Betlémské světlo

"Vy ne, vy už jděte do prdele." Jasně, není to nejlepší Svěrák, ale den po projekci kina se ve mně film rozležel a musím říct, že mě to vlastně hrozně bavilo. Zdeněk Svěrák už nemusí nikomu nic dokazovat, v pětaosmdesáti si chce očividně už jenom hrát a bavit se, čímž baví i mě. Už samotný námět je docela originální, nebo aspoň v našich luzích a hájích. Navíc všechny ty povídky, podle kterých je film natočený, mám moc rád a tady je duo Svěrákovic pěkně pospojovalo do jednoho příběhu. Zkrátka a dobře jsem za takovéto milé malé filmečky rád, v dnešní době dvojnásob. (Herecké obsazení skvělé, i ten Kotek tu vysíral jen maličko). (28.03.2022)

Osvědčená tvůrčí značka Svěrák & Svěrák opět připravila vyhledávaný komfort pro všechny divácké kategorie. Nejedná se sice v žádném případě o scenáristické ani jiné spasení českého filmu, ovšem Svěráci se duchem vrátili k Vratným lahvím. Jsem si jist, že při své tvůrčí práci na tenhle svůj úspěšný film pomysleli a chtěli na něj nějakým způsobem navázat. V tomto filmu lze nalézt hned několik styčných bodů: velmi podobná až totožná herecká sestava ve vedlejších rolích (Budař, Vetchý, Táborský, Macháček) a hlavně opětně Daniela Kolářová po boku Zdeňka Svěráka a jejich neustálé hašteření a špičkování. Příběh je vlastně celkem jednoduchý. Postarší spisovatel Šejnoha, který píše další ze svých povídkových knih, zažívá se svými fiktivními románovými postavami, kterými se inspiroval ze svého okolí, opravdové peripetie. Vedle toho bojuje se svojí tvůrčí krizí, zlobí ho zdraví a z rovnováhy ho vyvádí i jeho hašteřivá manželka, se kterou je evidentně už jen ze zvyku. Zdeněk Svěrák film zřetelně táhne a jeho postava je osobnostní dobrák, co každou chvíli chce diváka dojmout i rozesmát. Je třeba počítat s tím, že fiktivní postavy mají své vlastní "uvažování", takže se spisovateli v různých situacích a na různých místech zjevují a stěžují si na své nedostatky, kterými je on sám coby autor obdařil. Nejzajímavější i nejvtipnější z fiktivního leporela postav je dvojice Vojtěch Kotek, frajerský fotograf, a Tereza Ramba, nedobytná lékárnice, a jejich náhlé milostné vzplanutí. Dalšími zástupci z jiných povídek je rodina Vladimíra Javorského, úzkostlivého otce, který prosí spisovatele o zázrak pro svého retardovaného syna. Úplně nejslabší a zcela nezajímavá je linie s automechanikem (Ondřej Vetchý), co používá svérázné léčitelské metody. A docela zvláštně a originálně působí sny hlavního hrdiny o jeho skonu, na jehož poslední cestě na onen svět ho dovedně vyprovází dvojice svérázných pohřebáků v podání Miroslava Táborského a Jana Budaře. Neustálé manželské soupeření Svěráka s Kolářovou silně připomene vtipné manželské zápolení z Vratných lahví. Přišlo mně, že sice bylo o poznání méně vtipné, ovšem stále velmi filmově funkční. Magický realismus, na nějž Svěráci tentokrát hodně sází, je v českém filmu poměrně ojedinělá záležitost. Takovýto tvůrčí prvek se jim daří zvládat s nadsázkou i nadhledem. Diváci mají opět možnost zažít zručně natočenou a tak trochu netradiční filmovou pohodu. 7/10 (08.09.2022)

