Jako rychlá akční jednohubka funguje Neznámý poměrně dobře, nic víc bohužel nenabízí. Scénáristické duo sice příliš zkušeností nemá, nicméně dá se předpokládat, že podobných žánrovek za svůj život nakoukalo spoustu. Snímek zručně staví z recyklovaných zápletek stabilně držící konstrukt, který ač má drive, nenabídne příliš zapamatování hodných momentů. Divák je zde bohužel staven pouze do role pasivního příjemce, který nemá možnost děj klíčovat na základě podaných indicií, ale pouze na vlastních zkušenostech – tedy znalosti podobných snímků.
Zpočátku netypické, originální a prudké. Ke konci unavené, avšak naplňující předem vytyčenou šablonu. A New York, i se všemi těmi lidmi, vyhlíží intimně. Je fajn vidět po dlouhé době romantický film, který si uvědomuje sám sebe a svůj žánr.
Velmi nudný film, který je naivní jak ve své příběhu, tak i v pohledu na svět, jenž podává. S velkými potížemi dosledováno na čtvrtý pokus a to zejména díky zdejší velkorysé kritice. Přitom celá ta základní myšlenka je skvělá. V rukách nezkušeného Gustafsona se však naděje na úspěch rozpadá nejen kvůli scénáři, ale i díky režii. Scénář, kvůli zjednodušení a zeschematičtění celého děje, rozdělil postavy na dvě skupiny homosexuály a jejich odpůrce. Tomuto dělení se, pokud se nepletu, vyhnuly jen tři postavy, chápající matka, kytarová přicmrdávačka a moudrá paní učitelka. Dějově se to pak veze na čemsi vratkém, co by se dalo nazvat okuchanou verzí Snu noci svatojánské oblepenou novými prvky. Jak je u filmů zvykem, nejedná se o jednu jasnou dějovou linii, ze které se děj nehne, ale o provázaný systém různých scén, které spolu většinou mají mít nějakou souvislost. Nebo by alespoň mít měly. A právě tady se ukazuje Gustafsonova nezkušenost. Roubuje na už tak dost nesoudržnou dějovou kostru spoustu různých scének, které jsou naprosto zbytečné. Další slabinou jsou dialogy. Nebudu je odsuzovat slovy trapné nebo směšné, to bych přeháněl, postačím si se slovem nepřirozené. Jednotlivé věty ještě jakž takž fungují, ale vývoj a vyústění konverzace už většinou vázne. Což ještě posilují v mnoha případech ne zrovna 100% přesvědčivý herci, kteří by potřebovali lepší vedení. Čímž se dostáváme ke Gustafsonovi jako režisérovi. Abych pravdu řekl, snímek na mě povětšinu stopáže nefungoval. Nedokázal mě vtáhnout do děje. Bez přílišného přehánění můžu napsat, že u většiny scén jsem čekal, kdy se v záběru omylem ocitne někdo ze štábu. Mohou za to jak výše popsané neduhy scénáře, tak i příliš tradiční a neinvenční natočení scén. Největším průšvihem je tu ale jakákoli snaha o humor. Z každého vtípku je cítit něco jako tlak. Podobně jako když vypravěč vtipu vybuchuje smíchy ještě před tím, než ho stačí doříct. Vtip je očekáván, přijde, ale nepobaví, je nucený. Za problematické považuji i zapojení hudby, čímž teď nemyslím hudební doprovod, ale písně od známých interpretů. Je rušivé a hlavně neopodstatněné. Mám pocit, že Gustafson má u většiny filmů tento typ podání scén rád, a jen z toho důvodu ho (nejednou) zahrnul i do Were the World Mine. Je to celé cítit nevyzrálostí a snahou o zapojení líbivých prvků, které ovšem v tomto případě nefungují. Bohužel snímek nezachraňuje ani závěr, který je sice romantický a možná i dojemný, na druhou stranu se nedá označit jako jednoznačně moralistický.
Od snímku, který se jmenuje Bez dechu, bych čekal krom primitivního příběhu minimálně „dech beroucí akci“. První očekávání se vyplnilo do písmene, ba možná bylo překonáno. Pokud bychom sled scén v traileru seřadili chronologicky tak, aby odpovídal snímku, bez přílišného přehánění bychom získali jeho plnocennou, ale zkrácenou variantu. Absence pořádného děje však pro podobný typ snímku nemusí být zkázonosná. Problém tkví v tom, co jsem již načrtl v úvodu. Singletonovi se navzdory jeho zkušenostem nepovedlo natočit pořádnou akční scénu. Nestojí za tím selhání herců, třeba takový Lautner v přímé rvačce vypadá přirozeně a uvěřitelně, jakožto předvídatelnost a schematičnost. Singleton se ukazuje jako režisér, jehož slabiny vyplouvají navrch tím spíš, čím je daná scéna komornější. Krom silné zápletky a akční scény chybí snímku i pořádná postava. Klaďasové jsou příliš nudní, navíc to mezi nimi nijak nejiskří a jejich herecké vyjadřování emocí je spíše úsměvné, než dojemné a záporáci vypadají spíše jako karikatura na záporáky. K smíchu je i Alfred Mollina, jenž se alespoň snaží tvářit, že jeho postava má zajímavou a spletitou motivaci, nicméně scénář mu přílišnou oporu nenabízí. Celé to působí, jako když hodíte neplavce do bazénu. Sledovat 100 minut jak se v tom zkušení plácají a mladí mají radost, že se konečně mohou ukázat, může být pro jedny zábavné a pro druhé ubíjející.
Snímek Děděčku, jsi má femme fatale netradičním a snad i originálním způsobem reflektuje postavení otce v archaické asijské společnosti. Způsob podání je v tomto případě záměrně pobuřující a dokonce i kriticky znechucující, což nejspíš bude pro většinu diváků hlavním kamenem úrazu. V tom případě však stojí za zamyšlení, zda se Dědečku, jsi má femme fatale snaží pouze lacině šokovat nebo vše slouží (i) k vyvolání diskuze. Osobně na rozdíl od zdejšího osazenstva kvituji s povděkem ono nasazení pro většinové publikum „neatraktivních“ herců. I když pravda, hodnocení typu špatný film, ale dobré porno, by také mohlo být zajímavé.
Trapárna, ve které se snaží Shrek vykřesat alespoň jiskřičku své nedávné slávy. Neustálé variování téhož se najednou nestane opětovně zábavným, ani když dojde ke změně parodovaného žánru. Zvolená forma, v níž dostane svých pár minut slávy jedna z postaviček je navíc nedostačující. Zkratkovité vyprávění jednotlivých příběhů se paradoxně stalo zdlouhavým.
První část snímku je ještě poměrně zdařilá. Sledování lidského světa skrze oči dospívajícího šimpanze je, pokud nic jiného, originální. Zajímavým se stává už ve chvíli, kdy si divák uvědomí, jakým směrem se bude Zrození planety opic nadále vyvíjet. Každé zklamání a nepochopení, které lidské chování vyvolává v očích přechytralého primáta tak může vyvolávat emotivní odezvu i v diváckých řadách. Je jasné, že tvůrci s tímto diváckým očekáváním počítali. Viditelné to je zejména na jejich snaze začlenit Caesara do rodiny (či spíše života?) dr. Rodmana – tedy na poutu, které je odsouzeno k utlumení. Jistým kalkulem je pak vykreslování Caesara jako nevinného tvora, který doslova přejímá emoce spatřené ve svém okolí. Zpočátku zná jen milující rodinu, ale postupem času se setkává i s odvrácenou stranu lidskosti, což je samozřejmě jen další způsob jak z diváka vykřesat emoce a zároveň ho donutit k většímu přimknutí k Caesarovi. Tato vypočítavost bohužel první část sráží, i když naštěstí ne příliš hluboko. Příliš nenapomáhá ani hloupost, kterou se tvůrci snaží skrýt v rychlém sledu událostí, či v lepším případě neuvěřitelnost. Každopádně i přes tato negativa je tato část sledovatelná a v některých momentech dokonce zábavná, což se bohužel nedá říct o tom, co následuje. Lavina digitálních primátů vedená zrazeným Caesarem se dere do monumentální bitvy s až na pár známých tváří anonymním lidstvem. Zrození planety opic překvapilo svým začátkem a zklamalo svým koncem. Snímek těží hlavně z jednoduché, ale semknuté, dějové linie a rychlému průběhu. To má však i svou stinnou stránku. Díky předvídatelnosti začíná být postupem času otravný a nudný.
