Leťat žuravli
Žeriavy tiahnu
The Cranes Are Flying
The Cranes Are Flying
Režie:
Michail KalatozovKamera:
Sergej UrusevskijObsahy(1)
Veronika s Borjou jsou zamilovaní až po uši a letní Moskva patří alespoň na chvíli jen jim. Jenže se píše rok 1941 a země vstupuje do války s Německem. Borja odjíždí jako dobrovolník na frontu, aniž by se stihli rozloučit a tak před narukováním nechá Veronice dárek k narozeninám doma. Oba milence dělí stovky kilometrů, válečná vřava se však rozléhá na bojišti i nad hlavním městem. Zatímco Borja bojuje mezi zákopy o život zraněného vojáka, Veronika přijde při jednom z prvních náletů na Moskvu o rodinu. Borjovi rodiče vezmou dívku k sobě, tam ale musí neustále uhýbat před Markovým pohledem a dotěrnými návrhy. Když o Borjovi dlouho není žádných zpráv, souhlasí zlomená a apatická Veronika s Markovou nabídkou k sňatku. Snaží se pak najít aspoň nějakou útěchu v práci ošetřovatelky, jednoho dne však z jejího pokoje zmizí narozeninový dárek od Borji a Veronika v sobě nachází dosud netušenou sílu... Jeden z nejoceňovanějších sovětských filmů ve své době zasáhl filmaře a diváky ve všech zemích, kde se promítal. Jeřábi táhnou (1957) vešli do kin jen rok a půl po Chruščovově kritice Stalina, na počátku období tání, a svojí rozpohybovanou kamerou, extrémními úhly snímání i zaměřením na bolestnou nejistotu dívky uprostřed válečných let představovali v rámci sovětské kinematografie naprosté zjevení. Snímek Michaila Kalatozova otevřel ve své domovině nový pohled na válečná léta a mimo jiné získal nejvyšší ocenění na filmovém festivalu v Cannes. I díky tomuto úspěchu dostaly v zestátněné kinematografii později prostor válečné filmy jako Balada o vojákovi (1959) či Ivanovo dětství (1962). Příběh Veroniky podává osobní i osobitý náhled na druhou světovou válku, jehož sílu nyní můžete poznat skrze nově zrestaurovanou verzi. (Česká televize)
(více)Recenze (120)
Filosofie... Přemýšlej. Rozhodni se. Truchli. Žij. Přežij. Styď se. Vstaň. Děkuj. Žij. Jeřábi táhnou jsou filmem věčným. Jeho příběh nikdy nezemře, tak důležitý pro minulé, dnešní i příští generace je. Sděluje nám důležtou myšlenku a to sice tu, že člověk musí být smířený sám se sebou, bez toho nemůže žít. Ne normálně. Herci předvedli skvělé výkony. Konec je jedním z nejhezčích filmových momentů, které jsem zažila. Ve vzduchu bomby, rány, strach a napětí všude kolem - a klavír! To je další z těch úžasných momentů. Ale přesto není film Jeřábi táhnou o síle momentu. Je o věčnosti. ()
Zajímavá a nápaditá kamera ještě vylepšuje už tak dobrý válečný film, který se na válku dívá ze značně neobvyklého pohledu, z týlu. Hlavní hrdinka je skvěle zahraná a uvěřitelná a ta tragédie, která ji zasáhne v průběhu filmu, má tu moc, že dokáže pohnout i divákem. Ruský film z dob Sovětského svazu, ale to, co bylo typické pro socrealistické filmy předchozích let, je zde spíše zesměšňováno. ()
Nerozumím sovětské duši..ruské ano. ()
Výtvarně i příběhem úžasně sevřený tvar, který navíc antiheroickým zaměřením na válečné zázemí přináší do žánru válečných filmů nový obor. Rozsahem zobrazení frontových akcí a vojenského prostředí je ještě úspornější než o mnoho mladší Lovec jelenů. Ke všem uměleckým kladům navíc při nádherné stylizaci přidává velkou porci emocí. ()
Na film podobného ražení tu je velice málo agitace a více osobního přístupu, výborně zahraná hlavní role a dobrá kompozice záběrů. ()
