Velmi autenticky se jevící a až hmatatelně působící polozapomenuté filmové dílo, které se vmžiku stalo mou srdcovkou! Brilantně vykreslené dobové náboženské smýšlení v porovnání s mentalitou indiánů, která je mi i přes mnohou krutost bližší než naše zápaďácké manýry neohleduplné k naší vlastní duši.
Pro člověka, který už někdy aspoň zakopnul o práh teologického vědění, tento dokument nepředstavuje prakticky žádný informační přínos. Vizuální zpracování, kdy sledujeme zacyklený sled stále týchž obrazů, začne po čtvrt hodině otravovat a unavovat. Bulvárně zbarvený tón zdejšího komentáře vyvolává dojem falešného vzbouzení pozornosti. Typický příklad mizerného dokumentu, který by se dal bez problémů scvrknout do minutáže jednoho večerníčku, aniž by musel být divák o něco podstatného ochuzen. Ale když jsem se po tomto filmu odebíral pozdě v noci na kutě, z temných zákoutí mého bytu jakoby vykukovaly výjevy černého rohatce, takže aspoň něčím dokument očividně působil.
Sledováno uprostřed noci... V naprosté tichosti a se zatajeným dechem... Noc v hotelovém pokoji s dvěma ženami... Osudové, emoční, dotykové, povznášející i uzemňující obrazy a scény. Snímání detailů, tóny hudby a písní, světlo a stíny, slova a gesta... to všechno způsobovalo, že bych chvilkami klidně přísahal, že tento film působí i na víc smyslů než jen dva. Cítil jsem totiž vůni hotelového prostěradla, vlhkost pokojové koupelny, svěžest ranního vánku nad italskou metropolí, slanost ženských slz a zvonivou rezonanci ve vlastní hrudi.
Kdopak si dnes ještě pamatuje Albyho Cesty za dobrodružstvím? Je to už tak dávno, kdy jsem u telky hltal Albyho cestopisné příběhy, ale už tehdy jsem jasně cítil, jak hluboko v srdci a v paměti se mi ukládají. To nejpodstatnější sdělení však zní - Vezměme krosnu a vyražme na vlastní cesty za dobrodružstvím!
Pane režisére, váš film mě vůbec ničím nezaujal a není to tím, že mi nevoní sicilská nátura. Tenhle sled paobrazů s různými časovými odskoky nevzbuzuje žádný zájem o děj ani empatii o postavy. A ani ten Ennio nevykouzlil nic převratného; však nač zde plýtvat talentem.
Tolik jsem si přál, aby tento film byl tak skvělý jako třeba Tanec s vlky, až jsem si naběhl na vidle nepatřičného očekávání. Na rozdíl totiž od adaptace románového melodramatu, Wounded Knee nám přibližuje syrovou historickou realitu. Neservíruje nám žádné okázalé dobrodružství, žádnou romantiku, zároveň žádnou šablonovitost a i když je tento snímek natočen s určitou dokumentární strnulostí, nabízí nám nepodbízivým způsobem cennou autentickou výpověď velmi smutné kapitoly americké historie a lidských dějin vůbec.
Asi každý jsme si v dětství přáli objevit nějaký kus země, prázdný dům, zahradu nebo opuštěné místo, které by bylo skryto před zraky ostatních a před světem dospělých. Místo, kde budou platit jen naše zákony a kam nebude nic nevítaného zvenku zasahovat. Místo, které si můžeme osvojit, vlastní vynalézavostí a péči zkrášlovat a kde můžeme pobývat v souladu se světem naší fantazie...
Tajemná zahrada má v sobě něco nepojmenovatelného, něco, čím se vás vnitřně dotkne. Oslňující práce s kamerou, světlem a hudbou (Zbigniew Preisner) vytváří jedinečnou snovou atmosféru, do níž emočně vplujete tak přirozeně a rychle, že si to ani neuvědomujete. Na pozadí událostí tohoto příběhu je příjemné sledovat, jak se mezi dětmi rozehrávají i situace, kterým sami ještě nerozumí, avšak příběh je dál zbytečně nerozvíjí, což je dobře. Na dospělé osoby se zde díváme z pohledu dětí, s jejich odcizeností a nepochopením, ale i s nadhledem a bez kritizování a posuzování, kterého nezkažené děti dosud nejsou schopny. Nejedná se o pohádku v pravém slova smyslu; je to vyprávění, které se odehrává v nitrech mnoha dětí a které my všichni můžeme prožít na vlastní kůži. Není to pohádka "o věcech tam venku", ale je to příběh, který nosíme každý v nás. A není to o silách nadpřirozené zahrady, ale je to o moci cituplnosti, lásky a odpoutanosti od křečovité, umělé, dospělácké strnulosti. Tajemná zahrada je film natočený s neobyčejnou decentní citlivostí, aktivním zájmem o vše, co se zde odehrává, a hlavně s úctou a otevřeností vůči divákovi.
V zásadě obyčejná podívaná, která nemá čím vysloveně výrazně zaujmout (snad kromě očí Alexis Bledel), nicméně ani nijak nenudí a především díky poměrně dovedně vykresleným a odehraným charakterům postav se film zručně vyhýbá okatým klišé a americké tuctovosti, s níž se v podobném žánru jinak setkáváme nejčastěji.
Jakákoli myšlenka na Máchu bývá jeden z elementů, jenž často spontánně přiměje mě mysleti a mluviti ve vznešených archaismech. Ač jinak žádný básník ani literát nejsem. Při návštěvě Máchova památníku v Doksech (tamější malé muzeum) natrefil jsem v expozici na DVD Mág, které ke mně vnitřním hlasem promluvilo: "Vydej se na Bezděz." Zanechal jsem okamžitě všeho a rovnou od muzea k hradu jal jsem se vypraviti. K večeru pak, kdy sedíc na vrcholu Malého Bezdězu vzhlížel jsem k oné mystické, gotické zřícenině, sáhl jsem do batohu pro spis o Máchovi, jenž z muzea přinesl jsem s sebou. Otevřela se přede mnou stránka s kresbou Bezdězu, kterážto očividně zachycena z též perspektivy byla, jež před zrakem mým právě se naskýtala. Celý zbytek dne a noci prožil jsem již pouze ve světě omračující, procítěné, poetické i rozervané okouzlenosti. A mně poznání odhaleno bylo, kterak Mácha odkazem svým i k současnosti zcela živě a hmatatelně promlouvati může. Když nedlouho poté konečně i film Mág byl skrze obrazovku předestřen mým smyslům, do stejné nepopsatelné nálady onen Vláčilův snímek uvrhl mě, ač jinak k dokonalosti mu chybí mnohé. Film však trefně to podstatné nám přináší - obraz básníkovy jedinečné osobnosti, s níž nepředvídatelný osud naložil po svém, aby nevědomky básníkovi samému a způsobem nevídaným pro celé generace budoucí posloužiti mohl. Buďme shovívaví k některým chybám a nedostatkům technickým, místopisným či historickým zdejším, neb na autentické přesnosti rázu tohoto snímek ambice si nedělá. A nejlépe vydejme se po filmu tom snovém taktéž do nádherného kraje básníkova Máje, objevovati krásy míst a zákoutí, jejichž fascinující duch snad nejslavnějším veršům českým popud k jejich vzniku dal.
