Zázrak

Hm. [Sem tam SPOILING] Tenhle Apetri je o dost lepší než jeho Neznámý v tom, že se mu pod rukama nerozpadne smysl sdělení a že ten sám za to opravdu stojí. Jinak vidím pořád stejné chyby: vypráví stále stejně pohrdavě a povrchně, aniž by na to měl kredit, zesměšňuje a bagatelizuje postavy (baterie se zajíčkem? v jakém jsme roce?), aniž by je uměl vykreslit jinak než pomocí tuctových klišé (míjení s nezajímavou zmalovanou manželkou ve dveřích, spořádané nezajímavé děti u jídla, abychom věděli, že nějaké má, hezounká smutná oběť s něžnou tvářičkou, vyžilý násilník, vyjukaná hloupoučká jeptiška, jedna i druhá, venkovský opilec, zahořklý doktor...), což má skládat banální obrázek společnosti bez naděje, v troskách. Říká se to tam explicitně, dvakrát, abychom se nepřeslechli: tuhle zemičku by ze sraček vytáhl jedině zázrak, a to se nestane. A dozvídáme se účelově, co se máme dozvědět: anekdoticky, strojeně. Máme pochopit, že vyšetřovatel podvádí ženu, moc ho nezajímají ani vlastní děti, ani ona (ona doma kašle, ale jedlový sirup on přinese pokrytecky Christině), je dost otrlý, aby v dané situaci flirtoval s doktorkou (holt je to malé město a všichni už jsou rozebraní, vyjma těch, co se rozvedou, naznačuje se - možná proto trpěla Christina tenhle podivný vztah?), zneužívá postavení a moc a empatii taky nepobral. *** Nicméně pak ve filmu přijde několik pozoruhodných minut, které už zůstanou magické a film naplní smyslem a povznesou ho, bez ohledu na to, že je vyprávěný tak chatrně. *** Celé to začne okamžikem střelby - ten musí divákovi vyrazit dech, to se nemělo stát. Bleskne vám hlavou, že ho Christina na lůžku varovala, aby neudělal nějakou nepředloženost, že ona ho miluje a nosí jeho dítě. Znala ho, evidentně, dobře, svého milého. Když se zjeví na hladině vody unášející krev z rukou vraha její odraz, jako odraz Madony, víme, že zemřela. A když poskočí čas zpět před vraždu, víme také, proč a pro koho zemřela. Bleskne nám znovu hlavou, jak inspektor křičí na podezřelého, že tam spolu budou tak dlouho, dokud se čas nevrátí nazpátek.  A dojde nám, že zemřela proto, aby svou smrtí vykoupila inspektora, svého milého, aby učinila zázrak, vrátila čas, uchránila svou láskou toho, kdo byl slabý a spáchal nepředloženost. Víme, že zázrak spočíval v síle nepodmíněné lásky: on si ji nezasloužil, byl to prchlivec, sukničkář, mizerný otec a manžel, podvodník, který zneužíval své postavení i moc, venkoncem ztroskotanec, který neměl rád svůj život, který přišel o ideály a iluze a začal si s mladou holkou. A víme, že zázrak čisté lásky se stal nezávisle na tom, jak utahaný, amorální a prostřední člověk byl ten, pro koho se obětovala, a nezávisle na tom, že její ryzost nerozpoznal ani profánní, ani církevní svět. Nikdo si nevšiml, že ona byla nositelkou čisté lásky, a nikdo nepochopil, co se vlastně stalo. ***** V tomhle sdělení, v tom vybudování skutečného zázraku uprostřed malosti a zkaženosti, nepovšimnutosti a banálnosti, je velká síla filmu, tohle ve mně opravdu zůstane. To ale nic nemění na tom, že je mi proti srsti, z jak lacino uplácaných a nepevně seskládaných cihel Aperti ten zázrak buduje. Hodně tam toho nedává smysl a zbytek jsou banální klišé. K logice: např. vůbec nedává smysl, proč se Christina musela převlékat, a proč to víckrát opakovala, aby to bylo všem jasné. Ty tenké letní šaty mohla mít přece pod hábitem už z kláštera, stačilo ho pak sundat. To samé platí i o zbytnosti druhého převlékání, mohla si šaty pod hábitem nechat. Bohužel na tom stojí a padá celý film, scénárista to tak potřeboval. Nehledě na to, že přece koukat