6/10 Extremely Loud and Incredibly Close propaguje upřímnost, dekonstruuje mýty o rodinné tragédii a 11. září jako dni, kdy se sborově salutovalo a smrkalo do americké vlajky. To je pěkné a hodnotné. Jenže to paradoxně balí do ubulené, patetické a tradičně schématické formy. Daldryho zdravé režijní schopnosti pohřbívá zajímavé adaptátorské selhání veterána Erica Rotha, člověka co přinesl legendárního Forresta Gumpa nebo Mnichov, Spielbergův thriller bez ústupků. Vedle nich je ELaIC takřka prvotina neobroušeného pisatele.
9/10 Půlnoc v Nottinghamu. Ač dělá Weekend gay komunitě obrovskou službu, "lásku", ať už jako osudový pojem nebo chemickou reakci v mozku, ukazuje ve formě pochopitelné a stravitelné pro všechny. Zbytek zařídí přesní herci (Tom Cullen je vyloženě na Oscara).
9/10 Výtky, že Scorsese ledabyle tvaruje historii a zviditelňuje dávno vyvrácené mýty, spolehlivě ničí ta nejzákladnější adaptátorská poučka ze všech - film není dobrý v tom kolik si z původní předlohy (nebo dějinné události) bere, ale nakolik se od ní dokáže odlišit. Úplně mimo je pak předpoklad, že režisér, sečtělý cinefil, nebude tvořit vlastní sny a místo toho suše odvypráví realitu. Skrz ilustrovanou dětskou knížku? Stupidité!
9/10 Zatímco dnes si stopáž ke třem hodinám můžou dovolit jen nejambicióznější rodinná fantasy, Tajemství Lisabonu, původně určené jako minisérie pro televizi, nikam nespěchá a absolutní kostýmní drama tlačí přes celé čtyři hodiny. Rozmáchlá soap opera připomene jedny z nejváženějších kinematografických počinů historie, Wellesova Občana Kanea (takřka investigativní vyšetřování minulosti, retrospektivní vyprávění mnoha postav) a Pravidla hry Renoira (přesný pohyb herců v několikaminutových záběrech), to vše bez jakéhokoliv parazitismu na jejich odkazu, Ruiz je pečlivý a detailní auteur s výjimečným talentem "stlačit" vše potřebné před kamerou bez potřeby pohybu či přeostřování. To ovšem neznamená, že se nedočkáme neuvěřitelných tanců postav s objektivem, při jistých chvílích padá čelist na zem téměř samovolně. Mistrovské dílo, labutí píseň, opomenutý klenot.
4/10 Chaos vládne. Hodně drahé studiové intro k nadějně vyhlížejícím pokračováním. Zatmívačka přijde po 96 minutách a konec chybí úplně. Takhle to děti vypadá, když se režisér a studio porvou o studenou večeři. Tohle je důvod, proč mám ty Pottery tak rád.
?/10 Odvážný remake Arrival of a Train at La Ciotat bratrů Lumiérových. Stát na střeše je přeci jenom atraktivnější, než sledovat příjezd vlaku fádně z nádraží. Mélièsův první záblesk geniality, bez narace, jen člověk a kinematograf.
10/10 Provokatér, experimentátor, buřič a puberťácky naivní hlasatel rudé nadvlády Jean-Luc Godard, osoba kontroverzní a nesmírně protivná, přináší bezprostřední studii vlastní krize. Když na podobnou zlatou žílu tvůrčí impotence narazil Fellini, vznikla hodnotná, ale zpátečnická freska 8 ½. Godard na to jde jinak, kinematografii ozvláštňuje, rozšiřuje její možnosti. Krizi nevkládá do osoby scénáristy (resp. režiséra u Felliniho), pitvá se celý proces tvorby, která je z jeho pohledu omezená, sterilní a nepochopená, přičemž na vině je kolize zájmů napsaného (hlavní hrdina), natočeného (režisér) a zejména prodaného (producent). Panenský vzor je sice stále na talíři (antika, Fritz Lang), už v roce 1963 je přetvořen v komerční bláto. ___ Godardův současník a kolega Truffaut chtěl ve svém díle vyjádřit radost z natáčení a milovníky filmu pokládal za úchyly. Godard, ještě větší pesimista, by takové rovnou střílel. Z jeho nekonvenčnosti přímo křičí snaha znechutit a odradit masovou populaci od rutinních návštěv biografu. I ta nejkrásnější věc tu skončí v tratolišti krve. K jeho zlosti bylo Pohrdání finančně úspěšné.
