Præsidenten
The President
Recenze (7)
Již Dreyerův režijní debut charakterizuje nebývalý smysl pro obrazovou krásu a vytříbenost, zejména pak cit pro bílou barvu, její jas, měkkost, něhu a lehkost. Bílé šaty, bílé ložní prádlo, závoje, bílý dopisní papír, bílé květy, bělostný horizont, bělostné tváře, interiéry, formace bílých obrázků a na nich černé siluety, které jsou vzdáleným mementem filmové stínohry. Soudržná vizuální pestrost mizanscény je udivující. Léta kopírování navíc bílou obohatila o bezmála oslepující přízračnou auru, vznešenou pojmovost, která jinak konvenční melodramatickou zápletku posouvá do éterických, snových výšin. Dokonce i procítěnost, kterou si obvykle spojujeme s Dreyerovými pozdějšími, vrcholnými díly (pravda, mnohdy bez ucelené znalosti kompletní filmografie), je zde přítomna v nečekaně hojné míře. A co je nejdůležitější, stále dokáže navodit příjemné mrazení, ten slastný prožitek z poznání nesdělitelného, který ve filmu tak umanutě hledáme. President představuje to nejlepší z okouzlení dánskou kinematografií, jejíž sláva se v letech desátých dotýkala hvězd. Vzpouru bělostných kontrastů. Vášeň v bílé. ()
Zatiaľ najlepší film videný v roku 2015 je z roku 1919. Základ popísal Lavran. Len pridám pár poznámok: pri knihách len občas narazím na skutočnú radosť z čítania, pretože sprostredkovať ju vie čitateľom len zopár spisovateľov. Rovnako tak dar uhranúť diváka filmom má neveľa režisérov. Dreyer k nim minimálne dvomi filmami patrí (Utrpenie panny Orleánskej a Prezident). Hoci netvorí ústrednú líniu, celým filmom sa vinie zjavná láska režiséra k zvieratám, tu najmä v podobe hravých psíkov. Nešlo o žiadnu dobovú módu ako dnes, kedy sa mladí predbiehajú vo vyhláseniach ako oni milujú všetko živé (okrem ľudí). Dreyer popri závažných témach akými je rodové prekliatie prenášajúce sa zo syna na syna a morálne dilemy o tom ako je možné v svedomí skĺbiť pevné profesné zásady s nevyhnutnosťou ich popretia v prospech vlastného dieťaťa, súcití s nemými živými tvormi a obsadzuje ich do mikroscénok, vrátane tej svadobnej. ()
Na režijní debut film disponuje nebývale komplikovanou narativní skladbou. V jeho první půli nabízí tři variace podobného vzorce chování v různých časových osách. Ve druhé se soustředí na vnitřní boj hlavní postavy s jeho svědomím, završené bipolárním rozhřešením. Líbilo se mi vyznění filmu, kdy idyly a štěstí ve vztahu bylo dosaženo pragmatickým rozhodnutím, nikoliv fyzickým poblouzněním. Zamilovanost je omamná nemoc, z které se každý vyléčí. Záleží jen na tom, jaké si z ní odnese trvalé následky. ()
V "diachronickém" průřezu jsou Dreyrovi filmy vždy "jiné" než ostatních režisérů. Jako by byl vždy o krok vpředu, jako by uměl už to, co ostatní se teprve učí. Tento, už skoro sto let starý melodramatický snímek s filosofickou zápletkou, sice překypuje padlými ženami, ale má jasně formulovanou morálku: v podstatě stejná příčina může vést k naprosto jiným důsledkům. V oblasti výtvarného umění (čímž film v podstatě je), bez něhož se Dreyerovi filmy nemohou obejít, trefil do černého (a také do bílého) Lavran ****. Dreyer umí ale také červenou (pochodňový průvod) a také modrou (ponocný). Navíc mají všechny jeho filmy silné duchovní pozadí, jehož poselství z něj neustále emanuje, aniž bychom si ho museli přímo uvědomovat. ()
Film President je satirizující moralitkou v litaniích antické tragédie. Carl Theodor Dreyer nastoupil do světel kinematografie adaptací románu Karla Emila Franzose, jeho skalní fanoušek se může rozplývat nad barevnými filtry místa a emocí, a nad estetikou uspořádání a drobnokreseb výjevů, a nad světlem a stíny melodramatického líčidla, šlo o němou dobu a vizuální prostředek byl rozhodující. Carl Theodor Dreyer zamířil své morální ostří na ničivé dopady stavovské bariéry, na buržoazní pokrytectví a maloměšťácké předsudky, morální podnět je poplatný potřebám doby, odvíjen od žánrového klišé. Svérázný Dán zůstává naštěstí nesmiřitelně cynický, morálka buržoazie dostává další políčky a vykoupením z hříchu se zdá být jen předurčenost antické tragédie. Černý humor si vychutnává svou porci jízlivosti při zhodnocování zásluh záře společenské důstojnosti. Hlavní postavou Dreyerova morálního útoku je Karl Victor von Sendlingen (zajímavý Halvard Hoff), aristokrat a důstojný předseda městského soudu s temnějším tajemstvím, které není v souladu s obvyklým morálním uspořádáním. Ostentativní vyhrocení si vychutnává nesmiřitelnost černého humoru. Hlavní ženskou postavou filmu jest Victorine Lippert (příjemná Olga Raphael-Linden), prostá dívka nemanželského původu. Osud a konfrontace s bezohledností buržoazního stavu nemůžou být křiklavější. K výraznějším postavám patří též Georg Berger (sympatický Richard Christensen), obhájce nespravedlivě postižené dívky a blízký kamarád předsedy soudu. Z dalších rolí: vážený zástupce předsedy soudu Werner (Axel Madsen), na prohřešek mládí hořce pamatující otec Karla Victora Franz Victor von Sendlingen (Elith Pio), Victorinina matka a pohledná guvernantka Hermine Lippert (Betty Kirkeby), dávné a osudové pokušení Franze Victora Maika (Jacoba Jessen), Karla Victorův zásadový děd Rigsherre von Sendlingen (Carl Walther Meyer), Victorinin snoubenec Weiden (Jon Iversen), či věrní sloužící Karla Victora Franz (Hallander Helleman) a Birgitta (Fanny Petersen). Film President je smělou prvotinou osobitého zjevu světové kinematografie. Splňuje veškeré nároky a předpoklady místa doby, Dreyer je nápaditý i kýčovitý, využívá stereotypy a vychutnává si svůj cynický dovětek. Zajímavější filmový počin své doby. ()
Fantastický film! Komentáře kolegů vystihují jeho úžasnou barevnost (zejména bílá je fascinující), já jen dodám, že se mi moc líbil nápad se zvířaty (psi, kočka, vyšitá kočka na polštáři, kohout). Carl Th. Dreyer byl velký umělec, věděl, co chce ukázat, a detailní záběry na tváře patří k nejlepším záběrům, které jsem kdy ve filmu viděl. Jako kdybych se díval na krásné staré daguerrotypie. ()
President je poměrně zvláštní film sestávající ze dvou částí, kdy v první se dozvíme historii rodu a důvody, jaké každého člena vedly k tomu, že se zachoval určitým způsobem, tak druhá část, která se věnuje vykoupení z dědičného "prokletí". První část mě moc nebavila, a tak jsem pozorovala detaily - jak každá zeď je jinak zdobená, samozřejmě záběry zvířat i jejich zobrazení v dekoracích mě pobavilo. Druhá část ale vše nahradila zajímavým rozhřešením. ()