Jeřábi táhnou

Veľké sklamanie. Pravdupovediac už som si na tento film po tých desiatkach rokov od premiérového zhliadnutia nepamätal. Dve a menej hviezdičiek dávam filmom, ktoré nemali byť podľa môjho názoru vôbec nakrútené. Tento film však bol potrebný, lebo v danej historickej etape bol zábleskom (falošnej) nádeje, že stalinistická etapa je minulosťou. Ale akokoľvek bol potrebný a významný, nedokážem prehliadnuť naivitu, pátos, pózy, prehrávanie a ďalšie jeho nedostatky. Vynaliezavá kamera a chvíľami verné vykreslenie atmosféry ich dokázali kompenzovať iba čiastočne. (18.04.2015)

Chtěl bych pohovořit o ideologické problematičnosti, která se dotýká každého filmu bez výjimky. Jeřábi táhnou nabízejí milostným příběhem zdánlivou alternativu ke zpívajícím rolníkům a uvědomělým dělníkům. Jako by film zrealizoval Otčenášek podle románu Romeo, Julie a tma z exilu. Ovšem je třeba mít na paměti, že každý pokus o společenskou kritiku, o critical theory, jak se dnes říká, má smysl jen na ostré a zraňující hraně mezi dvěma otázkami. Za prvé, co musím sdílet se systémem, legitimovaným starou hegemonií, aby to byla kritika, a ne akt nepřátelství, útok z vnějšku, který nelze uvnitř systému nijak legitimizovat (tuto ideu film splňuje, protože tvůrce finančně zaopatřuje zpravidla člověk, jež patří do systému, tedy producent); a za druhé, co nesmím sdílet s představiteli staré hegemonie, aby to ještě byla kritika, a ne kolaborace se systémem (tomu film vyhovuje rovněž, a to odmítnutím falešného patosu stalinistické propagandy). Jeřábi táhnou tudíž vyhovují představě o kritice establishmentu, a je celkem jedno, že jsou tezovité (protože i dobrý úmysl je teze). Přesto platí ono známé Pilátovo: „Co je pravda?“, protože v každém konvenčním filmu je kus přesně dávkované ideologie a kus neúmyslné podvratnosti. A naopak, v každém nekonvenčním filmu je vždy kus uměle tlačené anarchie a kus nevědomé podpory systému (už třeba tím, že si zapůjčíte drahé kamery, které pronajímají dobře zavedení kapitalističtí „tygři“). Samozřejmě, rozhodující je to převažující, některé filmy zřetelně dávají událostem řád (order-giving), jiné řád hledají (order-finding), ale nikdy nelze dosáhnout stoprocentního příklonu na námi požadovanou stranu. A často ani nelze říct, co převažuje, protože filmy sice financují mecenáši a zavedení producenti, ale tvůrci sami nemají daleko k levicových, solidaritou poznamenaným intelektuálům (extrému tohoto bylo dosaženo v italském neorealismu). ____ Ve filmu se nachází (mimo jiné) jeden dosti sofistikovaný dlouhý záběr, kdy Veronika vybíhá z autobusu a kamera ji sleduje přes „steadicam", načež se kamera začne zvedat přes jeřáb. Pointa je, že to je bez střihu, tudíž je zjevný, že se kameraman pouze postavil na plošinu, která ho vynesla. P.S. Ta čtvrtá hvězda je hlavně za Taťjanu, jinak bych zůstal u tří. (10.11.2008)

Jeřábi táhnou je pro mě prototyp skutečného válečného filmu! Žádní nabušení yankeeové, střílející nácky pro mír a demokracii, žádní vysocí a blonďatí árijci bojující za čistotu rasy a rozšíření životního prostoru, žádní rudarmějci na tancích... Zde je "jen" vyprávěn příběh obyčejných mladých lidí, kterým válka vpadla do života... Nechtěně, násilně a brutálně... Válka jim ničí životy, nutí je dělat nešťastná rozhodnutí a ovlivní je na celý život. Hlavní postavou je Veronika, které do války odjede milovaný Boris a nedá o sobě už vědět. Její láska k němu ale přetrvává i přesto, že podlehne Borisovu bratranci Markovi a provdá se za něj. Jeřábi táhnou je ohromně silný film, který ukazuje hrůzu války na tom nejbolavějším místě - v životě normálních lidí. A ještě: klobouk dolů za to, že tento film vznikl v padesátých letech v Sovětském svazu a ideologicky není skoro vůbec poznamenaný. (07.05.2006)

Kdyby ve mně tento velmi dobrý válečný snímek vyvolal větší emoce, dal bych 5*. Jeřábi táhnou ukazují, jak válka poznamenala život obyčejným mladým lidem, z bojové vřavy toho moc neukáže, což je možná malinko škoda, ale jak jsem řekl, zaměřuje se spíše na životy hrdinů, kteří v době války žijí, na území, kde jsou nálety, kde se pracuje pro armádu, kde se pomáhá raněným a kde panuje strach o vlastní životy, ale také o životy synů, manželů či snoubenců. Scéna, kdy se harmonikář ocitne u Veroniky je jednou z nejsilnějších v celém filmu, dále bych zmínil snahu o loučení v davu odcházejících nováčků na frontu či závěr na nádraží. Vyloženě nepříjemnou scénou byly fanatické oči Borisova bratrance Marka. To bylo opravdu až moc. (26.11.2014)

Umělecký dojem za 100%, sám příběh však není natolik silný, působí uspěchaně, charaktery jsou málo prokreslené (zřejmě na úkor času věnovaného originální kameře) a konec nekoresponduje s dosavadním laděním díla. Úžas nad promyšleností obrazů ruší okamžiky "sexuchtivě" vytřeštěných Markových očí, degradující výrazový pokrok zpět k němým filmům. (03.04.2010)