Opravdu nepatřím mezi příznivce Daniela Landy, celý projekt Tajemství zlatého draka v ND Brno mi vadí, považuji to za vychytralý marketingový tah Zdenka Plachého a domnívám se, že prakticky soukromý projekt Daniela Landy (částečně i kvůli jeho politické minulosti, za niž se opravdu nekaje) na prkna Národního divadla nepatří. Ať se to klidně hraje, ale ne za peníze daňových poplatníků. To bych řekla k tomu, o čem dokument má zřejmě pojednávat. Nicméně způsob, jakým je dokument koncipován, je naprosto zcestný. Není stanoveno absolutně téma, za celou dobu jsem nepochopila, jestli jde režisérce o to, proč se Tajemství zlatého draka v ND Brno uvádí, nebo jí jde o to vytvořit současný portrét Daniela Landy a jeho aktivit. Z ivančických diváků jsou záměrně dělání hlupáci, tvůrci dokumentu jim ironicky kladou otázky, na něž běžný divák nemusí umět odpovídat. Dotazy jsou manipulované a neobjektivní. Odpovědi dramaturga Dohnala jsou jistě teatrální, ale zvolené sestříhané pasáže z něj záměrně dělají absolutního cvoka a autistu. Režisér Zdenek Plachý, který je skutečně inteligentní a zároveň neskutečně sebestředný egoista, nakonec režisérku dostává, protože si z ní utahuje, když prohlašuje, že Landa lítá. Tudíž je pak naprosto nejasné, jestli si dělá legraci, když mluví i o stavbě Dračího chrámu za dvě miliardy Kč (a máme to dávat do souvislosti s výpovědí primátora Onderky, že tvůrce TZD v každé další činnosti podpoří a že se tedy bude stavět chrám z peněz daňových poplatníků?) V poděkování se objevují jména Vladimíra Justa a Petra Váši, jejichž názorů si vážím. V dokumentu se však vůbec neobjevili. To mi bylo vskutku divné. Článek Vladimíra Justa v Divadelních novinách mi odpověděl: režisérka s ním i s Vášou dlouze mluvila, ale jejich výpovědi vystřihla, protože se zřejmě snažili objektivně zhodnotit, proč TZD na prkna národního divadla nepatří a jaká jsou jeho pířpadná pozitiva. Jenže to se režisérce do krámu nehodilo. Proč tam byla pasáž z vesnice /jaké vůbec?/, kam Landa jezdí na motorkářské sjezdy? Úplně vytržené a odjinud? Co měla tahle pasáž ukázat? Ve chvíli, kdy před divadlem mluvili studenti JAMU a byly puštěny ukázky z jejich parodie Tajemství stříbrného bobra, autoři dokumentu vůbec nijak neuvedli o jakou akci je, ani že jejími tvůrci jsou studenti z JAMU. Režisérka mluví se skupinou anonymních mladých lidí. O technickém provedení dokumentu se raději moc vyjadřovat nebudu, komíhavá kamera, kdy si člověk ani nemůže pořádně prohlédnout tváře lidí, s nimiž se mluví, působí spíš jako amatérský záznam, nejsou ztlumené ruchy, takže divák má občas potíž rozumět odpovědím zpovídaných. Režisérka si vybrala kontroverzní námět, mohla poukázat na nesrovnalosti s uváděním takového díla ve státní kulturní instituci. Landa opravdu plácá v dokumentu nesmysly, ale vzhledem k tomu, že se z něj režisérka záměrně blbce snaží vytvořit, smývá hodnotu i těch výpovědí tvůrců TZD, které by mohly být pádným argumentem, že Landa nepatří na prkna ND. Bohužel. Dokument je špatný a bezcenný, nahrává pouze fanouškům Daniela Landy a oprávněně jim vkládá do úst argumenty o zaujatosti. Veřejnoprávní médium jako je ČT tohle opravdu nemělo odvysílat.
Opravdu mě tento film hodně potěšil. Děvčátko snažící se pochopit svět dospělých a jejich problémy, které se jí bytostně dotýkají, a unikající do pohádkového příběhu o Červené karkulce. Za jednotlivé pohádkové postavy si dosazuje své rodiče a kamarády, aby dokázala skutečnosti okolo sebe vůbec uchopit. Závažné problémy nazírané očima dítěte, které nerozumí, dělají z dospělých mimozemšťany. Téma je mi velmi blízké. Svůj postoj holčička komentuje pomocí kresbiček pastelkami. Příběh snad může působit pro dospělého hodně schematicky. Ale v dětském filmu snad taková schematičnost nevadí.
Místy je film skutečně velmi zdlouhavý. Mám ale pocit, že je to záměr režiséra vyprudit tímhle způsobem diváka. Hlody jsou tu výtečné. Mimozemšťan z nafukovacího balónu totální dadaismus. Trochu se domnívám, že je to takový předchůdce Červeného trpaslíka - ten humor je velmi podobný.
Poprvé se tu objevují sebe požírající hlavy, které potom Švankmajer používá v Možnostech dialogu. Jinak je to hezká hra s kameny, doprovázená zvukem nekonečného hodinového strojku, jehož melodie vám brzy začne lézt na nervy. Vodovodní kohoutek, který v určitých časových intervalech vyplivuje hrst kamenů a s nimi pak režisér roztáčí svou hru.
Fascinující je poukaz na absolutní zmedializování a ztechnizování světa, neosobnost. Absolutní nihilusmus. Hamlet v závěru řve do mikrofonu, jak moc je sám a vůbec nikoho to nezajímá. ___ Pohřební hostina se na královském dvoře podobá socialistické tabuli, kde se jí z plastových mističek guláš a popíjí se pivo z plechovek. Horacio s umaštěnými fousy nenápadně ujídá z talíře svého souseda. ___ Všichni se plácají v bahně, hlínu žerou a dusí se jí. Stejně jako nechutným světem, jež je obklopuje. ___ Inscenace byla odehrána na festivalu v Avignonu. Gertruda Klaudiovi v inscenaci zpívá zamilovanou píseň Carly Bruni začínající slovy Mon amour. Krásná parodie francouzského prezidenta Sarkozyho a jeho zpívající manželky.
