The Man Who Laughs
Režie:
Paul LeniScénář:
Charles E. WhittakerKamera:
Gilbert WarrentonHrají:
Mary Philbin, Conrad Veidt, Olga Baclanova, Brandon Hurst, Stuart Holmes, Sam De Grasse, George Siegmann, Antonín Vaverka, Jarmila Vacková, Carrie Daumery (více)Obsahy(1)
Gwynplaine (Conrad Veidt), syn lorda Clancharlieho, má na tvári permanentný úsmev - dôsledok operácie nariadenej kráľom ako pomstu za zradu lorda Clancharlieho. Adoptuje si ho potulný zabávač a "smejúci sa muž" sa stane populárnym. Zamiluje sa do slepej Dey (Mary Philbin), ktorú zachránil ešte keď bol malým chlapcom. Po čase kráľ zomiera a jeho dvorný šašo sa Gwynplaina snaží zničiť... (matriosa)
(více)Recenze (22)
Je to zážitek. A mohou za něj tři lidé: Conrad Veidt, nejlepší evropský herec němé éry, jehož Gwynplaine působí komicky, tragicky a hrůzně zároveň, přičemž všechny tři polohy jsou opravdu chtěné (a nemylte se, to není zdaleka samozřejmost ani v dnešní době!), krásná Mary Philbinová a živočišná ruská tygřice Olga Baclanovová. I když jsem moc nechápal, jak se taková bonvivánka a milovnice života mohla zakoukat do znetvořeného Gwynplaina, držel jsem jí (i jemu, solidarita je solidarita) palce, aby ho do postele dostala. Ale to by se nesmělo jednat o moralistické doby před pětaosmdesáti lety. Jen je škoda, že ve snaze věrně postihnout děj knihy zůstala spousta scén vlastně nedořečená: jak kdo reagoval poté, co se děj divoce přenesl jinam? To jsem se nedozvěděl ani v případě, že šlo o královnu Annu. A to je chyba. ()
Těšil jsem na kvalitní atmosferický horor, ale dočkal se navýsost nudného melodramatu s děsivou 110 minutovou stopáží. Velké štěstí, že se Victor Hugo nedožil premiéry, jelikož by měl k muži, který se směje, opravdu velmi daleko. Spíše by v kinosále pořádně zuřil a režiséra Paula Leniho následně zasypal sprškou peprných výrazů. Tato adaptace se zkrátka absolutně nezdařila, k čemuž mimo jiné přispěly i otřesné herecké výkony ústředních protagonistů. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Man Who Laughs uděluji odpad. ()
Němý film o tom, že zdání klame a abychom se dostali k podstatě, musíme pod slupku. Conrad Veidt hraje muže, který má handicap, jeho tvář se neustále směje a to i ve chvílích, kdy pláče. Krásná žena, která by ho chtěla do postele, je však ve skutečnosti hrozná mrcha a on cítí, že pravou lásku najde jinde. U slepé dívky. Skvělé herecké výkony obou hlavních protagonistů dělají z tohoto snímku nevšední zážitek. ()
Veľkoleposť nie je zobrazená len v davových scénach a kostýmoch, ale i v emóciach, s ktorými nemý príbeh pracuje. Príbeh plný osudových zvratov ( neustále smejúci sa muž, či slepá dievčina ), oddanej lásky, ale i intríg a zloby. Nečítal som román Victora Huga, ale myslím, že filmu sa podarilo dokonale vystihnúť dobu z konca 17. storočia. Muž, ktorý sa smeje je všedný príbeh o nevšedných ľuďoch a dokazuje, že prežiť svoj príbeh lásky si zaslúži každý. Po technickej stránke je dráma poctivou prácou s vytriebeným vkusom, keď umne pracuje s davovými alebo komornými scénami. Kamera používa prelínačky i rýchle nájazdy na tvár a dotvára toto nezabudnuteľné dielo. ()
Vynikající němý film. Pět hvězdiček dávám hlavně za to, jak neuvěřitelně napínavě, dynamicky a dramaticky byl natočen závěr. To jsem skutečně nestačil koukat. No a taky je potřeba pochválit perfektní výkon Conrada Veidta. Se vsadím, že se pak ještě hodně dlouho po skončení natáčení nesmál, protože ho strašně musela bolet pusa :-))) ()
Tak poviem vám, že som naletel. Tú romancu som čakal už len z obsahových dôvodov. Tá dráma sa z toho vyvinula akosi samosebou, ale ten horor...V čom, v jednom creepy úsmeve? Viem, že kniha bola napísaná a daná, ale z tej držky sa dali vymlátiť perfektné strašidelné scény. No čo už. ()