V zásadě velmi jednoduchý film, ve kterém se prolínají dvě roviny vyprávění. První se soustředí na postavu Harryho, pátrajícího na popud jednoho z dávných přátel po vlastní minulosti. Druhá, retroaktivní, postupně rozvíjí zápletku, která je středobodem příběhu. Ta je sice vcelku banální, ale díky dobře zvolené dějové kostře dokáže její pomalé odkrývání udržet diváka neustále v pozoru. Handsome Harry je však zajímavý i po psychologické stránce. O postavách, které se ve snímku vyskytují, v podstatě nic nevíme. Známe jen událost z třicet let vzdálené minulosti a určitý výřez z jejich současných životů (většinou se nejedná o více než několik desítek minut). Na základě jejich vyprávění můžeme jistým způsobem rekonstruovat jakým způsobem byli oním incidentem ovlivněni, a na kolik se stal určujícím v jejich vývoji. Vzhledem k tomu, že toho více nevíme než víme, zůstává široký prostor pro diváckou představivost.
Druhý snímek dnes již legendárního studia Pixar dokázal (nejen) ve své době zapůsobit jasným tahem na branku. Už od začátku jde tahle dvojice roztomilých lampiček po emocích diváků. Ve dvou minutách si s nimi lze prožít chvilku štěstí i smutku, bohužel nic víc.
Kostrbatá animace by ani takový problém být nemusela, jenomže v tomhle krátkometrážním kousku chyběl Pixaru onen pověstný nápad. Struktura budoucích krátkometrážních animáků od tohoto studia je zde již ovšem jasně patrná.
Oproti Music for One Apartment and Six Drummers krok zpět. Celovečerní stopáž s sebou přináší nutnost přivést do příběhu koherentní děj, který zase vyžaduje větší práci s postavami. To jsou ovšem složky, které Zvuk hluku potápějí. Příběh zde slouží jen jako spojnice mezi jednotlivými více či méně povedenými hudebními čísly a snaží se dát ději větší opodstatnění, vysvětlit jej. Až na několik málo momentů jsou tyto spojnice zbytečné a je z nich cítit jistá omšelost, jako by byly jen narychlo naroubovanou nástavbou. I přesto celý snímek statečně drží pohromadě a směřuje k jistému vyvrcholení, které není tak silné, jak by mohlo být, nicméně svůj smysl má.
Hačikó - příběh psa se snaží fungovat jako zprostředkovatel přenosu nepochybně zajímavého a dojemného příběhu z Japonska do západního světa. Již dle prvních záběrů ze školního prostředí se dá očekávat, že snímek se bude minimálně tvářit jako oslava přátelství mezi člověkem a psem. Ačkoli se žactvo na umístění toulavého psa hned vedle Kryštofa Kolumba dívá zprvu s despektem, je jasné že Hačikův příběh nakonec přijmou se slzami v očích a hromovým potleskem. Nejspíš není třeba psát, že stejný vývoj tvůrci očekávají i od diváka a využívají k tomu prostředků lehce přízemních. Jak už jsem uvedl na začátku, příběh Hačika a jeho pouta k adoptivnímu majiteli je fascinující a dojemný, ve snímku, resp. v této adaptaci, na mě však příliš nezapůsobil. Hlavní vinu kladu zejména na strukturu filmu, který pro mě postrádá dějovou kostru. V podstatě dojde jen k dvěma přelomům mezi třemi pseudodějovými fázemi. V první fázi je nalezen Hačiko, nejdříve je odmítán, ale velmi rychle se mu podaří přejít do druhé fáze, kde se stane nedílnou součástí roviny. Obě tyto části kladou hlavní důraz na roztomilost psího představitele a přenos pouta mezi Hačikem a profesorem na diváka (ať je to první příchod na nádraží či pozdější aportování). Druhým důvodem je i zbytečné použití digitálních berliček, které příliš očividně působí pouze jako zaplácnutí prázdného místa, během kterého musí Hačiko zestárnout (rychlé změny ročních období). Na druhé straně je třeba pochválit kameru, které zejména na začátku krásně ukazuje, že navodit pocit nezávislého pozorovatele lze i bez divokého švenkování.
Ohromné zklamání. Jako náhled pod pokličku známé náboženské organizace Odlišné světy fungují jen částečně. Neukazují jakým způsobem Svědkové Jehovovi pracují, ale soustředí se zejména na důsledky vnitřních předpisů. Největší důraz je zde kladen na problematiku opuštění svědků, tedy provázanost jednotlivých členů. Bohužel se snímek točí od začátku ve smyčce, neustále se opakuje a vývoj je téměř nulový. Jako vystihnutí pocitů hlavní hrdinky to je zajímavé a nejspíš i pravdivé, ale z diváckého hlediska se nejedná o příliš uspokojivou záležitost.
Naprosto klasický snímek, který jede po stokrát vyjetých kolejích, aby se pustil do urputného scénáristického boje, ve kterém selhává. Zpočátku jednoduché, lehké a poměrně zábavné, ke konci však tvůrci nabalují na příběh další a další nesmyslné nánosy balastu, pod kterými děj značně trpí. Pár povedených vtípků a senzačně šílená Bailee Madisonová snímek bohužel nezachraňují. Nicméně nejen podle hodnocení se dá soudit, že své diváky si to najde.
Neděle 1. května 2011. Dnes je tomu přesně sedmnáct let, kdy na závodním okruhu zemřel aktivní pilot formule 1. Neděle 1. května 1994 je datem, které zná každý fanoušek toho sportovního odvětví. Už to samo o sobě je významným ukazatelem, jak velikou osobností byl Ayrton Senna da Silva. Dokumentů o jeho životě, resp. spíše jeho kariéře a smrti, vznikla již spousta a většinou se od sebe nijak výrazně neodlišují. Věnují se zejména jeho soupeření s Alainem Prostem, úžasným výkonům, které podával na mokru a v neposlední řadě vlivu, který měl na brazilské spoluobčany. Kaspadiův příspěvek k tématu se schematicky od svých předchůdců nijak neodlišuje, přesto jde alespoň v některých momentech více do hloubky. Důvod je jasný, díky podpoře Sennovy rodiny a Bernie Ecclestona (vlastník komerčních práv F1) měl možnost prodrat se ohromnými archívy doposud nikdy neviděných záběrů. Pro fanoušky je tak jistě zajímavý náhled do jednání jezdců s FISA, pro nepamětníky pak určitě i osoba Jeana-Marie Balestreho. Celkově však snímek nepřináší k tématu příliš nových informací a nenabízí ani čerstvý pohled na Sennovu kariéru. Jen málokdy se nestaví k Sennovi nekriticky a spíše než hloubkovým studiem jeho kariéry a života připomíná Brazilcův pomníček, ba možná pomníček jedné nezapomenutelné etapy v historii formule 1. Není to nic překvapivého, spíše naopak. Přesto je však škoda, že autor nevyužil spousty archivních materiálů, aby ukázal i Sennovy méně známé stránky. Z filmové stránky se také nejedná o nic nového. Klasické spojení dobových záběrů s mluvícími hlavami, které je posléze či v průběhu (a někdy dost hloupě) komentují, graduje ke konci, kde Kaspadia znatelně tlačí na emoce. Všechna čest, samotná nehoda není rekonstrukcí, ale jasně a bez komentáře zachycuje situaci přesně tak jak se stala – jak jinak než z dobových materiálů. Jenže předchozí záběry jsou značně slzopudné. Senna několikrát mluví o tom, že kariéra je krátká, ale život ho čeká ještě dlouhý, polemizuje o svých plánech a říká, že ještě není čas umírat, protože je toho spousta co je ještě třeba prožít. Nedivím se, že Ron Dennis brečel. Jak už jsem uvedl, tohle není jen příběh Ayrtona Senny, ale zároveň jedné krásné etapy, na kterou se jen tak nezapomíná.