Námět je celkem vtipný - v natáčecím studiu skuteční čaroděj, Karel Heřmánek v roli protivného černokněžníka roztomilý a nejskvělejší jsou fórky odkazující k nedávno padlému režimu - jako jsou neschopní příslušníci VB, nebo jen nahodile před kamerami pronesená cedule s nápisem Sovětský svaz náš vzor. To mě prostě baví.
Absolutně nemůžu souhlasit s názory, že kniha je o ničem. Naopak, je plná událostí, zlo je všudypřítomné (což ale z filmu vyčíst nelze), Potter je posedlý pronásledováním Malfoye a navíc se čtenáři spolu s ním dozvídají skutečnosti z Voldemortova života. Ovšem podobně jako všudypřítomné zlo, ani dvě další jmenované tematické linky v knize nenajdete. Nečekám od filmu, že bude slepě následovat knihu, ale když podle nich byly natočeny první díly, proč najednou ten předposlední je jinak? Kam se poděly triky, které dělaly Bradavice Bradavicemi? POhybující se obrazy, všudypřítomní duchové a kouzla na každém kroku? Utvářely sice "pouze" atmosféru Bradavic a nebyly dějotvorné, domnívala jsem se však, že film je rovněž vizuálním uměním. Proč je tu vložena scéna s hořícím domem Weasleyů? Nejde o to, že není v knize? Ale v rámci filmu je naprosto alogická a redundantní? Nemá oporu v předchozím ani následujícím ději. Úvodní řádění Smrtijedů ve městě je sice krásné (zde jsou triky velmi zdařené), ale pro nečtenáře (jak mi bylo řečeno) opět nenalézají oporu v dalším dění, jako ilustrace šířícího se zla je to málo. Tvůrci si jako hlavní linku vybrali pro puberťáky přitažlivé milostné pletky. Tomu rozumím. Na druhou stranu - ani v tomto nedokázali využít potenciálu, který nabízela kniha - Ron a jeho stíhačka Levandule mohli být rozehráni daleko důkladněji. A závěr? Proč chybí tak zásadní věci, jako je závěrečná bitva v Bradavicích, která je dle mého klíčová? Je snad záměr, že se divák může domnívat, že se Brumbál (podobně jako Gandalf???) v následujícím díle objeví živý?? Nevím, nerozumím moc scénáristům (především v porovnání s předchozími filmovými zpracováními knih). Očekávala jsem všechny v jednom stylu. Nyní si úplně neumím představit, kde bude začínat sedmička. Jakoby vlastně v tuto chvíli neměla na co navázat... Je to nějaké zběsilé... A zlo je přítomné jenom skrze tu potemnělost, kdy se bradavický hrad promění spíš v jakousi tmavou gotickou kobku... ALe to mi připadá poněkud málo...
Musím přiznat, že mě tento film výrazně zklamal. První část, kde se Benjamin Button vyskytuje jako dítě, je roztomilá a slibně načrtnutá. Kvituji, že se filmem prolíná realita druhé světové války (ačkoli se domnívám, že to je spíš zásluhou F. S. Fitzgeralda a nikoli Finchera). Maskérské mistrovství a triky spjaté s postavou Benjamina jsou vynikající a Brad Pitt hraje dobře. Ovšem od chvíle, kdy se Benjamin svou vizáží víc a víc podobá skutečnému Bradu Pittovi, nabírá film klišoidní směr. Stává se z toho rozhňahňaná selankovitá sračka, která dál postrádá jakéhokoli konfliktu. Objevují se jen pestorbarevné a nechutně romantické obrázky jako je Benjamin se šviháckým výrazem za černými brýlemi na plachetnici, láskyplná scéna na pláži pod palmou, dovádění v holobytě - a to vše dobarveno těmi nejostřejšími křičivě plakátovými barvami. Ani závěr, který slibuje, že by mohl být opět vzhledem k jeho dětskému věku zajímavější a mohl opustit koleje selanky, se ovšem nevyvedl. Benjamin raději odejde, dcera ho nikdy nepozná a Cate Blanchettse zmůže pouze na chvilky dojetí. Žádné výčitky, žádné vhledy do nitra člověka - sice jsem tuto Fitzgeraldovu knihu nečetla, ale podle jeho dalšího díla, které je mi osobně moc blízké, se domnívám, že to právě bude předmětem jeho jinak dějově ne příliš konfliktní knihy. Film na tohle rezignuje, a to znamená, že v druhé polovině vlastně člověk ztrácí ponětí, proč by se na to měl dívat dál.
Herecké výkony Issové a Mádla si zaslouží pochvalu, zejména v Mádl v roli zakřiknutého, nejistého chlapce s tikem ve tváři. Atmosféru městského života mladých lidí a jejich bezcílnosti sice film vystihuje. Nicméně mi to přijde na celý film trochu málo. Scénář nepovažuju za příliš kvalitní, přestože v dialozích se objeví pár celkem dobrých hlodů.
Celkem zajímavě vystavěný patologický vztah mezi bratrem a sestrou. Zajímavé je také výhradní použití hudby Bohuslava Martinů. Karel Roden exceluje v roli zakřiknutého a lehce autistního bratra Mirka.
Za ta černošská stepařská čísla i trubku Richarda Gerea klobouk dolů. Skvěle vytvořená atmosféra Harlemu přelomu 20. a 30. let, úžasné kostýmy... To je pro mě asi zajímavější než celý gangterský příběh.
