Leťat žuravli
Žeriavy tiahnu
The Cranes Are Flying
The Cranes Are Flying
Režie:
Michail KalatozovKamera:
Sergej UrusevskijObsahy(1)
Veronika s Borjou jsou zamilovaní až po uši a letní Moskva patří alespoň na chvíli jen jim. Jenže se píše rok 1941 a země vstupuje do války s Německem. Borja odjíždí jako dobrovolník na frontu, aniž by se stihli rozloučit a tak před narukováním nechá Veronice dárek k narozeninám doma. Oba milence dělí stovky kilometrů, válečná vřava se však rozléhá na bojišti i nad hlavním městem. Zatímco Borja bojuje mezi zákopy o život zraněného vojáka, Veronika přijde při jednom z prvních náletů na Moskvu o rodinu. Borjovi rodiče vezmou dívku k sobě, tam ale musí neustále uhýbat před Markovým pohledem a dotěrnými návrhy. Když o Borjovi dlouho není žádných zpráv, souhlasí zlomená a apatická Veronika s Markovou nabídkou k sňatku. Snaží se pak najít aspoň nějakou útěchu v práci ošetřovatelky, jednoho dne však z jejího pokoje zmizí narozeninový dárek od Borji a Veronika v sobě nachází dosud netušenou sílu... Jeden z nejoceňovanějších sovětských filmů ve své době zasáhl filmaře a diváky ve všech zemích, kde se promítal. Jeřábi táhnou (1957) vešli do kin jen rok a půl po Chruščovově kritice Stalina, na počátku období tání, a svojí rozpohybovanou kamerou, extrémními úhly snímání i zaměřením na bolestnou nejistotu dívky uprostřed válečných let představovali v rámci sovětské kinematografie naprosté zjevení. Snímek Michaila Kalatozova otevřel ve své domovině nový pohled na válečná léta a mimo jiné získal nejvyšší ocenění na filmovém festivalu v Cannes. I díky tomuto úspěchu dostaly v zestátněné kinematografii později prostor válečné filmy jako Balada o vojákovi (1959) či Ivanovo dětství (1962). Příběh Veroniky podává osobní i osobitý náhled na druhou světovou válku, jehož sílu nyní můžete poznat skrze nově zrestaurovanou verzi. (Česká televize)
(více)Recenze (120)
Zlatá Palma ()
║Rozpočet $-miliónov║Návštevnosť Rusko: 28,300,000 (Soviet Union) ▐ určite zaujímavý počin a až prekvapujúci v rámci podania a bez happy endu, ktorý sa tam ale črtal, plusom aj úchvatná kamera /60%/ ()
Chtěl bych pohovořit o ideologické problematičnosti, která se dotýká každého filmu bez výjimky. Jeřábi táhnou nabízejí milostným příběhem zdánlivou alternativu ke zpívajícím rolníkům a uvědomělým dělníkům. Jako by film zrealizoval Otčenášek podle románu Romeo, Julie a tma z exilu. Ovšem je třeba mít na paměti, že každý pokus o společenskou kritiku, o critical theory, jak se dnes říká, má smysl jen na ostré a zraňující hraně mezi dvěma otázkami. Za prvé, co musím sdílet se systémem, legitimovaným starou hegemonií, aby to byla kritika, a ne akt nepřátelství, útok z vnějšku, který nelze uvnitř systému nijak legitimizovat (tuto ideu film splňuje, protože tvůrce finančně zaopatřuje zpravidla člověk, jež patří do systému, tedy producent); a za druhé, co nesmím sdílet s představiteli staré hegemonie, aby to ještě byla kritika, a ne kolaborace se systémem (tomu film vyhovuje rovněž, a to odmítnutím falešného patosu stalinistické propagandy). Jeřábi táhnou tudíž vyhovují představě o kritice establishmentu, a je celkem jedno, že jsou tezovité (protože i dobrý úmysl je teze). Přesto platí ono známé Pilátovo: „Co je pravda?