Jednoznačně nejsilnější stránkou tohoto výjimečného filmu je jeho ryzí AUTENTIČNOST! Po pár minutách sledování si uvědomíte, že typických filmových klišé se zde nedočkáte a že veškerá přednastavená očekávání můžete hodit za hlavu. Pocítíte, že tady nikdy nemůžete vědět, co se za chvilku stane a jak všechno dopadne, což výrazně napne pozornost k přijímání toho, co se ve filmu odehrává... S blížícím se koncem filmu sice poněkud vyprchá nadšení, jelikož příběh, o který tu jde, vlastně není natolik strhující, jak vysoko staví laťku zdejší audiovizuální stránka (forma vítězí nad obsahem), nic to však nemění na tom, že tento vpravdě ojedinělý film lze rozhodně doporučit ke zhlédnutí. Dočkáme se několika neuvěřitelně hmatatelných filmových scén, díky kterým Potomky lidí leckdo považuje za doslova přelom k novému pojetí filmové tvorby vůbec. A nevyhneme se zamyšlení nad tím, co vlastně lidstvo dělá lidstvem a jak málo stačí k tomu, aby se podobné katastrofické scénáře dříve či později skutečně naplnily.
Tento nadčasový audiovizuální zázrak považuji na jedno z největších překvapení filmového vesmíru! Nekonečnou mírou srdečnosti prodchnutá sonda do života severoamerických Lakotů, která možná vyznívá poněkud zromantizovaně, ale která podává celkový obraz s takovou úctou a posvátným respektem ke všemu zde zpodobněnému, že se nad tím člověku jen tají dech a hromadí slzy v očích... Ztvárnění všech zdejších postav je bezchybné, každé jejich gesto jakoby vyzařuje z nitra jejich duše a pouhá jména jako Kopající pták, Vítr ve vlasech, Deset medvědů či Hodně se směje v mém srdci rezonují se stále hlubší intenzitou...
Smekám! Největším kladem tohoto snímku je autentičnost prostředí, ve kterém se příběh odehrává, a věrohodně propracovaná psychologie zdejších postav. To snadno potvrdí nejlépe někdo, kdo má s tímto prostředím osobní zkušenosti. Více takových českých filmů!
Znovuobjevení Jidášova evangelia a zveřejnění jeho obsahu v r. 2006 způsobilo v teologických kruzích očekávaný rozruch. Význam rukopisu je ohromný, přitom chybělo tak málo a evangelium mohlo být nadobro zničeno a ztraceno. Naštěstí se nám zachovalo (byť bohužel ne kompletní), abychom skrze něj mohli nahlédnout do myšlenek ranných gnostických křesťanů, které byly určeny jen vyvoleným. Prostřednictvím tohoto evangelia se nám podobně jako díky ostatním apokryfním textům nabízí pohled na křesťanské mystérium z jiných úhlů a poodhaluje tím tajemství vznikajícího křesťanství vůbec. Jaký byl osud Jidášova evangelia, co všechno o něm bylo zjištěno a hlavně jaká poselství obsahuje, to vše se dozvíme v tomto neobyčejně poutavém dokumentu.
Záměrně dříve, než jsem kdy otevřel Hesseho knížku, sehnal jsem si tento film. Film, který v sobě skrývá neobyčejný potenciál, podle předlohy, která obsahuje neobyčejné poselství. To je vskutku velké sousto. I když se Conrad Rooks zjevně snažil přistupovat ke zfilmování s plnou vážností a odevzdáním, film poněkud pozbývá na výřečnosti toho v něm nejpodstatnějšího. Snad proto, že z dnešního pohledu z něj poněkud zavání přílišné uzpůsobení mentalitě diváků 70. let. Hlubší myšlenky jsou zde podávány se stejnou důrazností jako ty nepodstatné. Vše se line v poměrně nevýrazné jednolitosti. I když by se dalo namítnout, že ani v životě nám nikdo žádná moudra nepředžvýkává a musíme si na to, čím nás život učí, dávat pozor sami. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že kdyby se Conrad Rooks (jestli ještě žije) dostal k tomuto filmu až o několik desítek let později, natočil by ho prostě dočista jinak... "Našim velikým omylem je pocit, že musíme zvítězit nad časem. Pocit, že máme příliš málo času, pocit, jenž zatemňuje pravdu..."
I když je to už dávno, co jsem Pláž viděl, dlouho mi tento film nedal spát. Donutí totiž každého trochu přemýšlivého člověka k zamyšlení nad světem, nad lidstvem a nad způsoby života každého z nás - a to je dobře. Že je lidstvo prohnilé, to všichni víme. Že bychom od té vší špíny někdy nejradši utekli a zašili se někde na ostrově v ráji - o tom snad aspoň občas snil každý. Zde je však taktně realisticky prozrazeno, jak to, co dělá z naší společnosti mizernou špinavou společnost, není žádným vnějším naočkovaným zlem, od kterého se dá jednoduše odpoutat a vybudovat si někde v izolaci idylku neposkvrněné komunity. Vždyť kdo tvoří společnost, kdo určuje její životní styl a kdo jaké hodnoty do ní vnáší? Jsme to my všichni - bez ohledu na to, kde žijeme. Odpoutání se není řešením, jelikož to, s čím bychom se chtěli vypořádat a od čeho utéct, si neseme v sobě. Z toho vyplývá, že hledání jakéhosi ráje bez vydání se na "vnitřní cestu poznání" je jen honěním se za přeludy.
