Problémy a sváry „světa dospěláků“ nahlížené očima malé holčičky. Maria Procházková podědila dobré scenáristické a umělecké geny a třebaže její příběh není nijak objevný a byl už zde dříve v mnoha variacích, obtiskla do svého filmu jedinečné výtvarné cítění, díky němuž se film vyniká, pokud by šlo o srovnávání. Vyniká se i díky tomu lehce naivnímu a hravému podtónu, přesně takovému, jakým je vnitřní život malého dítěte s bujnou imaginací. Škoda, že ten film v kinech tak propadnul.
Plakátové.info: PŘÍRODA ZEŠÍLELA!!! SVĚT DĚSU - DOSUD BYL MUŽEM, ALE NYNÍ JE ZRŮDOU!!! NEUVĚŘÍTE VLASTNÍM OČÍM!!!___Na začátku své kariéry Bert I.Gordon hodně frčel v mutacích všeho druhu (a vlastně ho to neopustilo až do jeho smrti). Proslavil se eskapádami zmutovaného obřího podplukovníka Manninga (filmy THE AMAZING COLLOSAL MAN a WAR OF THE COLLOSAL BEAST) a mezitím si střihl tuhle žánrovku, kde je zmutováno leccos, myší počínaje a třeba člověkem konče. A to vlivem radioaktivní horniny, která způsobuje enormní růst místní fauny na mexické náhorní plošině, kde se film odehrává. A jede to jako po másle - boj hrdinů o "holý život" a k tomu obří ještěrky, obří myš, tarantule, jestřáb, had a zlatým hřebem - tramtadadá - ano, přítel hlavní hrdinky, zmutovaný do cca 10m vysokého obra se znetvořenou tváří a jedním okem. Jestliže jsem u o rok staršího ´THE AMAZING....´ napsal, že zadní projekce jsou celkem adekvátní době, tady trikově nefunguje téměř nic, proporce strašlivě haprují, v každém záběru jinak a třeba souboj kyklopa s hadem je tak neskutečně špatně sestříhaný, že by i Ed Wood zrudnul hanbou. Ale tím, jak se film bere smrtelně vážně, je prostě neodolatelně pitomoučce zábavný.
Cronenberg podává krátký náhled do stěžejních myšlenek Freuda a jeho žáka Junga naprosto divácky vstřícnou a jednoduchou formou, což je v podstatě vzácný a vítaný dar, v porovnání se složitě formulovanými přednáškami o psychoanalýze, či literárními odbornými pokusy o výklad jejich díla. Přitom díky dechberoucímu herectví všech tří ústředních person a mistrně napsaným dialogům, které dávají hlavu a patu (což ve filmové produkci dneška není často pravidlem :o) a mnohdy poskytují i skrytou pointu, shledávám Cronenbergův film i divácky atraktivním.
Emmerich řemeslně překročil svůj léta neblaze budovaný stín. Ačkoliv nesdílím jeho bulvární teorii o pravosti/nepravosti autorství Shakespearových děl, minimálně precizní výprava a herecké výkony (speciálně Rhyse Ifanse) zaslouží absolutorium. Některé zdejší výtky směrem k nepřehlednosti nesdílím. To na první shlédnutí zdánlivě komplikované flashbackové vyprávění zas není tak složité pobrat, stačí si zapamatovat cca 5 jmen a být trošku divácky bdělý při sledování flashbackových skoků (a všudepřítomných politických úskoků :o) ) a tápání v orientaci nehrozí. A také palec nahoru dávám Emmerichovi za odvahu přijít s takovou nepodbízivou látkou do dnešních kin, kdy nasazování komerčních filmů spíš připomíná řízený výrobní proces. Divím se sám sobě, ale dát Emmerichovi šanci protentokrát stálo zato.
Režijně precizní, s důrazem na detaily, i ty nepodstatné, kdy si Alfredson jen tak hraje (vosa v autě, zabitá sova ve třídě), ale jinak až příliš odtažité vyprávění a nepříliš pohlcující. Gary Oldman předvádí nesnesitelnou lehkost mlčenlivých pohledů a uvážlivých proslovů a je nejsvětlejším bodem celého filmu. Ovšem byly už zde lepší špionážní zápletky k vidění.
Spolu s ´Dexterem´ jeden z nejlepších krimi seriálů současnosti. Se zajímavou zápletkou, bez „vatové“ výplně a ke konci skvěle gradující. Hlavní plus vidím v ústřední dvojici – umanuté detektivce v podání Mireille Enos (nominace na Emmy) a hlavně jejího kolegy s nekonvenčními metodami, který si s předpisy moc velkou hlavu nedělá. Toho ztvárnil Joel Kinnaman, který se tak zařadil do řady zajímavých evropských seveřanů (Stellan a Alexander Skarsgardovi, Nikolaj Coster-Waldau), kteří si dokonale osvojili angličtinu, i s jejím přízvukem a našli tak herecké uplatnění v Hollywoodu. Jen tak dál, kluci severští, fandím vám.
