2012. MF dokumentárních filmů Ji.hlava

Plakát k festivalu 2012. MF dokumentárních filmů Ji.hlava

Vítej v ČSFD.cz speciálu, věnovaném filmovému festivalu 2012. MF dokumentárních filmů Ji.hlava, který proběhne v termínu od 23. do 28. října 2012 v Jihlavě. Tento ČSFD.cz speciál ti umožní orientovat se ve filmech programu, které si můžeš zobrazit dle termínu promítaní nebo jednotlivých cyklů, a navíc i dle hodnocení (tzn. hned vidíš to nejlepší, co se hraje v daný den). Nezapomeň na možnost o festivalu a filmech diskutovat v tomto diskuzním fóru. Pokud ještě nejsi na ČSFD.cz registrován, můžeš tak učinit zde.

Opus bonum

Mezi moři

Česká radost

Fascinace

Průhledná bytost Alberto Cavalcanti

Pocta Aj Wej-wej

Pocta Omar Amiralay

Pocta Chris Marker

Zvláštní uvedení

Doc-fi

Reality TV

Masterclass

Den audiovizuálního dědictví

Člověk revoltující

KLDR

KLDR český pohled

Česká krajina

Fascinace - Exprmntl.cz

Česká televize uvádí

Ztracené stopy FAMU

Doc Alliance Selection

LUX Film Days

Krátká radost

Dílny

FAMU uvádí

Komentáře k zobrazeným filmům

  • Dadel -
    Ztracený ráj 3: Očistec (2011)
    **** 5.9.2018

    Až třetí dokument je konečně zajímavě natočen a obsahuje hodně nového, pravda, i díky tomu, že od druhého dílu uběhlo přes 10 let, takže se toho stalo hodně a bylo o čem točit. Vidět všechny tři odsouzené, jak předčasně zestárli ve vězení, je dojímavé. Nejvtipnější je vidlák Byers, který v minulých dílech plamenně horoval za bolestivou smrt všech tří odsouzených, teď plamenně spílá americké justici, že uvěznila tři nevinné. A má pravdu, americký právní systém je tragikomický a nemá s právním státem nic společného, a to i v případech, kdy nedošlo k vynuceným přiznáním. _______ Poznámka pro nováčky: Film je vhodný a přístupný i pro ty, kdo o případu nic nevědí, vše podstatné se dozvíte, na první dva díly není vůbec třeba koukat.

  • gudaulin -
    Je to jen vítr (2012)
    * 28.8.2017

    V letech 2008 až 2009 podnikla rasistická bojůvka v Maďarsku sérii brutálních útoků proti místním Romům. Pomocí Molotovových koktejlů zapalovali domy na okrajích osad a po prchajících stříkali brokovnicemi. Vedle řady zraněných zůstalo po jejich řádění i šest mrtvých včetně čtyřletého chlapce. Událost byla šokující dokonce i v poměrech střední Evropy nasáklé rasismem i ledasčím jiným. Sdělení, které mohl přinést film natočený na motivy této události, by mělo obrovský potenciál a mohlo veřejnost probudit z letargie. Benedek Fliegauf ale tohle hořké společenské téma uchopil po svém a v pomalém tempu natočil kvazidokument o jednom všechním dni členů romské rodiny. Natočil ho způsobem, který ocení harcovníci po uměleckých festivalech, ale který svou formou spolehlivě odradí běžné diváky. Ti budou mít pocit, že sledují odfláknutý snímek s mizernou kamerou a špatným nasvícením natočený nezúčastněným způsobem a bez výrazného hrdiny. Zkrátka dokument, který nudí a emoce vyvolává jen výjimečně. Troufám si tvrdit, že v celém filmu jsou jen dvě scény, které mají potenciál oslovit širší publikum. Vedle závěrečného masakru je to cynický dialog dvou policistů na místě činu, na kterém režisér ilustruje vztah bezpečnostních složek k "cigánské otázce". Marigold se mýlí, když se vyjadřuje o snímku jako o nejzásadnějším filmu o rasismu, který kdy vznikl. To z něj jen hovoří sebestřednost intelektuálního prostředí klubového diváka uzavřeného ve své kulturní bublině. Zásadní je film, který vyvolá veřejnou debatu, zasáhne významnou část společnosti a pohne společenským míněním. Tento snímek patří mezi ty, které oslovují diváky, co už dávno vědí, a přesvědčuje ty, co už přesvědčovat nepotřebují. Patří přesně k tomu typu děl, které se promítají kolem půlnoci na kanálu Art. Za sebe říkám, že jde o můj první film od Fliegaufa a zároveň i poslední. Rozumět si evidentně nebudeme. Celkový dojem: 25 %.