Ani nevím, jak začít. Přijde mi to odbyté, po všech stránkách. Není to vtipné, není to ani ironické, ani se to nebere s nadhledem jako Vratné lahve, spíše je to takové uvzdychané, celé to plave po povrchu, ale neskutečně, navíc je to natočené jak televizní film, výprava skoro nulová. Pamatuju si z toho jen dvě věci - ve druhé půli filmu snad neustále nahou Terezu Rambu a pak vtip, kdy sedí Svěrák ráno na záchodě a z rádia se ozve "Začněte den s ranním... / sraním". Naštvalo mě, že věřící rodinka na konci vzhlíží k nebi k hlasu Svěráka jako k Bohu, to si mohl Svěrák skutečně odpustit, ačkoliv chápu, autor je nad svými postavami něco jako bůh. On tady pan Svěrák vůbec hodně koketuje s mystikou, vírou, ale asi podobně, jako když já bych psal o vesničce, kterou jsem zahlédl z okna rychlíku a zaujala mne třeba došková střecha. Celé to prolínání jednoho snu a autorovi se neustále se zjevujících postav je po čase otravné, navíc ani jeden příběh vlastně odnikud nikam nejde, není vypointován, nic, zkrátka jen tak odezní. A tak jsem si z filmu odnesl jen, že pan Svěrák asi rád řídí auto a kochá se Prahou, musí užívat léky, se ženou si moc nerozumí a bojí se ve svém věku přirozeně smrti, jako asi každý. Vadilo mi také, jak film skáče mezi groteskou, vážnějšími zamyšleními a pokusy o parodii, avšak naprosto neústrojně, bez ladu a skladu. Hlavní postava spisovatele je chvilku seriozní, pak se při výkladu v zámku chová jako vyložený idiot, a ne intelektuál, a takhle to jde ode zdi ke zdi celý film. (17.09.2022)

Já jsem nečetl žádné recenze, vnímal jsem pouze, že ohlasy nejsou nikterak nadšené. Vzhledem ke svému spíše vlažnému přístupu k tvorbě Jana Svěráka, kterou zbytečně nepřeceňuji, jsem nic neočekával a zašel po dlouhé době do kina. Rozpačitosti, rozporuplnosti a zmatenosti rozumím. Základní námět se mi ale líbí, měl by potěšit každého čtenáře či čtenářku. Bohužel mě zajímala a bavila pouze dějová linka základní a ta s Kotkem a Voříškovou, Vetchého jsem nepochopil vůbec a Javorského dějová linka se mi líbila až v samotném závěru, který završil celý film a dostál svému názvu. Herecky září především ženy Kolářová a Voříšková, avšak Javorského nelze pominout nikdy v ničem. Celkově je to u mě mezi třemi a čtyřmi hvězdami, takže dnes jsou to lepší tři hvězdičky. A nejlepší je samozřejmě plakát s Voříškovou a žehličkou, vizuálně nádherný a nápaditý. Dnes jsme s přítelkyní koupili novou žehličku, tak si rovněž nafotíme nějaký podobný :-) (20.03.2022)

"Já nedělám zázraky, ale legraci..."  Filmový zázrak tenhle film tedy není a že by to bylo vysloveně k popukání, to asi taky ne. Přesto to v lecčems je typický Svěrák (ať už otec tak i syn). Otce Svěráka film nezapře některými hláškami ("to je intimní záležitost jako když se sprchuješ... a ty mi lezeš do sprchy") či moudrými výroky ("Lidé dneska nechtějí praktické věci"...V kostele si taky věřící nestěžují na svého  stvořitele. Bylo by to marný..."), syna Svěráka zas výběr herců odkazující na jeho předchozí tvorbu. A nejde jen o oba hlavní protagonisty (Zdeněk Svěrák s Danou Kolářovou), u nichž má divák občas pocit, jako by si jen na chvíli odskočili a pak znovu naskočili do vlaku jménem Vratné  lahve. Hned v jedné z prvních replik, které pronese Ondřej Vetchý, nelze neslyšet jeho postavu hrobaře z Kolji. A Tereza Ramba je furt "kočka" a slušňačka zároveň jakou byla její maminka v Po strništi bos. Někomu možná může ta charakterová podobnost u zmiňovaných herců připadat trošku jako ztráta režisérské invence, mě to však připadá spíše  jako režisérský záměr. Záměr, který hned v úvodní snové scéně vtipně replikuje sám Zdeněk Svěrák: "Helenko, ani jsme se nerozloučili...."  Bylo by škoda se s tvorbou Zdeňka Svěráka nepřijít rozloučit. Zvláště když tento film rozhodně nejsou jen "páprdovské vtipy". (21.03.2022)