• pytlik...
    odpad!

    Díval jsem se na to chvíli a měl sto chutí to vypnout, ale pak jsem si uvědomil, že bych zbytečně a nenávratně ztratil deset minut života...a tak jsem to dokoukal až do konce. Ách jo. Vím, jsem hříšný člověk, ale přeci jenom, takovýhle trest jsem si nezasloužil. Ještě že jsem se ráno pořádně nafutroval, do zítra to bez jídla v pohodě vydržím. Musela to být děsná doba, ten prostředek sedmdesátých let. Pravda, v Africe jsme podle hlavního hrdiny nějaký ten zvuk měli. Stačilo říct Čeko a černoši prý zavýskli radostí, zatančili tance a vycídili hrnce. Ale v civilizovanější Evropě to bylo jiné. Zatímco na západ od nás se pomalu chystala panková vlna, u nás se šestnáctiletí rozplývali u nahrávek Gotta a Vondráčkové a vyžívali se v klubech pro mladé, kde stěny zdobil Gotwald rebelsky zachycený v černobílé barvě. A kdyby jenom to, podle vlasů a permanentně zkouřeného pohledu mladý hlavní hrdina evidentně obdivoval i Kájovu image. Ale pravda, abych je jen nehanil, mládež si sem tam kapku zarebelila, jinak by si neobjednávala kokakolu a občas nehodila nějaký ten peníz do hracích automatů. Což mě překvapilo, že už v socialismu něco takového existovalo, to jsem o tomhle zřízení měl lepší mínění. Jinak se nedá jednoznačně říct, že by hlavní hrdina Píďa byl zápornou postavou, to určitě ne. Donesl Helence její zapomenuté šaty, takže nemusela vystupovat nahá (a tím zachránil život její garderobiérce, kterou původně náš národní poklad v prvotním záchvatu zkopal do kuličky, kterážto scéna ale byla později vystříhnuta a nahrazena jinou, kde Helenka zcela psychologicky nepřesvědčivě svou služebnou naopak smířlivě hladí a utěšuje "Vždyť se nic nestalo"). Taky byl slušně vychovaný, třeba jak Helenku uprostřed živého rozhovoru, kdy ona mu něco zaníceně vykládala, požádal "prosím vás, můžu už jít, já bych si chtěl poslechnout Karla Gotta!". Ještě štěstí, že se Helča umí tak ovládat. A taky byl statečný a pevného žaludku, minimálně já bych klíďo Píďo jako on Štaidlovu klobásu do pusy nevzal. A taky byl štědrý, za lístek žádal Marunu jen o korunu. No a ten závěr... Brynych musel být neskutečný sadista. Nejenže zopakoval všechny Gottovy a Vondráččiny písně, co se ve filmu mihly, ale pěkně rozpálenou železnou korunu tomu nasadil dialogem mezi ústřední mileneckou dvojicí nezapomenutelných názvů Píďa a Maruna, kdy ona brečí a on ji utěšuje: Ale já vážně s Vondráčkovou ani s Urbánkovou nechodím!(9.8.2013)

  • J.J.1972
    ***

    Mulosz, kto nemá rád hudobné filmy, nech to nepozerá. Čo na tom bolo boľševické a tupé, to som nepochopil. Oslavná báseň (v súčasnosti ale skôr perfektný dokument) na vtedajšie hviezdy ČS populárnej hudby - Gott, Vondráčková, Urbánková, Schelinger, Čech, Štaidl. Príbeh zaľúbeného chlapčeka tu hral len o niečo väčšiu úlohu ako príbeh poskoka v Through the Never. Nie nie, nechcem porovnávať hrušky s jablkami.....ale ak by bolo v tomto menej kecov okolo toho Píďu, tak by som kľudne dal aj 4-5*. A tej TESLY vrátane učňáku je tiež škoda...(15.7.2014)

