• belldandy
    odpad!

    Kandidát na titul - nejhorší český film všech dob. Je pravda, že ty opravdu nejhorší filmy vám z paměti většinou vyklouznou, protože prostě nestojí za zapamatování. Tenhle je ovšem špatný tak nějak aktivně zábavnou formou. Uvidíte "obyčejný" život českých hvězd v zákulisí mladežnických klubů a učně, který si "prostě a obyčejně" přeje sloužit české pop-musik. Když vám dojde, že tohle představuje vrchol kultury éry vrcholné normalizace, pochopíte jaká nuda a šeď byl život v téhle době. Vše ve filmu je samozřejmě zcela nereálné a absorudní - samotná zapleka "s tou korunou" ze všecho nejméně. Nevkus, nevkus, nevkus... Promiňte, ale mám trochu předsudečný odpor k 70. letům. Každopádně dnes z odstupu se lze u tohohle filmu opravdu gottovsky (= božsky) pobavit. Přeji, dobrou chuť...(9.6.2005)

  • Pitryx
    odpad!

    Jako mladý jsem na film nešel, neb nemám rád filmy, kde se zpívá. Po letech jsem však změnil trochu názory, stále tyto filmy nesnáším, ale zvědavost zvítězila. Zklamání nepřišlo, čekal jsem blbost a blbost jsem viděl. a protože nemíním hodnotit film, ale příběh, který se snad mezi zpěvem odehrává, musím jen konstatovat, že je stupidní, zakyslý, obyčejný a primitivní, stejně jako herci, kteří zde neměli co hrát. 201108079217/9230(6.3.2014)

  • igi B.
    *

    Romancická :-/ za groš kurňa... Viděno kdysi v dětství, nejspíš někde na dětském představení za korunu. Prostě typická normalizační soc-kultůrní podbízivá zhůvěřilost jako odměna (bolševikovi doprdelelezoucích) >atristů< pracujícímu lidu (a socialistické mládeži obzvláště) za obětavou práci. Populární hvězdy za ta léta poněkud pohasly (krom >božského Kodla< - p o c h o p i t e l n ě ! - neboť ony pracující té doby ještě nestihly všechny vymřít ;-) a za víc jak jednu kačku - vlastně hvězdu - tahle pitomost už ani tehdy nestála. Vlastně to byl takový soudružsky laciný nepovedený music(an)al...(17.5.2007)

  • merissa
    *

    Jedna (rudá) hvězda patří Eriku Pardusovi, který jako jediný v tomhle filmu dokázal, že umí hrát. Jinak je to nehoráznost sprostá, zejména v momentu, kdy se za rozjuchanými interprety objevuje dekorace klubu SSM složená z portrétů Gottwalda, Castra, Che Guevary, Lenina, mezi to Ghándí, Einstein a v rohu dokonce Masaryk. Už jen ten Stalin tam scházel.(27.7.2010)

  • vypravěč
    ***

    Filmy Zbyňka Brynycha mám nesmírně rád zvláště pro jejich citlivé vystižení dějišť: ať již jde o koncentrační tábor, pražskou periferii nebo protektorátní mikrokosmos, vždy se vyprávěný příběh poutá k neodmyslitelnému prostředí, které vzrůstá více z gest, dialogů, střetů a setkání než z vlastního vyobrazení. Přesvědčil mě o tom i svým předposledním filmem Poločas štěstí, který by býval byl tím nejvhodnějším epilogem jeho uměleckého díla, zásadně poznamenaného normalizací – a normalizací také naneštěstí dosloveného (chabými Mravenci nesoucími smrt). Také v Romanci za korunu přispěl Zbyněk Brynych k normalizaci českého filmu především nenápadně surovým vylíčením posrpnové Prahy. Režisérův pohled není ani v sebemenším kritický; naopak uvádí do velkoměstského světa jako do jedné socialistické idyly, v níž se i učeň může spříznit s hvězdami soudobé popkultury a srdnatě prorazit třídní bariéry. Nejprve jsem se obával, že se neutěšeně vleklá lyrickoepická expozice postupně rozroste do celovečerní plochy, k čemuž sváděl i důraz na písničky, ale nakonec došlo i na – samozřejmě idylické – drama. Píďa, jenž se uvedl svým eucharistickým exposé, prvorepublikově kořeněným, jako spasitel dívčího intru, dokáže svou srdnatostí, proplout jakýmkoliv soumrakem a vše kolem něj září – zřejmě těmi dei ex machina, kteří tomuto socialistickému rude boyi (kolikrát jen jsem si při tom vrcholném koncertním dění vzpomněl na své milované The Clash) snáší stále nové a nové hmotné prostředky k jeho vlastní normalizaci, přizpůsobení se flitrové kultuře, která nemohla vzrůst v nic jiného než ve znehodnocení všech hodnot a úplné znemravnění všech konvencí, jak je důvtipně – a s ohyzdnou teatralitou „lesklého náčiní“ (řečeno s Richardem Weinerem) – v nastoupivším třetím tisíciletí, ztělesnili právě někteří z účinkujících v tom patřičně zvrhlém Junior SS (sm?) klubu. Náš hrdina z Matky Tesly bouří, kouří, potí se a mokne, machruje i měkne, a spasil-li s přehledem mrazivě probuzenou romantiku holčičích snů, zvládne zachránit i nositele reinkarnované kultury, z nichž mě – vedle lidské, ach příliš lidské Heleny Vondráčkové – dojal zvláště chápavě se prohlubující Ladislav Štaidl naslouchající klaunskému vyznání – nikoliv zmrtvýchvstalého, ale mezi nemrtvé přizvaného Rudolfa Cortése – tučnící Štaidl, z něhož mi bylo fyzicky zle již jako dítěti. Snad jen nadsázka, jíž ani herecky nebyl schopen Pardus dostát a proti níž plála jasná krása Miroslavy Šafránkové, rozněcující na oslněném nebi nad Prahou L. P. 1975 jediné smysluplné světlo, vedoucí přímo pryč z toho pekla, by mohla toto neunavující ponocování změnit v tu požehnanou „horečku“, anebo alespoň v cosi „crazy“, ale nedošlo na to - a chyběl zde již jen soudruh Štrougal, který by nadaného učně inicioval, aby o čtrnáct let později začal privatizovat přikurtovanou vlast, nadopovanou tišícími prostředky – a třeba se stal i premiérem či prezidentem. Ve středověku se prý lidé domnívali, že se myši rodí ze starých hadrů; když vyslovuje výše vzpomenutá – téměř, až Bohu díky jen téměř – nestárnoucí diva českých stadionů, koncertních hal a dancingů – slovo „láska“, cítím až tělesně, že veškeré zlo se rodí ze lži, z přetvářky, z milostného nachýlení, které místo odevzdání přináší uštknutí. A proto i v tomto filmu vše začíná a končí penězi. Škoda, že nedošlo na pečené holuby!(30.9.2017)

  • - Erik Pardus v době natáčení studoval na brněnské konzervatoři. [Zdroj: Robert Rohál, Vítek Chadima - České zpívající filmy] (M.B)

  • - Film sa natáčal v Prahe - na Strednej škole technickej, stanici metra Kačerov, pred závodom Tesla Hloubětín, na Václavskom námestí a pred obchodným domom Kotva. (Raccoon.city)

  • - V tomto filmu zpívá Rudolf Cortez píseň "Nejmíň stárne klaun". Její melodii později Karel Svoboda použiil i ve své další tvorbě, jako třeba v seriálu Návštěvnící (od r. 1983) nebo ve filmu Zralé víno (1981). (offlineman)