  • Fr -
    Věra 68 (2012)
    **** 20.11.2016

    ,,TO JE ŽENA, PŘED JEJÍŽ VŮLÍ JE TŘEBA SE MÍT NA POZORU...“ /// Věra vypráví… nad fotkama, nad archivníma záběrama a často mi vžene slzy do vočí. Nevím, kterej Čech by ještě mohl bejt Japonec a Mexičan, Věra totiž zanechala v jejich srdcích nesmazatelnou stopu. Dokument míchá nálady a pocity a jeho zaměřením na 68 (hovno Jágr, rok!) to mělo skončit. Takhle přijde na přetřes i aféra kolem jejího syna a bejvalýho muže, jejíž řešení zbytečně degraduje kouzlo sportovního dokumentu o obyčejný a charakterově silný holce, která nadchla svět fantastickými gymnastickými výkony. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Tak TOHLE mě furt bere! 2.) V 70ti udělám provaz. (gymnastickej debile!) /// PŘÍBĚH *****

  • Radko -
    Umanutá (2012)
    *** 11.12.2015

    Slovenský ekvivalent slova "umanutá" je "uvzatá". Uvzatá režisérska Drahomíra Vihanová. Jej životná skepsa nad rozliatym režisérskym mliekom je minimálne tak veľká ako jej dôrazný prísny hlas. Jej zádrapčivosť voči sebe samej je rýpavo nepríjemná, podobne ako pohľad na jej zhrubnuté polámané nechtiská. Nečakajte analýzu jej filmov, spomínanie na spôsob nakrúcania. Pár záberov z jej filmov sa divák dočká, no toto je predovšetkým o mentálnom naladení režisérky po osemdesiatke, ktorá začína ľutovať, že filmu, v ktorom nedosiahla hviezdnych výšav obetovala všetko iné. Napríklad pôrod a výchovu dieťaťa či stabilnú rodinu. Ukazuje sa, že absolútna zaťatosť a neústupčivosť v mene dosiahnutia tvorivých výsledkov a dosiahnutia všeobecného uznania vedie k nadprodukcii obdobne zatrpknutých typov. To sú takí tí nepríjemní dedkovia a babky, čo si nespokojne čosi brblú v električkách o vulgárnej mládeži. Namosúrene komunikujú v obchodoch a nesústredene mrmlú čosi o skaze sveta, ktorý postráda zmysel. Hľa, k čomu neraz vedú nezdravo vysoké profesné ambície!

  • Rimsy -
    Film skutečného muže (2012)
    * 1.1.2015

    Na deset minut roztažená myšlenka, jak je špatné, že si děti hrají se zbraněmi. Šlo by to vyjádřit i zajímavěji, kontroverzněji a originálněji, proto mi to přijde jako filmařsky odfláklé dílo, které se tváří, že všechno utáhne jen na silné idee. V chorvatských poměrech to asi vyznívá silněji, pro nás ty bratrovražedné války se zapojením dětí přece jen tak blízkým tématem nejsou. Takže hodnotím hlavně filmařskou práci/divácký zážitek a z toho pohledu je tenhle kraťas dost nezáživný.

  • ORIN -
    Jsem ve vesmíru (2012)
    ***** 3.12.2014

    Pobyt ve vesmíru jako terapie, jako reflexe a přehodnocení svého já, jako restart celého organismu, respektive jeho zformátování, kdy veškeré dosud zažité návyky přehrají nové, mnohem skromnější. Absolutní klid, který vše v kosmu obklopuje, tuhle změnu jen umocňuje. Asi tak nějak chápu pocity, které kosmonauti na výpravách zažívají... Jsem ve vesmíru mi poskytl hluboký meditativní zážitek, kdy jsem většinu doby pociťoval silné spirituální pnutí (nebo spíše chvění). Zároveň jde o to úplně nejlepší, co Doc Alliance Films v rámci přehlídky Dokumentární vesmírná odyssea nabídly.

  • ORIN -
    Konec času (2012)
    ***** 2.12.2014

    Méně je někdy více – v tomto případě čím méně promluv, čím méně "rozptýlení", tím lépe. Tímto heslem se pravděpodobně tvůrci dokumentu Konec času řídili více důsledněji než v případě jiného, relativně podobně tematicky zaměřeného snímku Zaostřeno na nekonečno. A právě tam, kde vizuálně podmanivé záběry nejsou ničím narušovány, je dokument nejsilnější a hypnotický zážitek nejintenzivnější. Nejde zde v první řadě o to získat odpovědi, ale položit ty správné otázky a odpovědi na ně hledat. Hledání je cesta a zároveň cíl, obvykle celoživotní. V případě času a jeho rozměru je to něco tak přesahového, co nejspíš nikdy nepochopíme.

  • ClintEastwood -
    Váňa (2012)
    **** 13.10.2014

    Dokumentární film, který vznikl nedlouho po Váňových novodobých úspěších na Velké Pardubické v letech 2009 až 2011, začíná opravdu stylově. Mistr překážkových dostihů a člověk, který má ve svém těle víc zlomenin, než Karel Gott na krbu zlatých slavíků - si po těžkém pádu z koně volá na záchrannou službu a doslova prosí o vrtulník, který by ho rychle dopravil do nemocnice (s tou krávou, která seděla na druhé straně telefonu měl neskutečnou trpělivost). Tímto okamžikem sice snímek teprve začíná, ale také bohužel vrcholí. Ne, že by se pak už nebylo na co koukat, ale čekal jsem lepší zpracování a ještě více zajímavostí ze života takové ikony, která navždy přepsala dějiny našeho sportu. Tak fenomenální osobnost kterou pan Josef Váňa bezesporu je, by si zasloužila důstojný film hodný jeho jména, který by zmapoval celou jeho kariéru. Takového se zatím sice nedočkal, ale vzhledem k tomu, že se jedná o jednoho z největších žijících Čechů, který své vášni obětoval celý život - musím (co musím, chci) hodnotit vysoko, protože jsem se i tak dobře bavil.

