Režie:
Ellen KurasKamera:
Paweł EdelmanHudba:
Alexandre DesplatHrají:
Kate Winslet, Alexander Skarsgård, Andrea Riseborough, Marion Cotillard, Josh O'Connor, Andy Samberg, Noémie Merlant, James Murray, Samuel Barnett (více)Obsahy(2)
Lee Millerová (Kate Winslet) začala svou kariéru jako prominentní modelka, pohybující se v předních módních kruzích Paříže a New Yorku. V roce 1938 tráví dovolenou na prosluněném jihu Francie se svými nejbližšími přáteli z uměleckých kruhů. Soustředí se již výhradně na svou vlastní práci jako fotografka. Její osudovou láskou se stává anglický obchodník s uměním, Roland Penrose (Alexander Skarsgard). Hrozba války visí ve vzduchu a téměř přes noc se všechno v jejich každodenním životě zcela změní. Po přestěhování do Londýna Lee odmítá dělat, co se od žen během války očekává. Místo toho se rozhodne postavit patriarchátu a dokázat nemožné. Samotná se vydává na frontu v Evropě. Jako válečná korespondentka a fotografka pro magazín Vogue se ocitá v první linii nejkrutějších bojů druhé světové války. Její hluboké pochopení a empatie pro ženy a bezhlasé oběti hrozných zločinů jí umožní vytvořit snímky zachycující jak křehkost, tak nezlomnou zuřivost a lidskou schopnost přežít, existovat, bojovat, bránit se a žít. Lee je často vnímaná jako model a múza, ale její vnitřní síla, houževnatost, vášeň pro život a odvaha riskovat jí pomohlo vytvořit děsivě naléhavé snímky, které se nesmazatelně vryjí do historie. (Bioscop)
(více)Videa (3)
Recenze (46)
Tohle je pro mě oříšek.. Život a dílo Lee Millerové mám solidně nastudované a tak mám s tímhle filmem, na který jsem se dlouho těšil, nakonec docela problém. Nejen, že to vynechává několik zajímavých a snad i zásadních etap jejího života (od rozpuku její ženskosti, kdy pózovala nahá svému otci, amatérskému fotografovi, přes osudové setkání/srážku s vydavatelem Vogue, suverénní vpád do ateliéru Man Raye, až po fotograficky plodný pobyt v Egyptě.. její schopnost rozejít se z každým svým chlapem tak aby byl stále její přítel, dal jí požehnání a balík doláčů do dalšího života, atd,atd.) ale z poměrně velké části to působí jako hodně suchoprdská a průměrná biografie. Naprosto chápu, že pro Winsletovou je to srdcovka a snaží se co to jde, ale (a teď nechci být zlej. Mám Kate rád, líbí se mi jak přirozeně stárne a přitom je pořád sexy) s tímhle filmem přichází v momentě kdy má o znatelných deset let a deset kilo vice, než by měla mít Lee na plátně. A jako fakt, chraň bůh, nechci bodyšejmovat, jde hlavně o to, že energie se kterou tady Kate vystupuje je energie už životem vyklidněné ženské a ne energie avangardní, po dobrodružství toužící neřízené střely jakou tenkrát byla Lee. Do mnoha scén tak Kate jaksi úplně nepasuje a často to vypadá, že se díky tomu ta či ona scéna jakoby minula náladou a účinkem... Na druhou stranu. Některé scény fungují parádně (scéna v koupelně, polní nemocnice, některé fragmenty z koncentráků..). Hodně cením, že jsem celou dobu v duchu nadával na rámování filmu (nebudu to blíže specifikovat) aby se nakonec ukázalo, že si mě filmaři jen vodili kudy potřebovali a nakonec to celé přetočili do něčeho co nejen, že má smysl, ale má to i emoci která má sílu zasáhnout... Má to momenty kdy jsem zvažoval, že tomu dám 2/5 a má to momenty kdy to je čisté 4/5.. Jako fanda Lee jsem čekal něco komplexnějšího a celkově kvalitnějšího, ale jsem vlastně rád, že to vzniklo a třeba díky tomu více lidí objeví Lee Millerovou (za mě prototyp parádní ženské). ()