Ačkoli tomu mé hodnocení nijak nenasvědčuje, je Ibrahim v rámci příbuzných snímků čistý průměr. Podobně jako většina z nich je obsahově „silný“. Tato síla tkví zejména v načrtnutí tíživé životní situace, tématu dospívání a situování do minulosti. Scénář se přímo vyžívá v používání berliček a pozlátka, aby skryl vlastní prázdnotu, a vlastně se mu to vcelku daří. Je opravdu úctyhodné, nakolik se dokáže film, který v podstatě řekne jen „Moje ruce, moje ústa.“ tvářit chytře.
Poměrně originální příběh vždy neznamená originální film. Jhootha Hi Sahi je krásným příkladem. Samotná premisa má rozhodně nápad, jenže jeho využití dost drhne. Snímek využívá klasických vyprávěcích struktur, které známe zejména ze situačních komedií, na rozdíl od nich však nepracuje příliš dobře s rozmístěním, množstvím ani úrovní vtipů. Mnohem více než o několik povedených dílů sitcomu za sebou jde o jednu pěkně dlouhou epizodu. V rámci indické kinematografie se nejspíš jedná o zajímavý a svou strukturou nápaditý snímek. Na evropské publikum však příliš nezapůsobí. Zamrzí zejména absence nápadů (jak v příběhu, tak v tanečních vystoupeních), kterými indické filmy většinou přímo překypují. V několika chvílích však příjemně překvapí vlastní sebereflexe (např. při tancování na veřejnosti).
Strašlivě slaboduché a přitom měli tvůrci v ruce spoustu es. Preußlerova předloha je sama o sobě velmi povedeným dílem, jehož adaptace nevyžaduje přílišné změny.Dle předpokladu jsou všechny změny příběhu spíše přítěží než posílením. Od začátku je cítit snaha přiblížit tuto hornolužickou legendu současnému publiku, zesílit reálné podklady a z určité části omezit zobrazení magie. Nic proti tomu, ale pak je třeba udělat více než jen seškrtat některé části příběhu, zjednodušit (už tak dost jednoduchou) dějovou linku a přizpůsobit charakter mistra. Tvůrčí tým si zaslouží pochvalu snad jen za scénu první velikonoční noci. Ne, že by byla něčím excelentním, ale zobrazením obřadu a použitím srbštiny (?) vzdávají hold prapůvodu Krabatovy legendy. Krabat v této podobě je pouze velmi slabým snímkem, který si není jist na koho má zapůsobit. Nemusela by to být taková tragédie, kdyby se bylo o co opřít. Ale vzhledem k absenci kvalitních hereckých výkonů nebo alespoň silného hudebního doprovodu není na co vzpomínat.
Boy velmi těží z dvojího pohledu na příběh. Jednu stranu pohledu nabízí Chlapec, tedy hlavní postava, a jeho kamarádíčci, zatímco druhý zprostředkovává v menší míře několik vedlejších jedinců. Divák, jakožto vševědoucí pozorovatel, má možnost sledovat názory obou stran zároveň. Mezitím co se plátně odehrává, díky Chlapcově interpretaci a naivitě, radostná událost (návrat otce k rodině), publikum si uvědomuje nešťastnost celé této situace a vnitřní zranitelnost sympatických hrdinů. Ačkoli se nejedná o příliš inovativní přístup, nelze mu upřít v jeho jednoduchosti výbornou funkčnost. Zvlášť, když je poměrně vtipným způsobem zdvojnásoben (Rocky). Jako jednohubka docela dobré, ale kvůli slabé přidané hodnotě a odmítnutí vybočit z vyšlapané cestičky bych si přeci jen nepřidal.
Mnohem více než příběhový film, sondu či dokument připomíná Johnny Mad Dog vzkaz. Nedá se popřít, že je opatřen jednoduchým dějovým obloukem, má směr a ukončení, nicméně něco co by se dalo uchopit jako klasický příběh najdeme jen stěží. Pokud bychom chtěli snímek uchopit jako sondu, jen těžko nám poskytne nějaké závěry. Jedná se spíše o studování následků bez znalosti výchozích příčin. Dokumentárnímu pojetí zase brání vysoká nekonkrétnost. Johnny Mad Dog není ukotven v čase ani v prostoru. Žánrově má nejblíže asi k městské road movie. Partička bizarně oblečených dětí putuje městem a v podstatě zabije vše co potká. Cesta je však naplněna několika přerušeními obsahujícími, krom spousty křiku a siláckých gest, určitý posun. Johnny Mad Dog určitě není špatným snímkem. Naopak, je zajímavým příspěvkem už jen kvůli svému přístupu. Sázka na neznámé herce se zde nejednou vyplácí. Použití humor v několika scénách překvapí, na druhou stranu působí přirozeně a neurazí. Věta „Tak buďte opatrní, Izraelci nebo Chuck Norris mohou být okolo.“ má velkou šanci na zápis mezi nejlepší filmové hlášky. Nicméně troskotá na slabém vyprávění. Schéma jdeme-něco se děje-jdeme-něco se děje sice zpočátku není špatné, ale jakmile si divák zvykne na okolí a omrzí ho zajímavý dialekt místní angličtiny, uvědomí si, že snímek se točí v ohromné smyčce, která de facto mohla být ukončena kdekoli a kdykoli. Navíc jsou veškeré uzavřené scénky zajímavé jen kvůli věku protagonistů, absolutně ničím jiným nezapůsobí. A pokud je celý snímek vystavěn jen na faktu „budeme šokovat tím, že jsou mladí“, pak je něco bohužel špatně.
Perfektní řemeslo, které hodně těží z tématu druhé světové války a žánrového kánonu, do nějž ovšem příliš nepřidává ani jej neporušuje. Je škoda, že tvůrci nevěnovali více úsilí a času souboji Max versus Siegfried (mohl to být chytrý a nekompromisní záporák). Ten se sice filmem prolíná a dokonce má i jakési vyvrcholení v jeho závěru, ale je příliš nekonzistentní a schématický. Což se v podstatě dá říct o celém snímku. Souboj Norů proti Němcům je díky skvělé audiovizuální stránce řekněme našlapaný, ale troskotá v základech. Tvůrci si házejí klacky pod nohy už jen tím, že divákovi nabízejí i náhled na situaci ze strany protivníka. Kvůli nedostatečnému prostoru ale Němci vypadají neschopně a jakékoli jejich pokroky jsou předneseny zkratkovitě. Nepůsobí jako důstojní soupeři. Škoda…
V základu jednoduché téma dokázal Erling Jepsen uchopit jedinečným způsobem. Příběh manipulativní hlavy rodiny je totiž vyprávěn skrze malého chlapce. Ve své naivitě se tak snímek stává ještě drsnějším, než by byl za normálních („dospělých“) okolností. Zároveň je však toto uchopení prostředkem ke zkratkovitému odvyprávění některých částí.
Čistý film, který se zbytečně nekasá a místo pozlátka jde rovnou na dřeň věci. Ačkoli pracuje se stejnými či podobnými proprietami jako většina ostatních žánrově příbuzných snímků, působí v celé své délce mnohem intenzivněji a autentičtěji. Tvůrci hned zpočátku budí drsnou náladou. Pracují s šedým prostředním, dunivým podkresem a všudypřítomnou nepřátelskou atmosférou. Navíc umožňují jisté sjednocení diváka s hlavní postavou. Oba do vězeňského prostředí vcházejí poprvé a nevědí co čekat. Příběhově však R až tak přesvědčivý není. Jedná se o směsici několika nápadů a drsného zakončení, které jsou spolu provázány nepříliš originální a zajímavou dějovou linií.
V využívá těch nejpodvratnějších nástrojů k upoutání diváků, ale používá je sakra dobře. Přesně tak jako Anna. Otevírá divoké dějové linie, které však dokáže snadno utnout, jednotlivé díly nechává pikantně otevřené, obsahuje šílené dějové obraty, hrdinové jsou v neustálém nebezpečí, záporné postavy si několikrát za díl zopakují své plány a pomrkávají do kamery... Ano, je to laciné, a několikrát i směšné, paradoxně však i tyto momenty, ve kterých V působí slabě, posilují seriál jako celek. Fanoušky původního seriálu jistě potěší překvapivý návrat Jane Badlerové v roli Diany.