Pro mě hra Torstena Buchsteinera Nordost má opravdu objektivní výpověď. Narozdíl od Bluntmana (viz jeho komentář) se rozhodně nedomnívám, že je hra prachpouhou analogií k americkému vpádu do Íráku. Proč by mělo být? Vždyť se jedná o nedávnou historii. A krom toho si daleko víc vybavím nedávné tanky v Gruzii. Je to jen memento všudypřítomné hrozbu okupace a následných teroristických útoků. Něčeho kam nedohlédneme. Objektivita pramení z toho, že každá z žen je jen malinkou částečkou v systému, řadová černá vdova-teroristka, řadová občanka, řadová lékařka. Je na ně nahlíženo z lidského hlediska a lidsky se ukazuje, jak všemi životy zamává jedna teroristická akce a jak je snadné se do toho všeho nechat namočit. Žádnou z žen nemůžeme vlastně odsoudit, nebo chcete-li soudit lze všechny tři. Každá je jiná, v něčem sympatická, v něčem hloupá, v něčem obdivuhodná. Minimalismus, s jakým se hraje, tři téměř statické monology a jen autentické naléhavé výpovědi.
Vlastně mi trochu uniká, proč se tento film stal takovou legendou. Protože sám zpracovává slavnou mytickou legendu? Ale to je trochu málo. Musím uznat, že se tu vyskytuje pár zajímavých záběrů zachycujících neutěšenou i romantickou přírodní scenérii a v ní projíždějící skupinu rytířů. Zajímavě je pojatý Merlin se svojí keltsky drsnou a zároveň ironickou polohou. Ale to ostatní? Vystavěno na tom zaujmout efekty první signální soustavu, bitky, krev, i ty milostné scény mi připadaly zhovadilé. Přesně v tom se naprosto utopil jinak pohádkový rámec. A do chvíle než se objeví postava Artuše a "krajina" zesvětlá se téměř nebylo nač koukat. Což ovšem čítá z dvouhodinového filmu čtvrtinu - a to není zas tak málo! Nebýt mé zvědavosti, čím si tento film u mých přátel získal vlastně obdiv, bych jej před vstupem samého Artuše do děje samým znechucením vypnula... Škoda.
Vynikající nápady, roztomilý příběh a jeho fascinující přesah, odkazující říší zla k nechutným totalitním režimům. Taky se tu krásně zrcadlí ignoratský svět dospělých... Polštářové mraky, veršující Krasoň, skvělá myš Sklodovská v hlasovém provedení Báry Hrzánové, hlava Vládce Říše zla (Jiřího Lábuse), která silně připomíná Stalina, medvěd Mucha, který přespává v bačkoře... To je jen pár z mnoha fascinujících věcí z filmu, které stojí za zmínku.
Jedná se o záznam divadelního představení, ovšem záběry kamery se často omezují pouze na tváře herců. Vyniká tak precizní režijní Brookovo vedení jdoucí po logice psychologických motivací. Hodně zajímavý je výběr herců, kteří jsou do divadelního představení vybíráni opravdu ze všech koutů světa.
Dřívější díly byly jakési povrchní letem světem o divadle. Člověk se o inscenaci vlastně nedozvěděl nic, než to, že JE. Do toho pobíhající směšná animovaná postavička Anežky Millerové, kterou namluvila Marie Durnová. Děs a běs. Dneska má Divadlo žije poněkud jinou tvář, člověk si udělá o něco lepší představu o tom, jak určitá inscenace vypadá a to je dobře...
Některé skeče jsou povedenější, jiné méně. Ale faktem je, že čím jsem starší, tím míň mi Atkinsonovo pitvoření připadá zábavné a tím nutnější je pro mě dobře vypointovaný script.
Pravdou je, že v tomto filmu se setkávají ty největší herecké a pěvecké hvězdy. Zazní zde největší fláky ze Semaforu. Satira na armádu i s poetickým nápadem zbraní proměňujících se v hudební nástroje jsou jistě plusem. Ačkoli jsou tu pěvecká a taneční čísla sevřena pevnějším rámcem, přesto se nemůžu ubránit pocitu, že tu jde prostě jenom o výčet písní (ač velmi kvalitních). Jako je divadlo na divadle, zde jde o estrádu v estrádě. Na druhou stranu stejně neměl asi ani jiné ambice. A to čeho dosáhnout chtěl, dosáhl a to v nejvyšší kvalitě. Leč pro mě je to asi trochu málo. Na film se sice klidně ráda podívám a rozhodně mě nijak neuráží, baví mě. Ale že bych si z něj sedala na zadek, to se taky říct nedá...
Na české poměry poměrně povedený dětský film, s relativně napínavou zápletkou. Sáhnout do staropražských legend považuju v české scénaristice za celkem šťastný nápad... Já vím, toho relativizování je v mém hodnocení mnoho - poměrně, relativně, celkem... V tom scénáři je spousta logických nedůsledností. Nejen od toho se odvíjí i mé hodnocení. Ale dětské výkony mě potěšily, především představitel Onřeje Matyáš Valenta. A z dospělých samozřejmě Bořivoj Navrátil.
Siru Humphreymu závidím schopnost brilantní argumentace, někdy by se mi hodila v praktickém životě. S důstojnou tváří a naprostým klidem dokáže obrátit názor pana ministra o 180°. Skvělá parodie na vládu. A pak, že nejsme v područí zpuchřelých byrokratických úředníků... Mám pocit, že tento nejsušší britský humor právě Češi umí docenit a proto je u nás tenhle seriál jeden z nejoblíbenějších...
První série je krásně propracovaná, záhada, která člověka vtahuje, a zároveň vše nadlehčují směšné starosti těch krásných žen, které jsou údajně zoufalé. S nastavovanými sériemi, kdy už všechny hlavní hrdiny známe, trošku dějová linka a její přitažlivost upadá. Ke cti autorům však slouží to, že přes některé nesnáze se jim nakonec vždy podaří do každé nové záhadu přece jen propašovat. Jen už tolik nechytá. Nu což... Rovněž charaktery jednotlivých postav se někdy rozmlžují a někdy pak začínají být dost přitažené za vlasy. Ale tak to asi musí být s každým seriálem, který dopředu neví, kolik bude mít nastavovaných sérií.