7/10 Jako horoskop - nelze se v tom nevidět, třebaže (nebo protože) pracuje s univerzáliemi. "Hipsteři", jakými Levitt a obzvlášť Deschanelová bezpochyby jsou, mají kyselou generační výpověď.
10/10 Ač pojednává o vážných tématech, Renoirův pověstný humanismus činí prohnilé vztahové drama nádherným "feels good" filmem. Ohromná choreografie herců na scéně -> rezervovaný herecký film, který nikdy není jen divadelním představením. Spolu s dalším Renoirovým mistrovským kouskem, Velkou Iluzí, zřejmě nejpodmanivější mnou viděný snímek do příchodu Občana Kanea.
8/10 Payne potvrzuje pověst filmaře vyplňujícího klasické šablony výjimečně nešablonovitým materiálem. The Descendants přímo vybízejí ke kýčovitému zpracování, leč ruka scénáristů vždy v poslední chvíli zasáhne a zasadí diváckému očekávání nějakou pozoruhodnou podpásovku (příklad za všechny - návštěvy u smrtelného lóže naruby). ___ Nejlepší Clooneyho herecký výkon v kariéře - konečně vyvážená syntéza postavy a herce, v níž nepřevažuje ani jeden. Oscar bude zasloužený.
9/10 Těch pět hvězd není z úcty ke kolísající kariéře komerčního velmistra, ale za uvědomělé dílo zkoumající obě režisérské stránky „filmařského spratka“ 70. let. Poměrně tvrdá separace Spielbergových filmů na rodinná dobrodružství a ambiciózní dramata, které vždy dělí jeden stupínek ratingu MPAA, musí být nyní ponechána stranou, neboť War Horse cílí k tomu být Spielbergovo unikum míchající obě směsi. Malebný anglický venkov snímaný skrz Kaminského kameru jako muzeum voskových figurín, versus tvrdá a vyloženě špinavá válečná realita šedé pevninské Evropy. Chtěl-li režisér poukázat na paralelu s jeho dosavadní kariérou, kdy byl honbou za dvěma Oscary donucen hnát židy do plynových komor a znovu se vylodit na pláži Omaha, aby se znovu (a rád) vrátil na rodný zábavný venkov, je mé hodnocení absolutní po právu. Zároveň horký kandidát na každoroční vánoční stálici.
8/10 Spot on! Promakaná špionáž, ve které není třeba honiček či zbraní, přesto v mém případě ťala do živého. Británie 70. let v podobě odtažitého, skoro až mrazivě paranoidního místa - přímý protiklad k lacinému bondovskému líčení. Ale pozor! Emoce ani zaručená zábava nejsou v ceně. Alfredson se dokáže v nejpotřebnější chvíli dostat postavám pod kůži, ale nezapomíná na svůj chladný svět. Dovede číst z Oldmanova výrazu tisíc významů, ale tvář zůstává stejná. Obavy z trochu vykalkulovaného odchodu ale spolehlivě drtí poslední pětiminutovka. Tam jsem se ujistil, že všechny ty postavy přeci jen skrývaly nějakou tu duši (lahodnou francouzskou předělávku Bobbyho Darina neberu v úvahu!).
7/10 Jak téma přímo vybízí k rekapitulaci proč (ne)věříme a proč byla víra v symbióze s takovými hrůznými procesy, Vávrova vize na tyto otázky odpovídá pohanským tajtrdlíkováním bezbožných církevních hodnostářů, kteří se nedrží brutálních cílů jménem božím, ale jménem mocenských intrik a tělesných rozkoší. A jelikož absentuje křesťanský bůh, bytost to milosrdná a odpouštějící, nevzniká kontrast a čarodějnické procesy "jen" poukazují na lidské podlé a destruktivní přirozenosti. Natočené je to zručně, ale bez vkladu, Vávra zůstává řemeslníkem, jehož středověké scenérie nesahají Bergmanovi a Tarkovskému ani po kolena.