Dabangg pracuje s akčními scénami podobně jako s tanečními výstupy. Fungují jako odlehčení děje, pobavení diváka a částečně též k posunutí příběhu. Hned ta první ukazuje, jakým směrem se asi snímek vydá. Její nadsazenost dává vzpomenout na Jackieho Chana a to nejen choreografií, ale též použitím neotřelého artefaktu, v tomto případě hasičské hadice. Režisér Kashyap sází na moderní pojetí a nebojí se využívat takových vymožeností jako je zpomalení, ba až zastavení času (pohybu), v některých momentech. Zároveň si hodně pohrává se střihem, od kterého nejspíš očekává větší dynamičnost. Přestože stříhá docela divoce, někdy až nepříjemně rychle, zůstávají scény přehledné a lze se v nich lehce orientovat. Protipólem k akci jsou klidnější scény, ve kterých je vyprávěno několik nepříliš dobře konstruovaných příběhů. V první polovině filmu je to dvojice romantických pasáží ze strany obou bratrů a samozřejmě rodinné peripetie. Ani jedno příliš nefunguje. Jakmile se do středobodu děje dostává Makhi, snímek značně trpí. V druhé půli do sebe však všechno vcelku slušně zapadá a zpočátku nepodstatná rodinná problematika se rázem stane nosným prvkem děje. Největším problémem Dabanggu však nemusí být ani tak samotný příběh, jako spíše dějová schematičnost, která je jasně čitelná od prvního momentu. Jenže odsuzovat tento film na základě jeho „jednoduchosti“ by znamenalo jen přiznat vlastní neschopnost jej správně uchopit. Jakožto machovská připomínka zlatých let akčního filmu však funguje velmi dobře. Přestože salvy smíchu vyvolat nemusí a nejspíš si ani nezíská zástup fanoušků, nemohu mu nepřiznat, že má jistý šmrnc, i když ta pravá jiskra mu chybí.
Klasický tibetský příběh ukotven mezi dva důležité body Thopagova života, narození a cestu k předurčenému učiteli. Neten Chokling snímek zachytil asi tak, jak většina diváků očekávala, minimalisticky. Vyprávění příliš nezkrášluje ani neobohacuje o motivy, které by mohly být z audiovizuálního hlediska vděčné. Dokonce ani příliš nepoužívá hudební podkreslení, uchyluje se k němu jen v několika málo dramatických momentech. Prostě jen vypráví. A právě to může být pro některé diváky kámen úrazu. Milarepa působí poměrně meditačně, možná by se dalo říci až suše. Ukazuje život vesničanů, nabízí záběry na tibetskou divočinu a pomalým tempem seznamuje diváky s jedním z nejznámějších budhistů. V 90 minutách se toho stane spousta a zároveň nic. Přestože konflikt je jedním z ústředních témat příběhu, snímek samotný jej posouvá někam do pozadí. Na rozdíl od většiny současných snímků se nesnaží diváka zahltit emocemi, i když téma k tomu přímo vyzívá. Vše je podrobeno jen Thopagovi a jeho životní cestě. Příjemné, lehké, osvěžující…
Enthiran je snímek diametrálně odlišný v každé své části. Během tří hodin několikrát změní svou tvář, žánr i vyznění. Každá fáze je pak ohraničena Chittiho vývojovou etapou. První třetina je rozhodně nejslabší. Funguje hlavně jako seznámení s jednotlivými postavami, robotem a určuje budoucí vývoj. Hudební čísla jsou střídmá, odlehčují děj, ale nikam jej neposouvají. Jsou spíše komentátorem některých situací. Druhá třetina je mnohem zajímavější. Příběh je již jasně nastolen, motivace a vztahy mezi jednotlivými postavami taktéž. Chitti se navíc posouvá do mnohem lidštější sféry. Díky spojení citů se svými schopnostmi se dostává do čím dál více absurdních situací (skvělá, i když nepodstatná (jako mnoho jiných), scénka s komáry). Změna je znát i na tanečních scénách, které jsou velkolepější. Snímek pak vrcholí poslední hodinkou, která je doslova akční řeží až hollywoodských rozměrů. Vlivem několika výborných nápadů, které jsou živnou půdou mnoha scén (formace) a neustálému nadhledu snímek povětšinu stopáže nijak výrazně nedrhne. Dějové návaznosti jsou pozvolné a logické. Přesto se opět potýkám s problémem nejspíš typickým pro indickou kinematografii. Vcelku vzato je to celkem dobré, a nebýt první třetiny, nejspíš bych řekl i výborné.
Indická šílenost, která rozhodně stojí za zhlédnutí. Snímek působí v evropských poměrech jako zjevení, nicméně si troufnu odhadnout, že v jižní Asii se o nic šokujího nejedná. Ve třech hodinách dokáže S.S. Rajamouli roztočit osudové romantické drama s až neskutečným nadhledem v akčních výjevech. Díky rychlému střídání stylů, přehnané grotesknosti jednotlivých scén a překvapivosti dějových peripetií se mu daří po celou dobu držet neúprosné tempo. Nabaluje na příběh další a další linie, skvěle pracuje s postavami a dokáže se nevídaným způsobem vracet k nedořešeným věcem z minulosti. Vzhledem k talentu hlavního protagonisty dokáží navíc strhnout i taneční výstupy a v absolutní většině případů nepůsobí jako rušivý prvek. Z některých scén je ale přeci jen cítit jistá únava a prospělo by jim trochu více dynamiky. Rajamouli věnuje příliš času absolutně nepodstatným věcem, které sice fungují jako velmi zábavné vložky, ale pro film samotný nejsou nijak důležité. Kvůli tomu v konečném důsledku Yamadonga působí spíše jako slepenec zábavných scének, než jako soudržný celek. Nicméně jako atrakce funguje tenhle kousek výborně.
Nudný a dokonale neinvenční thriller. Duo Alfredson Frykberg naprosto rutinně osekalo předlohu a bez větších zásahů tohoto okleštěnce převedlo do filmové podoby. Vzhledem k faktu, jak komerčně silný materiál se jim dostal pod ruky je jejich znuděný přístup řekněme až šokující. Místo aby si užívali svou chvilku slávy, zahazují možná poslední možnost ke kariérnímu stoupaní. Většinu stopáže zabírají konverzační scény sloužící k seznámení diváka s potřebnými fakty. Snad jen u jedné jediné autoři pracují i s flashbacky, ostatní jsou soustředěné kolem dvojice posluchač-vypravěč a jedinou dynamiku tak poskytuje buď chůze (případně vložka s květinou), nebo urputné soustředění poslouchajícího (v lepším případě skok pro zbraň). To co v předloze díky absenci vizuální složky funguje velmi dobře, v adaptaci až bije do očí. Film Dívka, která si hrála s ohněm je kniha zbavená většiny svých silných stránek, která v některých momentech připomíná karikaturu sebe samé.
Naprosto souhlasím s c.tuckerem. Pro evropského diváka není Osoba třetí, číslo jednotné zajímavá z fabulačního hlediska, ale spíše kvůli své formální složce. Příběhová linie samotná se dá označit za tuctovou, či spíše tuctově načrtnutou. Příběh ženy, která se několikrát denně musí potýkat s místně kulturními návyky, jež jí notně komplikují život, je zde vyprávěn všemi různými žánry, což zřejmě napomáhá zrychlení děje. Stejný účinek má i výrazný hudební doprovod, který je jasným identifikátorem (a lákadlem) snímku. Pro bangladéšské filmové fanoušky je pak ohromnou atrakcí i populární zpěvák Topu, jenž ztvárňuje sebe samého. Díky dynamické režii a malé znalosti jihoasijské kinematografie dvě hodiny utekly jako voda. Spíše než dějové zvláštnosti a nějaké poselství mi však v hlavě zůstaly tóny jednotlivých skladeb a jedna prostá otázka. Je Ruba hloupá dívka nebo bystrá žena, která je vždy nad věcí a snaží se marně bojovat s údělem bengálčanek?
Moje komentáře
Neznámý (2011)
Jako rychlá akční jednohubka funguje Neznámý poměrně dobře, nic víc bohužel nenabízí. Scénáristické duo sice příliš zkušeností nemá, nicméně dá se předpokládat, že podobných žánrovek za svůj život nakoukalo spoustu. Snímek zručně staví z recyklovaných zápletek stabilně držící konstrukt, který ač má drive, nenabídne příliš zapamatování hodných momentů. Divák je zde bohužel staven pouze do role pasivního příjemce, který nemá možnost děj klíčovat na základě podaných indicií, ale pouze na vlastních zkušenostech – tedy znalosti podobných snímků.
