Dokonale povrchní film. Dokonce až tak, že po jeho skončení mám pocit, že jsem se o situaci a pocitech kvadruplegiků nedozvěděl naprosto nic. Kdyby tam Amenábar dal aspoň scénu, jak Bardemovi někdo před kamerou utírá prdel.. (nedokončeno)
(neviděl jsem celé) Černobílý televizní film natočený v ateliérech na principu "Jak by vypadalo živé vysílání z doby Pařížské komuny, kdyby tenkrát už byly mikrofony a televize"..
Má to zvláštní kouzlo (a jemný humor), které ten schematický příběh drží nad vodou po celou dobu. Tedy skvělá režie. Závěrečný pocit je ale pro mě trochu zbytečně rozmetán "hlučným" stylem titulků.
(hodnotím director's cut) Film, který je jeden z nejpřesnějších, respektive nejrealističtějších ve vykreslení toho, jak si s lidmi "hraje" ďábel, a to v celku i v dílčích detailech. To myslím zcela vážně. Všímejte si například, kdy a proč se různé postavy smějí. V tomto smyslu je to jeden z psychologicky nejvěrohodnějších filmů, co jsem zatím viděl.
Nemůžu si pomoct - je to prostě nádherný film. Dostatečně mi to všechno docvaklo až při čtvrtém podívání. Chápu ale, že většina lidí nebude mít chuť ani na druhé.
Na "amatérský film" nevídaně ucelená forma. Skvělá práce s tempem a zvukem (tichem). Vše samozřejmě v rámci technických možností. Několik fascinujících okamžiků. S každým podíváním lepší a lepší (což souvisí i se zvykáním si na herecký projev protagonistů, ale ne zásadně). Otevřený snímek, který je třeba vnímat s podobnou otevřeností, jako třeba Bressona, Pasoliniho, Rosselliniho..
Nádherná filmařina, něco naprosto nevídaného, intuitivně přesného. A všechna čest, vyjít v takovém stylu s něčím tak osobním. Je to důležitý film, potřebný, ale aby pro mě byl opravdu velký, musel by se odvážit za hranice jakési "maximální křesťanské korektnosti".
Fascinující, skrz naskrz prolhaná pohádka pro kluky, studie obsese a umanutosti, s několika skvělými pravdivými momenty a lehce nevěrohodně napsanou hlavní ženskou postavou. Nezapomenutelný poslední záběr (evropská verze).
Před podíváním mi MarJel film dopředu tak neskutečně sepsul (viz. jeho komentář), že jsem mnoho věcí pak pravděpodobně přijímal líp, než kdybych se začal dívat nezaujatě - především přemíru klišé, zjednodušování okolností, i na abnormálně debilně napsanou postavu kněze jsem byl připravený. Tempo je skvělé, má to tah, dědáka jsem si postupně oblíbil a na humor se dokonale napojil - a možná proto mi až po nějaké době došlo, jak je ten film vlastně skrytě nebezpečný. Jde především o dvě scény. Když malého tamarýna oberou o nářadí a típnou mu o ksicht cigáro, potká dědáka a jasně mu řekne, že nechce, aby proti gaunerům cokoli dělal - a dědák mu to přislíbí. Ale v následující scéně jde dát rovnou jednomu z nich do huby. Tato událost je v rámci celého filmu a jeho emocionální stavby celkově natolik nenápadná, že si zjevně většina diváků neuvědomila, že odpovědnost za následující vývoj nese dědek - a místo toho ho dále vnímá jako jediného spravedlivého, "rytířského" mstitele. Dědák je zodpovědný za to, že sestru malého tamarýna zmlátili a znásilnili, stříleli jim do baráku, a že malý čong dostal takový afekt, že ze svého předešlého pacifismu otočil k víře v spravedlivou mstu. Tohoto ale dědák v rámci svého nalézání pokoje nelituje, protože se jasně vyznává (knězi) jen z nepodařené výchovy svých synů a (malému tamarýnovi) z vraždy korejského vojáka mimo rozkaz. Buď si tedy postava neuvědomuje běh věcí, ale film to nijak nereflektuje, anebo je o správnosti svých názorů ohledně absurdního řetězení násilí jakožto jediném řešení problémů přesvědčena až do smrti, spolu s tvůrci. Druhá problematická scéna je ono finále, kde je dědek zastřelen. Byl to od začátku jeho záměr? Podle