Au bord du monde
Vortex
Obsahy(1)
„Život je jako sen, je to tak? Ano je. Je to sen ve snu…“ Tak si připíjejí postarší manželé na terase svého bytu. Zdají se být zdraví a spokojení. Jenže klid podzimu života začíná pomalu rozežírat zákeřná nemoc, jež způsobuje, že se Françoise ztrácí nejprve v ulicích Paříže, brzy i ve své vlastní mysli. Její manžel, bývalý filmový kritik, by se o ni rád postaral, ale i jemu docházejí síly… Obraz je rozdělený na dvě části, a tak divák nepřichází ani o vteřinu filmového času, kdy se obě postavy v podání mistra hororů Daria Argenta a francouzské hvězdy Françoise Lebrun snaží přežít své stáří. Gaspar Noé přichází se snímkem, který chce věnovat všem, „jejichž mozky se rozloží dříve než jejich srdce“. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (26)
Obraz je rozdělen na dvě půlky čtvercového formátu, takže vždy nezávisle na sobě sledujeme vlevo bábu a vpravo dědka (nebo naopak), a občas, když jsou oba blízko sebe, je na obou půlkách obrazu tatáž scéna z mírně odlišných úhlů. Nápad je to super, bohužel slouží jen k tomu, jak banálnímu příběhu dát originální formu, a už s ním není nijak poutavě či hravě pracováno (rozhodně nečekejte nic jako videoklip Cibo Matto - Sugar Water od Michela Gondryho!). Noé to natočil strašně nudně a je to nesnesitelně dlouhé. Jen díky docela působivým posledním 20 minutám jsem hodnocení zvedl na dvě hvězdy. ()
Život s filmem, film o životě, život po filmu a film po životě. Na první pohled je Noého odklon od konceptuálních hrátek s žánry, formou a filmem coby senzorickým atakem směrem do hájemství Bergmana a Hanekeho sice nečekaný, ale v jádru a v souladu s námětem nevyhnutelný. Na druhou stranu téma se sice mění, ale autorský rukopis i motivy zůstávají nezaměnitelné. Noé stále drtí diváky, jen tentokrát ne tolik hrátkami se samotnou matérií a médiem filmu jako spíše nelítostným zpřítomněním konce života. Jestliže doposud nám Noé věrný mladické a bouřlivácké povaze ukazoval život coby pomíjivý sen a extrémní zážitek, tentokrát nám jeho konec odhaluje jako spirálu mezi bezmocným bděním a laskavou noční můrou, která vše dosavadní směřuje k finální prolínačce. ()
Real-time dokumentaristická odysea o stárnutí a umírání v nekompromisním podání kontroverzního tvůrce, který se nebojí tnout do živého a neuhne v momentech, kdy ostatní stříhají a odvracejí kamery tak, aby si divák mohl "domyslet" zbytek. Gaspar Noe zprostředkovává komplexní zážitek odlišným stylem, který někomu vyhovuje, jiní odchází během projekce. Vortex není o tom vidět ho vícekrát, ale o tom, prožít ho v kině jen jednou, ačkoliv je to chvílemi velmi těžké, až nesnesitelné. ()
Gaspar Noé tentokrát upustil od vizuálních libůstek a stroboskopické zběsilosti a přinesl na plátno vcelku konvenční, lidský příběh o stařeckém strádání a ztrátě sil. Bohužel po Hanekeho Lásce a třeba i nedávném emocionálně zdrcujícím The Father už Vortex i přes své autorské uchopení se specifickým rozdělením obrazovky na dva pohledy působí jako nošení dříví do lesa. A co hůř, je to i dost úmorná podívaná, jež chvílemi hodně přešlapuje na místě a je o dost delší, než by bylo zdrávo. Musím přiznat, že takto vyčerpávající sledování jsem dlouho nezažil. Pokud vám po projekci Vortexu zešediví jen stovka vlasů, budete na tom ještě dobře. Mám z toho rozporuplné pocity, ale pokud mohu něco bezpečně vyzdvihnout, tak to, že legendární režisér Dario Argento je přirozený herecký talent, kterého někdo do výrazné role měl obsadit už dávno. [KVIFF 2021] ()