Knižní předlohu bohužel neznám. A Petera Brooka pouze jako divadelního režiséra. Nicméně mě snímek nadchl. Z chlapců se staly bestie, které v sobě nemají kouska citu. Nejhrůznější mi připadá moment, kdy dojde k vraždě a až na jediného, nikdo se nad tím nepozastaví. Běsnění pokračuje. Boj o moc, snaha převzít vládu za každou cenu, i za cenu smrti. Na malinkém území malí chlapci vedou velkou válku a snaží se sebe zničit navzájem. Z prvotního strachu, že nemají po ruce dospělého, se vyklube zlovolnost. A zase jsou to dospělí, kteří jim do jejich malého území vstoupí a vládu malých převezmou... V tomto černobílém snímku je nejkrásnější noční scéna z divokého reje chlapců na skalnatém pobřeží, s rituálními tanci a pochodněmi v rukou, kdy dochází k první vraždě...
Film mě překvapil svou tajemností. Čekala jsem větší masakr, který znám z McDonaghových divadelních her. Jeho hry jsou černými groteskami plnými krve a brutálního zabíjení, od kterého si člověk musí vytvořit odstup, jinak by se z toho zbláznil. Když začaly vycházet první McDonaghovy hry, byla mu přisuzována inspirace Tarantinovými filmy. McDonagh však tuto informaci vždy zásadně popíral a tvrdil, že Tarantinovy filmy vůbec nezná. Proto jsem očekávala něco na způsob Tarantina. Ale nic nic nic... Krutost se tu nese na vlnách lyriky. Tím mi film trochu připomíná hru Pan Polštář, kde se prolínají vzpomínky na dětství s krutými vraždami. Zde lyrickou kulisu vytváří kouzelné městečko Bruggy. McDonaghův rukopis můžeme poznat i ve využití paradoxu, před tím, než nechá Harry Raye zavraždit, chce mu dopřát překrásný zážitek (který se sice mine účinkem, ale to není podstatné). Naivita, sentiment a dětinskost se tu setkává s vulgárností, oplzlostí, násilnostmi a vraždami.
Pro tento film si Lars von Trier zvolil ryze divadelní prostředky, které mu umožnily to, co by film točený v exteriérech a interiérech neunesl. Na druhou stranu Dogville zůstává stále filmem, takže se neomezuje na pouhé divadlo a divadelní rysy nazírá okem kamery. Proto velké jeviště představující vesnici, jeviště, na němž se všichni herci pohybují, jeviště, na němž jsou zdi domů a cesty nakresleny křídou, dovoluje nahlížet z ptačí perspektivy, což by se divákovi v divadle stát nemohlo. Minimalismus v prostředcích tak stupňuje syrovost a surovost Trierova příběhu.
S jednou věcí se v tomto filmu nedokážu smířit. A to je závěrečné zázračné Janovo uzdravení. Zde Lars von Trier vystoupil naprosto ze všech realistických zákonitostí. Zkrátka nedokážu přijmout, že se během jednoho (a spíš ani ne jednoho týdne, vzhledem k tomu že Bess sám pohřbívá) dokázal natolik zotavit, že chodí o holi. Vím, že na to má tvůrce právo, ale pro mě osobně je to příliš přitažené, zvlášť když dosavadní syrový a krutý příběh stavěl v tak reálných kulisách. Asi by mě víc uspokojovalo, kdyby Bess sice přežil, ale zůstal do smrti uvázán k lůžku. Ale to je asi jen můj osobní pocit. Přes tuto drobnost, která mě v závěru filmu dráždí, je to jeden z největších mých filmových zážitků. Zvlášť je třeba pochválit výkon Emily Watson. Její schizofrenické modlitby k Bohu, kdy sama sebe kárá a sama se hýčká a zároveň se omlouvá, mě fascinují především.
Mám pocit, že spousta lidí díky tomuto filmu dodnes zaměňuje název Podraz za Entertainer. Původní název ragtimeu Entertainer Scotta Joplina, který se stal ústřední melodií tohoto filmu, v povědomí veřejnosti poněkud splynul s názvem filmu. Marvin Hamlisch umně variuje Joplinův Entertainer a poprávu mu náleží Oskar za nejlepší hudbu. Nicméně tak Hamlisch dle mého udělal sám sobě poněkud medvědí službu: proslavil spíš Joplinovo a nikoli své jméno. (Jeho jméno bude víc spojováno myslím s Chorus Line, ač za píseň Surprise Surprise nakonec Oskara nedostal.) Na druhou stranu je díky Hamlischovi téměř zapomenut název Entertainer ;o)
Příběh je banální, dialogy rovněž, na filmu je velmi znát, jak moc chyběly peníze. Vlastně se na jednu stranu za celou dobu nic nestane, na druhou stranu se toho stane v krátkém časovém období velmi mnoho. Jak rychle vznikla nahrávka i láska mezi těmi dvěma? Hudba je velmi působivá... A ačkoli věřím, že se najde velká spousta odpůrců tohoto nízkorozpočtového filmu ocitajícího se na hranici videoklipu, pro mě má film velkou sílu...
Moje komentáře
Absolvent (1967)
Dustin Hoffman předvádí dokonalou studii mladého, nesmělého a poněkud vyšinutého člověka.