Kamarád taky rád (2011)
Zpočátku netypické, originální a prudké. Ke konci unavené, avšak naplňující předem vytyčenou šablonu. A New York, i se všemi těmi lidmi, vyhlíží intimně. Je fajn vidět po dlouhé době romantický film, který si uvědomuje sám sebe a svůj žánr.
Were the World Mine (2008)
Velmi nudný film, který je naivní jak ve své příběhu, tak i v pohledu na svět, jenž podává. S velkými potížemi dosledováno na čtvrtý pokus a to zejména díky zdejší velkorysé kritice. Přitom celá ta základní myšlenka je skvělá. V rukách nezkušeného Gustafsona se však naděje na úspěch rozpadá nejen kvůli scénáři, ale i díky režii. Scénář, kvůli zjednodušení a zeschematičtění celého děje, rozdělil postavy na dvě skupiny homosexuály a jejich odpůrce. Tomuto dělení se, pokud se nepletu, vyhnuly jen tři postavy, chápající matka, kytarová přicmrdávačka a moudrá paní učitelka. Dějově se to pak veze na čemsi vratkém, co by se dalo nazvat okuchanou verzí Snu noci svatojánské oblepenou novými prvky. Jak je u filmů zvykem, nejedná se o jednu jasnou dějovou linii, ze které se děj nehne, ale o provázaný systém různých scén, které spolu většinou mají mít nějakou souvislost. Nebo by alespoň mít měly. A právě tady se ukazuje Gustafsonova nezkušenost. Roubuje na už tak dost nesoudržnou dějovou kostru spoustu různých scének, které jsou naprosto zbytečné. Další slabinou jsou dialogy. Nebudu je odsuzovat slovy trapné nebo směšné, to bych přeháněl, postačím si se slovem nepřirozené. Jednotlivé věty ještě jakž takž fungují, ale vývoj a vyústění konverzace už většinou vázne. Což ještě posilují v mnoha případech ne zrovna 100% přesvědčivý herci, kteří by potřebovali lepší vedení. Čímž se dostáváme ke Gustafsonovi jako režisérovi. Abych pravdu řekl, snímek na mě povětšinu stopáže nefungoval. Nedokázal mě vtáhnout do děje. Bez přílišného přehánění můžu napsat, že u většiny scén jsem čekal, kdy se v záběru omylem ocitne někdo ze štábu. Mohou za to jak výše popsané neduhy scénáře, tak i příliš tradiční a neinvenční natočení scén. Největším průšvihem je tu ale jakákoli snaha o humor. Z každého vtípku je cítit něco jako tlak. Podobně jako když vypravěč vtipu vybuchuje smíchy ještě před tím, než ho stačí doříct. Vtip je očekáván, přijde, ale nepobaví, je nucený. Za problematické považuji i zapojení hudby, čímž teď nemyslím hudební doprovod, ale písně od známých interpretů. Je rušivé a hlavně neopodstatněné. Mám pocit, že Gustafson má u většiny filmů tento typ podání scén rád, a jen z toho důvodu ho (nejednou) zahrnul i do Were the World Mine. Je to celé cítit nevyzrálostí a snahou o zapojení líbivých prvků, které ovšem v tomto případě nefungují. Bohužel snímek nezachraňuje ani závěr, který je sice romantický a možná i dojemný, na druhou stranu se nedá označit jako jednoznačně moralistický.
Bez dechu (2011)
Od snímku, který se jmenuje Bez dechu, bych čekal krom primitivního příběhu minimálně „dech beroucí akci“. První očekávání se vyplnilo do písmene, ba možná bylo překonáno. Pokud bychom sled scén v traileru seřadili chronologicky tak, aby odpovídal snímku, bez přílišného přehánění bychom získali jeho plnocennou, ale zkrácenou variantu. Absence pořádného děje však pro podobný typ snímku nemusí být zkázonosná. Problém tkví v tom, co jsem již načrtl v úvodu. Singletonovi se navzdory jeho zkušenostem nepovedlo natočit pořádnou akční scénu. Nestojí za tím selhání herců, třeba takový Lautner v přímé rvačce vypadá přirozeně a uvěřitelně, jakožto předvídatelnost a schematičnost. Singleton se ukazuje jako režisér, jehož slabiny vyplouvají navrch tím spíš, čím je daná scéna komornější. Krom silné zápletky a akční scény chybí snímku i pořádná postava. Klaďasové jsou příliš nudní, navíc to mezi nimi nijak nejiskří a jejich herecké vyjadřování emocí je spíše úsměvné, než dojemné a záporáci vypadají spíše jako karikatura na záporáky. K smíchu je i Alfred Mollina, jenž se alespoň snaží tvářit, že jeho postava má zajímavou a spletitou motivaci, nicméně scénář mu přílišnou oporu nenabízí. Celé to působí, jako když hodíte neplavce do bazénu. Sledovat 100 minut jak se v tom zkušení plácají a mladí mají radost, že se konečně mohou ukázat, může být pro jedny zábavné a pro druhé ubíjející.
Dědečku, jsi má femme fatale (2010)
Snímek Děděčku, jsi má femme fatale netradičním a snad i originálním způsobem reflektuje postavení otce v archaické asijské společnosti. Způsob podání je v tomto případě záměrně pobuřující a dokonce i kriticky znechucující, což nejspíš bude pro většinu diváků hlavním kamenem úrazu. V tom případě však stojí za zamyšlení, zda se Dědečku, jsi má femme fatale snaží pouze lacině šokovat nebo vše slouží (i) k vyvolání diskuze. Osobně na rozdíl od zdejšího osazenstva kvituji s povděkem ono nasazení pro většinové publikum „neatraktivních“ herců. I když pravda, hodnocení typu špatný film, ale dobré porno, by také mohlo být zajímavé.
Scared Shrekless (TV film) (2010)
Trapárna, ve které se snaží Shrek vykřesat alespoň jiskřičku své nedávné slávy. Neustálé variování téhož se najednou nestane opětovně zábavným, ani když dojde ke změně parodovaného žánru. Zvolená forma, v níž dostane svých pár minut slávy jedna z postaviček je navíc nedostačující. Zkratkovité vyprávění jednotlivých příběhů se paradoxně stalo zdlouhavým.
Zrození Planety opic (2011)
První část snímku je ještě poměrně zdařilá. Sledování lidského světa skrze oči dospívajícího šimpanze je, pokud nic jiného, originální. Zajímavým se stává už ve chvíli, kdy si divák uvědomí, jakým směrem se bude Zrození planety opic nadále vyvíjet. Každé zklamání a nepochopení, které lidské chování vyvolává v očích přechytralého primáta tak může vyvolávat emotivní odezvu i v diváckých řadách. Je jasné, že tvůrci s tímto diváckým očekáváním počítali. Viditelné to je zejména na jejich snaze začlenit Caesara do rodiny (či spíše života?) dr. Rodmana – tedy na poutu, které je odsouzeno k utlumení. Jistým kalkulem je pak vykreslování Caesara jako nevinného tvora, který doslova přejímá emoce spatřené ve svém okolí. Zpočátku zná jen milující rodinu, ale postupem času se setkává i s odvrácenou stranu lidskosti, což je samozřejmě jen další způsob jak z diváka vykřesat emoce a zároveň ho donutit k většímu přimknutí k Caesarovi. Tato vypočítavost bohužel první část sráží, i když naštěstí ne příliš hluboko. Příliš nenapomáhá ani hloupost, kterou se tvůrci snaží skrýt v rychlém sledu událostí, či v lepším případě neuvěřitelnost. Každopádně i přes tato negativa je tato část sledovatelná a v některých momentech dokonce zábavná, což se bohužel nedá říct o tom, co následuje. Lavina digitálních primátů vedená zrazeným Caesarem se dere do monumentální bitvy s až na pár známých tváří anonymním lidstvem. Zrození planety opic překvapilo svým začátkem a zklamalo svým koncem. Snímek těží hlavně z jednoduché, ale semknuté, dějové linie a rychlému průběhu. To má však i svou stinnou stránku. Díky předvídatelnosti začíná být postupem času otravný a nudný.
