Suďba čelověka
The Destiny of a Man
Osud človeka
Fate of a Man
Režie:
Sergej BondarčukKamera:
Vladimir MonachovObsahy(2)
Na motivy stejnojmenné novely klasika ruské literatury Michaila Šolochova natočil Sergej Bondarčuk v roce 1959 svůj režisérský debut a zároveň se zhostil hlavní role. Osud člověka vypráví příběh frontového řidiče Andreje Sokolova, jehož klidné živobytí naruší válka, která ho postupně připraví o vše. Přesto se dokáže zvednout a kráčet životem dál. Osud člověka byl natočen poměrně záhy po skončení druhé světové války, přitom však nesází na vlastenecký patos. Naopak, všímá si více toho, jakou spoušť napáchala válka v životech miliónů obyčejných lidí. Právě takové filmy (připomeňme například snímky Jeřábi táhnou či Ivanovo dětství) však mají schopnost zprostředkovat hrůzy války opravdověji než výpravné, oslavné epopeje. Oproti tónu Šolochovovy novely, která glorifikuje hrdinství prostého člověka, zdůrazňuje Bondarčuk expresionistickými filmovými postupy iracionalitu války a šílenou náhodnost přežití jednotlivce. Některé scény (rampa koncentračního tábora, útěk ze zajetí) působí podivuhodně současným dojmem. (Česká televize)
(více)Recenze (94)
Za komoušů několikrát v televizi uváděný válečný velkofilm. Režisér Bondarčuk se skvostně zhostil i hlavní role. Musím se přiznat, že s odstupem let si tento film už celý nevybavím, ale tehdy to pro mně byl velký zážitek. Dodnes nezapomenu na strhující scénu, kdy Bondarčuk jako vězeň v koncetráku jde k veliteli lágru škemrat o jídlo a tím de facto i vstříc jisté smrti. Té se nakonec za pomoci vodky zázračně vyhne, způsobem, který neprozradím, abych nespoiloval. Jenomže stejně pochybuju, že to někdo uvidí, protože dneska nejsou sovětské filmy v kurzu a to velice NEZASLOUŽENĚ. Spousta sovětských filmů je parádních, bez otravné komunistické propagandy a je to škoda, že se nevysílají. ()
Válečná lyrika, žanr ryze sovětský. Osud člověka je jeden z těch lepších, dobovým schematismem nezatížený sovětský válečný film. Propagandistický rozměr lze ovšem nalézt i tady - onen ,,nový sovětský člověk", který bude přese všechna příkoří a strasti budovat nový světový řád...plus obrovské množství sentimentu a sentimentálních scén, to trochu bije do očí - zvláště těch dnešních navyklých rastru realismu a civilismu... Nejlepším sovětským válečným filmem této dekády tak pro mne dál zůstává o tři roky mladší Tarkovského Ivanovo dětství... ()
Bondarčukův sice černobílý, ale vnitřně velmi barevný film o tragickém lidském osudu ruského vojáka Sokolova. Přežil jsem tradičně rozvláčnější ruský začátek (předlohou byla novela od Šolochova, autora Tichého Donu - kdo to četl, ví o čem mluvím). Pak začal film o osudech Němci zajatého vojáka být napínavý a později i velmi silný a dojemný. Snímek připomíná svým stylem další výborné sovětské filmy - Bojovali za vlast, nebo Příběh opravdového člověka. Ukázka (po první sklenici nezajídám): http://www.youtube.com/watch?v=l8jK3op7fwI&feature=related ()
Ambiciózní debutant Bondarčuk moc dobře věděl, čeho chce dosáhnout. A především zvládnul využít své doby k získání prostředků, aniž by ale jako tolik jiných ruských filmařů ztratil tvář. Překvapivě málo propagandistický a stejně překvapivě kvalitní Osud člověka ukazuje, že mu na rozdíl od třeba Ejzenštejna nebylo jedno, o čem točí - nejde tu jen o filmové řemeslo pro sebe sama, ale opravdu dějem kvalitní film. 4 a 1/2 ()