Nejlepší film se sportovní tematikou za poslední roky. Je jedno, jestli rozumíte baseballu, nebo máte vztah ke sportu jako takovému. Sorkinův brilantní (opět) scenář je hlavně o zapálení pro věc, bezmezné víře svému úsudku a v to, co dělám, i přes riziko ztráty svého kreditu. Interakce Pitt – Hill byla přímo diváckým pošušňáním. To vše bez otravného klišé a falešně efektních scén, které by rády rozplakaly snad i kámen (viz. např Warrior).
Klišé nad klišé, kdy vše jede podle stokrát viděného mustru, v předpokládaných kolejích, kdy není sebemenší problém odhadnout vývoj děje na dlouhé minuty dopředu, dokonce i ty dialogy můžete v duchu přežvýkat předem, než je herci vypustí z úst. Srovnávání s Rockym je troufalé, ten byl, více než jiného, především originální a netuctovou milostnou romancí, ve Warriorovi není originální a netuctové zhola nic. PS: Na tolik zde vzývaného Oscara, chlapci a děvčata, rovnou zapomeňte.
Vrcholně estetizující záležitost, do níž Tarsem Singh obtiskl své nezaměnitelné, bizarní obrazové cítění. Divadelní stylizace, absence epičnosti a střídmost filmových kulis (přitom tak vizuálně opojných) je autorský záměr, nikoliv znouzectnost a díra v peněženkách pánů producentů. Tohle chci mít na blu-ray.
Po třetí projekci už mám jasno – tenhle film zraje a nabízí mnohem více, než by se po prvním povrchním zhlédnutí mohlo zdát. To, co ho zdobí především, je jeho HRAVOST. Je nabit tolika režijními nápady a vizuálními fígly, obrazovým a zvukovým hračičkovstvím (funkční flashbacky, rozdělování obrazu, osvěžujícím způsobem zvolená hudba), až je přímo labužnická radost tohle atypické vyprávění sledovat. A to i navzdory lehce morbidnímu vyvrcholení. James Franco je v tomhle filmu PAN HEREC a Danny Boyle je génius.
„Ruský patos v té nejotravnější podobě“ jsem za minulého režimu zažil ve velké míře, coby častý kinodivák sovětských válečných filmů, ale Michalkův film k nim rozhodně nepatří. Naopak, co oceňuji, je Michalkovem systematické nabourávaní klišé válečného žánru, buď prostřednictvím jemného absurdního humoru, nebo fraškovitých situací, které dokreslují absurdnost války, či skrze nezvyklý autorský přístup, který je nečekaný a tudíž občerstvující (závěrečná scéna s odhalením poprsí). Ano, patos je zde také, ale ve velmi rozumné míře. Michalkov se určitě nemá za co stydět a těším se na druhou část vyprávění.
Není moc autorů mužů, kteří se vypíší za svých pocitů a pak to nechají zahrát ženami. ´Melancholii´ považuji za jednu z nejupřímnějších autorských výpovědí posledních let a úvodní prolog se zpomalenými záběry a působivou hudbou Richarda Wagnera za estetický orgasmus. Co znamenala 19.jamka, není myslím příliš směrodatné (už vidím Von Triera, jak se směje pod vousy při četbě různých, na hlavu postavených, vysvětlujících teorií).
Přestože jsem velkým milovníkem práce Raye Harryhausena (zde vyráběl triky, je spoluautorem scénáře a celý film produkoval), musím uznat, že zde VÍCE než v jeho jiných filmech (v ně počítaje i ´Souboj titánů´) zub času hlodal a hlodal. Poutavá atmosféra nechybí, příjemně staromódně vyprávěný příběh upoutá, ale triky (zejména všechny přední/zadní projekce) mají diskutabilní hodnotu. To se nevztahuje na loutky rozpohybované pookénkovým snímáním, ty jsou opět perfektní a zde vyniká zejména oživlá zlatá socha s hlavou býka, obří mrož a souboj pravěkého obra s tygrem.
Poutavě natočeno, všechny negativa fízláckého státu se myslím podařilo přiblížit věrně, ale jinak mám s tímhle filmem jeden velký problém. Vůbec jsem neuvěřil přerodu bezcitného špicla v esenci ctnosti, která i u jímavé hudby slzičku uroní. Ten konec s „věnováním“ pak spadá až někam do sféry neuvěřitelnosti a nepochopitelnosti. Ale díky citlivé režii se daly ty téměř dvě a půl hodiny v pohodě strávit, přestože dialogy a vůbec celý koncept příběhu šustily papírem.
O chlup lepší, než žánrově i tematicky spřízněný ´Crazy Heart´ s Jeffem Bridgesem. V porovnání obou postav, pohlcenými démonem alkoholismu - zatímco Bridges v podstatě zopakoval krotší variaci na Dudeho z ´Big Lebowskiho´, Paltrow podala koncentrovaný a soustředěný herecký výkon a ani pěvecky za kolegou rozhodně nezaostávala. Emociálně jsou na tom oba filmy zhruba stejně, emoce zde plavou tak lehce po povrchu a nezakousnou se hlouběji do diváka, přestože ´Country Strong´ disponuje osudovějším a tragičtějším příběhem. Rozhodně příjemným překvapením byl výkon mladého Garretta Hedlunda, je to sympaťák každým coulem a krásně zpívá. Country není mým „šálkem čaje“, ale v takovémto příjemném podání si ho dám klidně líbit.