7/10 Zdůraznit v ryze socialisticky-propagandistickém dramatu důležitost jednotlivce a a jeho matky? Dirigovat montáž jako Ejzenštejn v nejlepších letech, třebaže k tomu zvolené téma vůbec nevybízí (pomineme-li pár scén, zejména v druhé polovině)? Podivné. Naopak si vážím nejednostranného vykreslení společenských poměrů v předrevolučním Rusku, dát do opozice hrdinova otce a vůbec všechny stárnoucí muže, na to musel mít Pudovkin pořádně neotřesitelné postavení. Ale Stávka je přeci jenom jinde.
9/10 O týmu ne jako o organismu, ale o skupině jedinečných bytostí, u kterých se nesmí potlačit lidská stránka, jinak jde všechna statistika do háje. Sorkin (tentokrát přizval do scenáristického kroužku neméně talentovaného Stevena Zailliana) opět boduje, jako Soukromá válka pana Wilsona nevyžadovala znalosti politické a The Social Network programátorské, Moneyball si jde beze studu užít i jako baseballový analfabet. Pochvala i pro Bennetta Millera, který opět proniká do intimní zóny postav bez toho, aby nějak tlačil na pilu. A jestli chcete slyšet o hercích, jděte nosit dříví do lesa.
7/10 Film konstruovaný odshora, první se vymýšlejí dech beroucí scenérie, které posléze postavy vyplní svou existencí. Zároveň nefunkční vize soběstačného zvířecího světa, způsobená nikoli logikou, ale omezeným Simbovým viděním, jež film nikdy neopustí a nikdy se nepohybuje mimo linii z A -> B -> A. Dojetí ovšem zaručeno.
9/10 Ozvláštněný Chaplin. Vytržení tuláka ze špinavého předměstí a platonická interpersonální láska k morálně pochybné ženštině nejsou věci v Charlieho vesmíru často viděné. Proto si Zlatého opojení vážím víc, než oceňovaného Kida. Ze zbytku bych ještě rád vypíchnul mimořádně povedené archivní triky.
10/10 Nakolik podněcuje divákovu emocionální odezvu strach o život komické postavičky a nakolik o samotného Lloyda, zranitelného herce z masa a kostí? Řekl bych, že tomu bude tak 20:80. A bude to pro Lloyda s Taylorem smutná prohra, jestli se od toho odráží všechny ty extatické kritiky. Hlavně se nesmí zapomínat na báječně vystavěnou a nepřekonatelnými gagy napěchovanou k-o-m-e-d-i-i vrcholné zábavní hodnoty. :)
?/10 Prvním opravdovým vypravěčem byl Meliés (jak se povídá v kuloárech), ale až s Griffithem se vybudovaly základy dnešního filmu. Vysoké hodnocení může působit pokrytecky, neuvážlivě ke směšné rasistické agitaci a stopáži, jež už na papíře dokáže vyděsit k smrti, ale to by nebyl Griffith, režisér s osvědčením klasika v dokladech, kdyby neovládl řemeslo. Zrození národa je zdlouhavé, ale nikdy ne chudé. Už v seznamovací expozici, přímo nabádající k nudným režijním floskulím, se Griffith zříká schémat přenesených z divadla (statické celky bez vnitřního tempa) a nakládá s filmovým pásem ne nepodobně dnešním velkolepým ságám a eposům. Mistrně čaruje s prostorem, kamerou, synchronní montáží (odtud paralelní "griffithovská záchrana na poslední chvíli") a přehledně organizuje a graduje i tak komplikované sekvence, jakou je např. bitva u Petersburgu. Najdou se i kazy, zřejmě způsobené činností pomocných štábů (Lincoln půl filmu úřaduje z jedné pracovny, snímaný jednou kamerou z jedné vzdálenosti i úhlu), ale to není nic, kvůli čemu bych nemohl Zrození národa označit za nejdůležitější filmové dílo do nástupu Muranua, Dreyera a dalších géniů.
6/10 ČT se pochlapila. Vědomi si svého řemesla, vytasili tvůrci s uvědomělým scénářem pracujícím a zamýšlejícím se nad stereotypy a úskalým dnešních pohádek. Ona i Micimutr, skrytý vypravěč, sama komentuje dilema nad zásahy do příběhu a autonomií. Je pak škoda, že nevzniká ani posměch, ani se nezvedá varovný prst. Asi ze strachu před diváky. Prostě si na ty koleje zase lehneme a čekáme na smrtící vlak.