K Absolventovi jsem se dostal skrze film 500 dní se Summer, který na něj v důležitém bodě odkazoval, a jelikož 500 dní se Summer představuje mou srdcovku, nemohl jsem si nechat Absolventa ujít (přinejmenším abych ze Summer vytěžil maximum, co nabízí). Nuže Absolvent je v jistém ohledu neobyčejné drama s několika unikátními filmovými prvky, nicméně film je to už poměrně starý (i když nestárne) a od té doby byly na podobné téma natočeny už mnohé jiné i lepší filmy (autentičtější, resp. bližší současné době a současné společnosti). Už mě navíc nějak přestávají bavit ta dramata, kde jádro příběhu tvoří střet postav, jež se chovají jak rozumu a smyslů zbavené, nezralé osobnosti (včetně těch věkem dospělých) - jako kdybychom toho neměli v reálném životě dost. Je pak těžké soucítit ve filmu s někým, kdo prostě jen prochází školou života a jednoduše doplácí na následky svého prostoduchého jednání. Zde je ještě k tomu bohužel těžké uvěřit Dustinovi v jeho 30 letech tuto roli 20-studentíka, byť vše zahrál naprosto brilantně (v první části rozpačitého a nezkušeného mladíka, v druhé pominutého jinocha nemajíce kontrolu nad svými temperamentními výbuchy a způsoby uvažování). Docela se divím zdejšímu nadmíru vysokému hodnocení tohoto filmu. Jsem si totiž takřka jistý, že kdyby tento film vznikl až někdy v dnešní době, bylo by na něj po pár měsících či letech pomalu zapomenuto.
Chápu tento film, chápu jeho vyznění, uznávám jeho podání a respektuju jeho kvality, ale nechápu, proč vůbec takový film vznikl; nechápu, k čemu je dobrý, co dobrého do světa přináší a proč se filmy takového ražení vůbec točí.
Vím, že je to víc komedie než drama, ale to neznamená, že lze filmu odpustit množství zbytečně nedůvěryhodných, vyšroubovaných scén, které se snaží nuceně vytěžit humor tam, kde to nejde (např. scéna, kdy Sandra před svými šéfy zatáhne nic netušícího Ryana rovnou do jejího plánu, aniž by se s ním předtím poradila, resp. přikázala mu to - to by žádný rozumný a vypočítavý šéf, jakým ona byla, rozhodně neudělal). Mimochodem Sandra už není žádná mladice a v porovnání oproti znatelně mladšímu Ryanovi je to na ní bohužel znát. Zápletka příběhu a chování postav zde vyznívá příliš primitivně a celý film tak představuje jedno umrlé a předvidatelné divadlo. Americká tuctovka, která možná zaplní nudné odpoledne, ale nezaplní divákovo srdce ani jeho ústa úsměvem.
Mladý, pohledný a poněkud do sebe zahleděný profesor kvantové mechaniky Brian Cox se v tomto poutavém dokumentu pozastavuje nad pojmem času, představuje nám historii jeho zkoumání a zaznamenávání, seznamuje nás s pokusy o jeho vědecké uchopení a přivádí k zamyšlení, co vůbec čas znamená a jak jej můžeme chápat. Je zde krásně vidět, jak čím více toho o času (resp. prostoročasu) víme, tím více tápeme, co skutečně čas je a co vůbec představuje. Nemáme vlastně ani zdání, jak se ke zkoumání pojmu času postavit a z jakého pohledu na tento jev nahlížet. Neexistuje snad již všechno naráz a nejde jen o naše neprobuzené vnímání, které cítí a "zpracovává" čas jako jedním směrem plynoucí konstantu? Vyznívá tu, jak na tento problém sama fyzika prostě nemůže nikdy najít odpovědi, aniž bychom se nezačali zároveň ptát po tom, KDO se ptá, KDO jsme my, JAK na čas nazíráme a JAK jej umíme cítit a prožívat. To by však pochopitelně byla látka vhodná spíše pro další samostatné dokumenty.
Další z dokumentů o proslulém záhadném Turínském plátně. Každý z těchto dokumentů přináší něco z toho, co je o plátně veřejně známo, a každý i drobky z toho, co je o něm známo neveřejně. :-) Zde jde hlavně o zpochybnění radiokarbonového testu provedeného v r. 1988, který jako jeden z mála zjištěných poznatků přiklání plátno na misce vah hodnověrnosti tohoto artefaktu k jazýčku označujícím středověký padělek. Jenže takřka všechny ostatní poznatky o plátně naopak mluví v prospěch jeho pravosti. Tak jak to tedy je? Pravdou je, že čím více informací o onom radiokarbonovém testu se zpětně zjišťuje a prověřuje, tím více se výsledky tohoto testu ukázaly děravými a pomalu neudržitelnými. Ledabylost, s jakou byl tehdy test proveden, nevrhá nijak dobré světlo na profesionalitu odvedeného úkonu a původně zdánlivě neotřesitelná váha výsledků testu postupem času oprávněně pozbyla svou věrohodnost. Dnes už je prakticky jisté, že výsledek testu byl zaprvé zkreslen a ovlivněn kontaminací plátna uhlíkem z požárů, jimž bylo plátno několikrát v historii vystaveno. Zadruhé byl s největší pravděpodobností zvolen jako vzorek nevhodný kus látky (obsahující středověkou záplatu). A zatřetí panuje i značně pochybné tajemno kolem samotného provedení tehdejších testů, jelikož existují závažné pochybnosti o tom, že se vzorky bylo manipulováno.
Důvody přezkoumání dřívějšího testu i potřeby nových zkoušek nevznikají jen z vůle poblouzněných věřících zaslepenců. Naopak každý, kdo k plátnu přistupuje se skutečně nezaujatým a kritickým postojem a koho zajímá opravdový původ a význam plátna, chápe nutnost a důležitost pokračování ve výzkumech. V otázce kolem zjišťování dalších poznatků o tomto tajuplném a fascinujícím předmětu nás zřejmě čekají ještě mnohá překvapení a máme se evidentně v budoucnu nač těšit.
Spíše než s nepřekonatelným Přeletem nad kukaččím hnízdem jsem zpozoroval jisté podobnosti s knihou či filmem "Veronika se rozhodla zemřít" (P. Coelho). Avšak zde je vše ještě tvrdší a bezútěšnější, až mi z toho vysychalo v krku. Mnoho myšlenek, nad kterými se zde nelze nepozastavit, však není nijak nových a každý, kdo je trochu přemýšlivý, je jistě už mnohdy sám řešil. Co je na tomto filmu však nové, je jeho osobité zpracování a jakási těžko vyjádřitelná, lehce mysteriózní, přitažlivá atmosféra.