Vrchol celosvetového expresionizmu pomaly končil svoju éru a Man Who Laughs je dôkazom, že dopad a presah umeleckého diela môže v umiernenej podobe mať rovnakú výpovednú hodnotu aj o desiatky, stovky rokov. Po formálnej, obsahovej a intelektuálnej stránke rozhodne veľká vec! ()
PKD výkladový slovník říká: 1.román od Viktora Huga. 2.nadprůměrný snímek z r.1928. 3. hl.inspirační zdroj pro zřejmě nejlepšího comicsového padoucha vůbec. 4. jeden z nejgeniálnějších Batmanovských comicsů od Eda Brubakera. Takto by sice mohl vzniknouti falešný dojem, že jsem to shlédl jen qulli tomu, ale nikoli. Na 2.str. kdo si po všech těch comicsech, ve kterých jest vražedný žertéř nepředstaví charismatického Conrada Veidta (mj. démonický mjr. Strasser z Casablancy či veleslavná kreace v Cabinetu dr.Caligariho) s mrtvolně bílou pletí, zelenými vlasy a rudými rty, že? A není bez zajímavosti, že již od poč. této postavy v r.1940, někteří kreslíři až podivuhodně věrně ztvárnili Veidtův obličej se vším všudy, až strašidelně věrně, což jsem si po shlédnutí ověřil. Jeho věčný/nedobrovolný usměf je vskutku působivý, jakožto stejnou měrou...děsivý. To je zásluhou mistra maskéra Jacka Pierceho, který vytvořil zřejmě nejikoničtější ciferník v dějinách horroru, potažmo filmu, monstrum od dr. Frankensteina. Stále stejný výraz i ve chvílích smutku (to byly TOP scény srovnatelné s tradicí Shakesperavova divadla) či zloby nebo radosti, dává tomuto filmu přidanou hodnotu. Ostatní ale nejsou též bez pochvaly. Zejména vévodkyně Josiana, jejížto silně lascivní (až smyslně erotické) kreace, musely býti i na tehdejší dobu, tedy něco. A opět (jaká to náhoda, že jsem s ní viděl v nedávné době hnedle 2 filmy, což nebyl úmysl) Mary Philbinová v roli slepé Dei. A jako třesnička na němém dortu se též neztratí ani Brandon Hurst v roli té nejzápornější postavy filmu, který mi šíleně připomíná kombinaci mé mrtvé babičky a Louise de Funése. O tom jsem si zprvu myslel, že má právě on býti tím Mužem... No, toho by ani nemuseli přiliš maskovati a mohl by hrát Gwynplaineovo dvojče.;-) Plné 3.5 a stopáž vůbec nevadila. Důkaz zde....https://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/9/94/The-Man-Who-Laughs-%281928%29-Gwynplaine.png ()
"Muž, který se směje" sice vznikl v USA, ale režisér Paul Leni tomuto filmu vstříkl bohatou dávku německého expresionismu. Mohutný rozpočet (na tehdejší dobu obrovská suma 1.000.000 dolarů) se odrazil v pohádkových kulisách a kostýmech, které sice nemají s dobovou Anglií pranic společného, ale co ... je to skvělá podívaná. Když odhlédneme od prostinké, banální mravní poučky (skutečná krása je uvnitř), máme zde napínavé historické drama spojené s romancí, k tomu freakshow, souboje, věrného pejska, milostný trojúhelník (zlá, vilná komtesa versus andílkovatá slepička z karavanu) i neodmyslitelný happy end. Pro každého něco. ()
Velmi dobré zpracování skvělé knihy, o které se hlavně zasloužil představitel Gwynplaina, který s tím maniakálním úsměvem vypadá prostě fantasticky a člověk neví, zda se mu smát, nebo nad ním zaplakat. Trochu mě zarazil "americký" konec. ()
Ja mam proste pre tieto starinky slabost, Paul Leni ako reziser natocil Man who Laughs roku 1928 - a o rok vo veku 44 rokov umrel. Tematicky je to o tom, ze chlap ma voperovany usmev, a divak sa nim nesmie necjhat zmiast, elbo oci hovoria daleko viac ako nieco, co mu lekari nechali ako dosledok liecby. Nechyba laska, vyborne kulisy, a este lepsie dialogy. Film ako taky vznikol v USA, ale vyrazna a zretelna je stopa nemeckeho expresionizmu . 100 % ()