Osud člověka je o několik tříd lepší, než 99% filmů vzešlých z produkce SSSR. Tématicky sice zapadá do šablony, jakou tehdy po sovětských tvůrcích strana a vláda vyžadovala, ale zpracováním naprosto vybočuje. Bondarčuk se chytře vyhnul povinné komunistické propagandě, zaměřil se pouze na člověka jako takového, a do filmu nepustil snad nic, za co by se dnes musel stydět. Opravdový lišák, tenhle soudruh Bondarčuk. ()
Přiznávám, že při scéně v autě na konci jsem měl sucho v krku a vlhko v očích. "Za co jsi mě živote tak potrestal." Několik scén se až nápadně připomíná v Schindlerově seznamu (zástup lidí před pecí, z níž stoupá kouř). ()
Když jsem po mnoha letech Osud člověka opět zhlédl, hodně jsem o něm přemýšlel. Ne, že by neměl řadu předností, a ne, že by nevyčníval z dobové sovětské produkce, na prvotinu je to překvapivě vyzrálé dílo, jenže je tam nejedno ale. Svých nadšených obdivovatelů má konec konců Bondarčuk dost, takže se nakonec, jak bývá u mě zvykem, když jsem na vážkách, přikláním tam, kde ostatní hodnotí výš, k nižšímu hodnocení. Kdo tvrdí, že film postrádá nebo minimalizuje propagandistický rozměr, má pořádné klapky na očích. Snaha konstruovat nového sovětského člověka je ve skutečnosti výrazná. Osobně mi vadí i sentiment, kde Bondarčuk promyšleně pracuje s dětským sirotkem. Pokud jde o únik ze zajetí, tak snadno by to asi v reálu nešlo, ale asi nejvíc to skřípe ve scéně konfrontace se šéfem lágru. Tady Bondarčuk promyšleně hraje na patetickou vlasteneckou notečku. Neupírám Bondarčukovi výjimečný talent, ale mám pocit, že hrál v sovětské kinematografii podobnou roli jako u nás Otakar Vávra. Osud člověka je dobrý, ale v mých očích nikoliv výjimečný. Celkový dojem: 65 %. ()
Moje první filmové setkání s panem Bondarčukem dopadlo dobře. Osud člověka mě zaujmul svoji syrovostí, uvěřitelností (i když uznávám, že to občas trochu skřípalo), zajímavým příběhem a výborně zahraným hlavním hrdinou. Dokonce se zde našlo místo i pro trochu sentimentu. Ještě s ohledem na rok výroby a technickou kvalitu snímku to budou poctivé 4*. ()
Superlativy ověnčené přetlumočení klasické Šolochovovy prózy plně zapadá do blížících se vrcholů protiřečivého chruščovovského tání (otěpeli). Hluboký humanismus, kořenící v tradicích klasické ruské literatury předminulého století, jakoby byl Bondarčukovou přípravou na VÁLKU A MÍR. Soužití dvou válkou zničených lidí v nepředstavitelně zpustošené zemi, jejich splývavě vzlínavé poznenáhlé sbližování, návrat do běžných, a přece tak vzácných lidských vztahů, do lidství a normálně tlukoucího srdce vůbec, proces, který díky kameře i režii sledujeme doslova krok za krokem, řeknou o válce víc než veletucty sebelépe zvládnutých válečných scén. Vysvětlit, jak je možné, že tak kvalitní filmy mohly vznikat v režimu, který k humanismu a úctě k člověku měl tak daleko, není snadné. Věta, že režim nikdy nedokázal zcela zapřít svá humanistická hodnotová východiska pocházející ještě ze sklonku carské éry, určitě nepřesvědčí. Lepší interpretační alternativu ale nemám. A tak se znovu a znovu dívám na dílo, kterého se nelze nasytit. Dívám a cítím, jak mravně, lidsky, pookřívám. ()
Moc se zde nemluví, obrazy mluví samy za sebe.. Díkybohu, že zde opravdu není skoro žádná propaganda. Závěr je příjemně optimistický, po vší té hrůze války, ale scéna s vodkou se mi extrémně nezamlouvala..fakt ne. Připadala mi naprosto nevhodná a neuvěřitelná v jinak realistickém filmu. 90% ()
Působivé protiválečné drama, kde je bez patosu, hysterie a vehementně projevených emocí, které vyvolávají v divácích spíš pocit trapnosti než soucitu, ukázáno, o co všechno může člověka připravit válka. O všechno a o všechny. ()
V roku 1957 napísal významný ruský spisovateľ Michail Alexandrovič Šolochov novelu "Osud človeka". Je to sonda do duše jednoduchého muža, ktorému do života kruto zasiahla druhá svetová vojna. Hlavný hrdina Andrej Sokolov na vlastnej koži zažil vojnové peklo a hrôzy nemeckých zajateckých táborov. Len vďaka odvahe, húževnatosti a cti sa mu podarilo prežiť. Už v roku 1959 bolo toto literárne dielo sfilmované. Postaral sa o to ruský herec a režisér Sergej Bondarčuk. Hoci to bol jeho režisérsky debut, natočil veľmi kvalitný snímok. Sám tiež bravúrnym spôsobom stvárnil aj hlavnú postavu. **** ()
Osud člověka vypráví příběh frontového řidiče Andreje Sokolova, na kterého jako na mnoho jiných sovětských občanů dolehnou válečné události. Film sleduje Sokolovův život od raných 20. let, kdy se seznámil se svojí manželkou až po rok 1946. v letech meziválečných měl relativně šťastný život, vše přeruší až válka, která je také původcem všech Sokolovových strastí. Účinky filmu doslova ohryzávají lidskou vnímavost až do morku kostí, žádná falešná nostalgie a sentiment se nekoná. Podmínky v nichž musí Sokolov živořit během německého zajetí jsou zobrazeny s naturalistickou syrovostí a drsností. Proti nim se staví obyčený člověk Sokolov jakožto síla, kterou ani útrapy války nezlomí. Byť přijde ve válce úplně o všechno je schopen dále žít a najít smysl svého života. Celek se zakládá na jednotlivých přelomových scénách, které se každému divákovi s aspon kouskem citu v těle vryjí do paměti. ()
Skvělý Bondarčuk, mimořádně silný film, bylo by již načase občas nějaké tyto filmy zopakovat.Tu scénu, o niíž píše Lima chléb - vodka asi málokdo zapomene. (Za svoju pogibeľ vyplju....Posle pjervogo stakana nezakusyvaju...Posle vtorogo stakana neprivyk zakusyvať...) A ten stakan byl pořádný skoro půllitrový. Vrcholem gradace toho válkou zpackaného života jedinců přece jen není naprostá beznaděj a to je ta jímavá scéna v náklaďáku v závěru filmu, jak píše ve svém komentáři landau. Kromě několika domácích ocenění získal v r. 1959 hlavní cenu MFF v Lokarnu a hlavní cenu film. festivalu pracujících v ČSR - Křišťálovou vázu. ()
Sergej Bondarčuk je skvelý a šikovný chlapík. Osud človeka je bez nadsázky jeden z najlepších /ruských/ vojnových filmov. Píšem vojnových, ale paradoxne sa vo filme takmer vôbec nebojuje. Rusi natočili desiatky propagandistických filmov s udatnými hrdinami, kde často veje červená zástava a mená ako Lenin a hlavne Stalin sa ozývajú až podozrivo často. Tomuto sa Bondarčuk šikovne vyhol a sústredil sa iba na človeka ako takého, s ktorým sa môže stotožniť úplne každý. Aj preto je film rovnako aktuálny ako v čase svojho vzniku. Naozaj, osud človeka v tomto filme je ťažko skúšaný. Niektoré scény sú aj dnes veľmi pôsobivé a Sergej Bondarčuk by určite ani dnes nič v tomto filme nemenil. Scéna s nemeckým veliteľom a posledným pohárikom pred popravou je nesmrteľná.Odráža nezlomnú povahu ruského vojaka a aj preto na veliteľa zapôsobil a daroval mu život. Ale žiadna výhra to nieje. Po všetkých tých útrapách, ktoré hlavná postava musí prežiť sa v jeho temnom živote predsa len objaví záblesk svetla. Následuje jedna z najsilnejších scén a je takmer isté, že si ju budete do smrti pamätať..." A vieš kto ja som?...Predsa tvoj otec !" Tento moment vám iste zovrie hrdlo a mnohí si iste aj poplačú. Jeden z mála filmov, ktorý sa dá pozerať dookola a neomrzí, čo vypovedá o jeho neskutočej kvalite. Bondarčuk - maladec! 100%. ()
Silná protivojnová výpoveď s pár úžasnými scénami (naháňačka s lietadlom, chlastanie pred popravou, záverečná pointa). Bondarčukovi to svedčí aj v komornejšom vydaní. 9/10 ()
Kinematografický pojem, Osud člověka, známý snímek, známá povídka od Šolochova. Na to, že jde o režijní debut Bondarčuka, tak se sluší smeknout klobouk, protože jde o vskutku zdařilý počin, jenž má řadu sugestivních scén, dobrou hudbu a rovněž kameru. Příběh sám o sobě má sílu a když už byla řeč o scénách ve filmu, tak řada z nich zůstane v divákově paměti na delší čas - kouřící komíny v táboře a dav lidí směřující do krematoria nebo Sokolov a pití pálenky, kterou nezajídá po jedné, ani po dvou sklenkách, či odstrčení ženy při loučení na nádraží. Některé pasáže filmu mají i určité napětí, ovšem čekal jsem větší. S blížícím se koncem je příběh i emotivnější, což je velké plus a důvod, proč zvažuji i pátou hvězdičku. ()
Bondarčuk sice občas příliš osekává charakter lidskosti na kýčovité a jednoduché filmové motivy, ale přesto (nebo právě proto) mu pod rukama vykvetl nádherný pacifistický příběh o jednom obyčejném člověku v neobyčejně zlých časech. Žádná dobová propaganda, pouze syrový pohled na válečné hrůzy a následky optikou výpravného světového filmu, který nad ostatní nevyniká, ale své důležité místo si v dějinách nejen sovětské kinematografie bezpochyby zaslouží. Hlavně několik scén (vodka s nepřítelem, závěr v autě) se řadí svou výpovědí mezi ty nezapomenutelné... 75% ()
Depresívna psychologická sonda do útrob zlomenej mysle ruského vojaka, zomletého vojnovou mašinériou. Po lyrickom spomienkovom úvode sa Sokolov čoskoro dostáva do zajatia, v ktorom čelí ťažkým podmienkam, násiliu zo strany nemeckých vojakov a vnútornej bolesti. Osud človeka je v prvom rade tragédiou jedinca, padajúceho pod ranami osudu a opäť sa stávajúceho na nohy, poháňaného vidinou návratu k rodine. Mnohé sugestívne pasáže sa priam vryjú do pamäte, či už je to vyvrcholenie pochodu zajatcov scénou v kostole, záber na davy ľudí prúdiacich do továrne alebo technicky brilantne a nesmierne efektne natočeným prejazdom cez bojové pásmo v prestrojení za nemeckého dôstojníka, pri ktorej som takmer nedýchal. Lyrický záver s prísľubom do budúcnosti aspoň trochu vytrháva z emočne vypjatého príbehu a dostavuje sa vítaná katarzia. Ťažký a osobitý sovietsky vojnový snímok, ktorému sa aj vďaka Bondarčukovmu výkonu vyrovná máločo. 85% ()
Sergej Bondarčuk byl génius jak herecky, tak především režijně. Jeho debut Osud člověka podle stejnojmenné novely Michaila Šolochova (Nobelova cena) patří k celé vlně několika ruských filmů, které se na přelomu 50. a 60. let něajkým způsobem v rámci mezí vymezovaly vůči tehdejší sovětské propagandě a vyhrávaly za to ceny na západních festivalech. Celá scéna dialogu v autě mezi Bondarčukem a představitelem malého Váňušky patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo v ruské filmové historii natočeno. Osud člověka je film, který by měl patřit k základním znalostem každého filmového fanouška. Velmi sugestivní snímek ani po více než padesáti letech od svého vzniku neztratil nic ze svého kouzla. Skvělá režie (ať už scéna skupin lidí před vysokou pecí nebo pasáž, kde se Sokolov ve snu hovoří se svou rodinou), naprosto brilantní kamera a závěr, u kterého vás mrazí a zároveň máte slzy v očích. "Ja tvoj otěc." ()