Eros
Obsahy(1)
Dvojice mužů z vyšší společnosti se jako již mnohokrát rozhodne utéct před rodinnými a společenskými povinnostmi do víru nočního života São Paula. Rychlé a nezávazné rozptýlení se však změní v traumatické nahlédnutí vlastní prázdnoty a odcizení poté, co se muži příliš sblíží s najatými prostitutkami. Snímek o střetu čtveřice postav, z nichž je každá postupně nucena připustit si svoji životní nespokojenost a rozbít síť vlastních sebeklamů, prokazuje svou estetickou stránkou i zájmem o zhýralý život společenské elity silnou inspiraci tehdejší moderní italskou tvorbou Antonioniho či Felliniho i filmy francouzské nové vlny. Film, jenž svou společenskou kritičností korespondoval s brazilským hnutím cinema novo, byl promítán i na festivalu v Cannes v roce 1965. (Dionysos)
(více)Recenze (3)
Noite Vazia, což v překladu znamená asi něco jako "noc prázdnoty", je šestým filmem Waltera Huga Khouriho, který začínal již v polovině 50.let a s nástupem Cinema novo se do něj také zapojil, čehož důkazem je i tento film. Už po několika minutách je jasné, že vliv Michelangela Antonioniho nesahal pouze do Maďarska při debutu Miklóse Jancsóa, ale i do Brazílie, jelikož Khouriho film se stylem i tématem dílům italského filmaře nápadně podobá (nemluvě o tom, že jedna z hlavních ženských postav je téměř dvojnicí Moniky Vitti). Ústředním problémem samozřejmě není nic jiného než odcizenost a prázdnota životů v moderním velkoměstě. Tomu je podřízen i styl - kamera zobrazuje všechno estetické pozlátko nočního velkoměsta, od ultramoderní vily, přes rozličné jazzové kluby až po exotickou restauraci v japonském stylu a do toho všeho skvěle zapadají neexpresivně chladné herecké výkony většiny postav, jejichž strnulé a zachmuřené obličeje jsou jako vytesané do skály a ještě zvyšují estetizaci celého filmu (a stejně jako Antonioni Khouri využívá zjevné obrazové metafory odcizení - když přítelkyně jednoho z hlavních hrdinů ztratí trpělivost s jeho hlubokou existenciální krizí, v závěru scény se od něj pomalu vzdaluje na pohyblivých schodech). Zmíněné běžné noční podniky však znuděnost a prázdnotu ústřední dvojice mužů nezaženou a tak když jim náhodou zkříží cestu dvě luxusní prostitutky, program na zbytek noci je jasný. Zbytek filmu pak oproti očekávání není sexuálními orgiemi, ale hutnou psychologickou drobnokresbou všech zúčastněných, jelikož se ukáže, že i na lehké ženy dávno dolehla vnitřní krize a pocity odcizení. Vzniká tak hustá síť vyjevených i zamlčených skutečností a pocitů, kdy muži neustále znova naráží na problémy, na něž chtěli právě prostřednictvím prostitutek zapomenout, což jim rozhodně není příjemné. Proto starší z hrdinů na konci říká svému příteli, že musí tuto "noční můru" co nejdříve vyhnat z hlavy a následně vjedou autem do tmavého tunelu. Řešení visí v nedohlednu - starší muž o své prázdnotě nechce vědět a mladší si s ní neví rady, umí ji pouze popsat. Film končí stejně beznadějně jako začal a mollové klavírní tóny nadále přehlušují veselý barový jazz. ()
Kdyby pouze Antonioni - i Fellini a Malle, ale to filmu skoro na ničem neubírá (kromě filmově historických prvenství). Fascinující, jak socio-ekonomické podmínky Brazílie té doby umožnily, aby ve stejné době vznikaly filmy cinema novo jako "Vidas secas" o bídě zemědělského severovýchodu i "Noite vazia" pojednávající o habitu městské elity z hlavního města, jejíž třídní zkušenost si ničím nezadala se zkušeností jejích římských či pařížských protějšků. Film samotný je brilantní modernistickou studií (převažují exteriéry moderních budov příznačně nazývaného architektonického slohu "international style" v jeho masové poválečné variantě, nicméně i to použil již Antonioni) reprezentantů společenské skupiny - avšak ne bezohledností kapitalismu oproštěné od základních prostředků obživy a důstojného života jako v pustinách sertão, ale naopak tím samým latinskoamerickým kapitalismem oproštěné od jakýchkoliv starostí o základní potřeby - avšak o důstojnost (právě proto?) stejně tak přicházející (tuto kolektivní rovinu odcizení elity zachytil již "Dolce vita"). Hra falše, sebeklamu, pózy a postav zpředmětněných v neživých maskách svého ega stejně, jako tváře kamenných soch. Druhý člověk jako zrcadlo, zrcadlo stejně svůdné, protože se v něm odráží náš narcistický obraz, jako děsivé, protože se v něm v jednu chvíli můžeme cele spatřit. Film, jenž měl dokonale prst na tepu své doby. ()
ocenenia : MFF Cannes 1965 - Nominácia na 1. cenu ()