Uhlazený krátký dokument stručně shrnující nejzákladnější fakta kolem záhadného turínského plátna. Pro diváky znalé této problematiky nepřináší nic objevně nového, avšak dozvíme o plátně to nejpodstatnější, co nedá spát vědcům ani všem zainteresovaným do této problematiky již celá desetiletí. Navzdory mnoho let trvajícím výzkumům plátna nikdo dosud nedokázal spolehlivě vysvětlit vznik otisku v plátně, ani nikdo nebyl schopen přednést žádný hodnověrný důkaz o případném zfalšování této fascinující relikvie. Ti, kteří skončili u tvrzení o falešnosti plátna, v podstatě spíše jen ustrnuli v určitém názoru, který již nemají zájem překračovat a který přitom v objektivním světle všech ostatních známých poznatků neobstojí. Naopak s každou další informací o plátně se otevírají stále nové otázky podněcující zápal k jeho dalšímu zkoumání. Dokument končí informací o očekávaných výsledcích bádání nad DNA získané z plátna (ze samotného Ježíše resp. muže do pláta zabaleného), čímž se dostáváme do dočista nové roviny polemik o skutečné podstatě a významu plátna. Ovšem co všechno se můžeme dozvědět a kdy, to zůstává hádankou. Je totiž otázka, zda je případné prokazování pravosti či nepravosti plátna pro lidstvo z nejrůznějších příčin žádoucí (ať už z politických či náboženských důvodů), jak o tom trefně pojednával třeba Didier Van Cauwelaert ve své knize "Klonovat Krista". Ale nechme se překvapit, co přinese budoucnost. K dokumentu ještě dodám, že snad jen ty amatérské komicky vypadající hrané scény si mohli bratia Slováci radši ušetřit :)
Při všech nezpochybnitelných pravdách a tvrzeních o jedinečnosti naší planety pro vznik vyšších forem života se nelze zbavit dojmu, že dokud nebudeme mít více přímých poznatků o vzdálenějších koutech vesmíru, vědci v této problematice jednoduše vaří z vody. Jako kdyby historie vědy nebyla plná překvapení, se kterými nikdo dopředu nepočítal... A to nejsem nijak zaujatý vůči kreacionismu, naopak je mi bližší než myšlenky slepého evolucionismu.
Smlouva s ďáblem není zdaleka jen komedie pro pobavení. Obsahuje i mnohá zásadní ponaučení pro každého, kdo má v sobě kus Elliota. Královsky jsem se u tohoto filmu bavil a nejeden moment by mě dokázal rozesmát i po dvacátém zhlédnutí! Brendan zde byl vyloženě roztomilý a Elizabeth zatraceně sexy. Co mě tu dostalo snad nejvíc, byl Elliot jako drogový boss: "Moment! Já mluvím španělsky! Que diablos! Kdyby mě tak slyšela paní Kleinová, moje učitelka španělštiny. Vždycky říkávala, že nikdy nebudu schopný dát dohromady větu...." :)))
Spíše než o ucelený dokument o dětech vyrůstajících mimo civilizaci se jedná o výpověď několika konkrétních případů z historie a především ze současnosti. O těch nejznámnějších případech (Haspar Hauser, Amala a Kamala apod.) padne sotva letmá zmínka bez jakýchkoli konkrétních informací, což je poměrně zvláštní, jelikož v rámci této problematiky je to totéž, jako kdyby v dokumentu o psychoanalýze nemluvili o Freudovi. Přesto se díky dokumentu seznámíme se zajímavými a leckdy odstrašujícími případy dětí, jejichž osudy vzrušily svět a zejména vědeckou veřejnost. Co je zde však vskutku zamyšleníhodné, je hledání odpovědi na věčnou otázku - co dělá člověka člověkem; jeho geny nebo výchova?
Z hlediska hodnoty dokumentárního žánru bohužel značně prázdný a nenápaditý snímek. Vhodný leda jako informační materiál pro ty, kteří nikdy neprojíždí pražským Andělem (kde JE můžou potkat) a o podobných církvích dosud nic nevěděli. Přitom téma je velmi atraktivní a rozhodně by se dalo pojmout mnohem osobitěji. Tanto fenomén nelze ignorantsky smést ze stolu a všechny jeho přívežence označit za fanatické maniaky. Už jen proto, že neexistuje žádné objektivní měřítko, dle kterého lze posuzovat, kdo je "Pravdě" a "Skutečnosti" blíže. Osobně mě zajímají osudy lidí, kteří přišli k víře, zajímají mě jejich životy, jejich prožitky a zajímá mě jejich psychika. V jistém ohledu jsou totiž zajímavější než uniformní loutky z nákupních center. V dokumentu padlo pár poměrně závažných otázek - např. který způsob výchovy a výuky dětí je vlastně manipulativní a jestliže je manipulativní, pak jak a k čemu je nabádající. Je jasné, že vychovávat děti v duchu bezmyšlenkové náboženské poblouzněnosti představuje nepřirozené a neomluvitelné pokřivování jejich náhledu na svět. Jenže stejně tak zhoubu páchající je na opačném pólu stojící sekulární materialismus, který v konečném důsledku umí nadělat v duši člověka snad ještě větší škody. Kam se hroutí naše postmoderní, morální hodnoty pozbývající společnost je každému aspoň trochu všímavému člověku jasné, proto kontrasty mezi ateisticky zaslepenými a teisticky zaslepenými budou navzdory dřívějším sociologickým předpovědím stále výraznější a viditelnější. Kde mezi tím je přitom snaha o rozkvět skutečné moudrosti, skutečné rozumnosti, skutečné srdečnosti a snad i skutečné duchovnosti? K tomu nás nepřivede žádné společenství, žádná církev, žádné zakoupené zboží a produkty, žádné vymantinelované vědecké či filosofické zaměření, o kterém bychom se mohli dozvědět v nějakém dokumentu, neboť to jednoduše záleží na každém z nás.
Moje komentáře
Černé roucho (1991)
Velmi autenticky se jevící a až hmatatelně působící polozapomenuté filmové dílo, které se vmžiku stalo mou srdcovkou! Brilantně vykreslené dobové náboženské smýšlení v porovnání s mentalitou indiánů, která je mi i přes mnohou krutost bližší než naše zápaďácké manýry neohleduplné k naší vlastní duši.
Bůh versus Satan: Posledni bitva (2009)
Pro člověka, který už někdy aspoň zakopnul o práh teologického vědění, tento dokument nepředstavuje prakticky žádný informační přínos. Vizuální zpracování, kdy sledujeme zacyklený sled stále týchž obrazů, začne po čtvrt hodině otravovat a unavovat. Bulvárně zbarvený tón zdejšího komentáře vyvolává dojem falešného vzbouzení pozornosti. Typický příklad mizerného dokumentu, který by se dal bez problémů scvrknout do minutáže jednoho večerníčku, aniž by musel být divák o něco podstatného ochuzen. Ale když jsem se po tomto filmu odebíral pozdě v noci na kutě, z temných zákoutí mého bytu jakoby vykukovaly výjevy černého rohatce, takže aspoň něčím dokument očividně působil.