  • Radko -
    Zítra (2012)
    **** 20.4.2014

    Dokument približuje bežný život pár členov anarchistickej skupiny VOJNA. Tá zaujíma postoj k rôznym prejavom mocenskej mašinérie dnešného Ruska pouličnými akciami, často za hranou zákona. Zákona, umožňujúceho zároveň stíhať politicky motivované priestupky spôsobom používaným pri prenasledovaní teroristov. Dôvodom je upozorňovanie VOJNY na prešľapy vládnucich, popierajúcich slobodu, rovnosť a vylučujúcich bratstvo (alebo predstavujúceho ho v duchu historizmu ako neustále násilné súperenie o vplyv majetok a riadenie). Film Zajtra sa venuje ideovým východiskám skupiny len okrajovo. Videozáznamy ukazujú výchovu malého syna, prípravu akcií a život v utajenom byte v Moskve. Jedlo aj oblečenie si aktivisti kradnú v obchodoch a kontajneroch. Hádky sa vzťahujú k spôsobu zachytenia akcie. Tu konkrétne išlo o prevracanie policajných áut na strechu (upozorňovalo sa ním na prevrátenú funkciu polície, slúžiacej často záujmom zločincov). Zábery akcie samotnej, odvetného zásahu polície vrátane brutálnej prehliadky okamžite prezradeného bytu a zatknutie lídra akcie dokresľujú represívnu povahu režimu. Zdokumentovaniu chýba vysvetľujúce myšlienkové uchopenie konania jej aktérov. Pre neznalých tak môžu ostať dôvody konania ukázaného vo filme nepochopiteľné alebo nezrozumiteľné. S takýmto ideovým dodatkom by šlo o presvedčivejšie vykreslený obraz súčasného ruského umeleckého undergroundu, sústavne špehovaného tajnými službami a žijúceho konšpiračne utajeným spôsobom života.

  • sportovec -
    Neviditelná ruka trhu: … (2012)
    **** 26.2.2014

    Pozoruhodný publicistický pohled na jednu z největších zhoub polistopadového českého vývoje představuje důkladnou sondu do světa jeho mravní a managerské sebereflexe. Studio o účetní hodnotě 3 mld Kč v běžných cenách zhruba poloviny devadesátých let bylo zprivatizováno zpočátku snad za 650 000 Kč, o několik let později naopak za několik stovek milionů Kč Moravia Steel. Mlčení kolem údajně všemocné zlaté akcie je stejně výmluvné jako tvrzení, že se vlastně nic nestalo, protože české filmy se stále točí. Poněkud přitom zaniká skutečnost, že jejich kvalita stále klesá a že mezi věrnými diváky na síle nabývá upozornění varující před jejich návštěvou. Zdroj síly českého a československého filmu byl národní kinematografii vyrván. Filmu by prospělo více titulků; ne každý z těch, kdo se stali jeho tváří, je dnes zejména mladší generaci znám i svým zjevem. I něžná revoluce se postupně mění v historický fakt. Devadesátá léta dnes totiž mohou být předmětem právě tak nostalgie jako úplného zavržení. A na mnohé se zapomnělo či zapomíná.

  • Sarkastic -
    Přítel z Diamantových hor (1956)
    *** 8.10.2013

    Připomíná mi to variaci na Holubovy Přátele ze stejného roku, akorát tentokrát šlo o československo-korejské přátelství. A opět je tu velké kamarádství a poukazování na velké rozdíly nejen řeči, ale i zvyků a kultury obecně. A ani bych v tom nehledal moc velký propagandistický podtext, tedy nebýt té zmínky o agresi Spojenců (i když jména agresora není přímo řečeno). A za ni jdu jenom na slabší průměr.

  • Tom_Lachtan -
    Největší přání (2012)
    **** 6.9.2013

    Rozporuplný pocity mísí se ve mě, na jednu stranu se zjevují věci takřka odstrašující, tak třeba když mi pustíte hrozně sympatickou mámu od rodiny umírající na rakovinu, necháte ji procházet se zelení v doprovodu koně a psa, při čem začne hrát tklivá melodie... Holt jsem asi cynickej parchant, ale na mě takové zbytečné ždímání emocí prostě působí negativně. Navíc jsem si přibližně okolo čtyřicáté minuty začal říkat, proč je sakra ta stopáž natahovaná až na skoro 80 minut čistýho času, když už ztrácí tempo? Jenže ono se to začalo zvedat a začali přicházet zajímaví lidé, nebo zajímavé střety vyznění viděného (šťastní a veselí homosexuálové vs. plešouni řvoucí se zavilým výrazem permanentní zácpy kombinované s obrnou mimického svalstva "buzny! buzny!" a celý efekt dotváří malá skupinka Mladých Křesťanských Demokratů ). A vlastně mám skoro chuť si pustit zavěrečných cca dvacet minut znova. Mimochodem, první dvě Největší přání jsem neviděl.

  • Jezinka.Jezinka -
    Kniha tundry. Příběh … (2011)
    *** 26.8.2013

    "Prosím, prosím, prosím, pojď se mnou do kina, chci to hrozně vidět a nechci jít sama. Příště půjdu na to, co vybereš ty, třeba na tu věc s těma hobitama!" Takhle úpěnlivá prosba někoho, kdo nenávidí hobity, se nedá odmítnout, šla jsem tedy se sestrou do kina na ten báječný film o sobech. Dokument rozhodně zajímavý, příroda drsná, ale krásná, sobi v množství velikém, několik hezkých psů a báječný pásový traktůrek, předělaný pravděpodobně ze zapomenutého tanku. Co vadí, je ta vzhledem k poselství filmu pekelně přepálená stopáž. Po skončení filmu jsme tak stály na zastávce, obě s mírně strnulým výrazem. "Existují i lepší filmy o sobech," konstatovala upřímně ségra. "Jo, třeba reklama na vodku," upřesnila jsem konkrétní titul.

