Dialóg 20-40-60

Muž a žena nikoliv po dvaceti, ale hnedle po dvou letech. A za ústřední geniální nápad by se nemuseli stydět ani Godard spolu s Truffautem. Místo Anouk Aimée a Jean-Louis Trintignanta se v hlavních rolích vystřídají tři páry a pokaždé je jeden z nich dabován. A dokonce ani to mi nevadilo, abych si užívala tak krásné novovlnění. (21.03.2014)

Věčný návrat stejného produkuje různost v lůně jednoty, díky níž se každý okamžik rozbíhá ve třech směrech, jen aby konvergoval ve vědomí diváka do jediného – pochopení, procítění? – bodu? – v němž neexistují tři různé varianty jedné předlohy, ale jediná matérie ve třech různých ztělesněních, které v divákovi musí koexistovat zároveň. Nejde o to sledovat možnosti ztvárnění jednoho textu v různých časech lidského života, ale o to, uchopit nemožnost přiblížit se v reálném světě tomu, abychom v životě viděli přítomnost složenou ze všech svých možností najednou. Slova, jež dostávají svojí pravdu až v ústech někoho jiného; opakování se v jiném kontextu, které zpětně vrhá světlo na něco, co přijde; realita rozpadající se v obraze a obnovující se v čase. Nejsilnější závěrečný dílec klenby (film funguje pouze jako celek) – 60 – pak v pohybu tragikomické metafikční reflexe, tak blízké 60. letům, ukazuje, že takové uchopení je dosud možné jen ve světě iluzivního umění, které je o to mocnější, o co se v realitě stává impotentnější. Jinak ale souhlasím s garmonem, že textová předloha filmu by si zasloužila více propracovat. (20.08.2019)

Výborná, slovenská alternativa, která se může hrdě postavit do řady filmů Nové vlny. Ať žiješ, jak žiješ, život před Tebe klade v podstatě stále a ty samé situace. Životní kolovrátek stylizující se zde do stále stejných dialogů, krásné ženy i velmi zdařilá hudba. Závěrečné divadelní představení pod dozorem J. Kronera výborně podtrhuje celkovou uvolněnou atmosféru snímku. (10.01.2014)

Šedesátá léta nabízala řadu zajímavých experimentů, které měvesměs baví. Nápad předvést tři různé filmové povídky se stejným dialogem s odstupem dvaceti let mě nadchnul. Možná by to kouzlo bylo znásobeno, kdyby divák o této skutečnosti nevěděl. Lečo tento moment překvapení jsme byli ochuzeni. Přistihla jsem se, jak už u prvního příběhu v hlavě šrotuje, jak asi bude vypadala druhý příběh ... U toho druhého už jsem se mírně nudila, protože díky nastavenému dialogu jsem věděla, co přijde a provedení bohužel příliš nepřekvapovalo. Líbila se mi třetí povídka, kde se podařilo se znastavené šablony krásně vylhat a bavily mě krásné grimasy Jozefa Krónera. Dialog byl dostatečně avantgardní, zajímavé bylo i výtvarné zpracování (byť jsem se z titulků nedověděla, kdo to měl vlastně na svědomí ...), ale nemohla jsem se ubránit dojmů, že vnější efekty přebyly děj. Kamera byla u prvního příběhu až příliš divoká, sice to mělo svůj výzhnam, ale mému oku to příliš nelahodilo. Počin zajímavý, ale připadala jsem si jako na výstavě moderního umění - sice se podívám, ale denně bych na to koukat nemohla. (18.06.2018)

Na jednej strane sa filmu nedá uprieť snaha o experimentovanie s jedným dialógom. Ďalej je to prvý slovenský náznak niečoho čo sa dá nazvať medzinárodným filmovým projektom - ako je napríklad v súčastnosti o niečo lepšia séria ďalších desať minúť, alebo Jarmuschove káva a cigarety. Ja viem, že porovnávať tieto filmy s týmto je trocha od veci, ale naozaj sa istá podobnosť aspoň čo sa týka prístupu k téme nedá odoprieť. Aj keď je tématicky tento film menej poetický. Veľmi mu ubližuje ohraničenosť jedným dialógom, ktorý až v poslednej poviedky s Krónerom je značne obzvláštnený. Ale tým, že nič nerieši a že jeho hlavnou témou je nedorozumenie čo nám je vysvetlené už prvou poviedkou, je film neprekvapivý a dramaticky nedotiahnutý. Film sa tak stáva nudným, vláčnym a aj napriek krátkej stopáži aj neznesiteľný. S týmto filmom ma Solan moc nenadchol. Aj keď sa musím priznať, že Jean - Pierre Léaud ma ako jeden z členov hereckého asnáblu skutočne potešil. (26.05.2012)