9/10 Vampyr vyvolává i po osmdesáti letech nejistotu, strach a i nějaké to napětí, ne protože by zkoumal obzvlášť děsivé téma, on přímo deformuje divákovu představu o bezpečném filmu. Dreyerovo experimentování s obrazem a kamerou (úplně se zřekl detailů z Panny Orleánské), přetáčení, skromná zvuková stopa a kontroverzní casting hlavního hrdiny, daly za vznik právoplatné hororové klasice skoro až náhodou. ___ Vampyr byl evidentně vyšlechtěn ze Stokerova "textosběrného" Drákuly, Murnauovy filmové fascinace Upír Nosferatu, populárních Lovecraftovských povídek a dalších hororových odrůd. Tu si přisvojuje vyprávění a shromažďování informací, tu si expresionisticky hraje se stíny, tu nechává "šedého" hrdinu potápět se do hlubin snů a představ, které v důsledku předčí všechnu realitu světa. Je pak přirozené, že se dostaví záhadná deprese, která nemá původ v dění na plátně, ale mezi okénky filmového pásu.
7/10"There is no note." Clooney to má v hlavě srovnané, ambiciózní námět ale trochu podceňuje. Jak se to chýlí ke konci, stává se režijně angažovanější a aktivnější, zato stoupá hladina naivity, která se nemá ráda s civilními a báječně zahranými postavami. Jestli něco povyšuje tuhle strohou historku z každoročního sjezdu republikánů na silné drama, jsou to právě herci. A tak Gosling, Giamatti a Hoffman tyhle role přeci jen pod koberec nezametou, třebaže na rámeček to taky není.
8/10 Bojím se chvíle, kdy se z upřímnosti a laskavosti stane tuctové filmové zboží. 50/50 je ještě daleko, ale diagnóza mluví jasně. Člověk si užívá všechna ta nenucená pohlazení od výborných herců, až se křivkou vrací zpátky k opaku. Najít hranici a balancovat na ní bude úkol hodný budoucích mistrů dramedií.
8/10 Zaslouží si žena nepřetržitou dominanci muže? Má právo vzepřít se roli, jaká ji byla přírodou přidělena? V osudech Zampana a Gelsominy lze spatřit alegorii - muž ženu "prodává" na svých kočovných cestách, což je samozřejmě v pořádku a žena svůj úděl přijme (přeje si být atrakcí), ale jen do té doby, než je zabit jiný muž. Pak se stává sobeckou, rozcházejí se a až po letech dojdou k závěru, že si byli vzájemně prospěšní. Fellini v mých očích konečně přestal být kontroverzním šťouralem a pouťovým bavičem zároveň.
9/10 Dokud divák nedokáže nahlédnout pod fenomenální obrazovou stránku, čeká ho barevné nic. Singhova geometrická přesnost, s jakou ve spolupráci s debutujícím (!) kameramanem nakládá s mizanscénou, je neskutečný útok na divákovo estetické vnímání, bez další podpovrchové vrstvy by ale film zničil sama sebe. Jaká radost dozvědět se, že Singh zachází ve skutečnosti ještě dál, než Burton s ambiciózní Velkou rybou. Vznikly dvě hodiny na téma "vyprávění a vizuální interpretace posluchače", kde se zároveň střetává mysl dítěte s dospělým. Krásně jsou zvýrazněny problematické úseky, kterou se sebou obtížný posun z diegésis na mimésis nese. Neodvážím se odhadnout, kolik studií lidské fantazie a paměti tenhle scénář ke zhotovení potřeboval a kolik jich ještě podnítí. Jistě jen vím, že další zhlédnutí je nutností, minimálně abych si ujasnil, nakolik do toho ještě zapadá závěrečné dumání nad místem kaskadéra v procesu natáčení (které se celý film tvářilo jako vedlejší kulisa).
Moje komentáře
Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko (2011)
6/10 Extremely Loud and Incredibly Close propaguje upřímnost, dekonstruuje mýty o rodinné tragédii a 11. září jako dni, kdy se sborově salutovalo a smrkalo do americké vlajky. To je pěkné a hodnotné. Jenže to paradoxně balí do ubulené, patetické a tradičně schématické formy. Daldryho zdravé režijní schopnosti pohřbívá zajímavé adaptátorské selhání veterána Erica Rotha, člověka co přinesl legendárního Forresta Gumpa nebo Mnichov, Spielbergův thriller bez ústupků. Vedle nich je ELaIC takřka prvotina neobroušeného pisatele.