Režijní, kameramanský a střihačský(!) koncert pod opravdu minimálním a dobově pochopitelným ideologickým nátěrem; báječně napsaný scénář, důrazem na ironii osudu upomínající na knížky Johna Irvinga. Kdysi na semináři střihové skladby u prof. Fišárka vznikla po předvedení ukázky z Jeřábů lehká kontroverze – části, ne-li většině přítomných se zdálo, že kvůli hodně stylizovanému herectví nemají filmy tohoto typu dnešnímu divákovi co říct. Pravil jsem tenkrát, že to, že jsme si v kinematografii zvykli na tzv. civilní herectví a vůbec snaživé předstírání reality, neznamená, že je to jediný správný způsob dělání filmu, a myslím si to doteď. Scéna umírání v mokřinách mi zůstala zaseknutá v paměti od dětství jako jeden z formativních filmových zážitků, ale silně emotivně, skoro až duchovně působivá je celá hodina a půl, je-li člověk příslušně ustrojen. Jsem rád, že já jsem. ()
... po nebi. Láska byla. Na zemi, než ji fyzicky rozdělil "čas vína a jeřabin." Pod tíhou jeho trůnu, trnů. Nevrátil se domů. Krvácela. Její křídla bil, přibili na kříž hákový. Popadané, mrtvé peří, z něhož se zrodí. Letem, létem se nese memento momentek srdcí. ()
Legendární ruské romantické drama z války. Na 57-ý rok je to skutečný skvost se skvělým herectvím, neopakovatelnou ruskou romantikou (milenci vždy běhají v lese, kde jsou břízy). Nejvíc mě zaujala kamera. Ten malčik snad možná C. Urusevsky-nejde to zjistit-zacházel s kamerou tak citlivě a profesionálně jako náš Milota. Akční záběry mají akční kameru, romantické velmi pomalou až línou-často točí z jeřábu, což filmu jen svědčí. Na scénáři je vidět, že Chruščovovské období dávalo filmařům přece trochu svobody. Doktor Fjodor se vysmívá stalinovým heslům, které hlásají mladé komsomolky, všichni protagonisté mluví o válce otevřeně a připouští, že tam zhebnou. Příběh je vlastně životním příběhem Veroniky-alias Veverky, neskutečně dobře zahraný krásnou Tatjanou Samoljovou-tedy Annou Kareninou z r. 1967. ()
Válečný film vyprávějící o dívce Veronice, jejíž přítel Boris odchází do války. Po celou dobu však nepřestává věřit, že její milý žije. Jednoho dne po nebezpečném náletu však podlehne samotě a utrpení z války a vezme si Borisova bratrance Viktoria Marka. Svého činu však začne velmi brzy litovat, jelikož Borise nikdy nepřestala milovat a svůj čin začíná vnímat jako zradu proti němu. Film krásně ale smutně vykresluje život lidí během války, těžkosti běžného života žen, kterým muži do války odešli a ony jsou teď na všechno samy. Ve filmu jsou také velmi dobře zobrazeny Veroničiny výčitky, které jsou ještě podpořeny rozhovorem dvou mužů v nemocnici, když je jeden z nich zoufalý z toho, že na něj jeho milá nepočkala a ten druhý mu vysvětluje, že v tom případě za to ta dívka vůbec nestojí, tak ať je rád, že není jeho. Tento rozhovor Veroniku velmi zasáhne. ()
Ten konec mě teda pěkně vytočil! ()
Silnější film jsem zatím neviděla. ()
Vojnová smutná romantika na ruský spôsob s viacerými silnými scénami. Tie sú naozaj dobré natočené, vidno, že do nich hlavne kameramani a strihači vložili veľký kus filmárskeho umenia. Zapamätám si hlavne fackovanie, a možno aj nemocničnú a vlakovú scénu. Ako celok ma ale na filme iritovalo to prehnané hrdinstvo ruského človeka, ktoré je samozrejme väčšie ako ktorékoľvek iné. Oduševnenie vojakov ísť na front bojovať a zabíjať je mi cudzie a pritom film si na tom dáva záležať, hlavne na kontraste s relatívnym pohodlím života v zázemí. –––– Nestojí za fajku tabáku, když mohla vyměnit opravdového hrdinu za nějakou týlovou krysu! Ona ztratila své štěstí, ne on. A dobře jí tak. Není hodna! Přízemní dušička. Taková jako ona, zaslouží od vás, vojáků jenom pohrdání a nikdy jí neodpusťte. ()
Cekal jsem nejakou ruskou propagandu nebo tak neco,ale vyklubal se z toho film, ktery sem opravdu necekal... Vyborne natocene a hlavne zahrane (Veronika byla vazne skvela,jak po herecke strance,tak i vzhledove..). Kdybych mel moznost,tak bych se na to kouknul jeste jednou,opravdu me prekvapilo,ze v te dobe ,v Rusku, se dal natocit tak citlivej snimek... ()
