Kupé č. 6

Pozdvihnime čašu samohonky na zdravie Ľjochu! Borca, ktorý si dokáže na prvý pokus zapamätať vetu "haista vittu", ale slovo "petroglyf" si nezapamätá, ani keď ho počuje dvadsať rázy. Čumieť spoza okna vlaku na brezové lesy sa naozaj bez stakančika v ruke nedá a ktovie, čo všetko sa z toho môže vyvinúť. Autori filmu to však vskutku nedotiahli, ostáva priveľa nezodpovedaných otázok. Hlavne, kto bola tá babuška z Petrozavodska so svojou mačkou... (01.12.2023)

Tentokrát je nejvíce vyhajpovaným kouskem z Varů asi právě Kupé č. 6. Neříkám, že to bylo něčím špatné, je to prostě jen takový trochu jiný příběh o přátelství a lásce, který těží hlavně z nadprůměrných hereckých výkonů, stísněného prostředí a co se týče Jurije Borisova věřím, že by si zasloužil nějaké to ocenění a že o něm taky ještě uslyšíme. Bohužel příběhově a hloubkově je to skoro až prázdné, protože divák dostane vlastně jen takové pocitové drama a nic, co by v sobě mělo něco víc. Finále zkrátka až moc vyšumělo a z těch nadšených ohlasů by člověk čekal víc. Ale nehaním to, byl to příjemný nenáročný kousek, až na to, že mi zážitek kazila paní, která na sobě měla půl flakonu té nejlevnější voňavky z drogerie. V přeplněném Velkém sále se mi to fakt těžko dýchalo. KVIFF 2021 (03.09.2021)

Laura je finská studentka archeologie v Moskvě a její přítelkyně-profesorka ji navrhne, že se pojedou podívat na archeologické naleziště v Murmansku. Díky práci ale zůstane v Moskvě a Laura se vydává na několikadenní výpravu otřesným vlakem s nevábnými spolucestujícími na sever. Z cesty za poznáním lidské historie s nevábnými interéry a exteriéry se stává roadmovie šlechnutá Linklaterovým Před úsvitem (ale pro mě ne tak dobrý), protože Murmansk se blíží, i když je 2000km daleko. Osobně jsem si lépe zvyknul na postavu obhroublého ruského vesničana-horníka v podání Jurije Borisova, než na postavu Laury Seidi Haarla. Kuosmanen, pohodově působící chlap, je v Cannes, kde tento jeho film "zase" vyhrál, dost oblíbený, jelikož je to již jeho nekolikátý film s gloriolou vítěze z Riviéry a jeho filmy jsou přijímány na festivel ještě než jsou zcela hotové. Osobně bych ale dal letos přednost ještě komornějšímu vítězi benátského IFF od Teemu Nikkiho. [Rakkautta ja Anarkiaa 2021] (21.09.2021)

[KVIFF 2021] Hodně pomalý rozjezd jako Slovenských drah. Působí to v tomhle trochu unaveně. I tak se dostaneme k menším epizodám spádu, a budování vztahu mezi postavami. To je skoro učebnicové už s jinými filmy, kde to funguje. Zde je to takové dost podobné, ale zda uvěřitelné už je asi na každém z nás. Z kupéčka toho nakonec tolik nevidíme, protože dostaneme finální část, které je hodně procházející a tichá, což už moc filmu nepomáhá. Samotné finále je hezký úder, který podtrhne a pobaví, jenže spousty těch věcí okolo už trochu unaví. Obecně vzato však hezký film, který měl co sdělit a mnohdy to řekl skvěle. (30.08.2021)

Nadšené divácké ohlasy a Velká cena z Cannes. Tím se chlubí druhý snímek Juha Kuosmanena, který má na kontě povedený Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho. Tentokrát si vybral vděčný námět dvou rozdílných lidí, kteří se ocitnou ve stejném (a velmi uzavřeném) prostoru. Finská studentka archeologie jede lůžkovým vlakem za skalními obrazy a v kupé se ocitne společně s věčně opilým ruským rabiátem. Uzavření v klaustrofobním prostoru s roztahovačným Rusem je možná trefným vystižením pocitu mnohých postsovětských republik, jinak se však tato melodramatická jednohubka o žádné velké přesahy nesnaží a vystačí si s líbivým figurkařením, které možná voní člověčinou, ale nic moc zajímavého z něj nevyplyne. (31.08.2021)