  • Vitex -
    Vězení umění (2012)
    ***** 31.5.2013

    Po pomalejším a lehce chaotickém rozjezdu (způsobeném potřebou seznámit nás aspoň základně s pěti dvojicema hlavních postav) film asi od patnácté minuty najde svůj rytmus a skrz mnoho velmi vtipných a nemálo ryze dojemných scén dopluje k nejednoznačnému finále. Nedá se asi říct, že by film umožňoval kteréhokoli z protagonistů nějak blíž poznat, jako meditace nad tématy "smysl umění v dnešním světě" a "vězeňský život obecně" je to ale skvělé.

  • igi B. -
    Český žurnál (TV seriál) (2013)
    odpad! 16.4.2013

    Šašský čur:a:nál v praxi... Hahaha, ejhle jak protekční pražská čudlárna projevila zase jednou svou občanskou angažovanost. Dokumentární? Tak leda (snad maličko krom pátého dílu) lacině rádobykontroverzní kvazipolitická homovidea. Pochcat! - - - - - (Sledováno z plezíru na jeden zátah 16.4.2013, hodnocení cyklu jako celku 207., komentář zde s úšklebkem a pohrdáním jako devatenáctý - 16.4.2013)

  • igi B. -
    Čtyři v tom (TV seriál) (2013)
    odpad! 19.2.2013

    HNUS, HNUS, HNUS A HNUS! Ani mi nejde přes (stydlivé) pysky V ČEM VŠEM... . . . Hehe, prý "dokumejdlo", sic! Ale jinak svatý krindy pindy, to je neuvěřitelné, co všechno lze dnes v tušašské >telekultůře< vydávat za "dokumentární" film. Jak vidno z části zdejších hodnocení a komentářů, čudlárna už pochopila (krom jiných médií - zdravím Jolku, ten přeliz před uvedením na obrazovce byl výživný!) roli čsfd a vykazuje úpornou snahu dostat zde jakoukoli srágoru co nejrychleji do >červených< - budiž to tedy kumpánům a mrdketingu pí L.K.J. a Č.T. přáno, nezmění však NIC na tom, že byla vyplozena další televizácká sračka, jak jinak než jako už mnohokráte předtím ryze účelový vývod peněz z televize v tomto případě zjevně >Lindí< služby... . . . Jeden poctivý odpad tedy za hnus pofiderně hrané "realityšou" coby kvaziodhalení >pičismu< v Čechách, v rámci žánru "dokumentární" pak další čirý odpad pro pohodlný odtok výtoku tohoto formou i obsahem odpudivého homovidea... - - - P.S. Ani se neptám na rozpočet téhle srágory a všimné jednotlivým aktérům, na velkou domů paní Lindy & spol. ani nevyjímaje. Nezbývá než si počkat, až se někdo slušný z ČT konečně pořádně nasere a odhalí celý mechanismus toků >veřejnoprávních peněz< pro vyvolené nýmandy, neschopné však normálně pracovat a tvořit. Tak pisskultůrně pochcat všechny holky i ty jejich lulany... Statkáře je mi pak docela líto. Fakt ti ty vole jeden ty prachy stály za to dělat ze sebe pro stádo takového debila? °-/.. - - - - - (Sledováno úmorně v lednu a únoru na >debilněsrádním sprostoru< , hovnocení 382., komentsrář zde po poslední episssodě naprosto znechucený jako osmadvacátý - 19.2.2013)

  • xxmartinxx -
    Malá čarodějka (2012)
    *** 24.1.2013

    Nevím za co přidávat. Nevím za co ubírat. Slušná depka, která není měkká, ale vlastně ani nečekaně tvrdá. Poměry v Africe neznám tak dobře, abych soudil věrohodnost, ale působilo to na mě maličko přetaženě i nedotaženě zároveň.

  • Radko -
    Ivan Martin Jirous - 23 záběrů (2002)
    *** 21.1.2013

    Poetizujúce čiernobiele zábery dohry jednej z pitiek básnika. Magor vstáva v nemocnici, chaosí, kamsi ide autom. Do toho zábery z obdobia, keď mal hrivu. Na koni, vo vode, na chalupe: v prírode. Ten istý človek bol navonok hulvát, no popri všetkom si zachovával pozíciu bojovníka za okamžité úprimné vyslovovanie názorov. Film vyvolal zvláštnu nostalgiu za jeho súkromnými i verejnými vystúpeniami - vždy dokázali zaujať a nadchnúť. Nezasväteným však dokument básnika nepriblíži - skôr odcudzí ako alkoholickú trosku. Tým, čo ho osobne či sprostredkovane poznali, prinesie táto spomienka možno príjemné chvíle. Na rozdiel od oficiálneho textu distribútora, ktorý hovorí o "vzbure proti interpretácii" si myslím, že obmedzená zrozumiteľnosť skôr pripomína tézu o zámernej výlučnosti komunity undergroundu a jej tvorby. Často je zámerne prístupná a pochopiteľná len tým, ktorí sú ochotní do tohto kultúrneho okruhu vstúpiť. 55%