Vortex je drobným odklonem od předchozí tvorby vizuálně svébytného provokatéra Gaspara Noého – vynalézavá autorská forma využívající dělení obrazu a výrazných předělů při střihu sice zůstává, ale po obsahové stránce extrémní divokost a živelnost vystřídala mrtvolná pomalost, jdoucí ruku v ruce s příběhem o neklidném dožití a umírání dvou manželů-seniorů, z nichž jeden je pár let po infarktu a druhý čím dál víc podléhá Alzheimerovi. Pro někoho možná originální umělecký horor, který naturalisticky zobrazuje poslední etapu života bez uhýbání i před těmi nejkrutějšími okamžiky (navíc se skvělými hereckými výkony), na druhou stranu je to ale zároveň i zoufale ubíjející, nesnesitelně dlouhé a pro své lpění na nekonečném potácení obou hlavních postav po interiérových lokacích spletitého bytu i k nepřečkání nudné. Noé si splnil sen, obsadil si do filmu slavného italského režiséra Daria Argenta a přizpůsobil barevnou stylizaci tak, aby ladila naturelu jeho díla, dalším pozoruhodným aspektem je ale pak už jen kamera, zabírající tentýž příběh ze dvou odlišných perspektiv, které musíte sledovat naráz. Kombinace toho všeho ve vás možná vyvolá tísnivé pocity, jaké asi cítí bezmocný a nemocný důchodce na sklonku života, smrt je však v tomto případě vysvobozením především pro diváka. ()
Noe bez nahoty, násilí ale vizuálně opět jiný. Příběh starých manželů, které postupně ničí zákeřná nemoc sledujeme pohledem obou aktérů pomocí rozdělené obrazovky. Zpočátku vtahující a ojedinělé, brzy zdlouhavé až nekonečné. Klasický případ výhry formy nad obsahem, který stojí za vidění hlavně kvůli zmíněné vizuální stránce. Ale těch 135 minut je úmorných. ()
Stáří není pro sraby. Na gimmicku zmizelého rámečku postavená mapa závěru života, která nás nelítostně informuje o tom, že na konci nám už nepomůže nikdo a nic. Sice si myslím, že ten prostor pro meta-čtení tam záměrně není, ale i tak scény, kdy on se snaží usilovně napsat "důležitou knihu", zatímco ona se snaží usilovně zjistit co se to kurva vůbec děje, je v něčem celkem trefná. ()
Dvě oči skelného pohledu stáří, jemuž choroba zploštila život do tenké plochy bez hloubky pole minulosti a budoucnosti beze zbytku přiléhá k technice dvojí projekce na plátno, jehož zploštělost na úrovni média je koextenzivní s cíleným obsahem díla, jímž je stále více otupělé a vyprazdňující se civění do očí smrti a kde extenze kinematografického času stále jen nesměle připomíná skutečnou délku reálného posledního odpočítávání, o němž nám ostatně obě kinematografické oči nemohou říct nic nového, právě proto, že oči filmu jsou očima jeho protagonistů. Kde není minulost a budoucnost, nemůže být naštěstí nikdy ani konvenční zábavná zápletka, a tak divák může skutečně jen čekat na vysvobození spolu s postavami. A v tom tkví také přínos Noého filmu, a to, že rozštěpem plátna, které není jen samoúčelem, umožnil v jádru konvenčnímu dramatickému filmu jedním okem pokukovat po postupech direct cinema a tím se dostat skrze fikci blíže k dokumentu reality. ()
Šokujúce je, že Noé sa vzdáva šokovania (aj metafyzického pseudomysliteľstva). Namiesto senzuálneho blitzkriegu a provokácií je tu pomalý, tichý a rozvážny film o starnutí, samote a smrti, lakonicky pracujúci s prostriedkami filmového jazyka. Už rozdvojenie plátna pôsobí ako jednoduchá a plne funkčná metafora medziľudských vzťahov a obyčajné filmové zatmievačky dokážu naberať úplne nový rozmer. Noé akoby nečakane dospel o niekoľko stupňov a ukazuje, že aj takto môže vyzerať extrémna (alebo post-extrémna) kinematografia (ak sa chcem/e naďalej držať odkazu New French Extremity). Atakuje diváka nie sériou ad hoc útokov, ale pomalým strategickým tlakom. Prekvapenie roka 2022. ()