na svlékání takové holubičky si nechceme nechat ujít (ty samoúčelné záběry na mladé tělo přes větve). Moc nedává smysl ani to, že Christina přijde do kláštera, a teprve tam zjistí, že je těhotná, a smluví se na potratu. Do klášterů se chodilo zapomenout na vnější svět, utéct před chudobou nebo skrývat těhotenství a rodit, aby se pak dalo dítě k adopci a žena se mohla vrátit "z cest" nebo "od příbuzných" domů. Porodit by měla být její první volba, už pro to, že je nositelkou nepodmíněné lásky, ale to se tam nijak neřeší. Další nelogičnost je v tom, že se jim podezřelý "pochčije" zrovna ve chvíli, kdy mu nikdo nic nedělá, ani nijak nehrozí. A další strojená nelogičnost přijde vzápětí, když mu inspektor hodlá lhát a tvrdit, že Christina zemřela, a tím ho chce "šokovat, aby se přiznal". Hm. Až na to, že pokud by Christina zemřela, tak se podezřelému jedině uleví, protože by ho už nemohla identifikovat. A už vůbec nedává smysl, že viník se tím opravdu rozmluví. A pokud mluvil spíš proto, že ho u toho inspektor tloukl, tak k tomu ani nepotřeboval slyšet, že Christina umřela. Potřeboval to všechno jen scénárista, aby pak bylo o to působivější, až inspektor (a divák) zjistí, že opravdu zemřela. *** I to je mimochodem součást zázraku: zemřela, i když se měla jistojistě uzdravit. Rozhodla se tedy obětovat, zemřela silou své vůle, své lásky. Rozhodla se zemřít ve chvíli, kdy on nevydržel svůj vztek a vystřílel do násilníka zásobník, a obětovala s sebou i ještě nenarozené dítě. On - to je z toho dost zřetelně cítit - střílí do násilníka proto, že vnímá, jak je všechno ztraceno, promarněno: jeho život, celá země, celá společnost, celá doba. Násilník, co ani není pořádně chlap, pro něj jenom symbolizuje, jak je všechno na ho*no. Vystřílí do něj svoji bezmoc, hněv. Zřejmě tedy nevěří ani tomu, že by jeho vztah s Christinou mohl být lepší, ryzejší, než okolní bída nebo to, co má doma - a tedy nevěří sobě, že by mohl být lepší. Když tedy střílí do násilníka, je to z frustrace, že vůbec není lepší než on. A když ho její láska přes všechnu jeho nízkost zachrání, zázrakem, dá se to číst zároveň tak, že i celá země a společnost se dají ještě zachránit. Zázrakem. *** To je navíc dneska u sociálně-kritického filmu poměrně originální vyznění. *** PS: Hezké je to schylování počasí. Sice není myslím úplně běžné, aby hřímalo a schylovalo se k bouřce ráno, ve chvíli, kdy se postavy zdraví "dobré jitro", ačkoli jim to nijak zvláštní nepřijde. Ale dává smysl, jak s postupem dne vítr sílí a vzduch těžkne vodou, aby pak zvuky deště a šumění korun zčásti překryly zvuky toho hrůzného činu. Ta scéna byla nepříjemně dobře natočená: jak se hlava chytá každého detailu, najednou ostře vnímáme kulhavou ovci, pasteveckého psa i ty dva jezdce na koních, kteří ji nakonec nejspíš museli objevit, ještě včas. *** Líbí se mi také, že vykupitelka je tu žena, dává to smysl - ostatně i proto, že se neobětovala - ve chvíli, kdy on vystřelil, obětoval ji i dítě a sebe a všechno sám, prozradil svoji malost. Ona už jen svého obětování využila v jediný možný prospěch - aby ho nechala žít s vědomím zázraku, výlučnosti, a tím i nové trýznivé odpovědnosti: odsoudila ho být od té doby lepším člověkem, nerezignovat, nevyhořet, nevymarnit se, což v takové společnosti a době znamená doslova vyhnanství. ***Jsem moc zvědavá, jestli Aperti v posledním díle trilogie dokáže s tímhle motivem nějak pracovat, ale jak říkám, moc mu jako tvůrci nevěřím. Leda by opravdu dospěl, nějakým zázrakem. [Edison, s mentální hygienou Aleše Stuchlého, která bohužel za nic nestála.] *~ (11.05.2022) (méně) (více)