Lee Miller bola modelka, ktorá sa presadila aj ako fotografka a počas druhej svetovej vojny sa stala vojnovou korešpondentkou pre Vogue. Bola nezávislá, tvrdohlavá, avantgardná neriadená strela, z ktorej života by sa dal napísať scenár pre rozsiahly seriál. Film nám Lee predstavuje z pohľadu jej charakterových čŕt, pričom dôraz je kladený na jej pôsobenie vo vojnovej Európe. Nie je to teda komplexný životopis, ktorý by mapoval všetky etapy jej života, čo mnohí diváci filmu vyčítajú. Na jednej strane majú pravdu, ale ja oceňujem, že sa scenár dôsledne zameral na jednu etapu a vynechal ostatné, ktoré by možno zbytočne riedili obsah a pôsobili telegraficky. Kate Winslet bola skvelá a film posunula o úroveň vyššie. Výborne svoj priestor využila aj Marion Cotillard. Ide o štandardný životopisný film, ktorý zaujme skôr obsahom než formou. Odporučil by som ho fanúšikom Vogue alebo tým, ktorí sa chcú na dianie vo vojnovej Európe pozrieť očami nesmierne zaujímavej hlavnej hrdinky. Ostatné fázy jej života si však budete musieť naštudovať inde. 80% Lumiere ()
Po traileru sem čekal emocionální smršť říznutou válečným filmem a místo toho jsem dostal poměrně tuctový životopis jedné osobité dámy, která by si zasloužila o něco lepší film. Ač sem se opravdu snažil tomu filmu jít hodně naproti, tak vzhledem k nemalému očekávání přišlo spíš zklamání. Kate Winslet je sice opět skvělá, ale jen její výkon tentokrát nestačí…65% ()
Dnes už asi pomaly nadbytočná vec, či vec ktorá trochu stráca na pôsobivosti. Už dekády a dekády sledujeme filmy o 2. svetovej vojne. A po dekádach indoktrinácie a vzdelávania a moralizovania o tom aká je vojna zverstvo, aké vojnové a iné zločiny sú neodpustiteľné, sme dnes v časoch, kedy sa ukazuje, že postupne sa krôčik po krôčiku vraciame do situácií, v ktorých sme boli pred či počas 2. svetovej, len sú aktualizované v dnešnom kabáte a o dnešné trendy, technológie a zvyky. Čiže asi nevyhnutný, alebo pre niekoho (alebo objektívne) smutný fakt je, že desaťročia podčiarkovaný odkaz filmov ako Lee a mnohých iných dosiahol viac-menej len to, že fašizmus, a útlak v demokratických rozvinutých krajinách nastupuje dnes pod trochu šikovnejšími, pozmenenými zámienkami, ale prenastavovanie tolerancie toho čo je vo verejnom priestore a všeobecne akceptovateľné prebieha podobne ako pred II. sv. už asi dekádu (odkedy nastúpil v USA do prezidentského úradu Trump) a naspäť sa už ísť nedá. Čiže po rokoch Schindlerových zoznamov, Pianistov, Vojakov ryanov, Bratstiev neohrozených, Dunkirkov, Valkýr, Králičkov Jojo a pod. sme tak či onak dospeli tam kde predtým, až si človek rezignovane či rozčarovane hovorí či to pranierovanie a vzdelávanie nebola len strata času (nebola), lebo tomu nevyhnutnému v ľudskej podstate (tzn. vždy nejako medzi sebou bojovať, viesť vojny, konflikty, a pod.) sa zdá sa jednoducho vyhnúť nedá a povojnové generácie v USA, Európe a možno aj v rusku len po pár desaťročí mylne žili v komfortnom a mylnom presvedčení, že "toto sa už znova stať nemôže". A aha, nie sme od toho ďaleko. Čiže čo nové či dnes zásadné do pléna diskusií na tému vojnových hrôz prináša šokujúcich pár obrázkov nejakej, podľa filmu skôr kariéristicky motivovanej a hojne bohémskej, fotografky, keď dnes si stačí otvoriť Denník N či iné periodikum, alebo na webe live sledovať ako pršia Iránske rakety na Izrael, a to je ešte asi len špička toho čo sa v Izraeli, Palestíne, na