mě tomu vše nasvědčuje. Co tím ale vlastně vyřešil? Projeví se nějak výrazně zmizení jednoho gangu na změně životních podmínek slušňáků v jejich čtvrti? Věděl předem jistě, že zavřou opravdu úplně všechny členy tlupy? A muselo to být takhle? Znovu jde jen o další řetězení msty, protože z postnihilistického hlediska by bylo pro gaunery lepší snad cokoli, než nechat se desel let mrdat do zadku, z křesťanského hlediska přímo nepřímo donutil několik lidí dostat se do mnohem většího průseru, než v jakém dosud byli. A co by se stalo, kdyby dědek "náhodou" nebyl smrtelně nemocný? Šel by gaunery vystřílet a zavřít by nechal sebe? Finální scéna vypadá jako geniální řešení všech problémů světa a dědek je po ní náležitě oslavován, jaký vklad do diskuze k tématu ale nakonec film dává? Je-li zásadním tématem závěrečné části filmu nemožnost obrátit se na policii a vůle vzít spravedlnost do svých rukou, je adorování hlavní postavy naprosto kontraproduktivní. Film by byl monohem silnější, kdyby prostě ukazoval, kam až neschopnost policie a řetězení msty může vést. Příběh je to přitom ideální, ale zpracování zavádějící. Škoda, že tyto nedostatky s ubíhajícím časem od podívání postupně víc a víc zastiňují mnohé skvělé prvky filmu, jako např. vtipnou kritiku novodobých pseudohodnot nebo silný motiv dědkova černého svědomí a otevírání se světu.
Po letech měním hodnocení filmu ze čtyř na dvě hvězdy, aniž bych ho v nedávné době znovu viděl (to by bylo potřetí nebo počtvrté). Překvapilo mě totiž najednou tak vysoké hodnocení - a jde spíš o to, co pro mě v poslední době znamená poslední fáze Kieslowského tvorby, která tímto filmem začíná. Dekalog mi připadá ještě "čistý", formálně odpovídající fenoménům, které chce zobrazit. V Dvojím životě mi ale už jeho pověstná spiritualita začíná připadat zamotaná sama do sebe, příliš efektní, tajnůstkářská, ve výsledku blahosklonná a povrchní. Na autenticky prožívaném duchovnu v reálném životě není nic zvláštního. A kdo hledá a nachází uspokojování v čemci "tajemném" a "velkém", považuje podle mě za duchovno zcela přirozené psychické reakce, které krom Kieslowského filmů vyvolávají např. povodně nebo půlnoční kecy o konspiračních teoriích. Jak praví klasik: "Kieslowski se v duchovních otázkách mýlí" (interní famácká historka). A kdo se nemýlí? Cavalier..? Bresson..? Olmi ve Stromu na dřeváky..? Tarkovskij v Rublevovi..? Vachek..?
Rozhodně zajímavá a důležitá událost na české filmové scéně. Minimálně dvě úchvatné sekvence (autobus a čekání na vrátnici). Několik pro mě zbytečných nezdařeně humorných prvků a ničemu nepomáhající hudba. Kontrast mezi zjevnou a přiznanou inspirací Bressonem a neustálým popíráním základních bodů jeho koncepce kinematografu. A - škoda, že film nakonec nevykazuje vyšší ambice, než vyvolat v divákovi trochu soucitu a vytvořit občas zajímavou atmosféru. Člověk si říká, že by z toho mohlo vylézt víc..
Zvláštní: Kdysi jsem film viděl a dal jsem mu tady 4 hvězdičky. Pamatoval jsem si zvláštní letní atmosféru a krásnou Liv Tyler. Pustil jsem si to teď znovu a po deseti minutách vypnul, protože mě v nich iritovalo skoro všechno (i když se tam zatím skoro nic nedělo), a smazal hodnocení..
Je zde velmi dobře vyobrazen vztah představitelů státu a kněží v 80. letech, jinak mě ale film ničím výrazněji nezaujal. Polívkův farář je jednou z nejlépe ztvárněných kněžských rolí v českém porevolučním filmu, ale i tak má do věrohodného zobrazení člověka žijícího v křesťanských ideálech pořád dost daleko - udivující je např. s jakou nevírou řekne tento muž modlitby větu "Já se můžu tak akorát pomodlit". Přemíra zbytečné hudby a nesjednocený herecký projev herců a neherců. Nápaditá, ale ne zrovna precizní režie.
