Invaze barbarů

remy sa dozveda, ze je smrtelne chory, a odmieta synovu ponuku odist, pomaly ale pokojne, zomriet do ameriky. syn je bohac a vybavi mu v nemocnici krasnu izbu a povola jeho univerzitnych priatelov. cely film sa nesie intelektualnymi rozhovormi, kt. som dakedy ani ja nerozumel, ale na druhej strane, tym co som rozumel ma pobavili. herci ma presvedcili aj scenar dobry, ale jedine co mi dost vadilo bola ta jednoducha forma, akou bol natoceny cely film, pretoze mne to pripadalo, ako keby som sledoval nejaky nemecky romanticky film. 75% (26.01.2007)

Když porovnám tento film a Želary vyjde mi, že Invaze je pro Oscara mnohem přijatelnější, přestože i v něm mi cosi vadí, např. kopec intelektuálních hovorů a rádoby rozesmívacích keců u postele umírajícího, asi by mě to dřív postrčilo do hrobu než vytrhlo z bolesti. Taky přísun a aplikace heroinu byla pojata jak Hurvínkova válka a pacient, který je na heroinu, je jistě vysmátý, ale nemoc a její projevy postupují bez ohledu na tento fakt dál, čímž se tady tvůrci přiliš nezaobírali. Co bylo na filmu naopak slušně podané, byl vztah otce a syna, který gradoval s blížícím se koncem, a který mi připomněl ještě daleko lepší film Cena za něžnost. (05.06.2005)

Zase jednou ty rodinné vztahy vykreslené chvílemi až pitoreskně, ale mně se to moc líbilo a až cynicky možná právě ve spojení se smrtí, která tu byla na spadnutí, otec a syn, kteří si nakonec přeci jen mají co říct a snad se i pochopí, a musím přiznat na rovinu, líbilo by se mi mít v posledních chvílích takový barbary kolem sebe. Já byla nadšená a dialogy kolem lůžka i mimo něj mě fakt bavily. (12.04.2009)

Celkem příjemný a relativně originální film, zároveň však s univerzálním tématem neprůchodné zdi mezi pomalu umírajícím otcem a synem. Snímek nenabízí nic ohromujícího, ale i tak jsem se pozastavil nad scénami, kdy si dávní kamarádi vzpomínají na své příhody, či jak kamarádka syna umírajícího otce fetuje společně s otcem kamaráda. Myslím, že film stojí za shlédnutí a vidím ho tak na 7,5 z 10. (29.10.2009)

Tenhle film mě nejen pobavil (spousta scén byl velice zábavná), ale i dojal a svým způsobem i uklidnil. Proč?, na to jsem při jeho sledování nemyslel - a nejspíš to nebudu rozebírat ani nyní. Stárnutí a smrt nemusí být banální, ale tady šlo přímo o jeho oslavu; zemřít jako poslední (možná jediný) hrdinský čin. Přestože náš hrdina má k dispozici silné vojsko, přesto tuhle bitvu musí vybojovat (vyhrát?, prohrát? - to už je možná jedno) sám se sebou. A tak přece jen vstoupit do jedné vody. Pozn. 1: Film je kromě toho značně instruktivní. Tohle se může stát každému, a každý by na to měl být připraven. Sotvakdo má ovšem syna (a Rémy přeje synovi stejného syna), který otci opatří pro jeho umírání tak skvělou štafáž. Každopádně cesty k heroinu by bylo vhodné zmapovat dopředu. Pozn.2: V této souvislosti podtrhuji skvělou vedlejší roli krásné Marie-Josée Croze, která má ráda Hanka Williamse. Pozn. 3: Les invasions barbares. Ale kdo jsou oni barbaři? Zřejmě jsou tím myšleni mladí lidé, kteří nečtou beletrii (tj. něco přečetli a znají, ale mimovolně a nesytematicky - a neprošli všem těmi -ismy), jako naše generace. (Znám člověka, který se honosí tím, že přečetl pouze "Ferdu mravence".) Ale jak vidět (i v tomto filmu) mají jiné kvality, které možná přesahují naši "intelektuální dovednost". My bychom ovšem bez knížek, filmů a Hanka Williamse, už sotva obstáli. Pozn. 3: Kdybychom chtěli film "zhodnotit" racionálně, došli bychom nejprve k tomu, že je to naprostá fantasmagorie. A podezřelé na něm je už to, že nenese titulek "natočeno podle skutečné události". My se však na něj díváme jinak, jako na autonomní svět, ve kterém je možno i leccos, co není v souladu s naší omezenou existencí. (18.09.2017)