sirrgulo

„Silnější než-li strach ze smrti, je vůle vítězit.“ Motory akcelerují, vozy jednotlivých monopostů se třesou a mé ušní bubínky přímo křičí nechutí. Nelíbí se jim, že je vystavuji takovému hluku. Ignoruji je, koukám do hlediště tisíců fanoušků, kteří stejně jako já přišli na závodní událost desetiletí. Píše se rok 1976 a na startu hned vedle sebe stojí James Hunt a Niki Lauda. Cítím ono chvění a napětí pln očekávání. Nervózní, který z jezdců dnes dojede první. Konečně se vyklízí startovací pole a na dráze zůstávají dvě desítky strojů předurčených k závodu se samotnými blesky. Náhle bouřící fanoušci utichají a já vím, že se start blíží… „Co za člověka dělá práci jako je tahle, každý rok dva z nás zemřou.“ Pak mi najednou dojde, že sedím v kině, když ucítím, jak mi je ruka mačkána mou slečnou, se kterou jsme se přišli podívat na nový, jistě nejen mnou, očekávaný snímek Rona Howarda. Trošku mě udivuje, v první chvíli, že je sál téměř vyprodán, ale během následující dvouhodinové stopáže mé prvotní překvapení vymizí. Popravdě na něj dokonce zapomenu, stejně jako chvilkami ztrácím dech při sledování nervy drásajících závodů. A na konci celého snímku mne napadá jedna věta. Ale o té až později. Od prvních ukázek, plných famózních tonů z pod taktovky Hanse Zimmera, jsem byl pln očekávání, jako kdyby se ve mně náhle probudil fanoušek seriálu Formule 1, kterým v zásadě nejsem. Důvod, přiznávám, se jeví prostý. Chris Hemsworth. Nejstarší z trojice bratrů, se do filmových análů zapsal jako mocný bůh hromu a blesku Thor, ve stejnojmenném snímku z roku 2011 a od té chvíle jeho herecká kariéra nabrala na obrátkách a podobně jako James Hunt, jehož ztvární v Rivalové, rychlostí blesku nabírá na popularitě. Byl jsem vskutku zvědav, jak si poradí s vážnější rolí v životopisném snímku a musím uznat, že tento sympaťák s hlubokým hlasem mě ani trošku nezklamal. Přesto pravdou zůstává, že po herecké stránce na sebe pozornost strhává barcelonský rodák Daniel Bruhl, jenž před natáčením snímku trávil přípravu na roli s Nikim Laudu, který se po premiéře nechal slyšet: „Když jsem viděl Daniela ve filmu zničilo mne to, myslel jsem, že sleduji sám sebe.“ Věřím, že vyššího ocenění se tak představiteli hlavní role mohlo jen stěží dostat. A tak zůstává jen otázkou, jak snímek obstojí při udělování výročních cen akademie Oscar. Osobně věřím, že si minimálně zaslouží nominaci v nejedné kategorii. Ale nyní už zpátky k samotnému režijnímu počinu. Už od prvního záběru na super rychlé stroje a monologu Nikiho Laudy je zřejmé, že se snímek ponese ve strhujícím tempu přeskakujícím z jednoho jezdce na druhého a skutečně se tak děje. Režisér i scénáristé chytře mění nejen mluvený jazyk z angličtiny na němčinu a zpátky na angličtinu, čímž mimo vděk přidávají na autenticitě, ale i skáčou vyrovnaně mezi Laudou a Huntem. Umě pak představují onu odvrácenou stranu úspěchu a egoistickou povahu obou Rivalů, kteří kdesi hluboko uvnitř jsou si podobní jako vejce vejci, i přesto že Hunt žije každý den naplno jako jednu velkou párty a Lauda spořádaným životem skutečného šampióna odevzdává vše sportu, který si vybral a miluje víc než cokoliv na světě. Výsledkem je špičková filmařina, jenž nenudí ani na moment a vše nám představuje v přesně potřebných dávkách, tak aby se neokoukali. „Sledovat tě, jak vítězíš v těch závodech, zatímco jsem bojoval o život, mi pomohlo vrátit se zpátky do závodu.“ Ano, pak je tu ona nechvalně známá nehoda na Nurburgringu, při které Niki Lauda, téměř uhořel a jen o chloupek utekl smrti, která je pochopitelně součástí snímku, a která z něho nedělá pouhý sportovní film, ale zároveň osudové drama dvou mužů, jenž se vzájemně dokázali natolik ovlivnit a motivovat, že změnili životy své ale i tvář celého sportu, jenž celosvětově zpopularizovali. Pravdou pak zůstává, že realističnost a syrovost, se kterou nám režisér Ron Howard servíruje téměř fatální autonehody, která Vás nutí odvracet zrak od velkého plátna, přímo křičí oním uvědoměním, jak nebezpečné závody Formule 1 bývaly. „Čím blíže jste ke smrti, tím více se cítíte na živu.“ Na závěr mi tak zbyla má prostá, kratičká věta, jenž jistě vystihuje naplno mé dojmy z návštěvy kina a kterou jsem jen tak prohodil cestou domů: „Šel bych do kina… Na co?... Na Rivalové…“ Ano, přesně takový pocit ve mně snímek vyvolal a ani na okamžik se mi nechtělo opustit sál. Ne bez druhé projekce. Určitě jsem mohl zmínit jisté nedostatky, které by šli najít a puntičkáři jistě neopomenou upozornit na nepatrné odchylky od skutečnosti, ale popravdě. Skutečně chodíme do kina hledat na snímcích chyby? Odpověď zdá se mi být nasnadě: Samozřejmě, že ne. Rivalové jsou famózní režisérský i herecký počin o neuvěřitelném skutečném příběhu, jenž zaslouží pozornost každého náročného i nenáročného diváka a nejen fanouška motoristického sportu.

Pro mě jediný díl Harryho, který si zaslouží pět hvězdiček. Ač je druhá část je přímo nabitá akcí, je to první díl, který jsem si užil. Ač se v celé poslední části něco děje. Brzy je to jen samá akce a začátek putováního hlavního tria je rozhodně zajímavější. Pro mě, který rozhodně není fanoušek Pottera, je změna prostředí a konečně opuštění Bradavic paráda. A nakonec, začátek poslední části mi nabídl pro mě nejlepší scénu, když Hermiona vymaže paměť rodičům. Ač krátká, cítil jsem husí kůži, která mi přeběhla po zádech.

Rozhodl jsem se, jelikož jsem už mnohokrát netušil, na co se podívat, že není špatný nápad zkusit shlédnout alespoň většinu snímků, které figurují v top300. Samozřejmě mnoho z nich neuniklo mé pozornosti, ale možná i polovina dosud ano. Vzal jsem to hezky ode dna. Moje levá noha a vynikající výkon v hlavní roli mě však zprvu zaskočil. Nečekal jsem, že se bude jednat o umělce postiženého mozkovou obrnou. Přiznám, že prvních deset minut jsem přemýšlel, zda film vůbec dokoukám. Ale jakmile se skočí do dětství, už je vše v pohodě a snímek uteče jako voda. Nakonec jsem velice rád, za své rozhodnutí a nezbývá mi, než oscarový výkon Daniela Day-Lewise doporučit.