Landův lektvar lásky (2009)
odpad!Opravdu nepatřím mezi příznivce Daniela Landy, celý projekt Tajemství zlatého draka v ND Brno mi vadí, považuji to za vychytralý marketingový tah Zdenka Plachého a domnívám se, že prakticky soukromý projekt Daniela Landy (částečně i kvůli jeho politické minulosti, za niž se opravdu nekaje) na prkna Národního divadla nepatří. Ať se to klidně hraje, ale ne za peníze daňových poplatníků. To bych řekla k tomu, o čem dokument má zřejmě pojednávat. Nicméně způsob, jakým je dokument koncipován, je naprosto zcestný. Není stanoveno absolutně téma, za celou dobu jsem nepochopila, jestli jde režisérce o to, proč se Tajemství zlatého draka v ND Brno uvádí, nebo jí jde o to vytvořit současný portrét Daniela Landy a jeho aktivit. Z ivančických diváků jsou záměrně dělání hlupáci, tvůrci dokumentu jim ironicky kladou otázky, na něž běžný divák nemusí umět odpovídat. Dotazy jsou manipulované a neobjektivní. Odpovědi dramaturga Dohnala jsou jistě teatrální, ale zvolené sestříhané pasáže z něj záměrně dělají absolutního cvoka a autistu. Režisér Zdenek Plachý, který je skutečně inteligentní a zároveň neskutečně sebestředný egoista, nakonec režisérku dostává, protože si z ní utahuje, když prohlašuje, že Landa lítá. Tudíž je pak naprosto nejasné, jestli si dělá legraci, když mluví i o stavbě Dračího chrámu za dvě miliardy Kč (a máme to dávat do souvislosti s výpovědí primátora Onderky, že tvůrce TZD v každé další činnosti podpoří a že se tedy bude stavět chrám z peněz daňových poplatníků?) V poděkování se objevují jména Vladimíra Justa a Petra Váši, jejichž názorů si vážím. V dokumentu se však vůbec neobjevili. To mi bylo vskutku divné. Článek Vladimíra Justa v Divadelních novinách mi odpověděl: režisérka s ním i s Vášou dlouze mluvila, ale jejich výpovědi vystřihla, protože se zřejmě snažili objektivně zhodnotit, proč TZD na prkna národního divadla nepatří a jaká jsou jeho pířpadná pozitiva. Jenže to se režisérce do krámu nehodilo. Proč tam byla pasáž z vesnice /jaké vůbec?/, kam Landa jezdí na motorkářské sjezdy? Úplně vytržené a odjinud? Co měla tahle pasáž ukázat? Ve chvíli, kdy před divadlem mluvili studenti JAMU a byly puštěny ukázky z jejich parodie Tajemství stříbrného bobra, autoři dokumentu vůbec nijak neuvedli o jakou akci je, ani že jejími tvůrci jsou studenti z JAMU. Režisérka mluví se skupinou anonymních mladých lidí. O technickém provedení dokumentu se raději moc vyjadřovat nebudu, komíhavá kamera, kdy si člověk ani nemůže pořádně prohlédnout tváře lidí, s nimiž se mluví, působí spíš jako amatérský záznam, nejsou ztlumené ruchy, takže divák má občas potíž rozumět odpovědím zpovídaných. Režisérka si vybrala kontroverzní námět, mohla poukázat na nesrovnalosti s uváděním takového díla ve státní kulturní instituci. Landa opravdu plácá v dokumentu nesmysly, ale vzhledem k tomu, že se z něj režisérka záměrně blbce snaží vytvořit, smývá hodnotu i těch výpovědí tvůrců TZD, které by mohly být pádným argumentem, že Landa nepatří na prkna ND. Bohužel. Dokument je špatný a bezcenný, nahrává pouze fanouškům Daniela Landy a oprávněně jim vkládá do úst argumenty o zaujatosti. Veřejnoprávní médium jako je ČT tohle opravdu nemělo odvysílat.
Kdopak by se vlka bál (2008)
Opravdu mě tento film hodně potěšil. Děvčátko snažící se pochopit svět dospělých a jejich problémy, které se jí bytostně dotýkají, a unikající do pohádkového příběhu o Červené karkulce. Za jednotlivé pohádkové postavy si dosazuje své rodiče a kamarády, aby dokázala skutečnosti okolo sebe vůbec uchopit. Závažné problémy nazírané očima dítěte, které nerozumí, dělají z dospělých mimozemšťany. Téma je mi velmi blízké. Svůj postoj holčička komentuje pomocí kresbiček pastelkami. Příběh snad může působit pro dospělého hodně schematicky. Ale v dětském filmu snad taková schematičnost nevadí.
Temná Hvězda (1974)
Místy je film skutečně velmi zdlouhavý. Mám ale pocit, že je to záměr režiséra vyprudit tímhle způsobem diváka. Hlody jsou tu výtečné. Mimozemšťan z nafukovacího balónu totální dadaismus. Trochu se domnívám, že je to takový předchůdce Červeného trpaslíka - ten humor je velmi podobný.
Hra s kameny (1965)
Poprvé se tu objevují sebe požírající hlavy, které potom Švankmajer používá v Možnostech dialogu. Jinak je to hezká hra s kameny, doprovázená zvukem nekonečného hodinového strojku, jehož melodie vám brzy začne lézt na nervy. Vodovodní kohoutek, který v určitých časových intervalech vyplivuje hrst kamenů a s nimi pak režisér roztáčí svou hru.
Avignon 2008 - Hamlet (TV film) (2008)
Fascinující je poukaz na absolutní zmedializování a ztechnizování světa, neosobnost. Absolutní nihilusmus. Hamlet v závěru řve do mikrofonu, jak moc je sám a vůbec nikoho to nezajímá. ___ Pohřební hostina se na královském dvoře podobá socialistické tabuli, kde se jí z plastových mističek guláš a popíjí se pivo z plechovek. Horacio s umaštěnými fousy nenápadně ujídá z talíře svého souseda. ___ Všichni se plácají v bahně, hlínu žerou a dusí se jí. Stejně jako nechutným světem, jež je obklopuje. ___ Inscenace byla odehrána na festivalu v Avignonu. Gertruda Klaudiovi v inscenaci zpívá zamilovanou píseň Carly Bruni začínající slovy Mon amour. Krásná parodie francouzského prezidenta Sarkozyho a jeho zpívající manželky.