Ukrajine momentálne deje a podobne ako to preveril čas po II. svetovej to bude preverovať asi aj teraz. Čiže slušné, dobre zahrané, Kate Winslet zjavne naozaj má akúsi úchylku na obnažovanie poprsia lebo ho vidíme už po neviemkoľký krát a nutné dodať že v skoro 50-ke vyzerá hádam viac k svetu ako keď mala 23 v Titanicu, ale videli sme to už prepracovanejšie a lepšie a zabehnuté mantinely podobných filmov sa dnes javia ako už trochu neaktuálne, či ako varovný prst, ktorý by momentálne možno mal, ak má za cieľ nejaký silnejší/efektívnejší odkaz či apel, vystríhať aj o niečom inom alebo kus inak. Možno sa o pár rokov dočkáme niečoho odvážneho a silnejšieho, ako keď v roku 1940 ešte za víru II. sv. Charlie Chaplin natočil Veľkého diktátora. Čo je ale otázne ako sa niečo podobné dnes vôbec dá, keď napríklad Joker 2 sa pokúša, možno v nadväznosti na to že sú ľudia čo pomaľovaní ako Joker chodili po jednotke na protesty, komunikovať že byť psycho vrah nie je veľmi cool ani ospravedlniteľné, a chudák Todd Phillips a Joaquin Phoenix ešte aby sa báli otvoriť internet či im tam nejaký blázon nezanechá odkaz typu "Eliminate Todd Phillips". () (méně) (více)
Lee splňuje skoro všechna kritéria pro zručně natočený životopisný film. Pokud v rámci znalosti její jména i práce od tohoto filmu budete očekávat válečnou řežbu ve stylu Ryana, pak asi budete zklamáni. Ponoříte-li se ale hlouběji do jejího příběhu, bude se vám líbit. Dnešnímu mužskému divákovi již uvyklému současné mnohdy až šílené emancipaci žen může přijít podivné, že ještě před 80 lety to bylo jinak. Že tehdejšímu světu vládli muži a ženy měly jimi určená místa. Vycházelo se z dnes už zastaralých znalostí, že žena je křehká a slabá. Že to byla příroda kdo určila, že ona rodí děti, že ona je kojí a když jsou malé, stará se o ně. Případně v rámci toho i o domácnost. Muž zajišťoval bezpečí a potravu pro rodinu. Tento velmi primitivní koncept kupodivu vydržel fungovat od pravěku až do padesátých let minulého století. Dnes je situace bohudíky jiná. Vše se krásně vyrovnalo ba až přerovnalo a protože je na rozdíl od nás,lidí moderních matka příroda úplně pitomá a určila to blbě, změnili jsme si to k obrazu svému. Nikoho dnes nepřekvapí muži na mateřské dovolené, mužské páry vychovávající potomstvo své i cizí a na fotky těhotných mužů dnes už hledíme spíše s něžným dojetím, než s údivem či dokonce odporem. Ženy, ta křehká stvoření zatím drží otěže světové ekonomiky, zasedají ve vládách, jezdí s bagry, vrtnými soupravami, nebo pilotují stíhací letouny páté generace. Prostě už je dobře a křivdy byly napraveny. Ne vše v těch dřívějších dobách bylo vůči ženám ok, to uznávám. To, co začalo nesměle po první světové válce, během níž se zjistilo, že žena může v podstatě plnohodnotně zastupovat bojující muže v zázemí vedlo k jejich postupné emancipaci. Do toho různé nové názorové proudy, partičky intelektuálů, moderní přístupy, snaha o změnu a jsme v období ve kterém začíná tento film. Lee zcela jistě ovlivněna tím vším i vědomím, že její fotky mají široký dosah pochopila, že může být i ona platná ve válečném úsilí. Asi si plně neuvědomila, že armádní snahy spojenců nepouštět ženy na frontu nebyly jen z důvodů jejich slabší tělesné schránky, ale hlavně duševní. Fronta dokázala psychicky rozložit i odolné chlapy. Rozleptat je na kousíčky. To se dobře vědělo už od první světové. Co teprve křehká žena v palbě? Žena vidící masakry kolem sebe? Já