V podstatě taková příjemná konverzačka v úzce omezeném prostoru jednoho zapadákova, s nečekaným množstvím verbálního humoru, na western řídkou akcí (což tady ani v nejmenším nevadí) a sympatickým herním projevem všech zúčastněných. John Wayne mi nikdy k srdci nepřirostl, ale šerifové, bareťáci a alfa samci, to byla jeho spolehlivá herecká parketa.
Naštěstí se nějaká stokrát viděná romantická šablona nekonala. Ale naopak veskrze pozitivně laděný zvedač mizerné nálady. Vitální Rachel McAdams byla jako vždy potěchou pro oko i ducha, ale hlavní hvězdou, která prostřednictvím suše pronášených hlášek se stará o 90 procent veškerého chytrého humoru, je naprosto boží postava nerudného novináře v podání Harrisona Forda. Harrison už léta potřeboval takovou, s upřímným nadhledem zahranou roli.
Obdivuji práci Joe Wrighta a myslím si, i přes jeho poslední dva průměrné filmy, že to je největší britský talent současnosti, ale subtilní holčičky, které v hand combatu zmastí chlapa o hlavu vyššího a 50 kg těžšího, prostě nedávám. Podobně blbě naivní scénáře snad ani do současné kinematografie nepatří (tímto zdravím 80.léta).
Promarněná příležitost s nepříliš oslňujícím vtipem (ale aspoň inteligenci neurážejícím), kde jedna z mála věcí, která divákovi v hlavě utkví, jsou občas šťavnaté emzákovy hlody a paruka Simona Pegga. Cameo Sigourney Weaver v závěru potěšilo.
Singerova „dvojka“ X-menů stále nepřekonána, nicméně v některých aspektech se jí Vaughnův film blíží. Ale kdyby nic jiného, tak výkon Fassbendera definuje pojem „charisma“ na filmovém plátně. Od tohodle chlápka se ještě dočkáme věcí!
Ano, někdy mám i lehce masochistické tendence a zavítám do kinematografických sfér, které jsou mi stejně blízké, jako Shakespeare Seagalovi. Bylo to o něco méně blbé, než žánrově spřízněný ´Twilight´, ale to jenom díky barvité výpravě, něčemu, co by se dalo označit slovem „děj“ a postavě Garyho Oldmana, který asi potřeboval zalepit nájem na rok dopředu. Ovšem jméno Leonarda DiCapria v kolonce „producent“ nechápu stále.
Pattinson se bolavého stigma trapného upíra bude jen těžko zbavovat, nicméně, pokud mu scenáristická látka dovolí, tak umí i seriozně zahrát. Filmů z cirkusového prostředí je jako šafránu, takže tady bodík navíc, ale na rozdíl od ostatních bych tak nepřechvaloval výkon Christopha Waltze – pokud hraje cholerického žárlivého manžela, či lehce sadistického týpka (bodání slonice), tak je vše v pořádku, ale jeho pláč (starost o živobytí) jsem mu nežral ani omylem.
Ani bych nečekal tak stylově a invenčně natočenou zábavu od autora schematického ´Iluzionisty´. A v případě Bradleyho Coopera jenom tolik, že od krajně nesympatického floutka ve ´Wedding Crashers´ se vypracoval až ke spolehlivému hlavnímu tahounovi filmu. Charisma spojené s hereckým nadáním – o Bradleyho budoucnost nemám strach.
Příjemné překvapení a čiré potěšení z inteligentního filmu a řekl bych, že od doby skvostného Coppolova ´Vyvolávače deště´ se urodilo jenom málo podobně kvalitních právnických dramat, jako je toto. Matthew McConaughey konečně odhodil okoukanou slupku sunny boye na surfovém prkně a po letech (od role v Schumacherově ´Času zabíjet´) si zopakoval to, co mu jde nejlépe, tj. zapáleného obhájce, který vzbuzuje ambivalentní pocity – za jeho vychcanost byste mu nakopali, ale svým způsobem mu fandíte. Chytrý scénář obsahuje tolik dějových zvratů, že by vystačily na tři jiné filmy a já uznale pokyvuji hlavou a vřele doporučuji.