The Father v podaní Gaspara Noé, ktorý si po všetkých tých provokatívnych, psychedelických, experimentálnych filmoch natočil obyčajný film o starnutí a o živote dvoch ľudí na sklonku života. Niekto by povedal, že možno až nudný film, ale Gaspar Noé ako netradičný režisér opäť netlačí nijako na emócie, na príbeh alebo na formu (aj s rozdelením obrazu na dve polovice sa tu nijako zvlásť nepracuje), ale iba zobrazuje to čo nás o niekoľko rokov čaká všetkých. Trápenie, samota, choroby a čakanie na istú smrť. CELKOVO: 7/10 ()
Tady mi někdo nahrál na smeč: Film (Gaspar Noé) nepřináší nic nového. To snad jenom kovbojové v mužném věku mají různé příběhy a proto je tolik westernů, často podprůměrných? Je jejich umírání pod ranami střel z koltů skutečně zajímavější a napínavější, než umírání stářím? Není bloudění v obchodu stejně relevantní jako sledování stop padouchových? To ať si rozhodne každý sám za sebe. Mně osobně se film líbil, ostatně mám i věkově k němu blíž než neúprosný kritik. Navíc systémovou dvojexpozici považuji za promyšlený, chytrý a logicky dotažený nápad. Nepochopil jsem jen, jak to, že po smrti manžela zůstala "elle" v bytě sama... Pokud jsem film přirovnal k westernu, pak také musím říct, kdo byl hrdina a kdo padouch. Hrdinkou byla bezpochyby žena, neboť postižený mozek produkuje bludy, a tím i strach a úzkost. A bojovat proti tomu je obtížnější než proti Calverově bandě, jíž zůstala role padouchů... V rodině jsme nikoho s dekompozicí mozku neměli (s matkou jsme ještě pár dnů před její smrtí (94 let) zpívali její oblíbené písně z mládí); všichni moji mužští příbuzní zemřeli kolem šedesátky "na srdce". ()
Gaspar Noe natočil další film, kterým se snaží sofistikovaně zdeptat, tentokrát o derniéře života. Tohle téma zpracovali celkem nedávno za pozornosti kritiků i diváků Haneke nebo Zeller a metoda rozděleného obrazu sledujícího dva různé děje byla kromě několika videoklipů použita už v počátcích kariéry Brianem de Palmou, ale režisér (a jeho dvorní kameraman) dokázal vytvořit svou svébytnou variaci trademarkové deprese a dokonce vzrušil filmové fanoušky obsazením Daria Argenta. Díky zvolené metodě vyprávění i nepřikrášlování emocí hudbou postupně divák propadá při pozorování života ústředního dua smutku a vše korunuje tichý fotografický komentář vytrácení vzpomínek. ()
Noe si tentokrát odpustil zvuky navozující nevolnost, souložení a dokonce i stroboskop a přišel s civilním a v jádru obyčejným vhledem do života starého páru, kdy ona bojuje (pravděpodobně) s alzheimerem a on by jí velmi rád byl oporou, ale už mu nezbývá tolik energie a jeho zdraví také není z nejlepších. Oba jsou tak lapení ve víru úsvitu života po kterém už ale nenásleduje rozbřesk. Rozdělení obrazu na dvě části bylo sice občas obtížné usledovat, nicméně mi to přišlo celkem originální a zajímavé a i když zbytek nepřichází s ničím originálním a objevným (a třeba nedávný Father byl ještě o kus silnější káva), nakonec Vortex působí přesně tak jak by působit měl a přináší úplně jiné emoce než sem od Noého zvyklý a nevěřil bych že se jich dočkám v jeho filmu...75% ()
Z Vortexu mám akosi zmiešané pocity. Na jednu stranu rozhodne zaujme kompozícia s obrazom rozdeleným na dve časti (mimochodom, to bolo fakt pôsobivé a originálne), no na druhú stranu to ťažkopádne patetické spracovanie - to nebolo nič pre mňa. Chýbal mi tam silnejší dialóg, ktorý by dokázal rozplynúť tú mĺkavosť. Téma bola silná, depresívna a v závere dosť krutá (aj keď, aká iná by mala byť smrť, ak nie krutá?). Svojou atmosférou mi to pripomínalo Hanekeho Amour, kde tiež celkový statický pátos zabral v podstate celý film. Ale bohužiaľ, mňa takéto filmy neberú (hoci mi je jasné, že pre artových divákov to bude tutovka). 2* ()
