Utrpení Panny orleánské

Velmi známý film, o kterém toho bylo hodně napsáno. Dodnes má svoje kvality. A to nejenom filmařské, ale i spirituální. Dreyer vycházel z autentických soudních záznamů. Film je zajímavý tím, jak sleduje celý proces. Vše je ale zredukováno do jednoho dne, což není historická pravda. Střídá soudní síň a mučírnu (podle dokladů Jana ve skutečnosti pravděpodobně mučena nebyla). Film se nezabývá tím, že Jana byla autentická bojovnice, která posunula francouzské dějiny. Na filmu je důležité duchovní utrpení Jany a její duchovní prožitek. Na němém filmu je samozřejmě nejzajímavější obraz. Zde s mnoha ostrými detaily. Kameraman se dívá na tváře Jany a soudců z podhledu z vykopané díry. Tím je zdůrazněna až karikaturnost postav. A Dreyer dokázal z představitelky Jany vymáčknout dokonalé emoce. I slzy musely být pravé. Maria Falconetti byla neznámá herečka, kterou Dreyer pro film objevil. Jana z Arku byla pravděpodobně postižena psychickou chorobou, slyšela různé hlasy... Ve filmu se objeví řada známých i neznámých herců i neherců. Scéna je plochá a není nijak zprostorněná. Zajímavostí je, že film shořel a zůstala jen kopie s cenzurními zásahy, s kterými režisér nesouhlasil. Pak byl ale negativ nalezen v norském psychiatrickém ústavu. Doporučuji film shlédnout s hudebním doprovodem skladatele Richarda Einhorna. (02.11.2017)

Jeden z nejlepších němých filmů vůbec... Geniální zpracování slavného příběhu o Johance z Arcu, které nenašlo a zřejmě ani nenajde přiměřeného následovníka... Luc Besson se se svou Johankou z Arku tomuto opusu ani nepřiblížil a ani Robert Bresson s Procesem Jany z Arcu, která je způsobem vyprávění podobná, nedosahuje kvalit Dreyerova veledíla. Minimalisticky pojaté dekorace jsou doplňovány bohatou škálou výrazových prostředků a zejména neuvěřitelný výkon Marie Falconetti v roli Johanky bere dech... Dreyer zdůrazňoval kde mohl kontrastní rozdíl mezi prostou zbožnou dívkou a ďábleskými kněžími, kteří pro samou nenávist a nepřekonatelnou ortodoxii ženou hlavní hrdinku až na hranici. Film již v době svého vzniku čelil mnohým cenzurním zásahům a brzy dokonce shořel originální negativ filmu. Dlouhou dobu byl film znám jen z poničených kopií. Ještě že byla nalezena poměrně zachovalá kopie, kterou dnes v doprovodu skvělé hudby Richarda Einhorna můžeme sledovat se zatajeným dechem. (25.07.2006)

S dobře voleným živým hudebním doprovodem (potlesk pro orchestr BERG) se i tato Johanka může stát strhujícím zážitkem. Toto zpracování jejího utrpení samozřejmě má své neochvějné místo v dějinách filmu a stejně tak přirozeně patří mezi nejčastěji adaptovaná témata. Nicméně právě díky minimalistickému řešení Dreyera o něco ostřeji ulpívá na povrchu paradox interpretace její neochvějné víry. A pakliže se ohlédnu za celou tou škálou různých projektů počínaje Mélièsem a českým muzikálem nekonče, jako už tolikrát, musím jako jedinečnou vyzdvihnout Das Mädchen Johannu (1935) mezi všemi. (16.03.2012)

Tenhle film je jako emocionální dynamit. Co se zdá ze začátku jako malý plamínek, je ve skutečnosti pouhé zapálení rozbušky. Postupem času si začnete uvědomovat sílu filmu, abyste na konci skončili chtě-nechtě rozcupovaní na kousky. Rafinovaná práce s detailem a úhly snímání, neskutečná přesvědčivost hlavní protagonistky a hudba Richarda Einhorna jsou v kombinaci skutečně zdrcující. (11.06.2016)

To, co bychom dnes nazvali soudním dramatem, prostě bez zvuku fungovat nemůže. Ne úplně. Utrpení Panny orleánské má jistě své kouzlo, ale čtyři hvězdy dávám jen z úcty - hrozně se to opakuje a neustálý mučednický výraz hrdinky se postupně stává tak trochu směšný. Uznávám ale, že jde spíš o mojí neochotu než o chybu snímku. (05.04.2011)