Krásný Harry (2009)
V zásadě velmi jednoduchý film, ve kterém se prolínají dvě roviny vyprávění. První se soustředí na postavu Harryho, pátrajícího na popud jednoho z dávných přátel po vlastní minulosti. Druhá, retroaktivní, postupně rozvíjí zápletku, která je středobodem příběhu. Ta je sice vcelku banální, ale díky dobře zvolené dějové kostře dokáže její pomalé odkrývání udržet diváka neustále v pozoru. Handsome Harry je však zajímavý i po psychologické stránce. O postavách, které se ve snímku vyskytují, v podstatě nic nevíme. Známe jen událost z třicet let vzdálené minulosti a určitý výřez z jejich současných životů (většinou se nejedná o více než několik desítek minut). Na základě jejich vyprávění můžeme jistým způsobem rekonstruovat jakým způsobem byli oním incidentem ovlivněni, a na kolik se stal určujícím v jejich vývoji. Vzhledem k tomu, že toho více nevíme než víme, zůstává široký prostor pro diváckou představivost.
Luxo junior (1986)
Druhý snímek dnes již legendárního studia Pixar dokázal (nejen) ve své době zapůsobit jasným tahem na branku. Už od začátku jde tahle dvojice roztomilých lampiček po emocích diváků. Ve dvou minutách si s nimi lze prožít chvilku štěstí i smutku, bohužel nic víc.
André a včela (1984)
odpad!Kostrbatá animace by ani takový problém být nemusela, jenomže v tomhle krátkometrážním kousku chyběl Pixaru onen pověstný nápad. Struktura budoucích krátkometrážních animáků od tohoto studia je zde již ovšem jasně patrná.
Zvuk hluku (2010)
Oproti Music for One Apartment and Six Drummers krok zpět. Celovečerní stopáž s sebou přináší nutnost přivést do příběhu koherentní děj, který zase vyžaduje větší práci s postavami. To jsou ovšem složky, které Zvuk hluku potápějí. Příběh zde slouží jen jako spojnice mezi jednotlivými více či méně povedenými hudebními čísly a snaží se dát ději větší opodstatnění, vysvětlit jej. Až na několik málo momentů jsou tyto spojnice zbytečné a je z nich cítit jistá omšelost, jako by byly jen narychlo naroubovanou nástavbou. I přesto celý snímek statečně drží pohromadě a směřuje k jistému vyvrcholení, které není tak silné, jak by mohlo být, nicméně svůj smysl má.
Hačikó - příběh psa (2009)
Hačikó - příběh psa se snaží fungovat jako zprostředkovatel přenosu nepochybně zajímavého a dojemného příběhu z Japonska do západního světa. Již dle prvních záběrů ze školního prostředí se dá očekávat, že snímek se bude minimálně tvářit jako oslava přátelství mezi člověkem a psem. Ačkoli se žactvo na umístění toulavého psa hned vedle Kryštofa Kolumba dívá zprvu s despektem, je jasné že Hačikův příběh nakonec přijmou se slzami v očích a hromovým potleskem. Nejspíš není třeba psát, že stejný vývoj tvůrci očekávají i od diváka a využívají k tomu prostředků lehce přízemních. Jak už jsem uvedl na začátku, příběh Hačika a jeho pouta k adoptivnímu majiteli je fascinující a dojemný, ve snímku, resp. v této adaptaci, na mě však příliš nezapůsobil. Hlavní vinu kladu zejména na strukturu filmu, který pro mě postrádá dějovou kostru. V podstatě dojde jen k dvěma přelomům mezi třemi pseudodějovými fázemi. V první fázi je nalezen Hačiko, nejdříve je odmítán, ale velmi rychle se mu podaří přejít do druhé fáze, kde se stane nedílnou součástí roviny. Obě tyto části kladou hlavní důraz na roztomilost psího představitele a přenos pouta mezi Hačikem a profesorem na diváka (ať je to první příchod na nádraží či pozdější aportování). Druhým důvodem je i zbytečné použití digitálních berliček, které příliš očividně působí pouze jako zaplácnutí prázdného místa, během kterého musí Hačiko zestárnout (rychlé změny ročních období). Na druhé straně je třeba pochválit kameru, které zejména na začátku krásně ukazuje, že navodit pocit nezávislého pozorovatele lze i bez divokého švenkování.
Oddělené světy (2008)
odpad!Ohromné zklamání. Jako náhled pod pokličku známé náboženské organizace Odlišné světy fungují jen částečně. Neukazují jakým způsobem Svědkové Jehovovi pracují, ale soustředí se zejména na důsledky vnitřních předpisů. Největší důraz je zde kladen na problematiku opuštění svědků, tedy provázanost jednotlivých členů. Bohužel se snímek točí od začátku ve smyčce, neustále se opakuje a vývoj je téměř nulový. Jako vystihnutí pocitů hlavní hrdinky to je zajímavé a nejspíš i pravdivé, ale z diváckého hlediska se nejedná o příliš uspokojivou záležitost.
Zkus mě rozesmát (2011)
Naprosto klasický snímek, který jede po stokrát vyjetých kolejích, aby se pustil do urputného scénáristického boje, ve kterém selhává. Zpočátku jednoduché, lehké a poměrně zábavné, ke konci však tvůrci nabalují na příběh další a další nesmyslné nánosy balastu, pod kterými děj značně trpí. Pár povedených vtípků a senzačně šílená Bailee Madisonová snímek bohužel nezachraňují. Nicméně nejen podle hodnocení se dá soudit, že své diváky si to najde.
Senna (2010)
Neděle 1. května 2011. Dnes je tomu přesně sedmnáct let, kdy na závodním okruhu zemřel aktivní pilot formule 1. Neděle 1. května 1994 je datem, které zná každý fanoušek toho sportovního odvětví. Už to samo o sobě je významným ukazatelem, jak velikou osobností byl Ayrton Senna da Silva. Dokumentů o jeho životě, resp. spíše jeho kariéře a smrti, vznikla již spousta a většinou se od sebe nijak výrazně neodlišují. Věnují se zejména jeho soupeření s Alainem Prostem, úžasným výkonům, které podával na mokru a v neposlední řadě vlivu, který měl na brazilské spoluobčany. Kaspadiův příspěvek k tématu se schematicky od svých předchůdců nijak neodlišuje, přesto jde alespoň v některých momentech více do hloubky. Důvod je jasný, díky podpoře Sennovy rodiny a Bernie Ecclestona (vlastník komerčních práv F1) měl možnost prodrat se ohromnými archívy doposud nikdy neviděných záběrů. Pro fanoušky je tak jistě zajímavý náhled do jednání jezdců s FISA, pro nepamětníky pak určitě i osoba Jeana-Marie Balestreho. Celkově však snímek nepřináší k tématu příliš nových informací a nenabízí ani čerstvý pohled na Sennovu kariéru. Jen málokdy se nestaví k Sennovi nekriticky a spíše než hloubkovým studiem jeho kariéry a života připomíná Brazilcův pomníček, ba možná pomníček jedné nezapomenutelné etapy v historii formule 1. Není to nic překvapivého, spíše naopak. Přesto je však škoda, že autor nevyužil spousty archivních materiálů, aby ukázal i Sennovy méně známé stránky. Z filmové stránky se také nejedná o nic nového. Klasické spojení dobových záběrů s mluvícími hlavami, které je posléze či v průběhu (a někdy dost hloupě) komentují, graduje ke konci, kde Kaspadia znatelně tlačí na emoce. Všechna čest, samotná nehoda není rekonstrukcí, ale jasně a bez komentáře zachycuje situaci přesně tak jak se stala – jak jinak než z dobových materiálů. Jenže předchozí záběry jsou značně slzopudné. Senna několikrát mluví o tom, že kariéra je krátká, ale život ho čeká ještě dlouhý, polemizuje o svých plánech a říká, že ještě není čas umírat, protože je toho spousta co je ještě třeba prožít. Nedivím se, že Ron Dennis brečel. Jak už jsem uvedl, tohle není jen příběh Ayrtona Senny, ale zároveň jedné krásné etapy, na kterou se jen tak nezapomíná.