Gaspar nám asi začíná filmově dědkovatět, doslova. SIce se po dlouhé době vyvaroval explicitním, nepříjemným, záchvatovým záběrům obsahujícím nahotu a vulgarismy, ale co si z toho máme odnést, když je to scénáristicky sice uvědomělé, ale absolutně nezáživné, rozvleklé, nudné a nic neříkající. Snažila jsem se na tu délku z úcty nemyslet a chtěla jsem, aby se mi to líbilo. Přece jenom obraz na dvě poloviny bylo zvláštní zpestření, ovšem nic z něj nekáplo a tak jenom sledujeme real-time život dvou lidí, kteří začínají senilnět a dospívat do takového věku, kdy už spěje všechno jen k horšímu. Na zamyšlení je to dobrý materiál, Noé asi věděl, proč se pouští zrovna do tohoto projektu, ale ještě tomu dost chybělo k dokonalosti, protože tady se opravdu začne něco dít až dvacet minut před koncem a stopáž je neúprosná. KVIFF 2021 ()
Typická artovka od Gaspara Noé. Ničím neprekvapí, ale ani nesklame. Celé sa to nesie ale v duchu zbytočne uťahanej stopáže. Rozdelenie obrazu na polovicu, kde každá zobrazuje rozdielne a niekedy aj tie isté situácie, ale z rôznych uhlov, je zaujímavé, ale nejak ma to nevzalo. Miestami som myslel, že pôjdem na 4*, ale rozťahaný koniec ma udržal na 3 hviezdach. ()
Tak tuto dramu som si pustil len kvoli reziserovi Gasparovi Noemu,ale mozem jednoznacne povedat,ze tento film je len pre veeelmi trpezlivych divakov,lebo dve a pol hodiny sledovat dedka a babku,ako si spolu nazivaju v svojom byte je sku*vena nuda,nedal by som to az do konca pri nornalnom sledovani,tak som to pozeral zrychlene,ale aj to bolo narocne,nech sa na mna nikto nehneva,ale moje hodnotenie je cisty odpad...:-) ()
Pohled na dva pomalu umírající staré lidi je nesnesitelně únavný, ubíjející. Noe do tématu nepřináší nic nového, snad jen formu rozděleného obrazu.(50%) ()
Spousta lidí je zklamaných a tvrdí, že s Gasparovým vystřízlivěním se dostavilo i zklidnění jeho díla v podobě tohoto filmu, ale tak tomu nemusí vůbec být. Naopak se jedná stále o jakési zkreslené psychadelické vidění světa a nabourání vnímání reality, jen tentokrát se téma nerozvíjí ve skupině mladých atraktivních lidí užívající veškeré drogy známé západnímu člověku, ale máme tady dvojici důchodců, jimž vnímání vnější aktuální skutečnosti narušuje stáří jako takové, Alzheimerova choroba v kombinaci s dostupnými drogami z lékárny, či kardio problémy říznuté posedlostí prací a filmovým médiem v pokročilém věku. Přestože se divákovi nedostává subjektivnímu pohledu protagonistů jako v minulých filmech, ale sleduje dvojici jen v rámci objektivní zkušenosti, tedy představy o filmovém realismu dějícím se ve skutečném, "nefilmovém", nesestříhaném čase alá Akerman nebo Haneke, i tak je však jejich dostavující se pomatení pro pasivního diváka děsivě působivé, neboť přesně tak ztrácíme naše bližní, z pohledu vně bez jediné šance chápat, co se jim vlastně děje v jejich nemocném zmateném nitru, s tím že pro ně nemůžeme vůbec nic udělat. Hlavu jistě může zamotat rozdvojený obraz (což je stále milosrdnější než epilepsii vyvolávající blikance, či nevolnost vzbuzující nízká zvuková frekvence), jenž už je nám známý z Lux Aeterna, a z jehož použití si v předchozím filmu sám režisér lehce utahuje. Za "nudným" nahlédnutím do domácnosti starých odcházejících lidí se odehrává nemenší horor než Climax, který je však ve výsledku mnohem naléhavější než vraždící se taneční elita na bad tripu. Po shlédnutí se dá vcelku chápat, proč se film u nás nedostal do kin, ale i tak hanba všem tuzemským distribučním společnostem, neboť Noé natočil skvělý ač trochu jiný film než obvykle, který si jistě velké plátno zaslouží. Je to tak určitý nevděk a nepochopení jeho dosavadních fanoušků, kteří po filmaři žádají nekonečnou neonovou taneční jízdu se spoustou extáze, sexu a vyhroceného násilí. ()
