Reklama

Reklama

Město Zero

  • Sovětský svaz Gorod Zero (více)
všechny plakáty

Režisér Karen Šachnazarov již od studentských let spolupracuje se scenáristou Alexandrem Boroďanským. Z jejich spolupráce vznikl i film Město Zero. Jednoho dne přijede vlakem do obyčejného anonymního města (odtud i název filmu) inženýr Alexej Varakin, aby vyřídil v místní továrně obyčejnou obchodní záležitost. Události však nabývají naprosto odlišných forem, než by se dalo očekávat. Nahá sekretářka, zcela samozřejmě pracující v kanceláři, moučník v podobě lidské hlavy, zastřelený kuchař, a všechny další absurdní situace, jež nabírají nevysvětlitelnou rychlost a nad nimiž se nestačí užaslý a vystrašený Varakin ani zamyslet, vrcholí prohlídkou bizarního vlastivědného muzea. Voskové figuríny tu znázorňují slavné osobnosti města. Vedle sebe stojí Attila a Stalin, trojský král Dardan a první zdejší tanečníci rokenrolu, kohorta římských legionářů a občanka Petuchovová, živící se prostitucí během mezinárodního festivalu mládeže. Obyvatelé města se chovají jako lidé, ale divák žasne, jak mohou žít uprostřed tak nesmyslného světa. Naskýtá se otázka, zda-li není veškerá absurdnost díla jen přibarvenou realitou světa našeho. Ba co víc, zda není realita našeho žití jenom umělecky přenesena na plátno. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (41)

ripo 

všechny recenze uživatele

Brutálna kopa absurdít od začiatku až do polovice filmu ... Trošku viac sa tvorca venoval až takmer do detailu zobrazovaniu jednotlivých absurdných postáv, hlavne v múzeu, ale ako celok a hlavne s prihliadnutím na rok vzniku tohoto filmu, hodnotím ako nadpriemer ...! Jasná alegória na takú absurditu, akou bol celý Sojuz ... ()

Radko 

všechny recenze uživatele

Kafkovský pocit nemožnosti dosiahnuť zdanlivo jednoduché ciele, zahatané náhle sa vynárajúcimi prekážkami, prostredníctvom cesty inžiniera do nemenovaného ruského mesta. Navonok všetko funguje ako má, ale pod zdaním normálnosti sa skrývajú nepochopiteľné absurdity. Kombinácia odcudzenia, nemožnosti vyslobodenia sa z podivnej spleti úkazov, podozrení úradov spolu so zjavným poukázaním na zvláštne snové prežívanie v sovietskom systéme vytvoril v prvej polovici presvedčivé scény obsahujúce zopár výborných nápadov (prehliadka živo neživých sôch v múzeu, torta s podobou hlavy hosťa so živým okom). Žiaľ v druhej polovici sa atmosféra vytráca. Záver tak patrí k štandardnej ruskej analyzujúcej dumkovej produkcii, vážne sa tváriacej, opakujúcej použité motívy, no vo výsledku neukazujúcej veľa originálnej nápaditosti. ()

Reklama

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Město Zero jsem viděl v létě 1989 jen krátce před pádem reálného socialismu a tehdy to pro mě byl výrazný filmový zážitek. Ten pocit absurdity a nehybnosti jsem dobře znal z reálného života, byl jsem krátce po maturitě a měl jsem čerstvé zkušenosti z práce ve fabrice poznamenané systémem. Řada scén a dialogů mě fascinovala a utkvěla mi v paměti. Řekl bych, že je to jeden z největších filmových zážiků, které jsem kdy měl, jenže jsem film od té doby neviděl a s tak velkým časovým odstupem se neodvažuju dávat film do své topky. S upozorněním na velký časový odstup - 80 % celkového dojmu. Šílenost systému snímek dokázal popsat trefně. ()

nascendi 

všechny recenze uživatele

V Rusku som bol opakovane, takže "prekrasno panimaju" o čom chcel film byť a aké pocity mal u divákov vyvolať. Nechcem mudrovať, či sa zámer podarilo alebo nepodarilo dosiahnuť. Mne sa film nepáčil a ani nepotrebujem taký typ filmu vidieť. Absurdít som zažil dosť v živote, na plátne, či obrazovke mi nechýbajú. Pri sledovaní som sa výrazne nudil, pretože bol prehliadkou absurdných situácií, absurdných dialógov, ktoré spájala iba postava submisívneho Varakina. Za neho sú aj tie dve hviezdičky. Po piatich rokoch som si film pozrel opakovane a keďže som si ho pamätal, sústredil som sa na pozadie absurdných situácií, z ktorých je poskladaný. Ani teraz nepovažujem Šachnazarovo dielo za mimoriadny film, ale hviezdičku z milosti mu pokojne pridávam. ()

mchnk 

všechny recenze uživatele

Nic není nemožné, naopak...v našem systému je možné všechno. Tedy, v jejich systému. Nekonečný labyrint. Iracionální společnost, jež určí jedinci novou, trvalou identitu. Jediné, co není možné, je únik. Možná až příliš nafouknuté, v závěru prakticky bez silnějšího vyznění. Karen Šachnazarov pouze klade otázky, je na divákovi, zda si dokáže odpověď. Každopádně se jedná o velmi slušné, dramatické (mysteriózní) i lehce komediální absurdno. ()

Galerie (1)

Reklama

Reklama