Víkend (2011)
9/10 Půlnoc v Nottinghamu. Ač dělá Weekend gay komunitě obrovskou službu, "lásku", ať už jako osudový pojem nebo chemickou reakci v mozku, ukazuje ve formě pochopitelné a stravitelné pro všechny. Zbytek zařídí přesní herci (Tom Cullen je vyloženě na Oscara).
Hugo a jeho velký objev (2011)
9/10 Výtky, že Scorsese ledabyle tvaruje historii a zviditelňuje dávno vyvrácené mýty, spolehlivě ničí ta nejzákladnější adaptátorská poučka ze všech - film není dobrý v tom kolik si z původní předlohy (nebo dějinné události) bere, ale nakolik se od ní dokáže odlišit. Úplně mimo je pak předpoklad, že režisér, sečtělý cinefil, nebude tvořit vlastní sny a místo toho suše odvypráví realitu. Skrz ilustrovanou dětskou knížku? Stupidité!
Tajemství Lisabonu (2010)
9/10 Zatímco dnes si stopáž ke třem hodinám můžou dovolit jen nejambicióznější rodinná fantasy, Tajemství Lisabonu, původně určené jako minisérie pro televizi, nikam nespěchá a absolutní kostýmní drama tlačí přes celé čtyři hodiny. Rozmáchlá soap opera připomene jedny z nejváženějších kinematografických počinů historie, Wellesova Občana Kanea (takřka investigativní vyšetřování minulosti, retrospektivní vyprávění mnoha postav) a Pravidla hry Renoira (přesný pohyb herců v několikaminutových záběrech), to vše bez jakéhokoliv parazitismu na jejich odkazu, Ruiz je pečlivý a detailní auteur s výjimečným talentem "stlačit" vše potřebné před kamerou bez potřeby pohybu či přeostřování. To ovšem neznamená, že se nedočkáme neuvěřitelných tanců postav s objektivem, při jistých chvílích padá čelist na zem téměř samovolně. Mistrovské dílo, labutí píseň, opomenutý klenot.
Zlatý kompas (2007)
4/10 Chaos vládne. Hodně drahé studiové intro k nadějně vyhlížejícím pokračováním. Zatmívačka přijde po 96 minutách a konec chybí úplně. Takhle to děti vypadá, když se režisér a studio porvou o studenou večeři. Tohle je důvod, proč mám ty Pottery tak rád.
Panorama pris d'un train en marche (1898)
?/10 Odvážný remake Arrival of a Train at La Ciotat bratrů Lumiérových. Stát na střeše je přeci jenom atraktivnější, než sledovat příjezd vlaku fádně z nádraží. Mélièsův první záblesk geniality, bez narace, jen člověk a kinematograf.
Pohrdání (1963)
10/10 Provokatér, experimentátor, buřič a puberťácky naivní hlasatel rudé nadvlády Jean-Luc Godard, osoba kontroverzní a nesmírně protivná, přináší bezprostřední studii vlastní krize. Když na podobnou zlatou žílu tvůrčí impotence narazil Fellini, vznikla hodnotná, ale zpátečnická freska 8 ½. Godard na to jde jinak, kinematografii ozvláštňuje, rozšiřuje její možnosti. Krizi nevkládá do osoby scénáristy (resp. režiséra u Felliniho), pitvá se celý proces tvorby, která je z jeho pohledu omezená, sterilní a nepochopená, přičemž na vině je kolize zájmů napsaného (hlavní hrdina), natočeného (režisér) a zejména prodaného (producent). Panenský vzor je sice stále na talíři (antika, Fritz Lang), už v roce 1963 je přetvořen v komerční bláto. ___ Godardův současník a kolega Truffaut chtěl ve svém díle vyjádřit radost z natáčení a milovníky filmu pokládal za úchyly. Godard, ještě větší pesimista, by takové rovnou střílel. Z jeho nekonvenčnosti přímo křičí snaha znechutit a odradit masovou populaci od rutinních návštěv biografu. I ta nejkrásnější věc tu skončí v tratolišti krve. K jeho zlosti bylo Pohrdání finančně úspěšné.
500 dní se Summer (2009)
7/10 Jako horoskop - nelze se v tom nevidět, třebaže (nebo protože) pracuje s univerzáliemi. "Hipsteři", jakými Levitt a obzvlášť Deschanelová bezpochyby jsou, mají kyselou generační výpověď.
Pravidla hry (1939)
10/10 Ač pojednává o vážných tématech, Renoirův pověstný humanismus činí prohnilé vztahové drama nádherným "feels good" filmem. Ohromná choreografie herců na scéně -> rezervovaný herecký film, který nikdy není jen divadelním představením. Spolu s dalším Renoirovým mistrovským kouskem, Velkou Iluzí, zřejmě nejpodmanivější mnou viděný snímek do příchodu Občana Kanea.
Děti moje (2011)
8/10 Payne potvrzuje pověst filmaře vyplňujícího klasické šablony výjimečně nešablonovitým materiálem. The Descendants přímo vybízejí ke kýčovitému zpracování, leč ruka scénáristů vždy v poslední chvíli zasáhne a zasadí diváckému očekávání nějakou pozoruhodnou podpásovku (příklad za všechny - návštěvy u smrtelného lóže naruby). ___ Nejlepší Clooneyho herecký výkon v kariéře - konečně vyvážená syntéza postavy a herce, v níž nepřevažuje ani jeden. Oscar bude zasloužený.
8 1/2 (1963)
7/10 Režisérova noční můra noční můrou tuctového diváka.
Válečný kůň (2011)
9/10 Těch pět hvězd není z úcty ke kolísající kariéře komerčního velmistra, ale za uvědomělé dílo zkoumající obě režisérské stránky „filmařského spratka“ 70. let. Poměrně tvrdá separace Spielbergových filmů na rodinná dobrodružství a ambiciózní dramata, které vždy dělí jeden stupínek ratingu MPAA, musí být nyní ponechána stranou, neboť War Horse cílí k tomu být Spielbergovo unikum míchající obě směsi. Malebný anglický venkov snímaný skrz Kaminského kameru jako muzeum voskových figurín, versus tvrdá a vyloženě špinavá válečná realita šedé pevninské Evropy. Chtěl-li režisér poukázat na paralelu s jeho dosavadní kariérou, kdy byl honbou za dvěma Oscary donucen hnát židy do plynových komor a znovu se vylodit na pláži Omaha, aby se znovu (a rád) vrátil na rodný zábavný venkov, je mé hodnocení absolutní po právu. Zároveň horký kandidát na každoroční vánoční stálici.
Gutterballs (2008)
?/10 Nejlepším kouskem ďábla bylo, když dal teenagerovi do rukou kameru.
Jeden musí z kola ven (2011)
8/10 Spot on! Promakaná špionáž, ve které není třeba honiček či zbraní, přesto v mém případě ťala do živého. Británie 70. let v podobě odtažitého, skoro až mrazivě paranoidního místa - přímý protiklad k lacinému bondovskému líčení. Ale pozor! Emoce ani zaručená zábava nejsou v ceně. Alfredson se dokáže v nejpotřebnější chvíli dostat postavám pod kůži, ale nezapomíná na svůj chladný svět. Dovede číst z Oldmanova výrazu tisíc významů, ale tvář zůstává stejná. Obavy z trochu vykalkulovaného odchodu ale spolehlivě drtí poslední pětiminutovka. Tam jsem se ujistil, že všechny ty postavy přeci jen skrývaly nějakou tu duši (lahodnou francouzskou předělávku Bobbyho Darina neberu v úvahu!).
Kladivo na čarodějnice (1969)
7/10 Jak téma přímo vybízí k rekapitulaci proč (ne)věříme a proč byla víra v symbióze s takovými hrůznými procesy, Vávrova vize na tyto otázky odpovídá pohanským tajtrdlíkováním bezbožných církevních hodnostářů, kteří se nedrží brutálních cílů jménem božím, ale jménem mocenských intrik a tělesných rozkoší. A jelikož absentuje křesťanský bůh, bytost to milosrdná a odpouštějící, nevzniká kontrast a čarodějnické procesy "jen" poukazují na lidské podlé a destruktivní přirozenosti. Natočené je to zručně, ale bez vkladu, Vávra zůstává řemeslníkem, jehož středověké scenérie nesahají Bergmanovi a Tarkovskému ani po kolena.