“, protože v každém konvenčním filmu je kus přesně dávkované ideologie a kus neúmyslné podvratnosti. A naopak, v každém nekonvenčním filmu je vždy kus uměle tlačené anarchie a kus nevědomé podpory systému (už třeba tím, že si zapůjčíte drahé kamery, které pronajímají dobře zavedení kapitalističtí „tygři“). Samozřejmě, rozhodující je to převažující, některé filmy zřetelně dávají událostem řád (order-giving), jiné řád hledají (order-finding), ale nikdy nelze dosáhnout stoprocentního příklonu na námi požadovanou stranu. A často ani nelze říct, co převažuje, protože filmy sice financují mecenáši a zavedení producenti, ale tvůrci sami nemají daleko k levicových, solidaritou poznamenaným intelektuálům (extrému tohoto bylo dosaženo v italském neorealismu). ____ Ve filmu se nachází (mimo jiné) jeden dosti sofistikovaný dlouhý záběr, kdy Veronika vybíhá z autobusu a kamera ji sleduje přes „steadicam", načež se kamera začne zvedat přes jeřáb. Pointa je, že to je bez střihu, tudíž je zjevný, že se kameraman pouze postavil na plošinu, která ho vynesla. P.S. Ta čtvrtá hvězda je hlavně za Taťjanu, jinak bych zůstal u tří. ()
Ohromně působivý film, až se nechce věřit, že vznikl v SSSR v roce 1957. Takřka prost ideologie (za celý film zazní snad jednou oslovení soudruh a jednou tak nějak mimochodem kamera zabere Leninovu bustu). Borisův otec si naproti tomu otevřeně utahuje z dělnic, které pronášejí oslavné fráze o plnění a překračování plánu, lidé se zabývají především svými osobními věcmi a neskládají závazky, jsou melancholičtí, bojují sami se sebou a chybí jim uvědomělost. Ano, vlastenectví v tom samozřejmě je, ale normální, uvěřitelné a nijak politicky zabarvené. Přímo z války film sice ukazuje minimum, přesto je přítomná v každém okamžiku, ne jako pole slávy, ale jako mrcha, která ničí životy i charaktery. Je nedostatek všeho, neslyšíme o oslavách vítězství (vyjma krátké scény na úplném konci), evakuovaní lidé žijí namačkaní v malých domech, kde dýmají kamna a všechno je slyšet. Tu a tam sice může některý dialog působit trochu naivně, ale nikoli politicky naivně a do poeticky laděného filmu to sedí. Co však činí tento film opravdu výjimečným nejen na svou dobu je kamera a používání světla, stejně jako v režisérově dalším filmu Neodeslaný dopis. Záběr Veroniky běžící podél vlaku už tu zmínilo mnoho lidí, to je ale jen jedna z mnoha takřka dokonale natočených scén. Už Borisův běh do schodiště na začátku je působivý, stejně tak když Veronika probíhá rozbombardovaným domem po schodišti do bytu svých rodičů. A scéna náletu, kdy ji Marek nese po rozbitém skle a scéna je osvětlovaná výbuchy pum v dáli, taky stála za to. Proč nedávám maximum? Protože upřímně řečeno, právě postava Veroniky mi místy dost pila krev. Často neví co chce, tváří se významně melancholicky, obviňuje všechny okolo, není s ní rozumná řeč a tak dále. Prototyp chování, které nesnáším. Marek se sice zachoval jako hajzl, ale na druhou stranu, ona se k němu celou dobu chovala tak, že si o to koledovala. Ostatně, Taťána Samoljovová si vlastně skoro to samé zopakovala o deset let později jako samotná Anna Karenina. Na druhou stranu, byla to krásná žena, škoda, že jsem ji dosud viděl jen ve třech filmech. Update: Dodatečně uděluji maximum. Tenhle film je prostě krásný. ()
Líp než liborek_ snad tenhle film nikdo vystihnout nemůže. Příběh není o válce, ale především o lidech, kterým se vetře do jejich zaběhnutého života. Nečekejte žádné pompézní bitvy ani hrdinské činy. Spíš by se to dalo chápat jako dokument lidského uvažování a konání během války. ()