Ve své bezradnosti při pokusech něco o tomto snímku napsat si budu muset pomoct parafrází jedné úvahy z filmu Falešný pohyb : ano, Cavalierovi se podařilo natočit film, který pro někoho opravdu může být tak potřebný, jako je pro člověka potřebný třeba dům. ( http://www.youtube.com/watch?v=bFGzyZ4Fdew&feature=related )
Nedotažený, zavádějící film - jde jen o pár věcí, ale při takovém tématu si tvůrci nemůžou dovolit žádné "nepřesnosti", protože ty pak degradují vše ostatní až do jakéhosi nerozhodného paskvilu. Takto svatý nevypadá, takto se nechová a především se, narozdíl od Saurova Jana od Kříže, opravdu velmi často modlí. (nedokončeno)
Snímek, o kterém já osobně můžu říct : to jsem ještě neviděl / úplně jiná kinematografie / cesta k jinému filmu. Během prvních deseti minut je třeba přijmout jeho tempo, což pak vede k nabytí jisté zvýšené vnímavosti, citlivosti. Často na mě film působil vpravdě hmatově. Zásadní dílo světoznámé autorky, jejíž mistrovství u nás potkáváme spíše jen zprostředkovaně skrz její vliv na styl "mladších" tvůrců, např. Michaela Hanekeho.
Moje komentáře
Život přede mnou (2011)
http://youtu.be/prXI5cnTN_o
Holka 180 (studentský film) (2010)
Přízrak svéprávnosti.
Hlas moře (2004)
Dokonale povrchní film. Dokonce až tak, že po jeho skončení mám pocit, že jsem se o situaci a pocitech kvadruplegiků nedozvěděl naprosto nic. Kdyby tam Amenábar dal aspoň scénu, jak Bardemovi někdo před kamerou utírá prdel.. (nedokončeno)
Správce statku (2004)
Naivistický film.
Betonová džungle (1960)
Skvělý film o "individualismu".
Commune (Paris, 1871), La (2000)
(neviděl jsem celé) Černobílý televizní film natočený v ateliérech na principu "Jak by vypadalo živé vysílání z doby Pařížské komuny, kdyby tenkrát už byly mikrofony a televize"..
Policie Modrava (TV film) (2011)
No.. průser..
Noční oční (amatérský film) (2010)
:-)
Zaváhání (amatérský film) (2011)
Moc pěkný :-) Jen ty titulky.. Už u druhého filmu to člověka trochu sere :-)
Na fonus (amatérský film) (2011)
Má to zvláštní kouzlo (a jemný humor), které ten schematický příběh drží nad vodou po celou dobu. Tedy skvělá režie. Závěrečný pocit je ale pro mě trochu zbytečně rozmetán "hlučným" stylem titulků.
Divoká banda (1969)
(hodnotím director's cut) Film, který je jeden z nejpřesnějších, respektive nejrealističtějších ve vykreslení toho, jak si s lidmi "hraje" ďábel, a to v celku i v dílčích detailech. To myslím zcela vážně. Všímejte si například, kdy a proč se různé postavy smějí. V tomto smyslu je to jeden z psychologicky nejvěrohodnějších filmů, co jsem zatím viděl.
Ahoj, Adam (amatérský film) (2011)
Nemůžu si pomoct - je to prostě nádherný film. Dostatečně mi to všechno docvaklo až při čtvrtém podívání. Chápu ale, že většina lidí nebude mít chuť ani na druhé.
Dnes budeme ticho (amatérský film) (2010)
Na "amatérský film" nevídaně ucelená forma. Skvělá práce s tempem a zvukem (tichem). Vše samozřejmě v rámci technických možností. Několik fascinujících okamžiků. S každým podíváním lepší a lepší (což souvisí i se zvykáním si na herecký projev protagonistů, ale ne zásadně). Otevřený snímek, který je třeba vnímat s podobnou otevřeností, jako třeba Bressona, Pasoliniho, Rosselliniho..
Politické spektrum (TV pořad) (2006)
http://denikreferendum.cz/clanek/11642-z-verejnopravni-televize-se-stava-medium-verejneho-populismu ?
Strom života (2011)
Nádherná filmařina, něco naprosto nevídaného, intuitivně přesného. A všechna čest, vyjít v takovém stylu s něčím tak osobním. Je to důležitý film, potřebný, ale aby pro mě byl opravdu velký, musel by se odvážit za hranice jakési "maximální křesťanské korektnosti".
Kód neznámý (2000)
Možná bych hodnotit neměl, protože jsem už ke konci usínal a moc nevnímal děj..(?)