  • Radko -
    Padá vláda, něco si přej (2012)
    ** 17.1.2013

    Koncepcia filmu, predstavujúca zbierku čudáckych seba-stredných rebelov, pôsobí naozaj akoby v prospech zachovania toho čo tu je (súhlas s užívateľom A77). Prispieva k tomu premúdrený žurnalista, komentujúci situáciu. Jeho zdanlivý nadhľad je obhajobou systému, kde treba čosi upraviť. Apely protestujúcich sa ale tiež zaseknú pri všeobecnostiach typu: "Odvolať!", "Spravodlivosť", "Morálne hodnoty", "Koniec korupcie" či "Priama demokracia". Ide o prázdne heslá, omieľané politickými stranami (čiže podrž-taškami bánk a vykrádačmi štátnych investícií) vyše dve desaťročia. Priama demokracia predvedená protagonistami vyznieva tragikomicky. Vo výsledku je to až príliš urozprávané. Predstavené osobnosti (vrátane nudného novinára, ktorý sa nič nehovoriacimi perlami ducha môže pokojne priradiť k protestujúcim) nemajú totiž v sebe na ponúkanie toľko aby to zmysluplne vyplnilo takmer hodinu. A poznámka na záver: Myslel som si, nič horšie než jalovú rozháranosť organizátorov protestov Gorila a ich naivnú snahu riešiť systém v dokumente „Od Fica do Fica“ neuvidím. Mýlil som sa – oproti tejto zbierke zúfalcov pôsobili slovenskí rebeli ako osvietenskí encyklopedisti.

  • Radko -
    Křehká identita (2012)
    **** 19.11.2012

    Alternatívny názov filmu by mohol byť "Exponenti ľudáctva". Pretože tento dokument je hlavne o nich, obdivovateľoch slovenského štátu a jeho ideológie. O pánovi Pánisovi (je mu venovaný najväčší priestor), pánovi Tkáčovi, pánovi Ďuricovi a o troch náboženských extatičkách, ktoré v jazykoch skúmajú posolstvá veľkomoravských vierozvestcov. Pán Pánis je exot mimoriadneho rozsahu, ktorého som zažil na demonštráciách začiatkom 90. rokov, kedy radikálne horlil a vykrikoval proti čechoslovakistickým zradcom, pre ktorých navrhoval nejaké exemplárne tresty. Už vtedy som si povedal, že toto je nejaký vyšinutý blb. Neskôr sa ukázalo, že roky si zarábal ako treťotriedny estrádny zabávač. Ukážky jeho hudobného a poetického nadania sú aj v dokumente. Vtedy mi pripadal ako exponent Mečiara, aby zhovadením nacionalistov prispel k vedomej orientácii voličov na múdrejšie a zodpovednejšie rečniaceho ocka národa - Vladimíra Mečiara. Dobrá finta na to aby sa masová popularita upla vyrobením totálnych hovád na hovado zdanlivo najrozumnejšie. Dnes je z Pánisa len smutná figúrka vlastného obdivu k ľudáctvu so všetkým, čo k nemu patrí - čo dokazujú aj zábery z dokumentu zo zjazdu jeho marginálnej ministrany s hlavnými cieľmi - dokončiť pomník kniežaťu Rastislavovi a ak Boh dá aj Jožkovi Tisovi. Ďalším z protagonistov pán Marián Tkáč - súčasný predseda Matice Slovenskej, ktorému nič dobré nekuká ani z očí, ani z výrazu tváre (to má spoločné s Pánisom). Tento pán má zjavný výtvarný talent čo dokazuje sériou odporných machľaníc z veľkomoravských dejín. Z minulosti známy ako komunistický aparátčik na Ministerstve financií a podozrivý z aktívnej spolupráce s boľševickou tajnou službou (ŠtB), nakoľko sa aktívne pohyboval v katolíckych kruhoch. Všetko čo vo filme povie sa mi podvedome spája s týmito faktami. Je mi na zvracanie. Žalúdočnú nervozitu odľahčujú náboženské mystičky putujúce za relikviami vierozvestcov až kdesi do Albánska. V extatickom jazykovom virvare sa dopracúvajú k podstate slovenských dejín. Nakoniec som si nechal Milana Stanislava Ďuricu. Odhliadnuc od jeho poznámky o mlieku na ktorom bol odchovaný Hitler - a ktorá sa potom dá vnímať obojako - nielen, ako je prezentované v dokumente: že Hitler bol k Slovákom taký zhovievavý vďaka slovenskému mliečku, čo píjal od slovenskej dojky, ale aj tak, že Hitler bol taký ako bol komplexne, lebo pil iskrivo tuhé slovenské mlieko. No odhliadnuc od tohto citátu (Ďurica sám hovorí, že cituje nejakého socio-psycho neviemčo) považujem M. S. Ďuricu za jedného z najlepších slovenských historikov. Na rozdiel od jeho samozvaných kritikov som väčšinu jeho prác podrobne prečítal a vrátane poznámkového aparátu ide o seriózne diela, podložené mnohými faktami, ktoré neradi počujú ako kovaní liberáli, tak oddaní nacionalisti. To, že sú ideologicky podfarbené ľudáctvom mi vôbec nevadí, nakoľko ja považujem dielo každého jedného historika za ideologicky podfarbené. Na rozdiel od ideologických historikov socializmu a ich pohrobkov disponuje Ďurica preverenými skutočnoťami a tak pre mňa spolu s Jablonickým, Vnukom a čiastočne Liptákom patrí k trojici-štvorici najlepších slovenských historikov. Dokument ako celok pobaví, ide naozaj o úprimné výpovede obdivovateľov ľudáctva, sympatické je, že režisérka si k nim našla cestu, vidieť, že ju rešpektovali a otvorili jej úprimne to, čo si myslia. A pomedzi nimi sa objaví niekoľko zaujímavých, pravdivých myšlienok, ktoré však svoju hodnotu strácajú medzi ľuďmi, ktorí ich prezentujú a spôsobom akým sú prezentovaní (nie je náhoda, že Ďurica dostal v opozícii k Pánisovi málo priestoru, nakoľko ľudia by sa tak nesmiali). Je však dobré, že toto dielo vzniklo. Pre pamäť a aj pre podarenú sociologickú sondu medzi dobových nositeľov zástavy vypätého vlastenectva.