Zapomeňte na Augustův film s Liamem Neesonem, zapomeňte na legendární verzi s úžasným Jeanem Gabinem, či průměrný seriál s Gérardem Depardieu....Nejlepší ´Les Misérables´ natočil Robert Hossein, syrové, nepřikrášlené, místama až kruté, fantasticky zrežírované a mistrně zahrané, v čele s charismatickým Lino Venturou, který se pro roli Jeana Valjeana asi narodil. Hosseine, nemusíš se bát, de Peyrac je zapomenut, za tenhle majstrštyk tě čeká filmové nebe :o)
Filmová magie. A konečně s blu-ray projekcí jsem si tenhle podmanivý zážitek mohl plně vychutnat. V době, kdy se australská kinematografie plně nadechovala a z hlediska mezinárodního uznání byla ještě v plenkách, přišel talentovaný Peter Weir s filmem, který uchvacuje obrazovou krásou, ruku v ruce s nádhernou hudbou (Mozart, Beethoven, Čajkovskij, Bach a neskutečně podmanivý flétnový motiv George Zamfira) a zejména svojí neskutečnou ATMOSFÉROU. Ta někdy dosahuje až hororových prvků a nepotřebuje k tomu bubáky, či podobné hororové propriety. Prostě stačí jedna veliká záhada a atmosférické čarování s obrazem a hudbou. V Austrálii se to má s tímhle filmem podobně jako s Vláčilovou Marketou Lazarovou u nás. Také vyhrává všemožné ankety kritiků o nejlepší australský film všech dob. A myslím, že plným právem.
Zážitek z filmu je přímo úměrný divákově zájmu (či nezájmu) o skutečnost, že v první polovině 50.let skupina reportérů ze CBS systematicky šlapala na kuří oko senátorovi z Winsconsinu Josephu McCarthyovi, jehož tažení proti "rudému moru" se nechvalně zapsalo do historie pohrdáním lidské důstojnosti a lidskými právy, zaručovanými ústavou (např. Charles Chaplin by mohl vyprávět). Nemožnost adekvátně se hájit proti křivému nařčení z kolaborace s komunisty a z toho pramenící profesní problémy, jako byla ztráta zaměstnání, či dokonce v krajních případech i žalář, na to vše poukazovala CBS v čele s novinářskou legendou Edwardem Murrowem. Divák, neznalý jména McCarthy se z kraje asi nebude chytat, nejenom díky prvním dvaceti minutám, plných překrývaných dialogů a záplavě jmen, ale i díky tomu, že Clooney neukazuje problém mccarthismu v celé jeho šíři (historické souvislosti zde stručně načrtne jenom krátky osvětlující text), ale rovnou vrhne diváka do televizního studia mezi Murrowa a jeho společníky při přípravě toho času velmi sledované večerní show, ve které poukazovali na křivá obvinění amerických občanů (ve filmu jde konkrétně o dva případy). Vrcholem je pak Murrowův televizní duel se samotným McCarthym, jehož demagogický projev na adresu Murrowa patří k nejsilnějším zážitkům z filmu. Hlavní devízou Clooneyho filmu je jeho autentičnost, díky černobílé kameře, dobové hudbě a precizní výpravě hmatatelná atmosféra 50.let, kdy vám nebude připadat jak pěst na oko vkládání dobových záznamů. A možná někteří z vás, při záplavě plytkosti, která se na nás v současnosti valí z komerčních TV stanicí, se hořce usmějí při závěrečném Murrowově vyznání touhy po "vysvětlující, vzdělávající a inspirující televizi". Bohužel Ede, tak zrovna tenhle boj si nevyhrál......
Je mi už jasné, proč shakespearovský tvůrce Kenneth Branagh do toho šel. Všechny scény z Asgardu totiž vypadají jako velenákladné divadelní představení, se zajímavými postavami, velikou osudovostí, zradou, závistí a žárlivostí. Asgard, se svojí megalomanskou architekturou a veškerou pompézností, bavil nejvíce, episoda ze Země díky dobrým hercům potěšila také, i když se nemohu zbavit dojmu, že ze skutečnosti „divící se Thor mezi lidmi jako slon v porcelánu“ šlo vytěžit více bezděčného humoru. Chris Hemsworth sympaťák každým coulem, Hopkins konečně po delší době v roli, která mu sedí nejlépe, tyhle noblesní postavy, to je jeho parketa. Celkově příjemně strávené 2 hodiny a nebránil bych se pokračování.
Určitě nejlepší díl série. Bohužel přepálená stěžejní akční scéna v závěru, se zdemolovanou půlkou Ria a přikurtovaným trezorem za dvěma bouráky, byla na můj vkus až příliš za hranou akceptovatelnosti. A když se v neakčních pasážích otevře huba a postavy ze sebe trousí životní pravdy a moudra, tak i paní Klišé a Hloupost se běží s hrůzou schovat za kameru, fakt se to nedalo poslouchat :o) Díky aspoň za Dwayneho postavu agenta Hobbse, protože The Rocka není nikdy dost a jeho pěstní souboj s Dieselem, kdy se okolní zdi bortily jako polystyrenové kulisy, mě slušně probral z letargie.
Moje komentáře
Kdopak by se vlka bál (2008)
Problémy a sváry „světa dospěláků“ nahlížené očima malé holčičky. Maria Procházková podědila dobré scenáristické a umělecké geny a třebaže její příběh není nijak objevný a byl už zde dříve v mnoha variacích, obtiskla do svého filmu jedinečné výtvarné cítění, díky němuž se film vyniká, pokud by šlo o srovnávání. Vyniká se i díky tomu lehce naivnímu a hravému podtónu, přesně takovému, jakým je vnitřní život malého dítěte s bujnou imaginací. Škoda, že ten film v kinech tak propadnul.