O zapomnětlivém černokněžníkovi (1990)
Námět je celkem vtipný - v natáčecím studiu skuteční čaroděj, Karel Heřmánek v roli protivného černokněžníka roztomilý a nejskvělejší jsou fórky odkazující k nedávno padlému režimu - jako jsou neschopní příslušníci VB, nebo jen nahodile před kamerami pronesená cedule s nápisem Sovětský svaz náš vzor. To mě prostě baví.
Harry Potter a Princ dvojí krve (2009)
Absolutně nemůžu souhlasit s názory, že kniha je o ničem. Naopak, je plná událostí, zlo je všudypřítomné (což ale z filmu vyčíst nelze), Potter je posedlý pronásledováním Malfoye a navíc se čtenáři spolu s ním dozvídají skutečnosti z Voldemortova života. Ovšem podobně jako všudypřítomné zlo, ani dvě další jmenované tematické linky v knize nenajdete. Nečekám od filmu, že bude slepě následovat knihu, ale když podle nich byly natočeny první díly, proč najednou ten předposlední je jinak? Kam se poděly triky, které dělaly Bradavice Bradavicemi? POhybující se obrazy, všudypřítomní duchové a kouzla na každém kroku? Utvářely sice "pouze" atmosféru Bradavic a nebyly dějotvorné, domnívala jsem se však, že film je rovněž vizuálním uměním. Proč je tu vložena scéna s hořícím domem Weasleyů? Nejde o to, že není v knize? Ale v rámci filmu je naprosto alogická a redundantní? Nemá oporu v předchozím ani následujícím ději. Úvodní řádění Smrtijedů ve městě je sice krásné (zde jsou triky velmi zdařené), ale pro nečtenáře (jak mi bylo řečeno) opět nenalézají oporu v dalším dění, jako ilustrace šířícího se zla je to málo. Tvůrci si jako hlavní linku vybrali pro puberťáky přitažlivé milostné pletky. Tomu rozumím. Na druhou stranu - ani v tomto nedokázali využít potenciálu, který nabízela kniha - Ron a jeho stíhačka Levandule mohli být rozehráni daleko důkladněji. A závěr? Proč chybí tak zásadní věci, jako je závěrečná bitva v Bradavicích, která je dle mého klíčová? Je snad záměr, že se divák může domnívat, že se Brumbál (podobně jako Gandalf???) v následujícím díle objeví živý?? Nevím, nerozumím moc scénáristům (především v porovnání s předchozími filmovými zpracováními knih). Očekávala jsem všechny v jednom stylu. Nyní si úplně neumím představit, kde bude začínat sedmička. Jakoby vlastně v tuto chvíli neměla na co navázat... Je to nějaké zběsilé... A zlo je přítomné jenom skrze tu potemnělost, kdy se bradavický hrad promění spíš v jakousi tmavou gotickou kobku... ALe to mi připadá poněkud málo...
Podivuhodný případ Benjamina Buttona (2008)
Musím přiznat, že mě tento film výrazně zklamal. První část, kde se Benjamin Button vyskytuje jako dítě, je roztomilá a slibně načrtnutá. Kvituji, že se filmem prolíná realita druhé světové války (ačkoli se domnívám, že to je spíš zásluhou F. S. Fitzgeralda a nikoli Finchera). Maskérské mistrovství a triky spjaté s postavou Benjamina jsou vynikající a Brad Pitt hraje dobře. Ovšem od chvíle, kdy se Benjamin svou vizáží víc a víc podobá skutečnému Bradu Pittovi, nabírá film klišoidní směr. Stává se z toho rozhňahňaná selankovitá sračka, která dál postrádá jakéhokoli konfliktu. Objevují se jen pestorbarevné a nechutně romantické obrázky jako je Benjamin se šviháckým výrazem za černými brýlemi na plachetnici, láskyplná scéna na pláži pod palmou, dovádění v holobytě - a to vše dobarveno těmi nejostřejšími křičivě plakátovými barvami. Ani závěr, který slibuje, že by mohl být opět vzhledem k jeho dětskému věku zajímavější a mohl opustit koleje selanky, se ovšem nevyvedl. Benjamin raději odejde, dcera ho nikdy nepozná a Cate Blanchettse zmůže pouze na chvilky dojetí. Žádné výčitky, žádné vhledy do nitra člověka - sice jsem tuto Fitzgeraldovu knihu nečetla, ale podle jeho dalšího díla, které je mi osobně moc blízké, se domnívám, že to právě bude předmětem jeho jinak dějově ne příliš konfliktní knihy. Film na tohle rezignuje, a to znamená, že v druhé polovině vlastně člověk ztrácí ponětí, proč by se na to měl dívat dál.
Děti noci (2008)
Herecké výkony Issové a Mádla si zaslouží pochvalu, zejména v Mádl v roli zakřiknutého, nejistého chlapce s tikem ve tváři. Atmosféru městského života mladých lidí a jejich bezcílnosti sice film vystihuje. Nicméně mi to přijde na celý film trochu málo. Scénář nepovažuju za příliš kvalitní, přestože v dialozích se objeví pár celkem dobrých hlodů.
Oběti a vrazi (2000)
Celkem zajímavě vystavěný patologický vztah mezi bratrem a sestrou. Zajímavé je také výhradní použití hudby Bohuslava Martinů. Karel Roden exceluje v roli zakřiknutého a lehce autistního bratra Mirka.
Cotton Club (1984)
Za ta černošská stepařská čísla i trubku Richarda Gerea klobouk dolů. Skvěle vytvořená atmosféra Harlemu přelomu 20. a 30. let, úžasné kostýmy... To je pro mě asi zajímavější než celý gangterský příběh.