"Život je jako sen, že?" "Ano. Sen ve snu." ___________ Můj miláček Gaspar Noé se svým nejnovějším celovečerákem (který na festivalu v Cannes vyvolal nejeden poprask) mi dal další důvod, proč s tímhle šílencem chci na romantickou večeři. Zdání však klame, poněvadž nejde o klasický transgresivní flick z ranku nový vlny francouzský extremistický kinematografie. Není zde nic, čím je tento kontroverzní provokatér – jedněmi milován, a druhými nenáviděn – tak proslulý. Žádný neony, násilí, perverzní sexuální hrátky, opulentní halucinogenní tanečky natočený na jeden záběr, psychedelický halušky, znásilňování Monicy Bellucci, anebo radikální autorský rukopis. Přesto jde paradoxně o nejlepší režijní majstrštyk, co doposud ten plešatej magor natočil...... VORTEX je totiž jakousi anti-tezí Noého tvorby – jde o neuvěřitelně komorní, pomalou, intimní, subtilní, a citlivou vizuální esej, která je ve svý implicitní podstatě alegorickou vztahovou drobnokresbou o lásce, žalu, martyriu stárnutí, a nevyhnutelném smíření se smrtí. Do relativně malých a civilních rolí dvou stárnoucích, a jak psychicky tak tělesně nemocných duší, si Noé obsadil dva velikány – ikonického italského režiséra Daria Argenta (tvůrce legendárního hororu Suspiria který etabloval subžánr tzv. neon cinema, který Noého tvorbu zásadně ovlivnil) a slavnou francouzskou herečku Françoise Lebron. On je egocentrický workoholik jehož trápí kardiovaskulární onemocnění, ona je křehká žena která trpí nevyléčitelnou Alzheimerovou chorobou a pomalu ale jistě se začíná ztrácet nejen ve svém bytě, ale i své vlastní mysli. Oba dva jsou však neodlučitelným párem, jejichž láska vyplňuje prázdnotu v jejich osamocených srdcích...... Největší a zcela nezaměnitelnou devizou je – ostatně jako u všech Gasparových masterpieců – nekonvenční inovativní forma, která je (re)definicí pojmu "vyprávění obrazem". Gasparův dvorní kameraman Benoît Debie je totiž král a revolucionář filmového objektivu, a protentokrát si pohrál s metodou split-screen (kterou Gaspar už využil ve svém předchozím středometrážním experimentu Lux Æterna), tedy rozdělení obrazu na dvě části, díky čemuž divák sleduje dvě paralelně odvíjející se scény zároveň, které se průběhem času různě obměňují. Z hlediska narativu je tak VORTEX rozdělen na několik real-time příběhových fragmentů eskalující do až baladického, emocionálně zdrcujícího závěru, který vám zlomí srdce ve dví a rozdrtí ho na padrť. Celkově vzato, to s jakou pečlivostí a citem zde Gaspar pracuje s každým dílčím aspektem – jmenovitě mizanscénou, syžetem, poetikou fikce, či subjektivitou filmového času – a synergicky je spojuje do jednoho fenomenálního formalistickýho celku, prostě nemá obdoby...... VORTEX je tak ve výsledku neobyčejně obyčejný malý film s velkými myšlenkami a pohlcujícím imerzivním zážitkem o derniéře života, jemuž se nic už letos nevyrovná. Úvodní song nevyženu z hlavy hodně dlouho. Gaspar Noé je prostě někde jinde a jsem jedině rád, že nezávislá studia mu doslova zobou z ruky a poskytují mu tak naprosto neomezenou kreativní volnost, protože tímhle majstrštykem překonal sám sebe....... [VERDIKT: 10 důchodců z 10; peak of cinema] () (méně) (více)