Cyclops, The (1957)
Plakátové.info: PŘÍRODA ZEŠÍLELA!!! SVĚT DĚSU - DOSUD BYL MUŽEM, ALE NYNÍ JE ZRŮDOU!!! NEUVĚŘÍTE VLASTNÍM OČÍM!!!___Na začátku své kariéry Bert I.Gordon hodně frčel v mutacích všeho druhu (a vlastně ho to neopustilo až do jeho smrti). Proslavil se eskapádami zmutovaného obřího podplukovníka Manninga (filmy THE AMAZING COLLOSAL MAN a WAR OF THE COLLOSAL BEAST) a mezitím si střihl tuhle žánrovku, kde je zmutováno leccos, myší počínaje a třeba člověkem konče. A to vlivem radioaktivní horniny, která způsobuje enormní růst místní fauny na mexické náhorní plošině, kde se film odehrává. A jede to jako po másle - boj hrdinů o "holý život" a k tomu obří ještěrky, obří myš, tarantule, jestřáb, had a zlatým hřebem - tramtadadá - ano, přítel hlavní hrdinky, zmutovaný do cca 10m vysokého obra se znetvořenou tváří a jedním okem. Jestliže jsem u o rok staršího ´THE AMAZING....´ napsal, že zadní projekce jsou celkem adekvátní době, tady trikově nefunguje téměř nic, proporce strašlivě haprují, v každém záběru jinak a třeba souboj kyklopa s hadem je tak neskutečně špatně sestříhaný, že by i Ed Wood zrudnul hanbou. Ale tím, jak se film bere smrtelně vážně, je prostě neodolatelně pitomoučce zábavný.
Nebezpečná metoda (2011)
Cronenberg podává krátký náhled do stěžejních myšlenek Freuda a jeho žáka Junga naprosto divácky vstřícnou a jednoduchou formou, což je v podstatě vzácný a vítaný dar, v porovnání se složitě formulovanými přednáškami o psychoanalýze, či literárními odbornými pokusy o výklad jejich díla. Přitom díky dechberoucímu herectví všech tří ústředních person a mistrně napsaným dialogům, které dávají hlavu a patu (což ve filmové produkci dneška není často pravidlem :o) a mnohdy poskytují i skrytou pointu, shledávám Cronenbergův film i divácky atraktivním.
Anonym (2011)
Emmerich řemeslně překročil svůj léta neblaze budovaný stín. Ačkoliv nesdílím jeho bulvární teorii o pravosti/nepravosti autorství Shakespearových děl, minimálně precizní výprava a herecké výkony (speciálně Rhyse Ifanse) zaslouží absolutorium. Některé zdejší výtky směrem k nepřehlednosti nesdílím. To na první shlédnutí zdánlivě komplikované flashbackové vyprávění zas není tak složité pobrat, stačí si zapamatovat cca 5 jmen a být trošku divácky bdělý při sledování flashbackových skoků (a všudepřítomných politických úskoků :o) ) a tápání v orientaci nehrozí. A také palec nahoru dávám Emmerichovi za odvahu přijít s takovou nepodbízivou látkou do dnešních kin, kdy nasazování komerčních filmů spíš připomíná řízený výrobní proces. Divím se sám sobě, ale dát Emmerichovi šanci protentokrát stálo zato.
Jeden musí z kola ven (2011)
Režijně precizní, s důrazem na detaily, i ty nepodstatné, kdy si Alfredson jen tak hraje (vosa v autě, zabitá sova ve třídě), ale jinak až příliš odtažité vyprávění a nepříliš pohlcující. Gary Oldman předvádí nesnesitelnou lehkost mlčenlivých pohledů a uvážlivých proslovů a je nejsvětlejším bodem celého filmu. Ovšem byly už zde lepší špionážní zápletky k vidění.
Killing, The (TV seriál) (2011)
Spolu s ´Dexterem´ jeden z nejlepších krimi seriálů současnosti. Se zajímavou zápletkou, bez „vatové“ výplně a ke konci skvěle gradující. Hlavní plus vidím v ústřední dvojici – umanuté detektivce v podání Mireille Enos (nominace na Emmy) a hlavně jejího kolegy s nekonvenčními metodami, který si s předpisy moc velkou hlavu nedělá. Toho ztvárnil Joel Kinnaman, který se tak zařadil do řady zajímavých evropských seveřanů (Stellan a Alexander Skarsgardovi, Nikolaj Coster-Waldau), kteří si dokonale osvojili angličtinu, i s jejím přízvukem a našli tak herecké uplatnění v Hollywoodu. Jen tak dál, kluci severští, fandím vám.
Moneyball (2011)
Nejlepší film se sportovní tematikou za poslední roky. Je jedno, jestli rozumíte baseballu, nebo máte vztah ke sportu jako takovému. Sorkinův brilantní (opět) scenář je hlavně o zapálení pro věc, bezmezné víře svému úsudku a v to, co dělám, i přes riziko ztráty svého kreditu. Interakce Pitt – Hill byla přímo diváckým pošušňáním. To vše bez otravného klišé a falešně efektních scén, které by rády rozplakaly snad i kámen (viz. např Warrior).