Nordost (divadlo) (2009)
Pro mě hra Torstena Buchsteinera Nordost má opravdu objektivní výpověď. Narozdíl od Bluntmana (viz jeho komentář) se rozhodně nedomnívám, že je hra prachpouhou analogií k americkému vpádu do Íráku. Proč by mělo být? Vždyť se jedná o nedávnou historii. A krom toho si daleko víc vybavím nedávné tanky v Gruzii. Je to jen memento všudypřítomné hrozbu okupace a následných teroristických útoků. Něčeho kam nedohlédneme. Objektivita pramení z toho, že každá z žen je jen malinkou částečkou v systému, řadová černá vdova-teroristka, řadová občanka, řadová lékařka. Je na ně nahlíženo z lidského hlediska a lidsky se ukazuje, jak všemi životy zamává jedna teroristická akce a jak je snadné se do toho všeho nechat namočit. Žádnou z žen nemůžeme vlastně odsoudit, nebo chcete-li soudit lze všechny tři. Každá je jiná, v něčem sympatická, v něčem hloupá, v něčem obdivuhodná. Minimalismus, s jakým se hraje, tři téměř statické monology a jen autentické naléhavé výpovědi.
Excalibur (1981)
Vlastně mi trochu uniká, proč se tento film stal takovou legendou. Protože sám zpracovává slavnou mytickou legendu? Ale to je trochu málo. Musím uznat, že se tu vyskytuje pár zajímavých záběrů zachycujících neutěšenou i romantickou přírodní scenérii a v ní projíždějící skupinu rytířů. Zajímavě je pojatý Merlin se svojí keltsky drsnou a zároveň ironickou polohou. Ale to ostatní? Vystavěno na tom zaujmout efekty první signální soustavu, bitky, krev, i ty milostné scény mi připadaly zhovadilé. Přesně v tom se naprosto utopil jinak pohádkový rámec. A do chvíle než se objeví postava Artuše a "krajina" zesvětlá se téměř nebylo nač koukat. Což ovšem čítá z dvouhodinového filmu čtvrtinu - a to není zas tak málo! Nebýt mé zvědavosti, čím si tento film u mých přátel získal vlastně obdiv, bych jej před vstupem samého Artuše do děje samým znechucením vypnula... Škoda.
Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny? (2009)
Vynikající nápady, roztomilý příběh a jeho fascinující přesah, odkazující říší zla k nechutným totalitním režimům. Taky se tu krásně zrcadlí ignoratský svět dospělých... Polštářové mraky, veršující Krasoň, skvělá myš Sklodovská v hlasovém provedení Báry Hrzánové, hlava Vládce Říše zla (Jiřího Lábuse), která silně připomíná Stalina, medvěd Mucha, který přespává v bačkoře... To je jen pár z mnoha fascinujících věcí z filmu, které stojí za zmínku.
Tragedy of Hamlet, The (TV film) (2002)
Jedná se o záznam divadelního představení, ovšem záběry kamery se často omezují pouze na tváře herců. Vyniká tak precizní režijní Brookovo vedení jdoucí po logice psychologických motivací. Hodně zajímavý je výběr herců, kteří jsou do divadelního představení vybíráni opravdu ze všech koutů světa.
Zázrak v černém domě (divadlo) (2008)
Naprosto bravurně napsaná černá komedie, úžasná scénografie a skvělé herecké výkony.
Divadlo žije! (TV pořad) (2002)
Dřívější díly byly jakési povrchní letem světem o divadle. Člověk se o inscenaci vlastně nedozvěděl nic, než to, že JE. Do toho pobíhající směšná animovaná postavička Anežky Millerové, kterou namluvila Marie Durnová. Děs a běs. Dneska má Divadlo žije poněkud jinou tvář, člověk si udělá o něco lepší představu o tom, jak určitá inscenace vypadá a to je dobře...
Mr. Bean (TV seriál) (1989)
Některé skeče jsou povedenější, jiné méně. Ale faktem je, že čím jsem starší, tím míň mi Atkinsonovo pitvoření připadá zábavné a tím nutnější je pro mě dobře vypointovaný script.
Kdyby tisíc klarinetů (1964)
Pravdou je, že v tomto filmu se setkávají ty největší herecké a pěvecké hvězdy. Zazní zde největší fláky ze Semaforu. Satira na armádu i s poetickým nápadem zbraní proměňujících se v hudební nástroje jsou jistě plusem. Ačkoli jsou tu pěvecká a taneční čísla sevřena pevnějším rámcem, přesto se nemůžu ubránit pocitu, že tu jde prostě jenom o výčet písní (ač velmi kvalitních). Jako je divadlo na divadle, zde jde o estrádu v estrádě. Na druhou stranu stejně neměl asi ani jiné ambice. A to čeho dosáhnout chtěl, dosáhl a to v nejvyšší kvalitě. Leč pro mě je to asi trochu málo. Na film se sice klidně ráda podívám a rozhodně mě nijak neuráží, baví mě. Ale že bych si z něj sedala na zadek, to se taky říct nedá...
Maharal - Tajemství talismanu (2006)
Na české poměry poměrně povedený dětský film, s relativně napínavou zápletkou. Sáhnout do staropražských legend považuju v české scénaristice za celkem šťastný nápad... Já vím, toho relativizování je v mém hodnocení mnoho - poměrně, relativně, celkem... V tom scénáři je spousta logických nedůsledností. Nejen od toho se odvíjí i mé hodnocení. Ale dětské výkony mě potěšily, především představitel Onřeje Matyáš Valenta. A z dospělých samozřejmě Bořivoj Navrátil.
Jistě, pane ministře (TV seriál) (1980)
Siru Humphreymu závidím schopnost brilantní argumentace, někdy by se mi hodila v praktickém životě. S důstojnou tváří a naprostým klidem dokáže obrátit názor pana ministra o 180°. Skvělá parodie na vládu. A pak, že nejsme v područí zpuchřelých byrokratických úředníků... Mám pocit, že tento nejsušší britský humor právě Češi umí docenit a proto je u nás tenhle seriál jeden z nejoblíbenějších...
Konec starých časů (1989)
Josef Abrhám v roli podvodného šviháka a svůdce je naprosto nepřekonatelný!