Můj učitel Ibrahim (2003)
Ačkoli tomu mé hodnocení nijak nenasvědčuje, je Ibrahim v rámci příbuzných snímků čistý průměr. Podobně jako většina z nich je obsahově „silný“. Tato síla tkví zejména v načrtnutí tíživé životní situace, tématu dospívání a situování do minulosti. Scénář se přímo vyžívá v používání berliček a pozlátka, aby skryl vlastní prázdnotu, a vlastně se mu to vcelku daří. Je opravdu úctyhodné, nakolik se dokáže film, který v podstatě řekne jen „Moje ruce, moje ústa.“ tvářit chytře.
Jhootha Hi Sahi (2010)
Poměrně originální příběh vždy neznamená originální film. Jhootha Hi Sahi je krásným příkladem. Samotná premisa má rozhodně nápad, jenže jeho využití dost drhne. Snímek využívá klasických vyprávěcích struktur, které známe zejména ze situačních komedií, na rozdíl od nich však nepracuje příliš dobře s rozmístěním, množstvím ani úrovní vtipů. Mnohem více než o několik povedených dílů sitcomu za sebou jde o jednu pěkně dlouhou epizodu. V rámci indické kinematografie se nejspíš jedná o zajímavý a svou strukturou nápaditý snímek. Na evropské publikum však příliš nezapůsobí. Zamrzí zejména absence nápadů (jak v příběhu, tak v tanečních vystoupeních), kterými indické filmy většinou přímo překypují. V několika chvílích však příjemně překvapí vlastní sebereflexe (např. při tancování na veřejnosti).
Krabat: Čarodějův učeň (2008)
odpad!Strašlivě slaboduché a přitom měli tvůrci v ruce spoustu es. Preußlerova předloha je sama o sobě velmi povedeným dílem, jehož adaptace nevyžaduje přílišné změny.Dle předpokladu jsou všechny změny příběhu spíše přítěží než posílením. Od začátku je cítit snaha přiblížit tuto hornolužickou legendu současnému publiku, zesílit reálné podklady a z určité části omezit zobrazení magie. Nic proti tomu, ale pak je třeba udělat více než jen seškrtat některé části příběhu, zjednodušit (už tak dost jednoduchou) dějovou linku a přizpůsobit charakter mistra. Tvůrčí tým si zaslouží pochvalu snad jen za scénu první velikonoční noci. Ne, že by byla něčím excelentním, ale zobrazením obřadu a použitím srbštiny (?) vzdávají hold prapůvodu Krabatovy legendy. Krabat v této podobě je pouze velmi slabým snímkem, který si není jist na koho má zapůsobit. Nemusela by to být taková tragédie, kdyby se bylo o co opřít. Ale vzhledem k absenci kvalitních hereckých výkonů nebo alespoň silného hudebního doprovodu není na co vzpomínat.
Boy (2010)
Boy velmi těží z dvojího pohledu na příběh. Jednu stranu pohledu nabízí Chlapec, tedy hlavní postava, a jeho kamarádíčci, zatímco druhý zprostředkovává v menší míře několik vedlejších jedinců. Divák, jakožto vševědoucí pozorovatel, má možnost sledovat názory obou stran zároveň. Mezitím co se plátně odehrává, díky Chlapcově interpretaci a naivitě, radostná událost (návrat otce k rodině), publikum si uvědomuje nešťastnost celé této situace a vnitřní zranitelnost sympatických hrdinů. Ačkoli se nejedná o příliš inovativní přístup, nelze mu upřít v jeho jednoduchosti výbornou funkčnost. Zvlášť, když je poměrně vtipným způsobem zdvojnásoben (Rocky). Jako jednohubka docela dobré, ale kvůli slabé přidané hodnotě a odmítnutí vybočit z vyšlapané cestičky bych si přeci jen nepřidal.
Johnny Mad Dog (2008)
Mnohem více než příběhový film, sondu či dokument připomíná Johnny Mad Dog vzkaz. Nedá se popřít, že je opatřen jednoduchým dějovým obloukem, má směr a ukončení, nicméně něco co by se dalo uchopit jako klasický příběh najdeme jen stěží. Pokud bychom chtěli snímek uchopit jako sondu, jen těžko nám poskytne nějaké závěry. Jedná se spíše o studování následků bez znalosti výchozích příčin. Dokumentárnímu pojetí zase brání vysoká nekonkrétnost. Johnny Mad Dog není ukotven v čase ani v prostoru. Žánrově má nejblíže asi k městské road movie. Partička bizarně oblečených dětí putuje městem a v podstatě zabije vše co potká. Cesta je však naplněna několika přerušeními obsahujícími, krom spousty křiku a siláckých gest, určitý posun. Johnny Mad Dog určitě není špatným snímkem. Naopak, je zajímavým příspěvkem už jen kvůli svému přístupu. Sázka na neznámé herce se zde nejednou vyplácí. Použití humor v několika scénách překvapí, na druhou stranu působí přirozeně a neurazí. Věta „Tak buďte opatrní, Izraelci nebo Chuck Norris mohou být okolo.“ má velkou šanci na zápis mezi nejlepší filmové hlášky. Nicméně troskotá na slabém vyprávění. Schéma jdeme-něco se děje-jdeme-něco se děje sice zpočátku není špatné, ale jakmile si divák zvykne na okolí a omrzí ho zajímavý dialekt místní angličtiny, uvědomí si, že snímek se točí v ohromné smyčce, která de facto mohla být ukončena kdekoli a kdykoli. Navíc jsou veškeré uzavřené scénky zajímavé jen kvůli věku protagonistů, absolutně ničím jiným nezapůsobí. A pokud je celý snímek vystavěn jen na faktu „budeme šokovat tím, že jsou mladí“, pak je něco bohužel špatně.
Max Manus (2008)
Perfektní řemeslo, které hodně těží z tématu druhé světové války a žánrového kánonu, do nějž ovšem příliš nepřidává ani jej neporušuje. Je škoda, že tvůrci nevěnovali více úsilí a času souboji Max versus Siegfried (mohl to být chytrý a nekompromisní záporák). Ten se sice filmem prolíná a dokonce má i jakési vyvrcholení v jeho závěru, ale je příliš nekonzistentní a schématický. Což se v podstatě dá říct o celém snímku. Souboj Norů proti Němcům je díky skvělé audiovizuální stránce řekněme našlapaný, ale troskotá v základech. Tvůrci si házejí klacky pod nohy už jen tím, že divákovi nabízejí i náhled na situaci ze strany protivníka. Kvůli nedostatečnému prostoru ale Němci vypadají neschopně a jakékoli jejich pokroky jsou předneseny zkratkovitě. Nepůsobí jako důstojní soupeři. Škoda…
Umění plakat (2006)
V základu jednoduché téma dokázal Erling Jepsen uchopit jedinečným způsobem. Příběh manipulativní hlavy rodiny je totiž vyprávěn skrze malého chlapce. Ve své naivitě se tak snímek stává ještě drsnějším, než by byl za normálních („dospělých“) okolností. Zároveň je však toto uchopení prostředkem ke zkratkovitému odvyprávění některých částí.
R (2010)
Čistý film, který se zbytečně nekasá a místo pozlátka jde rovnou na dřeň věci. Ačkoli pracuje se stejnými či podobnými proprietami jako většina ostatních žánrově příbuzných snímků, působí v celé své délce mnohem intenzivněji a autentičtěji. Tvůrci hned zpočátku budí drsnou náladou. Pracují s šedým prostředním, dunivým podkresem a všudypřítomnou nepřátelskou atmosférou. Navíc umožňují jisté sjednocení diváka s hlavní postavou. Oba do vězeňského prostředí vcházejí poprvé a nevědí co čekat. Příběhově však R až tak přesvědčivý není. Jedná se o směsici několika nápadů a drsného zakončení, které jsou spolu provázány nepříliš originální a zajímavou dějovou linií.
V (TV seriál) (2009)
V využívá těch nejpodvratnějších nástrojů k upoutání diváků, ale používá je sakra dobře. Přesně tak jako Anna. Otevírá divoké dějové linie, které však dokáže snadno utnout, jednotlivé díly nechává pikantně otevřené, obsahuje šílené dějové obraty, hrdinové jsou v neustálém nebezpečí, záporné postavy si několikrát za díl zopakují své plány a pomrkávají do kamery... Ano, je to laciné, a několikrát i směšné, paradoxně však i tyto momenty, ve kterých V působí slabě, posilují seriál jako celek. Fanoušky původního seriálu jistě potěší překvapivý návrat Jane Badlerové v roli Diany.