  • Radko -
    Poslední portrét (2012)
    * 19.11.2012

    Keď zapriete pádlom do vody, voda šplechne a vydá zvuk. Ak to opakujete, je to rytmický zvuk. Viac sa z tohto domáckeho videa z dovolenky v Indii nedozviem. Režisér poznamenal, že podklad pre film nakrútil v priebehu jedného popoludnia a o pár dní zosrihal. Podľa neho predstavuje iné vnímanie skutočnosti v opozícii k západnej racionalite. Ja som videl len monotónnu plavbu a spomenuté tľapkanie pádiel o vodu počas nekonečných desiatich minút. Nič viac.

  • CheGuevara -
    Ve znamení psa (TV film) (2012)
    * 3.11.2012

    Nejsnažší cesta je současně i cestou do pekel, u dokumentu to platí dvojnásob. Pokud někdo pojímá dokumentární film jako prostředek pro zesměšnění svých aktérů, tak jako Martin Dušek u svého nového "dokumentu", tak je to spíš k pláči, než k smíchu. Ani stopa po hlubších myšlenkách, nepříjemných otázkách či komplikovanosti samotného tématu. To, co se u Vikingů z Brna zdálo jako mimořádné selhání tvůrců, tak u pejskařů z Brna to už vypadá na programovou koncepci. Co takhle dokument o dokumentaristech z Čétéčka? PS: A vůbec nejhorší byla diskuze po filmu, kdy sám tvůrce nedokázal obhájit vlastní myšlenky a vystačil si "ať si to diváci rozhodnou sami". Bylo mi z toho smutno.

  • Eodeon -
    Místa, na nichž žili jiní (2011)
    **** 28.10.2012

    pozoruhodně (z)animovaný film s dosti nápaditou ideou: vypovídat o životech lidí, aniž by se ve filmu sami vyskytli, jen prostřednictvím přiblížení prostor, v nichž žijí/žili, a jejich vzájemného uspořádání. nemohu se ale zbavit dojmu, že při realizaci experimentálního námětu došla autorka až do přílišné krajnosti. snímek se jeví, jako kdyby studovala, s jak velkým odstupem od věci samotné o ní může poskytovat spolehlivou výpověď, ale vzdálila se snad až příliš. nejen volbou hraničního "žánru" doku-experimentu a složité animace. Laura Yilmaz navrstvila mezi diváka a své téma příliš těžko proniknutelnou síť médií a uměleckých forem: malbu, kresbu, fotografii, slideshow a samozřejmě film. bez voice-over komentáře by se jen málokdo dovedl zorientovat a i s touto berličkou není snadné se do filmu pohroužit, ačkoliv k tomu jeho výtvarná neotřelost přímo vybízí.

  • Eodeon -
    Příliv, odliv (2012)
    ***** 25.10.2012

    anotace velmi výstižně hovoří o nápodobě Painlevého. film se podobá jeho vzdělávacím dokumentům s tím podstatným rozdílem, že zde není přítomen vědecký nebo didaktický aspekt. bělostné medúzy se vznášejí v černotě prostoru. kamera je sleduje nikoliv aby studovala je samotné, jako spíše aby se od jejich tvarů a pohybů odrážela k novým estetickým možnostem. "lidé jsou medúzy" prohlašuje titulek. vznášejí se v temnotě, míjejí se, dosahují extrémní blízkosti (ke kameře) a bezcílně se rozptylují všemi směry, dokud se neztrácejí v temnotě. metafora je přesná, obraz překrásný.

  • Eodeon -
    Elektrické objetí (2011)
    **** 25.10.2012

    jednotvárný ?experiment? s geometrickými možnostmi pohyblivého obrazu připomene filmy Hanse Richtera, Waltera Ruttmanna, Vikinga Eggelinga, Lászla Moholy-Nagye, Mana Raye či Fernanda Légera, jež ho bez pochyb inspirovaly. sestává výhradně z vrstvících se záběrů a kamerových jízd snímajících věže a dráty elektrického vedení. snímek je černobílý a to v doslovném smyslu tohoto slova (=tvořený výhradně černou a bílou barvou). práce kamery zdůrazňuje diagonální kompozice linií mezi kontrastujícími barvami. způsobem vyjádření je proto snímek blízký i postmodernímu výtvarnictví a fotografiím avantgard, které předznamenaly filmové médium a jeho vývoj. nebýt snadno rozeznatelných kontur elektrických věží a jejich spletitého vedení, mohl by být film kladen na úroveň nejabstraktnějších experimentálních snímků vůbec. stěží ale za skutečný experiment považovat opakování formule staré téměř století.

