Alonzo, muž bez rukou

(1001) Jeden z nejlepších filmů němé éry. Nebo mám spíš říct jeden z těch, které se mi líbily nejvíc? Místo toho radši řeknu, že Tod Browning je podle mě jeden z nejlepších režisérů počátku kinematografie. Zručnost jeho typu velmi oceňuji. Taky se mi hodně líbil hudební doprovod. Psýcha na druhou. I když netuším, jestli byl originální, nebo se jednalo o moderní dodělek. (18.12.2009)

Přiznejme si, že vzásadě existuje trojí přístup k hodnocení němých filmů. Jeden typ diváků pokrytecky pokyvuje hlavami nad jeho průkopnictvím, i s vědomím, že bylo překonáno dekádami dalších modifikací a přirozenou evolucí vývoje této formy vyprávění, kterou si není možné odmyslet. Divák tohoto typu hodnotí zpravidla ve škále od čtyř do pěti hvězdiček a nejasně žvatlá cosi o klasice. Druhým typem je divák, který takto vytvořenému vysokému kreditu filmu uvěří, ale neztratí soudnost. Pokouší se vybalancovat dilema mezi odpadem a pěti hvězdičkami neutrálně prostředním hodnocením a k smrti se bojí říci nahlas "král je nahý". Třetí typ je divák cynik, kterého průkopnické zásluhy z roku 1920 nedojímají, film ho nudí a otevřeně to přizná, načež je prvními dvěma typy stigmatizován jako negramotný buran a za všeobecného posměchu vyobcován ze slušné společnosti filmových znalců. Součet toho všeho způsobuje distanci čtvrtého, nejčastějšího typu diváka, který se na němé filmy prostě ze zásady nedívá a na jejich příznivce pohlíží jako na blázny, kteří škrábou pazourkem na zeď Altamiry, když mohou použít elektronický diář. Právě na čtvrtý typ, pro který mám relativně největší pochopení, apeluji, aby se na Alonza podíval. Neručím za původní, delší verzi, kterou jsem neviděl. Ale kratší verze s dodatečnou hudbou z roku 1997 je senzační. Nemá hluchá místa, která by mě nutila jít pod pět hvězdiček. Děj od začátku do konce směřuje jasně kupředu, bez odboček a polopatismů. S jistotou klade za sebe záběry, v nichž je vždycky nějaká nová informace a v neposlední řadě disponuje znamenitým hereckým výkonem Lona Chaneyho. Kdyby film věnoval víc pozornosti vedlejším postavám Alonzovy vyvolené a jeho soka, chtě nechtě bych musel jejich kreace s tou Chaneyho srovnávat a vyhodnotit jako horší. Ale v této formě mi jejich typizované šablony "naivka a chvastoun" připadají namístě a dokonce se dají chápat jako (možná nezáměrný) dramaturgický tah. Joan Crawford je ztepilá žena, která si klidně může dovolit chovat se jako pipka a rytmicky střídat stereotypy "zranitelná kráska v nesnázích" a "silná všem navzdory". Představitel krotitele může donekonečna v exhibičních pózách pumpovat svaly a bodrým smíchem cenit všech 78 dokonalých zubů. Protože to jsou postavy, které disponují fyzickými výhodami, které je předurčují prostě přijmout sociální roli, jakou si sami vyberou nebo jakou jim osud zchystá. To posiluje divácký zájem o Alonza, který je proti nim ošklivý, o generaci starší, znetvořený a proto má a vždycky měl v životě jinou startovní pozici. Chaneyho empatické a na němou éru nevídaně střídmé podání "bezrukého" vrhače nožů mu zajišťuje sympatie i přesto, že jde o zápornou postavu a bylo by snadné zahrát ji jako groteskní esenci zla s krhavým zrakem. Takže bravo. Film byl dlouhou dobu považován za ztracený. Po mnoha desítkách let byl objeven v jakémsi francouzském filmovém archivu, mezi mnoha neidentifikovanými celuloidovými pásy popsanými jako L´Inconnu (Neznámý), což byl k jeho smůle tamní distribuční název. :-) Ale když už existuje, byl zrestaurován a opatřen skvělou dramatickou hudbou, dejte mu šanci. 100% (25.10.2010)

Alonzo rozhodně nepatří mezi nejlepší němé filmy. Spíš je to průměr. Je to prostě takové "roztomilé" komornější drama s přímočarou zápletkou a na rok 1927, kdy němá éra dosahovala vrcholu, celkem nezajímavým zpracováním (srovnej např. s filmy jako Metropolis, Napoleon, Východ slunce nebo Deset dní, které otřásly světem, jež vznikly ve stejném roce). Co však činí mé hodnocení nadprůměrným, je dodatečný soundtrack Alloy Orchestra, který filmu dodává zcela nový rozměr a činí ho zajímavějším a troufám si říct lepším. Vlastně díky němu už pro mě tento film ztratil status "němý", poněvadž hudba a ruchy, které Alloy Orchestra dodal, zcela narušil moje obvyklé vnímání němých filmů. Okamžitě jsem si vzpomněl na slova hlavní postavy filmu Irma Vep Reného Vidala (kterého hrál Jean-Pierre Léaud): "I'll stop the piano. That makes me nervous. I like SILENCE in silent movie." Zde kvalita soundtracku přebila kvalitu filmu :-) Nicméně Tod Browning se nezapře. Tématicky i zpracováním je Alonzo nepřehlédnutelný předchůdce již mluvených Zrůd. To je však už zase jiná kapitola... Každopádně děkujeme Henrimu Langloisovi za objevení :-) (23.05.2011)

Predchodca Freaks. Aj vďaka krátkej stopáži to šlape na jednotku. Má to cool hercov a najmä skvelý príbeh s výborne rozdanými kartami. Jediná škoda, že Browning je opäť vizuálne nezaujímavý. V časoch, keď sa Murnau, Dreyer alebo Ejzešztejn prebíjali, kto z nich vymyslí zaujímavejší rakurz alebo originálnejšiu montáž, je to nepríjemne tradičné. Najväčším vizuálnym prekvapením tak ostáva, že Joan Crawford bola za mlada kočka. 9/10 (27.07.2017)

Němá výmluvnost, která stojí hlavně na půvabu Crawfordové a Chaneyho nesporném charismatu i hereckém talentu. To co však tento film učinilo nesmrtelným přišlo až sedmdesát let po natočení. Právě tehdy se Alloy Orchestra odhodlali k nahrání jednoho z vůbec nejlepších hudebních doprovodů napříč celým spektrem pohyblivých obrázků a dodali tak zkrácenému sestřihu potřebný tah na branku i příval emocí a energie. A dali tak vzniknout zcela novému filmu. Lepšímu; dokonalému. (04.03.2010)