Magická hlubina (1988)
Fascinující, skrz naskrz prolhaná pohádka pro kluky, studie obsese a umanutosti, s několika skvělými pravdivými momenty a lehce nevěrohodně napsanou hlavní ženskou postavou. Nezapomenutelný poslední záběr (evropská verze).
Gran Torino (2008)
Před podíváním mi MarJel film dopředu tak neskutečně sepsul (viz. jeho komentář), že jsem mnoho věcí pak pravděpodobně přijímal líp, než kdybych se začal dívat nezaujatě - především přemíru klišé, zjednodušování okolností, i na abnormálně debilně napsanou postavu kněze jsem byl připravený. Tempo je skvělé, má to tah, dědáka jsem si postupně oblíbil a na humor se dokonale napojil - a možná proto mi až po nějaké době došlo, jak je ten film vlastně skrytě nebezpečný. Jde především o dvě scény. Když malého tamarýna oberou o nářadí a típnou mu o ksicht cigáro, potká dědáka a jasně mu řekne, že nechce, aby proti gaunerům cokoli dělal - a dědák mu to přislíbí. Ale v následující scéně jde dát rovnou jednomu z nich do huby. Tato událost je v rámci celého filmu a jeho emocionální stavby celkově natolik nenápadná, že si zjevně většina diváků neuvědomila, že odpovědnost za následující vývoj nese dědek - a místo toho ho dále vnímá jako jediného spravedlivého, "rytířského" mstitele. Dědák je zodpovědný za to, že sestru malého tamarýna zmlátili a znásilnili, stříleli jim do baráku, a že malý čong dostal takový afekt, že ze svého předešlého pacifismu otočil k víře v spravedlivou mstu. Tohoto ale dědák v rámci svého nalézání pokoje nelituje, protože se jasně vyznává (knězi) jen z nepodařené výchovy svých synů a (malému tamarýnovi) z vraždy korejského vojáka mimo rozkaz. Buď si tedy postava neuvědomuje běh věcí, ale film to nijak nereflektuje, anebo je o správnosti svých názorů ohledně absurdního řetězení násilí jakožto jediném řešení problémů přesvědčena až do smrti, spolu s tvůrci. Druhá problematická scéna je ono finále, kde je dědek zastřelen. Byl to od začátku jeho záměr? Podle mě tomu vše nasvědčuje. Co tím ale vlastně vyřešil? Projeví se nějak výrazně zmizení jednoho gangu na změně životních podmínek slušňáků v jejich čtvrti? Věděl předem jistě, že zavřou opravdu úplně všechny členy tlupy? A muselo to být takhle? Znovu jde jen o další řetězení msty, protože z postnihilistického hlediska by bylo pro gaunery lepší snad cokoli, než nechat se desel let mrdat do zadku, z křesťanského hlediska přímo nepřímo donutil několik lidí dostat se do mnohem většího průseru, než v jakém dosud byli. A co by se stalo, kdyby dědek "náhodou" nebyl smrtelně nemocný? Šel by gaunery vystřílet a zavřít by nechal sebe? Finální scéna vypadá jako geniální řešení všech problémů světa a dědek je po ní náležitě oslavován, jaký vklad do diskuze k tématu ale nakonec film dává? Je-li zásadním tématem závěrečné části filmu nemožnost obrátit se na policii a vůle vzít spravedlnost do svých rukou, je adorování hlavní postavy naprosto kontraproduktivní. Film by byl monohem silnější, kdyby prostě ukazoval, kam až neschopnost policie a řetězení msty může vést. Příběh je to přitom ideální, ale zpracování zavádějící. Škoda, že tyto nedostatky s ubíhajícím časem od podívání postupně víc a víc zastiňují mnohé skvělé prvky filmu, jako např. vtipnou kritiku novodobých pseudohodnot nebo silný motiv dědkova černého svědomí a otevírání se světu.
Pancéřová holka (1995)
Hodnotím jen podle vzpomínky na to, jak se mi film líbil asi v třinácti letech :-)
Tři barvy: Červená (1994)
Film jsem viděl tak dávno, že bych možná dnes s takovým hodnocením nesouhlasil (viz. můj komentář k Dvojímu životu Veroniky), ale nechám to tak..