Dobra atmosfera, plno intrig, 2 krasne herecky... A este jeden perfektny hollywoodsky usmev... ()
Skôr len taká historická rozprávka o usmievajúcom sa divadelníkovi, ktorý síce skúša sveta skusy, ale šťastie nachádza pod nosom, tam kde bolo aj predtým. O horore či aspoň trileri nemôže byť ani reči, aj keď režisér vsádzal na typicky nemecký expresionizmus s bohatými výrazovými prostriedkami, s pomedzi ktorých dominuje onen "neodolateľný" úsmev hl. hrdinu. Happyendový záver ale čisto akoby vystrihnutý z nejakej rozprávky. A na nemý film je stopáž prepálená. ()
V podstatě příběh o Krásce a Zvířeti zasazený do 17. století. Smekám před Conradem Veidtem v tomhle filmu musel doopravdy hrát jenom očima, protože ten šílený úsměv byl pořád stejný. Mary Philbin krásná, prototyp krásné němé pohádky, pro které mám slabost, protože jich moc není. ()
Úžasnej film nabitej neskutečným množstvím emocí. ()
MUŽ KTERÝ SE SMĚJE...velmi působivý a nesmírně smutný film...filmový zážitek na který se jenom tak nezapomíná... ()
Knížku Victora Huga L'homme qui rit jsem si zamilovala a tato filmová adaptace se mi velice líbila, i když bych měla některé připomínky. Conrad Veidt je skvělý, avšak jeho postava je hodně zamindrákovaná, což mě mrzí. V knížce má totiž poněkud jiný náhled. On vlastně děkuje za svůj věčný smích, neboť se v životě považuje za šťastného člověka (alespoň do určité doby). Navíc dle mého názoru je Veidt moc starý na svou roli. Vztah mezi Gwynplainem a Deou má kouzlo v tom, že ten cca osmiletý věkový rozdíl není tak výrazný. Ve skutečnosti jsou na tom s duševním vývojem velice podobně (za to může Ursus, avšak i vyděděnost ze společnosti). Jediný velký kontrast je, že Gwynplaine žije v temnotě. A Dea ve tmě. Mary Philbin je velice půvabná a hraje slepého člověka stejně výborně, jako to umí Al Pacino :-) Filmový Ursus (Cesare Gravina) mi nepřijde jako takový mrzout jako byl v knížce, což mu trochu ubralo na kouzlu (ty jeho stížnosti nemají chybu). Je to moc pěkný příběh, avšak knížku to nepřekoná. Dea byla pro Gwynplaina zázrakem. Gwynplaine byl pro Deu zrakem. ()
Mám rád horory ze staré školy a toto je krásný příklad. Relativně prostý příběh plný křivdy, krutosti, výsměchu, ale také půvabně čistých emocí má i dnes čím zaujmout. Vše je navíc podpořeno skvělým výkonem obou hlavních představitelů. Conrad Veidt musel mít zřejmě pěkně namožené obličejové svaly... I Mary Philbin je rozkošná ve své naivitě a zamilovanosti. Úsměv, který je pro ostatní projevem radosti a štěstí, měl být pro něj prokletím. Teprve až čistá láska slepé dívky se stala jeho vysvobozením. ()
Jedno si musíme ujasniť. Toto NIE JE horor. Ja osobne ale sklamaný nie som, pretože chápanie hororu v dvadsiatych rokoch bolo predsa len iné, ako v súčasnosti. Tento film sa venuje dôležitejšej téme, ako deseniu divákov, a to zobrazeniu niečoho iného, čo pre iných môže byť desivé, až smiešne, a to chápaniu hlavnej postavy ako knihy, ktorej obal neodpovedá samotnému obsahu. Gwynplaine má síce tvár usmiateho démona, ale vo vnútri je anjel s citom pre dobrotu, ktorému stačí raz nahľadnúť do ľudskej vypočítavosti, aby zistil, kto je jeho skutočnou rodinou. Nemý film mal niečo do seba, keďže záležal jednoznačne na hercoch a ich výrazoch, ktoré mali hovoriť za všetko, čo nebolo povedané. MAN WHO LAUGHS je tomu typickým dôkazom a podľa mňa aj dôležitým príkladom pre kinematografiu. u mňa 4*. ()
Byla by to prilezitost nebo vyzva pro Tima Burtona.Dokazu si predstavit jak by se s timto tematem vymazlil.Jenze Depp uz je na roli prilis stary .Knizni predlohu od Huga miluju. ()