Klasické dílo sovětské kinematografie prvního období chruščovovského tání jako jedno z prvních bouralo papundeklový mýtus o neprůstřelném odhodlání sovětského občana. Válka, která o desetiletí prodloužila trvání světového stalinismu, dopadla do beztak otřeseného světa komsomolských jistot jako dělový granát. Hrdinčin svár je klasickým bojem svědomí romantické ruské ženy a ruského ideálního hrdiny vůbec. Skutečnost, že válka bourá charaktery, láme páteř a ničí morálku, nikdy není dost často zdůrazňována. A jakkoliv nepravděpodobně působící osud ústředního mileneckého páru v tomto ohledu skutečnost realisticky zobrazuje, nikoliv znásilňuje. Osobitý typ představuje Taťjana Samojlova, vynikající herečka, jejíž filmografie by si zasloužila častější využití. Tento nadčasový film není v sovětské kinematografii osamocen, nicméně v této skvělé řadě patří k tomu nejlepšímu. Totéž se po padesáti letech dá říci i o jeho významu pro planetární kinematografii hraného filmu. ()
Silný dramaticko-ľúbostný príbeh z obdobia druhej svetovej vojny odohrávajúci sa mimo frontu, zachytávajúci trápiacich sa ľudí, ktorí čakajú na správy o rodinných príslušníkoch a priateľoch. Trápiaci sa mi však viac prišli herci s pomerne nevyrovnanými výkonmi, všetkých však zhadzovať nechcem, mužské postavy boli zahraté dosť na úrovni. Kamera chcela byť moderná na svoju dobu, no viac mi vadila, akoby ma mala zaujať. A takéto maličkosti potom zrušili celkový dojem z perfektného príbehu a všetko to bolo bez emócií. Škoda. 70%. ()
Formálně kupředu a tématicky nikoli zpět. To je poměrně dobrá bilance. Ale pokud jde o formální experiment, totéž uměl už němý Páter Vojtěch. ()
Film je sice prostoupený vlastenectvím a přesvědčením, že morální povinností jedince je položit oběť pro dobro kolektivu, ale nejde o nic, co by ho činilo "propagandistickým" - to jen ideologie, které už se přežily, nebo zrovna nejsou v naší společnosti dominantní, jsou pro nás v uměleckých dílech nápadnější a více viditelné. Jeřábi táhnou nicméně stojí především na humanistických základech a strojenost dříve oficiálního socialistického realismu přímo odmítají - když třeba za Borisem dorazí kolegyně z továrny a spustí naučený proslov o práci a plnění plánu, otec rodiny je hned usadí s tím, ať už jsou ticho a raději se napijí. ____________ Přes důraz na lidské osudy se Jeřábi neuchýlili k realistické estetice a jsou naopak poměrně silně stylizované. V rovině herectví a typizovanosti postav to možná chvílemi úplně nenadchne (viz Markovo mnohanásobné provinění, abychom si byli opravdu jistí, že je to darebák), v rovině filmového stylu však snímek nabízí unikátní zážitek. Krom mimořádně působivých obrazových kompozic (postavy na náměstí obklopené protitankovými zátarasy, válečné scény v bažině) nadchne Kalatozovo dílo zejména virtuózním užitím jeřábových jízd - třeba scéna, v níž Veronika / Bělka / Veverka běží po bombardování do bytu svých rodičů je ztělesněním čiré filmařské brilance. ()
Dříve povinný školní film, přesto se dal vidět. ()
Působivý prostý příběh má ohromnou sílu a nevšední styl. Pochvalu si zaslouží především herečka Taťjana Samojlova, dokázala to zahrát precizně. ()
Mimo frontu odohrávajúci sa príbeh z 2. svetovej vojny bol prvý sovietsky film od roku 1945 distribuovaný na západe. Aj to svedčí o jeho mimoriadnych kvalitách. Vizuálne úžasná romantická vojnová dráma dokáže priklincovať k sedačke každého milovníka kinematografie ()
Jeřábi táhnou je pro mě prototyp skutečného válečného filmu! Žádní nabušení yankeeové, střílející nácky pro mír a demokracii, žádní vysocí a blonďatí árijci bojující za čistotu rasy a rozšíření životního prostoru, žádní rudarmějci na tancích... Zde je "jen" vyprávěn příběh obyčejných mladých lidí, kterým válka vpadla do života... Nechtěně, násilně a brutálně... Válka jim ničí životy, nutí je dělat nešťastná rozhodnutí a ovlivní je na celý život. Hlavní postavou je Veronika, které do války odjede milovaný Boris a nedá o sobě už vědět. Její láska k němu ale přetrvává i přesto, že podlehne Borisovu bratranci Markovi a provdá se za něj. Jeřábi táhnou je ohromně silný film, který ukazuje hrůzu války na tom nejbolavějším místě - v životě normálních lidí. A ještě: klobouk dolů za to, že tento film vznikl v padesátých letech v Sovětském svazu a ideologicky není skoro vůbec poznamenaný. ()