Habitación en Roma (2010)
Sledováno uprostřed noci... V naprosté tichosti a se zatajeným dechem... Noc v hotelovém pokoji s dvěma ženami... Osudové, emoční, dotykové, povznášející i uzemňující obrazy a scény. Snímání detailů, tóny hudby a písní, světlo a stíny, slova a gesta... to všechno způsobovalo, že bych chvilkami klidně přísahal, že tento film působí i na víc smyslů než jen dva. Cítil jsem totiž vůni hotelového prostěradla, vlhkost pokojové koupelny, svěžest ranního vánku nad italskou metropolí, slanost ženských slz a zvonivou rezonanci ve vlastní hrudi.
Světová safari - cesty za dobrodružstvím (1977)
Kdopak si dnes ještě pamatuje Albyho Cesty za dobrodružstvím? Je to už tak dávno, kdy jsem u telky hltal Albyho cestopisné příběhy, ale už tehdy jsem jasně cítil, jak hluboko v srdci a v paměti se mi ukládají. To nejpodstatnější sdělení však zní - Vezměme krosnu a vyražme na vlastní cesty za dobrodružstvím!
Aguirre, hněv Boží (1972)
No potěšpánbů, takhle jsem si tedy výpravu za bájným El Doradem nepředstavoval :(
Baaria (2009)
Pane režisére, váš film mě vůbec ničím nezaujal a není to tím, že mi nevoní sicilská nátura. Tenhle sled paobrazů s různými časovými odskoky nevzbuzuje žádný zájem o děj ani empatii o postavy. A ani ten Ennio nevykouzlil nic převratného; však nač zde plýtvat talentem.
Mé srdce pohřběte u Wounded Knee (TV film) (2007)
Tolik jsem si přál, aby tento film byl tak skvělý jako třeba Tanec s vlky, až jsem si naběhl na vidle nepatřičného očekávání. Na rozdíl totiž od adaptace románového melodramatu, Wounded Knee nám přibližuje syrovou historickou realitu. Neservíruje nám žádné okázalé dobrodružství, žádnou romantiku, zároveň žádnou šablonovitost a i když je tento snímek natočen s určitou dokumentární strnulostí, nabízí nám nepodbízivým způsobem cennou autentickou výpověď velmi smutné kapitoly americké historie a lidských dějin vůbec.
Sněženky a machři po 25 letech (2008)
Velmi smutné... navíc jinak, než bylo scénáristicky zamýšleno.
Tajemná zahrada (1993)
Asi každý jsme si v dětství přáli objevit nějaký kus země, prázdný dům, zahradu nebo opuštěné místo, které by bylo skryto před zraky ostatních a před světem dospělých. Místo, kde budou platit jen naše zákony a kam nebude nic nevítaného zvenku zasahovat. Místo, které si můžeme osvojit, vlastní vynalézavostí a péči zkrášlovat a kde můžeme pobývat v souladu se světem naší fantazie... Tajemná zahrada má v sobě něco nepojmenovatelného, něco, čím se vás vnitřně dotkne. Oslňující práce s kamerou, světlem a hudbou (Zbigniew Preisner) vytváří jedinečnou snovou atmosféru, do níž emočně vplujete tak přirozeně a rychle, že si to ani neuvědomujete. Na pozadí událostí tohoto příběhu je příjemné sledovat, jak se mezi dětmi rozehrávají i situace, kterým sami ještě nerozumí, avšak příběh je dál zbytečně nerozvíjí, což je dobře. Na dospělé osoby se zde díváme z pohledu dětí, s jejich odcizeností a nepochopením, ale i s nadhledem a bez kritizování a posuzování, kterého nezkažené děti dosud nejsou schopny. Nejedná se o pohádku v pravém slova smyslu; je to vyprávění, které se odehrává v nitrech mnoha dětí a které my všichni můžeme prožít na vlastní kůži. Není to pohádka "o věcech tam venku", ale je to příběh, který nosíme každý v nás. A není to o silách nadpřirozené zahrady, ale je to o moci cituplnosti, lásky a odpoutanosti od křečovité, umělé, dospělácké strnulosti. Tajemná zahrada je film natočený s neobyčejnou decentní citlivostí, aktivním zájmem o vše, co se zde odehrává, a hlavně s úctou a otevřeností vůči divákovi.
Pan Dokonalý (2009)
V zásadě obyčejná podívaná, která nemá čím vysloveně výrazně zaujmout (snad kromě očí Alexis Bledel), nicméně ani nijak nenudí a především díky poměrně dovedně vykresleným a odehraným charakterům postav se film zručně vyhýbá okatým klišé a americké tuctovosti, s níž se v podobném žánru jinak setkáváme nejčastěji.
Mág (1987)
Jakákoli myšlenka na Máchu bývá jeden z elementů, jenž často spontánně přiměje mě mysleti a mluviti ve vznešených archaismech. Ač jinak žádný básník ani literát nejsem. Při návštěvě Máchova památníku v Doksech (tamější malé muzeum) natrefil jsem v expozici na DVD Mág, které ke mně vnitřním hlasem promluvilo: "Vydej se na Bezděz." Zanechal jsem okamžitě všeho a rovnou od muzea k hradu jal jsem se vypraviti. K večeru pak, kdy sedíc na vrcholu Malého Bezdězu vzhlížel jsem k oné mystické, gotické zřícenině, sáhl jsem do batohu pro spis o Máchovi, jenž z muzea přinesl jsem s sebou. Otevřela se přede mnou stránka s kresbou Bezdězu, kterážto očividně zachycena z též perspektivy byla, jež před zrakem mým právě se naskýtala. Celý zbytek dne a noci prožil jsem již pouze ve světě omračující, procítěné, poetické i rozervané okouzlenosti. A mně poznání odhaleno bylo, kterak Mácha odkazem svým i k současnosti zcela živě a hmatatelně promlouvati může. Když nedlouho poté konečně i film Mág byl skrze obrazovku předestřen mým smyslům, do stejné nepopsatelné nálady onen Vláčilův snímek uvrhl mě, ač jinak k dokonalosti mu chybí mnohé. Film však trefně to podstatné nám přináší - obraz básníkovy jedinečné osobnosti, s níž nepředvídatelný osud naložil po svém, aby nevědomky básníkovi samému a způsobem nevídaným pro celé generace budoucí posloužiti mohl. Buďme shovívaví k některým chybám a nedostatkům technickým, místopisným či historickým zdejším, neb na autentické přesnosti rázu tohoto snímek ambice si nedělá. A nejlépe vydejme se po filmu tom snovém taktéž do nádherného kraje básníkova Máje, objevovati krásy míst a zákoutí, jejichž fascinující duch snad nejslavnějším veršům českým popud k jejich vzniku dal.
