VOD (1)
Obsahy(1)
Cassandra, mladá letuška v nízkonákladové letecké společnosti, tráví své dny prací, večírky v cílových destinacích a bezcílnou komunikací na Tinderu. Na rozdíl od svých kolegyň netouží po kariérním růstu a ničemu ve svém životě nepřikládá přílišnou důležitost. Zero Fucks Given debutující režisérské dvojice Julie Lecoustre a Emmanuela Marreho je citlivou studií charakteru v kontextu prostředí nedostatečně ohodnocené práce ve velké korporaci. (Elbe Dock)
(více)Videa (3)
Recenze (4)
Výborný, a přitom neokázalý "slice of life". Tváří se jako výpověď o korporátním pekle uvnitř lowcostové aerolinky, ale pak se rozvine v drama o potlačeném traumatu. Cassandřin přelétavý životní styl, v němž se jak na běžícím páse střídají destinace, random borci z Tinderu a kolegové z práce, se ukáže být kvintesenciálním životním eskapismem, neustále se vlnícím kaleidoskopem brandů, shopping mallů a dalších ne-míst, v nichž lze se smartphonem v ruce rozpustit i svoji vlastní identitu. Takřka dokumentární styl ve spojení s nenuceným projevem famózní Adele Exarchopoulos z toho dělá vysoce vtahující záležitost. Love/hate vztah k protagonistce zaručen. Díky úspornému a inteligentnímu scénáři zase ani ty sociálněkritické prvky nevyznívají křiklavě. Film z mála dokáže vytěžit hrozně moc, jako třeba ve skvělé scéně, v níž Cassandře volá operátorka s nabídkou výhodnějšího tarifu a hovor se zasekne na tom, že číslo je pořád napsané na tragicky zemřelou matku. Jedna z nejpřesnějších diagnostik "naší doby", jakou jsem zatím viděl, a zpětně film z top10 teritoria za loňský rok. ()
Film o práci. O práci letušky. A že je to tvrdý chlebík. ()
Neobyčejně autenticky působící charakterová studie (Adèle Exarchopoulos se údajně vyučila letuškou, aby věrohodněji ztvárnila hlavní postavu), která mě navzdory zdánlivé banálnosti námětu i dialogů vcelku bavila (asi je to i tím, že na Exarchopoulos se vždy kouká více než dobře - ostatně byl to její Instagram, který mě k filmu přivedl). Například scéna, v níž telefonuje s pracovnicí telefonního operátora a rozpláče se, protože mluví o své mrtvé matce, mi přišla velmi emotivní, a takových silných momentů je tam víc (například když ji kolegyně upozorňuje, že nemá dobře oholené nohy a že by to mohla nahlásit). Jako sonda ze života člověka s nelehkými pracovními podmínkami to tedy funguje velmi dobře, a zvláště ten letecký personál mi přijde jako "ideální objekt" pro zaměření pozornosti, protože o letuškách jsem až doteď věděl jen to, že jich je plný Tinder, což si vysvětluji tím, že jim jejich časové vytížení neumožňuje mít dlouhodobý vztah, což mi tento film i víceméně potvrdil (i když jsem určitě dalek toho si myslet, že jsou všechny letušky stejné jako Cassandre Wassels, protože u ní je podstatné to, co jí k té práci vůbec přivedlo a co je zdrojem její otupělé lhostejnosti, na niž odkazuje i titul snímku). Na druhou stranu mi ten "výběr" výjevů z jejího pracovního i soukromého života přišel poskládaný tak náhodně, že by asi bylo možné z filmu v podstatě libovolnou část vypustit, a celkový účinek by zůstal nezměněný, takže mi ta téměř dvouhodinová stopáž přišla neopodstatněná, a 90 minut by mi bylo mnohem milejší. Každopádně působilo to na mě tak, že tvůrcům šlo spíše o psychologickou věrohodnost jejich hrdinky, než o ukázání toho, jak to mají letušky těžké, a celkově mi je ten film sympatický i tou "nízkorozpočtovostí" (většina záběrů byla pořízena na iPhone) a tím, že to není čistá depka, ale má to víc rovin, a je to skutečně dobře obsazené a zahrané. ()
Extrémně civilní, poutavé, přesto bez velkých dramat. Fragment z jednoho života, který je jiný a přesto stejný jako všechny ostatní. ()
Reklama