeden z Woodyho nejvlídnějších a nejlepších. Asi je zbytečné, abych ho tady za sebe nějak rozebíral či hodnotil. To udělaly už tisíce lidí přede mnou a jistě lépe než já. Spíš pár poznámek na okraj. Na Allenových filmech mě baví, že člověk si v nich může znovu a znovu objevovat neustále nové věci. Tak třeba při včerejší projekci jsem se pozastavil hned u dvou scén. Když si Woody v náhlém ataku hledání smyslu vlastní existence začne pohrávat s myšlenkou, že by se mohl stát věřícím katolíkem, přinese si domů nákup. Postupně z tašky vytahuje Bibli, krucifix, svatý obrázek a nakonec to završí majonézou Hellmans a toustovým chlebem značky WONDER (zázrak). Příznačné, že :-) A druhá, daleko podstatnější věc, je pocit chvilkové blaženosti a radosti ze života, kterou Woody projeví, když se dozví, že hrozba rakoviny je pasé. Krátký, ale mocný projev radosti, je vystřídán další depresí a uvědoměním si, že ne sice dnes, ale jednou to stejně přijde... A v tu chvíli jsem se zamyslel, že bych si měl těch kratičkých okamžiků štěstí v životě vážit. Užívat si je a hýčkat. Kdoví, kolik jich ještě bude a jak dlouho budou trvat...... "...nobody, not even the rain has such small hands..."
Děcka jsou v pohodě (2010)
3,5* Všechny mé pocity z filmu už tu zaznamenal Bluntman ve své recenzi a co se týče scénáře, režie a tématu, nemám, co bych víc dodal. Zbývá ale napsat, že herecký výkon Annette Bening, sympaťák Ruffalo a scéna u společné večeře s písní All I Want, jsou natolik silné, že dokáží povýšit tenhle scénáristicky průměrný mainstream o třídu výš. "...a neznám mnoho heterosexuálů, kterým se líbí Joni Mitchell..." :-)
Brave (1994)
Vrcholné a stěží překonatelné album BRAVE od britských Marillion a jeho filmová podoba. Podle mého je celý koncept a jeho hudební provedení už tak emotivní, že obrazový doprovod nepotřebuje, ale přesto se Marillion dohodli s firmou EMI, že se místo několika videoklipů k propagaci jejich alba natočí téměř hodinový film. Dohoda byla stvrzena a film je tady. Inu a dopadlo to přesně tak, jak jsem čekal. Občas se objeví zajímavý nápad, často i neotřelé výtvarné vyjádření, ale jako celek je to jen taková sofistikovanější omalovánka ke geniálnímu soundtracku. A vytýkat Richardu Stanleymu klipovitou režii, která je v rozmezí jedné hodiny neukoukatelná, je asi zbytečné. Takže kdo si chce opravdu prožít očistný zážitek s Brave, nechť si pustí desku, zhasne světlo a ponoří se do tónů samotných...
Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou (2000)
Pokora. To je slovo, které mi zůstalo v hlavě po shlédnutí tohoto filmu. Pokora před režisérským umem pana Zanussiho, který mne na (jeho) stará kolena už podruhé dostal. Pokora před tím, když někdo svůj part neodehraje, ale spíš odžije, jako tomu bylo v případě Zbigniewa Zapasiewicze. A pokora, která dolehne pravděpodobně na každého, kdo bude stát před posledními dveřmi do neznáma...