Potomci lidí (2006)
Jednoznačně nejsilnější stránkou tohoto výjimečného filmu je jeho ryzí AUTENTIČNOST! Po pár minutách sledování si uvědomíte, že typických filmových klišé se zde nedočkáte a že veškerá přednastavená očekávání můžete hodit za hlavu. Pocítíte, že tady nikdy nemůžete vědět, co se za chvilku stane a jak všechno dopadne, což výrazně napne pozornost k přijímání toho, co se ve filmu odehrává... S blížícím se koncem filmu sice poněkud vyprchá nadšení, jelikož příběh, o který tu jde, vlastně není natolik strhující, jak vysoko staví laťku zdejší audiovizuální stránka (forma vítězí nad obsahem), nic to však nemění na tom, že tento vpravdě ojedinělý film lze rozhodně doporučit ke zhlédnutí. Dočkáme se několika neuvěřitelně hmatatelných filmových scén, díky kterým Potomky lidí leckdo považuje za doslova přelom k novému pojetí filmové tvorby vůbec. A nevyhneme se zamyšlení nad tím, co vlastně lidstvo dělá lidstvem a jak málo stačí k tomu, aby se podobné katastrofické scénáře dříve či později skutečně naplnily.
Kostičky (TV pořad) (1994)
Ten klaun s debilním hranatým nosem ve mně vždy vzbuzoval silný odpor i děs. Neměl daleko k jeho kolegovi z Kingova hororu "To" :)
Stalker (1979)
Jedno z nejsugestivnějších filmových děl, které kdy vznikly! Zde jsou veškerá slova zbytečná, musí se vidět... resp. ne pouze vidět, ale prožít!
Tanec s vlky (1990)
Tento nadčasový audiovizuální zázrak považuji na jedno z největších překvapení filmového vesmíru! Nekonečnou mírou srdečnosti prodchnutá sonda do života severoamerických Lakotů, která možná vyznívá poněkud zromantizovaně, ale která podává celkový obraz s takovou úctou a posvátným respektem ke všemu zde zpodobněnému, že se nad tím člověku jen tají dech a hromadí slzy v očích... Ztvárnění všech zdejších postav je bezchybné, každé jejich gesto jakoby vyzařuje z nitra jejich duše a pouhá jména jako Kopající pták, Vítr ve vlasech, Deset medvědů či Hodně se směje v mém srdci rezonují se stále hlubší intenzitou...
Pravidla lži (2006)
Smekám! Největším kladem tohoto snímku je autentičnost prostředí, ve kterém se příběh odehrává, a věrohodně propracovaná psychologie zdejších postav. To snadno potvrdí nejlépe někdo, kdo má s tímto prostředím osobní zkušenosti. Více takových českých filmů!
Ztracené Jidášovo evangelium (TV film) (2006)
Znovuobjevení Jidášova evangelia a zveřejnění jeho obsahu v r. 2006 způsobilo v teologických kruzích očekávaný rozruch. Význam rukopisu je ohromný, přitom chybělo tak málo a evangelium mohlo být nadobro zničeno a ztraceno. Naštěstí se nám zachovalo (byť bohužel ne kompletní), abychom skrze něj mohli nahlédnout do myšlenek ranných gnostických křesťanů, které byly určeny jen vyvoleným. Prostřednictvím tohoto evangelia se nám podobně jako díky ostatním apokryfním textům nabízí pohled na křesťanské mystérium z jiných úhlů a poodhaluje tím tajemství vznikajícího křesťanství vůbec. Jaký byl osud Jidášova evangelia, co všechno o něm bylo zjištěno a hlavně jaká poselství obsahuje, to vše se dozvíme v tomto neobyčejně poutavém dokumentu.
Siddhartha (1972)
Záměrně dříve, než jsem kdy otevřel Hesseho knížku, sehnal jsem si tento film. Film, který v sobě skrývá neobyčejný potenciál, podle předlohy, která obsahuje neobyčejné poselství. To je vskutku velké sousto. I když se Conrad Rooks zjevně snažil přistupovat ke zfilmování s plnou vážností a odevzdáním, film poněkud pozbývá na výřečnosti toho v něm nejpodstatnějšího. Snad proto, že z dnešního pohledu z něj poněkud zavání přílišné uzpůsobení mentalitě diváků 70. let. Hlubší myšlenky jsou zde podávány se stejnou důrazností jako ty nepodstatné. Vše se line v poměrně nevýrazné jednolitosti. I když by se dalo namítnout, že ani v životě nám nikdo žádná moudra nepředžvýkává a musíme si na to, čím nás život učí, dávat pozor sami. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že kdyby se Conrad Rooks (jestli ještě žije) dostal k tomuto filmu až o několik desítek let později, natočil by ho prostě dočista jinak... "Našim velikým omylem je pocit, že musíme zvítězit nad časem. Pocit, že máme příliš málo času, pocit, jenž zatemňuje pravdu..."
Pláž (2000)
I když je to už dávno, co jsem Pláž viděl, dlouho mi tento film nedal spát. Donutí totiž každého trochu přemýšlivého člověka k zamyšlení nad světem, nad lidstvem a nad způsoby života každého z nás - a to je dobře. Že je lidstvo prohnilé, to všichni víme. Že bychom od té vší špíny někdy nejradši utekli a zašili se někde na ostrově v ráji - o tom snad aspoň občas snil každý. Zde je však taktně realisticky prozrazeno, jak to, co dělá z naší společnosti mizernou špinavou společnost, není žádným vnějším naočkovaným zlem, od kterého se dá jednoduše odpoutat a vybudovat si někde v izolaci idylku neposkvrněné komunity. Vždyť kdo tvoří společnost, kdo určuje její životní styl a kdo jaké hodnoty do ní vnáší? Jsme to my všichni - bez ohledu na to, kde žijeme. Odpoutání se není řešením, jelikož to, s čím bychom se chtěli vypořádat a od čeho utéct, si neseme v sobě. Z toho vyplývá, že hledání jakéhosi ráje bez vydání se na "vnitřní cestu poznání" je jen honěním se za přeludy.