pár knih od válečných korespondentů četl. Většinou šli s jednotkami společně a byli snimi u všeho hned v první sledu. Čtení je to někdy drsné. Konec konců tu kousek ode mne na poličce leží i kniha Osmara White - Cesta dobyvatelů, Steibeckova - Byla kdysi válka i kniha od Ernieho Pyle, který na Okinawě při výkonu své práce válečného korespondenta padl. Lee se podařilo dostat tam, kam jiné ženy nemohly. Nejen že dělala skvělé fotky, ale byla také symbolem možných změn, právě pro to co jako žena dokázala. Když jsem se bavil se známými o filmu, divili se jak jí vzala ta návštěva osvobozeného koncentračního tábora. A uvědomil jsem si, jak moc už jsme zkažení. Jak nic už pro nás neznamená hromada mrtvol co kdysi byli lidmi. Otupěli jsme. Zabíjení nás provází celé dvacáté století a jeho explicitní zobrazování díky moderním a digitálním technologiím tupí naše smysly. Tupí soucit a tupí i tolik potřebný strach o život. Bez strachu nejsou instinkty a bez instinktů vás může snadněji dostat predátor. To platilo od pravěku a platí to i dnes. A nemyslím je fyzicky. Za války se nevědělo co se děje s těmi všemi co odjeli z evropských měst vlaky v transportech. Těm co se jim podařilo z táborů smrti utéci nikdo nevěřil. A pokud, mělo se to za anomálii jednoho lokálního místa. Tehdejší obyvatele Evropy prostě ani ve snu nenapadlo, že vcelku civilizovaný německý národ by byl schopen celé rodiny s dětmi narvat do dobytčáků a odvézt do továren na smrt, kde by ještě části jejich mrtvol ,,efektivně" využil. Šatstvo, obuv, šperky, vlasy, zlaté zuby... Proto ten šok, když první spojenecké jednotky vstoupili do vrat koncentračních táborů. A v šoku byli kupodivu i ruSSáci v polských táborech. Nejeden bojem zakalený pěšák nikdy nezapomněl co tam viděl a co teprve chudák ona. Ti co tábory smrti přežili, nikdy o nich nemluvili po válce. Snad ještě při soudních procesech s nacistickými válečnými zločinnci. Ale pak už ne. Každý si své trauma zamkl v sobě a snažil se začít znovu i když už to mnohdy nešlo. Až po dopadení Eichmanna v šedesátých letech a při soudním procesu s ním, se spousta bývalých vězňů rozhodla začít mluvit. V té době vyšlo mnoho autobiografií na toto téma. Proto se Lee vůbec nedivím, že ji to tak traumatizovalo, pokud ovšem nešlo o smyšlenou zápletku. Její život podrobně neznám, ale několik jejích fotek jsem viděl a samozřejmě nejznámější je ta z vany. Kate mám jako herečku moc rád. Není film, který by se mi s ní nelíbil. Tady hraje parádně. Je pořád krásná a tu padesátku byste jí málem nehádali. Nestydí se, což část mužského publika v jejích filmech jistě oceňuje :-). Zde se kritizovalo, že je tam té nahoty moc, ale já bych to ani neřekl. Je tam, kde má být. Konec filmu mně dostal a proto přidávám ještě jednu hvězdičku. Dávám za 4 ruličky filmu. * * * * () (méně) (více)
Galerie (12)
Zajímavosti (16)
- Natáčanie sa začalo koncom septembra 2022 v Chorvátsku. Potom sa presunulo do Maďarska, kde sa filmovalo aj v decembri 2022. Natáčalo sa aj vo Veľkej Británii. (Arsenal83)
- Kate Winslet a Marion Cotillard už predtým spolu hrali vo filme Nákaza (2011), no nezdieľali žiadne spoločné scény. Toto je prvýkrát, pričom Kate Winslet požiadala Cotillard o účasť v tomto filme listom. Marion Cotilard je veľká fanúšička Kate Winslet, takže reagovala s nadšením. (Arsenal83)
- Úlohu Rolanda Penrosa mal pôvodne hrať Jude Law. Po jeho odstúpení z projektu ho nahradil Alexander Skarsgård. (Arsenal83)
Reklama