Kdyby ve mně tento velmi dobrý válečný snímek vyvolal větší emoce, dal bych 5*. Jeřábi táhnou ukazují, jak válka poznamenala život obyčejným mladým lidem, z bojové vřavy toho moc neukáže, což je možná malinko škoda, ale jak jsem řekl, zaměřuje se spíše na životy hrdinů, kteří v době války žijí, na území, kde jsou nálety, kde se pracuje pro armádu, kde se pomáhá raněným a kde panuje strach o vlastní životy, ale také o životy synů, manželů či snoubenců. Scéna, kdy se harmonikář ocitne u Veroniky je jednou z nejsilnějších v celém filmu, dále bych zmínil snahu o loučení v davu odcházejících nováčků na frontu či závěr na nádraží. Vyloženě nepříjemnou scénou byly fanatické oči Borisova bratrance Marka. To bylo opravdu až moc. ()
Velmi dojemný příběh milenců, které rozdělila osudově válka a nebylo jim tak přáno. Krásný duchaplný příběh. ()
Tenhle film mi připomněl Májové hvězdy (1959). Není to ryze válečný film. Je to o lidech uprostřed války. Normálních lidech, kteří si před napadením SSSR žili své životy, prožívali své lásky... Bál jsem se propagandistických keců i zpracování vzhledem k době vzniku snímku. Ale byl to omyl. Hlavní hrdinka je na ruské poměry krásná a dobře hraje svojí proměnu ze zamilované dívky ve výčitkami hryzanou manželku někoho jiného... Nechci spoilerovat a tak nebudu psát o konci, jehož závěr mne potěšil, o to více, že jsem konec čekal jiný. Všichni lidé v tomto filmu byli velmi uvěřitelní ať už se jednalo o odvedence, nemocné v lazaretu, lékařský personál v nemocnici nebo vojáky vítající své blízké na nádraží po příjezdu z války domů. Úžasně bylo zpracováno i postřelení hlavního hrdiny... Tenhle film se zkrátka může směle řadit mezi klasiku ruské válečné (v tomto ohledu spíše protiválečné) tvorby. 4 jeřáby. * * * * ()
film, který vás naplní emocemi, zamrazí v zádech, možná i dojme k slzám, překvapí na svou dobu unikátním zpracováním a vyvolá nenávist vůči válkám i zrádcům... důkaz o tom, že silný válečný příběh jde natočit i bez stovek litrů krve a efektů za miliony dolarů... 90% ()
Filmu se dá vytknout snad jen slabší scénář, který je však vyvážen estetickou hodnotou technického zpracování. Nejdou mi do hlavy některé záběry kombinující jízdy a ramena zdvihající kameru... Na konec padesátých let docela diktát, který sice nebyl jediný, ale v tehdejším Rusku byl rozhodně nevídaný... ()
Vôbec mi to neprišlo ako umelecký film. Hlavne som si užil krásny lyrický príbeh o láske dvoch mladých ľudí, do ktorej nemilosrdne zasiahla vojna a všetko tak zničila. Tiež sa mi páčilo ako to bolo po obsahovej i formálnej stránke realisticky poňaté, žiadne umelé odbočky ani umelé sladidlá, proste tak, akoby scenár napísal sám život. Výborná záležitosť.75/100 ()
Tento film nabízí poměrně sugestivní zážitek a jako takový se víceméně vyhýbá propagandistickým tendencím sovětské kinematografie (viz dvoudílný Pád Berlína). Druhá světová válka je zde vyobrazena skrze osudy jednotlivců a místo samotného válečného konfliktu se příběh soustředí na osobní dramata lidí mimo frontu. V Sovětském svazu vznikla spousta tradičních válečných filmů a ono civilnější pojetí v Jeřábi táhnou mě velmi potěšilo. Zaujala mě práce kameramana Sergeje Urusevského, především pak způsob, jakým byla natočena scéna úprku zoufalé Veroniky ulicemi města – užití roztřesené ruční kamery tisknoucí se na její obličej učinilo ze scény nebývale intenzivní zážitek. ()