  • Eodeon -
    Neúplná historie cestopisu … (2012)
    **** 25.10.2012

    mnoha způsoby experimentující polemiku s metodami psaní dějin, velkých i velmi osobních, založili autoři na kontrastech vzájemně nesouvisejících výrazů kladených vedle sebe střihem, na odtud (ač ne vždy) plynoucích juxtapozicích, a nečekaných užitích prostředků. subjektivní perspektivu při líčení doby dovádí do naprostého extrému. umožňuje nakrátko se zamyslet nad rolí formálního zpracování při podání zprávy o místě, času či ději, i nezaujaté pobavení nad nevídanými formálními podivnostmi a mezititulkovými "glosami" různorodých obrazů.

  • Eodeon -
    Souprava (2011)
    *** 25.10.2012

    zkoumání 3D technologie v drobném "filmečku o třech záběrech", jejich precizní mizanscénické kompozici a o čtyřech anonymních figurách. film organizuje chladně promyšlenou choreografii prostorových vztahů a pohybů. nevzniká tak ale umělecký, nýbrž čistě akademický experiment s médiem. suchý a prázdný, nudný a ani trochu inspirativní.

  • Eodeon -
    Kronika zapomenuté smrti (2012)
    *** 25.10.2012

    Michel Christen zmizel, byl zapomenut, zemřel a jeho ostatky byly v jeho bytě v centru Ženevy objeveny dva roky nato. režisér Pierre Morath, zaujatý i šokovaný, se vydal pátrat po odpovědi, jak je vůbec možné, že se nikdo ani nepozastavil nad zmizením výrazného muže, otce, bývalého manžela, souseda, kamaráda, zákazníka, či známého. zvolil metodu přísného vyšetřovatele, který v nerozvitých svědectvích širokého spektra lidí a ve výčtu faktů pátrá po příčinách skutku, po jeho viníkovi. analyzuje společenské a úřední mechanismy a na menším prostoru také osobní vztahy a jejich implikace. spoléhá na sílu slov samotných, i když občas divákům nedává poznat tváře (zahanbených?) mluvčích. portrétuje mrtvého člověka, který si snad i přál být zapomenut, detailně a nevybíravě, tedy včetně jeho poklesků a životních selhání. jeho poněkud naivní (zejména vzhledem k jeho osobní zainteresovanosti i vystupování před kamerou, jako i v roli tazatele zpoza záběrů) snahou o objektivitu ale přeci místy prosvítají osobní, spekulativní komentáře a náznaky hypotéz. v některých místech interpretuje pohnutky lidí nepokrytě. klade dlouhé řady otázek začínajících povětšinou "proč?" a odpovědi zatajuje. nedává vlastní spekulace ke zhodnocení divákům, k zamyšlení či poučení. jen z volných souvislostí vyplývají jeho stanoviska týkající se smrti a její tabuizace ve společnosti, snahy vůbec vytlačit pojem smrti ze souboru legitimních společenských témat. dokument o zapomenutých mrtvých není obvyklým subjektivním dialogem autora se sebou samým, ale přímé pokládání otázek divákům a požadavkem vyvinout vlastní úsilí k formulování hypotéz, vysvětlení, popřípadě řešení. zároveň s tím děsí jinými otázkami, které každý může, pokud si do úvahy troufne, vztáhnout sám na sebe: kdo si vzpomene na mě? bude to dříve, než začne sousedy obtěžovat hemžící se hmyz, nebo než můj dům zaplaví mrtvolný puch? nebo teprve až se tělo rozloží docela a zůstane po něm jen práchnivějící hrouda... ?

  • Eodeon -
    Realita 2.0 (2012)
    ** 24.10.2012

    silně stylizovaná animace předkládá zpověď Mexičana, jeho pokus v krátkosti nastínit jedinečnost mexické kultury a její jinakost ve srovnání zejména s Evropou. málo přesvědčivý pokus o všeobsažnou výpověď o globalizovaném světě, kultuře internetu, institucionalizovaném drogovém průmyslu a spoustě dalších témat. snímek ve mně vyvolával podráždění už po krátké chvíli jeho sledování. vinu svádím především na neustávající voice-over a jeho těžko stravitelnou, intelektuální rétoriku. obrazy představují volný sled ilustrací a různě asociovaných dojmů, které se vypravěč ani nepokouší klást do přísných souvislostí. právě to zachraňuje jinak problematický film, který velice trpí přílišnou tezovitostí. divák se může cítit až sevřený mezi neproniknutelnými stěnami z "hotových tezí", které snímek nepředkládá k posouzení, ale deklaruje s neohroženou sebejistotou autoritativního mluvčího.