Warrior (2011)
Klišé nad klišé, kdy vše jede podle stokrát viděného mustru, v předpokládaných kolejích, kdy není sebemenší problém odhadnout vývoj děje na dlouhé minuty dopředu, dokonce i ty dialogy můžete v duchu přežvýkat předem, než je herci vypustí z úst. Srovnávání s Rockym je troufalé, ten byl, více než jiného, především originální a netuctovou milostnou romancí, ve Warriorovi není originální a netuctové zhola nic. PS: Na tolik zde vzývaného Oscara, chlapci a děvčata, rovnou zapomeňte.
Válka Bohů (2011)
Vrcholně estetizující záležitost, do níž Tarsem Singh obtiskl své nezaměnitelné, bizarní obrazové cítění. Divadelní stylizace, absence epičnosti a střídmost filmových kulis (přitom tak vizuálně opojných) je autorský záměr, nikoliv znouzectnost a díra v peněženkách pánů producentů. Tohle chci mít na blu-ray.
127 hodin (2010)
Po třetí projekci už mám jasno – tenhle film zraje a nabízí mnohem více, než by se po prvním povrchním zhlédnutí mohlo zdát. To, co ho zdobí především, je jeho HRAVOST. Je nabit tolika režijními nápady a vizuálními fígly, obrazovým a zvukovým hračičkovstvím (funkční flashbacky, rozdělování obrazu, osvěžujícím způsobem zvolená hudba), až je přímo labužnická radost tohle atypické vyprávění sledovat. A to i navzdory lehce morbidnímu vyvrcholení. James Franco je v tomhle filmu PAN HEREC a Danny Boyle je génius.
Unaveni sluncem 2: Odpor (2010)
„Ruský patos v té nejotravnější podobě“ jsem za minulého režimu zažil ve velké míře, coby častý kinodivák sovětských válečných filmů, ale Michalkův film k nim rozhodně nepatří. Naopak, co oceňuji, je Michalkovem systematické nabourávaní klišé válečného žánru, buď prostřednictvím jemného absurdního humoru, nebo fraškovitých situací, které dokreslují absurdnost války, či skrze nezvyklý autorský přístup, který je nečekaný a tudíž občerstvující (závěrečná scéna s odhalením poprsí). Ano, patos je zde také, ale ve velmi rozumné míře. Michalkov se určitě nemá za co stydět a těším se na druhou část vyprávění.
Melancholia (2011)
Není moc autorů mužů, kteří se vypíší za svých pocitů a pak to nechají zahrát ženami. ´Melancholii´ považuji za jednu z nejupřímnějších autorských výpovědí posledních let a úvodní prolog se zpomalenými záběry a působivou hudbou Richarda Wagnera za estetický orgasmus. Co znamenala 19.jamka, není myslím příliš směrodatné (už vidím Von Triera, jak se směje pod vousy při četbě různých, na hlavu postavených, vysvětlujících teorií).
Sindibád a Tygří oči (1977)
Přestože jsem velkým milovníkem práce Raye Harryhausena (zde vyráběl triky, je spoluautorem scénáře a celý film produkoval), musím uznat, že zde VÍCE než v jeho jiných filmech (v ně počítaje i ´Souboj titánů´) zub času hlodal a hlodal. Poutavá atmosféra nechybí, příjemně staromódně vyprávěný příběh upoutá, ale triky (zejména všechny přední/zadní projekce) mají diskutabilní hodnotu. To se nevztahuje na loutky rozpohybované pookénkovým snímáním, ty jsou opět perfektní a zde vyniká zejména oživlá zlatá socha s hlavou býka, obří mrož a souboj pravěkého obra s tygrem.
Životy těch druhých (2006)
Poutavě natočeno, všechny negativa fízláckého státu se myslím podařilo přiblížit věrně, ale jinak mám s tímhle filmem jeden velký problém. Vůbec jsem neuvěřil přerodu bezcitného špicla v esenci ctnosti, která i u jímavé hudby slzičku uroní. Ten konec s „věnováním“ pak spadá až někam do sféry neuvěřitelnosti a nepochopitelnosti. Ale díky citlivé režii se daly ty téměř dvě a půl hodiny v pohodě strávit, přestože dialogy a vůbec celý koncept příběhu šustily papírem.
Country Strong (2010)
O chlup lepší, než žánrově i tematicky spřízněný ´Crazy Heart´ s Jeffem Bridgesem. V porovnání obou postav, pohlcenými démonem alkoholismu - zatímco Bridges v podstatě zopakoval krotší variaci na Dudeho z ´Big Lebowskiho´, Paltrow podala koncentrovaný a soustředěný herecký výkon a ani pěvecky za kolegou rozhodně nezaostávala. Emociálně jsou na tom oba filmy zhruba stejně, emoce zde plavou tak lehce po povrchu a nezakousnou se hlouběji do diváka, přestože ´Country Strong´ disponuje osudovějším a tragičtějším příběhem. Rozhodně příjemným překvapením byl výkon mladého Garretta Hedlunda, je to sympaťák každým coulem a krásně zpívá. Country není mým „šálkem čaje“, ale v takovémto příjemném podání si ho dám klidně líbit.