  • vypravěč
    ***

    Filmy Zbyňka Brynycha mám nesmírně rád zvláště pro jejich citlivé vystižení dějišť: ať již jde o koncentrační tábor, pražskou periferii nebo protektorátní mikrokosmos, vždy se vyprávěný příběh poutá k neodmyslitelnému prostředí, které vzrůstá více z gest, dialogů, střetů a setkání než z vlastního vyobrazení. Přesvědčil mě o tom i svým předposledním filmem Poločas štěstí, který by býval byl tím nejvhodnějším epilogem jeho uměleckého díla, zásadně poznamenaného normalizací – a normalizací také naneštěstí dosloveného (chabými Mravenci nesoucími smrt). Také v Romanci za korunu přispěl Zbyněk Brynych k normalizaci českého filmu především nenápadně surovým vylíčením posrpnové Prahy. Režisérův pohled není ani v sebemenším kritický; naopak uvádí do velkoměstského světa jako do jedné socialistické idyly, v níž se i učeň může spříznit s hvězdami soudobé popkultury a srdnatě prorazit třídní bariéry. Nejprve jsem se obával, že se neutěšeně vleklá lyrickoepická expozice postupně rozroste do celovečerní plochy, k čemuž sváděl i důraz na písničky, ale nakonec došlo i na – samozřejmě idylické – drama. Píďa, jenž se uvedl svým eucharistickým exposé, prvorepublikově kořeněným, jako spasitel dívčího intru, dokáže svou srdnatostí, proplout jakýmkoliv soumrakem a vše kolem něj září – zřejmě těmi dei ex machina, kteří tomuto socialistickému rude boyi (kolikrát jen jsem si při tom vrcholném koncertním dění vzpomněl na své milované The Clash) snáší stále nové a nové hmotné prostředky k jeho vlastní normalizaci, přizpůsobení se flitrové kultuře, která nemohla vzrůst v nic jiného než ve znehodnocení všech hodnot a úplné znemravnění všech konvencí, jak je důvtipně – a s ohyzdnou teatralitou „lesklého náčiní“ (řečeno s Richardem Weinerem) – v nastoupivším třetím tisíciletí, ztělesnili právě někteří z účinkujících v tom patřičně zvrhlém Junior SS (sm?) klubu. Náš hrdina z Matky Tesly bouří, kouří, potí se a mokne, machruje i měkne, a spasil-li s přehledem mrazivě probuzenou romantiku holčičích snů, zvládne zachránit i nositele reinkarnované kultury, z nichž mě – vedle lidské, ach příliš lidské Heleny Vondráčkové – dojal zvláště chápavě se prohlubující Ladislav Štaidl naslouchající klaunskému vyznání – nikoliv zmrtvýchvstalého, ale mezi nemrtvé přizvaného Rudolfa Cortése – tučnící Štaidl, z něhož mi bylo fyzicky zle již jako dítěti. Snad jen nadsázka, jíž ani herecky nebyl schopen Pardus dostát a proti níž plála jasná krása Miroslavy Šafránkové, rozněcující na oslněném nebi nad Prahou L. P. 1975 jediné smysluplné světlo, vedoucí přímo pryč z toho pekla, by mohla toto neunavující ponocování změnit v tu požehnanou „horečku“, anebo alespoň v cosi „crazy“, ale nedošlo na to - a chyběl zde již jen soudruh Štrougal, který by nadaného učně inicioval, aby o čtrnáct let později začal privatizovat přikurtovanou vlast, nadopovanou tišícími prostředky – a třeba se stal i premiérem či prezidentem. Ve středověku se prý lidé domnívali, že se myši rodí ze starých hadrů; když vyslovuje výše vzpomenutá – téměř, až Bohu díky jen téměř – nestárnoucí diva českých stadionů, koncertních hal a dancingů – slovo „láska“, cítím až tělesně, že veškeré zlo se rodí ze lži, z přetvářky, z milostného nachýlení, které místo odevzdání přináší uštknutí. A proto i v tomto filmu vše začíná a končí penězi. Škoda, že nedošlo na pečené holuby!(30.9.2017)

  • offlineman
    *****

    Z nesympatického "bítlsáka" se později stal Erik Pardus! :-) Krásná písnička Heleny Vondráčkové o Lásce a taneční kreace Karla Gotta! Jinak pro ty všechny "uvědomnělé" členy EU a voliče TOP 09, co dávají odpad! Chápu vaši frustraci, že vám nikdo ještě nic nenatočil podobného s Evou Farnou a Sámerem Issou, ale pokud příště pořádně přesvědčíte bábu, tak to bude, ale bude to fakt stát za h...o!!!!(20.10.2011)

  • merissa
    *

    Jedna (rudá) hvězda patří Eriku Pardusovi, který jako jediný v tomhle filmu dokázal, že umí hrát. Jinak je to nehoráznost sprostá, zejména v momentu, kdy se za rozjuchanými interprety objevuje dekorace klubu SSM složená z portrétů Gottwalda, Castra, Che Guevary, Lenina, mezi to Ghándí, Einstein a v rohu dokonce Masaryk. Už jen ten Stalin tam scházel.(27.7.2010)

  • - V závěru filmu se mihnou skladatel Karel Svoboda a textař Zdeněk Borovec. [Zdroj: Robert Rohál, Vítek Chadima - České zpívající filmy] (M.B)

  • - V tomto filmu zpívá Rudolf Cortez píseň "Nejmíň stárne klaun". Její melodii později Karel Svoboda použiil i ve své další tvorbě, jako třeba v seriálu Návštěvnící (od r. 1983) nebo ve filmu Zralé víno (1981). (offlineman)

  • - Erik Pardus v době natáčení studoval na brněnské konzervatoři. [Zdroj: Robert Rohál, Vítek Chadima - České zpívající filmy] (M.B)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace