Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Horor
  • Sci-Fi

Recenze (2 188)

plakát

In the Land of Saints and Sinners (2023) 

Trajektorie kvality filmů Liama Neesona začala v posledních letech nebezpečně kopírovat něco, co zažíval třeba Nicolas Cage před takovými 10 – 15 lety. Naštěstí tady si Liam vzpomenul na své lepší časy. Genius loci irského pobřeží je tu jedinečný, má to příjemnou, jímavou hudbu, a i když je premisa se zabijákem v důchodu stokrát ohraná, díky přítomnosti IRA to celé získává zajímavý náboj. A i díky dialogům, které nejsou banální, brzo poznáte, že tohle není obyčejná spotřebka na jedno použití. Je to seriózní drama starosvětského střihu, přesně jak to mám rád.  Zařazení na festival v Benátkách se vůbec nedivím. __ PS: Spratek Jack Gleeson aka Joffrey Baratheon ze ´Hry o trůny´ tu byl výborný!

plakát

Duna: Část druhá (2024) 

Jednička mi přišla lepší, byla dějově sevřenější a v uvozování do fantaskního světa Arrakisu tak nějak poutavější, hloubavější, víc jsem chápal pohnutky jednotlivých postav. A přitom ani tam Denis nezapomínal na obrazové kouzlení – příjezd Leta Atreida a jeho dlouhý let ornithopterou byl tak vizuálně sexy :o) I ta Zimmerova hudba mi v prvním díle přišla zajímavější. Dvojka je v tomhle ohledu vlastně úplně jiná, zejména ve druhé půli dějově rozháraná, ALE …. když na mě Denis vybalil několik ikonických scén, počínaje první jízdou na červu, přes černobílou arénu, až po frontální atak červů, se sedícími fremeny a jejich vlájícími šálami, měl mě zase ve své hrsti. První díl byl potravou pro smysly a mozek, druhý už jenom pro ty smysly, ale víte, já jsem jednoduchý člověk, mě ke štěstí stačí i to, že na mě Villeneuve tahá výborné vizuální nápady jak Houdini králíky z klobouku :o) Jenom ten Zimmer už mi přijde v posledních letech trochu unavený a místo svého typického dunění by neškodilo v jeho případě zase sáhnout po nějakém kompozičním melodickém nápadu.

plakát

Dracula (1931) 

Ten, který začal tu megaúspěšnou řadu Universal hororů. Ale nutno podotknout, že Murnau knokautoval Toda Browninga K.O. a jeho expresionistické pojetí v o 9 let starší verzi se mnohem více hodilo k pánovi temnoty a zla. Tady se děj řítí jako splašený a všechny potenciálně zajímavé věci jsou zredukovány na minimum. Scény z Transylvánie a Drákulova hradu jsou odbyty během 10 minut, i když s moc pěknými kulisami (a s pásovci místo krys), plavba na Demeteru na 2 minuty, kde se vystřídají pouze dva záběry – na palubu lodi, přes které se přelévá moře a statický pohled Draculy – no, a drtivá většina stopáže se pohybuje v ulicích Londýna a nudných interiérech, kde je tolik atmosféry, že by se za pouhý nehet vešla. A taky mám problém se samotným Lugosim. Jeho démoničnost tu vytváří osvětlení očí v makrodetailech, jinak když nahodí svůj typický škleb, jenom každou chvíli čekám, že pronese svoje legendární „Beware. Beware of the big, green dragon that sits on your doorstep. He eats little boys, puppy dog tails and big, fat snails.“. Ano, Ed Wood mi prostě démonickou auru Bély zkazil :o)

plakát

Zbraň (1990) 

Moje cesta tímhle filmem – od naprostého znudění a zmatení až k velké spokojenosti. První půlku vůbec nechápete, co vám ten film chce říct, kam směřuje, pouze si všímáte v samém počátku celkem pěkné výpravy, hlasu Iggyho Popa coby dýdžeje v rádiu a Lemmyho Kilminstera, který tu má malou roličku taxikáře a pouští svůj motorheaďáckej hit  ´Ace of Spades´. Zbývá hodina a čtvrt do konce, vy víte, že po zbytek filmu děj neopustí jeden byt a divíte se, čím to ještě chtějí vyplnit, vzhledem k jednoduché premise. A pak, s útokem robota, se spustí gejzír obrazové kreativity, vizuální osobitosti a pěkně čvachtavého gore. Je tu něco z ´Terminátora´, hodně z ´Tetsua´, trocha atmošky z Blade Runnera a vyhřezlé vnitřnosti, za které by se nestyděl ani Fulci. Opravdu velmi, velmi nečekané, jak film radikálně přehodí výhybku a z umorousaného béčka se stane obrazově osobitým dílkem, který originálně míchá žánry.

plakát

Zóna zájmu (2023) 

Taková běžná denní rutina rodinky běžných spořádaných občánků. Na zahrádce pěstují kedlubny a karafiáty, doma udržují vzorný pořádek, hladí pejska a cachtají se v bazéně a všechno to zaštiťuje hlava rodiny, která každý den chodí vzorně do práce a která – jen tak mimochodem – dělá ředitele nejzrůdnějšího koncentračního tábora.  A která, opět jen tak mimochodem, v práci řeší třeba efektivnější spalování židů v pecích, a dělá to se stejným emočním zapojením, jako když vy s manželkou řešíte, co si v Kauflandu koupíte k večeři.  A za zdmi pozemku téhle středostavovské rodinky, za těmi zlověstnými zdmi, je lidský Mordor, kde se dějí ty nejzrůdnější akty proti lidskosti a vy díky geniální práci se zvukem a zlověstnými vizuálními detaily v dáli, jako jsou kouř z pecí, či z lokomotiv, přivážející další a další lidské topivo, pociťujete nesmírnou tíseň. Ten film vám do chřtánu hrůznými výjevy nepere, jak je holokaust zrůdný, dělá to na podprahové bázi, pracuje s vaším podvědomím a o to je to vlastně horší. Bylo mi zle, ale zároveň se klaním Jonathanu Glazerovi za tenhle odvážný filmový experiment, který o nás lidech řekne víc, než byste čekali.

plakát

The Leech Woman (1960) 

Plakátové Info: Vysála z mužů jejich lásku a jejich životy!!! ___Tohle by se mělo pouštět na Otrlcovi. Dílko jak z pera a režisérské sesle nějakých šovinistických prasat. Řeší se tu téma věčného mládí, ale v konečném důsledku to ty ženy ponižuje. Už jenom ta základní premisa – doktor endokrinolog má manželku a ta má kolem očí vrásky (huh, jaká to hrůza!) a chce se s ní proto dát rozvést. Ona proto pochopitelně touží po omládnutí, aby k rozvodu nedošlo, a vodítkem může být stará žena, 142-letá důchodkyně, jedna z doktorových pacientek (a ve skutečnosti náčelnice černošského kmene v Africe), která za pomocí  tajemství kmene Nando a jeho léku Nipe (proboha) je schopna znovu ženě přinést mládí a krásu. Má to ale jeden háček – při omlazovacím rituálu musí být zabit jeden muž. Takže ano, zní to jako kolosální sračka a je to sračka. A rituálem to nekončí. Upřímně se zasmějete při scéně, kdy na útěku z Afriky se chlap s dotyčnou vyspí, a když Nipe přestane další ráno účinkovat a ona má zas vrásky, chlap před ní utíká v hrůze a ječí, ať na něho nešahá. Ach jo. A v krasojízdě stupidity se pokračuje i po návratu do New Yorku, kde se mordujou i ženský. ___ PS: Potěšila jen malá role Granta Williamse, obrovského charismatika (´The Incredible Shrinking Man´), který by si rozhodně zasloužil lepší filmovou kariéru, ale holt nepoštěstilo se.

plakát

Bílé písky (1992) 

Tak si to pojďme odškrtávat. Willem Dafoe trestuhodně nemá co hrát – check, Mickey Rourke, pořád žvýkající jak býložravec, nemá co hrát už tuplem – check a Mastrantonio má k sexy femme fatale stejně daleko, jako Babiš k pravdomluvné personě. Přitom to začíná docela pěkně, ale po deseti minutách máte jasno, že celé je to krásný příklad neschopnosti režiséra, potažmo scenáristy nějak smysluplně vyprávět příběh, nějak zaujmout a vtáhnout do děje. Zápletka, jestli se podaří zachránit půl mega je vám úplně u zadku a ke konci, po „krutopřísném“ odhalení a nesmyslné pointě si logika dala půl balení rohypnolu naráz. A vy si možná dáte jeden neurol, abyste ten „zážitek“ rozchodili.

plakát

Snídaňový klub (1985) 

Občas mi to připadalo jako trochu naivní pohled „starého muže“ (což John Hughes rozhodně nebyl) na život dospívající mládeže, ovšem na druhou stranu některé výroky a myšlenky bych tesal do kamene. Rozhodně duševní pochody týnejdžrů pramenící z traumatického vztahu „despotický otec vs. syn“  Hughes trefil perfektně, vzhledem k vážnosti tématu nezvyklá komediální nadsázka byla překvapivě fajn, lehké naťukávání sexuálních témat pobavilo, pět zcela rozdílných povah se bezva doplňovalo a prostě to moc příjemně utíkalo. Moc pěkný film a zasloužený velký zámořský kult.

plakát

Maigret klade past (1958) 

Vlastně dokonalá detektivka, takovýho klasickýho střihu, kde nich nechybí, ani nepřebývá. Je tu paranoidní atmosféra, je zde nahánění vrahouna v temných uličkách Paříže a vrcholí to výslechovým „grilováním“ pachatele, mimochodem výborně natočeném a vygradovaném. A Gabin byl a vždycky bude tím nejlepším Maigretem, kdy snoubí v sobě vášeň a živelnost se stoickým klidem a charismatem alá Hrušinského major Kalaš, a vy jenom s úžasem můžete pozorovat, kterou ze svých charakterových vrstev ze sebe při výsleších podezřelých zrovna použije. Taková mnohovrstevnatá policejní figura není zas tak v kriminálním žánru běžná a Gabin jí uchopil fenomenálně. Snad jsem jenom postrádal nějaký větší moment překvapení, protože vrah se nabízel zřetelně již od půle, ale i tak jsem si to užil vrchovatě.

plakát

Příběh z Filadelfie (1940) 

Rozpustilá a VELMI svižná komedie, která měla zacementovat pozici Katharine Hepburn coby počínající filmové superstar. Ona je tady bezprostřední, ale víc mě bavil neodolatelný ňouma James Stewart, ta jeho roztomilá dikce a řeč těla, jako by se pořád chtěl omlouvat za to, co vlastně dělá a když balí Hepburn, chtěli byste ho pohladit po hlavě jako nejmilejšího bráchu :o) Jediný problém jsem měl (a nejenom tady) s Cary Grantem a jeho jedinou hereckou polohou. Nikdy jsem ho nepovažoval za kdovíjakého herce, ale na ženský fungoval spolehlivě jako magnet vždycky, takže jeho omezený rejstřík ho nemusel trápit.