Zoufalé manželky (TV seriál) (2004)
První série je krásně propracovaná, záhada, která člověka vtahuje, a zároveň vše nadlehčují směšné starosti těch krásných žen, které jsou údajně zoufalé. S nastavovanými sériemi, kdy už všechny hlavní hrdiny známe, trošku dějová linka a její přitažlivost upadá. Ke cti autorům však slouží to, že přes některé nesnáze se jim nakonec vždy podaří do každé nové záhadu přece jen propašovat. Jen už tolik nechytá. Nu což... Rovněž charaktery jednotlivých postav se někdy rozmlžují a někdy pak začínají být dost přitažené za vlasy. Ale tak to asi musí být s každým seriálem, který dopředu neví, kolik bude mít nastavovaných sérií.
Pán much (1963)
Knižní předlohu bohužel neznám. A Petera Brooka pouze jako divadelního režiséra. Nicméně mě snímek nadchl. Z chlapců se staly bestie, které v sobě nemají kouska citu. Nejhrůznější mi připadá moment, kdy dojde k vraždě a až na jediného, nikdo se nad tím nepozastaví. Běsnění pokračuje. Boj o moc, snaha převzít vládu za každou cenu, i za cenu smrti. Na malinkém území malí chlapci vedou velkou válku a snaží se sebe zničit navzájem. Z prvotního strachu, že nemají po ruce dospělého, se vyklube zlovolnost. A zase jsou to dospělí, kteří jim do jejich malého území vstoupí a vládu malých převezmou... V tomto černobílém snímku je nejkrásnější noční scéna z divokého reje chlapců na skalnatém pobřeží, s rituálními tanci a pochodněmi v rukou, kdy dochází k první vraždě...
V Bruggách (2008)
Film mě překvapil svou tajemností. Čekala jsem větší masakr, který znám z McDonaghových divadelních her. Jeho hry jsou černými groteskami plnými krve a brutálního zabíjení, od kterého si člověk musí vytvořit odstup, jinak by se z toho zbláznil. Když začaly vycházet první McDonaghovy hry, byla mu přisuzována inspirace Tarantinovými filmy. McDonagh však tuto informaci vždy zásadně popíral a tvrdil, že Tarantinovy filmy vůbec nezná. Proto jsem očekávala něco na způsob Tarantina. Ale nic nic nic... Krutost se tu nese na vlnách lyriky. Tím mi film trochu připomíná hru Pan Polštář, kde se prolínají vzpomínky na dětství s krutými vraždami. Zde lyrickou kulisu vytváří kouzelné městečko Bruggy. McDonaghův rukopis můžeme poznat i ve využití paradoxu, před tím, než nechá Harry Raye zavraždit, chce mu dopřát překrásný zážitek (který se sice mine účinkem, ale to není podstatné). Naivita, sentiment a dětinskost se tu setkává s vulgárností, oplzlostí, násilnostmi a vraždami.
Dogville (2003)
Pro tento film si Lars von Trier zvolil ryze divadelní prostředky, které mu umožnily to, co by film točený v exteriérech a interiérech neunesl. Na druhou stranu Dogville zůstává stále filmem, takže se neomezuje na pouhé divadlo a divadelní rysy nazírá okem kamery. Proto velké jeviště představující vesnici, jeviště, na němž se všichni herci pohybují, jeviště, na němž jsou zdi domů a cesty nakresleny křídou, dovoluje nahlížet z ptačí perspektivy, což by se divákovi v divadle stát nemohlo. Minimalismus v prostředcích tak stupňuje syrovost a surovost Trierova příběhu.
Prolomit vlny (1996)
S jednou věcí se v tomto filmu nedokážu smířit. A to je závěrečné zázračné Janovo uzdravení. Zde Lars von Trier vystoupil naprosto ze všech realistických zákonitostí. Zkrátka nedokážu přijmout, že se během jednoho (a spíš ani ne jednoho týdne, vzhledem k tomu že Bess sám pohřbívá) dokázal natolik zotavit, že chodí o holi. Vím, že na to má tvůrce právo, ale pro mě osobně je to příliš přitažené, zvlášť když dosavadní syrový a krutý příběh stavěl v tak reálných kulisách. Asi by mě víc uspokojovalo, kdyby Bess sice přežil, ale zůstal do smrti uvázán k lůžku. Ale to je asi jen můj osobní pocit. Přes tuto drobnost, která mě v závěru filmu dráždí, je to jeden z největších mých filmových zážitků. Zvlášť je třeba pochválit výkon Emily Watson. Její schizofrenické modlitby k Bohu, kdy sama sebe kárá a sama se hýčká a zároveň se omlouvá, mě fascinují především.
Podraz (1973)
Mám pocit, že spousta lidí díky tomuto filmu dodnes zaměňuje název Podraz za Entertainer. Původní název ragtimeu Entertainer Scotta Joplina, který se stal ústřední melodií tohoto filmu, v povědomí veřejnosti poněkud splynul s názvem filmu. Marvin Hamlisch umně variuje Joplinův Entertainer a poprávu mu náleží Oskar za nejlepší hudbu. Nicméně tak Hamlisch dle mého udělal sám sobě poněkud medvědí službu: proslavil spíš Joplinovo a nikoli své jméno. (Jeho jméno bude víc spojováno myslím s Chorus Line, ač za píseň Surprise Surprise nakonec Oskara nedostal.) Na druhou stranu je díky Hamlischovi téměř zapomenut název Entertainer ;o)
Once (2006)
Příběh je banální, dialogy rovněž, na filmu je velmi znát, jak moc chyběly peníze. Vlastně se na jednu stranu za celou dobu nic nestane, na druhou stranu se toho stane v krátkém časovém období velmi mnoho. Jak rychle vznikla nahrávka i láska mezi těmi dvěma? Hudba je velmi působivá... A ačkoli věřím, že se najde velká spousta odpůrců tohoto nízkorozpočtového filmu ocitajícího se na hranici videoklipu, pro mě má film velkou sílu...