Velmi autenticky působící válečný film...především díky době, kdy byl natočen...doporučuji, dnes už žádný film z této doby nemůže této opravdovosti dosáhnout. ()
Nadherny sovetsky film, ke kteremu neni treba nic dodavat. Jedine co me napada je, ze je skoda, ze takovehle filmy uz nejsou v kinech...zijeme v divnem svete... P.S.: Nektere okolni komentare ve me vzbuzuji socialni beznadej...ach jo. ()
Válečný film Jeřábi táhnou není vůbec typickým válečným filmem, jak bychom možná ze zkušenosti se sovětskou kinematografií čekali. Nejde o rekonstrukci bitvy, osudy partyzánů ani heroické činy. Jeřábi táhnou nejsou o vojácích v zákopech, ale o jejich blízkých – nevěstách, které ztrácejí své ženichy, matkách chvějících se o své děti, otcích tajně polykajících slzy. Než o válečný, jde spíše o protiválečný snímek ukazující utrpení lidí v týlu, které není o nic menší než na frontě. ___ Film Jeřábi táhnou však není zajímavý pouze svým protiválečným pojetím z týlu. Obsahuje také několik úžasných dechberoucích scén. Jednou z nich je konec schůzky Veroniky a Borise, kdy mladík vybíhá za svojí dívkou po činžovních schodech. Kamera doslova víří a sleduje Borisův běh. Neuvěřitelně z ní prýští radost ze života ještě nezkažená Velkou vlasteneckou válkou. Scéna se částečně opakuje, když po těch samých schodech vybíhá Veronika po jednom z náletů, aby zjistila, že její byt, kde zůstali rodiče, je vybombardován. Znovu sledujeme stejný výběh, ale ten je více rozbit a kouskován. Místo radosti ze života se dostavuje strach ze smrti. Kontrast lásky (míru) a smrti (války) se nese celým filmem. ()
Musím naozaj vyzdvihnúť kameru v tomto filme, je úžastná. Vôbec mi nevadilo, že film je čiernobiely ba naopak, ako farebný by stratil svoje čaro. Po rokoch som si ho pripomenul a vôbec som nelutoval, dávam 80%. ()
Dokonalá filmařina, kterou Kalatozov za pomoci famózního kameramana Urusevského přivedl na svět jako blesk z čistého nebe, protože před tímto filmem natáčel téměř nekoukatelné snímky. Tým tvůrců v čele s Kalatozovem se dá považovat za jeden z nejprofesionálnějších štábů vůbec, protože způsoby, jakými natáčeli film, se dodnes učí na všech filmových školách, záběr po záběru. Právě kamera a její jízda je zde tak fascinující. Každý záběr je nádherným příkladem vizuálně dokonalé mizanscény: Na začátku kamera staticky snímá moskevské schodiště, začleňuje postavy do hloubky prostoru, později se vesele točí podél panelákového schodiště, a jen proto, aby při smrti jedné z postav udělala právě stejný pohyb, hra světla a stínů je precizně vyšperkovaná a při scéně bombardování zachází dokonce až do expresionismu, odraz Markovy tváře při hře na klavír odráží jeho pokřivený charakter, neuvěřitelně dlouhé jízdy kamer v exteriérech nejen že sledují Veroniku v pohybu, ale také vybírají z obrovského komparzu běžné lidské situace (loučení s rodinou, nebo naopak vítání), asi nejslavnější scéna běhu vedle vlaku, kdy Kalatozov kombinuje rychlou jízdu s kratičkými záběry s ruční kamery, je třešničkou na dortu. Zároveň je film příjemně politicky odcizený a věnuje se hlavně lidštějším tématům během války. Zejména prohlubuje a vyvíjí psychologii Veroniky, ale také všech ruských žen, bez jejichž dřiny v týle by fronta nevydržela ani čtrnáct dní. Ještě jsem nenarazil na film, který by tak úžasně stylovým a vizuálně nádherným způsobem znázorňoval lidství stejně precizně jako Jeřábi táhnou. 90% ()
rozdávat květiny? ()
Niečo medzi 3* a 4*, no úplný záver ma tiahne skôr k prvému hodnoteniu. Film, ktorý ma spočiatku sklamal, tak od polovice potešil inovačnými zábermi (smrť a beh Veroniky top) a napokon opäť usadil späť k stavu zo začiatku. ()