Dvojí život Veroniky (1991)
Po letech měním hodnocení filmu ze čtyř na dvě hvězdy, aniž bych ho v nedávné době znovu viděl (to by bylo potřetí nebo počtvrté). Překvapilo mě totiž najednou tak vysoké hodnocení - a jde spíš o to, co pro mě v poslední době znamená poslední fáze Kieslowského tvorby, která tímto filmem začíná. Dekalog mi připadá ještě "čistý", formálně odpovídající fenoménům, které chce zobrazit. V Dvojím životě mi ale už jeho pověstná spiritualita začíná připadat zamotaná sama do sebe, příliš efektní, tajnůstkářská, ve výsledku blahosklonná a povrchní. Na autenticky prožívaném duchovnu v reálném životě není nic zvláštního. A kdo hledá a nachází uspokojování v čemci "tajemném" a "velkém", považuje podle mě za duchovno zcela přirozené psychické reakce, které krom Kieslowského filmů vyvolávají např. povodně nebo půlnoční kecy o konspiračních teoriích. Jak praví klasik: "Kieslowski se v duchovních otázkách mýlí" (interní famácká historka). A kdo se nemýlí? Cavalier..? Bresson..? Olmi ve Stromu na dřeváky..? Tarkovskij v Rublevovi..? Vachek..?
Osmdesát dopisů (2010)
Rozhodně zajímavá a důležitá událost na české filmové scéně. Minimálně dvě úchvatné sekvence (autobus a čekání na vrátnici). Několik pro mě zbytečných nezdařeně humorných prvků a ničemu nepomáhající hudba. Kontrast mezi zjevnou a přiznanou inspirací Bressonem a neustálým popíráním základních bodů jeho koncepce kinematografu. A - škoda, že film nakonec nevykazuje vyšší ambice, než vyvolat v divákovi trochu soucitu a vytvořit občas zajímavou atmosféru. Člověk si říká, že by z toho mohlo vylézt víc..
Zlá krev (1986)
Skvělý zvuk.
Svůdná krása (1996)
Zvláštní: Kdysi jsem film viděl a dal jsem mu tady 4 hvězdičky. Pamatoval jsem si zvláštní letní atmosféru a krásnou Liv Tyler. Pustil jsem si to teď znovu a po deseti minutách vypnul, protože mě v nich iritovalo skoro všechno (i když se tam zatím skoro nic nedělo), a smazal hodnocení..
Zapomenuté světlo (1996)
Je zde velmi dobře vyobrazen vztah představitelů státu a kněží v 80. letech, jinak mě ale film ničím výrazněji nezaujal. Polívkův farář je jednou z nejlépe ztvárněných kněžských rolí v českém porevolučním filmu, ale i tak má do věrohodného zobrazení člověka žijícího v křesťanských ideálech pořád dost daleko - udivující je např. s jakou nevírou řekne tento muž modlitby větu "Já se můžu tak akorát pomodlit". Přemíra zbytečné hudby a nesjednocený herecký projev herců a neherců. Nápaditá, ale ne zrovna precizní režie.
Pravidla hry (1939)
Naprosto nezaměnitelné kouzlo.
Thérèse (1986)
Ve své bezradnosti při pokusech něco o tomto snímku napsat si budu muset pomoct parafrází jedné úvahy z filmu Falešný pohyb : ano, Cavalierovi se podařilo natočit film, který pro někoho opravdu může být tak potřebný, jako je pro člověka potřebný třeba dům. ( http://www.youtube.com/watch?v=bFGzyZ4Fdew&feature=related )
Temná noc (1989)
Nedotažený, zavádějící film - jde jen o pár věcí, ale při takovém tématu si tvůrci nemůžou dovolit žádné "nepřesnosti", protože ty pak degradují vše ostatní až do jakéhosi nerozhodného paskvilu. Takto svatý nevypadá, takto se nechová a především se, narozdíl od Saurova Jana od Kříže, opravdu velmi často modlí. (nedokončeno)
Jeanne Dielman, 23 Quai du Commerce, 1080 Bruxelles (1975)
Snímek, o kterém já osobně můžu říct : to jsem ještě neviděl / úplně jiná kinematografie / cesta k jinému filmu. Během prvních deseti minut je třeba přijmout jeho tempo, což pak vede k nabytí jisté zvýšené vnímavosti, citlivosti. Často na mě film působil vpravdě hmatově. Zásadní dílo světoznámé autorky, jejíž mistrovství u nás potkáváme spíše jen zprostředkovaně skrz její vliv na styl "mladších" tvůrců, např. Michaela Hanekeho.
Tichá dohoda (1969)
Ale záleží..