Rio Bravo (1959)
V podstatě taková příjemná konverzačka v úzce omezeném prostoru jednoho zapadákova, s nečekaným množstvím verbálního humoru, na western řídkou akcí (což tady ani v nejmenším nevadí) a sympatickým herním projevem všech zúčastněných. John Wayne mi nikdy k srdci nepřirostl, ale šerifové, bareťáci a alfa samci, to byla jeho spolehlivá herecká parketa.
Hezké vstávání (2010)
Naštěstí se nějaká stokrát viděná romantická šablona nekonala. Ale naopak veskrze pozitivně laděný zvedač mizerné nálady. Vitální Rachel McAdams byla jako vždy potěchou pro oko i ducha, ale hlavní hvězdou, která prostřednictvím suše pronášených hlášek se stará o 90 procent veškerého chytrého humoru, je naprosto boží postava nerudného novináře v podání Harrisona Forda. Harrison už léta potřeboval takovou, s upřímným nadhledem zahranou roli.
Maradona režie Kusturica (2008)
Já bych tak přísný nebyl – Kusturica si aspoň zkusil po dráze hudebníka, příležitostného fotbalisty a režiséra další profesi – řitního speleologa.
Hanna (2011)
Obdivuji práci Joe Wrighta a myslím si, i přes jeho poslední dva průměrné filmy, že to je největší britský talent současnosti, ale subtilní holčičky, které v hand combatu zmastí chlapa o hlavu vyššího a 50 kg těžšího, prostě nedávám. Podobně blbě naivní scénáře snad ani do současné kinematografie nepatří (tímto zdravím 80.léta).
Paul (2011)
Promarněná příležitost s nepříliš oslňujícím vtipem (ale aspoň inteligenci neurážejícím), kde jedna z mála věcí, která divákovi v hlavě utkví, jsou občas šťavnaté emzákovy hlody a paruka Simona Pegga. Cameo Sigourney Weaver v závěru potěšilo.
X-Men: První třída (2011)
Singerova „dvojka“ X-menů stále nepřekonána, nicméně v některých aspektech se jí Vaughnův film blíží. Ale kdyby nic jiného, tak výkon Fassbendera definuje pojem „charisma“ na filmovém plátně. Od tohodle chlápka se ještě dočkáme věcí!
Červená Karkulka (2011)
Ano, někdy mám i lehce masochistické tendence a zavítám do kinematografických sfér, které jsou mi stejně blízké, jako Shakespeare Seagalovi. Bylo to o něco méně blbé, než žánrově spřízněný ´Twilight´, ale to jenom díky barvité výpravě, něčemu, co by se dalo označit slovem „děj“ a postavě Garyho Oldmana, který asi potřeboval zalepit nájem na rok dopředu. Ovšem jméno Leonarda DiCapria v kolonce „producent“ nechápu stále.
Voda pro slony (2011)
Pattinson se bolavého stigma trapného upíra bude jen těžko zbavovat, nicméně, pokud mu scenáristická látka dovolí, tak umí i seriozně zahrát. Filmů z cirkusového prostředí je jako šafránu, takže tady bodík navíc, ale na rozdíl od ostatních bych tak nepřechvaloval výkon Christopha Waltze – pokud hraje cholerického žárlivého manžela, či lehce sadistického týpka (bodání slonice), tak je vše v pořádku, ale jeho pláč (starost o živobytí) jsem mu nežral ani omylem.
Všemocný (2011)
Ani bych nečekal tak stylově a invenčně natočenou zábavu od autora schematického ´Iluzionisty´. A v případě Bradleyho Coopera jenom tolik, že od krajně nesympatického floutka ve ´Wedding Crashers´ se vypracoval až ke spolehlivému hlavnímu tahounovi filmu. Charisma spojené s hereckým nadáním – o Bradleyho budoucnost nemám strach.
Obhájce (2011)
Příjemné překvapení a čiré potěšení z inteligentního filmu a řekl bych, že od doby skvostného Coppolova ´Vyvolávače deště´ se urodilo jenom málo podobně kvalitních právnických dramat, jako je toto. Matthew McConaughey konečně odhodil okoukanou slupku sunny boye na surfovém prkně a po letech (od role v Schumacherově ´Času zabíjet´) si zopakoval to, co mu jde nejlépe, tj. zapáleného obhájce, který vzbuzuje ambivalentní pocity – za jeho vychcanost byste mu nakopali, ale svým způsobem mu fandíte. Chytrý scénář obsahuje tolik dějových zvratů, že by vystačily na tři jiné filmy a já uznale pokyvuji hlavou a vřele doporučuji.
