Dům pro dva

Strhující herecký výkon Ondry Vetchého, který byl za tuto roli nominován na evropskou filmovou cenu, ale Jiří Schmitzer za ním nijak nezaostává. Zdařilý snímek dokresluje zajímavá hudba a hustá pochmurná atmosféra šedivé doby reálného socialismu, podpořená šedivými panelákovými králikárnami a šedivou fabrikou. (05.08.2002)

Tak tohle je fakt depresivní a ponuré a to nejen prostředím, ale i příběhem. Ondra je tady vysloveně na zabití jeho bráška, kterýho hraje Jirka je zase až extremní opak ňoumy s čímž mě taky sral. Ovšem oba herci zahráli svoje party na výbornou. U Ondry si dokonce myslím, že se jedná o jeden z jeho nejlepších hereckých výkonů vůbec. Smutek, který není ani tak v příběhu, jako v postavách se na mě přenes docela vydatně. (24.03.2015)

Skvělý psychologický film o dvou zcela různých bratrech a jejich složitém vztahu k sobě navzájem, ale také k jedné ženě. Jiří Schmitzer a Ondřej Vetchý dodávají svým postavám opravdovou hloubku. (31.07.2002)

Ceskemu psychologickemu snimku chybi vice propracovany scenar - ale postavy jsou velmi dobre prokresleny a obzvlaste vykon Ondry Vetcheho naznacil je ho obrovske herecke schopnosti, coz se v nasledujicich letech jen potrdilo. (07.08.2002)

Výtečný psychologický film. Film o životě. Dospělosti. Přebírání odpovědnosti. Konci bezstarostnosti. Složitosti rodinných vztahů. Film, který stojí na naprosto skvělých hereckých výkonech, Schmitzer i Vetchý nejen že zvládají složité herecké party, ale přidávají navíc ještě cosi z přidané hodnoty, Schmitzer úsporný herecký projev postavený na mimickém výrazivu a jeho kromobyčejné síle pohledu a Vetchý doslova fyzické herectví kypící energií a jejím nezvladatelným přebytkem. Je to analogie věčného sváru ducha a těla. Dobra a zla. Symboliky postav. Dům pro dva má výraznou formu, jejímž základem je minimalismus, nadčasová hudba a originální industriální intermezza. Život drtící jako ozubená kola. Cyklicky opakované sekvence krátkých záběrů na detaily výrobní linky, šeď útrob továrny, bezčasí doby... (11.04.2014)

Takový celkem minimalistický drama, který z nějakýho důvodu zapadlo a žádná televize ho nevysílá, jak je rok dlouhej. Já o tomhle filmu neměl ani ponětí, až včera jsem na něj náhodou natrefil na TV Barrandov a byl jsem mile překvapen. Vetchý hraje takovýho pošuka, kterej má jít za pár dní na vojnu a chce si hlavně užívat. V kontrastu s tim jeho starší bratr (Schmitzer) je takovej Mirek Dušín a pořád za něj žehlí nějaký průsery. I když jsou obě postavy poněkud extrémní (každá jinak), tak oba herci se s tim vypořádali se ctí a dokázali to zahrát přesvědčivě. Zábavný byly scény z fabriky, kde oba bratři pracovali. Všichni se tam akorát vykecávali a mastili karty :-) (26.03.2011)

V době premiéry bych mu bez sebemenšího zaváhání vysypal 5 hvězdiček a hovořil o něm s nadšením. Narušil totiž jako úplně první do té doby monolitní obsah socialistické kinematografie, protože se v něm objevily do té doby nepřijatelná témata a náboženské symboly. Po 30 letech už ale tohle psychologické drama vyčpělo a člověk se na něj dívá bez zbytečné nostalgie. V daném žánru existují mnohem lépe zpracované tituly. Zůstalo jen špičkové herectví Ondřeje Vetchého a Jiřího Schmitzera coby povahově naprosto rozdílných a protikladné hodnoty zastávajících bratrů. Celkový dojem: 55 %. (12.02.2017)

Příjemné naivní drámo ozvláštněné úsměvnou náboženskou symbolikou (kůň), s kvalitní kamerou, hudbou a vynikajícím frajírkem Vetchým. (26.05.2010)

„Tu bych si dal!“ - „Vono tě to časem přejde.“ Trošičku jsem se s tím filmem pral. S jeho nevyrovnaností a neuchopitelností, ovšem co jsem tak zaznamenal, jiné Zábranského snímky na tom asi budou podobně (ne nutně kvalitou). Přitom mě ale film velmi bavil. Věčným bojem zcela odlišných bratrů (o přízeň matky, pak ženy jejich srdce, avšak jde tu i o skrytou bratrskou vzájemnost) a možná nejvíce herectvím jejich představitelů (Schmitzer byl skvělý, Vetchý výtečný, ovšem jeho postava hyperaktivního magora měla své zkraty, ze kterých nevyšel s čistým štítem ani on). Vydařilo se myslím i líčení dobového života naplněného šedostí, bezvýchodností a nudnou rutinou. A pak je tu ten silný spirituální podtext se všemi svými výjevy, někdy více srozumitelnými (mučedník na kříži snad ani nemohl být doslovnější), jindy méně (můžete tušit, co třeba takový závěr měl demonstrovat, nic to však nemění na tom, že je mírně řečeno „mimo“…). Celkově hodnotím slušnými 4*, v jistém směru ojedinělý film s ohledem na datum a místo výroby. (10.08.2017)