Absolvent (1967)
K Absolventovi jsem se dostal skrze film 500 dní se Summer, který na něj v důležitém bodě odkazoval, a jelikož 500 dní se Summer představuje mou srdcovku, nemohl jsem si nechat Absolventa ujít (přinejmenším abych ze Summer vytěžil maximum, co nabízí). Nuže Absolvent je v jistém ohledu neobyčejné drama s několika unikátními filmovými prvky, nicméně film je to už poměrně starý (i když nestárne) a od té doby byly na podobné téma natočeny už mnohé jiné i lepší filmy (autentičtější, resp. bližší současné době a současné společnosti). Už mě navíc nějak přestávají bavit ta dramata, kde jádro příběhu tvoří střet postav, jež se chovají jak rozumu a smyslů zbavené, nezralé osobnosti (včetně těch věkem dospělých) - jako kdybychom toho neměli v reálném životě dost. Je pak těžké soucítit ve filmu s někým, kdo prostě jen prochází školou života a jednoduše doplácí na následky svého prostoduchého jednání. Zde je ještě k tomu bohužel těžké uvěřit Dustinovi v jeho 30 letech tuto roli 20-studentíka, byť vše zahrál naprosto brilantně (v první části rozpačitého a nezkušeného mladíka, v druhé pominutého jinocha nemajíce kontrolu nad svými temperamentními výbuchy a způsoby uvažování). Docela se divím zdejšímu nadmíru vysokému hodnocení tohoto filmu. Jsem si totiž takřka jistý, že kdyby tento film vznikl až někdy v dnešní době, bylo by na něj po pár měsících či letech pomalu zapomenuto.
Old Boy (2003)
Chápu tento film, chápu jeho vyznění, uznávám jeho podání a respektuju jeho kvality, ale nechápu, proč vůbec takový film vznikl; nechápu, k čemu je dobrý, co dobrého do světa přináší a proč se filmy takového ražení vůbec točí.
Návrh (2009)
Vím, že je to víc komedie než drama, ale to neznamená, že lze filmu odpustit množství zbytečně nedůvěryhodných, vyšroubovaných scén, které se snaží nuceně vytěžit humor tam, kde to nejde (např. scéna, kdy Sandra před svými šéfy zatáhne nic netušícího Ryana rovnou do jejího plánu, aniž by se s ním předtím poradila, resp. přikázala mu to - to by žádný rozumný a vypočítavý šéf, jakým ona byla, rozhodně neudělal). Mimochodem Sandra už není žádná mladice a v porovnání oproti znatelně mladšímu Ryanovi je to na ní bohužel znát. Zápletka příběhu a chování postav zde vyznívá příliš primitivně a celý film tak představuje jedno umrlé a předvidatelné divadlo. Americká tuctovka, která možná zaplní nudné odpoledne, ale nezaplní divákovo srdce ani jeho ústa úsměvem.
Kolik je hodin? (TV film) (2008)
Mladý, pohledný a poněkud do sebe zahleděný profesor kvantové mechaniky Brian Cox se v tomto poutavém dokumentu pozastavuje nad pojmem času, představuje nám historii jeho zkoumání a zaznamenávání, seznamuje nás s pokusy o jeho vědecké uchopení a přivádí k zamyšlení, co vůbec čas znamená a jak jej můžeme chápat. Je zde krásně vidět, jak čím více toho o času (resp. prostoročasu) víme, tím více tápeme, co skutečně čas je a co vůbec představuje. Nemáme vlastně ani zdání, jak se ke zkoumání pojmu času postavit a z jakého pohledu na tento jev nahlížet. Neexistuje snad již všechno naráz a nejde jen o naše neprobuzené vnímání, které cítí a "zpracovává" čas jako jedním směrem plynoucí konstantu? Vyznívá tu, jak na tento problém sama fyzika prostě nemůže nikdy najít odpovědi, aniž bychom se nezačali zároveň ptát po tom, KDO se ptá, KDO jsme my, JAK na čas nazíráme a JAK jej umíme cítit a prožívat. To by však pochopitelně byla látka vhodná spíše pro další samostatné dokumenty.
Turínské plátno: Nové důkazy (TV film) (2009)
Další z dokumentů o proslulém záhadném Turínském plátně. Každý z těchto dokumentů přináší něco z toho, co je o plátně veřejně známo, a každý i drobky z toho, co je o něm známo neveřejně. :-) Zde jde hlavně o zpochybnění radiokarbonového testu provedeného v r. 1988, který jako jeden z mála zjištěných poznatků přiklání plátno na misce vah hodnověrnosti tohoto artefaktu k jazýčku označujícím středověký padělek. Jenže takřka všechny ostatní poznatky o plátně naopak mluví v prospěch jeho pravosti. Tak jak to tedy je? Pravdou je, že čím více informací o onom radiokarbonovém testu se zpětně zjišťuje a prověřuje, tím více se výsledky tohoto testu ukázaly děravými a pomalu neudržitelnými. Ledabylost, s jakou byl tehdy test proveden, nevrhá nijak dobré světlo na profesionalitu odvedeného úkonu a původně zdánlivě neotřesitelná váha výsledků testu postupem času oprávněně pozbyla svou věrohodnost. Dnes už je prakticky jisté, že výsledek testu byl zaprvé zkreslen a ovlivněn kontaminací plátna uhlíkem z požárů, jimž bylo plátno několikrát v historii vystaveno. Zadruhé byl s největší pravděpodobností zvolen jako vzorek nevhodný kus látky (obsahující středověkou záplatu). A zatřetí panuje i značně pochybné tajemno kolem samotného provedení tehdejších testů, jelikož existují závažné pochybnosti o tom, že se vzorky bylo manipulováno. Důvody přezkoumání dřívějšího testu i potřeby nových zkoušek nevznikají jen z vůle poblouzněných věřících zaslepenců. Naopak každý, kdo k plátnu přistupuje se skutečně nezaujatým a kritickým postojem a koho zajímá opravdový původ a význam plátna, chápe nutnost a důležitost pokračování ve výzkumech. V otázce kolem zjišťování dalších poznatků o tomto tajuplném a fascinujícím předmětu nás zřejmě čekají ještě mnohá překvapení a máme se evidentně v budoucnu nač těšit.