  • Eodeon -
    Chybí části (2012)
    **** 24.10.2012

    jihlavský filmový festival není z těch, které by si kladly předsevzetí diváky pouze zabavit, nebo naopak kultivovat umělecky náročnou tvorbou. usiluje podněcovat zvídavost, svědomí a zájem lidí o svět kolem nich. nabízí se ovšem pochybnost, zda je film k tomuto účelu vůbec vhodným médiem a zda ušlechtilému cíli vyhovuje prostor hektického festivalové dění. projekce dokumentů nepředstavují svět přímo, ale prostřednictvím jak mimořádně komplexního média, tak „limitující“ situace. /// diváci nahnaní do setmělých sálů stěží vnímají vztah k prostředí, zejména pokud jsou za těchto okolností uvyklí unikat před skutečností do fantastických fikčních světů. někteří současní dokumentaristé se ovšem vzpírají mechanismu, který ukolébává vědomí do polohy bezpečné nezaujatosti. mezi ně patří i autoři Chybějících částí. /// v souvislosti s tímto pětiminutovým sledem vzájemně takřka nespojitých záběrů se vkrádá další pochybnost. může vůbec „pouhá“ koláž povětšinou detailních výsečí skutečnosti, nahodilých obrazů exteriérů a objektů, které mají společné snad jen místo svého výskytu, podnítit diváky k zájmu o svět? /// "reportážní" kamera snímá obrazy neúplných objektů v neobvyklých, často dokonce asymetrických kompozicích a nezřídka z nebývalé blízkosti. vjemy vytržené z kontextu nedovolují utvořit si objektivní představu o místě ani situaci. ani autentické ruchy nelze propojit s předměty a objekty. zvuky patří nepolapitelným dějům mimo rámec obrazu. režisér Alfredo Covelli manipuluje s obrazem reality čistě za pomoci tohoto rámu a střihové montáže „surových“ fragmentovaných počitků. celek je neúplný záměrně, jak přiznává už titul snímku. /// katalogová anotace navádí rozumět filmu jako „ukázce, jak je důležité mít celý obraz“. film samotný, jako i mnoho dalších dokumentů z přehlídky, ale divákům vodítka neuvazuje. filmaři čím dál častěji odmítají poskytovat divákům vlastní odpovědi na pokládané otázky – hypotetická řešení předložená k posouzení. nevedou již dialogy sami se sebou, ale cílí přímo na diváka, spoléhaje na jeho vlastní intelektuální mohoucnost a zaujetí. pokoušejí se osvobozovat svá témata od tradičních vzorců, jak o nich přemýšlet. /// přínos Chybějících částí „emancipačnímu trendu“ ve světové dokumentaristice spočívá v radikálním vyproštění diváka z pout zažitých norem, schémat a šablon, jak o světě nejen přemýšlet, ale i jak ho vnímat očima. film důsledkem použité metody vzbuzuje hmatatelný pocit, jako kdyby se člověk rozhlédl v kterémkoliv místě se ocitne a začal intenzívně vnímat nahodilé jevy odehrávající se okolo něj. /// diváka uvyklého vizuální kultuře a konvencím, kterým se podřizuje i většina filmařů, mohou Chybějící části zprvu mást, vést k domněnce, že sleduje pouhý postmodernistický výstřelek, který drobí významy až za hranice srozumitelnosti. dokonalá simulace vstupu do skutečného prostoru ale v průběhu umožňuje vytržení (zpět) do reálného světa.

  • FlyBoy -
    Shun Li a Básník (2011)
    **** 29.9.2012

    [ITFF 2012, Sydney] Festivalový doják ktorému som podľahol. Je tam síce zas ten jemne vydieračský apel na ľútosť nad vykorisťovaním prisťahovalcov s ktorými je tu zaobchádzané tak, aby z časti spĺňali predpoklady na vyobrazenie odvratenej strany migrácie (Li),samoty/dobrotivosti/utrpenia (Bepi) a takisto účelovo uspokojovali túžobné očakávania v mene filantropie (spolubývajúca Li), ale cez to všetko sa jedná o citlivú drámu krehkého priateľstva, ktorému nebolo dopriane ani šťastia, ani pokoja. Vzťahy medzi postavami sú modelové, ale čo sa týka romantickej línie predsa krásne, všade prítomné predsudky/opovrhnutia/malomeštiacke ohovárania sú len univerzálne nadhodené, no napriek tomu zväčša pravdivé a ono splynutie recipročných poézií, personifikácia lagúny (female - calm and mysterious) a mora (male - restless), to neafektované, jasne vypovedajúce objatie na móle - je iba žiarivé. Punc nezanedbateľnosti dodáva zázračná ruka Luca Bigazziho a jeho talent na ovládanie hracieho priestoru kedy sa miesi metóda mediatívnych jázd s vypilovanou kompozíciou statického záberu. Na činorodého dokumentaristu, po prvý krát dotknutého feature formátom, je debut Andrea Segreho úctivý a do pamäte prenikajúci.

  • Morien -
    Korunka ke korunce (1938)
    ** 25.4.2012

    Vnuk a děd spolu chytají ryby na břehu řeky. Chlapec říká: "Kdybych já měl tisíc liber, jel bych do Afriky a jel bych na slonech střílet tygry. A co bys dělal ty?" Děda bez rozmýšlení s úsměvem říká: "Šel bych na ryby."

  • Matty -
    Jen hodiny (1926)
    **** 4.12.2010

    Avantgardou okouzlenou, poetický realismus předjímající mozaiku (z) Paříže, první z řady městských symfonií (následoval Berlín: Symfonie velkoměsta, Muž s kinoaparátem, À propos de Nice), natočil brazilský režisér Alberto Cavalcanti v době, kdy film získával své sebe-vědomí. Jen hodiny nepůsobí tak uceleně jako Ruttmanův nebo Vertovovův příspěvek do „žánru“ (navzdory kruhové struktuře), zato velmi nápaditě, někdy dokonce vtipně využívají juxtapozice a svébytnosti filmového média.