Dabangg (2010)
Dabangg pracuje s akčními scénami podobně jako s tanečními výstupy. Fungují jako odlehčení děje, pobavení diváka a částečně též k posunutí příběhu. Hned ta první ukazuje, jakým směrem se asi snímek vydá. Její nadsazenost dává vzpomenout na Jackieho Chana a to nejen choreografií, ale též použitím neotřelého artefaktu, v tomto případě hasičské hadice. Režisér Kashyap sází na moderní pojetí a nebojí se využívat takových vymožeností jako je zpomalení, ba až zastavení času (pohybu), v některých momentech. Zároveň si hodně pohrává se střihem, od kterého nejspíš očekává větší dynamičnost. Přestože stříhá docela divoce, někdy až nepříjemně rychle, zůstávají scény přehledné a lze se v nich lehce orientovat. Protipólem k akci jsou klidnější scény, ve kterých je vyprávěno několik nepříliš dobře konstruovaných příběhů. V první polovině filmu je to dvojice romantických pasáží ze strany obou bratrů a samozřejmě rodinné peripetie. Ani jedno příliš nefunguje. Jakmile se do středobodu děje dostává Makhi, snímek značně trpí. V druhé půli do sebe však všechno vcelku slušně zapadá a zpočátku nepodstatná rodinná problematika se rázem stane nosným prvkem děje. Největším problémem Dabanggu však nemusí být ani tak samotný příběh, jako spíše dějová schematičnost, která je jasně čitelná od prvního momentu. Jenže odsuzovat tento film na základě jeho „jednoduchosti“ by znamenalo jen přiznat vlastní neschopnost jej správně uchopit. Jakožto machovská připomínka zlatých let akčního filmu však funguje velmi dobře. Přestože salvy smíchu vyvolat nemusí a nejspíš si ani nezíská zástup fanoušků, nemohu mu nepřiznat, že má jistý šmrnc, i když ta pravá jiskra mu chybí.
Milarepa (2006)
Klasický tibetský příběh ukotven mezi dva důležité body Thopagova života, narození a cestu k předurčenému učiteli. Neten Chokling snímek zachytil asi tak, jak většina diváků očekávala, minimalisticky. Vyprávění příliš nezkrášluje ani neobohacuje o motivy, které by mohly být z audiovizuálního hlediska vděčné. Dokonce ani příliš nepoužívá hudební podkreslení, uchyluje se k němu jen v několika málo dramatických momentech. Prostě jen vypráví. A právě to může být pro některé diváky kámen úrazu. Milarepa působí poměrně meditačně, možná by se dalo říci až suše. Ukazuje život vesničanů, nabízí záběry na tibetskou divočinu a pomalým tempem seznamuje diváky s jedním z nejznámějších budhistů. V 90 minutách se toho stane spousta a zároveň nic. Přestože konflikt je jedním z ústředních témat příběhu, snímek samotný jej posouvá někam do pozadí. Na rozdíl od většiny současných snímků se nesnaží diváka zahltit emocemi, i když téma k tomu přímo vyzívá. Vše je podrobeno jen Thopagovi a jeho životní cestě. Příjemné, lehké, osvěžující…
Enthiran (2010)
Enthiran je snímek diametrálně odlišný v každé své části. Během tří hodin několikrát změní svou tvář, žánr i vyznění. Každá fáze je pak ohraničena Chittiho vývojovou etapou. První třetina je rozhodně nejslabší. Funguje hlavně jako seznámení s jednotlivými postavami, robotem a určuje budoucí vývoj. Hudební čísla jsou střídmá, odlehčují děj, ale nikam jej neposouvají. Jsou spíše komentátorem některých situací. Druhá třetina je mnohem zajímavější. Příběh je již jasně nastolen, motivace a vztahy mezi jednotlivými postavami taktéž. Chitti se navíc posouvá do mnohem lidštější sféry. Díky spojení citů se svými schopnostmi se dostává do čím dál více absurdních situací (skvělá, i když nepodstatná (jako mnoho jiných), scénka s komáry). Změna je znát i na tanečních scénách, které jsou velkolepější. Snímek pak vrcholí poslední hodinkou, která je doslova akční řeží až hollywoodských rozměrů. Vlivem několika výborných nápadů, které jsou živnou půdou mnoha scén (formace) a neustálému nadhledu snímek povětšinu stopáže nijak výrazně nedrhne. Dějové návaznosti jsou pozvolné a logické. Přesto se opět potýkám s problémem nejspíš typickým pro indickou kinematografii. Vcelku vzato je to celkem dobré, a nebýt první třetiny, nejspíš bych řekl i výborné.
Yamadonga (2007)
Indická šílenost, která rozhodně stojí za zhlédnutí. Snímek působí v evropských poměrech jako zjevení, nicméně si troufnu odhadnout, že v jižní Asii se o nic šokujího nejedná. Ve třech hodinách dokáže S.S. Rajamouli roztočit osudové romantické drama s až neskutečným nadhledem v akčních výjevech. Díky rychlému střídání stylů, přehnané grotesknosti jednotlivých scén a překvapivosti dějových peripetií se mu daří po celou dobu držet neúprosné tempo. Nabaluje na příběh další a další linie, skvěle pracuje s postavami a dokáže se nevídaným způsobem vracet k nedořešeným věcem z minulosti. Vzhledem k talentu hlavního protagonisty dokáží navíc strhnout i taneční výstupy a v absolutní většině případů nepůsobí jako rušivý prvek. Z některých scén je ale přeci jen cítit jistá únava a prospělo by jim trochu více dynamiky. Rajamouli věnuje příliš času absolutně nepodstatným věcem, které sice fungují jako velmi zábavné vložky, ale pro film samotný nejsou nijak důležité. Kvůli tomu v konečném důsledku Yamadonga působí spíše jako slepenec zábavných scének, než jako soudržný celek. Nicméně jako atrakce funguje tenhle kousek výborně.
Dívka, která si hrála s ohněm (2009)
odpad!Nudný a dokonale neinvenční thriller. Duo Alfredson Frykberg naprosto rutinně osekalo předlohu a bez větších zásahů tohoto okleštěnce převedlo do filmové podoby. Vzhledem k faktu, jak komerčně silný materiál se jim dostal pod ruky je jejich znuděný přístup řekněme až šokující. Místo aby si užívali svou chvilku slávy, zahazují možná poslední možnost ke kariérnímu stoupaní. Většinu stopáže zabírají konverzační scény sloužící k seznámení diváka s potřebnými fakty. Snad jen u jedné jediné autoři pracují i s flashbacky, ostatní jsou soustředěné kolem dvojice posluchač-vypravěč a jedinou dynamiku tak poskytuje buď chůze (případně vložka s květinou), nebo urputné soustředění poslouchajícího (v lepším případě skok pro zbraň). To co v předloze díky absenci vizuální složky funguje velmi dobře, v adaptaci až bije do očí. Film Dívka, která si hrála s ohněm je kniha zbavená většiny svých silných stránek, která v některých momentech připomíná karikaturu sebe samé.
Osoba třetí, číslo jednotné (2009)
Naprosto souhlasím s c.tuckerem. Pro evropského diváka není Osoba třetí, číslo jednotné zajímavá z fabulačního hlediska, ale spíše kvůli své formální složce. Příběhová linie samotná se dá označit za tuctovou, či spíše tuctově načrtnutou. Příběh ženy, která se několikrát denně musí potýkat s místně kulturními návyky, jež jí notně komplikují život, je zde vyprávěn všemi různými žánry, což zřejmě napomáhá zrychlení děje. Stejný účinek má i výrazný hudební doprovod, který je jasným identifikátorem (a lákadlem) snímku. Pro bangladéšské filmové fanoušky je pak ohromnou atrakcí i populární zpěvák Topu, jenž ztvárňuje sebe samého. Díky dynamické režii a malé znalosti jihoasijské kinematografie dvě hodiny utekly jako voda. Spíše než dějové zvláštnosti a nějaké poselství mi však v hlavě zůstaly tóny jednotlivých skladeb a jedna prostá otázka. Je Ruba hloupá dívka nebo bystrá žena, která je vždy nad věcí a snaží se marně bojovat s údělem bengálčanek?