Andělé všehomíra (2000)
Spíše než s nepřekonatelným Přeletem nad kukaččím hnízdem jsem zpozoroval jisté podobnosti s knihou či filmem "Veronika se rozhodla zemřít" (P. Coelho). Avšak zde je vše ještě tvrdší a bezútěšnější, až mi z toho vysychalo v krku. Mnoho myšlenek, nad kterými se zde nelze nepozastavit, však není nijak nových a každý, kdo je trochu přemýšlivý, je jistě už mnohdy sám řešil. Co je na tomto filmu však nové, je jeho osobité zpracování a jakási těžko vyjádřitelná, lehce mysteriózní, přitažlivá atmosféra.
Turínske plátno (TV film) (2002)
Uhlazený krátký dokument stručně shrnující nejzákladnější fakta kolem záhadného turínského plátna. Pro diváky znalé této problematiky nepřináší nic objevně nového, avšak dozvíme o plátně to nejpodstatnější, co nedá spát vědcům ani všem zainteresovaným do této problematiky již celá desetiletí. Navzdory mnoho let trvajícím výzkumům plátna nikdo dosud nedokázal spolehlivě vysvětlit vznik otisku v plátně, ani nikdo nebyl schopen přednést žádný hodnověrný důkaz o případném zfalšování této fascinující relikvie. Ti, kteří skončili u tvrzení o falešnosti plátna, v podstatě spíše jen ustrnuli v určitém názoru, který již nemají zájem překračovat a který přitom v objektivním světle všech ostatních známých poznatků neobstojí. Naopak s každou další informací o plátně se otevírají stále nové otázky podněcující zápal k jeho dalšímu zkoumání. Dokument končí informací o očekávaných výsledcích bádání nad DNA získané z plátna (ze samotného Ježíše resp. muže do pláta zabaleného), čímž se dostáváme do dočista nové roviny polemik o skutečné podstatě a významu plátna. Ovšem co všechno se můžeme dozvědět a kdy, to zůstává hádankou. Je totiž otázka, zda je případné prokazování pravosti či nepravosti plátna pro lidstvo z nejrůznějších příčin žádoucí (ať už z politických či náboženských důvodů), jak o tom trefně pojednával třeba Didier Van Cauwelaert ve své knize "Klonovat Krista". Ale nechme se překvapit, co přinese budoucnost. K dokumentu ještě dodám, že snad jen ty amatérské komicky vypadající hrané scény si mohli bratia Slováci radši ušetřit :)
Jedinečná planeta (video film) (2004)
Při všech nezpochybnitelných pravdách a tvrzeních o jedinečnosti naší planety pro vznik vyšších forem života se nelze zbavit dojmu, že dokud nebudeme mít více přímých poznatků o vzdálenějších koutech vesmíru, vědci v této problematice jednoduše vaří z vody. Jako kdyby historie vědy nebyla plná překvapení, se kterými nikdo dopředu nepočítal... A to nejsem nijak zaujatý vůči kreacionismu, naopak je mi bližší než myšlenky slepého evolucionismu.
Smlouva s ďáblem (2000)
Smlouva s ďáblem není zdaleka jen komedie pro pobavení. Obsahuje i mnohá zásadní ponaučení pro každého, kdo má v sobě kus Elliota. Královsky jsem se u tohoto filmu bavil a nejeden moment by mě dokázal rozesmát i po dvacátém zhlédnutí! Brendan zde byl vyloženě roztomilý a Elizabeth zatraceně sexy. Co mě tu dostalo snad nejvíc, byl Elliot jako drogový boss: "Moment! Já mluvím španělsky! Que diablos! Kdyby mě tak slyšela paní Kleinová, moje učitelka španělštiny. Vždycky říkávala, že nikdy nebudu schopný dát dohromady větu...." :)))
Děti divočiny (TV film) (2002)
Spíše než o ucelený dokument o dětech vyrůstajících mimo civilizaci se jedná o výpověď několika konkrétních případů z historie a především ze současnosti. O těch nejznámnějších případech (Haspar Hauser, Amala a Kamala apod.) padne sotva letmá zmínka bez jakýchkoli konkrétních informací, což je poměrně zvláštní, jelikož v rámci této problematiky je to totéž, jako kdyby v dokumentu o psychoanalýze nemluvili o Freudovi. Přesto se díky dokumentu seznámíme se zajímavými a leckdy odstrašujícími případy dětí, jejichž osudy vzrušily svět a zejména vědeckou veřejnost. Co je zde však vskutku zamyšleníhodné, je hledání odpovědi na věčnou otázku - co dělá člověka člověkem; jeho geny nebo výchova?
Ježíš je normální! (2008)
Z hlediska hodnoty dokumentárního žánru bohužel značně prázdný a nenápaditý snímek. Vhodný leda jako informační materiál pro ty, kteří nikdy neprojíždí pražským Andělem (kde JE můžou potkat) a o podobných církvích dosud nic nevěděli. Přitom téma je velmi atraktivní a rozhodně by se dalo pojmout mnohem osobitěji. Tanto fenomén nelze ignorantsky smést ze stolu a všechny jeho přívežence označit za fanatické maniaky. Už jen proto, že neexistuje žádné objektivní měřítko, dle kterého lze posuzovat, kdo je "Pravdě" a "Skutečnosti" blíže. Osobně mě zajímají osudy lidí, kteří přišli k víře, zajímají mě jejich životy, jejich prožitky a zajímá mě jejich psychika. V jistém ohledu jsou totiž zajímavější než uniformní loutky z nákupních center. V dokumentu padlo pár poměrně závažných otázek - např. který způsob výchovy a výuky dětí je vlastně manipulativní a jestliže je manipulativní, pak jak a k čemu je nabádající. Je jasné, že vychovávat děti v duchu bezmyšlenkové náboženské poblouzněnosti představuje nepřirozené a neomluvitelné pokřivování jejich náhledu na svět. Jenže stejně tak zhoubu páchající je na opačném pólu stojící sekulární materialismus, který v konečném důsledku umí nadělat v duši člověka snad ještě větší škody. Kam se hroutí naše postmoderní, morální hodnoty pozbývající společnost je každému aspoň trochu všímavému člověku jasné, proto kontrasty mezi ateisticky zaslepenými a teisticky zaslepenými budou navzdory dřívějším sociologickým předpovědím stále výraznější a viditelnější. Kde mezi tím je přitom snaha o rozkvět skutečné moudrosti, skutečné rozumnosti, skutečné srdečnosti a snad i skutečné duchovnosti? K tomu nás nepřivede žádné společenství, žádná církev, žádné zakoupené zboží a produkty, žádné vymantinelované vědecké či filosofické zaměření, o kterém bychom se mohli dozvědět v nějakém dokumentu, neboť to jednoduše záleží na každém z nás.