Matka (1926)
7/10 Zdůraznit v ryze socialisticky-propagandistickém dramatu důležitost jednotlivce a a jeho matky? Dirigovat montáž jako Ejzenštejn v nejlepších letech, třebaže k tomu zvolené téma vůbec nevybízí (pomineme-li pár scén, zejména v druhé polovině)? Podivné. Naopak si vážím nejednostranného vykreslení společenských poměrů v předrevolučním Rusku, dát do opozice hrdinova otce a vůbec všechny stárnoucí muže, na to musel mít Pudovkin pořádně neotřesitelné postavení. Ale Stávka je přeci jenom jinde.
Moneyball (2011)
9/10 O týmu ne jako o organismu, ale o skupině jedinečných bytostí, u kterých se nesmí potlačit lidská stránka, jinak jde všechna statistika do háje. Sorkin (tentokrát přizval do scenáristického kroužku neméně talentovaného Stevena Zailliana) opět boduje, jako Soukromá válka pana Wilsona nevyžadovala znalosti politické a The Social Network programátorské, Moneyball si jde beze studu užít i jako baseballový analfabet. Pochvala i pro Bennetta Millera, který opět proniká do intimní zóny postav bez toho, aby nějak tlačil na pilu. A jestli chcete slyšet o hercích, jděte nosit dříví do lesa.
Musíme si promluvit o Kevinovi (2011)
6/10 Aplikujte ikonu, index, symbol a opakujte dle uvážení. Experimentální cvičení pro nadějnou režisérčinu kariéru.
Lví král (1994)
7/10 Film konstruovaný odshora, první se vymýšlejí dech beroucí scenérie, které posléze postavy vyplní svou existencí. Zároveň nefunkční vize soběstačného zvířecího světa, způsobená nikoli logikou, ale omezeným Simbovým viděním, jež film nikdy neopustí a nikdy se nepohybuje mimo linii z A -> B -> A. Dojetí ovšem zaručeno.
Zlaté opojení (1925)
9/10 Ozvláštněný Chaplin. Vytržení tuláka ze špinavého předměstí a platonická interpersonální láska k morálně pochybné ženštině nejsou věci v Charlieho vesmíru často viděné. Proto si Zlatého opojení vážím víc, než oceňovaného Kida. Ze zbytku bych ještě rád vypíchnul mimořádně povedené archivní triky.
O patro výš (1923)
10/10 Nakolik podněcuje divákovu emocionální odezvu strach o život komické postavičky a nakolik o samotného Lloyda, zranitelného herce z masa a kostí? Řekl bych, že tomu bude tak 20:80. A bude to pro Lloyda s Taylorem smutná prohra, jestli se od toho odráží všechny ty extatické kritiky. Hlavně se nesmí zapomínat na báječně vystavěnou a nepřekonatelnými gagy napěchovanou k-o-m-e-d-i-i vrcholné zábavní hodnoty. :)
Zrození národa (1915)
?/10 Prvním opravdovým vypravěčem byl Meliés (jak se povídá v kuloárech), ale až s Griffithem se vybudovaly základy dnešního filmu. Vysoké hodnocení může působit pokrytecky, neuvážlivě ke směšné rasistické agitaci a stopáži, jež už na papíře dokáže vyděsit k smrti, ale to by nebyl Griffith, režisér s osvědčením klasika v dokladech, kdyby neovládl řemeslo. Zrození národa je zdlouhavé, ale nikdy ne chudé. Už v seznamovací expozici, přímo nabádající k nudným režijním floskulím, se Griffith zříká schémat přenesených z divadla (statické celky bez vnitřního tempa) a nakládá s filmovým pásem ne nepodobně dnešním velkolepým ságám a eposům. Mistrně čaruje s prostorem, kamerou, synchronní montáží (odtud paralelní "griffithovská záchrana na poslední chvíli") a přehledně organizuje a graduje i tak komplikované sekvence, jakou je např. bitva u Petersburgu. Najdou se i kazy, zřejmě způsobené činností pomocných štábů (Lincoln půl filmu úřaduje z jedné pracovny, snímaný jednou kamerou z jedné vzdálenosti i úhlu), ale to není nic, kvůli čemu bych nemohl Zrození národa označit za nejdůležitější filmové dílo do nástupu Muranua, Dreyera a dalších géniů.
Micimutr (2011)
6/10 ČT se pochlapila. Vědomi si svého řemesla, vytasili tvůrci s uvědomělým scénářem pracujícím a zamýšlejícím se nad stereotypy a úskalým dnešních pohádek. Ona i Micimutr, skrytý vypravěč, sama komentuje dilema nad zásahy do příběhu a autonomií. Je pak škoda, že nevzniká ani posměch, ani se nezvedá varovný prst. Asi ze strachu před diváky. Prostě si na ty koleje zase lehneme a čekáme na smrtící vlak.