Bídníci (TV film) (1982)
Zapomeňte na Augustův film s Liamem Neesonem, zapomeňte na legendární verzi s úžasným Jeanem Gabinem, či průměrný seriál s Gérardem Depardieu....Nejlepší ´Les Misérables´ natočil Robert Hossein, syrové, nepřikrášlené, místama až kruté, fantasticky zrežírované a mistrně zahrané, v čele s charismatickým Lino Venturou, který se pro roli Jeana Valjeana asi narodil. Hosseine, nemusíš se bát, de Peyrac je zapomenut, za tenhle majstrštyk tě čeká filmové nebe :o)
Piknik na Hanging Rock (1975)
Filmová magie. A konečně s blu-ray projekcí jsem si tenhle podmanivý zážitek mohl plně vychutnat. V době, kdy se australská kinematografie plně nadechovala a z hlediska mezinárodního uznání byla ještě v plenkách, přišel talentovaný Peter Weir s filmem, který uchvacuje obrazovou krásou, ruku v ruce s nádhernou hudbou (Mozart, Beethoven, Čajkovskij, Bach a neskutečně podmanivý flétnový motiv George Zamfira) a zejména svojí neskutečnou ATMOSFÉROU. Ta někdy dosahuje až hororových prvků a nepotřebuje k tomu bubáky, či podobné hororové propriety. Prostě stačí jedna veliká záhada a atmosférické čarování s obrazem a hudbou. V Austrálii se to má s tímhle filmem podobně jako s Vláčilovou Marketou Lazarovou u nás. Také vyhrává všemožné ankety kritiků o nejlepší australský film všech dob. A myslím, že plným právem.
Dobrou noc a hodně štěstí (2005)
Zážitek z filmu je přímo úměrný divákově zájmu (či nezájmu) o skutečnost, že v první polovině 50.let skupina reportérů ze CBS systematicky šlapala na kuří oko senátorovi z Winsconsinu Josephu McCarthyovi, jehož tažení proti "rudému moru" se nechvalně zapsalo do historie pohrdáním lidské důstojnosti a lidskými právy, zaručovanými ústavou (např. Charles Chaplin by mohl vyprávět). Nemožnost adekvátně se hájit proti křivému nařčení z kolaborace s komunisty a z toho pramenící profesní problémy, jako byla ztráta zaměstnání, či dokonce v krajních případech i žalář, na to vše poukazovala CBS v čele s novinářskou legendou Edwardem Murrowem. Divák, neznalý jména McCarthy se z kraje asi nebude chytat, nejenom díky prvním dvaceti minutám, plných překrývaných dialogů a záplavě jmen, ale i díky tomu, že Clooney neukazuje problém mccarthismu v celé jeho šíři (historické souvislosti zde stručně načrtne jenom krátky osvětlující text), ale rovnou vrhne diváka do televizního studia mezi Murrowa a jeho společníky při přípravě toho času velmi sledované večerní show, ve které poukazovali na křivá obvinění amerických občanů (ve filmu jde konkrétně o dva případy). Vrcholem je pak Murrowův televizní duel se samotným McCarthym, jehož demagogický projev na adresu Murrowa patří k nejsilnějším zážitkům z filmu. Hlavní devízou Clooneyho filmu je jeho autentičnost, díky černobílé kameře, dobové hudbě a precizní výpravě hmatatelná atmosféra 50.let, kdy vám nebude připadat jak pěst na oko vkládání dobových záznamů. A možná někteří z vás, při záplavě plytkosti, která se na nás v současnosti valí z komerčních TV stanicí, se hořce usmějí při závěrečném Murrowově vyznání touhy po "vysvětlující, vzdělávající a inspirující televizi". Bohužel Ede, tak zrovna tenhle boj si nevyhrál......
Thor (2011)
Je mi už jasné, proč shakespearovský tvůrce Kenneth Branagh do toho šel. Všechny scény z Asgardu totiž vypadají jako velenákladné divadelní představení, se zajímavými postavami, velikou osudovostí, zradou, závistí a žárlivostí. Asgard, se svojí megalomanskou architekturou a veškerou pompézností, bavil nejvíce, episoda ze Země díky dobrým hercům potěšila také, i když se nemohu zbavit dojmu, že ze skutečnosti „divící se Thor mezi lidmi jako slon v porcelánu“ šlo vytěžit více bezděčného humoru. Chris Hemsworth sympaťák každým coulem, Hopkins konečně po delší době v roli, která mu sedí nejlépe, tyhle noblesní postavy, to je jeho parketa. Celkově příjemně strávené 2 hodiny a nebránil bych se pokračování.
Rychle a zběsile 5 (2011)
Určitě nejlepší díl série. Bohužel přepálená stěžejní akční scéna v závěru, se zdemolovanou půlkou Ria a přikurtovaným trezorem za dvěma bouráky, byla na můj vkus až příliš za hranou akceptovatelnosti. A když se v neakčních pasážích otevře huba a postavy ze sebe trousí životní pravdy a moudra, tak i paní Klišé a Hloupost se běží s hrůzou schovat za kameru, fakt se to nedalo poslouchat :o) Díky aspoň za Dwayneho postavu agenta Hobbse, protože The Rocka není nikdy dost a jeho pěstní souboj s Dieselem, kdy se okolní zdi bortily jako polystyrenové kulisy, mě slušně probral z letargie.