Miloš Zábranský patří mezi individuality 80. let, jejichž hvězda zašla dříve, než vyšla. Nicméně jeho volná trilogie plná podobenství a náboženského mysticismu zasazená do všední každodenní šedi má co nabídnout. Minimálně jako důkaz o tom, kam až dospěla soudobá frustrace a marast. Samozřejmě, že výchozí situace je obyčejná, ale právě v ní je její síla. (30.08.2016)

scénář Rudolf Ráž (26.03.2015)

Tento snímek mě nedostal ani tak svým námětem jako naprosto dokonalými hereckými výkony hlavních hrdinů, zejména pak Ondřeje Vetchého. (16.09.2015)

Pět hvězdiček nemůžu snímku dát pro to, jak moc je u nás ta naše země česká ukázána nechutně a za to, že je to strašně smutné, jinak je to ale good. (12.07.2005)

Soukolí antické tragédie s frustrujícím vyústěním, dechberoucími hereckými výkony a precizní kamerou řeže jako nejostřejší papír... strhující kontrast mezi asketickou apatií a melancholií na straně jedné a iritující žoviálností na straně druhé vedoucí ke konečné sebereflexi, která již však přichází pozdě... zdařilá volba kratší stopáže eliminuje hluchá místa, sugestivní retro hudba výborně dokresluje fatální tíživou atmosféru a ačkoliv snímek není apriori depresivní, vzpomínky na něj rozhodně nebudou veselé; nicméně to neznamená, že ne dobré, ba naopak: relativně neznámé minimalistické drama mě příjemně překvapilo. 80% (05.10.2011)

Dosti depresivní film. Drama jedince ukryté v mechanické stereotypnosti své doby. Iracionálnost proti skoro nesnesitelné racionalitě - Dan a Bóža. Ničící vítr a uklidňující vánek. Pro jednoho je jen tady a teď, pro druhého hlavně zítřek. Velmi slušná režie a skvěle vybraná ústřední dvojice i jejich matka. Vetchý a jeho akrobatický poloblázen a Schmitzer se svým zamlklým samaritánem spěchají na autobus. Jde o to, jaké místo zaujmou. Velmi trefná hudba podtrhuje mé pozdější vyšší hodnocení. (22.03.2012)

Tady všichni hází superlativy a kladný recenze. Já s tohohle filmu zas tak odvařenej nejsem. Náboženskou symboliku úplně pomíjím. Ta jde úplně mimo mě. Za mě jde o průměrný, spíš podprůměrný psychologický drama o dvou rozdílných bratrech. Vyloženě mě to fakt nevzalo. Proto jen 2hvězdy. (19.10.2023)

Schmitzer se v takové roli jen tak nevidí, ale zvládl ji dokonale. Roli mu opravdu věřím, jen celý film působí dost depresivně a scéna mrtvého Schmitzera 'na kříži' z prken je už trochu moc. (28.07.2009)

Naozaj nie je veľa filmov, pri ktorých sa moje dojmy diametrálne rozchádzajú s mienkou, hodnotením a komentármi väčšiny užívateľov. Dům pro dva je jedným z nich. Nezaujalo ma na ňom prakticky nič. Doba, prostredie, príbeh, vzťahy, symbolika, to všetko ma nielen nudilo, ale priam rozčuľovalo. K tomu neskutočne slabý, na európsku cenu nominovaný, herecký výkon Vetchého. Jeho som vlastne nevidel dobre hrať v žiadnom filme, ale v tomto by mu výkon nemal odpustiť, ani jeho fanúšik. (30.11.2013)

Film, na ,který nelze zapomenout. Příběh lidí, který jako bychom odněkud znali. Nebo se často takové příběhy odehrávali dříve. Osobně se mi nejvíc líbí v závěru náznak probuzení DANA, který vidí svého zemřelého bratra před sebou, i když už nežije, jako ducha, jako součást své mysle, o pokrevním propojení, o transcendentálních dotycích, které v nás zůstávají po těch, které už nikdy neuvidíme a přitom byli kladnou součástí našeho života. (15.06.2010)

Byli jednou dva bratři... Film režiséra Miloše Zábranského se, jakkoliv zůstává ohraničený reálnými situacemi i dobou, v níž se odehrává, zcela vymyká zažitým konvencím i společenským normám; revolta je tu přítomná nejen v chování a postojích nespoutaného Dana, ale především v celkovém pojetí Rážova scénáře. Hledání osobní identity v soukolí času a vlastní zodpovědnosti se do celospolečenské debaty vrací prostřednictvím tohoto filmu s až překvapivou intentizou a razancí. Míra otevřenosti, ať už máme na mysli explicitně nasnímané záběry soulože či porodu, nebo třeba jemné reminiscence víry a nadpřirozených symbolů, v kontextu doby (1987-89) rozhodně překračuje dosud povolené mantinely. A jak pro pětadvacetiletého Ondřeje Vetchého, který už tehdy potvrzoval, že i mezi mladými rostou výrazné osobnosti s mimořádným talentem, tak pro o generaci staršího Jiřího Schmitzera se Dům pro dva stal jistou satisfakcí, velkou příležitostí, již oba herci v žádném případě nepromarnili. Žel, další tvorba Miloše Zábranského je už úplně jiná kapitola. (14.09.2019)