Východ slunce (1927)
♥/10 Láska nepotřebuje komentář.
Upír aneb Podivné dobrodružství Davida Graye (1932)
9/10 Vampyr vyvolává i po osmdesáti letech nejistotu, strach a i nějaké to napětí, ne protože by zkoumal obzvlášť děsivé téma, on přímo deformuje divákovu představu o bezpečném filmu. Dreyerovo experimentování s obrazem a kamerou (úplně se zřekl detailů z Panny Orleánské), přetáčení, skromná zvuková stopa a kontroverzní casting hlavního hrdiny, daly za vznik právoplatné hororové klasice skoro až náhodou. ___ Vampyr byl evidentně vyšlechtěn ze Stokerova "textosběrného" Drákuly, Murnauovy filmové fascinace Upír Nosferatu, populárních Lovecraftovských povídek a dalších hororových odrůd. Tu si přisvojuje vyprávění a shromažďování informací, tu si expresionisticky hraje se stíny, tu nechává "šedého" hrdinu potápět se do hlubin snů a představ, které v důsledku předčí všechnu realitu světa. Je pak přirozené, že se dostaví záhadná deprese, která nemá původ v dění na plátně, ale mezi okénky filmového pásu.
Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec (1989)
9/10 Provokativní, dekadentní, amorální a naprosto pohlcující.
Den zrady (2011)
7/10 "There is no note." Clooney to má v hlavě srovnané, ambiciózní námět ale trochu podceňuje. Jak se to chýlí ke konci, stává se režijně angažovanější a aktivnější, zato stoupá hladina naivity, která se nemá ráda s civilními a báječně zahranými postavami. Jestli něco povyšuje tuhle strohou historku z každoročního sjezdu republikánů na silné drama, jsou to právě herci. A tak Gosling, Giamatti a Hoffman tyhle role přeci jen pod koberec nezametou, třebaže na rámeček to taky není.
50/50 (2011)
8/10 Bojím se chvíle, kdy se z upřímnosti a laskavosti stane tuctové filmové zboží. 50/50 je ještě daleko, ale diagnóza mluví jasně. Člověk si užívá všechna ta nenucená pohlazení od výborných herců, až se křivkou vrací zpátky k opaku. Najít hranici a balancovat na ní bude úkol hodný budoucích mistrů dramedií.
Silnice (1954)
8/10 Zaslouží si žena nepřetržitou dominanci muže? Má právo vzepřít se roli, jaká ji byla přírodou přidělena? V osudech Zampana a Gelsominy lze spatřit alegorii - muž ženu "prodává" na svých kočovných cestách, což je samozřejmě v pořádku a žena svůj úděl přijme (přeje si být atrakcí), ale jen do té doby, než je zabit jiný muž. Pak se stává sobeckou, rozcházejí se a až po letech dojdou k závěru, že si byli vzájemně prospěšní. Fellini v mých očích konečně přestal být kontroverzním šťouralem a pouťovým bavičem zároveň.
Pád (2006)
9/10 Dokud divák nedokáže nahlédnout pod fenomenální obrazovou stránku, čeká ho barevné nic. Singhova geometrická přesnost, s jakou ve spolupráci s debutujícím (!) kameramanem nakládá s mizanscénou, je neskutečný útok na divákovo estetické vnímání, bez další podpovrchové vrstvy by ale film zničil sama sebe. Jaká radost dozvědět se, že Singh zachází ve skutečnosti ještě dál, než Burton s ambiciózní Velkou rybou. Vznikly dvě hodiny na téma "vyprávění a vizuální interpretace posluchače", kde se zároveň střetává mysl dítěte s dospělým. Krásně jsou zvýrazněny problematické úseky, kterou se sebou obtížný posun z diegésis na mimésis nese. Neodvážím se odhadnout, kolik studií lidské fantazie a paměti tenhle scénář ke zhotovení potřeboval a kolik jich ještě podnítí. Jistě jen vím, že další zhlédnutí je nutností, minimálně abych si ujasnil, nakolik do toho ještě zapadá závěrečné dumání nad místem kaskadéra v procesu natáčení (které se celý film tvářilo jako vedlejší kulisa).